Ostudná připomínka velkého výročí

Pražské jaro tvoří spolu s husitským hnutím a érou obrození českého národa tři mohutné a nezpochybnitelné pilíře české existence. Pojem Pražské jaro totiž nelze vztahovat jen na krásné a slunečné dny jara roku 1968. Pražské jaro je pojem vztahující se zprostředkovaně k událostem, které doslova prorůstaly celou českou společností od konce padesátých let a které se pozvolna a tragicky uzavřely až velkou čistkou v časných letech sedmdesátých.

Společným jmenovatelem husitství, obrození a socialismu s lidskou tváří je neočekávané a hromadné vystoupení českého národa z historického bahna, které se v našem teritoriu (pravda také s naší vlastní pomocí) v tom kterém období nahromadilo. Ať už jde o bahno vlády Lucemburků (včetně velkého Karla) v kombinaci s evropskou krizí katolické církve či bělohorský mor poněmčování (v režii české katolické šlechty), nebo konečně surová implantace sovětského stalinismu, kterou jsme si odhlasovali ve svobodných volbách.

Po krátkém vzedmutí vlny nadějí, které spíše nechtěně vyvolal dvacátý sjezd KSSS, propadl se Sovětský svaz a jeho evropští satelité do nové, sice ne už tak násilnické, ale o to temnější doby. Doby vlády komunistických úředníků. Na světlou budoucnost socialismu přestali sázet i optimističtí západoevropští levičáci. Ale v té době – zcela mimo logiku světového vývoje – rostl a mohutněl v ČSR (od roku 1960 ČSSR) projekt skutečného socialismu. Vlády lidí a pro lidi.

Léta 1960 – 1967 se vyznačovala většinovou vírou, že transformace totalitního režimu je možná. Do komunistické strany vstupovali i lidé, kteří tu předchozí stranu Gottwalda, Zápotockého a Nejedlého nemuseli. Kdo než my, kdy jindy než teď bylo heslo dne. Přežívající předpisy a nařízení byly nahlíženy s tichou ignorancí. Vznikla česká filmová škola, divadla malých forem. A při přijímání na vysokou školu se nikdo nezajímal o váš třídní původ nebo aktivitu ve Svazu mládeže.

První měsíce roku 68 jen obrátily kabát naruby. To co se dosud skrývalo vespod radostně vyvřelo nahoru, to co dosud vládlo nezaniklo, ale skrylo se v očekávání. Vznikl tak dojem úžasné jednoty, kterou podporoval emotivní vztah občanů k novému stranickému vedení. Tato jednota nepochybně nemohla – ani bez vstupu vojsk – přetrvat věčně. Není však zdaleka jisté, zda by kdy došlo na požadavek zrušení vedoucí úlohy KSČ, pakliže by se transformovala na sdružení občanů, které prostě víc než jiné zajímá politika udržovaná v pružných socialistických mantinelech. Ani dnes totiž nejsme schopni nalézt ideu resuscitace demokratických ideálů bez konstituování hlídacího psa (kterým média rozhodně nejsou a masa občanů ani být nemůže), který bude okusovat lýtka (tak aby to skutečně bolelo) těm, co překračují pravidla slušného chování.

Předpokládaný vývoj politický by byl nepochybně spjat s vývojem ekonomiky, o jejíž budoucnosti se před srpnem mluvilo na veřejnosti hodně, ale jen vágně. Dnešní představy o možném vývoji nepřerušeném invazí už jsou tak svázány s polistopadovou propagandou, že si prostě nedovedeme představit nekapitalistickou, ale kapitalismu konkurence schopnou, cestu. Jde to dokonce tak daleko, že někteří seriózní autoři (Valach) považují socialismus za jakýsi státní kapitalismus. To je – už na první jen popisný pohled – nesmysl. Kapitalismus je samovolně vzniklý evoluční systém, který kromě všeobecně známé (a Klausem zprofanované) ruky trhu zahrnuje mnoho dalších a důležitějších zpětnovazebních mechanismů, které zajišťují jeho homeostázi. Mechanismů, které socialismus neměl, neboť se nedají žádným Šikem naordinovat, musí se evolučně konstituovat – tak jako u každého jiného živého organismu.

Unikátnost československé ekonomiky šedesátých let ale spočívala v jejím totálním zestátnění. Totální státní vlastnictví výrobních prostředků (to družstevní bylo také státní, byť zprostředkovaně) umožňuje uvažovat (dnes už jen teoreticky) o systému, kde by stát vlastnil veškeré materiální výrobní statky a pouze je pronajímal zaměstnancům. Ti by mohli s pronajatým hospodařit odvádějíce majiteli nájem a inkasujíce zisky – nebo také čelíce ztrátám až k bankrotu. Část nájmu by se, jak je to obvyklé, odváděla formou investic do pronajatých prostředků, zatímco intelektuální a finanční aktiva by náležela sdružení zaměstnanců. Takové prostředí by umožnilo jakous takous konkurenci ale zároveň zachovalo silný vliv vlastníka na objem výroby a ceny výrobků. Investiční, vývojová a finanční politika firem by se rovněž přiblížila kapitalistickým standardům, aniž by docházelo k tomu co je na dnešní verzi kapitalismu nejodpornější – k obrovskému hromadění majetku a moci v rukou několika dravců a dehonestaci práce zbylých devadesáti devíti procent.

Už ze stručného naznačení československých perspektiv na konci šedesátých let dvacátého století vyplývá, že Brežněvův strach z kontrarevoluce byl možná překonán Johnsonovým strachem z plíživé socializace kapitalizmu. Faktem je, že pražské jaro nechtěli ani na Západě, ani na Východě. Už to zakládá mimořádnost tehdejšího příkladu, který dala světu malá izolovaná země v srdci Evropy. A sám týden odporu, který začal jednadvacátého ráno a skončil až po návratu Dubčeka z Moskvy je pak faktem, který by si měli uchovávat v myslích všichni čeští vlastenci, zvláště v dnešní době kdy budeme zdá se čelit nevybíravému tlaku staronového protektora.

Vzpomeňme vysočanského sjezdu, který se vzepřel zvůli přímo pod hlavněmi tanků, vzpomeňme hrdinů, kteří padli. A toho, že lidé se nesklonili před okupanty ani po týdnu nepřestávající střelby a výhrůžek. Tito lidé, kteří statečně odváděli úžasnou práci a díky nimž republika žila i pod pásy tanků, byli ale také vykolejení, strachovali se o budoucnost a cítili se ošizeni a okradeni o ideál. Přesto všechno však – a to je další zázrak roku 68 – nebyli naplněni nenávistí. Místo toho hýřili vtipem.

Prokázaná životnost socialistického systému, který v sobě zahrnoval funkční prvky skutečné lidovlády (ne té demokracie, ke které žijeme dnes a kde vládnou volbami posvěcené politické loutky v rukou majetkem mocné elity) je hlavním důvodem proč celé období šedesátých let bylo dáno hned po listopadu 89 do kladby. Takticky tím byly také do pozadí odsunuty disidentské kádry s komunistickou minulostí (Obroda).

V novém miléniu konečně došlo na alespoň faktograficky objektivní popis událostí roku 1968, byť celá slavná léta šedesátá upadala řízeně v zapomenutí. Ne tak letos. Letos přišla nová direktiva. A tak se ze srpna 68 stalo jedna z propagačních paliček, kterými naši novináři tak neotřele mlátí po hlavě ruského medvěda, co si dovoluje odporovat americkému orlu. Svým dílem k tomu ovšem přispěli Rusové sami, když se v duchu stejné manipulativní propagandy, jen otočené o sto osmdesát stupňů, jali přesvědčovat mladou ruskou generaci už bez osobních zkušeností o naší kontrarevoluční minulosti. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.