Kapitalismus má láska

Ve vážných dobách, kdy se odkládají plány na nová auta a z dovolenkových itinerářů se škrtají adrenalinové destinace, opět přichází čas. Čas oprášit strašidlo kapitalismu a vyrazit do ulic pod vlajkou nové ekonomické politiky. Přestože od Saint-Simona přes Marxe, Lenina a Maa je historie plná příkladů jak katastrofický a marný je tento boj. Jak smrtící jsou iluze o vytváření nových lepších zítřků.

Žijeme ve světě modelů, daleko od reality. Naše mysl jí není schopná zachytit v celé složitosti, propojenosti a chaotičnosti. Tváře přátel jsou jen sumou rychle rozpoznatelných detailů. Milovaná osoba je deformovanou kopií našeho ega doplněnou o pár emocí. Úžasná lidská dramata jsou substituována příběhy ze slov, ve kterých chrastí bezduché kostry.

Našemu vědomí je přesto předkládána skoro dokonalá, dekomprimovaná iluze. Naše nevědomá schopnost pracovat s modely a nahrazovat jimi realitu však často klame. Je-li nám implantován kvalitně navržený model (o což se stará armáda dobře placených kreativců), naše mysl ho zkombinuje s několika málo vlastními reálnými vstupy a převede na iluzi, kterou vnímáme jako plnohodnotnou skutečnost.

Cesta jak omezit vliv falešných realit, vede skrze uvědomění si existence modelových světů. Je třeba naše modely zkoumat a pak opatrně ovlivňovat. Oprostit modelové konstrukce od nánosů propagandy. Přizpůsobit je dynamickému, akauzálnímu víru vesmíru. Vesmíru, jehož částí je i množina procesů, eufemisticky nazývaná kapitalistická ekonomika. Neoddělena v čase a prostoru od ostatních událostí, je ve světě modelů přesto izolovaně projektována díky svému specifickému charakteru.

Interpretace ekonomických procesů je základem všech moderních ideologií. Je alfou a omegou úvah o změnách v lidské společnosti. Adekvátní model ekonomiky je důležitý pro každého z nás, neboť na něm stavíme celý svůj světonázor. Bohužel úspěch přírodních věd, v nichž už od renesance tvoříme modely hezkých strojů, nás láká použít toto paradigma i v ekonomice. K tomu s chutí přispívají sami ekonomové, v touze nabídnout své dobře oceněné (chtělo by se říci do zlatova vypečené) služby.

Úspěch komunistických hnutí v dvacátém století lze do značné míry připsat srozumitelným ekonomickým modelům, které prezentovaly kapitalismus jako stroj pracující podle poznatelných zákonitostí. Závěrem „objektivního“ bádání bylo pak přesvědčení, že svým zlem neodvratně sám sebe nahlodávající systém je možno nahradit alternativním, pochopitelně spravedlivým, ekonomickým pořádkem.

I v současnosti nepřeberné množství expertů vysvětluje dnes to a zítra ono, aniž by si lámali hlavu tím, že popírají jeden druhého i sami sebe. Výplody jejich fantazie formují náš pohled na svět. Neboť desetitisíce let kultivovaná schopnost tvorby intuitivních modelů reality byla zavržena ve prospěch prefabrikovaných domečků z karet zvaných peníze. Je přece tak pohodlné převzít názory těch, co věci rozumí.

Svět ekonomiky ponouká – snad díky historickému počítání peněz – k vytváření matematizovaných modelů a objektivizovaných teorií ještě více než fyzika a chemie. Přes staletí úporné (ne úplně nezištné) snahy, však můžeme konstatovat, že praktický ekonomický úspěch (který je měřítkem kvality modelu), se stále jaksi vyhýbá profesorům ekonomie a jako na potvoru postihuje osoby, které často nemají ani základní vzdělání. Mají ale ten nenáviděný a záviděný – talent.

Jestliže klasické modely nefungují, zkusme tedy jeden alternativní. Představme si kapitalismus jako časově proměnný soubor aktivit miliard inteligentních subjektů v ekonomické kapsli vymezené imperativem zisku a jeho maximalizace. Ono společenství zisku můžeme chápat jako organizovanou, inteligentní síť nebo tkáň, bez dedikovaného nejvyššího centra. Není-li nejvyššího, musí se síť organizovat samovolně, na základě vlastností a schopností a vůle nás všech – svých buněk.

V ekonomickém prostoru tančí v nekonečném reji miliardy světélek. Každé značí jednu lidskou bytost, jednu upsanou duši. Vesmír kapitalismu však prozařují i jiná světla. Silná a studená. Kolektivní inteligentní subjekty, jimž ne neprávem říkáme osoby právnické. Entity, jejichž inteligence pochází od lidských bytostí, ale výsledné chování lidské není. Predátoři, zocelení v konkurenčních bitvách, nepěstují luxus citů. Predátoři se specifickou morálkou existují mimo kategorie dobra a zla.

Lidské i nelidské buňky se podle svých schopností, potřeb a cílů v daných podmínmkách seskupují – někdy respektujíce určité zákonitosti, někdy náhodu a osud. Vytvářejí proměnné struktury, hierarchie a gradienty. Přehodnocují své priority a hledají lepší zařazení. Úspěšné se replikuje a zdokonaluje, nefunkční zaniká. A tepnami ekonomické tkáně neustále proudí suroviny, zboží, kapitál a myšlenky.

Náš model je – jako vždy – zjednodušenou a nedokonalou napodobeninou reality. Napodobeninou, která však umožňuje nahlížet dění pod jiným úhlem, než který je nám masivně podstrkován. Nahlédneme, že kapitalismus mohl vzniknout jen díky svobodnému pohybu lidských buněk. Kapitalismus proto nemůže vzniknout a zdravě prosperovat tam, kde jsou lidské svobody omezeny. Jeho implantace jako hotového produktu do totalitních společností je možná jen potud, pokud jsou zde alespoň selektivně uvolněny svobody jednání v ekonomickém prostoru. Opačně ovšem platí, že implantace jakéhokoli jiného, umělého ekonomického systému do svobodné společnosti vede k omezení lidských svobod v ekonomickém a následně (jak víme ze zkušenosti) i ve veřejném prostoru.

Nahlédneme taktéž, že všechna zla, která kapitalismus produkuje, jsou zla pocházející z nás samých, z našich charakterů, z našich vlastností. Nahlédneme, že forma ekonomického zřízení není primárně závislá na úrovni výrobních prostředků. Je závislá na duševní úrovni lidských jedinců, na formě organizace lidské společnosti, je závislá na úrovni svobody, kterou společnost jedinci poskytuje.

Samovolně zrozený kapitalistický Frankenstein má zajisté odpudivé temné rysy. Jsou to ale rysy našich charakterů. Jakkoli to, co jedni považují za neetické a nemorální, považují jiní za zákonité, legální a logické. Je ale také géniem s inteligencí, která – s pokorou přiznáváno – přesahuje tu lidskou. Inteligencí, které nejsme s to zcela porozumět.

Nemůžeme-li porozumět, můžeme pozorovat. Například pozoruhodný proces zrození, růstu a zanikání nových ekonomických subjektů. Inkubátor, ve kterém se neustále rodí myšlenky, projekty. Nováčkové vstupují na trh aby buď zvítězili nebo padli. Za cenu obrovského vypětí protagonistů soutěží o cenu, kterou je přízeň investorů. Investoři sází v loterii, v níž jako losy vyhrávají vlastnictví nové výrobky, služby, technologie.

Mnohé ořechové skořápky se potopí jen co dostanou šanci. Ty, které uspějí v prvním vyplutí, jsou většinou – přes heroické nasazení posádek – stejně odsouzeny klesnout na rozbouřeném moři ke dnu. Jen malé procento dopluje do klidnějších přístavů stabilních zakázek, černých čísel účetních bilancí a zisků na firemních kontech. A úplně malé procento z těch šťastných čeká raketový vzestup. V průběhu celého procesu jsou jednotliví soutěžící opakovaně testováni, jsou jim kladeny nepředvídatelné nástrahy, podstupují nebezpečná dobrodružství. O úspěchu v konečném počtu rozhoduje náhoda, načasování, nálada, ale především schopnosti a síla.

Obrovským a nenahraditelným ziskem jsou nové hodnoty, šířící se následně jako vlny celým ekonomickým systémem. Vědeckotechnická revoluce, které vděčíme za vysokou životní úroveň atlantické civilizace, se nezrodila v suchopárných pracovnách a laboratořích vědců. Vyrostla na bitevním poli obětovaných firem a firmiček. V bojích, do kterých nemohou úspěšně vstupovat zaměstnanci vlastněné (například formou družstev) entity, protože rozhodování zaměstnanců je vždy konzervativní bez ochoty riskovat až na ostří nože.

V popisu inteligentního chování dnešní ekonomiky by bylo možno pokračovat dál a dál. Banky s úroky nastavovanými (nejen) podle důvěryhodnosti a schopnosti klientů, permanentní ohodnocování podniků prostřednictvím kursu akcií, predikce budoucnosti skrze „future“ obchody na burzách. Je toho mnoho co se zrodilo v průběhu staletí evoluce kapitalismu a co z něj tvoří nenapodobitelně efektivní produkt. Produkt, který je jedinou možnou nadějí, jak uživit stále rostoucí počet obyvatel planety Země.

Ani náš model kapitalistické ekonomiky nemůže nezmínit její krize. Věrni postmarxistické výchově v nich stále vidíme příznak nedokonalosti a neživotnosti systému. Opak je pravdou. Ekologové už dávko zjistili, že příroda není idylický ostrůvek rovnováhy, o který je nám pečovat. Stejně tak kapitalistická ekonomika potřebuje své krize a katastrofy, neboť ony jsou hnacím motorem změn, hnacím motorem evoluce. Ony představují dynamiku ekonomiky a zároveň jsou jejím imunitním systémem. Počínaje tou nejmenší, kterou je zánik malého podniku až po kataklyzmata, jejichž vlny oběhnou svět. V superorganismu, který je nabitý miliardami paralelně pracujících inteligentních procesorů je adaptace, tedy evoluce, nesrovnatelně rychlejší než v přírodě. Vše je zaznamenáno. Každé špatné rozhodnutí, každý organizační prvek, který se neosvědčil, každé technické řešení, které se neujalo.

Ekonomické subjekty a jejich vztahy jsou příkladem věčného opakování na stále vyšší úrovni. Je to jako cvičení z fraktální geometrie. Právě fraktální struktura (přispívající k jednoduchému vytváření větších celků a jejich bezproblémovému zpětnému oddělování) umožňuje rychle absorbovat zkušenosti získané během katastrofických experimentů. Krize jsou jednou z největších vymožeností kapitalismu.

Vůdci, které jsi ke svému neštěstí vybíráme ve volbách, viditelně nechápou a nesdílí tento názor. Nemají rádi, když se věci dějí bez jejich posvěcení a odjakživa zaměňují svou vůli lidskou za vůli boží. A snaží se ekonomické problémy řešit, snaží se katastrofám zabránit. Za naše peníze brání ekonomice v léčení neduhů. Potlačováním katastrof menšího rozsahu připravují pole pro katastrofy vskutku globální. Vlnobití šířené těmito obřími „příhodami“ pak zasáhne každého z nás.

Kapitalismus lidem ubližuje – nejen v dobách krizí. Postrádá, jako každý tvor, citlivost k jednotlivým buňkám svého těla. Jít do práce je prostě tak trochu jako jít do války. Adrenalinové povahy si to vychutnávají a stávají se z nich generálové. Většina však vyhraje protože uteče. Nechává však na bitevním poli své raněné. Zachraňovat a ošetřovat oběti ekonomických bojů, stavět lazarety, to má to být úlohou státu – ne se za peníze daňových poplatníků ekonomických válek účastnit.

Nemůžeme-li porozumět a nechceme-li se účastnit, neznamená to, že nemůžeme regulovat. Imperativem ekonomiky je maximalizace zisku v ekonomickém prostoru. Imperativem demokratické moci je maximalizace lidské důstojnosti ve veřejném prostoru. Demokratická moc musí být ze zákona nadřazena ekonomickým procesům. Nesmí jich být účastna, protože není dostatečně silná aby vyhrála. Jakmile se pravidlo nadřazenosti a neúčasti poruší (a porušuje se všude dnes a denně) pak není jiné cesty, než že demokratická moc přestane být demokratická. Bude ovládnuta a přetvořena na další podřízenou ekonomickou strukturu.

Z nadřazené pozice můžeme regulovat i systém, kterému detailně nerozumíme. V technice na to existuje celé odvětví, trefně zvané regulace černých skříněk. Takto regulovat znamená monitorovat reakce na regulační zásahy, učit se z nich, využívat (známé) zpětné vazby a (známé) přirozené tendence systémů a opatrně kultivovat ty pozitivní a potřebné. Zasahovat konzervativně výhradně vnějšími prostředky. Regulovat daně, cla, velikosti firem, přiměřenost bank. Kontrolovat kvalitu zboží, dodržování práv zaměstnanců. Takto, neomezujíce dynamické funkce systému a jeho samočistící procedury, můžeme prospět ekonomice. Tím, že jí nebudeme škodit.

Vnější prostředky, kterými demokratické vlády dnes teoreticky disponují, jsou dostačující. Umožňují i regulaci neúměrného bohatnutí horních deseti tisíc. Prvotní je připustit, že diference v bohatství musí existovat, neboť jejím prostřednictvím se ekonomice dostává lidské energie Jen díky ní, díky touhám a snům miliónů o úspěchu, může systém fungovat. Prvotní je ale zároveň připustit, že kapitalistický systém rozděluje zisky primárně nespravedlivě a je ho nutno zvnějšku korigovat. Výší daní z příjmů, výší daní z majetku, výší dědické daně. To není solidarita, to je nutnost.

Nesmíme však nikdy propadat představě, že neohrabané zásahy z veřejného prostoru snad donutí ekonomické hráče chovat se bez použití síly podle jakýchsi stanovených pravidel, které obtěžují a dokonce hrozí snížit zisky. Představa, že se veřejní činitelé se nenechají vůlí těchto hráčů ovlivnit, je naivní. Chytíte-li jednoho Ratha, ostatní se poučí. Ale nikdy nepřestanou, jen to budou dělat jinak. Snahám regulaci obejít se proto musí postavit do cesty vysoký plot s ostnatým drátem a zuřivými hlídacími psy.

Stavba plotu mezi ekonomickým a veřejným prostorem není trvalým a uspokojivým řešením. Je to nouzové opatření, které musí následovat po přiznání, že boj musí být veden, že hranici je nutno bránit. Skutečnou změnu charakteru ekonomického systému je však možno realizovat jen skrze změnu vlastností jeho lidských buněk. Láska k bližnímu přemáhající odvěkou touhu vlastnit, ovládat, korumpovat, je jedinou nadějí na trvalou změnu ekonomických vztahů. A láska v tomto pojetí je důležitou politickou kategorií.

Nelze však nečinně čekat až přijde království Boží. V nejbližší budoucnosti se těžko podaří učinit ekonomický systém více přátelským a méně agresivním. Ba hrozí nebezpečí, že než k jeho rekonstrukci bude moci dojít, budeme všichni zakováni do jeho pout. Zadržet vlnu ekonomismu zaplavující vše kolem je v lidských silách. Jen pochopit, že kapitalismus je jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán.

Psáno pro Britské listy v červnu 2012, odmítnuto, upraveno

Evropo, Evropo, do roka a do dne

Žijeme v době konspiračních teorií. Je jich nepočítaně a jsou tak nesmyslné, až je možno nás skrze ně přesvědčit, že žádné konspirace neexistují. Opak je ovšem pravdou, neboť úspěšnými konspiracemi, tedy těmi, které nikdo za konspirace nepovažuje, se to u nás v Evropě jen hemží.

Neboť rozkolísaná Evropa leží na důležité křižovatce dnešního rozkolísaného světa. Kdo získá Evropu, získá velkého žolíka ve hře o světovládu. A proto se pilně a úspěšně konspiruje aniž o tom my, občané Evropy, máme tušení. Neboť hledání řetězů příčin a následků je sice esencí lidské existence, ale preferování instantních a jen zdánlivě smysluplných zřetězení událostí, otáčí orientační ukazatele v krajině naší vnitřní reality většinou špatným směrem.

Chceme-li se podívat na Evropu a neuvíznout při tom v plevelu zdánlivě nevyvratitelných příběhů samozvaných vševědoucích expertů, musíme se stát stopaři. Sledovat sítě souvislostí hluboko do minulosti. Nesmí nás přitom odradit, že takové neošizené sítě jsou potrhané náhodami, procesy v nich probíhající si protiřečí a často prostě postrádají smysl.

U porodu sjednocené Evropy stály tři sudičky: strach z další ničivé války, zájem velkých korporací a hrůza ze Sovětského svazu. Spojení podmíněná vnější hrozbou mají omezené trvání a mizí spolu s hrozbou, ale snáze se uzavírají a udržují. Vnitřní sjednocená architektura ekonomického stylu funguje potud, pokud se týká korporací a nezasahuje do života obyčejným lidem. Eliminace příčin násilných konfliktů jako jednotící imperativ účinná tak dlouho, jak dlouho jsou živé vzpomínky na ty hrůzy těch minulých.

Stát

Výdaje na obranu

[miliardy USD]

Podíl ve světě (%)

Spojené státy americké

698

43,0

Evropa

382

23,5

Evropa (země NATO)

275

16,9

Čínská lidová republika

119

7.3

Rusko

58

3.6

Japonsko

55

3.3

Saudská Arábie

45

2.8

Indie

41

2.5

e zánikem SSSR zdánlivě zaniklo i vnější ohrožení Evropy a tím i základní důvod ke sjednocování kontinentu. Je nepochybné, že Rusko se při svých výbojích historicky orientuje na blízké zahraničí a že za něj přinejmenším část Evropy považuje i dnes. Pro imperiální Rusko je Evropa zakotvená v ruské sféře vlivu lákavým soustem z říše snů, protože ví, že je nemožné kdy prosadit tento sen vojenskou silou. Stačí se podívat na objem vojenských výdajů obou stran. Evropa v NATO má vojenský rozpočet skoro pětkrát vyšší než Rusko.

Znamená to tedy, že Evropská unie je dnes ušetřena kritických vnějších tlaků? Zdaleka ne. My všichni jsme kondiciováni, abychom viděli budoucnost dle Huntingtona jako střet civilizací. Budoucí konflikty ale nevzniknou mezi civilizačními okruhy, ale mezi okruhy ekonomickými. Imperativem kapitalistické ekonomiky je jak kooperace, tak konkurence. Obě janusovské tváře zlaté modly se střídají v divokém rytmu kapitálových spekulací. A rytmus se zrychluje s postupným mizením vstupů (přírodních zdrojů) a výstupů (nových trhů).

Globální ekonomická síť nadto není jednolitá, má fraktální strukturu opakujících se vzorů a tudíž tendenci separovat se na menší zájmové oblasti. Jejich hraniční linie většinou sledují hranice států, národů a společenství, neboť kolektivní lidská tradice je mocná. Uvnitř oblastí je preferována spíše spolupráce, navenek konkurence. Války ekonomické jsou a budou vedeny mezi celky, které sjednocují společné hospodářské zájmy. Jakkoli budou jejich bitvy neúprosné, lze alespoň doufat, že obětí bude méně než ve vojenských střetech minulosti.

Máme-li to štěstí, že cestujeme kosmickou lodi Plejáďanů k planetě Zemi, můžeme si zobrazit (pokročilou optikou vesmířanů, pochopitelně) politická a ekonomická pnutí na pevninách a ostrovech planety, možné budoucí zlomy a konfrontační zóny. Obraz, který se nám naskytne, bude odlišný od toho co vnímáme prostřednictvím našich médií a politiků. Na obrazovkách červeně zazáří dvě konkurenční centra. Spojené státy americké a Evropská unie. Dvě největší a nejpokročilejší ekonomiky světa. Dvě ekonomiky s dvěma měnami, které soutěží o pozici světových rezervních platidel. Dvě mocnosti vyrábějící a vyvážející obdobné spektrum výrobků.

Evropa a USA jsou političtí spojenci. To zdánlivě zneviditelňuje skutečnost, že si ve sféře ekonomiky jdou po krku. Jejich souboj zatím nezřetelný také proto, že Evropa trpí syndromem nesamostatnosti, který v ní zasel dlouhý studenoválečný americký protektorát. Ta východní pak nadto komplexem jakéhosi nedostatku vděčnosti za roli USA při likvidaci sovětského bloku.

Stát

HDP

[miliardy USD]

Veřejný dluh

[% HDP]

Evropská unie

16 242

74,4

Spojené státy americké

14 526

52,9

Čínská lidová republika

5 878

18,2

Japonsko

5 458

192,1

Indie

1 631

59,6

Kanada

1 577

72,3

Rusko

1 479

6,9

Austrálie

1 237

18,6

Turecko

735

48,5

Švýcarsko

527

43,5

vropa je adolescent, který ví že jednou musí z tepla domova do světa, ale nechce se mu. Američané toho využívají, operují islámským terorismem, íránskou bombou, růstem čínského vlivu – a pěstují evergreen jménem ruská hrozba.

Americká politika byla od vzniku Spojených států vždy jednoznačně spjata s vlastními ekonomickými zájmy. Ty dokonce přímo vedly ke vzniku nového státu. Není proto nic divného (ani odsouzeníhodného) na tom, že v obhajobě zájmů domácích ekonomických subjektů pokračuje všemi způsoby i dnes.

Američanům nejvíc vadí možné užší ekonomické propojení Evropy a Ruska. Neboť kdyby se realizovala úzká ekonomická spolupráce Evropské unie a Ruské federace, stal by se náš malý přívěsek Asie ekonomickým pánem světa. Aniž by pak Unie vyvíjela vědomou snahu sesadit Ameriku z trůnu jediné supervelmoci, učinila by tak pouhou svou existencí.

Pro Evropu ztrácející odbytiště v bývalých koloniích je velká východní země lákavou výzvou. Trhem, který navíc platí ne v papírcích nejisté hodnoty, ale v tvrdé měně ropy, plynu, železné rudy, uhlí, dřeva. Rusko je nadto jedním z mála států, který vydělá na globálním oteplování, protože dosud neobyvatelná Sibiř se může stát obilnicí světa a severomořská cesta jeho nejfrekventovanější dopravní tepnou.

Američané se snaží Evropě programově vnutit statut politického invalidy s nulovou vojenskou mocí. Evropští politici nám solidárně zakrývají fakt, že vypořádání se americkým komplexem a navázání úzkých ekonomických vztahů S Ruskem je – možná jedinou – nadějí budoucí Evropy. Jistě, vnitřní politika putinovského Ruska není demokratická a je ze strany Unie oprávněně podrobována kritice. Je ale třeba vidět, že v ruských podmínkách demokracie a svoboda podnikání znamená výprodej přírodního bohatství země zahraničnímu kapitálu. To, že se přemýšlivá ruská elita snaží tuto možnost eliminovat ještě neznamená, že je programově proti demokracii.

Rusko činí určité kroky k implementaci demokratických mechanismů. Další pokrok v této oblasti je však velmi závislý na tom, zda bude v zemi posílena role malých a středních soukromých firem na úkor státních a polostátních korporací. To je nemožné bez přestavby celé ekonomiky, bez budování spotřebního průmyslu, průmyslu služeb a s tím související infrastruktury. A právě tady je pole pro pro unijní aktivitu, neboť má šanci ovlivnit situaci přirozeným, neintervenčním způsobem. Vyžaduje to však jednotnou, silnou a sebevědomou zahraniční politiku.

Soustředění se na jednotnou zahraniční a vojenskou politiku, která (mimo jiné) umožní normalizovat vztahy s Ruskem je pro Unii dnes přirozeným východiskem z integrační krize. Neboť dnes jsme dosáhli hranice možného v oblasti vnitřního sjednocování. Sjednocení Německa (států a státečků s jedním jazykem a skoro identickou kulturou) předcházelo v devatenáctém století více než padesát let politické práce. A přesto, že bylo urychleno vítěznou válkou s Francií, nepodařilo se do nového státu včlenit všechna německy mluvící území! Jak můžeme očekávat, že evropští občané budou (historicky vzato ze dne na den) považovat další kroky ke vzniku Spojených států evropských za svou prioritu?

Vybavení vnitropolitických struktur Unie skutečnou státní mocí, plně bezbariérový vnitřní trh, společná rozpočtová a daňovou politika, fungující jednotná měna – to jsou kroky nepředstavitelné bez omezení suverenity jednotlivých evropských států. Takové pokusy však nutně narážejí na stále větší podprahový odpor plynoucí z jinakosti, z rozdílných mentalit, z rozdílné kolektivní paměti. To se může změnit jen pod katastrofickým tlakem vnějších okolností nebo nástupem jedné či dvou nových generací majících již jednotnou Evropu zakotvenou ve svém systému hodnot.

Odpor společenství, národů a států k integraci, daný jejich instinktivně působící snahou o zachování bezpečnosti a majetku skrze suverenitu, je protipólem snahy evropských politiků, kteří snad bláhově věří, že pokračující vnitřní integrace je východiskem z dluhové pasti. Pokud se ovšem nesnaží vytvořit onen katastrofický tlak, který by nás přiměl se podvolit jejich idejím. Doufejme však, že se jim – jedno ani druhé – nepodaří. Neboť šetření (které je nutné) bolí a jestliže se tato bolest zkombinuje s pocitem, že ne všichni jsou nuceni šetřit stejně a že ti co křičí „chyťte zloděje“ sami kradou, nemůže to dopadnout dobře.

Existující riziko konfrontačního vývoje se navíc dále násobí neomaleným přístupem finančního kapitálu k občanům suverénních států s demokraticky volenými reprezentacemi. Jsou nuceni předávat důležitou část svých pravomocí ne orgánům Unie, ale jakýmsi trojkám a jiným zcela nejasným institucím. To už není jen politická hloupost, to je nebezpečné zahrávání si s ohněm, které může zlikvidovat šedesátiletou snahu vytvořit z Evropy kontinent míru.

To co je nám vnucováno ve vztahu k dění v Řecku, Irsku, Portugalsku a nejnověji také v Itálii a Španělsku, nese všechny známky zdařilé konspirace. Je neštěstím, že zákulisními machinacemi je manipulována především politická levice, která z principu historicky nedůvěřuje společenským a ekonomickým automatismům a ve své pýše preferuje technokratické zásahy do věcí kterým nikdo pořádně nerozumí.

Evropská dluhová krize se přitom dá řešit klidným, hysterie prostým návratem v vlastním měnám u těch států, které si takovou cestu zvolí. Pochopitelně, že přitom někdo přijde o peníze – ale tak už to v kapitalismu chodí, dnes a denně, že investor nemá své nikdy předem jisté. Úkolem Evropské unie není tomuto procesu zabránit, úkolem Evropské unie je ho efektivně organizovat. Návrat k měnám (které budou paralelně doplňovány Eurem) nijak neohrozí pozici evropské rezervní měny, ba naopak bude mít za následek její zpevnění.

Další sjednocování Evropy může zůstat nezpochybněnou dlouhodobou vizí, bude-li v současné etapě preferována společná zahraniční politika a ochrana evropské ekonomiky. Evropa nemůže konkurovat státům třetího světa, kde jsou lidi vykořisťováni a ceny stlačovány na úkor neexistující sociální a zdravotní péče. Evropské státy vždy byly silnými exportéry a dosud se snažily prosazovat maximální otevřenost trhů vůči dovozu cizího zboží. Proto nyní nemohou (ani Německo samo ne) světu říci: už toho máme dost, musíme chránit sami sebe. Evropská unie to z pozice nejsilnější ekonomiky světa říci může.

Posílení vojenské pozice Evropské unie (na úkor vojenské síly jednotlivých jejích států) je podmínkou jednotné a aktivní zahraniční politiky. Nemá nic společného s agresivním imperialismem. Nevycházejí z ostrovní představy, že nejlepší obranou je útok na území nepřítele. Díky dnešní úrovni vojenských technologií (a špionáže) není navíc není problematické rozeznat zda vojenská síla je neútočná skutečně, nebo vytváří-li na potenciálního protivníka tlak skrze opatření navenek obraná, která však posilují vlastní pozice pro útok.