Temná hmota v českém vesmíru

Evropský parlament je parlament jen podle jména, protože nemá zákonodárnou iniciativu. Jeho schopnost zamést s Evropskou komisí je velmi sporná. Je to orgán určený především k deklarování a deklamováni. Česká republika má v EP – který celkem čítá 750 členů – svých jednadvacet jistých. Ale v tomto případě oko nebere. Tak akorát zajistí oné jednadvacítce na pět let královské příjmy. Ať už budou vybráni kandidáti té či oné strany.

Je jim to přáno a předem blahopřáno. Ale bylo by chybou si zároveň nepřiznat, že volič v těchto volbách sice demonstruje svou individuální občanskou aktivitu, ale pomýšlet na to jak Evropu ovlivnit, nemůže. Pro budoucnost české občanské společnosti je proto daleko důležitější fakt, kolik lidí k volbám nepůjde. Neboť ne jednadvacet poslanců, ale ti, kteří odmítnou jít volit, ta temná hmota českého vesmíru, bude rozhodující pro směrování našeho malého světa.

Pochopitelně mezi nevoliči je pár procent těch, kteří nemají a nikdy neměli o politické dění ani pojem, ani zájem. Ti by nepřišli ani kdyby se volilo mezi nebem a peklem. Pak jsou tu ti, kteří nechodí k žádným volbám, nejspíš proto, že považují tu hru na demokracii na pěknou šaškárnu. Tyto dvě skupiny jsou jakousi volební konstantou. Třetí skupina je proměnná a skládá se z lidí, kteří vybírají k jakým volbám jít. Pokud možno odhadnout, vybírají na základě docela racionálních důvodů. Jejich prioritou jsou volby prezidentské a parlamentní. Většinou ignorují volby do senátu a množství z nich bude ignorovat I volby evropské.

Lidé, kteří nevolí, nejsou u českých politiků v oblibě. Právě skončená volební kampaň z nich dokonce udělala jakési vyvrhele a ignoranty, kterým nezáleží na tom, co se s námi děje a kam jdeme. Je to velká chyba. Právo lidí na to nejít volit by mělo být stejně platné a vážené jako právo těch, kteří volit jdou. Neboť volba nejít volit znamená projevení názoru na sám systém a minimálně poukazuje na jeho nefunkčnost. A kdoví zda to dnes není důležitější než správně vyplněný lístek ve volební urně.

Ideologiím zdar a mládí vpřed

Žijeme prý v době postideologické. Ale kdež. V našich myslích jen nahradily mrazem spálené kolektivní ideje ideologie osobní, striktně individuální. Neuděláme bez nich ani krok. Vylezeme ráno z postele, nasadíme si klepeta na mysl a konáme. Rozum sem, rozum tam, logika jakbysmet. Nevědomé pracičky poznání hrabou v informační veteši a vybírají jen to co se hodí do krámu aby podpořilo vtištěné determinanty.

Testem intenzity osobní kondicionace každého z nás může být zacházení s aktuálním problémem lidstva zvaným globální upečení se na pekáči jménem zeměkoule (podrobnější – snad více méně objektivní – vysvětlení problému najdete zde). Jde o problém hojně diskutovaný, vědci mnohokrát rozebíraný, technicky (zatím ještě) řešitelný. Přesto lidským davem i jeho oficiálními či neofickálními reprezentacemi pojímaný v souladu s problémem samým naprosto katastroficky.

Nikdo z nás neví, jestli k příšernému oteplení planety z viny člověka skutečně dojde. Stejně tak ale nevíme s jistotou zda nabouráme s autem, nebo vytopí-li nám povodeň dům. Myslíme si, že k jednomu ani druhému nedojde, ale přesto se chováme rozumně a utrácíme obrovské sumy peněz a pojišťujeme se proti možnému i nemožnému. Víme, že pojistit se znamená ne věřit, že k nehodě dojde, ale kriticky posoudit pravděpodobnost pro a proti a pokud se nedá událost, jejíž dopad by byl katastrofický, jednoznačně vyloučit, chovat se tak, jako by šlo o jistotu. Platit pojistné a ne bádat nad tím, jak to zaonačit, aby koza zůstala celá.

Ale tu pravděpodobně druhou největší hrozbu zničení planety (po jaderném holokaustu) všichni bohatýrsky ignorujeme. Kdybychom tak nečinili a brali klimatické memento vážně, museli bychom dojít ke stejnému závěru jako v případě každé jiné hrozící pojistné události. To v kontextu znamená nejen pojistit se, ale také sáhnout po mimořádných a bolestivých opatřeních. A otevřít Pandořinu skříňku aby se na světlo světa dostaly ukrývané pravdy. A najít odvahu říznout do poklidného světa postliberálního kapitalismu.

Bezzubí genetiční mutanti původních zelených bestií (vzpomeňme mladého Joschky Fischera) místo toho dnes s nadšením následují své euliberální krysaře, kteří jednou tváří pilně dují do píšťal a v rytmu jejich melodie varují nalevo napravo před globální katastrofou. Aby zároveň zajišťovali druhou tváří bohatým emisním investorům stálé a rostoucí zisky. Zelení optimisté přesto zůstávají v klidu – když už nevyjdou akce proti klimatické změně, aspoň postaví cyklostezku. Nikdo se už neptá kdo po ní v padesátistupňových vedrech bude jezdit.

Zavírají Evropu do idealistické skořápky a uvnitř ní se pokouší vyřešit – v nejlepších intencích svého elitářství a pochopitelně současně a maximalisticky – problémy s emisemi oxidů dusíku u aut, paranoidní odpor k jaderné energetice i nastávající sucho (a pokud možno ještě migraci a homogenní sňatky). Likvidují uhelné elektrárny, aby na jejich místě mohli postavit elektrárny plynové, emitující jen o něco málo méně CO2 na kWh. Vše, jen aby se nemuselo říznout do masa bohatých, kteří jsou za klimatickou krizi odpovědní.

Ale I kdybychom se ve skořápce Evropy přesunuli do doby kamenné a živili se oxidem uhličitým jako rostliny, stejně se upečeme. Pařížskou dohodou uchlácholený dav totiž ignoruje fakt, že největším donátorem skleníkových plynů do atmosféry je Čína (obrázek převzat odtud). A tak vesele dále dovážíme čínské produkty a podílíme se ekonomických aktivitách Říše středu. Zavíráme oči před tím, že čínského příkladu budou vbrzku následovat další velké rozvojové země jako jsou Indie, Brazílie, možná Rusko a určitě celá Afrika.

Jeden si říká – přece tu musí být frakce, strana, skupina, hnutí, racionálně a logicky uvažujících nezávislých, pranýřujících krysařské vlády a zloděje, kteří křičí chyťte zloděje. Ale ne. Ani encyklopedický absolvent MFF UK Marian Kechlibar, pro něhož je pravděpodobnost denním chlebem, nedokáže pochopit, že oteplování planety způsobené člověkem nutno brát jako jednu z reálných alternativ budoucího světa (zde) a raději se věnuje definici autismu u švédské mládeže. I další inteligentní glosátor, graduovaný historik, Jaroslav Bašta (jeho vzdělání je sice ”jen” humanitní, dotyčný však má kompetitivní výhodu ve svých osobních zkušenostech s krysaři západními i východními) bouří proti možnosti antropogenního oteplování (zde) a v duu s Kechlibarem přirovnává aktuální studentstké protesty ke středověkým křížovým výpravám dětí. Jak trefné a nechtěně symbolické, neb křížová výprava dětí možná byla, možná nebyla, možná byly dvě (zde). Historie – matka pravděpodobnosti.

Snad že bychom se obrátili k moudrému davu obyčejných lidí a přímé demokracii? Jak radí jinak výborný analytik (absolvent FF UK obor sociologie) Petr Robejšek (zde), kterému rovněž nejsou mladé Švédky po chuti? V Katovicích, Davosu a v Bruselu prý kvůli nim odmítají brát vážně názory a přání normálních lidí. Moudrost davu není prý na pořadu dne.

Ale ouha. Klimatická krize lidstvo ještě nikdy nepotkala a obyčejní si nedovedou a nechtějí (ono s tím skutečně těžko žít a vychovávat děti) představit k čemu to povede. Předpokládají však (protože už jim to léta vtloukají do hlavy), že kvůli boji se skleníkovými plyny přijdou o svoji denní porci evropského blahobytu, jak se už stalo ze spousty také závažných důvodů. A skutečně. Stačí se podívat do Francie. Stačí si spočíst jak ke svým penězům přišli čeští solární baroni. Proto obyčejní raději naslouchají antiklimatickým fanatikům (příklady zde a zde) jejichž argumenty by jinak neprošly ani na základní škole.

Odpírají poslouchat názory vědců bádajících o klimatických změnách a sdělujících nám seriózně a bez emocí co by mohlo nastat (například zde). Ani se nesnaží jim porozumět nebo se vymlouvají na to vědecké „by“. Nebo je podezírají z jakéhosi planetárního spiknutí s cílem zavést nový světový pořádek či z grantového rozkrádání našich daní. Přitom ten, kdo vědu někdy okusil ví, že kdo chce této individualistické profesi (jejíž podstatou je neustálé shazování názorů kolegů) vyniknout, musí se vzdát pokusů o falšování a ohýbání dat, protože, to se rovná trvalé ztrátě vědecké tváře.

Vědci sami chybují používáním v obecné komunikaci vědeckého jazyka, který z principu dobrého scientistického vychování musí být racionální, emocí zbavený. To obyvatelstvo vědou nepolíbené dále utvrzuje v názoru, že se v podstatě nic neděje. Vše to velmi připomíná československou situaci před druhou světovou válkou. Všichni diskutovali o německé hrozbě, ale dělali jen minimum pro pro případ skutečné války. Jen aby nepohoršili ani ty nalevo ani ty napravo ani ty v Berlíně, ani ty v podhradí. Není divu, že jsme se pak nemohli bránit, když naše zbrojovky měly zahraniční vlastníky, neměli jsme žádná moderní letadla, naše opevnění byla nedostavěná a naše pátá kolona už plánovala společnou idylku v římské říši národa německého. Zbytek národa pak až do mobilizace věřil, že nás Němci přece nenapadnou (jak to mohlo být jinak si přečtěte zde).

Abychom nedopadli stejně jako v Mnichově nutno řezat. Už dnes. Řezat a nemrhat silami na lokální třísky. Soustředit se na globální energetiku, která způsobila a působí naprosto největší emisní škody (viz obrázek). Pochopit, že nejde o počítačovou hru typu win-win, ale o válku, ve které budou i zranění a padlí. O válku, která si žádá abychom jadernou energetiku (ano fuj, také bych byl radši kdybychom elektřinu sosali z vakua) povýšili na naši hlavní zbraň.

Pochopitelně v kombinaci s fotovoltaikou, větrnými turbinami a vodní energií. Pochopitelně s dočasně vynucenou stagnací životní úrovně v průmyslově vyspělých zemích. Pochopitelně s bolestně zdaněnou dopravou zboží a tudíž s orientací na místní zdroje. Pochopitelně skrze přehodnocení role robotizace, která zvyšuje energetické nároky (neboť stroje potřebují energii ale lidé, které nahradí musí jíst, svítit a topit i nadále). Poučit se možno zde.

Jen jaderná energetika coby srdce státních energetických organismů může Evropu dosadit do pozice jednokého krále. Jakkoli skleníkových plynů bude dále přibývat (produkujeme jich celosvětově jen 5 %) budeme ti čistí a budeme moci kázat světu. Neboť Evropa musí vyvíjet politický a ekonomický tlak na největší producenty emisí – nenakupovat od nich, nespolupracovat, zavést sankce. A nemá-li jít jen o nátlak bezzubý, formální a bez efektu (nebo přímo s efektem opačným), musíme být těmi, kdo nabídne Africe, Asii (a také Jižní Americe) reálné východisko.

Musíme uznat svůj dvě stě let trvající hřích průmyslové doby a oprávněnost požadavku obyvatel rozvojových zemí abychom financovali část celosvětového boje za udržitelné klima. Musíme deklarovat právo lidí v třetím světě žít – za předpokladu odpovídající produkční aktivity – ve stejném energetickém blahobytu, v jakém žijeme my.

Především ale musíme přijmout za svou doktrinu, že bezbřehá svoboda velkopodnikatelů a velkých investorů končí tam, kde svými minulými a současnými aktivitami ohrožují bezpečnost nás všech. Jakkoli se to zdá (a asi to je) neomarxistické (naštěstí ne neoliberální).  Evropa musí jít příkladem v získávání prostředků, které umožní v rozvojových zemích vybudovat páteřní síť malých jaderných zdrojů a doprovodnou technickou strukturu (úložiště jaderného odpadu) s tím, že obnovitelné zdroje navazující na jaderný základ budou země budovat samy podle potřeby.

Stavba jaderné elektrárny o výkonu 1 GW dnes přijde bratru na 100 miliard Kč (zde). Prostředky pro vybudování energetické struktury v rozvojových zemích se tudíž dají získat direktivním přesměrováním menší části (cca 20 % v příštích dvaceti letech) z celkového objemu světových zahraniční investic, který činí ročně 34 biliónů Kč (viz tabulka, převzato odtud).

Investiční projekty těch, kteří z nich tyli a tyjí (a s námi už skoro nežijí) spalují další a další uhlík a (pravděpodobně) tak zahřívají zeměkouli. Je tedy jen logické, že za nápravu a očištění planety musí platit právě oni a ne chudí celého světa.

Ti, kteří hrabali zisk, zatímco staletí budovali klenbu CO2 nad našimi hlavami musí být zdaněni ve prospěch ozdravění planety a jejich další vydělávání peněz vsazeno pod částečnou kuratelu. Částečnou proto, že ani zvýšené teploty nás nesmí zblbnout natolik, abychom řekli ano rekvírování majetku a zrušení kapitalismu malých podniků ve prospěch (znovu)zavedení socialistické ekonomiky.

Bude nutno balancovat na hraně udržitelnosti kapitalistické soutěže a zároveň (snad) dočasné zdanit největší zisky a převzít rozhodování o investičních tocích. Vládami, případně k tomu ustavenou novou organizací. Úspěch našeho snažení rozhodne o tom zda náš dům shoří nebo bude uhašen.

Je symptomatické, že návrhy na radikální přístup (zde a zde) se objevují na levé až extrémně levé části politického spektra (A2Alarm). Osobními pravicovými ideologiemi zatížení glosátoři, kterým je nedotknutelnost kapitálu svatější než existence civilizovaného světa, možnosti ubalancovat ekonomiku nevěří a tak raději neuznávají reálnost klimatických změn, pravděpodobnost katastrofálních konců a jedinou možnou cestu k nápravě.

A tak v době, kdy selhávají politici (selhat odvozeno od lhát), bohatí loutkovodiči v pohodě hrabou zisky (které jim sami vnucujeme, abychom prý nepřišli o práci) vědci se ukrývají v koutě (aby nepřišli o granty), zelení se spokojí s tím, že vyhrávají šarvátky (i když hrozí, že prohrajou válku), alternativci nás vedou do dezinformačních minových polí (aby uspokojili své osobní ideologie) a obyčejní lidé žijí svou budhistickou přítomností (aby náhodou nedostali bipolární poruchu), zjevila se jako deus ex machina Greta Tintin Eleonora Ernman Thunbergová (zde).

Podívala na svět svýma mladýma očima a uzřela, že císař a celý jeho průvod pochodují směrem k nudistické pláži. Její vstup do globální býčí arény klimatických změn se stal vzorem pro mnoho mladých – napříč Evropou – kteří ještě na sobě nemají stigma klimatického hříchu. Oni ještě nevěří panu Šindelářovi (zde) a jemu podobným, že se jako už tolikrát přizpůsobíme a přežijeme. Oni nevěří ani elitám a dobře tuší že budeme-li dál jen stavět Potěmkinovy vesnice zaplatí ti co tady zbydou za své přežití víc, než by stály všechny jaderné elektrárny světa. Ale kolik je na světě středoškoláků? Bude to stačit, aby nás zachránili?

Reje žlutých masek ve Francii pokračují

Přestože zrozené takřka z ničeho, otřáslo francouzské hnutí Žlutých vest pracně zbudovanou politickou stavbou nejen ve Francii. Otřesy jsou cítit v horních patrech celé Evropy. Oni jsou totiž pánové a dámy sídlící tam nahoře mimořádně citliví na jevy rozvolňující jejich, po druhé světové pracně vybudovaný, neofeudální řád všemocného kapitálu . A najednou se jim tu někdo kapitálně naboural až do kuchyně!

Francouzi navlečení do žlutých automobilistických vest (už to je nápad) navíc použili mimořádně podlých metod. Místo aby se řádně pyramidálně konstituovali v tradičních politických stranách, zformovali ideově poněkud chaotickou, nestabilní, ale přesto obdivuhodně akční, horizontální síť. Místo aby využili demokratické možnosti pokojného protestu, začali převracet a zapalovat auta, ničit výkladní skříně a poškozovat národní památky. Místo sepisování petic obsadili dva tisíce kruhových objezdů a v části země zastavili jak dopravu tak zásobování benzínem.

Rutinně nacvičené způsoby likvidace buřičů nezabraly. Nepomohl mírný odpor a nevšímavost, ani odsouzení násilí “ohrožující demokratický systém”. Nepomohl stupňující se mediální tlak ani masivní nasazení policie. Jen částečně uspěl cukr servírovaný z míry vyvedeným prezidentem Macronem ve formě v zásadě nedůležitých ústupků. A tak se dále demonstruje, bije, zatýká a dokonce střílí – byť zatím jen gumovými projektily. A v pozadí se houfují modré vesty s rudými šátky.

Propaganda evropského establishmentu operuje s tvrzením, že nové hnutí odporu vyrostlo z chudoby velké části Francouzů, což má implikovat, že když se chudým trochu usype od bohatého stolu, bude zase klid. Ano – ve Francii je v ohrožení chudobou 13,6 % lidí (v ČR jen 8,8 %). Ale jak víme, procento chudobných se v EU stanovuje naprosto nesmyslně na základě porovnání individuálního příjmu s průměrem dané země. Průměrná čistá mzda ve Francii obnáší 56 500 Kč měsíčně (v ČR 22 500 Kč, údaje z roku 2017). Minimální mzda tam činí polovinu mzdy průměrné. A průměrný důchod?  Ne méně než 69 % mzdy (2016).  Maličko zjednodušeně tedy: chudobný je v zemi galského kohouta každý, kdo měsíčně pobírá méně než 34 000 Kč čistého!

Problém blbé nálady žluťásků a jejich příznivců tedy zjevně není ve strachu ze smrti hladem. V pozadí desetiletí nevídaného protestu je třeba hledat něco většího, trvalejšího – a tudíž pro elitu nebezpečnějšího. Program  pětadvaceti bodů, jejichž plnění Žluté vesty (snad ještě) požadují (zdá se byl rozšířen o požadavek všeobecného referenda, doplněn výzvou k jakémusi runu na banky a také výzvou k nočním demonstracím atd. atd.) evidentně vznikl jako požadavek aktivní politikou nezatížených obyčejných lidí, kteří mají jinou optiku vidění současného světa než systematičtí, kariérističtí, po bohatství a moci prahnoucí, šampióni.

Obyčejní už standardním politickým mechanismům nevěří, protože pochopili, že v evropské civilizaci praktikovaná demokracie není jejich, pochopili že je to systém, na kterém profitují jen zákulisní vládci a jejich elity. Vidí, že jimi volení politici (sami šampióni) odleva doprava jen markýrují snahu změnit svět v jejich prospěch ale ve skutečnosti se starají primárně o růst majetku a moci bohatých. Na úkor vydírané a bezmocné nízkopříjmové většiny, kterou slíbili chránit.

Akce Žlutých vest možno chápat jako předkolo budoucího střetu mezi nedotknutelnými mocnými tohoto světa a jejich služebníky na jedné straně a lidmi práce bez perspektivy kariérního eskamotérství na straně druhé. Střetu, který se chystá v podhradí, zatímco na zámku dosud panuje přesvědčení, že touhou po úspěchu nepostižení občané se do ničeho nemají plést, jsouce hloupí, nevzdělaní a především – neteční. Pretendenti univerzální neschopnosti obyčejných (Petr Holub v Echu 24 například) ale zamlčují, že bohatým hnůj nevoní především proto, že je kdykoli může připravit o majetek.

Politická zřízení zemí západní aliance jsou odjakživa konfigurována tak, aby vůli většinového lidu ignorovala nebo potlačovala. V takto nastavených systémech nelze neřízenou vůli lidu efektivně realizovat, ani kdyby byla nejlepším řešením ze všech možných. Ti co usilují v dobré vůli o změny (v rámci platných pravidel) jsou rychle identifikováni, zaměřeni a koncentrovanou palbou propagandy likvidováni. Vedení vzpour je zneuctěno, zkorumpováno a přinuceno ke spolupráci. Cíle jsou relativizovány a prohlášeny za nesplnitelné, nebo tiše nahrazeny bezzubými prohlášeními. Děje se tak v USA (Occupy Wall Street), Španělsku (Podemos), v Řecku (Syriza) a mnoha dalších zemích.

Ve Francii se bojuje proti vládním reformám prakticky skoro každoročně ať už se prezident jmenuje Emanuel nebo Nicolas a třeba i Charles. Galové rádi vytvářejí bojovné davy jak postřehl už Gustave Le Bon. Akce jsou to vždy dramatické, ale málokdy účinné a úspěšné. Tentokrát ale Žluté vesty vyhrály (bitvu, ne válku) a Macronova administrativa ustoupila. Je však třeba vidět, že neustoupila mase spořádaně protestujících. Ustoupila chaosu, hrubé síle, která hrozila nabýt nezvladatelných rozměrů, ustoupila opakovanému neústavnímu násilí podporovanému (kupodivu) většinou obyvatel.

Francouzi mohli klidně demonstrovat na k tomu vyhrazených náměstích roky a bez výsledku. Ale stále pokračující tvůrčím způsobem obměňované akce – blokády, hořící auta, zničené obchody, poškozené historické památky – to byly argumenty, které zabraly. Ohrožení majetku, ohrožení vymahatelnosti zákonů na jeho ochranu. Žluté vesty ukázaly cestu, předvedly skutečnou moc bezmocných. Je to však cesta nebezpečná, protože hrozba násilím bez zákonů je mocný argument,  ale může se zvrhnout ve všeobecný rozvrat.

Noví vzbouřenci zatím neprokázali, že kromě marných pokusů o zdokonalení stávajícího západního světa by uměli také stavět nový. Velká část obyčejných lidí projevujících nechuť k politice, která je pro ně neznámým, nevyzkoušeným, a pokud nepřijde krize i nepotřebným  hřištěm, nemá zájem se trvale ve věcech veřejných angažovat. Nadto je lehce ovladatelná prostřednictvím  propagandy a falešných vůdců, což též implikuje diskvalifikaci k rozhodování o budoucnosti vlastní i jiných.

Argumentace elitářů postavená na tvrzení, že jen ti aktivní a ctižádostiví jsou delegováni k rozhodování tudíž dává – ať se nám to líbí nebo nelíbí – svůj smysl. A nutno též přiznat, že obyčejní  lidé se svými názory a ignorancí reality od majetných dobývačů rent vlastně tak moc neliší. Ti i oni se nakonec snaží vydojit více peněz – ze státu i z firem. Ti i oni nejsou ochotni se zabývat hrozícími katastrofami blízké budoucností. Ti i oni jsou Trumpovi muži.

Těžko očekávat – pokud by bylo obyčejným lidem do rukou svěřeno rozhodování o důležitých věcech nějakou formou přímé demokracie nalepené neorganicky na současný systém – že by vládli lépe než dnešní elita. Nadto by nebyli schopni udržet kontinuitu a museli by rezignovat na téměř všechny dlouhodobé projekty. Nebyli by schopni operativně korigovat  svá rozhodnutí v závislosti na měnících se podmínkách a parciálních neúspěších svých minulých snažení. Brexit nám budiž mementem.

I mezi lidmi nenadanými touhou vynikat, lišit se, stoupat ke hvězdám se však vyskytuje jisté procento těch, kteří se o společenské procesy zajímají a sledují je. Ne proto aby své znalosti použili jako kariérní žebřík. Snad je to pro ně  jakési netradiční hobby. Tito političtí amatéři (=milovníci) dnes formují – díky zrychlení a rozsahu komunikačních technik – funkční společenství po celém světě. Jejich myšlenky a plány na sítích žijí vlastním životem, získávají (nebo ztrácejí) příznivce. Ty úspěšné jsou posléze vnášeny mezi široké masy, které (občas) nabíjejí energií a mobilizují je k akcím.

Už v sedmdesátých letech dvacátého století H. Maturana a jeho žák F. Varela popsali jev posléze nazvaný (z propagačního hlediska poněkud nešikovně) autopoiesis. Jde o nenaprogramovanou, samovolně existující aktivitu živých buněk, které spolu komunikují, kooperují a vytvářejí organizovaná společenství. Ta generují (bez zjevného řízení) hierarchické struktury, pravidla pro interakci uvnitř i pravidla reakcí na vnější podněty. Jak struktury, tak pravidla podléhají evolučním změnám, špatné verze zanikají, dobré se šíří a přecházejí z generace na generaci.

Autopoiesis je základem kapitalistické ekonomiky (více zde). Na ní je možno demonstrovat, že  sebeorganizující se společenství myslících bytostí mají skupinovou inteligenci, aniž by disponovaly lokalizovanými (zasažitelnými) řídícími a plánovacími centry. Mohou též prostřednictvím interakce  jednotlivých entit či jejich skupin produkovat i značně sofistikovné myšlenky, dlouhodobé plány a strategie.

Shora neorganizovaná, společenství lidí se zájmem o politiku ale bez zájmu si skrze ni dělat kariéru, mohou představovat předobraz jakési budoucí reprezentace ( mluvčích) obyčejných lidí. Od nich by se dala očekávat schopnost soustředit se nejen na okamžité různící se taktické požadavky, ale i na dlouhodobou strategii společného zájmu. Některé body programu Žlutých vest tomu nasvědčují. Vidíme též typicky autopoietickou schopnost dlouhodobě produkovat množství originálních nápadů a převádět je briskně do reality.

Nové francouzské hnutí se může stát převratným řešením jak uplatnit potřeby a vůli obyčejných lidí, ustát útoky establishmentu a účinně kompenzovat moc neofeudálních elit. Záleží na tom, zda si jeho tvůrci uvědomí potřebu jednoty v různosti. Na tom zda dokáží alespoň čas od času strhnout svými idejemi politice se vyhýbající většinu. Na tom, zda pochopí, že jejich současná moc v západní elitářské demokracii plyne z toho, že jsou v nátlakové opozici. Na tom, zda přijmou fakt, že k jejich zapojení do skutečného dlouhodobého řízení společnosti je nutné přeorat stávající systém. Na tom, zda si uvědomují,  že boj za přeorání veřejných polí bude mnohem těžší a složitější (a delší) než boj za nižší daň z nafty.

 

Některé náhodně vybrané odkazy na články o problematice (v abecedním pořadí):

Děsím se toho, co žluté vesty chtějí

Jak zkrotit žluté vesty

K požadavkům žlutých vest

Když se ulici ustupuje

Mlčící většina promluvila zmatene

Pařížmemento střední třídě

Začala sa vo Francúzsku vzbura proti neoliberalizmu?

Žluté vesty nebo revoluce

Žlute-vesty-zrcadli-nerovnost-vladnouci-na-celem-svete

 

Politická kultura Západu v zrcadle globálního oteplování

Odraz procesu globálního oteplování – který se dnes korektně nazývá klimatické změny – v politické kultuře Západu je jedním z tragických příkladů nefunkčnosti a prolhanosti této civilizace. Je to ale skvělý doklad funkčnosti unikátní manipulace, kterou mocenská centra tohoto světa vymývají mozky lidem celé planety. Manipulace, která se třicet let pozměňuje a zdokonaluje aby v přítomnosti už žila vlastním inteligentním životem. Manipulace, která je téměř dokonalým projevem spojeného génia kapitalismu a liberální demokracie.

Průmyslová civilizace bílého muže odstartovala svůj vítězný pochod planetou v první polovině devatenáctého století. Z Anglie se rozšířila rychle do Německa a pak do celé Evropy. O něco později do Austrálie a Japonska. V plné kráse ovšem rozkvetla až ve Spojených státech amerických. Zbytek světa se dočkal až po druhé světové válce. Na konci dvacátého století se pak kruh uzavřel uvolněním obchodních bariér a globalizaci západní kultury podnikání. Úspěch by ovšem nebyl tak ohromující, nebýt překvapivé synergie metod průmyslové kapitalistické ekonomiky a čínského komunismu.

Energeticky náročný způsob výroby a života vůbec (osobní auta, elektrické spotřebiče, kvalitní vytápění a účinná klimatizace a dostatek masitého jídla) se v současnosti šíří rychlostí světla do zemí třetího světa , kde se – na mnohem větším vzorku populace  a mnohem rychleji – opakují procesy, které u vyspělých zemí proběhly ve dvacátém století. Kulturní tradice to nestíhají, počet obyvatel díky delší době dožití stoupá a přibývá krků polykajících energii stejně hladově jako nový průmysl a nová doprava. Potřeba stále většího množství energie všeho druhu je absolutním imperativem průmyslové civilizace.

Zdrojem energie novověku bylo a stále je spalování fosilních paliv – nejdříve uhlí, pak ropy a nakonec zemního plynu. Uhlík z fosilních paliv jak všichni víme reaguje s kyslíkem ze vzduchu za vývinu tepla a vzniku oxidu uhličitého. Teplo se spotřebuje na vytápění nebo transformuje na jiné druhy energií. Netečný plyn oxid uhličitý stoupá do atmosféry. Tam trpělivě čeká, aby ve svých molekulách zachytil kvanta infračerveného záření proudící z povrchu planety

Tepelné (infračervené) záření je transformovanou formou energie pocházející prapůvodně ze Slunce. To jí (ve formě především viditelného a ultrafialového světla) zásobuje planetu a umožňuje existenci života neboť ohřívá oceány i kontinenty. Ty pak vyzařují na oplátku část získané energie v infračerveném pásmu zpět ke hvězdám.

Molekuly oxidu uhličitého, methanu, vodní páry a některých dalších atmosférických plynů tím, že absorbují tepelné fotony zvyšují svou vibrační energii – teplotu. Fotony jsou časem opět vyzářeny, ale již bez preferovaného směru – část z nich tedy správně do vesmíru ale část bohužel zpět k Zemi. Planeta se tím pádem ohřívá více, než kdyby oxidu uhličitého nebylo a tepelné záření volně unikalo do vesmíru. Ohřívá se tak jako záhon pod skleníkovým poklopem jakkoli mechanismus zadržení tepla ve skleníku je jiný a spočívá především v omezení vzdušného proudění.

Produkce skleníkových plynů moderním člověkem je dobře dokumentována. Jejich koncentrace v atmosféře je dobře měřitelná. Mechanismy interakce infračerveného záření s molekulami plynů v atmosféře jsou přírodními zákony podložené a vysvětlené jevy, tak nezpochybnitelné jako gravitace. Přesto mnozí o reálnosti těchto jevů pochybují. Má to několik, vcelku dobře pochopitelných důvodů.

  • Důsledky energetické nerovnováhy planety se těžko stopují, protože je nezažíváme přímo, ale kombinované s dalšími často protichůdnými či chaotickými procesy a jevy ve formě počasí.
  • Uznání bezprecedentní nebezpečnosti skleníkového jevu a efektivní boj proti němu by měly dalekosáhlé negativní následky pro ekonomickou elitu i pro životní úroveň obyčejných lidí, především ve vyspělých zemích.
  • Pravdivá prezentace skleníkového jevu coby vrcholného nebezpečí pro lidsvo by dále zvýraznila negativní stopu průmyslové civilizace bílého muže na mapě tohoto světa.

Procesy formující počasí se nejen ovlivňují navzájem (synergické efekty), ale jsou na sebe také vázány formou zpětných vazeb. Negativní zpětné vazby (jev závislý sice roste účinkem jevu příčinného, ale jeho růst zpětně příčinu potlačuje) jsou dobré. Kultovním příkladem je pole sedmikrásek, které v závislosti na okolní teplotě rozkvétají bíle (je-li teplo) nebo černě (je-li zima). Paprsky slunce černý povrch pohlcuje a bílý odráží. Pole si tak udržuje přibližně stejnou teplotu v širokém rozsahu dopadající energie.

Negativní vazby převažují v soustavách s vysokou odolností proti zásahu. Pozitivní zpětné vazby naopak způsobují, že nárůst závislého jevu pozitivně ovlivňuje i jev příčinný. Po zapálené prachové šňůře oheň doputuje k výbušné náloži a ta vzplane. Nevubuchne, jen hoří. Výbuch je způsoben až tím, že hoření nálože produkuje teplo a zvyšující se teplota hoření nálože mohutně urychluje. Soustavy, ve kterých převáží pozitivní zpětné vazby jsou nestálé a nebezpečné.

Skleníkový jev byl dosud na štěstí pro život na planetě provázen pro nás výhodnými synergickými efekty a negativními zpětnými vazbami. Větší koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře vedla k jeho většímu rozpouštění ve vodě řek a oceánů. Prachové a aerosolové částice vznikající při spalování uhlí a ropy bránily dopadu slunečních paprsků na povrch a odrážely jejich část zpět do vesmíru. Ve vyšší koncentraci CO2 rostliny rychleji rostly a oxid spotřebovávaly budujíce z něj své tkáně.

Bohužel však stále stoupá pravděpodobnost, že v celkové bilanci příčin a následků skleníkového jevu převáží  pozitivní zpětné vazby. Bílý led s vysokou odrazivostí pro sluneční paprsky je nahražován plochou tmavé země nebo vody které je pohlcují a teplota stoupá což opět zrychluje rozpouštění ledu a zvětšuje plochu země. Tání permafrostu vede k uvolňování zamrzlých bublin methanu do atmosféry. Vyšší teplota oceánské vody způsobená oteplováním uvolňuje do ní předtím nastřádaný plyn z dlouhých let provozu našich elektráren. Vyšší teplota atmosféry způsobuje, že v ní může být obsaženo více vodních par, aniž dojde ke kondenzaci.

Vývoj všech těch špatně předpověditelných vzájemně se ovlivňujících a prolínajících komplexních procesů tvořících počasí nikdy nebudeme schopni předpovědět s jistotou. Studie budoucího počasí vždy budou mít pravděpodobnostní charakter. A právě nemožnost racionálně jednoduše černobíle popsat a jednoznačně prokázat obecně vliv skleníkového efektu na budoucí počasí jsou součástí jeho plíživé nebezpečnosti.

Pravděpodobnost – nadto pojatá jako časová změna – je něco s čím obecná lidská racionalita není navyklá pracovat. Jsme duální a pracujeme s pojmy pravda a lež, co je mezi tím vytěsníme. Věda ovšem musí používat pojmu pravděpodobnosti, neboť v její podstatě je zakódována pochybnost o každém modelu, o každé teorii. Věda tudíž například nemůže tvrdit s jistotou, že za dva roky nastane nová malá doba ledová, i když konkrétní vědec si může myslet, že je to blbost. Věda musí brát v úvahu, že malé doby ledové jsou historická skutečnost a pravděpodobnost  takové události jakkoli malá, není nulová. Ti, kteří skleníkový jev studují a vyjadřují své obavy z jeho důsledků a ti, kteří by o jeho potlačení měli a mohli usilovat se beznadějně míjejí.

Vědecký jazyk nadto vylučuje emoce, protože fakta musí být vážena s úzkostlivou objektivitou. Naše rozhodování však řídí emocionalita citlivá na plamenné a strhující výzvy, kterých se jí od vědecké komunity nikdy nedostane. Povaha globálního oteplování  tak až neuvěřitelně skvěle vyhovuje osobám, které se této hrozby potřebují zbavit. Zbavit virtuálně – tím, že ji v myslích obyčejných lidí marginalizují.

Skutečné následky vládce nebolí. Doufají, že jim jejich peníze i tentokrát dovolí uniknout osudu, který zažije většina obyvatelstva panety. A mají možná pravdu. Komplexní přírodní jevy ve velkých systémech sice mají tendenci se vlivem převahy pozitivních zpětných vazeb měnit, ale období změn je po čase opět vystřídáno ustavením nové rovnováhy. Ovšem na jiné úrovni (v tomto případě teplot).

Dostatečně ohřátá zeměkoule bude vyzařovat – i přes nadále trvající skleníkový efekt – do vesmíru tolik energie, že to konečně zase vyváží energii přicházející ze Slunce. Planeta přejde na nově ustavenou orbitu tepelné rovnováhy. Patrně (tyto modely nejsou moc populární z dobrého důvodu) na ní zbydou oblasti vhodné pro život– například Sibiř, sever Kanady, Antarktida. Tam najdou nový domov ti, co si to budou moci dovolit a ti kteří jim budou sloužit. Možná necelá jedna miliarda šťastných.

Jakou cenu zaplatíme, než k tomu dojde? Po zvýšení průměrných teplot v příštích dvaceti letech o dva až tři stupně (což dnes ještě můžeme ovlivnit, ale za deset let už tomu nebudeme moci zabránit) se stanou se oblasti planety hostící dnes miliardy lidí, neobyvatelnými, protože tam denní teploty v létě budou běžně překračovat padesát a více stupňů Celsia,.Oblasti dnešního mírného pásu (včetně Evropy a jižních států USA) pak postihne zvýšení teplot a katastrofální sucha.

Skrze zvyšující se teploty se sníží kapacity pro chov zvířat a pěstování rostlin. To se stane právě ve chvíli, kdy vrcholí populační exploze v Africe a lidí přibývá tempem, které by bylo problematické i bez oteplování. Neobyvatelným se stane celý Blízký východ. Zmizí ledovce Himaláje představující zásobárnu vody pro Indii a Čínu. Zvýší se hladiny oceánů a bude zaplavena část Bangladéše, Číny a Indie.

Dojde ke stěhování národů. Evropa se stane jednou z cílových zón uprchlíků. Ta Evropa, která je podivnou shodou okolností už dnes obklopena z jihu zeměmi, ve kterých vládne islám. A některé větve islámu mají, jak víme, tendenci vizionářsky interpretovat katastrofické budoucnosti jako znamení. Fakt, že oxid uhličitý se dostal do atmosféry z části zásluhou křesťanské civilizace bílého muže bude nepochybně některými použit jako ideologická zbraň zdánlivě opravňující k potrestání původců katastrofy a jejich potomků.

Co se stane až Evropa bude nucena bojovat o přežití se suchem a s novou, mnohem silnější a agresivnější, možná ozbrojenou, migrací? A proč na tyto strašné možné budoucnosti nereagujeme adekvátně? Vždyť také nečekáme každý rok stoletou vodu a přesto stavíme hráze. Nevyjíždíme na silnice v očekávání  havárií, ale platíme pojištění. Proč se v tomto konkrétním případě chováme tak nerozumně?

Odpověď se stane zřejmou pohlédneme-li na neúplný výčet opatření, která učiněna, by nás snad ještě i dnes zachránila před nejhorším:

  • Až doby než se růst obsahu CO2 v atmosféře prokazatelně zastaví bude nutno zmrazit růst světové ekonomiky a snížit ty její výkony, které nebudou nasměrovány přímo do náhrady fosilních paliv jiným typem energií
  • Veškeré finanční zdroje planety bude nutno vrhnout do výroby bezemisních energetických zdrojů především pro země třetího světa, ale i pro vyspělé státy. Tyto zdroje budou zčásti na bázi obnovitelných zdrojů, ale neobejdeme se bez množství malých nukleárních elektráren.
  • Dodávky bezemisních zdrojů a jejich provoz bude nutno financovat formou stoletých půjček. Pro jejich krytí bude třeba zdanit příjmy fyzických osob pobírajících více než 1000 Euro měsíčně deseti procenty po dobu nejméně deseti let. Dále  bude nutno zdanit deseti procenty zisky všech právnických osob po dobu deseti let. Dále bude nutno zdanit jednorázově deseti procenty všechny velké majetky fyzických i právnických osob přesahující 1 milion Euro.
  • Pro pokrytí nákladů na bezemisní zdroje a nízkoenergetické výroby bude nutno regulovat veškeré nové investice po dobu nejméně deseti let a direktivně je směrovat je do oblastí bezemisní energetiky a energeticky nenáročných technologií.
  • Bude nutno omezit razantně globální charakter ekonomiky – a s tím i nákladní dopravu – tak, že dovozy budou podléhat až padesátiprocentnímu clu v závislosti na vzdálenosti. Bude nutno zvýšit násobně ceny pohonných hmot dodatečným zdaněním tak, aby se omezila osobní letecká i automobilová doprava.
  • Pro výrobní podniky bude třeba zavést energie na příděl, pokud neprokáží, že používaná energie pochází z bezemisních zdrojů, nebo pokud nebudou přímo napojeny a výrobu bezemisních technologií.
  • Bude nutno stanovit direktivně nízké limity spotřeby umělých hnojiv v zemědělství. Výrobky z plastických  hmot o kterých je známo, že se likvidují převážně spalováním bude nutno zatížit minimálně 100 % daně  Bude nutno uvalit 100 % daně na cement a další stavební materiály při jejichž výrobě se produkují skleníkové plyny.
  • Bude nutno omezit nebo zakázat ve všech odvětvích lidských aktivit energeticky náročnou automatizaci a robotizaci. Roboti spotřebovávají energii nutnou pro jejich výrobu a provoz. Svou porci energie ale nepřestanou vyžadovat ani lidé, kteří jsou roboty nahraženi. Celková bilance je tedy negativní.
  • Subvence zemím třetího světa budou muset být podmíněny aktivní rolí jejich vlád při omezení porodnosti a zajištění potravinové soběstačnosti. Místním ženám budou nabídnuty celoživotní renty, zavážou-li se nemít víc než tři děti.
  • Pro všechny lidi na planetě bude nutno zavést jednoduché a jednoznačné identifikační procedury, tak aby bylo zřejmé i bez dokladů, odkud kdo pochází. Bude nutno uzákonit pod hrozbou síly povinnost bezpečné země přijmout zpět občana, který se chtěl podvodem dostat do země jiné.
  • Bude nutno sankcionovat státy, které se nebudou chtít účastnit systémového boje proti globálnímu oteplování, případně s nimi zcela přerušit hospodářské styky.

Tak nějak, ne-li ještě bolestněji, ale hlavně co nejrychleji, abychom získali alespoň šanci na přežití. Skutečný boj proti oteplování totiž není humanitární mise, to je válka. A válka bolí. Bohužel náš problém tkví v nerovnováze účinků okamžité bolesti, kterou způsobí boj proti příčinám oteplování a ještě neexistující (byť mnohem větší až nepředstavitelné) bolesti z jeho následků.

V devadesátých létech dvacátého století velcí ekonomičtí hráči dojící zisky z ropy, uhlí a těžkého průmyslu financovali tažení popírající hrozby skleníkových plynů. Neboť přiznat jejich existenci znamenalo ohrozit jejich byznys. Stačilo najmout pár úplatných expertů, kteří nebezpečí patřičně zlehčili a proti jednomu vědeckému názoru postavili jiný.

Lidé se ovšem nedají zblbnout trvale a přístroje už vůbec ne. A jak údaje o koncentraci CO2 rovnoměrně stoupaly, jak ledy tály a objevovaly se stále dojemnější fotografie vyhublých ledních medvědů, stala se platforma neexistence skleníkového jevu těžko udržitelnou. Do výzkumu klimatických jevů proto začaly proudit státní i soukromé granty, podporu získávaly neziskové organizace zaměřující se na boj s emisemi skleníkových plynů, vznikly emisní povolenky.

Zelené ideje se dostaly do programů standardních politických stran. Byl přijat nejdříve Kjótský protokol a po něm podepsaly prakticky všechny státy světa Pařížskou dohodu. Občan mohl konečně klidně spát. Demokratický vlk se nažral. Ale megakorporační koza zůstala celá. Zasvěcení museli od začátku vědět, že opatření z dílny Pařížské konference nepovedou (i kdyby USA od této dohody letos neodstoupily) k potřebnému výsledku. Vždyť se naplánovalo jen zastavení růstu emisí v Evropě a USA a mírné omezení růstu emisí Číny.

Všechny nás ale zmanipulovali sociopati, jejichž vládu nad světem by skutečný boj proti skleníkovému jevu dozajista rozmetal. Neboť by dal by možnost zmanipulovaným cvičeným opicím stát se opět  inteligentními světoobčany, získat kontrolu nad ekonomickými procesy a omezit svobodu těch, kteří dnes beztrestně manipulují se svými majetky a ohrožují samu naši existenci.

Umožňuje jim to sama podstata liberální demokracie, která zdánlivě pokrokově definuje stejné svobody pro všechny a to jak ve veřejném prostoru, tak v ekonomice. Aniž by byl brán ohed na to, že svobodný ve svém podnikání sice může být instalatér, ale ne megakorporace, jejíž podnikatelské aktivity negativně ovlivňují nás všechny. Zisk za každou cenu není moudrý a prospěšný, ale je velmi nebezpečný. Všechny velké korporace by měly být (bez ohledu na skleníkový jev) postaveny pod veřejnou kuratelu.

Vládci světa nás loutek to dobře vědí a dělají co mohou aby k tomu nedošlo. A my jim jejich svobodu ničit náš svět tolerujeme, protože to tak všichni chceme. Politická a byrokratická elita byla uplacena aby lhala a teď je lehce vydíratelná a musí ve svých lžích pokračovat. Vědci jsou pod gilotinou peněz od státních a soukromých donorů. Výzkumy, které by zpochybňovaly nastavený pozitivní trend nejsou v módě. Ekologické organizace tvrdí, že lepší je nějaký pokrok než žádný. I ony se namočily do peněžní stoky a musí prezentovat pozitivní výsledky. Zbývá jen pár obtížných a umanutých aktivistů.

A především – obyčejným lidem a voličům se nechce dát desátek nemakačenkům v rozvojových zemích. Nechtěljí si programově snižovat životní úroveň. Bojí se nezaměstnanosti víc než tepla. A bohatí jen laskavě vycházejí vstříc naší chamtivosti a nenažranosti. Pod jejich taktovkou poslušně zavíráme oči a zacpáváme si uši abychom neviděli na stupnice teploměrů.

Dokonce i alternativní weby úspěšně odkrývající společenský hnůj, po kterém denně šlapeme, v případě globálního oteplování selhávají. Je pro ně důležitější instinktivní odpor proti mainstreemu (stavícímu klimatické potěmkinovy tanky pro neexistující boj), než logika a zdravý rozum. Klimatické změny jsou jimi vydávány za výmysl politických elit, sluníčkářů a neziskovek.

A obsah oxidu uhličitého v atmosféře přitom dále roste. Na řadu proto přichází plán C. Podle něj už se nepotlačují příčiny oteplování, které je najednou prezentováno jako neodvolatelná lavina, které jsme se vcelku nevinně připletli pod kola. Neuvažujeme o katastrofě způsobené člověkem. Nemáme na to čas, jsme soustředěni na heroický boj proti následkům anonymního přírodního jevu. Kdeže by někdo hledal vinu? Kdo by soudil ty co na emisích vydělávají? Vždyť přece bojujeme proti suchu. A podívejte se kolik dáváme na charitu!

Tvůrčím způsobem pracujeme na svém zničení. Politický systém, ve kterém žijeme nepřipouští jinou možnost. Naše liberální demokracie nemá schopnost ani vůli zastavit všude se rozlézající moc superbohatých, ba ona tvůrčím způsobem upevňuje moc megakorporací. Obyčejní lidé, zajímající se o politiku jen měsíc před volbami (a polovina ani to ne) jsou vystavení sofistikované koordinované propagandě, které nelze odolat. Sice intuitivně cítí, že je něco špatně, nejsou však dostatečně soustředění a odhodlaní, nejsou informovaní. A upřímně řečeno ani nechtějí být. Kazilo by jim to potěšení z dovolené u teplých moří.

P.S. Někdy mám pocit, že Bůh nás zkouší a ve své dobrotě nám stále ještě dává šanci. Kdybychom se teď trochu uskrovnili, kdybychom trochu zatočili s ekonomickými totalitáři, kdybychom jen opatrně a selektivně využívali umělé inteligence, mohli bychom v průběhu několika let přebudovat tuto planetu v nový ráj, ráj pro všechny. Co ale Bůh učiní když v této zkoušce propadneme?

Tato země není pro obyčejné lidi – ač by mohla být

Doba přeje silným a aktivním jedincům a dává jim nemalá privilegia. Reklama, média i politici se snaží vytvořit dojem, že šampioni si své bonusy zaslouží, protože se odpovědně rozhodli pro úspěch nás všech a tvrdě na něm pracují. Zatímco pár líných, netečných a přehlédnutelných obyčejných lidí lelkuje na opačné straně skel kaváren či restaurací a marně polyká sliny závisti.

Skutečnost je samozřejmě odlišná od tohoto elitářského mediálního mámení. Nepřekonatelnou a nutkavou touhu uspět a vyšvihnout se, zbohatnout za každou cenu, řídit obrovské peníze, vládnout městům nebo státům a skrze to mít moc skoro božskou, dala vhodná kombinace genů jen menší části populace. A z této menšiny se nakonec opravdickými šampiony stávají jen ti, kteří ke správně namixovanému charakteru zaručujícímu nadprůměrnou rvavost, cílevědomost a sebestřednost připojí enormní pracovitost, bezostyšnou lstivost a hlavně – nemalou porci štěstí.

Na rozdíl od genetikou a osudem vybrané elity majoritní část populace nepřitahuje kariéra a moc za každou cenu. Ani obyčejní lidé nepohrdají penězi a těší je pracovní úspěchy. Ale jen tak dlouho, než je přestane bavit zlézání stále nových a stále zbytečnějších vrcholů a kování vlastního charakteru na firemních kovadlinách. Protože to o sobě vědí, tíhnou k takovým typům zaměstnání či podnikání, kde se od nich nechce výkon supermana a poslušnost otroka.

Hranice mezi typickými obyčejnými a typickými šampiony je klikatá a difůzní. Jakkoli jsou ti i oni předurčeni povahou, hraje zde vždy roli ještě výchova a především věk. V zemi nikoho se proto vyskytují nejen ti, kterým rodiče vtloukali do hlavy, že moc a bohatství jsou pro člověka nutností, ale především mladí všeho druhu, neboť těm vždy sluší víra ve vlastní pravdy a vlastní hvězdnou budoucnost. S přicházejícími roky a vlastními zkušenostmi se nicméně část omladiny vrací z výletu na Mannhatan zpět do jim přirozenější Horní Dolní. Nezanedbatelný počet obyčejných však zůstává uvězněn mezi ploty a pokračuje v nešťastném souboji s vlastním charakterem někdy až do důchodu.

Lidé nepachtící se za světly ramp zdánlivě žijí klidněji. I oni ale prožívají dramata lásek a nevěr, řeší neřešitelné rovnice jak přežít do příští výplaty, trpí zdravotními  problémy a pochybují o smyslu své existence. Jen se to o nich tolik neví, protože to nikoho, mimo okruh jejich blízkých, nezajímá. Stejně tak málo se ví o jejich – často velmi vyhraněných – názorech na dění ve veřejném prostoru komunity. Nadáni sebereflexí vědí, že jejich kvalifikace posuzovat tep doby není nezpochybnitelná a své názory prezentují jen mezi sobě rovnými, pokud vůbec.

Sebejistota šampiónů a jejich touha vyhrávat v nich živí víru, že objektivní realitu je možno měnit ve vlastní prospěch. Když se jim to nedaří, vytvářejí si virtuálním ohýbáním realitu vlastní, ve které jsou buď rovnou hrdiny a vítězi, nebo alespoň nečestně a podvodem poražení. Obyčejní naopak ve své většině přijímají realitu coby objektivní danost. Budoucnost je pro ně pevně vytyčenou slalomovou tratí jejímiž brankami nutno prokličkovat. Ani je nenapadne, že by mohli tu trať stavět.

Obě lidské množiny, ta malá bohatší a ta velká chudší, se ve společnosti doplňují. Jejich existence vytváří potřebné napětí a dynamiku lidských mravenišť. Teoreticky jsou si – aspoň v naší civilizaci – ti i oni před zákonem a v posteli rovni. Teoreticky požívají stejných práv a svobod. Protože ale v této civilizaci je veřejné i soukromé už zcela ovládnuto ekonomickým, je praktická rovnost a svoboda jedněch často podmíněna bezprávím a nesvobodou druhých.

Aby si zlepšila své postavení ve veřejném světě a částečně i v ekonomické džungli mohla by množina obyčejných ve volební demokracii použít svou početní výhodu. Bohužel je na to málo názorově homogenní a plná vzájemných předsudků. Ale především z principu svého charakteru trpí nechutí k veřejným politickým aktivitám jako takovým. K tomu, aby se obyčejní zapojili do veřejného dění, které má za cíl měnit řád věcí, je třeba mimořádně silný impulz. Ten často vzniká skrze silného a přesvědčivého vůdce.

Problém je ovšem v tom, že vůdci obyčejných (jako všichni vůdci) se rekrutují z množiny šampiónů. A práce s mentálně a kulturně odlišným lidským materiálem jakkoli je přitažlivá, protože jim umožňuje vyniknout, je pro ně unavující a frustrující. Vymýšlejí proto různé triky, které by jim zpříjemnily existenci mezi neprůbojnými a nesourodými ovečkami. Vůdci ruských rolníků a dělníků se dokonce ze zoufalství rozhodli přejmenovat své obyčejné na šampióny. Diktatura proletariátu se tomu myslím říkalo. Jak to dopadlo všichni víme.

Ti, co se dnes – ve sjednocující se Evropě a rozdělující se Americe – pasovali na vůdce obyčejných, mají stejný problém. Řeší ho ale jinak. Ke svému stádu přistupují jako k dětem v mateřské školce. Zavazují jim botičky, vymýšlejí za ně postoje a názory a halasně je prezentují do světa jako hlas lidu. Zdánlivě to funguje, vždyť mlčení je souhlas. Přes veškeré ódy na radost lze ale tušit v myslích jejich obyčejných velké rozpaky.

Rozpaků a nechuti obyčejných účastnit se jim nic nepřinášejících rituálů využívají také aktivisté všeho druhu. Ti už ani nepředstírají, že chtějí získat většinu na svou stranu a pak prezentovat své ideje jako ideje obyčejného stáda. Nepochybují, že jejich recepty jsou tak dobré, že protahovat je demokratickými rituály by byla jen ztráta času.

V nepřehledném a nepřátelském světě tak obyčejné ovečky intuitivně stále zkoušejí, opatrně hledají nekonfliktní východiska, kompromisní postupy, neokoukané strany a neohýbající se osobnosti. Volí ty, kteří je ještě nestačili zklamat a seskupují se kolem prezidenta, do kterého si promítají kolektivní vizi spravedlivého panovníka divotvorce.

Subjekty, ke kterým se upírají jejich naděje, jsou však bohužel většinou jen mucholapkami, jejichž cílem je nachytat a znehybnit. Ovšemže za cenu vlastního prospěchu. Čas od času se ale nějaká mucholapka utrhne ze řetězu a jme se skutečně, bez postranních úmyslů, naslouchat šeptajícímu hlasu lidu. Říká se tomu – lingvisticky správně, ale mediálně pejorativně – populismus. Ale i tady zdá se něco skřípe. Zdivočelé mucholapky často trpí jakousi nedokonalostí či úchylností. Jako když konstruktéři použijí triku, který omezí životnost výrobku a vy musíte za rok vyhodit tiskárnu, co měla vydržet deset.

Strana Marine Le Penové je zatížena fašistickou minulostí z dob jejího otce a její ekonomické teorie jsou mimo mísu. Holandský Geert Wilders zase prý žije v okruhu několika věrných obdivovatelů a nechce přijímat do své strany nové členy. Tomio Okamura si myslí, že Romové byli v Letech na dovolené. Andrej Babiš řídí svou politickou firmu s tak obrovským rancem střetu zájmů na zádech, že je jen otázkou času, kdy mu podvrtnou kotník. O staronovém panu prezidentu netřeba mluvit, ČT nám už vše vysvětlila.

Těžko rozlišit, kdy se jedná o nešťastný záměr plynoucí z nedostatku sebereflexe (máme přece co dělat se šampióny) a kdy o pohrdání ušmudlanými obyčejnými sympatizanty. Z toho, jak často jsou v těch sebezničujících konáních s vaničkou vylévány i děti dobrých a potřebných idejí ale musíme usuzovat, že přinejmenším v některých případech jde o záměrné sabotáže, snažící se znemožnit a pošpinit nápady, které někomu vadí.

Zákulisní sabotáže ukazují na kastu superbohatých nedotknutelných, která je dalším mocným, byť nepočetným a často neviditelným, hráčem na politické šachovnici světa. Nedotknutelní  nemají potřebu stávat se šampióny – mají už předem na co si vzpomenou. Nemohou být ale ani obyčejnými, protože musí vládnout rodinným impériům. Vládnutí je ovšem nejednoduché a odpovědné poslání. Byvší vládci byli k němu cíleně a bolestně vychováváni. Ne tak dnes, kdy nedoktnutelní ani nemohou přiznat světu, že mu vládnou.

Dnešní vládci tak vymýšlejí strategie pro své věrné pretoriány bez odpovědnosti, formou jakési nezávazné počítačové hry.  A úkolují je ne k řízení, ale především k vlastní ochraně. Nedotknutelní se totiž velmi bojí. Bojí se o vlastní zbožněnou existenci, která bez pomazání majetkem nedává smysl. Bojí se trestu za to, co udělali se světem, který by je – bez ochranného polštáře kapitálu – mohl lehce dostihnout.

Nekontrolovaní pretoriánští šampióni organizují a řídí s požehnáním vládců neofeudální klany zformované hierarchicky na bázi petrifikovaného finančního a korporátního kapitalismu. Tyto klany představují vražedné meče zabodnuté do ještě funkčních prostorových sítí demokratických společenství. Jim je svěřen kapitál nedoknutelných, oni ho dále pronajímají a jeho prostřednictvím si zavazují další a další osoby.

Pod náporem nových feudálních pořádků se hroutí celá humanistická severoatlantická civilizace založená na svobodách a právech. Novodobí lenní páni nemají zájem na optimalizaci vládnutí ve prospěch obyčejné většiny. To jim dávalo smysl jen v dobách bipolárního světa. Rozvrat, zmatek, chudoba a nebezpečné ulice jim nevadí, protože se jich netýkají. Katastrofy číhající za rohem jim nic neříkají, protože jsou si jisti, že oni je přežijí a ještě na nich vydělají. Často je – jako v případě nové studené války – dokonce přivolávají a organizují.

Obyčejní lidé nejsou hloupí – jsou realisty v pravém slova smyslu – a vidí to vše. Postupně chápou, že jim mizí půda pod nohama. Jejich znepokojení a naštvání kumulovaně roste s každým dalším hřebíčkem zatlučeným do rakve. Asi tak jako když se neškodný sladký glycerin působením kyselin nenápadně mění na nitroglycerin, vybuchující už při neopatrném dotyku.

Think tankoví prognostici usoudili, že nejlepším řešením bude zašlapat obyčejné do země tak, jako se nitroglycerin napouští do křemeliny aby se stal poslušným dynamitem. Evropa chudých a nezaměstnaných se musí rozpomenout na dobu velkých klanových rodin zajišťujících poslušnost za cenu bezpečnosti. Až pak bude to co je nahoře, také dole a bude pořádek. Místní politika se stane záležitostí kmotrů, marginálních politických stran a několika nepolitických aktivistických spolků. A ta vysoká bude zase dílem Božím.

Vize konce civilizace rovnosti a svobody je dobře narýsována a skvěle využívá přirozených lidských vlastností. Může nás před ní zachránit jen změna politického paradigmatu, změna systému. Pojistkou proti současnému nefunkčnímu řízení světa, které předvádějí nedotknutelní a jejich kamarily a proti za rohem číhajícím katastrofám se ovšem nemůže stát některý z autokratických systémů minulosti ani z těch oligarchických současnosti.

Zachránit nás může jen to, že moc peněz rozhodovat bude vyvážena novou demokratickou rozhodovací mocí nemajetných. Že stvoříme novou demokracii, která bude naslouchat i těm obyčejným, kteří jsou dnes považováni jen za jakýsi nefunkční přívažek západní civilizace šampiónů. Demokracii, která bude respektovat nejen jejich volbu, ale i autentickou vůli a názor.

K tomu ovšem nestačí vylepšit stávající systém občasnými referendy, jakkoli ty jistě nejsou k zahození. Je třeba využít rovně a proporcionálně vůli obyčejných i šampiónů tam, kde se formuje zákonné prostředí definující způsob práce výkonné moci a v zásadě celý charakter společnosti. Tedy tam, kde i ve Švýcarsku dnes vládnou nedotknutelní lvi a jejich slouhové.

Nejde to ale tak, že každé ráno před snídaní schválíme ze svého mobilního telefonu pár nových zákonů a pomocí sms navrhneme další várku. Rozhodování nemůže být efektivní bez zájmu o relevantní informace, jakkoli zmutované, bez jejich hodnocení a interpretace. Ale lid, ktrý má sice rád pocit moci, rozhodně nechce vládnout pět dní v týdnu. Obyčejní, stvořeni k prožívání především soukromého lživota se obtížím každodenního veřejného rozhodování vyhýbají.

Je proto třeba hledat cesty, zkoumat, testovat, diskutovat. Mezi dnešními nefunkčními demokratickými systémy a jakousi nespecifikovanou (a nemožnou) vládou všech všem leží neoraná pole možností. Nebude to však jednoduché – už proto, že nové paradigma musí být nejen funkční, ale i před lidmi obhajitelné. Aby uvěřili a svou vahou se postavili jimi přijatou myšlenku nové rovnováhy moci. Ale především: musí přijít rychle, jinak už ho nebude třeba.

P.S. Ilustrativním (a jen ilustrativním) příkladem myšlení o nemyslitelném je demokracie mluvčích. Založená na husté síti volených mluvčích, lidí na pomezí šampiónů a obyčejných, kteří jsou v denním kontaktu s tisícem svých voličů. Lidí majících pasivní, ale průběžný zájem o politiku jako svého koníčka. Je jich mezi námi docela dost. Žijí a pracují zde a jsou schopni vnímat naše názory. A možná jsou schopni – v případě, že k tomu budou vybráni – prezentovat je na základě jejich různosti a váhy a kombinovat je s vlastním míněním. Soubor několika tisíců mluvčích může nahradit rozhodovací sílu parlamentu a poradí si i s variantami zákonů, na které referendum nestačí.

DEMOKRACIE MLUVČÍCH

Správa veřejného světa se po tisíciletí vyvíjela řízena zvykovými nebo psanými pravidly. Na konci osmnáctého století se zrodil úspěšný model novodobé demokracie, který se postupem času promítl do pravidel řízení mnoha států. Po dvou stech letech však stávající pravidla řízení veřejného světa nestačí vývoji a selhávají především kvůli násobně vyšší globální ekonomické aktivitě a pokroku v technologii myslících strojů.

Moc subjektů majících původ v ekonomickém světě vzrostla natolik, že si osobují práva přímo či nepřímo rozhodovat i ve světě veřejném, který právem náleží pouze lidským bytostem a to právem rovného hlasu. Subjekty ať už lidské nebo nelidské skupinové inteligence svým nátlakem dosahují přijetí rozhodnutí, které odporují zájmům většiny občanů nebo brání přijetí rozhodnutí pro většinu potřebných. Nedojde-li ke změně pravidel řízení, hrozí lidstvu v blízké budoucnosti vážné katastrofy.

Perspektivní cestou je změna způsobu řízení věcí veřejných světa a nastolení vyšší demokracie v níž se bude více promítat mínění občanů nezávisle na jejich majetku a způsobu projevu a to nejen formou volby. Takové demokracie, která jim otevře dveře také k procesu rozhodování.

Instituce veřejného světa ovšem představují složitou spleť procesů, zájmů a tlaků, které generují krizové situace vyžadující si strategických i operativních řešení kvalifikovaného managementu, Rozhodování tohoto typu jsou dosud svěřena v demokratických zemích úzké, byť volené politické elitě, ale také politicky obtížně kontrolovatelné armádě úředníků a zcela nekontrolovatelným tajným službám. Ti všichni jsou průběžně korumpováni majetkem a mocí nevolených osob v pozadí.

Přímé individuální rozhodování občanů v lidových hlasováních, kde každý má jeden hlas může v některých případech dnešní problémy řízení komunit řešit. Použití referend je však omezené. V lidské přirozenosti je zajímat se jen o velké a medializované politické kauzy včetně voleb, o těch získávat informace a skrze jejich kritické hodnocení nabývat poučenou schopnost rozhodovat. Někteří občané se dokonce programově odmítají účastnit demokratických procesů jako takových, buď z nezájmu nebo na protest proti manipulaci s nimi.

Stejnou prioritu jako rovný přístup k rozhodování musí mít i požadavek, aby každé rozhodování ve věcech veřejných bylo poučené, většinové a dobrovolné. Je nutno proto pro řízení volit i další mechanismy generující jednotlivá rozhodnutí při řízení státu. Ty však musí být nastaveny tak, aby ona rozhodnutí byla s nejvyšší možnou mírou jistoty poplatná názorům a vůli majoritní části občanů a aby ti co rozhodují jim byli co nejblíže.

Jakkoli vyjádřená autentická a proporcionální vůle lidí musí být kriticky upřednostňována na všech rovinách rozhodování, musí být zároveň zajištěno, že předpokládaná rozhodnutí jsou kontrolována a neodporují základním zákonům státu. Kritériem použití toho kterého rozhodovacího mechanismu musí být též požadovaná rychlost rozhodnutí, neboť jen včasné rozhodnutí je správné rozhodnutí.

Pro zachování obou priorit správného a komplexního řízení musí tedy být toto založeno na vyvážení s zohlednění tří vůlí – vůli většiny občanů, vůli jejich volených zástupců, kteří jsou povinni vyváženě zprostředkovat názor svých voličů a názor vlastní a vůli jimi vybraných odborníků.

Autentického projevu vůle občanů není možno dosáhnout skrze daný systém parlamentní demokracie, protože malý počet volených poslanců nebo senátorů nemůže vůli lidí podchytit a vyslyšet. Proto je zavedena nová kategorie volených zástupců – mluvčích občanů toho, kterého volebního obvodu.

Mluvčí se zodpovídají malému okruhu voličů ve svém obvodu (přibližně 5000 voličů na jeden obvod), se kterými mohou komunikovat osobně i na dálku. Z každého volební obvodu jsou jako mluvčí zvoleni dvě osoby s nejvyšším obdrženým počtem hlasů. Každý mluvčí při svém hlasování nedisponuje jedním hlasem, ale počtem hlasů, které odpovídají tomu, kolik voličů ho skutečně vybralo.

Mluvčí rozhodují o přijetí variantních předloh zákonů, který jim předkládá parlament. Rozhodnutí jsou veřejná. Mluvčí je volen na období čtyř let. Může být ze své funkce odvolán, vysloví-li se proto vyšší počet voličů z jeho obvodu, než ten, který ho zvolil.

Mluvčí dostávají odměnu za svou práci mluvčího a ta odpovídá dvojnásobku minimálního příjmu v minulém roce. Na odměnu mají nárok, pokud se ve volebním roce účastní aktivně (pro, proti, zdržel se) minimálně dvou třetin hlasování.

Jednokomorový parlament má 150 členů a je volen občany. Zpracovává variantní podklady pro hlasování mluvčích a sám hlasuje o drobných změnách zákonů. Parlament prostřednictvím svých výborů též úkoluje a řídí vládní ministerstva.

Mluvčí dostávají k posouzení alternativní návrhy a vybírají ten, který považují vzhledem k svému voličstvu i k vlastnímu názoru za nejlepší. Mohou se také zdržet hlasování, nebo hlasovat proti přijetí jakékoli verze zákona. Pro přijetí zákona je potřebná prostá většina součtu hlasů, které mají v daném případě hlasující mluvčí k dispozici.

Mluvčí mohou jednou třetinou z celkového počtu hlasů v daném volebním období trvat na tom, aby jim byl k rozhodnutí předložen problém, který pro jejich rozhodování parlament nevyčlenil. Rozhodnutí mluvčích je rozhodnutí parlamentu nadřazené.

Parlamentem zřízené výbory strategicky řídí ministerstva vlády – tak jako představenstvo řídí management akciové společnosti. Každé ministerstvo vede profesionální ministr – manažer jmenovaný příslušným výborem. Jednání vlády předsedá předseda parlamentu. Z oblasti působnosti vlády je vyjmuto ministerstvo spravedlnosti, které řídí prezident republiky.

Předseda vlády, ministři ani úředníci ministerstev nesmí být při výkonu svých funkcí ve střetu zájmu. Není povoleno používat pro dislokaci majetku svěřeneckých ani jiných fondů. Předseda vlády  nesmí být ve střetu zájmu v době volby, pět let předtím a až do konce funkčního období.

Prezidenta republiky volí občané v přímé volbě. Prezident může být odvolán jen ústavní většinou mluvčích (dvě třetiny všech hlasů v daném období svěřených mluvčím) na základě procedury vyvolané parlamentem.

Ministerstvo spravedlnosti (se zachováním samosprávy soudců) je podřízeno přímo prezidentovi. Jeho aparát (včetně soudců, státních zástupců a vězeňských úředníků) je na vládě zcela nezávislý. Soudcům je zachována samospráva a jsou odvolatelní jen rozhodnutím ústavního soudu. Výkon jejich funkce může být pozastaven prezidentem.

Ústavní soud má 50 soudců. Soud kontroluje každý ze schválených zákonů nebo jeho částí, ať už byly schváleny v referendu, mluvčími nebo parlamentem. Vydává osvědčení o tom, že zákon neodporuje ústavě. Zákon vstupuje v platnost až poté, co je osvědčen Ústavním soudem. Soudce Ústavního soudu navrhuje prezident a volí je parlament. Dvě stě nebo více mluvčích zastupujících ne méně než půl milionu voličů má při volbě soudce právo veta.

Západní demokracie nestačí výzvám současného světa

Západní civilizací se šíří pocit hluboké nespokojenosti. A s ní i vědomí vnucené volby takzvaně menšího zla, ale přece jen zla. V USA, ve Francii, v Německu, v Rakousku. A vbrzku také v Čechách a na Moravě. Naše mysli intuitivně vědí, že cosi je velmi špatně, ale náš rozum si odmítá ujasnit, v jak hlubokém bahně vězíme. Jsme zmateni, hledáme příčiny, osobnosti, programy. Není nám po chuti připustit, že chyba není ani v lidech, ani v myšlenkách, ale v systému.

V pozdní mutaci hry na demokracii si občané České republiky nežijí špatně. Radují se z konzumního blahobytu. Brusel po nich hází fondovými miliardami. Platy rostou. Daně a pojistné jsou vybírány se slušným úspěchem. Zdravotní péče má problémy ale ve srovnání s bohatými západoevropskými státy na tom jsme překvapivě dobře. Zabezpečení ve stáří je možná ne úplně dostatečné, ale většina důchodců přece jen hlady neumírá. A naše banky? Jsou perlami na hrdle evropské buržoasie!

Díky internetu je svoboda projevu každého z nás větší než kdy dřív a navíc realizovatelná s minimálními náklady. Myšlenky se šíří bleskově k tisícům a miliónům očí a uší skrze sociální sítě. Volnost pohybu je přímo globální a na dovolené možno jezdit do nejnesmyslnějších adrenalinových destinací. Soukromé osoby vlastní svobodně majetek a manipulují s ním a manipulují jeho prostřednictvím. Akty všech možných voleb, kterými jsme rozmařile zahrnováni, jsou prvoplánově svobodné a zemi řídí v nich právoplatně zvolení politici.

Přítomnost, jakkoli ji možno – zvláště před volbami – kritizovat ze všech stran, není důvodem hlubokého občanského znechucení. Není důvodem k té až ke kořenům sahající nespokojenosti, není důvodem ke vzpouře, která by existující systém řízení věcí veřejných měla nahradit něčím novým, nevyzkoušeným, nebezpečným a možná ještě šílenějším. Musí tu být něco dalšího, co my, v přítomné racionalitě vědeckého kapitalismu už pevně vrostlí, štítíce se vševědoucích zrcadel a věšteb budoucnosti, ne plně rozeznáváme.

Naše poznávací schopnosti jsou omezeny a priori, protože názory a hodnoty, kterými jsme v realitě ukotveni, jsou výsledkem dlouhodobé infuze kolektivního vědomí komunity. Systém hodnot staří předávají mladým chráníce tak sami sebe před přirozenou agresivitou nové krve. Malé děti jsou chytány do pavoučích sítí aby z nich v letech dospívání bylo vysáto přirozené, nebezpečně hravé lidství. Pak teprve jsou vysazeny na padácích dospělosti do skutečného světa, kde jejich sotva dospělé rozostřené vědomí – stejně jako pomalu vařená žába – odmítá registrovat hrozby, které jsou za horizontem událostí.

Jestliže nás zvenku spoutává společnost, pak zevnitř tak činí nevědomé části našich myslí. Nevědomí, chránící naše psychosomatické entity před stresem, navádí k popírání katastrofického charakteru budoucnosti. Záměrně nás oslepuje a eliminuje tím psychický tlak vyplývající z realizovatelných hrozeb, který by nás mohl roztrhat na kusy. Pro všechno, co přesto v mlze dní zahlédneme, vytváří nevědomí uměle racionální zdůvodnění, v urputné snaze uchovat nám zdravý rozum.

Rozum ale přesto propadá dezorientaci, do které upadáme skrze všudypřítomné zrychlování společenského času. Zrychlující se běh světa byl kdysi úspěšně reflektován, nyní však rychlost překročila kritickou hodnotu, změny přicházejí příliš často a jsou stále podstatnější. Jejich katastrofická exponenciální dynamika, katalyzovaná technickým pokrokem, přetváří všechny partie společenského žití silou časového uragánu. Budoucnost požírá ocas minulosti a stále rychleji se stává přítomností. Instinkty pro přežití, nastavené podle času sběračských tlup, selhávají.

Naše bezradnosti jsou ještě umocněny vnuceným duálním viděním černé a bílé, pravdy a lži. Myšlení nezvyklé používat k rozhodování pravděpodobnostní modely reality je takovému triku otevřené. Není třeba zatajovat a popírat, jen zpochybňovat. Ze všech zpochybněných předpovědí si, podle naznačeného paradigmatu, vybíráme ty, které nejméně zneklidňují. Místo přípravy na budoucí vichřici se připravujeme na trochu silnější vánek, neboť ani takovému pozitivnímu vývoji nelze upřít určitou pravděpodobnost. Koho zajímá, je-li malá nebo velká?

Tradici komunity, nevědomou slepotu, časovou dezorientaci a bezradnost při hodnocení informací mohutně využívají ideologové vlivových center, ve kterých se seskupují ti, co na mají a vědí co chtějí. Jejich mantrou není korporátní totalita. I ta by musela dřív nebo později přijmout odpovědnost za své činy. Oni sázejí na dynamické řízení davu občanů, toho mediálně formovaného, nejistého a neukotveného stáda, prostřednictvím střídání jednoduchých, dobře zapamatovatelných optimistických a pesimistických memů. Strachem či nadšením bučící kravky je totiž možno lépe ovládat.

Nemaje dostatek znalostí, prostředků, času a trpělivosti k vyhodnocení informací, kterých se nám dostává (i nedostává), akceptujeme svět viděný pěti čočkami demokratického krasohledu. Optická deformace a fragmentace vnímaných obrazů způsobuje, že nevidíme reálnou budoucnost, jakkoli je její zobrazení dostupné a logicky zdůvodnitelné. Ona však přesto přichází aby pod svými kopyty rozdupala naší konzumní pohodu. My to nevíme, ale naše intuice to ví a bije na poplach. Protože proti tomu, co nás možná čeká, je otázka zda má být ve vládě Babiš nebo Bělobrádek naprostou prkotinou.

Budoucnost pro nás připravuje nový světový řád. Zatímco se občané opíjejí rohlíkem internetu a sociálních sítí, vstoupily do veřejného prostoru dobře organizované legie finančního kapitalismu. V systému řízení společnosti sice zůstávají zachovány formální atributy demokracie (na nižších úrovních jsou její rituály dokonce reálně funkční), veřejný prostor, nově ireversibilně propojený s ekonomickým, je však prorůstán skelety dědičných neofeudálních klanů, které operují místo s propůjčováním půdy (feudum) s lény kapitálu (půjčky, investice). Především ale na principu “sloužíš a já tě chráním” zajišťují namísto státu bezpečnost svým členům a participantům.

Aby se vytvořil permanentní pocit ohrožení, je veřejno-ekonomický prostor programově a uměle erodován – tu islamisty, tu komunisty, tu antiglobalisty, tu migranty, tu rasisty a xenofoby, tu krizemi, bublinami a vlnami inflace či deflace. Je opakovaně zpochybňována schopnost demokratických mechanismů (především rovnosti lidí při hlasování) generovat rozhodnutí, která zajistí ekonomickou a sociální bezpečnost.

Občané, zaneprázdněni vysilující obranou svých rodin, kariér a majetku, hledají východisko. A tím se postupně stává dědičné kastovnictví. V kastovním systému klanů, který se stává normou neofeudální společnosti, má každý své bezpečné místo i v dobách permanentní nejistoty. Ostrůvky lenních pánů, jejich biřiců (bankéři, manažeři, právníci a generálové) a služebnictva (politici, novináři, úředníci, programátoři, lékaři, umělci) ční nad rozbouřeným mořem amorfního lidského odpadu. Na hřbetech vzdutých vln se zuby nehty drží nižší střední třída s představou, že jednou bude vyvržena na bohatý břeh. V dolinách vln se odevzdaně topí totálně bezcenní, kterým z chudoby a strachu nepomůže nikdo a nikdy …

Budoucnost s sebou také nese horký dech pouště. Zrychlující se ohřívání planety je pro většinu lidí ohranou deskou, evergreenem, který nezajímá. Vždyť se jedná o pouze “pravděpodobnou” nepříjemnost, která je podávána v nezajímavé vědecké hantýrce a kterou eliminuje společné úsilí vlád všech států světa. A možná, že ta skvělá Pařížská dohoda vůbec nebude nutná jak říká DJT, protože příroda si pomůže sama. A když bude nejhůř, vymyslí chytré vědohlavy nějaký ten geoinženýrský trik.

Varování vědců před nadcházející katastrofou nemohou z principu být tak alarmující, jak by situace vyžadovala. Oni mluví newspeakem, ve kterém není místo pro naše zažité duální paradigma, ale jen pro různě vážené možnosti toho co má přijít. Newspeakem obsahujícím pojmy kterým pořádně nerozumíme a stydíme se to přiznat. Než se prokousávat nesrozumitelnou hantýrkou, raději vše házíme za hlavu a jdeme se opalovat.

Iracionální občanské odezvy na jev, který hrozí přesunout lidstvo (nebo jeho zbytky) zpět do doby kamenné, využívají lidské a korporátní entity, kterým vyhovuje další znejisťování a destabilizace společnosti. Na okraj jsou odsouváni už ne zastánci neoteplování, ale naopak ti co varují před nelogicky optimistickými vizemi a před přeceňováním možností emise skleníkových plynů omezit na únosnou míru.

Stačí se však hlouběji podívat na celý problém, abychom odhalili, že Pařížská dohoda je jen šidítkem, které je podstrkováno důvěřivým laikům a (spolu s novými granty a dotacemi) předem ohnutým užitečným “odborníkům”. A když už občas bulvární zdroje přijdou s nějakým senzačním odhalením neslavné budoucnosti ledních medvědů nebo korálových útesů; jsou takové příspěvky neprodleně v rámci objektivity a korektnosti anulovány informací o tom, jak statečné se všichni připravujeme na nastávající suchá období…

Budoucnost ale přináší lidstvu i smrtelnou nemoc. Kybermorem 4.0 se už vbrzku nakazí celá globální civilizace. Civilizace, která si zvykla na to, že stroje nahradily manuální dřinu, je ujišťována armádou dalších (někdy stejných) užitečných odborníků, že si zvykne i na učenlivé roboty s umělou inteligencí. Vcelku se nic neděje, jen si zopakujeme velkou průmyslovou násobilku (pardon revoluci), tentokrát v klidu, bez rozbíjení, že?

Skutečnost je však taková, že nejen paní Šichtařová, ale i pan Telička a mnozí další, vibrující dnes nadšením nad digitální budoucností, budou brzy sami nahraženi. To co přichází, to co neklepe a vchází do dveří, totiž nehodlá zlikvidovat takovou drobnost jako je manuální lidská práce. To likviduje práci duševní, lidské rozhodování, lidské myšlení a nakonec člověka jako inteligentní přírodní druh.

Ne prosím, není řeč o superinteligenci, která někdy v budoucnu možná překoná Einsteina, stane se novým Bohem a oprávní konečně náboženství vědy. Mluvím jen o obyčejných specializovaných, učících se počítačích vybavených elektricko-hydraulickými manipulátory. Počítačích, které se po stránce všeobecné inteligence nepochybně člověku nevyrovnají. Ale jejich výsledky prakticky v jakémkoli konkrétním oboru “lidské” činnosti člověka překonají. Tak jako ho už překonaly počítače, které umějí hrát šachy lépe než velmistři nebo počítače, které umějí diagnostikovat nemoci lépe než lékaři. Počítače, které umějí skládat hudbu a psát novinové články. Počítače, které umějí nahradit člověka v celé další škále činností, které v zaměstnání vykonáváme a ke kterým – přiznejme si – ne vždy se vyžaduje mozek génia.

Lidstvo zažilo v posledních čtyřech stoletích několik vln technologických revolucí. Všechny měly společného jmenovatele – rostoucí spotřebu energie a exponenciálně narůstající výrobu. To se rýmovalo, protože stejně exponenciálně rostla populace a blahobyt. A tím pádem poptávka. Revoluce myslících robotů je jiná. Globální trh je nasycený, porodnost v mnoha státech klesá. Výrobci se už dnes uchylují k takovým zvěrstvům jako je uměle omezovaná životnost produktů. Průmysl nemá kam expandovat. Zisky klesají.

Pětkrát levnější robotická práce je jednou z mála nadějí na jejich další růst. Lidé proto budou nahraženi naprosto nemilosrdně. Obrovské množství lidských bytostí ztratí práci. Nenajdou zaměstnání ve službách, protože jiní lidé nebudou mít čím nové služby zaplatit. Budou přežívat na sociálních dávkách, které se vzletně nazvou zaručený osobní příjem. Zas.. ný osobní příjem bude však dobrým obchodem jen pro potravináře (ha, zase Babiš) a pro firmy s levným ošacením. Na víc totiž novodobým rentiérům nezbude. Jejich nižší poptávka způsobí, že propuštěni další lidští zaměstnanci …

Každý naznačený aspekt budoucího vývoje je špatný sám o sobě. Následek jejich synergicky propojeného díla je však téměř nepředstavitelný. Noví feudálové, stejně jako byvší kapitalisté, touží po zisku. Primárně je ale vede strach. Strach, že by přišli o svůj majetek, svůj vliv, svou moc. Jejich největším nepřítelem je organizovaný stát nemajetných, informovaných, sebevědomých občanů, neboť ten je ve skutečné demokracii může – dokonce legálně – o jejich privilegia připravit.

Aby se tak nestalo, přetvořili tradiční politické strany na svého druhu madrasy, které produkují poslušné a všeho schopné kandidáty na vedoucí místa v demokratických institucích států a samospráv. Zároveň jsou likvidovány národní státy, kde ještě existuje jakási souvislost mezi zájmu většiny a aktivitou politických elit. Namísto nich zavádějí jakési “konsenzuální” řízení skrze jimi přímo úkolovanou nadstátní úřednicko-poliickou elitu existující mimo dosah občanů a vládnoucí prostřednictvím nadřazeného zákonodárství. Ani to ale nestačí. Protože demokratického systému se zatím zbavit nemohou – dokazuje skrze volby legitimitu jejich vlády – přenášejí zbytky suverenity státních aparátů na nově formované nadstátní instituce a tento proces kodifikují v mezinárodních smlouvách (viz například CETA).

Konečnou metou je přímá vláda majetku ve veřejném prostoru, protože jen ta zabezpečí jeho vlastníkům klidný spánek. Aby se tak stalo, je nutno ještě mnoho vykonat. Oteplování planety a kybermor umělé inteligence k tomu dávají obrovskou šanci a prostor. Neobyvatelnost některých oblastí planety a snížení produkce potravin povedou k tomu, že vlastnictví kapitálu, které dnes potrefeným nešťastníkům přináší jen o trochu lepší oblečení a o trochu rychlejší auta, se pro ně a jejich chráněnce stane vstupenkou do klubu bezpečných. Neboť za příslušný obnos se na horečnaté zemi stále najdou místa (Sibiř), kde se dá příjemně žít, máte-li na to.

Vzrůst teploty způsobí exodus miliónů obyvatel tropických a subtropických oblastí do bohatých oblastí mírného pásu. Není naprosto třeba vytvářet nějakou novou tupou rasu kříženců, stačí když bude obratně využíváno zmatků a nevraživosti původního obyvatelstva vůči nově příchozím skrze rozdílné kulturní vzorce. Dosud k nám totiž proudí v podstatě vzdělaní a movití migranti. S chudými – až je hlad vyžene na cestu – bude horší pořízení.

S růstem podílu Arabů, Hispánců, Afričanů, Indů a dalších na celkové populaci států Západu bude snadné stavět proti sobě čtvrtě měst i celé regiony a udržovat je v nenávisti na pokraji občanské války, tak aby jim nepřišla na mysl vzpoura proti systému. Ti, kterým vzpouru z hlavy vyhnat nelze, jsou už dnes efektivně sledováni. Už delší dobu je k dispozici technika, která umožňuje monitorovat pohyb, kontakty a zájmy lidí, ale i jejich nežádoucí budoucí aktivity. Není však v lidských silách zpracovat získaná data. Umělá inteligence si s tím hravě poradí a s rebely zatočí.

A rebelové se bezpochyby najdou. S tím jak poroste podíl nelidské práce napříč ekonomikou bude stále početnější kasta nezaměstnaných a nezaměstnatelných žijících z dávek zaručeného minimálního příjmu. Už v dnešní době dosahuje podíl mladých lidí bez práce v některých průmyslových zemích padesáti procent – a to jsme ještě žádné inteligentní roboty do praxe nenasadili!

Jakmile se celkový podíl kasty nezaměstnatelných na práceschopné populaci přiblíží třiceti procentům, vznikne ve veřejném prostoru extrémně volatilní stav. Neboť psychika neukotvených a frustrovaných lidí bez budoucnosti (a pracovních návyků) je vždy náchylná k násilným aktivitám, protože jen ty jsou účinné při vytváření nové, na práci a majetku nezaložené, sociální stratifikace.

Zrychlující čas zkracuje interval, ve kterém ještě můžeme na přicházející hrozby reagovat. Koncentrace majetku už proběhla a novodobí feudálové sedí na svých trůnech a pilně budují svou budoucí nedotknutelnost založenou na chaosu, kterému propadnou ti, kteří by jim mohli být nebezpeční. Oteplování planety se nezastavuje, protože jakkoli se Evropě a Severní Americe daří nezvyšovat emise, rostou emise v Číně a porostou především v Africe, která je na prahu civilizační exploze. Technologický rozvoj myslících počítačů je mohutně podporován potřebami armád a vyhlídkami investorů na další zisky. V neposlední řadě také armádou počítačových nadšenců, kteří pro řádky programů nevidí co nás v budoucnosti čeká.

Propaganda blokuje ještě možné akce tím, že vytváří virtuální realitu aktivity a úspěšného boje elit proti jevům, které nás ohrožují. Zároveň nás připravuje na to, že tyto jevy jsou nevyhnutelné, neodvolatelné. To není pravda. V příštích deseti letech bychom ještě byli schopni vývoj – za cenu energických a někdy bolestných opatření – zvrátit. V systému, kde mají rozhodující slovo ti, kteří katastrofickou budoucnost buď tolerují nebo sami záměrně budují, to ovšem nelze. Nelze to v systému, kde jsou rozhodnutí nemoudrých vládců schvalována a adorována manipulovaným davem, který se o politiku se stará jednou za čtyři roky měsíc před parlamentními volbami.

Řídíte-li kolotoč nebo korporaci a výsledky neodpovídají vašemu snažení, pokusíte se vyměnit lidi na vedoucích funkcích. Pokusíte se změnit podmínky, ve kterých váš systém řízení pracuje. A nepomůže-li ani to, musíte prostě změnit samotný systém, nebo zavřít krám. Snahy o změnu v rozměru států jsou pochopitelně nebezpečné a riskantní. Je nutné si vybrat jakým nebezpečím chceme čelit.

Zvítězit nad pravdou, lží a možná i nenávistí

Není to tak dávno, co jsme uháněli po informační dálnici blahobytného, soucitného, svobodného a všeznalého demokratického kapitalismu. Pak se ale věci nějak pokazily a zasekly. Najednou nás přesvědčují, že žijeme v nemilosrdném a nebezpečném světě dezinformací a manipulací, kde nesmíme nikomu a nic věřit. Současně nás ale nepřestali masírovat abychom měli pravdu, ctili pravdu, žili v pravdě. Za pravdu se dokonce bojuje i v parlamentu. A Jan Hus za pravdu zemřel, že.

My však, protože nedokážeme sloučit protichůdné imperativy, v hrůze z vlastní malosti a bezmoci, upadáme do komatického stavu, kdy informace odtud i odjinud neakceptujeme už jako sdělení o stavu světa, ale jen jako emocionální výzvy, které snad přinášejí vzrušení, rozčilení, blaho či bol, ne však fakta a souvislosti. A přesně tam a takové nás, občany demokratické civilizace jednadvacátého století, chtějí mít.

V dobách, kdy se zdál skutečným každý vodník a na paloucích tančily rusalky, vypěstoval si člověk, aby přežil, schopnost oddělovat informační zrno od plev. Aby přežil, musel být stále pozorný a ostražitý. Aby přežil, všemi způsoby cpal si jako holub vole hlavu od rána do večera novými poznatky. Kupodivu se z toho nezbláznil.

Bylo mu totiž dáno mimo vědomí stojící umění oceňování ne pravdivosti informací, ale jejich pravdě-podobnosti. Míra pravdě-podobnosti byla opakovaně testována nevědomým vkládáním jednotlivých sdělení do řetězců a sítí svázaných logickými, ovšem jen pravdě-podobnými příčinami a následky. Vrcholem celého procesu bylo pak vytváření komplexních více či méně pravdě-podobných alternativních modelů reálné budoucnosti skrze interpretaci pravdě-podobných změn těchto modelů v čase. Teprve, když nevědomí stanovilo nejpravděpodobnější cesty do budoucnosti, vstoupilo opět do hry vědomí, kterému byla budoucnost signalizována formou nečekaných vhledů do problémů, bleskových pochopení souvislostí, náhlých osvícení, ale také utkvělých denních obav a úzkostných nočních můr.

Dnes už naše přežití na rychlém a správném vyhodnocení informací nezávisí. Noční můry sice zůstaly, ale už nevíme co věští. Už se také nedožadujeme osvícení s potřebnou vervou a zoufalostí. Naše extrovertní vědomí surfuje po titulcích a nenaslouchá šepotu intuice. Nevědomá aktivita kamsi se vytratila. S ní i porozumění běhu tohoto světa.

Proces je to na první pohled přirozený, ve skutečnosti však záměrně řízený. Jsme kondiciováni tak, abychom na pravděpodobnostní hodnocení informací pohlíželi s odporem. Jsme naopak vedeni k tomu, abychom informace dělili na věro-hodné a nevěro-hodné. Ty první nutno zapsat do paměti, ty druhé radno zapomenout. Z věro-hodných informací ležících v paměti se časem a opakováním stávají uctívané pravdy. A z těch, kteří nám je poskytují, uctívaní věrozvěsti.

Věrohodné informace se dokonce stávají platidlem a jejich držení privilegiem, měřítkem úspěšnosti a znakem příslušnosti k elitě. Paradoxně se tak dostáváme do stavu, kdy informace musí být utajovány, aby získaly hodnotu a punc důvěryhodnosti. Jejich podpultový prodej vyvoleným pochopitelně znechucuje ty, co mezi elitu nepatří. Na elitářskou informační povýšenost reagují okázale projevovaným nezájmem. Tím ale dále upadá jejich pozornost a definitivně i intuitivní schopnost analyzovat informační toky. Nevědomí je totiž ustrojeno tak, že čeká na projevení vědomého zájmu a není-li zájem, věnuje se něčemu užitečnějšímu – třeba snění.

Pokusíme-li se ale poučeni navzdory rádcům o hlubší práci s informacemi, čeká nás zklamání. Naše pokusy narazí na nedokonalost vědomé mysli, na její neschopnost udržet velké množství faktů v souvislostech a tudíž na nemožnost odvodit z jejich existence relevantní závěry. Spíše než bychom si na otázky odpovídali, otázky vznášíme a tvoříme nové. To nás mate, znechucuje a vrací zpátky do pohodlné náruče věrozvěstů.

Projevíme-li ale dávku pokory a trpělivosti, objevíme v průběhu času, že právě jakoby bezcílné kladení otázek zahájilo proces, kterým jsme opět vyprovokovali a aktivovali nevědomí (nesnášející přímý nátlak a úkolování), které se nám po čase možná odvděčí nehledanou myšlenkou, zábleskem prozření nebo jen náhlým zaujetím zdánlivě nepodstatným detailem. A pochopitelně také už zmíněnými obavami a úzkostmi.

V nevědomých výpovědích nenacházíme věčné pravdy na klíč s jasnou objektivní logiku. Ve světě nevědomých pravděpodobností je pravda možnou, ale nikoli nutně existující a nutně poznatelnou variantou. Nevědomá subjektivní logika je temná, nejasná, nejistá a nekomunikovatelná. Tak jako od propagandy očištěný reálný svět. Ve světě pravděpodobností neexistuje jediná svatá cesta interpretace a hodnotu má každé sdělení, byť neúplné, upravené, nebo dokonce zfalšované. I alternativní logiky našich nepřátel mají svou nenulovou pravděpodobnost a vypovídací hodnotu.

Různé konsekvence příčin a následků znamenají různé alternativní příběhy. Tím, že žádný z nich předem vědomě nezavrhujeme připouštíme dokonce chaos postrádající jakoukoli logiku a necháváme na svém aktivním nevědomí, aby označilo ty uvěřitelnější a dalo nám doporučení, které z nich preferovat, rezignujeme ovšem na hledání svatého grálu jediné konečné pravdy. Tím ztrácíme možnost silné, nezpochybnitelné víry. Jsme však méně omezováni zdmi ideologií a můžeme svobodně kroužit nad krajinou, tetelící se v žáru různosti a odhalovat její, byť jen tušené, kontury.

Intuitivní vytváření pravděpodobných modelů budoucího, následované jejich převáděním do vědomí a korigováním racionální subjektivní logikou, vede k vytváření obrazů světa, které jsou méně závislé na vnějších (především mediálních) tlacích, nejsou černobílé a nevedou k fanatismu a nenávisti. Pomáhají formovat interaktivní, otevřený a flexibilní hodnotový systém.

Skálopevná jistotu správné cesty ovšem chybí a vize “jen” pravděpodobného budoucího ztěžují a někdy zcela znemožňují rozhodování. Rozhodovat na základě zvážení pravděpodobnosti je těžší, než rozhodování činěné na základě pravdy, slepé víry nebo emocí. A rozhodnutí, která jsme učinili bez jistoty pravdy, prosazovat, za taková rozhodnutí ba i bojovat, je ještě těžší. Zvláště musíme-li věrni pravděpodobnostnímu pohledu stále pochybovat a zvažovat, zda jsme budoucnost interpretovali správně.

Vládci našeho světa moudře pochopili, že člověk jednadvacátého století potřebuje alternativy. Proto i bezbřezí pochybovači jsou vítáni na palubě Titanicu. Labilní a nerozhodní, stále hledající a neschopní akce se hodí skoro stejně dobře jako ti neteční a bez zájmu, nebo ti, co kráčí s jásotem a klapkami na očích k lepším zítřkům. Bezbřehé pochybování je jen další verze bezmoci. Naučme se proto pochybovat, ale také rozhodovat.

Kauza Čapí hnízdo a selhání systému

Za devíti horami, za devíti řekami, byla nebyla firmička ZZN Agro Pelhřimov s.r.o.. Nikdo se o ni nestaral, nikomu nescházela. Pak ale majitele ZZN Agro koupil velikán Agrofert a začaly se dít věci. ZZN byla přejmenována na Čapí hnízdo a.s., navýšil se jí kapitál  a prodána neznámým akcionářům (ze kterých se během času vyklubali známí Andreje Babiše) přihlásila se do soutěže o evropské milióny.

Netrvalo dlouho a ROP Střední Čechy přiklepl Čapímu hnizdu a.s. dotaci padesát miliónů, kterážto byla spolu s vlastní investicí (cca 200 milionů z půjčky Agrofertu) proinvestována a Čapí hnízdo se proměnilo ve vzorový příklad české faremní pohostinosti a mucholapku na turisty. Neznámí známí akcionáři pak převedli (jistě ne zadarmo) svou firmičku zpět do náručí Agroferu. Vše přehledně podle zápisů Obchodního rejstříku v tabulce uvádí Vikipedie:

Rakouská ekonomické škola (jejím nejznámějším představitelem je Friedrich Hayek) považuje za hybatele kapitalistické ekonomiky ne kapitál, ne trh, ale dobré podnikatelské nápady. Čím se takový dobrý podnikatelský nápad vyznačuje? Přesně tím, čím akce Čapí hnízdo. Musí být pochopitelně výdělečný. Musí být realizovatelný – snad, někdy a možná i na hraně zákona. Neboť ty nápady, které na hraně nejsou, už dávno realizovali jiní.

Nezainteresovanému publiku se z ekonomického světa donese sem tam něco o kolísajícím měnovém kursu a čas od času ho probudí jásot nad růstem HDP. A jistě, jsou tu filmové příběhy zvané Microsoft, Facebook a mnohé další. Ale skutečné podnikání není příběh o tom, jak geniální student naprogramoval síť pro kamarády na Harvardu. Skutečné podnikání se daleko více podobá hybridní válce, ve které se únavně opakují útoky a ústupy, oslavují dílčí vítězství a retušují dílčí prohry.

Tisíce majitelů malých firem a najatých manažerů velkých firem dnes a denně vymýšlejí a realizují nové podnikatelské nápady. Tisíce hlav denně hledají slabá místa v obraně konkurence a nemilosrdně jich využívají. Tisíce hlav zkoumají nedokonalosti zákonů, předpisů a nařízení a hledají skuliny, kterých by se dalo využít. Že je to riskantní? A jak chcete vydělat bez rizika? A jak chcete přežít bez zisku?

Je to obrovská intelektuální síla, poháněná vnitřní energií všech zainteresovaných. Tak zvaná západní civilizace okupuje planetu jen díky této síle – díky ostrým ekonomickým loktům svých protagonistů, díky bezohledné likvidaci konkurence, díky nemilosrdnému nátlaku na obchodní partnery, díky nevybíravému podvádění zákazníků. Dokud jsme byli morálními a etickými účastníky cechovního a feudálního hospodaření, nebyli jsme schopni konkurovat ani Číně, ani Osmanské říši. Svět jsme zašlapali do země až neuvěřitelnou amorálností našeho kapitalistického podnikání.

Móda korektnosti se ovšem dnes přelila z politiky i do světa podnikání a tak všichni mluví o win-win strategiích, zaměstnaneckých benefitech a ekologických přístupech. Ale pod povrchem vše zůstalo stejné. Strach z neúspěchu a nutnost vykazovat rostoucí zisky žene podnikatele k novým a novým eskapádám. Mnozí odpadnou, ale na jejich místa nastupují noví hráči. Ti, jejichž srdce, geny a sama jejich podstata touží po úspěchu, po riziku, po nebezpečí. Touží po moci. Buďme rádi, že se tito lidští dravci z rodu hrdinů realizují v kancelářích a ne v ulicích.

Podnikatelský nápad zabudovat do nemovitého a movitého majetku firmy Čapí hnízdo padesát dotačních miliónů je klasickým tahem na domácí ekonomické šachovnici. Možná trochu odfláknutý co se týče těch neznámých majitelů akcií, ale jinak dobrý. S největší pravděpodobností je v české kotlině a na moravských pláních mnoho takových podobných případů, ba možná mnoho horších. Prosakují zprávy, že v ROP Severozápad bylo zmanipulováno 90 % řízení.

Tak zvané důkazy o vině A. Babiše jsou neověřené až směšné. Obrazovka zdá se snese víc než papír. Můžete se podívat například na články pana Wagenknechta, nebo paní Bártové, či v posledku pana Němečka.  Všichni tito autoři by možná rádi viděli Babiše přivázaného k hořícímu Čapímu hnízdu a ještě by přidali svou otýpku. Ale jejich argumenty jsou z říše snů a pokud na někoho ukazují prstem, tak Babiš a Agrofert stojí až v druhé řadě. V té první je ROP Střední Čechy a nesmyslná dotační politika české vlády.

Kdyby ještě žil von Hayek, možná by Andreji Babišovi pogratuloval. Neboť Babiš není primárním hříšníkem. Jako hříšníci nejsou primárně ti, kteří ukradli majetek kuponovým akcionářům, ale ti, kteří jim to umožnili, protože nezavedli patřičné zákony. Hříšníci nejsou primárně ti, kteří nosili v kufrech peníze ze státních bank, ale ti, kteří k takovým úvěrům umetli cestu. Hříšníci nejsou primárně solární baroni, kteří stále vydělávají na každé vesnické babičce, ale politici, kteří tento trik svou nečiností legalizovali.A hlavním viníkem je sám systém liberální demokracie, který, na rozdíl od islámu Osmanů a konfucianismu Číňanů, není schopen ekonomiku umravnit.

Systém neumožňuje, aby lidé působící škody v politických funkcích byli voláni k odpovědnosti a z procesu řízení vyloučeni. Systém zajišťuje, že když už si voliči vynutí alternativu, ta velmi rychle zmutuje a přizpůsobí se pravidlům. A zde je Babišův problém – hřích, za který je mu pykat. Neposlouchal dobře míněné rady, nepřizpůsobil se, nezmutoval. V jeho případě systém selhal. Teď se pokouší to napravit.

Jeremy Corbyn – postrach ulice

Jeremy Corbyn (*1949) je jedněmi zatracovaný a druhými oslavovaný předseda britské Labour party, tedy podle taxonomie politických stran, místní sociální demokracie. Už historie jeho zvolení je ohromující. Kandidatura naprostého outsidera a dlouholetého enfant terrible LP (vyhodnocen jako poslanec nejčastěji hlasující proti vedení strany) na podzim 2015 byla přijata s všeobecným posměchem. Pak ale přišli mladí dobrovolníci. Spousta mladých dobrovolníků a projevy před halami přeplněnými příznivci. A nakonec – 15. září 2015 – 59 % hlasů ve vnitrostranickém v referendu členů a příznivců Labour party a funkce předsedy.

Deep state” britských socialistů zvolení Corbyna velmi popudilo. To kvůli názorům, kterých se dotyčný konzistentně drží dlouhou řadu let a kvůli kterým dával mnohokrát v sázku celou svou dlouhou politickou kariéru a od kterých – a to je nejhorší hřích – neustoupil ani po svém zvolení. Zde jsou některé z nich (doporučuji k přečtení především panu Sobotkovi, který dává české sociální demokracii Corbyna za vzor):

  • Zdravotní péče má být výhradně státní a zdarma
  • Je třeba znovu znárodnit britské železnice jakož i energetickou strukturu země
  • Minimální mzda musí být zvýšena na 300 Kč/hodinu
  • Musí být zvýšena daň velkým korporacím a zrušeny bez dosud platné výjimky pro ně
  • Musí být zvýšeny daně z příjmu nejbohatším pěti procentům Britů
  • Naopak nesmí být zvýšeny daně z příjmu ostatním pracujícím ani DPH na potraviny
  • Ukrajinský majdan je akce struktur NATO
  • Islámský terorismus je vyprovokován politikou Západu
  • Ruská intervence v Sýrii je legitimní a s Asadem se musí jednat
  • Investice státu mají být financovány “lidovým kvantitativním uvolňováním”
  • Brexit je neodvolatelný a Británie si vybrala svoji cestu mimo EU
  • Imigrace je nutná, ale jen na takové úrovni, kterou potřebuje ekonomika
  • Volný pohyb osob v rámci EU v Británii po Brexitu skončí

Vzápětí po Corbynově zvolení předsedou strany přišla jeho první velká zkouška – referendum o Brexitu. Nutno poznamenat, že Corbyn se v roce 1975, v kampani předcházející tehdejší referendum o členství Británie v ES, angažoval proti vstupu do Evropského společenství. Před Cameronovým referendem sice podržel stranickou linii a přesvědčoval Brity aby hlasovali proti Brexitu, ale podle názoru stranických bossů však ne dost energicky. Obvinili ho z odpovědnosti za výsledek referenda a tvrdě požadovali jeho odstoupení. Na Corbyna se vrhli i vlastní poslanci a na protest proti jeho vedení odstoupila většina ministrů stínového kabinetu LP.

Na podzim 2016 se krize vystupňovala a výsledkem bylo další referendum o předsedovi. Corbyn opět vyhrál a získal tentokrát skoro 62 % hlasů. Díky ideovým sporům však Labour party získala pověst nejednotné a rozkolísanou strany. Corbyn byl médii pasován na neschopného, ale všeho schopného, manažera. Preference strany poklesly na rekordní úroveň a konzervativci vyhlásili předčasné volby ve vidině toho, jak socialisty snadno převálcují.

V kritické situaci se Corbynovi konečně podařilo zkonsolidovat řady svých stoupenců a LP vstoupila do volební kampaně s jeho radikálním programem. A stal se zázrak. Lidé opět přišli. Nejen postarší dělníci, kteří tvoří tradiční kádr voličů Labour party, ale i mladí a vzdělaní lidé. I ti, kteří k volbám předtím nechodili. Toryové sice vyhráli, ale jejich náskok se snížil z březnových dvaceti procent na pouhá dvě procenta (42 : 40). Z Corbyna se stal nekorunovaný vítěz voleb a příklad k zamyšlení.

Jeremy Corbyn vyvrací celým svým životem představy o tom, že dnešní politik musí být jen poslušnou konformní loutkou zákulisních vládců. Přestože jeho profesní kariéra se podobně jako ta páně Sobotkova realizovala v politice, snese spíš než s ním srovnání s raným TGM (viz například obhajoba Irů neprávem odsouzených za terorismus). Corbyn v současnému politickému klimatu euroatlantického prostoru představuje nesmělou klubající se levou frontu racionálních nespokojenců, kteří programově kritizují liberální kapitalismus s demokratickým maskováním, ale nevrací se “zpátky ke kořenům”.

Vznik nové levé reformistické fronty je důsledkem zrady tradičních evropských levicových stran, ČSSD nevyjímaje. Tyto strany byly zmutovány a staly se hlásnou troubou ideologie finančních zbohatlíků. Aby neztratily voliče, musí se ale alespoň formálně držet svých tradičním programových tézí. Rozpor mezi záměrem a prezentací vede k tomu, že se stále více zaplétají do průhledných lží, nepravd a protimluvů. To zdá se nevadí starší část voličů, kteří už nemají žádné iluze. Rozpolcení mladí západní Evropy, kterým je levicové rovnostářství blízké, jsou však na sociálně demokratické lži alergičtí. Hledají pro sebe jiné cesty. Establisment jim nabízí tu Macronovu. Je dobře, že proti ní stojí Corbynova alternativa.

1 2 3 5