Tato země není pro obyčejné lidi – ač by mohla být

Doba přeje silným a aktivním jedincům a dává jim nemalá privilegia. Reklama, média i politici se snaží vytvořit dojem, že šampioni si své bonusy zaslouží, protože se odpovědně rozhodli pro úspěch nás všech a tvrdě na něm pracují. Zatímco pár líných, netečných a přehlédnutelných obyčejných lidí lelkuje na opačné straně skel kaváren či restaurací a marně polyká sliny závisti.

Skutečnost je samozřejmě odlišná od tohoto elitářského mediálního mámení. Nepřekonatelnou a nutkavou touhu uspět a vyšvihnout se, zbohatnout za každou cenu, řídit obrovské peníze, vládnout městům nebo státům a skrze to mít moc skoro božskou, dala vhodná kombinace genů jen menší části populace. A z této menšiny se nakonec opravdickými šampiony stávají jen ti, kteří ke správně namixovanému charakteru zaručujícímu nadprůměrnou rvavost, cílevědomost a sebestřednost připojí enormní pracovitost, bezostyšnou lstivost a hlavně – nemalou porci štěstí.

Na rozdíl od genetikou a osudem vybrané elity majoritní část populace nepřitahuje kariéra a moc za každou cenu. Ani obyčejní lidé nepohrdají penězi a těší je pracovní úspěchy. Ale jen tak dlouho, než je přestane bavit zlézání stále nových a stále zbytečnějších vrcholů a kování vlastního charakteru na firemních kovadlinách. Protože to o sobě vědí, tíhnou k takovým typům zaměstnání či podnikání, kde se od nich nechce výkon supermana a poslušnost otroka.

Hranice mezi typickými obyčejnými a typickými šampiony je klikatá a difůzní. Jakkoli jsou ti i oni předurčeni povahou, hraje zde vždy roli ještě výchova a především věk. V zemi nikoho se proto vyskytují nejen ti, kterým rodiče vtloukali do hlavy, že moc a bohatství jsou pro člověka nutností, ale především mladí všeho druhu, neboť těm vždy sluší víra ve vlastní pravdy a vlastní hvězdnou budoucnost. S přicházejícími roky a vlastními zkušenostmi se nicméně část omladiny vrací z výletu na Mannhatan zpět do jim přirozenější Horní Dolní. Nezanedbatelný počet obyčejných však zůstává uvězněn mezi ploty a pokračuje v nešťastném souboji s vlastním charakterem někdy až do důchodu.

Lidé nepachtící se za světly ramp zdánlivě žijí klidněji. I oni ale prožívají dramata lásek a nevěr, řeší neřešitelné rovnice jak přežít do příští výplaty, trpí zdravotními  problémy a pochybují o smyslu své existence. Jen se to o nich tolik neví, protože to nikoho, mimo okruh jejich blízkých, nezajímá. Stejně tak málo se ví o jejich – často velmi vyhraněných – názorech na dění ve veřejném prostoru komunity. Nadáni sebereflexí vědí, že jejich kvalifikace posuzovat tep doby není nezpochybnitelná a své názory prezentují jen mezi sobě rovnými, pokud vůbec.

Sebejistota šampiónů a jejich touha vyhrávat v nich živí víru, že objektivní realitu je možno měnit ve vlastní prospěch. Když se jim to nedaří, vytvářejí si virtuálním ohýbáním realitu vlastní, ve které jsou buď rovnou hrdiny a vítězi, nebo alespoň nečestně a podvodem poražení. Obyčejní naopak ve své většině přijímají realitu coby objektivní danost. Budoucnost je pro ně pevně vytyčenou slalomovou tratí jejímiž brankami nutno prokličkovat. Ani je nenapadne, že by mohli tu trať stavět.

Obě lidské množiny, ta malá bohatší a ta velká chudší, se ve společnosti doplňují. Jejich existence vytváří potřebné napětí a dynamiku lidských mravenišť. Teoreticky jsou si – aspoň v naší civilizaci – ti i oni před zákonem a v posteli rovni. Teoreticky požívají stejných práv a svobod. Protože ale v této civilizaci je veřejné i soukromé už zcela ovládnuto ekonomickým, je praktická rovnost a svoboda jedněch často podmíněna bezprávím a nesvobodou druhých.

Aby si zlepšila své postavení ve veřejném světě a částečně i v ekonomické džungli mohla by množina obyčejných ve volební demokracii použít svou početní výhodu. Bohužel je na to málo názorově homogenní a plná vzájemných předsudků. Ale především z principu svého charakteru trpí nechutí k veřejným politickým aktivitám jako takovým. K tomu, aby se obyčejní zapojili do veřejného dění, které má za cíl měnit řád věcí, je třeba mimořádně silný impulz. Ten často vzniká skrze silného a přesvědčivého vůdce.

Problém je ovšem v tom, že vůdci obyčejných (jako všichni vůdci) se rekrutují z množiny šampiónů. A práce s mentálně a kulturně odlišným lidským materiálem jakkoli je přitažlivá, protože jim umožňuje vyniknout, je pro ně unavující a frustrující. Vymýšlejí proto různé triky, které by jim zpříjemnily existenci mezi neprůbojnými a nesourodými ovečkami. Vůdci ruských rolníků a dělníků se dokonce ze zoufalství rozhodli přejmenovat své obyčejné na šampióny. Diktatura proletariátu se tomu myslím říkalo. Jak to dopadlo všichni víme.

Ti, co se dnes – ve sjednocující se Evropě a rozdělující se Americe – pasovali na vůdce obyčejných, mají stejný problém. Řeší ho ale jinak. Ke svému stádu přistupují jako k dětem v mateřské školce. Zavazují jim botičky, vymýšlejí za ně postoje a názory a halasně je prezentují do světa jako hlas lidu. Zdánlivě to funguje, vždyť mlčení je souhlas. Přes veškeré ódy na radost lze ale tušit v myslích jejich obyčejných velké rozpaky.

Rozpaků a nechuti obyčejných účastnit se jim nic nepřinášejících rituálů využívají také aktivisté všeho druhu. Ti už ani nepředstírají, že chtějí získat většinu na svou stranu a pak prezentovat své ideje jako ideje obyčejného stáda. Nepochybují, že jejich recepty jsou tak dobré, že protahovat je demokratickými rituály by byla jen ztráta času.

V nepřehledném a nepřátelském světě tak obyčejné ovečky intuitivně stále zkoušejí, opatrně hledají nekonfliktní východiska, kompromisní postupy, neokoukané strany a neohýbající se osobnosti. Volí ty, kteří je ještě nestačili zklamat a seskupují se kolem prezidenta, do kterého si promítají kolektivní vizi spravedlivého panovníka divotvorce.

Subjekty, ke kterým se upírají jejich naděje, jsou však bohužel většinou jen mucholapkami, jejichž cílem je nachytat a znehybnit. Ovšemže za cenu vlastního prospěchu. Čas od času se ale nějaká mucholapka utrhne ze řetězu a jme se skutečně, bez postranních úmyslů, naslouchat šeptajícímu hlasu lidu. Říká se tomu – lingvisticky správně, ale mediálně pejorativně – populismus. Ale i tady zdá se něco skřípe. Zdivočelé mucholapky často trpí jakousi nedokonalostí či úchylností. Jako když konstruktéři použijí triku, který omezí životnost výrobku a vy musíte za rok vyhodit tiskárnu, co měla vydržet deset.

Strana Marine Le Penové je zatížena fašistickou minulostí z dob jejího otce a její ekonomické teorie jsou mimo mísu. Holandský Geert Wilders zase prý žije v okruhu několika věrných obdivovatelů a nechce přijímat do své strany nové členy. Tomio Okamura si myslí, že Romové byli v Letech na dovolené. Andrej Babiš řídí svou politickou firmu s tak obrovským rancem střetu zájmů na zádech, že je jen otázkou času, kdy mu podvrtnou kotník. O staronovém panu prezidentu netřeba mluvit, ČT nám už vše vysvětlila.

Těžko rozlišit, kdy se jedná o nešťastný záměr plynoucí z nedostatku sebereflexe (máme přece co dělat se šampióny) a kdy o pohrdání ušmudlanými obyčejnými sympatizanty. Z toho, jak často jsou v těch sebezničujících konáních s vaničkou vylévány i děti dobrých a potřebných idejí ale musíme usuzovat, že přinejmenším v některých případech jde o záměrné sabotáže, snažící se znemožnit a pošpinit nápady, které někomu vadí.

Zákulisní sabotáže ukazují na kastu superbohatých nedotknutelných, která je dalším mocným, byť nepočetným a často neviditelným, hráčem na politické šachovnici světa. Nedotknutelní  nemají potřebu stávat se šampióny – mají už předem na co si vzpomenou. Nemohou být ale ani obyčejnými, protože musí vládnout rodinným impériům. Vládnutí je ovšem nejednoduché a odpovědné poslání. Byvší vládci byli k němu cíleně a bolestně vychováváni. Ne tak dnes, kdy nedoktnutelní ani nemohou přiznat světu, že mu vládnou.

Dnešní vládci tak vymýšlejí strategie pro své věrné pretoriány bez odpovědnosti, formou jakési nezávazné počítačové hry.  A úkolují je ne k řízení, ale především k vlastní ochraně. Nedotknutelní se totiž velmi bojí. Bojí se o vlastní zbožněnou existenci, která bez pomazání majetkem nedává smysl. Bojí se trestu za to, co udělali se světem, který by je – bez ochranného polštáře kapitálu – mohl lehce dostihnout.

Nekontrolovaní pretoriánští šampióni organizují a řídí s požehnáním vládců neofeudální klany zformované hierarchicky na bázi petrifikovaného finančního a korporátního kapitalismu. Tyto klany představují vražedné meče zabodnuté do ještě funkčních prostorových sítí demokratických společenství. Jim je svěřen kapitál nedoknutelných, oni ho dále pronajímají a jeho prostřednictvím si zavazují další a další osoby.

Pod náporem nových feudálních pořádků se hroutí celá humanistická severoatlantická civilizace založená na svobodách a právech. Novodobí lenní páni nemají zájem na optimalizaci vládnutí ve prospěch obyčejné většiny. To jim dávalo smysl jen v dobách bipolárního světa. Rozvrat, zmatek, chudoba a nebezpečné ulice jim nevadí, protože se jich netýkají. Katastrofy číhající za rohem jim nic neříkají, protože jsou si jisti, že oni je přežijí a ještě na nich vydělají. Často je – jako v případě nové studené války – dokonce přivolávají a organizují.

Obyčejní lidé nejsou hloupí – jsou realisty v pravém slova smyslu – a vidí to vše. Postupně chápou, že jim mizí půda pod nohama. Jejich znepokojení a naštvání kumulovaně roste s každým dalším hřebíčkem zatlučeným do rakve. Asi tak jako když se neškodný sladký glycerin působením kyselin nenápadně mění na nitroglycerin, vybuchující už při neopatrném dotyku.

Think tankoví prognostici usoudili, že nejlepším řešením bude zašlapat obyčejné do země tak, jako se nitroglycerin napouští do křemeliny aby se stal poslušným dynamitem. Evropa chudých a nezaměstnaných se musí rozpomenout na dobu velkých klanových rodin zajišťujících poslušnost za cenu bezpečnosti. Až pak bude to co je nahoře, také dole a bude pořádek. Místní politika se stane záležitostí kmotrů, marginálních politických stran a několika nepolitických aktivistických spolků. A ta vysoká bude zase dílem Božím.

Vize konce civilizace rovnosti a svobody je dobře narýsována a skvěle využívá přirozených lidských vlastností. Může nás před ní zachránit jen změna politického paradigmatu, změna systému. Pojistkou proti současnému nefunkčnímu řízení světa, které předvádějí nedotknutelní a jejich kamarily a proti za rohem číhajícím katastrofám se ovšem nemůže stát některý z autokratických systémů minulosti ani z těch oligarchických současnosti.

Zachránit nás může jen to, že moc peněz rozhodovat bude vyvážena novou demokratickou rozhodovací mocí nemajetných. Že stvoříme novou demokracii, která bude naslouchat i těm obyčejným, kteří jsou dnes považováni jen za jakýsi nefunkční přívažek západní civilizace šampiónů. Demokracii, která bude respektovat nejen jejich volbu, ale i autentickou vůli a názor.

K tomu ovšem nestačí vylepšit stávající systém občasnými referendy, jakkoli ty jistě nejsou k zahození. Je třeba využít rovně a proporcionálně vůli obyčejných i šampiónů tam, kde se formuje zákonné prostředí definující způsob práce výkonné moci a v zásadě celý charakter společnosti. Tedy tam, kde i ve Švýcarsku dnes vládnou nedotknutelní lvi a jejich slouhové.

Nejde to ale tak, že každé ráno před snídaní schválíme ze svého mobilního telefonu pár nových zákonů a pomocí sms navrhneme další várku. Rozhodování nemůže být efektivní bez zájmu o relevantní informace, jakkoli zmutované, bez jejich hodnocení a interpretace. Ale lid, ktrý má sice rád pocit moci, rozhodně nechce vládnout pět dní v týdnu. Obyčejní, stvořeni k prožívání především soukromého lživota se obtížím každodenního veřejného rozhodování vyhýbají.

Je proto třeba hledat cesty, zkoumat, testovat, diskutovat. Mezi dnešními nefunkčními demokratickými systémy a jakousi nespecifikovanou (a nemožnou) vládou všech všem leží neoraná pole možností. Nebude to však jednoduché – už proto, že nové paradigma musí být nejen funkční, ale i před lidmi obhajitelné. Aby uvěřili a svou vahou se postavili jimi přijatou myšlenku nové rovnováhy moci. Ale především: musí přijít rychle, jinak už ho nebude třeba.

P.S. Ilustrativním (a jen ilustrativním) příkladem myšlení o nemyslitelném je demokracie mluvčích. Založená na husté síti volených mluvčích, lidí na pomezí šampiónů a obyčejných, kteří jsou v denním kontaktu s tisícem svých voličů. Lidí majících pasivní, ale průběžný zájem o politiku jako svého koníčka. Je jich mezi námi docela dost. Žijí a pracují zde a jsou schopni vnímat naše názory. A možná jsou schopni – v případě, že k tomu budou vybráni – prezentovat je na základě jejich různosti a váhy a kombinovat je s vlastním míněním. Soubor několika tisíců mluvčích může nahradit rozhodovací sílu parlamentu a poradí si i s variantami zákonů, na které referendum nestačí.

DEMOKRACIE MLUVČÍCH

Správa veřejného světa se po tisíciletí vyvíjela řízena zvykovými nebo psanými pravidly. Na konci osmnáctého století se zrodil úspěšný model novodobé demokracie, který se postupem času promítl do pravidel řízení mnoha států. Po dvou stech letech však stávající pravidla řízení veřejného světa nestačí vývoji a selhávají především kvůli násobně vyšší globální ekonomické aktivitě a pokroku v technologii myslících strojů.

Moc subjektů majících původ v ekonomickém světě vzrostla natolik, že si osobují práva přímo či nepřímo rozhodovat i ve světě veřejném, který právem náleží pouze lidským bytostem a to právem rovného hlasu. Subjekty ať už lidské nebo nelidské skupinové inteligence svým nátlakem dosahují přijetí rozhodnutí, které odporují zájmům většiny občanů nebo brání přijetí rozhodnutí pro většinu potřebných. Nedojde-li ke změně pravidel řízení, hrozí lidstvu v blízké budoucnosti vážné katastrofy.

Perspektivní cestou je změna způsobu řízení věcí veřejných světa a nastolení vyšší demokracie v níž se bude více promítat mínění občanů nezávisle na jejich majetku a způsobu projevu a to nejen formou volby. Takové demokracie, která jim otevře dveře také k procesu rozhodování.

Instituce veřejného světa ovšem představují složitou spleť procesů, zájmů a tlaků, které generují krizové situace vyžadující si strategických i operativních řešení kvalifikovaného managementu, Rozhodování tohoto typu jsou dosud svěřena v demokratických zemích úzké, byť volené politické elitě, ale také politicky obtížně kontrolovatelné armádě úředníků a zcela nekontrolovatelným tajným službám. Ti všichni jsou průběžně korumpováni majetkem a mocí nevolených osob v pozadí.

Přímé individuální rozhodování občanů v lidových hlasováních, kde každý má jeden hlas může v některých případech dnešní problémy řízení komunit řešit. Použití referend je však omezené. V lidské přirozenosti je zajímat se jen o velké a medializované politické kauzy včetně voleb, o těch získávat informace a skrze jejich kritické hodnocení nabývat poučenou schopnost rozhodovat. Někteří občané se dokonce programově odmítají účastnit demokratických procesů jako takových, buď z nezájmu nebo na protest proti manipulaci s nimi.

Stejnou prioritu jako rovný přístup k rozhodování musí mít i požadavek, aby každé rozhodování ve věcech veřejných bylo poučené, většinové a dobrovolné. Je nutno proto pro řízení volit i další mechanismy generující jednotlivá rozhodnutí při řízení státu. Ty však musí být nastaveny tak, aby ona rozhodnutí byla s nejvyšší možnou mírou jistoty poplatná názorům a vůli majoritní části občanů a aby ti co rozhodují jim byli co nejblíže.

Jakkoli vyjádřená autentická a proporcionální vůle lidí musí být kriticky upřednostňována na všech rovinách rozhodování, musí být zároveň zajištěno, že předpokládaná rozhodnutí jsou kontrolována a neodporují základním zákonům státu. Kritériem použití toho kterého rozhodovacího mechanismu musí být též požadovaná rychlost rozhodnutí, neboť jen včasné rozhodnutí je správné rozhodnutí.

Pro zachování obou priorit správného a komplexního řízení musí tedy být toto založeno na vyvážení s zohlednění tří vůlí – vůli většiny občanů, vůli jejich volených zástupců, kteří jsou povinni vyváženě zprostředkovat názor svých voličů a názor vlastní a vůli jimi vybraných odborníků.

Autentického projevu vůle občanů není možno dosáhnout skrze daný systém parlamentní demokracie, protože malý počet volených poslanců nebo senátorů nemůže vůli lidí podchytit a vyslyšet. Proto je zavedena nová kategorie volených zástupců – mluvčích občanů toho, kterého volebního obvodu.

Mluvčí se zodpovídají malému okruhu voličů ve svém obvodu (přibližně 5000 voličů na jeden obvod), se kterými mohou komunikovat osobně i na dálku. Z každého volební obvodu jsou jako mluvčí zvoleni dvě osoby s nejvyšším obdrženým počtem hlasů. Každý mluvčí při svém hlasování nedisponuje jedním hlasem, ale počtem hlasů, které odpovídají tomu, kolik voličů ho skutečně vybralo.

Mluvčí rozhodují o přijetí variantních předloh zákonů, který jim předkládá parlament. Rozhodnutí jsou veřejná. Mluvčí je volen na období čtyř let. Může být ze své funkce odvolán, vysloví-li se proto vyšší počet voličů z jeho obvodu, než ten, který ho zvolil.

Mluvčí dostávají odměnu za svou práci mluvčího a ta odpovídá dvojnásobku minimálního příjmu v minulém roce. Na odměnu mají nárok, pokud se ve volebním roce účastní aktivně (pro, proti, zdržel se) minimálně dvou třetin hlasování.

Jednokomorový parlament má 150 členů a je volen občany. Zpracovává variantní podklady pro hlasování mluvčích a sám hlasuje o drobných změnách zákonů. Parlament prostřednictvím svých výborů též úkoluje a řídí vládní ministerstva.

Mluvčí dostávají k posouzení alternativní návrhy a vybírají ten, který považují vzhledem k svému voličstvu i k vlastnímu názoru za nejlepší. Mohou se také zdržet hlasování, nebo hlasovat proti přijetí jakékoli verze zákona. Pro přijetí zákona je potřebná prostá většina součtu hlasů, které mají v daném případě hlasující mluvčí k dispozici.

Mluvčí mohou jednou třetinou z celkového počtu hlasů v daném volebním období trvat na tom, aby jim byl k rozhodnutí předložen problém, který pro jejich rozhodování parlament nevyčlenil. Rozhodnutí mluvčích je rozhodnutí parlamentu nadřazené.

Parlamentem zřízené výbory strategicky řídí ministerstva vlády – tak jako představenstvo řídí management akciové společnosti. Každé ministerstvo vede profesionální ministr – manažer jmenovaný příslušným výborem. Jednání vlády předsedá předseda parlamentu. Z oblasti působnosti vlády je vyjmuto ministerstvo spravedlnosti, které řídí prezident republiky.

Předseda vlády, ministři ani úředníci ministerstev nesmí být při výkonu svých funkcí ve střetu zájmu. Není povoleno používat pro dislokaci majetku svěřeneckých ani jiných fondů. Předseda vlády  nesmí být ve střetu zájmu v době volby, pět let předtím a až do konce funkčního období.

Prezidenta republiky volí občané v přímé volbě. Prezident může být odvolán jen ústavní většinou mluvčích (dvě třetiny všech hlasů v daném období svěřených mluvčím) na základě procedury vyvolané parlamentem.

Ministerstvo spravedlnosti (se zachováním samosprávy soudců) je podřízeno přímo prezidentovi. Jeho aparát (včetně soudců, státních zástupců a vězeňských úředníků) je na vládě zcela nezávislý. Soudcům je zachována samospráva a jsou odvolatelní jen rozhodnutím ústavního soudu. Výkon jejich funkce může být pozastaven prezidentem.

Ústavní soud má 50 soudců. Soud kontroluje každý ze schválených zákonů nebo jeho částí, ať už byly schváleny v referendu, mluvčími nebo parlamentem. Vydává osvědčení o tom, že zákon neodporuje ústavě. Zákon vstupuje v platnost až poté, co je osvědčen Ústavním soudem. Soudce Ústavního soudu navrhuje prezident a volí je parlament. Dvě stě nebo více mluvčích zastupujících ne méně než půl milionu voličů má při volbě soudce právo veta.