Reje žlutých masek ve Francii pokračují

Přestože zrozené takřka z ničeho, otřáslo francouzské hnutí Žlutých vest pracně zbudovanou politickou stavbou nejen ve Francii. Otřesy jsou cítit v horních patrech celé Evropy. Oni jsou totiž pánové a dámy sídlící tam nahoře mimořádně citliví na jevy rozvolňující jejich, po druhé světové pracně vybudovaný, neofeudální řád všemocného kapitálu . A najednou se jim tu někdo kapitálně naboural až do kuchyně!

Francouzi navlečení do žlutých automobilistických vest (už to je nápad) navíc použili mimořádně podlých metod. Místo aby se řádně pyramidálně konstituovali v tradičních politických stranách, zformovali ideově poněkud chaotickou, nestabilní, ale přesto obdivuhodně akční, horizontální síť. Místo aby využili demokratické možnosti pokojného protestu, začali převracet a zapalovat auta, ničit výkladní skříně a poškozovat národní památky. Místo sepisování petic obsadili dva tisíce kruhových objezdů a v části země zastavili jak dopravu tak zásobování benzínem.

Rutinně nacvičené způsoby likvidace buřičů nezabraly. Nepomohl mírný odpor a nevšímavost, ani odsouzení násilí “ohrožující demokratický systém”. Nepomohl stupňující se mediální tlak ani masivní nasazení policie. Jen částečně uspěl cukr servírovaný z míry vyvedeným prezidentem Macronem ve formě v zásadě nedůležitých ústupků. A tak se dále demonstruje, bije, zatýká a dokonce střílí – byť zatím jen gumovými projektily. A v pozadí se houfují modré vesty s rudými šátky.

Propaganda evropského establishmentu operuje s tvrzením, že nové hnutí odporu vyrostlo z chudoby velké části Francouzů, což má implikovat, že když se chudým trochu usype od bohatého stolu, bude zase klid. Ano – ve Francii je v ohrožení chudobou 13,6 % lidí (v ČR jen 8,8 %). Ale jak víme, procento chudobných se v EU stanovuje naprosto nesmyslně na základě porovnání individuálního příjmu s průměrem dané země. Průměrná čistá mzda ve Francii obnáší 56 500 Kč měsíčně (v ČR 22 500 Kč, údaje z roku 2017). Minimální mzda tam činí polovinu mzdy průměrné. A průměrný důchod?  Ne méně než 69 % mzdy (2016).  Maličko zjednodušeně tedy: chudobný je v zemi galského kohouta každý, kdo měsíčně pobírá méně než 34 000 Kč čistého!

Problém blbé nálady žluťásků a jejich příznivců tedy zjevně není ve strachu ze smrti hladem. V pozadí desetiletí nevídaného protestu je třeba hledat něco většího, trvalejšího – a tudíž pro elitu nebezpečnějšího. Program  pětadvaceti bodů, jejichž plnění Žluté vesty (snad ještě) požadují (zdá se byl rozšířen o požadavek všeobecného referenda, doplněn výzvou k jakémusi runu na banky a také výzvou k nočním demonstracím atd. atd.) evidentně vznikl jako požadavek aktivní politikou nezatížených obyčejných lidí, kteří mají jinou optiku vidění současného světa než systematičtí, kariérističtí, po bohatství a moci prahnoucí, šampióni.

Obyčejní už standardním politickým mechanismům nevěří, protože pochopili, že v evropské civilizaci praktikovaná demokracie není jejich, pochopili že je to systém, na kterém profitují jen zákulisní vládci a jejich elity. Vidí, že jimi volení politici (sami šampióni) odleva doprava jen markýrují snahu změnit svět v jejich prospěch ale ve skutečnosti se starají primárně o růst majetku a moci bohatých. Na úkor vydírané a bezmocné nízkopříjmové většiny, kterou slíbili chránit.

Akce Žlutých vest možno chápat jako předkolo budoucího střetu mezi nedotknutelnými mocnými tohoto světa a jejich služebníky na jedné straně a lidmi práce bez perspektivy kariérního eskamotérství na straně druhé. Střetu, který se chystá v podhradí, zatímco na zámku dosud panuje přesvědčení, že touhou po úspěchu nepostižení občané se do ničeho nemají plést, jsouce hloupí, nevzdělaní a především – neteční. Pretendenti univerzální neschopnosti obyčejných (Petr Holub v Echu 24 například) ale zamlčují, že bohatým hnůj nevoní především proto, že je kdykoli může připravit o majetek.

Politická zřízení zemí západní aliance jsou odjakživa konfigurována tak, aby vůli většinového lidu ignorovala nebo potlačovala. V takto nastavených systémech nelze neřízenou vůli lidu efektivně realizovat, ani kdyby byla nejlepším řešením ze všech možných. Ti co usilují v dobré vůli o změny (v rámci platných pravidel) jsou rychle identifikováni, zaměřeni a koncentrovanou palbou propagandy likvidováni. Vedení vzpour je zneuctěno, zkorumpováno a přinuceno ke spolupráci. Cíle jsou relativizovány a prohlášeny za nesplnitelné, nebo tiše nahrazeny bezzubými prohlášeními. Děje se tak v USA (Occupy Wall Street), Španělsku (Podemos), v Řecku (Syriza) a mnoha dalších zemích.

Ve Francii se bojuje proti vládním reformám prakticky skoro každoročně ať už se prezident jmenuje Emanuel nebo Nicolas a třeba i Charles. Galové rádi vytvářejí bojovné davy jak postřehl už Gustave Le Bon. Akce jsou to vždy dramatické, ale málokdy účinné a úspěšné. Tentokrát ale Žluté vesty vyhrály (bitvu, ne válku) a Macronova administrativa ustoupila. Je však třeba vidět, že neustoupila mase spořádaně protestujících. Ustoupila chaosu, hrubé síle, která hrozila nabýt nezvladatelných rozměrů, ustoupila opakovanému neústavnímu násilí podporovanému (kupodivu) většinou obyvatel.

Francouzi mohli klidně demonstrovat na k tomu vyhrazených náměstích roky a bez výsledku. Ale stále pokračující tvůrčím způsobem obměňované akce – blokády, hořící auta, zničené obchody, poškozené historické památky – to byly argumenty, které zabraly. Ohrožení majetku, ohrožení vymahatelnosti zákonů na jeho ochranu. Žluté vesty ukázaly cestu, předvedly skutečnou moc bezmocných. Je to však cesta nebezpečná, protože hrozba násilím bez zákonů je mocný argument,  ale může se zvrhnout ve všeobecný rozvrat.

Noví vzbouřenci zatím neprokázali, že kromě marných pokusů o zdokonalení stávajícího západního světa by uměli také stavět nový. Velká část obyčejných lidí projevujících nechuť k politice, která je pro ně neznámým, nevyzkoušeným, a pokud nepřijde krize i nepotřebným  hřištěm, nemá zájem se trvale ve věcech veřejných angažovat. Nadto je lehce ovladatelná prostřednictvím  propagandy a falešných vůdců, což též implikuje diskvalifikaci k rozhodování o budoucnosti vlastní i jiných.

Argumentace elitářů postavená na tvrzení, že jen ti aktivní a ctižádostiví jsou delegováni k rozhodování tudíž dává – ať se nám to líbí nebo nelíbí – svůj smysl. A nutno též přiznat, že obyčejní  lidé se svými názory a ignorancí reality od majetných dobývačů rent vlastně tak moc neliší. Ti i oni se nakonec snaží vydojit více peněz – ze státu i z firem. Ti i oni nejsou ochotni se zabývat hrozícími katastrofami blízké budoucností. Ti i oni jsou Trumpovi muži.

Těžko očekávat – pokud by bylo obyčejným lidem do rukou svěřeno rozhodování o důležitých věcech nějakou formou přímé demokracie nalepené neorganicky na současný systém – že by vládli lépe než dnešní elita. Nadto by nebyli schopni udržet kontinuitu a museli by rezignovat na téměř všechny dlouhodobé projekty. Nebyli by schopni operativně korigovat  svá rozhodnutí v závislosti na měnících se podmínkách a parciálních neúspěších svých minulých snažení. Brexit nám budiž mementem.

I mezi lidmi nenadanými touhou vynikat, lišit se, stoupat ke hvězdám se však vyskytuje jisté procento těch, kteří se o společenské procesy zajímají a sledují je. Ne proto aby své znalosti použili jako kariérní žebřík. Snad je to pro ně  jakési netradiční hobby. Tito političtí amatéři (=milovníci) dnes formují – díky zrychlení a rozsahu komunikačních technik – funkční společenství po celém světě. Jejich myšlenky a plány na sítích žijí vlastním životem, získávají (nebo ztrácejí) příznivce. Ty úspěšné jsou posléze vnášeny mezi široké masy, které (občas) nabíjejí energií a mobilizují je k akcím.

Už v sedmdesátých letech dvacátého století H. Maturana a jeho žák F. Varela popsali jev posléze nazvaný (z propagačního hlediska poněkud nešikovně) autopoiesis. Jde o nenaprogramovanou, samovolně existující aktivitu živých buněk, které spolu komunikují, kooperují a vytvářejí organizovaná společenství. Ta generují (bez zjevného řízení) hierarchické struktury, pravidla pro interakci uvnitř i pravidla reakcí na vnější podněty. Jak struktury, tak pravidla podléhají evolučním změnám, špatné verze zanikají, dobré se šíří a přecházejí z generace na generaci.

Autopoiesis je základem kapitalistické ekonomiky (více zde). Na ní je možno demonstrovat, že  sebeorganizující se společenství myslících bytostí mají skupinovou inteligenci, aniž by disponovaly lokalizovanými (zasažitelnými) řídícími a plánovacími centry. Mohou též prostřednictvím interakce  jednotlivých entit či jejich skupin produkovat i značně sofistikovné myšlenky, dlouhodobé plány a strategie.

Shora neorganizovaná, společenství lidí se zájmem o politiku ale bez zájmu si skrze ni dělat kariéru, mohou představovat předobraz jakési budoucí reprezentace ( mluvčích) obyčejných lidí. Od nich by se dala očekávat schopnost soustředit se nejen na okamžité různící se taktické požadavky, ale i na dlouhodobou strategii společného zájmu. Některé body programu Žlutých vest tomu nasvědčují. Vidíme též typicky autopoietickou schopnost dlouhodobě produkovat množství originálních nápadů a převádět je briskně do reality.

Nové francouzské hnutí se může stát převratným řešením jak uplatnit potřeby a vůli obyčejných lidí, ustát útoky establishmentu a účinně kompenzovat moc neofeudálních elit. Záleží na tom, zda si jeho tvůrci uvědomí potřebu jednoty v různosti. Na tom zda dokáží alespoň čas od času strhnout svými idejemi politice se vyhýbající většinu. Na tom, zda pochopí, že jejich současná moc v západní elitářské demokracii plyne z toho, že jsou v nátlakové opozici. Na tom, zda přijmou fakt, že k jejich zapojení do skutečného dlouhodobého řízení společnosti je nutné přeorat stávající systém. Na tom, zda si uvědomují,  že boj za přeorání veřejných polí bude mnohem těžší a složitější (a delší) než boj za nižší daň z nafty.

 

Některé náhodně vybrané odkazy na články o problematice (v abecedním pořadí):

Děsím se toho, co žluté vesty chtějí

Jak zkrotit žluté vesty

K požadavkům žlutých vest

Když se ulici ustupuje

Mlčící většina promluvila zmatene

Paříž – memento střední třídě

Začala sa vo Francúzsku vzbura proti neoliberalizmu?

Žluté vesty nebo revoluce

Žlute-vesty-zrcadli-nerovnost-vladnouci-na-celem-svete