S migranty přichází optimismus

Lidská společnost žije už tisíce let ve třech prolínajících se dimenzích – veřejné, ekonomické a soukromé. Životní prostor každého z nás je však zcela specifický a neopakovatelný. Pro některé je ekonomika vzdálené cosi, neboť není nucen získávat skrze ni prostředky k životu. Pro jiné se zase soukromí zužuje jen na ně samé, jejich vzpomínky, úvahy, fantazie. Pro většinu je pak veřejný prostor příležitostí ke sledování výkonů oblíbeného fotbalového mužstva, pro návštěvu koncertu, či pro pěstování zeleniny na komunitní zahrádce.

Nezájem většiny o politické dění, který je přerušován jen krátkými volebními vstupy, je důležitou podmínkou existence demokratických režimů. Neinformovaná, neorientující se a neangažovaná masa je využívána k tomu, aby transfer oficiální zákonodárné i výkonné (a zprostředkovaně též soudní) moci do rukou vyvolených osob byl zdánlivě legitimní. Tyto osoby pak společnost formálně řídí a kličkují přitom mezi tlakem obtěžující minority angažovaných voličů, vlastním zdravým rozumem či prospěchem a zájmy vlivových struktur, které je do funkcí protlačily. Ty pochopitelně vyhrávají.

Celé divadlo je poměrně komplikované a finančně náročné ve srovnání s totalitním uchopením moci. Je však z hlediska skutečných vládců nutné. Jeho účelem je zamezit excesům, které pravidelně nastávají při násilné změně vládnoucích garnitur a ochraňovat demokratické svobody, především tu, která zaručuje nedotknutelnost soukromého majetku a možnost s ním bez omezení manipulovat. Demokracie taktéž pečuje o bezproblémovou existenci vztahových sítí “těch co spolu mluví”. Stabilní sítě rodí bez velkého vyrušování vlivové a zájmové struktury, které zajišťují růst ekonomických zisků.

Vytěsnění zájmu občanů o takovou politiku je pochopitelné. Pro řadu lidí je to přímo podmínka zachování si vlastní důstojnosti. A ti, kteří by se zajímat a podílet chtěli, dost dobře nemohou. Nejen, že se těžko smiřují s morálkou politických loutek a sociopatickou filosofií vysokých pater vztahových sítí, ale chápou také, že podíl na kontrole a řízení mohou vyžadovat jen ti, kteří disponují relevantními informacemi, nutnými pro vyhodnocení situace, ve které jest se rozhodovat. A přísun relevantních informací k občanům je sabotován, zakázán, pronásledován.

Vzniká tak úžasný raison d´etre pro vůdce ekonomických zájmových klanů, kteří jsou v demokracii skutečnými vládci. Politici volení jen na krátké období, nerozumějící často odborné problematice a mající jen průměrný manažerský talent jim slouží jen jako spojovací kanál k úředníkům přejímajícím hlavní tíhu operativního řízení. Ti jsou pro voliče prakticky neviditelní a tudíž méně postižitelní. Jejich motivace sloužit občanům (pokud existuje) je pohříchu subjektivního charakteru.

Šéfové zájmových struktur jsou bezpochyby schopní a mají předpoklady efektivně vládnout. Problém je v tom, že jejich zájmem není vládnout v politice a prospívat lidem, ale vládnout ekonomice a prospívat sobě. Veřejný prostor využívají jako dojnou krávu a politiku jako páku pro prosazování svých ekonomických zájmů. Jejich politická řídící aktivita je tudíž nekoncepční, ovlivnitelná ekonomickými procesy a vůči voličům (kteří jsou většinou pod jejich rozlišovací mezí) nezodpovědná.

Bylo tomu tak vždy, neboť demokracie byla konstruována elitáři jako vláda elit. V dobách, kdy se politika ještě zabývala různostmi ideologií, byla však moc politiků opírajících se o angažované stranické zázemí větší a méně závislá na ekonomických kmotrech. Skoro celé dvacáté století nadto existoval alternativní socialistický systém a západní politici byli vybíráni tak, aby se osvědčili jako skuteční a silní bojovníci proti němu. A pak – v minulém století ještě ve světonázoru vztahových sítí nostalgicky doznívala píseň (dnes už zcela vytlačená kritérii ekonomické užitečnosti) o morálce aristokracie, poslání elit a odpovědnosti vůdců. Celková atmosféra tak umožňovala aby demokratický výběr (nezaměňovat s volbami) produkoval osobnosti schopné skutečně vládnout.

Úspěšnost řízení vždy stojí a padá s výběrem osob, které jsou jím pověřeny a s metodami, které používají. Jde o správné nastavení strategických i postupných cílů, včasnou detekci odchylek od nich, predikci chyb a jejich nápravu i péči o návrat do původního kursu. To ovšem předpokládá neustálé testování odpovědnosti jednotlivých manažerů (a vyvozování důsledků z jejich chybných rozhodnutí) a verifikaci smysluplnosti zvolených cílů. Dnešní politika se však snaží osobní chyby ututlat, zakrýt a interpretovat jako jakési chtěné taktické postupy. Místo jasné definice priorit zahaluje budoucnost kouřovou clonou boje proti terorismu, jako by to byl hlavní účel existence lidského druhu na této planetě.

Občané však díky zavedené rutině a uklidňujícím médiím mohou žít v míru své „splendid isolation“. Dokud se chod věcí nezašmodrchá tak, že systém, nekonfigurovaný pro metody rizikového řízení a neosazený schopnými manažery, katastroficky selže. Pak znepokojující informace o realitě již nemohou být zcela oslyšeny, neboť jsou v příliš velkém nesouladu s tím, co je nám podstrkováno propagandou.

Neboť člověk je stále ještě logicky myslící tvor a nelogičnosti buší na brány jeho vědomí jako kladívko na zvonek budíku. Probuzeni takto mimo virtuální realitu volebních kampaní, stojíme v nekonečném údivu. Jsme šokováni nesmysly, které vycházejí z úst námi zvolených zástupců a propadáme beznaději když vidíme jaké šílenosti vydávají za řízení věcí veřejných. A najednou jsme připraveni jednat a vyklízet Augiášův chlív.

Některé to postihlo už před rokem, když se kdosi nelogicky snažil oddělit Evropu od Ruska, takto prakticky jediné naděje na jakousi její ekonomickou prosperitu v příštích padesáti letech. Další probralo letos na jaře vlčí vrčení dobrých strýčků z Bruselu, kteří ukázali Řecku své velké zuby. Opravdovým alarmem i pro otrlé spáče se však stal až dupot nohou statisíců ilegálních výletníků přicházejících do Evropy – bez pozvání a natrvalo.

Sami uprchlíci a migranti jsou jen jakýmsi ekvivalentem přírodní katastrofy – která ovšem mohla a měla být předvídána. Za naši nepřipravenost mohou neschopní evropští politici. Jejich loutkovodiči dali chytře ruce pryč v polovině představení. A loutky – produkt zmutovaté demokracie, říznuté dávkou bruselského vyděračského konsensu – neschopné samostatné existence se kymácejí, breptají, padají ze scény.

Náš optimismus tedy nemůže tedy být dán stavem věcí, ale jen samým faktem občanského prohlédnutí. Lidé, náhle kriticky se zajímající o politiku, přinášejí naději a šanci na změnu. Není přitom rozhodující kloní-li se jako racionálové k odmítání imigrantské vlny, nebo vidí-li především utrpení lidí táhnoucích za ošidnou vidinou lepšího života.

Ti i oni chápou, že systém a jeho vládci selhali. Ti i oni mají potřebu něco smysluplného činit a to hned. Naštěstí půvabem (jakékoli) demokracie je, že jakkoli slouží úzkým zájmovým skupinám, musí brát v určitých situacích ohled na vůli občanů vyjádřenou dosti masivní formou. První vlaštovka už přiletěla z Polska, další už sedí na drátech francouzských regionálních voleb. Řetězová reakce sílí v celé Evropě. V procesu kritické reflexe se sjednocuje levá i pravá strana politického spektra, protože společný zájem požadující logické a funkční řízení věcí veřejných – především vládu, která je s to zajistit bezpečnost komunity – je silnější než tradiční stranická animozita.

Vůle (ne vždy moudrost) davu ovšem bude i tentokrát respektována jen nakrátko, pokud vůbec. Jen co vedení převezmou (už dnes připravení, stačí se jen rozhlédnout) noví vůdci, kteří nahradí staré politické garnitury, usměrní revoluční energii a slíbí, že už nikdy nedovolí, že se postarají, že potrestají. Prostě, že udělají všechno potřebné, abychom opět mohli klidně spát.

Zákonitost procesu, ve kterém je každé nadějné vzedmutí vůle lidu utlumeno a posléze zcela vyšachováno, plyne z toho, že ono vzedmutí dlouhodobě nenaruší strukturu vztahových sítí postavených převážně na ekonomických preferencích. Jen někteří už nepotřební hráči odejdou a jiní vstoupí, aby se postupem času plně integrovali a přijali ideologickou platformu sítě. Zachována zůstane i schopnost vytvářet zájmově-vlivové struktury parazitující na veřejném sektoru až k jeho ovládnutí. Cyklické obnovování zajišťuje nesmírná životaschopnost vztahových sítí vystihujících lidský charakter jakož i profesionalita a předvídavost jimi generovaných zájmových struktur. Svou daň si vybírá i skutečná nebo jen na odiv dávaná bezradnost a naivita nových vůdců.

Poučený génius lidu, kterému nestačí jen výměna vůdců se čas od času uchyluje k pokusům o změnu systému moci v důvěře, že ten nový odstaví od moci ekonomické warlordy. Dvacáté století přímo žilo touhou experimentovat a měnit genetickou strukturu společenských systémů. Byla skrze ní však počata tak strašlivá monstra, že dnes je ve shodě dodržován jakýsi neoficiální zákaz dalších experimentů. Nadšeni znovuobjevenými kvalitami ekonomické (liberální) demokracie ji dokonce někteří v dobré víře vydávají za ultimativní způsob řešení problému řízení lidské společnosti.

Pod pokličkou už se však vaří úplně jiný pokrm protože nahoře ti předvídaví už přišli na to, že demokracie vbrzku nebude k jídlu. Prostí lidé přestávají totiž být nevzdělaní a neschopní orientace v tomto složitém světě. Chybí jen málo a nebudou dále použitelní jako tvárná materie politiky. Důvodem změny jsou počítače a jejich informační sít – internetu.

Tisíce lety žili naši předkové v nepřátelské přírodě. Podmínkou přežití bylo, aby jako porézní houba nasávali bez přestání informace ze světa kolem. O jejich zpracování a proměnu v užitečný znalostní systém, kterému dnes říkáme intuice, se staralo jejich nevědomí na pozadí běžné vědomé existence. V průmyslové civilizaci se množství podnětů přicházejících do lidských myslí dramaticky zmenšilo, nicméně vlohy zpracovat nevědomě množství informací, vytvářet znalostní databáze a na jejich základě se intuitivně tvůrčím způsobem rozhodovat, zůstala zachována. Zachována pro dobu, kdy jí internet znovu otevřel neočekávanou paletu možností.

Masy stále ještě dřímají, ale už nejsou tak nevědomé a manipulativní. To vládci dobře chápou. Na pomoc jejich snaze eliminovat (umělým vytvářením vnějšího nebezpečí) možnou transformaci ekonomické demokracie na demokracii vskutku lidovou, přišla proměna ekonomických pravidel hry likvidující klasický kapitalistický systém jako takový.

Každý náš ekonomický systém je živý organismus existující a vyvíjející se v souladu s vlastnosti jeho lidských buněk a v souladu s právě platnými počátečními a hraničními podmínkami. Základní podmínkou kapitalismu je volný pohyb kapitálu, který může téci od jednoho vlastníka k jinému v závislosti na jejich schopnostech v podnikání. Základní podmínkou feudalismu je naopak znehybněný kapitál (v původní verzi půda určená k obdělání) trvale vlastněný úzkou skupinou, která ho zbylým devadesáti devíti procentům obyvatel pronajímá za úplatu.

V posledním desetiletí dvacátého století se plně rozvinul finanční kapitalismus, který (mimo jiné) skrze promyšlené investování prakticky eliminuje možnost, aby ti nejbohatší o svůj majetek v bouřích cyklických krizí ekonomiky přišli. Ti ostatní se naopak postupně zadlužili a už nejsou schopni své vazby na majitele kapitálu zrušit. Jsou k jejich kapitálu připoutaní jako rolníci k půdě.

Dědické daně byly omezeny nebo zcela zrušeny a nové generace vlastníků světa vyrůstají už s vědomím, že oni budou vládnout do doby než přenechají vládu svým dětem. Byly položeny základy k obnovení feudalismu (který je možná lidstvu přirozenější než kapitalismus, neboť je založen na hierarchii velké rodiny). Novodobý feudalismus už není už založen na uznání božského původu moci a vlastnictví půdy, ale na uznání svatosti soukromého vlastnictví a na držení a pronajímání investičního kapitálu.

Ve veřejném prostoru není evoluční potenciál který by tomuto postupu nového řádu a jeho samovolnému konstituování oponoval. Každý pokus o nalezení alternativní cesty hrozí tím, že s vodou se z vaničky vylije i dítě. Zrušíme kapitalistické vztahy a soukromé vlastnictví a nastane bída státní ekonomiky. Zrušíme demokratická pravidla a nastane ničím neomezovaná vláda ekonomicky silných oligarchů. Zavedeme přímou demokracii. Ale jak může kvalifikovaně vládnout lid, který ve své většině nehodlá námahu vlády podstoupit, odhání ji jako obtížný hmyz a přenechává (až na výjimky) těm, kteří ho nechají na pokoji?

Odpověď je možná skryta v obnovení přirozené lidské dimenze demokratických rituálů. Na nejnižších úrovních společenského řízení, v malých městech a na vesnicích, kde nejsou participanti místních vztahových sítí od běžných občanů odděleni nepřekonatelnou zdí majetku a společenského postavení, lidová demokracie ještě neumřela. Občané tam mají lepší přístup k lokálním informacím a mohou je používat při rozhodování, které má na ně bezprostřední dopad. To u mnohých, zvyšuje kontinuální angažovanost. Mnozí ale stále bohužel nejsou většina.