Evropo, Evropo, do roka a do dne

Žijeme v době konspiračních teorií. Je jich nepočítaně a jsou tak nesmyslné, až je možno nás skrze ně přesvědčit, že žádné konspirace neexistují. Opak je ovšem pravdou, neboť úspěšnými konspiracemi, tedy těmi, které nikdo za konspirace nepovažuje, se to u nás v Evropě jen hemží. Neboť rozkolísaná Evropa leží na důležité křižovatce dnešního rozkolísaného světa. Kdo získá Evropu, získá velkého žolíka ve hře o světovládu. A proto se pilně a úspěšně konspiruje aniž o tom my, občané Evropy, máme tušení. Neboť hledání řetězů příčin a následků je sice esencí lidské existence, ale preferování instantních a jen zdánlivě smysluplných vypravěčských zřetězení událostí, otáčí orientační ukazatele v krajině naší vnitřní reality většinou špatným směrem. Chceme-li se podívat na Evropu a neuvíznout při tom v plevelu zdánlivě nevyvratitelných příběhů samozvaných vševědoucích expertů, musíme se stát stopaři. Sledovat sítě souvislostí hluboko do minulosti. Nesmí nás přitom odradit, že takové neošizené sítě jsou potrhané náhodami, procesy v nich probíhající si protiřečí a často prostě postrádají smysl.

U porodu sjednocené Evropy stály tři sudičky: strach z další ničivé evropské války, zájem velkých korporací a hrůza ze Sovětského svazu. Spojení podmíněná vnější hrozbou mají omezené trvání a mizí spolu s hrozbou, ale snáze se uzavírají a udržují. Vnitřní sjednocená architektura ekonomického stylu funguje potud, pokud se týká korporací a nezasahuje do života obyčejným lidem. Eliminace příčin násilných konfliktů jako jednotící imperativ je účinná tak dlouho, jak dlouho jsou živé vzpomínky na hrůzy těch minulých.


Se zánikem SSSR zdánlivě zaniklo i vnější ohrožení Evropy a tím i základní důvod ke sjednocování kontinentu. Je nepochybné, že i noivé Rusko se při svých výbojích historicky orientuje na blízké zahraničí a že za něj přinejmenším část Evropy považuje i dnes. Pro imperiální Rusko je totiž Evropa zakotvená v ruské sféře vlivu lákavým soustem z říše snů, protože ví, že je nemožné kdy prosadit tento sen vojenskou silou. Stačí se podívat na objem vojenských výdajů obou stran. Evropa v NATO má vojenský rozpočet skoro pětkrát vyšší než Rusko.

Znamená to tedy, že Evropská unie je dnes ušetřena kritických vnějších tlaků? Zdaleka ne. My všichni jsme kondiciováni, abychom viděli budoucnost dle Huntingtona jako střet civilizací. Budoucí konflikty ale nevzniknou mezi civilizačními okruhy, ale mezi okruhy ekonomickými. Imperativem kapitalistické ekonomiky je jak kooperace, tak konkurence. Obě janusovské tváře zlaté modly se střídají v divokém rytmu kapitálových spekulací. A rytmus se zrychluje s postupným mizením vstupů (přírodních zdrojů) a výstupů (nových trhů). Globální ekonomická síť nadto není jednolitá (má fraktální strukturu opakujících se vzorů) a má tendenci separovat se na menší zájmové oblasti, ve kterých se základní vzor opakuje. Jejich hraniční linie většinou (ne vždy) sledují historické hranice států, národů a společenství, neboť kolektivní lidská tradice je mocná. Uvnitř oblastí je preferována spíše spolupráce, navenek konkurence. Války ekonomické jsou a budou vedeny mezi celky, které sjednocují společné hospodářské zájmy. Jakkoli budou jejich bitvy neúprosné, lze alespoň doufat, že fyzických obětí bude méně než ve vojenských střetech minulosti.

Máme-li to štěstí, že cestujeme kosmickou lodi Plejáďanů k planetě Zemi, můžeme si zobrazit (pokročilou optikou vesmířanů, pochopitelně) ona politická a ekonomická pnutí na pevninách a ostrovech, možné budoucí zlomy a konfrontační zóny. Obraz, který se nám naskytne, bude dosti odlišný od toho co vnímáme prostřednictvím našich médií a politiků. Na 3D obrazovkách budou červeně zářit dvě bojující konkurenční ekonomická centra. Spojené státy americké a Evropská unie. Dvě největší a nejpokročilejší ekonomiky světa. Dvě ekonomiky s dvěma měnami, které soutěží o pozici světových rezervních platidel. Dvě mocnosti vyrábějící a vyvážející obdobné spektrum výrobků.

Evropa a USA jsou političtí spojenci. To zdánlivě zneviditelňuje skutečnost, že si ve sféře ekonomiky jdou po krku. Jejich souboj zatím nezřetelný také proto, že Evropa trpí syndromem nesamostatnosti, který v ní zasel dlouhý studenoválečný americký protektorát. Ta východní pak nadto komplexem jakéhosi nedostatku vděčnosti za roli USA při likvidaci sovětského bloku. Evropa je prostě  adolescent, který ví že jednou musí z tepla domova do světa, ale nechce se mu. Američané toho využívají, operují islámským terorismem, íránskou bombou, růstem čínského vlivu. A pěstují také evergreen jménem ruská hrozba.

Americká politika byla od samého vzniku USA vždy jednoznačně spjata s vlastními ekonomickými zájmy. Ty dokonce přímo zapříčinily vznik nového státu. Není proto nic divného (ani odsouzeníhodného) na tom, že v obhajobě zájmů domácích ekonomických subjektů pokračuje všemi způsoby i dnes. Američanům vadí možné užší ekonomické propojení Evropy a Ruska. Neboť kdyby se realizovala úzká ekonomická spolupráce Evropské unie a Ruské federace, stal by se náš malý přívěsek Asie ekonomickým pánem světa. Aniž by pak Unie vyvíjela vědomou snahu sesadit Ameriku z trůnu jediné supervelmoci, učinila by tak pouhou svou existencí.

Pro Evropu ztrácející odbytiště v bývalých koloniích je velká východní země lákavou výzvou. Trhem, který navíc platí ne v papírcích nejisté hodnoty, ale v tvrdé měně ropy, plynu, železné rudy, uhlí, dřeva. Rusko je nadto jedním z mála států, který vydělá na globálním oteplování, protože dosud neobyvatelná Sibiř se může stát obilnicí světa a severomořská cesta jeho nejfrekventovanější dopravní tepnou. Američané se proto snaží Evropě programově vnutit statut politického invalidy s nulovou vojenskou mocí. A Evropští politici nám solidárně zakrývají fakt, že vypořádání se americkým komplexem a navázání úzkých ekonomických vztahů S Ruskem je – možná jedinou – nadějí budoucí Evropy. Jistě, vnitřní politika putinovského Ruska není demokratická a je ze strany Unie oprávněně podrobována kritice. Je ale třeba vidět, že v ruských podmínkách demokracie a svoboda podnikání znamená výprodej přírodního bohatství země zahraničnímu kapitálu. To, že se přemýšlivá ruská elita snaží tuto možnost eliminovat ještě neznamená, že je programově proti demokracii.

Rusko činí určité kroky k implementaci demokratických mechanismů. Další pokrok v této oblasti je však velmi závislý na tom, zda bude v zemi posílena role malých a středních soukromých firem na úkor státních a polostátních korporací. To je nemožné bez přestavby celé ekonomiky, bez budování spotřebního průmyslu, průmyslu služeb a s tím související infrastruktury. A právě tady je pole pro pro unijní aktivitu, neboť má šanci ovlivnit situaci přirozeným, neintervenčním způsobem. Vyžaduje to však jednotnou, silnou a sebevědomou zahraniční politiku.

Soustředění se na jednotnou zahraniční a vojenskou politiku, která (mimo jiné) umožní normalizovat vztahy s Ruskem je pro Unii dnes přirozeným východiskem z integrační krize. Neboť dnes jsme v oblasti vnitřního sjednocování dosáhli hranice možného. Sjednocení Německa (států a státečků s jedním jazykem a skoro identickou kulturou) předcházelo v devatenáctém století více než padesát let politické práce. A přesto, že bylo urychleno vítěznou válkou s Francií, nepodařilo se do nového státu včlenit všechna německy mluvící území! Jak můžeme očekávat, že evropští občané budou (historicky vzato ze dne na den) považovat další kroky ke vzniku Spojených států evropských za svou prioritu?

Vybavení vnitropolitických struktur Unie skutečnou státní mocí, plně bezbariérový vnitřní trh, společná rozpočtová a daňovou politika, fungující jednotná měna – to jsou kroky nepředstavitelné bez omezení suverenity jednotlivých evropských států. Takové pokusy však nutně narážejí na stále větší podprahový odpor plynoucí z jinakosti, z rozdílných mentalit, z rozdílné kolektivní paměti. To se může změnit jen pod katastrofickým tlakem vnějších okolností nebo nástupem jedné či dvou nových generací majících již jednotnou Evropu zakotvenou ve svém systému hodnot.

Odpor společenství, národů a států k integraci, daný jejich instinktivně působící snahou o zachování bezpečnosti a majetku skrze suverenitu, je protipólem snahy evropských politiků, kteří bláhově věří, že pokračující vnitřní integrace je východiskem z dluhové pasti. Pokud se ovšem svými kroky nesnaží vytvořit onen katastrofický tlak, který by nás přiměl se podvolit jejich nápadům. Doufejme však, že se jim – jedno ani druhé – nepodaří. Neboť šetření (které je nutné) bolí a jestliže se tato bolest zkombinuje s pocitem, že ne všichni jsou nuceni šetřit stejně a že ti co křičí „chyťte zloděje“ sami kradou, nemůže to dopadnout dobře.

Existující riziko konfrontačního vývoje v Evropě se násobí neomaleným přístupem finančního kapitálu k občanům suverénních států s demokraticky volenými reprezentacemi. Ti jsou nuceni předávat důležitou část svých pravomocí ne orgánům Unie, ale jakýmsi trojkám a jiným zcela nejasným institucím. To už není jen politická hloupost, to je nebezpečné zahrávání si s ohněm, které může zlikvidovat šedesátiletou snahu vytvořit z Evropy kontinent míru.

To co je nám vnucováno ve vztahu k dění v Řecku, Irsku, Portugalsku a nejnověji také v Itálii a Španělsku, nese všechny známky zdařilé konspirace. Je neštěstím, že zákulisními machinacemi je manipulována především politická levice, která z principu historicky nedůvěřuje společenským a ekonomickým automatismům a ve své pýše preferuje technokratické zásahy do věcí kterým nikdo pořádně nerozumí. Evropská dluhová krize se přitom dá řešit klidným, hysterie prostým návratem v vlastním měnám u těch států, které si takovou cestu zvolí. Pochopitelně, že přitom někdo přijde o peníze – ale tak už to v kapitalismu chodí, dnes a denně, že investor nemá své nikdy předem jisté. Úkolem Evropské unie není tomuto procesu zabránit, úkolem Evropské unie je ho efektivně organizovat. Návrat k měnám (které budou paralelně doplňovány Eurem jako prostředkem mezistátního finančního styku) nijak neohrozí pozici evropské rezervní měny, ba naopak bude mít za následek její zpevnění.

Další sjednocování Evropy může zůstat nezpochybněnou dlouhodobou vizí, bude-li v současné etapě preferována společná zahraniční politika a ochrana evropské ekonomiky. Evropské státy vždy byly silnými exportéry a dosud se snažily prosazovat maximální otevřenost trhů vůči dovozu cizího zboží. Dnes ale nemohou konkurovat státům třetího světa, kde jsou lidé vykořisťováni a ceny stlačovány na úkor neexistující sociální a zdravotní péče. Bohužel ale  nemohou (ani Německo samo ne) světu říci: už toho máme dost, musíme chránit sami sebe. Evropská unie to z pozice nejsilnější ekonomiky světa říci může.

Posílení vojenské pozice Evropské unie (na úkor vojenské síly jednotlivých jejích států) je podmínkou jednotné a aktivní zahraniční politiky. Nemá nic společného s agresivním imperialismem. Nevycházejí z ostrovní představy, že nejlepší obranou je útok na území nepřítele, ale z pevninské strategie ochrany hranic. Díky dnešní úrovni vojenských technologií (a špionáže) není problematické rozeznat zda vojenská síla je neútočná skutečně, nebo vytváří-li na potenciálního protivníka tlak skrze opatření navenek obraná, která však posilují vlastní pozice pro útok.