Perfektní krize

Za posledních sto let zažila česká země spoustu zlých příběhů. Hned po ustavení nové republiky byla tato napadena Maďarskem. Třicátá léta dvacátého století pak přinesla nejen celosvětovou ekonomickou krizi, ale i zlo největší – německou okupaci. A jen skončila hrůza nacistická, přišel Únor 1948 s ním hrůza udávání, procesů a poprav. Krásné uvolnění šedesátých let do země zadupala půlmilionová armáda Varšavské smlouvy. A listopad 89 dnes sice připadá mnohým jako až příliš sametový, zapomínají ale jak ve dnech prvních demonstrací nastraženě naslouchali, kdy zazní řinčení tankových pásů a odkud přiletí první kulky.

Po roce 1989 skutečné a zlé krize skončily. Jako bychom všichni dostali do vazu palicí, ztratili soudnost a bez protestu pochodovali na kapitalistická jatka. Ne pochodovali, my jsme tam běželi z vlastní vůle! A předháněli jsme se, kdo dorazí dřív do země zaslíbené obchodním řetězcům a vyasfaltovaným parkovištím široko daleko. Ač jsme se mohli už rázně postavit Václavu Klausovi a jeho privatizačním lupičům.

Protože s kapitalismem mám byla grátis implementována svobodná média (která ovšem musí vydělávat) tak hrajeme si teď společně na další a nové krize. Prostě proto, aby bylo o čem psát a o čem plkat v televizi. Díky Bohu nikdo přitom neumírá, protože při sledování vymyšlených pseudodramat nikdo ani infarkt nedostane a krize a katarze místních politiků vlastně – kromě placeného mediálního komparzu – nikoho nezajímají.

V posledních několika letech a měsících však na místním poli vyrůstá nový fenomén. Krizová hnutí vycházející z lidu – nebo tedy alespoň z jeho lepší části. Tato hnutí připomínají svých charakterem barevné revoluce. Jsou stejně jako ony iniciována jiskrou pečlivě vybranou z těch mnoha, které neustále vyletují z plamenů společenského dění. Organizátoři barevné krize jiskru zachytí a pečlivě se starají aby neuhasla. Je to nutné, protože žádná dnešní jiskra nemá potenciál sama zapálit lidové dříví zvlhlé spokojenosti a blahobytem.

Nedostatek osobních zkušeností a absence děsivých zážitků skutečných krizí vedou k tomu, že mladší ročníky neprotestují proti tomu, že se za jiskry krize vydávají šaškovské férie předčasné volební kampaně a tolerují organizátorům nekvalitní scénáře a opsané přes kopírák. Nechápou, že protestují proti protestujícím a nepohrdnou spoluprací s vládnoucím establishmentem. Nevadí jim, že mohou sice kritizovat detaily na císařových šatech, ale nesmí prozradit, že císař je nahý.

Na opačné straně pomyslných barikád se houfují ti, které ochotní sluhové lenních pánů nového feudalismu kapitálu urážejí a dehonestují. V oprávněném rozčílení se, nařčeni z hlouposti a omezenosti, chovají hloupě a omezeně. Snaží se vyblokovat soupeře poukazem na jejich neústavní chování a najednou uctívají ústavu jako jediný zdroj práva a pořádku.

Měli by místo toho být solidární s demonstrujícícmi, bez ohledu na jejich názory. Měli by hájit jejich právo demonstrovat. I bez důvodu když se jim zachce. Neboť neústavní nátlak ulice je jedinou a poslední cestou ke změně systému a k záchraně této planety. Neboť šeredně se pletou ti, kteří ještě věří, že se někomu podaří vymést Augiášovy chlévy establishmentu parlamentní cestou.

Nedokáže to ani Andrej Babiš, jakkoli k tomu má, teď když se mu postavili svorně všichni zastánci starých výnosných pořádků, dobře našlápnuto. Jeho hnutí (viz nový ministr financí) už totiž ztratilo revoluční impuls – pokud ho kdy vůbec mělo. A Babiš jakkoli stále s nadějí na vítězství v parlamentních volbách, potřebuje k tomu, aby mohl týt z vlády, uzavřít manželství s některou z pěti starých polistopadových panen. A to je omezení, které likviduje jakékoli naděje, že se právě on stane novodobým českým Herkulem.

Babiš mimo hru

Andrej Babiš se už v roce 2013 stylizoval do pozice hloupého Honzy, který nerozumí dobře česky a politika ho chvílemi udivuje, chvílemi děsí. Většinu času to vypadalo, že vlastně ani neví kde ty miliardy, které mu říkají pane, našel. Jeho političtí spoluhráči – spolupráči dlouho čekali, že se hnutí ANO zlikviduje samospádem. Ono však vykázalo pozoruhodnou životaschopnost (srovnejme třeba s VV) nejen ve vládě, ale i v krajích a obcích. A k tomu Andrej cpal do státní kasy miliardy daní se stejnou lehkostí, s jakou si je cpal dvacet let do své kapsy.

Není divu, že přízeň voličů závratně rostla. Možnost, že ANO vyhraje volby se ziskem více než třiceti procent se najednou zdála zcela reálná. Babiš nesahal jen po teplých místečkách politiků, on si dovolil sáhnout na samu podstatu naší skvělé demokracie. Kdyby vyhrál parlamentní volby stylem 5:1, vyšlo by najevo, že slavná demokracie nemá vůbec žádné pojistky ale zato vybité baterie. Bylo třeba konat.

I návštěvníkovi z Plejád je jasné, že do výkonného řízení státu (kraje, města) se nemá co plést člověk, který z takové činnosti má výhody prospívající jeho majetku. Stát není firma se všemi náležitostmi, ale na trhu se jako firma chovat má. Zadává ohromné množství zakázek a směruje obrovské toky investic. Proto nesmí dovolit, aby v jeho kurníku přebývala škodná. Co kdyby si BMW najal jako obchodního ředitele člověka, kterému patří padesát procent akcií Mercedesu? Myslíte, že by stačilo, kdyby dotyčný převedl své akcie na manželku?

Takové řízení by BMW dlouho nepřežila. Ale právě tak to chodí ve všech západních demokraciích, které nemají žádné pojistky proti tomu, aby do výkonných vládních funkcí neusedali lidé nepokrytě stranící svým firemním chlebodárcům – nebo sami sobě, jako Andrej Babiš. Nesmyslné tanečky se svěřeneckými fondy jsou jen ubohou snahou o zakrytí nahého císaře.

Všichni, kteří tam nahoře spolu mluví to vědí. A všichni bojují za to, aby se nic nezměnilo, protože na tom vydělávají. A protože jsou zkušení a boji v parlamentu zocelení, vědí, že všechny ty věcí se musí dělat hezky potichu a ve shodě. Ale miliardář zastupující víc jak třetinu voličů ministerským předsedou? Miliardář, který pochopitelně ví jak to na českém zadním dvorku chodí a který možná skutečně pojal nápad tomu zatnout tipec?

Nikdo nesmí vyslovit kouzelnou pravdu, že vada je v systému. V systému, který nezmění ani dvacet tisíc demonstrantů na Václaváku. Protože ho změnit nechtějí – možná proto, že z něho sami tyjí. Protože jim zřejmě vyhovuje způsob vlády, který dovoluje těm, kteří vládnou, aby nejen kontrolovali sami sebe prostřednictvím policie, které velí, ale aby nadto státní struktury využívali k boji mezi sebou.

Neznám ani jednoho člověka, který by věřil tomu, že Babiš nevyužívá ke svému prospěchu média, která vlastní. A upřímně řečeno, proto si je přeci koupil. Taková už je svoboda podnikání. Hraje se často bez pravidel a každá výhoda se počítá. Pokud bankéři a podnikatelé po sobě nejdou na nože, nemůže a nemá stát zasahovat.

Je ale skutečně na pováženou, že politici na plný úvazek zachraňují svou potápějící se bárku tím, že Jonáše ve svém středu obviňují ze lži na základě jakýchsi umulousaných a sestříhaných nahrávek, ke kterým se nezná ani ten kdo je pořídil. Že se dokonce v tom smyslu usnesou parlamentní většinou? Kde je presumpce neviny? Kde je nestranný soud?

Andrej Babiš píchnul do rozpadajícího vosího hnízda hnán velikášským přesvědčením, že hmyz v něm sídlící je hloupý, zesláblý a neškodný. Neřekli mu, že rozpadlé vosí hnízdo jen maskuje vchod do podzemních prostor, jejichž obyvateli jsou obrovští inteligentní sršni, kteří neradi, když je někdo ruší v meditacích. Ale stalo se a sršni zasáhli. Vosičky teď předvádějí možné i nemožné aby jejich zásah zakryly. A za prací spěchající voličské včelky přihlíží a dobře se baví. Baví se a nevadí jim, že místo pracně sesbíraného medu nakonec dostanou jen cukrovou náhražku.