Kauza Čapí hnízdo a selhání systému

Za devíti horami, za devíti řekami, byla nebyla firmička ZZN Agro Pelhřimov s.r.o.. Nikdo se o ni nestaral, nikomu nescházela. Pak ale majitele ZZN Agro koupil velikán Agrofert a začaly se dít věci. ZZN byla přejmenována na Čapí hnízdo a.s., navýšil se jí kapitál  a prodána neznámým akcionářům (ze kterých se během času vyklubali známí Andreje Babiše) přihlásila se do soutěže o evropské milióny.

Netrvalo dlouho a ROP Střední Čechy přiklepl Čapímu hnizdu a.s. dotaci padesát miliónů, kterážto byla spolu s vlastní investicí (cca 200 milionů z půjčky Agrofertu) proinvestována a Čapí hnízdo se proměnilo ve vzorový příklad české faremní pohostinosti a mucholapku na turisty. Neznámí známí akcionáři pak převedli (jistě ne zadarmo) svou firmičku zpět do náručí Agroferu. Vše přehledně podle zápisů Obchodního rejstříku v tabulce uvádí Vikipedie:

Rakouská ekonomické škola (jejím nejznámějším představitelem je Friedrich Hayek) považuje za hybatele kapitalistické ekonomiky ne kapitál, ne trh, ale dobré podnikatelské nápady. Čím se takový dobrý podnikatelský nápad vyznačuje? Přesně tím, čím akce Čapí hnízdo. Musí být pochopitelně výdělečný. Musí být realizovatelný – snad, někdy a možná i na hraně zákona. Neboť ty nápady, které na hraně nejsou, už dávno realizovali jiní.

Nezainteresovanému publiku se z ekonomického světa donese sem tam něco o kolísajícím měnovém kursu a čas od času ho probudí jásot nad růstem HDP. A jistě, jsou tu filmové příběhy zvané Microsoft, Facebook a mnohé další. Ale skutečné podnikání není příběh o tom, jak geniální student naprogramoval síť pro kamarády na Harvardu. Skutečné podnikání se daleko více podobá hybridní válce, ve které se únavně opakují útoky a ústupy, oslavují dílčí vítězství a retušují dílčí prohry.

Tisíce majitelů malých firem a najatých manažerů velkých firem dnes a denně vymýšlejí a realizují nové podnikatelské nápady. Tisíce hlav denně hledají slabá místa v obraně konkurence a nemilosrdně jich využívají. Tisíce hlav zkoumají nedokonalosti zákonů, předpisů a nařízení a hledají skuliny, kterých by se dalo využít. Že je to riskantní? A jak chcete vydělat bez rizika? A jak chcete přežít bez zisku?

Je to obrovská intelektuální síla, poháněná vnitřní energií všech zainteresovaných. Tak zvaná západní civilizace okupuje planetu jen díky této síle – díky ostrým ekonomickým loktům svých protagonistů, díky bezohledné likvidaci konkurence, díky nemilosrdnému nátlaku na obchodní partnery, díky nevybíravému podvádění zákazníků. Dokud jsme byli morálními a etickými účastníky cechovního a feudálního hospodaření, nebyli jsme schopni konkurovat ani Číně, ani Osmanské říši. Svět jsme zašlapali do země až neuvěřitelnou amorálností našeho kapitalistického podnikání.

Móda korektnosti se ovšem dnes přelila z politiky i do světa podnikání a tak všichni mluví o win-win strategiích, zaměstnaneckých benefitech a ekologických přístupech. Ale pod povrchem vše zůstalo stejné. Strach z neúspěchu a nutnost vykazovat rostoucí zisky žene podnikatele k novým a novým eskapádám. Mnozí odpadnou, ale na jejich místa nastupují noví hráči. Ti, jejichž srdce, geny a sama jejich podstata touží po úspěchu, po riziku, po nebezpečí. Touží po moci. Buďme rádi, že se tito lidští dravci z rodu hrdinů realizují v kancelářích a ne v ulicích.

Podnikatelský nápad zabudovat do nemovitého a movitého majetku firmy Čapí hnízdo padesát dotačních miliónů je klasickým tahem na domácí ekonomické šachovnici. Možná trochu odfláknutý co se týče těch neznámých majitelů akcií, ale jinak dobrý. S největší pravděpodobností je v české kotlině a na moravských pláních mnoho takových podobných případů, ba možná mnoho horších. Prosakují zprávy, že v ROP Severozápad bylo zmanipulováno 90 % řízení.

Tak zvané důkazy o vině A. Babiše jsou neověřené až směšné. Obrazovka zdá se snese víc než papír. Můžete se podívat například na články pana Wagenknechta, nebo paní Bártové, či v posledku pana Němečka.  Všichni tito autoři by možná rádi viděli Babiše přivázaného k hořícímu Čapímu hnízdu a ještě by přidali svou otýpku. Ale jejich argumenty jsou z říše snů a pokud na někoho ukazují prstem, tak Babiš a Agrofert stojí až v druhé řadě. V té první je ROP Střední Čechy a nesmyslná dotační politika české vlády.

Kdyby ještě žil von Hayek, možná by Andreji Babišovi pogratuloval. Neboť Babiš není primárním hříšníkem. Jako hříšníci nejsou primárně ti, kteří ukradli majetek kuponovým akcionářům, ale ti, kteří jim to umožnili, protože nezavedli patřičné zákony. Hříšníci nejsou primárně ti, kteří nosili v kufrech peníze ze státních bank, ale ti, kteří k takovým úvěrům umetli cestu. Hříšníci nejsou primárně solární baroni, kteří stále vydělávají na každé vesnické babičce, ale politici, kteří tento trik svou nečiností legalizovali.A hlavním viníkem je sám systém liberální demokracie, který, na rozdíl od islámu Osmanů a konfucianismu Číňanů, není schopen ekonomiku umravnit.

Systém neumožňuje, aby lidé působící škody v politických funkcích byli voláni k odpovědnosti a z procesu řízení vyloučeni. Systém zajišťuje, že když už si voliči vynutí alternativu, ta velmi rychle zmutuje a přizpůsobí se pravidlům. A zde je Babišův problém – hřích, za který je mu pykat. Neposlouchal dobře míněné rady, nepřizpůsobil se, nezmutoval. V jeho případě systém selhal. Teď se pokouší to napravit.

Babiš mimo hru

Andrej Babiš se už v roce 2013 stylizoval do pozice hloupého Honzy, který nerozumí dobře česky a politika ho chvílemi udivuje, chvílemi děsí. Většinu času to vypadalo, že vlastně ani neví kde ty miliardy, které mu říkají pane, našel. Jeho političtí spoluhráči – spolupráči dlouho čekali, že se hnutí ANO zlikviduje samospádem. Ono však vykázalo pozoruhodnou životaschopnost (srovnejme třeba s VV) nejen ve vládě, ale i v krajích a obcích. A k tomu Andrej cpal do státní kasy miliardy daní se stejnou lehkostí, s jakou si je cpal dvacet let do své kapsy.

Není divu, že přízeň voličů závratně rostla. Možnost, že ANO vyhraje volby se ziskem více než třiceti procent se najednou zdála zcela reálná. Babiš nesahal jen po teplých místečkách politiků, on si dovolil sáhnout na samu podstatu naší skvělé demokracie. Kdyby vyhrál parlamentní volby stylem 5:1, vyšlo by najevo, že slavná demokracie nemá vůbec žádné pojistky ale zato vybité baterie. Bylo třeba konat.

I návštěvníkovi z Plejád je jasné, že do výkonného řízení státu (kraje, města) se nemá co plést člověk, který z takové činnosti má výhody prospívající jeho majetku. Stát není firma se všemi náležitostmi, ale na trhu se jako firma chovat má. Zadává ohromné množství zakázek a směruje obrovské toky investic. Proto nesmí dovolit, aby v jeho kurníku přebývala škodná. Co kdyby si BMW najal jako obchodního ředitele člověka, kterému patří padesát procent akcií Mercedesu? Myslíte, že by stačilo, kdyby dotyčný převedl své akcie na manželku?

Takové řízení by BMW dlouho nepřežila. Ale právě tak to chodí ve všech západních demokraciích, které nemají žádné pojistky proti tomu, aby do výkonných vládních funkcí neusedali lidé nepokrytě stranící svým firemním chlebodárcům – nebo sami sobě, jako Andrej Babiš. Nesmyslné tanečky se svěřeneckými fondy jsou jen ubohou snahou o zakrytí nahého císaře.

Všichni, kteří tam nahoře spolu mluví to vědí. A všichni bojují za to, aby se nic nezměnilo, protože na tom vydělávají. A protože jsou zkušení a boji v parlamentu zocelení, vědí, že všechny ty věcí se musí dělat hezky potichu a ve shodě. Ale miliardář zastupující víc jak třetinu voličů ministerským předsedou? Miliardář, který pochopitelně ví jak to na českém zadním dvorku chodí a který možná skutečně pojal nápad tomu zatnout tipec?

Nikdo nesmí vyslovit kouzelnou pravdu, že vada je v systému. V systému, který nezmění ani dvacet tisíc demonstrantů na Václaváku. Protože ho změnit nechtějí – možná proto, že z něho sami tyjí. Protože jim zřejmě vyhovuje způsob vlády, který dovoluje těm, kteří vládnou, aby nejen kontrolovali sami sebe prostřednictvím policie, které velí, ale aby nadto státní struktury využívali k boji mezi sebou.

Neznám ani jednoho člověka, který by věřil tomu, že Babiš nevyužívá ke svému prospěchu média, která vlastní. A upřímně řečeno, proto si je přeci koupil. Taková už je svoboda podnikání. Hraje se často bez pravidel a každá výhoda se počítá. Pokud bankéři a podnikatelé po sobě nejdou na nože, nemůže a nemá stát zasahovat.

Je ale skutečně na pováženou, že politici na plný úvazek zachraňují svou potápějící se bárku tím, že Jonáše ve svém středu obviňují ze lži na základě jakýchsi umulousaných a sestříhaných nahrávek, ke kterým se nezná ani ten kdo je pořídil. Že se dokonce v tom smyslu usnesou parlamentní většinou? Kde je presumpce neviny? Kde je nestranný soud?

Andrej Babiš píchnul do rozpadajícího vosího hnízda hnán velikášským přesvědčením, že hmyz v něm sídlící je hloupý, zesláblý a neškodný. Neřekli mu, že rozpadlé vosí hnízdo jen maskuje vchod do podzemních prostor, jejichž obyvateli jsou obrovští inteligentní sršni, kteří neradi, když je někdo ruší v meditacích. Ale stalo se a sršni zasáhli. Vosičky teď předvádějí možné i nemožné aby jejich zásah zakryly. A za prací spěchající voličské včelky přihlíží a dobře se baví. Baví se a nevadí jim, že místo pracně sesbíraného medu nakonec dostanou jen cukrovou náhražku.

Daně: velká ekonomická lež

Říkají nám, že žijeme ve světě informačních technologií. Omyl. Žijeme ve světě dezinformačních technologií. Dezinformace nejsou náhodným produktem, omylem, nedopatřením. Dezinformace jsou principem ovládajícím klidně, nenápadně, ale rozhodně, náš svět. Ekonomika jim poskytuje živné pole tak, jako je Petriho misky naplněné bujonem poskytují smrtelně nebezpečným bakteriím. A jednou z množících se kolonií dezinformačních bakterií jsou lži o daních.

Daně historicky vznikly ještě dříve než peníze. Mocní totiž (ještě předtím než se stali mocnými) potřebovali jíst, pít, oblékat se, vyzbrojovat a mít krásné ženy a/nebo muže. To vše jim ti ne mocní museli zajišťovat. Ne ale zadarmo, jak nás učili v komunistické škole. Mocní je ochraňovali. A můžeme mi věřit, že v tehdejším světě bylo ochrany zapotřebí.

Leč čas pokročil a vše se změnilo. Vznikly peníze, vznikly státy. Co se nezměnilo byly daně a důvod jejich vymáhání. Pak ovšem vznikla demokracie – ten nejlepší z možných systémů vlády. A daně začali platit jak mocní, tak ne mocní. Padni komu padni. To se mocným nelíbilo a tak vymysleli kapitalismus. Malé daně státu, velké daně investorům. Geniální zjednodušení. Cestou změn se však něco vytratilo. Odvěká povinnost příjemců desátků ochraňovat platící poddané.

Lidé potřebují přátele, ochránce, autority. To je základ, který dovoluje vznikat pocitu lidské důstojnosti. A není li tato potřeba naplněna, vede to k tragickým koncům (jak dobře víme my rozvedení). Proto povolali bohatí ekonomické mágy, kteří svým kázáním přesvědčili lid, že není od věci nechat bohatým v potu tváře vydělané peníze, protože i oni platí daně a tím přenášejí svou odvěkou povinnost na stát.

Chvíli se zdálo, že to funguje. Stát ochraňoval ty, kteří válčili v ekonomických bitvách i ty, kteří zraněni nebo příliš staří na válku peněz. A mágové kázali o daru, který bohatí investoři přinášejí ze své dobroty a z ušetřených daní ostatním. Dar se jmenoval růst. Byl to zázračný dar, protože způsoboval, že všichni bohatli, ekonomika rostla, rostly mzdy, rostly státní výdaje. A daně klesaly. Prostě zázrak.

Pak ovšem přišla krize. Kapitalistický systém totiž není dobře promazaný stroj pracující podle pokynů ekonomických mágů, kteří se pasovali na hodináře. Je to mnohovrstevnatý superorganismus kombinující v sobě prvky chaosu a komplexního řádu na základě mnohonásobného opakování jednoduchého pravidla: maximalizace zisku. Komplexní ekonomický chaos funguje na principu obrovského množství pozitivních a negativních zpětných vazeb, které se formovaly v průběhu staleté evoluce.

Evoluce v ekonomice (stejně jako v přírodě) však neprobíhá hladce a bezbolestně, ale ve skocích v důsledku kritického nahromadění nesprávných rozhodnutí. Například když zvířata nebo banky přerostou své optimální rozměry. Množství špatných rozhodnutí v posledních padesáti letech přineslo několik předzvěstných zadrhnutí, ale protože jsme na ně nereagovali, vypukla v roce 2008 krize velká. Dostali jsme jako lidstvo pár facek a možnost vykročit po cestě evoluce k dokonalejší ekonomice. Mocní a bohatí vybrali za nás: žádná evoluce nebude. Namísto toho je krize hýčkána za peníze daňových poplatníků. Není divu, že prospívá a roste.

Potřetí proto byli povoláni ekonomičtí mágové a jali se vysvětlovat a uklidňovat. Svědčí o nezlomné lidské touze po vlastní důstojnosti, že i tentokrát jim nasloucháme a necháváme se kolébat nesmyslnými, alogickými a protiřečícími si argumenty. A pak, že je člověk racionálně uvažující tvor!

Ve skutečnosti nám lžou. Ne že by ekonomové nerozuměli základním funkcím tržního hospodářství, lžou nám záměrně. Neboť vědí, vybrané daně se do ekonomiky vrátí a nejen, že ji neohrozí, správně použité jí mohou v krizi naopak posílit. Vybrané daně jsou totiž kapitál a kapitál nejsou peníze na domácnost. Přestože u daní (těch vybraných) se jedná o kapitál likvidní, není to proto, že je státem likvidován, ale proto, že se přelévá (anglicky liquid = kapalina).

My ale bráníme zvýšení daně z přidané hodnoty, řeknou rebelové. A zvýší-li se daň z přidané hodnoty, lidé budou méně nakupovat, nebo stejně nakupovat a méně spořit. Hloupost, říkám já. Prostředky vybrané na DPH jsou použity stejným nebo podobným způsobem jako ostatní daně. Ano, stát přerozděluje (transferuje) část získaných daňových prostředků jiným utrácečům jako jsou města a obce. I tyto subjekty je však zákonitě nevratně vyplaví do vnitřní ekonomiky ČR.

Výjimku tvoří obsluha dluhů, které si stát vytvořil buď nadměrným utrácením nebo nedostatečným vybíráním daní v minulosti. Tyto důsledky špatné hospodářské politiky všech polistopadových vlád nás připravují ročně o 50 miliard Kč (1,4 % HDP), které jsou nevratně ztraceny. To je jeden z důvodů proč česká ekonomika neprospívá tak, jak by mohla. Jaké jsou další důvody toho, že z evropského tygříka, kterým byla ještě začátkem milénia, vyrostla v ošklivé kačátko?

Především je to proto, že skutečně klesá spotřeba českých domácností. Přesněji řečeno klesají úvěry, které si racionálně uvažující české domácnosti berou. Do ekonomiky tak každým rokem přitéká o sto miliard méně než v letech nadšeného budování kapitalismu (2,8 % HDP). Klesají ovšem také investice do průmyslu a zemědělství (byly-li tam kdy jaké). Naše podniky vyrostlé díky zahraničním investicím ( se přesunuly ze stádia očekávání (kdy investuji) do stádia dojení (kdy vytahuje zpět i ten kapitál, který neteče. V letech 1998 – 2010 přitékalo do české ekonomiky na investicích 130 – 220 miliard Kč ročně (větší část těchto investic se promítla v průběhu času do do výkonů tvořících sumu HDP. V roce 2011 však už pramínek investic zeslábl na 95 miliard. Odhadem se toto snížení mohlo promítnout do HDP částkou – 50 mld Kč (1,4 %).

Za špatnými výkony české ekonomiky tedy stojí povinnost státu platit úroky z půjček, nižší rychlost zadlužování českých domácností, odvody zisků do zahraničí a ovšem i nižší než možný export, za který patrně skutečně může globální krize. Ani placení daní, ani výplaty sociálních dávek, ani důchodci ekonomiku ČR neohrožují. Možná, že byste si teď řekli, že Vysoká škola ekonomická je na nic, když ani ty esa z NERVU tohle neví. A to by byla chyba – škola je to lepší než myslíte (i když pro funkci makroekonoma je chemie nenahraditelná, taky jsem chemik). Zmínění nervní mágové to totiž dobře vědí. Jen nám to neříkají. Proč?

Protože všichni naši makroekonomové, analytici a finanční experti mají dobře spočítáno kam to všechno povede a kdo je platí. Oni také dobře vědí, že celá Evropa v nejbližších dvaceti letech (a možná už nikdy) ekonomicky neporoste. Že se v EU nejedná o krizi globální, ale regionálně systémovou, která nepomine ani kdyby se obnovil globální růst. Oni hájí své vysoké příjmy a příjmy svých chlebodárců – velkých bankovních domů, průmyslových gigantů a dovozců zboží. Spoléhají na to, že státu nezbude než nahradit nevybrané daně dalším zadlužováním, protože schodky státního a veřejných rozpočtů krýt býti musí.

Uvědomujete si, že – po všech těch parlamentních scénách v uplynulých dvou letech, všech natočených záznamech podplácení, všech pádech stran a převlékání kabátů – jsme se dostali do situace, že si ročně půjčujeme stále ještě více než kdy v letech1993 – 2008? Uvědomuje si, že abychom obrátili vývoj, potřebovali bychom ušetřit v roce 2013 ještě dalších sto až sto padesát miliard korun?

Že tak nečiníme, je ta pravá cesta do pekel. Banky, které kupují české dluhopisy jsou evolucí vyšlechtění bezohlední predátoři. Nelze jinak, protože takový je zákon přežití v kapitalistické džungli. Ale Bůh (vesmírné síly, osud či náhoda – podle vašeho vkusu) je tak velkorysý, že nám v on line reality show denně ukazuje, jaký je osud zemí, které se jim dostanou do drápů. Zamyslete se, zamyslete se víc a déle. Ještě stále nechcete platit vyšší daně?

Evropo, Evropo, do roka a do dne

Žijeme v době konspiračních teorií. Je jich nepočítaně a jsou tak nesmyslné, až je možno nás skrze ně přesvědčit, že žádné konspirace neexistují. Opak je ovšem pravdou, neboť úspěšnými konspiracemi, tedy těmi, které nikdo za konspirace nepovažuje, se to u nás v Evropě jen hemží. Neboť rozkolísaná Evropa leží na důležité křižovatce dnešního rozkolísaného světa. Kdo získá Evropu, získá velkého žolíka ve hře o světovládu. A proto se pilně a úspěšně konspiruje aniž o tom my, občané Evropy, máme tušení. Neboť hledání řetězů příčin a následků je sice esencí lidské existence, ale preferování instantních a jen zdánlivě smysluplných vypravěčských zřetězení událostí, otáčí orientační ukazatele v krajině naší vnitřní reality většinou špatným směrem. Chceme-li se podívat na Evropu a neuvíznout při tom v plevelu zdánlivě nevyvratitelných příběhů samozvaných vševědoucích expertů, musíme se stát stopaři. Sledovat sítě souvislostí hluboko do minulosti. Nesmí nás přitom odradit, že takové neošizené sítě jsou potrhané náhodami, procesy v nich probíhající si protiřečí a často prostě postrádají smysl.

U porodu sjednocené Evropy stály tři sudičky: strach z další ničivé evropské války, zájem velkých korporací a hrůza ze Sovětského svazu. Spojení podmíněná vnější hrozbou mají omezené trvání a mizí spolu s hrozbou, ale snáze se uzavírají a udržují. Vnitřní sjednocená architektura ekonomického stylu funguje potud, pokud se týká korporací a nezasahuje do života obyčejným lidem. Eliminace příčin násilných konfliktů jako jednotící imperativ je účinná tak dlouho, jak dlouho jsou živé vzpomínky na hrůzy těch minulých.


Se zánikem SSSR zdánlivě zaniklo i vnější ohrožení Evropy a tím i základní důvod ke sjednocování kontinentu. Je nepochybné, že i noivé Rusko se při svých výbojích historicky orientuje na blízké zahraničí a že za něj přinejmenším část Evropy považuje i dnes. Pro imperiální Rusko je totiž Evropa zakotvená v ruské sféře vlivu lákavým soustem z říše snů, protože ví, že je nemožné kdy prosadit tento sen vojenskou silou. Stačí se podívat na objem vojenských výdajů obou stran. Evropa v NATO má vojenský rozpočet skoro pětkrát vyšší než Rusko.

Znamená to tedy, že Evropská unie je dnes ušetřena kritických vnějších tlaků? Zdaleka ne. My všichni jsme kondiciováni, abychom viděli budoucnost dle Huntingtona jako střet civilizací. Budoucí konflikty ale nevzniknou mezi civilizačními okruhy, ale mezi okruhy ekonomickými. Imperativem kapitalistické ekonomiky je jak kooperace, tak konkurence. Obě janusovské tváře zlaté modly se střídají v divokém rytmu kapitálových spekulací. A rytmus se zrychluje s postupným mizením vstupů (přírodních zdrojů) a výstupů (nových trhů). Globální ekonomická síť nadto není jednolitá (má fraktální strukturu opakujících se vzorů) a má tendenci separovat se na menší zájmové oblasti, ve kterých se základní vzor opakuje. Jejich hraniční linie většinou (ne vždy) sledují historické hranice států, národů a společenství, neboť kolektivní lidská tradice je mocná. Uvnitř oblastí je preferována spíše spolupráce, navenek konkurence. Války ekonomické jsou a budou vedeny mezi celky, které sjednocují společné hospodářské zájmy. Jakkoli budou jejich bitvy neúprosné, lze alespoň doufat, že fyzických obětí bude méně než ve vojenských střetech minulosti.

Máme-li to štěstí, že cestujeme kosmickou lodi Plejáďanů k planetě Zemi, můžeme si zobrazit (pokročilou optikou vesmířanů, pochopitelně) ona politická a ekonomická pnutí na pevninách a ostrovech, možné budoucí zlomy a konfrontační zóny. Obraz, který se nám naskytne, bude dosti odlišný od toho co vnímáme prostřednictvím našich médií a politiků. Na 3D obrazovkách budou červeně zářit dvě bojující konkurenční ekonomická centra. Spojené státy americké a Evropská unie. Dvě největší a nejpokročilejší ekonomiky světa. Dvě ekonomiky s dvěma měnami, které soutěží o pozici světových rezervních platidel. Dvě mocnosti vyrábějící a vyvážející obdobné spektrum výrobků.

Evropa a USA jsou političtí spojenci. To zdánlivě zneviditelňuje skutečnost, že si ve sféře ekonomiky jdou po krku. Jejich souboj zatím nezřetelný také proto, že Evropa trpí syndromem nesamostatnosti, který v ní zasel dlouhý studenoválečný americký protektorát. Ta východní pak nadto komplexem jakéhosi nedostatku vděčnosti za roli USA při likvidaci sovětského bloku. Evropa je prostě  adolescent, který ví že jednou musí z tepla domova do světa, ale nechce se mu. Američané toho využívají, operují islámským terorismem, íránskou bombou, růstem čínského vlivu. A pěstují také evergreen jménem ruská hrozba.

Americká politika byla od samého vzniku USA vždy jednoznačně spjata s vlastními ekonomickými zájmy. Ty dokonce přímo zapříčinily vznik nového státu. Není proto nic divného (ani odsouzeníhodného) na tom, že v obhajobě zájmů domácích ekonomických subjektů pokračuje všemi způsoby i dnes. Američanům vadí možné užší ekonomické propojení Evropy a Ruska. Neboť kdyby se realizovala úzká ekonomická spolupráce Evropské unie a Ruské federace, stal by se náš malý přívěsek Asie ekonomickým pánem světa. Aniž by pak Unie vyvíjela vědomou snahu sesadit Ameriku z trůnu jediné supervelmoci, učinila by tak pouhou svou existencí.

Pro Evropu ztrácející odbytiště v bývalých koloniích je velká východní země lákavou výzvou. Trhem, který navíc platí ne v papírcích nejisté hodnoty, ale v tvrdé měně ropy, plynu, železné rudy, uhlí, dřeva. Rusko je nadto jedním z mála států, který vydělá na globálním oteplování, protože dosud neobyvatelná Sibiř se může stát obilnicí světa a severomořská cesta jeho nejfrekventovanější dopravní tepnou. Američané se proto snaží Evropě programově vnutit statut politického invalidy s nulovou vojenskou mocí. A Evropští politici nám solidárně zakrývají fakt, že vypořádání se americkým komplexem a navázání úzkých ekonomických vztahů S Ruskem je – možná jedinou – nadějí budoucí Evropy. Jistě, vnitřní politika putinovského Ruska není demokratická a je ze strany Unie oprávněně podrobována kritice. Je ale třeba vidět, že v ruských podmínkách demokracie a svoboda podnikání znamená výprodej přírodního bohatství země zahraničnímu kapitálu. To, že se přemýšlivá ruská elita snaží tuto možnost eliminovat ještě neznamená, že je programově proti demokracii.

Rusko činí určité kroky k implementaci demokratických mechanismů. Další pokrok v této oblasti je však velmi závislý na tom, zda bude v zemi posílena role malých a středních soukromých firem na úkor státních a polostátních korporací. To je nemožné bez přestavby celé ekonomiky, bez budování spotřebního průmyslu, průmyslu služeb a s tím související infrastruktury. A právě tady je pole pro pro unijní aktivitu, neboť má šanci ovlivnit situaci přirozeným, neintervenčním způsobem. Vyžaduje to však jednotnou, silnou a sebevědomou zahraniční politiku.

Soustředění se na jednotnou zahraniční a vojenskou politiku, která (mimo jiné) umožní normalizovat vztahy s Ruskem je pro Unii dnes přirozeným východiskem z integrační krize. Neboť dnes jsme v oblasti vnitřního sjednocování dosáhli hranice možného. Sjednocení Německa (států a státečků s jedním jazykem a skoro identickou kulturou) předcházelo v devatenáctém století více než padesát let politické práce. A přesto, že bylo urychleno vítěznou válkou s Francií, nepodařilo se do nového státu včlenit všechna německy mluvící území! Jak můžeme očekávat, že evropští občané budou (historicky vzato ze dne na den) považovat další kroky ke vzniku Spojených států evropských za svou prioritu?

Vybavení vnitropolitických struktur Unie skutečnou státní mocí, plně bezbariérový vnitřní trh, společná rozpočtová a daňovou politika, fungující jednotná měna – to jsou kroky nepředstavitelné bez omezení suverenity jednotlivých evropských států. Takové pokusy však nutně narážejí na stále větší podprahový odpor plynoucí z jinakosti, z rozdílných mentalit, z rozdílné kolektivní paměti. To se může změnit jen pod katastrofickým tlakem vnějších okolností nebo nástupem jedné či dvou nových generací majících již jednotnou Evropu zakotvenou ve svém systému hodnot.

Odpor společenství, národů a států k integraci, daný jejich instinktivně působící snahou o zachování bezpečnosti a majetku skrze suverenitu, je protipólem snahy evropských politiků, kteří bláhově věří, že pokračující vnitřní integrace je východiskem z dluhové pasti. Pokud se ovšem svými kroky nesnaží vytvořit onen katastrofický tlak, který by nás přiměl se podvolit jejich nápadům. Doufejme však, že se jim – jedno ani druhé – nepodaří. Neboť šetření (které je nutné) bolí a jestliže se tato bolest zkombinuje s pocitem, že ne všichni jsou nuceni šetřit stejně a že ti co křičí „chyťte zloděje“ sami kradou, nemůže to dopadnout dobře.

Existující riziko konfrontačního vývoje v Evropě se násobí neomaleným přístupem finančního kapitálu k občanům suverénních států s demokraticky volenými reprezentacemi. Ti jsou nuceni předávat důležitou část svých pravomocí ne orgánům Unie, ale jakýmsi trojkám a jiným zcela nejasným institucím. To už není jen politická hloupost, to je nebezpečné zahrávání si s ohněm, které může zlikvidovat šedesátiletou snahu vytvořit z Evropy kontinent míru.

To co je nám vnucováno ve vztahu k dění v Řecku, Irsku, Portugalsku a nejnověji také v Itálii a Španělsku, nese všechny známky zdařilé konspirace. Je neštěstím, že zákulisními machinacemi je manipulována především politická levice, která z principu historicky nedůvěřuje společenským a ekonomickým automatismům a ve své pýše preferuje technokratické zásahy do věcí kterým nikdo pořádně nerozumí. Evropská dluhová krize se přitom dá řešit klidným, hysterie prostým návratem v vlastním měnám u těch států, které si takovou cestu zvolí. Pochopitelně, že přitom někdo přijde o peníze – ale tak už to v kapitalismu chodí, dnes a denně, že investor nemá své nikdy předem jisté. Úkolem Evropské unie není tomuto procesu zabránit, úkolem Evropské unie je ho efektivně organizovat. Návrat k měnám (které budou paralelně doplňovány Eurem jako prostředkem mezistátního finančního styku) nijak neohrozí pozici evropské rezervní měny, ba naopak bude mít za následek její zpevnění.

Další sjednocování Evropy může zůstat nezpochybněnou dlouhodobou vizí, bude-li v současné etapě preferována společná zahraniční politika a ochrana evropské ekonomiky. Evropské státy vždy byly silnými exportéry a dosud se snažily prosazovat maximální otevřenost trhů vůči dovozu cizího zboží. Dnes ale nemohou konkurovat státům třetího světa, kde jsou lidé vykořisťováni a ceny stlačovány na úkor neexistující sociální a zdravotní péče. Bohužel ale  nemohou (ani Německo samo ne) světu říci: už toho máme dost, musíme chránit sami sebe. Evropská unie to z pozice nejsilnější ekonomiky světa říci může.

Posílení vojenské pozice Evropské unie (na úkor vojenské síly jednotlivých jejích států) je podmínkou jednotné a aktivní zahraniční politiky. Nemá nic společného s agresivním imperialismem. Nevycházejí z ostrovní představy, že nejlepší obranou je útok na území nepřítele, ale z pevninské strategie ochrany hranic. Díky dnešní úrovni vojenských technologií (a špionáže) není problematické rozeznat zda vojenská síla je neútočná skutečně, nebo vytváří-li na potenciálního protivníka tlak skrze opatření navenek obraná, která však posilují vlastní pozice pro útok.

Jsme jen buňky v dračím těle

Užíváme si ještě plnými doušky ekonomické krize, ale už optimisticky nasloucháme hlasům věštícím lepší časy. A proto přehlížíme informační hodnotu té performance, kterou žije mediální scéna už celé dva roky. Lidskému druhu vyslané unikátní poselství se pomalu a jistě stává další promarněnou šanci. Dalším stupněm na schodišti do pekla, kterému říkáme pokrok.

Ve své pýše nejsme schopni popsat a pochopit – natož pozitivně ovlivnit – realitu vlastní existence. Vnímáme příběh lidstva jako soubor popsatelných procesů s uchopitelnými příčinami a předvídatelnými následky. Lidské pospolitosti ale nejsou podobné složitým – nicméně poznatelným – strojům majícím volant a řadící páku. Jsou to živoucí superorganizmy. Vyvíjejí se a přizpůsobují. Předvídají a plánují. Stárnou a umírají. A vůbec – mají spoustu práce a moc je nezajímá co si buňky jejich těl vymýšlejí.

Termit není inteligentní. Termití pospolitost ano. Dokáže budovat úžasné několikametrové stavby s komunikačními tunely a plantážemi hub. Hnízda, která jsou vybavená promyšleným větráním a je v nich udržována konstantní teplota a vlhkost. Za tento zázrak přírody může jev spontánní organizace. Každý prvek termitího superorganizmu odpovídá na vnější podněty specifickou reakcí. Informaci o tom posílá ostatním a pozměněné poselství se k němu po čase vrací a zpětně ovlivňuje jeho chování. V živé síti příčin a následků se vytváří množství cyklických smyček vzájemného ovlivňování. Díky zpětnovazebným interakcím se samovolně formuje dynamická hierarchická struktura prvků v pospolitosti, vznikají pravidla určující informační a energetické toky a formuje se (snad) něco nehmotného, co můžeme nazvat vědomím celku.

Spontánně organizované celky živých organizmů disponují novými překvapivými vlastnostmi. Díky vysoké proměnlivosti mohou reagovat na vnější podněty nejen změnou chování, ale i změnami struktury. Jejich reakce jsou tak v jistém smyslu analogické evolučním změnám. Mnohem podstatnější však je, že inteligence superorganizmu (vztaženo na jeho tvořivé a adaptační schopnosti) je mnohonásobně vyšší než inteligence množství neinteragujících jedinců.

Lidem je tendence organizovat se do větších celků vlastní od nepaměti. Máme tlupy, rodiny, kmeny, armády, státy, říše. Také obchodní společnosti trefně zvané právnické osoby. Všechny vykazují některé vlastnosti superorganizmů – nelze u nich odvodit vlastnosti celku z vlastností částí, mají cosi jako pud sebezáchovy či vlastní metabolismus. My sami o nich často mluvíme a uvažujeme v pojmech živých bytostí. Mlčky však předpokládáme, že každý takový celek má někde své lidské organizátory, vzniká a existuje podle jejich vůle a plánů. Tak nám velí pýcha pánů tvorstva.

Lidská společenství byla skutečně dlouho malá, s příliš přehledným množstvím zpětných vazeb, jejichž efektivní ovlivňování se nevymykalo vůli schopných jedinců. Možnosti spontánní organizace byly též limitované existencí pevných struktur – nábožensky podmíněných kast či dědičně vládnoucích rodů. Proto byl jev spontánní organizace v lidském sociálním prostoru dlouhou dobu přítomen jen okrajově. Klima příznivé vzniku velkých samovolně organizovaných celků nastalo na obou březích severního Atlantiku v pozdním středověku. Nástup reformace obnažil v křesťanství od počátku latentně existující vědomí rovnosti lidských bytostí bez ohledu na původ a postavení. Fenomén nové kapitalistické ekonomiky přetavil majetek v moc. Dohromady to znamenalo masivní erozi feudálních kastovních struktur.

Nová ekonomika se svými stále složitějšími a zmnožujícími se zpětnými vazbami položila základy spontánních homeostatických struktur. Technická revoluce dodala zdroje fyzikální a chemické energie. Vytvořily se tepny k jejímu přenosu a jiné transportující hmotu – suroviny a zboží. Zdokonalil se systém přenosu informací a zvýšila jeho spolehlivost. A přetrvávající neschopnost jedinců orientovat se v novém, chaoticky se měnícím a nepřehledném světě, vedla k rezignaci na vědomou snahu ovlivňovat celek v jiném než lokálním měřítku. Povědomí lidí o jejich roli pouhých buněk v rodících se ekonomických dinosaurech s vlastní inteligencí a vůlí, bylo zapomenuto.

Hmota a energie proudí denně sítěmi v nekonečných drahách. Kolují tisíce tun surovin, polotovarů, hotových výrobků. Jedinci slouží za úplatu jiným jedincům. Tisíce špičkových mozků přemýšlejí jak oblafnout své bližní a dosáhnout na další kvanta výhod. Jiné mozky konstruují nové, lepší, výnosnější cosi. Další bádají kam nasměrovat úsilí, aby to přineslo vyšší zisk. Energie jsou vrhány do nových projektů a investovány do nejistého příslibu budoucích výhod. Nové přístupy a struktury – nepřetržitě testovány konkurencí – ústí v revoluční trvalé změny, jsou zapomínány nebo končí katastrofami. Menší a větší ekonomické celky se vyvíjejí a přetvářejí. Soupeří o dosud neintegrovanou část populace i mezi sebou navzájem. Méně vyvinutí a méně schopní jedinci jsou pohlcováni těmi dokonalejšími. Až vznikne jediný celoplanetární a všemocný – SYSTÉM.

Lidský megaorganismus potřebuje ke své existenci – stejně jako jiní živí tvorové – energii. Produkujeme hory potravin aby nás udržely při životě, vysáváme ze země naftu a uhlí abychom vyrobili elektrickou energii, která za nás bude pracovat a poháněli nespočet samohybů převážejících naše těla. Postavili jsme hráze řekám a stavíme nové i větru. Ne dosti na tom, musíme ve své netrpělivosti čerpat fotovoltaickou energii přímo ze slunečních paprsků.

Důležité je však pro nás i jiné agens, energii podobné tím, že jeho působení je schopno vyvolat reakci, změnu, pohyb. Říkejme mu energie ekonomická. Mohli bychom ji také nazvat energií práce, zisku či nadhodnoty, nebo energií konkurenčních výhod. Neboť vzniká z práce a procesních nebo strukturních výhod (lepší organizace, nižší cena). Ve své kinetické formě umožňuje získat téměř vše a už její vidina nutí lidské stroje k vyšším výkonům. V potenciální formě slouží třeba pro hodnocení výhodnosti budoucích projektů. Její kvanta – peníze – kolují Systémem ve fyzické i elektronické formě. Vznik peněz je svázán s podnikáním a ziskem v několikastupňovém procesu. V první fázi dojde k výrobě hmotných nebo nehmotných (služby) statků. Reálný vznik ekonomických kvant však musí být potvrzen prodejem produktu a jeho užitím. Někdy se tak děje téměř okamžitě (u kadeřníka), v některých případech (poskytování hypotéčních úvěrů) může být období potvrzování značně dlouhé. Je tu však ještě další cosi působící reakci, změnu a pohyb. Mentální energie lidských myslí. Ve formě racionálních myšlenek přetvářející třeba výrobní technologie, ale ve formě revolučních idejí volající na barikády. Je to energie tužeb, snů a přání, ale také strachů, obav a nenávistí. Též ovšem energie víry a lásky. Energie nevypočitatelná a obávaná tak, že jí někteří odpírají právo na existenci.

Stejně tak jiní ve své pohodlnosti nechtějí přijmout myšlenku, že nežijeme uprostřed trochu hloupé a dobrodušné přírody, která si občas vyhodí z kopýtka, ale v podstatě je tu aby nám sloužila. Nepřipouští, že jsme hříčkou tvora jehož inteligenci a vůli nejsme schopni předvídat. Nepřipouští, že tomu bumbrlíčkovi vůbec nezáleží na osudu jednotlivé buňky, že má-li vůbec nějakou morálku, tak určitě jinou než je ta naše, lidská. Takovým lidem říkáme ekonomové a experti.

Máme co dělat s jinou, možná mnohem vyšší inteligencí, než je ta naše. Naznáme žádné jiné spontánně organizované celky jejichž prvky disponují vědomím, inteligencí a sebereflexí abychom mohli porovnávat. Nemůžeme nahlédnout do vědeckých knih abychom zahrnuli protivníky šrapnely citací. Ale přece něco – máme tu to zatracované náboženství. Existuje populární kreacionistická hypotéza o reinkarnaci nedokonalých duší, které znovu a znovu přicházejí na svět aby se polepšily. Trpí za chyby v minulých životech tak dlouho, až prohlédnou a promění se. Smyslem jejich existence přestane být moc, sláva, majetek. Stane se jím láska k bližním (duším). Takto proměněné duše mohou konečně opustit lidský svět a splynout s Bohem.

Podmínka lásky jako atributu bezkonfliktního spolubytí miliard Božích buněk není (jen) plodem Jeho dobrotivosti. Zdá se být nutností. Jen duše nekompromisně hořící láskou mohou v Boží lůně bezkonfliktně a dobrovolně spoluexistovat, s radostí spolupracovat a dále zvyšovat Jeho myšlenkovou kapacitu ke své věčné slávě. Jen duše hořící láskou se neporvou, nevytvoří klany a nezničí Boha, sebe i vesmír.

I my tady dole jsme všichni spojeni abychom přežili. Naše existence, životní úroveň naší rodiny, naše budoucnost – to vše je svázáno se Systémem pupeční šňůrou. On nám dává jídlo, oblečení a potěšení. On nám poskytuje ochranu a útočiště. Díky naší touze vyniknout a ovládat mu s radostí sloužíme až do roztrhání těla. Náš egoismus, naše sebestřednost, naše sobectví jsou lepidlem, které nahrazuje lásku. Kondicionovaná lidská masa je ideální svalovou hmotou. Je ovšem zřejmé, že od vyšší inteligence založené na takových principech nelze očekávat příliš slitování.

To je varování. Neboť náš systémový dinosaurus je nemocný, bude se léčit a to bude bolet. Možnost čerpat bez omezení energie je pro jeho existenci – jako pro všechny spontánně organizované celky – klíčová. Nejsou to pevné konstrukce , dají se přirovnat spíš k složité světelné fontáně. Její nádherná existence je krutě závislá na tlaku vody v potrubí a příkonu osvětlení. Stačí malé občasné výpadky a kouzlo je pryč. Omezenost planetárních zdrojů energie se tak už dnes (kdy zdaleka nemůžeme mluvit o nedostatku, jen o fluktuaci cen) stává zkouškou přežití lidského mraveniště.

Nové zdroje energie jsou stále dražší, stále méně dostupné. Ubývají také možnosti tvorby ekonomické energie – procesní a strukturální výhody mizí stejně jako geografické rozdíly v ceně práce a materiálů a v dostupnosti zboží. Organizace dosahuje vrcholu dokonalosti. Mizí i zdroje pozitivní mentální energie. Věda přináší stále méně objevů které mají šanci promítnout se do výrobních technologií a vlastností výrobků. Pokud se ještě takové bílé vrány (počítače) najdou, je aplikace nových technik limitována lidským faktorem. Všeobecný blahobyt zeslabuje motivaci jedinců oddat se plně Systému pro vidinu kariérního růstu. Naopak růst majetkových rozdílů, nejistota zaměstnání a obavy z budoucnosti živené médii jsou mohutné generátory negativní mentální energie plodící nespokojenost a závist, strach a obavy.

Nejvíc ze všeho však ohrožuje dinosaura tvorba nepravé ekonomické energie. Peníze tisknou státní banky – teoreticky v tom případě, kdy je uzavřeno množství úspěšných výrobních cyklů a výkonnost ekonomiky stoupá. Ve skutečnosti bohužel státní banky tisknou odedávna peněz víc a jejich hodnota pak klesá. S inflací si dinosaurus poradí a nevyhyne. Jeho druhová existence je ohrožena rakovinným bujením finančního kapitálu. Je iluzí, že ekonomickou energii lze produkovat pouze s využitím rozdílů v energetických potenciálech některých komodit, jako jsou akcie podniků nebo dluhopisy či v poslední době oblíbené „collateral bonds“. Finanční operace tohoto typu, provozované (ve srovnání s ještě nedávnou minulostí) v obrovském rozsahu, produkují vysoké virtuální zisky. Ty však nejsou skutečnými zdroji energie, nejsou dokonce ani zmíněnými poukázkami na peníze. Jsou založeny nadeklaraci zisku jako rozdílu hodnot, jejichž smysluplné stanovení je problematické a libovolné.

Spekulace samotné jsou nesporně prospěšným vynálezem. Využívají periodické změny hodnot k predikci úspěšnosti jednotlivých produktů a – v případě emisí nových akcií – k jejich podpoře. Jejich existence jako jakýchsi „oken do budoucnosti“ srazila na kolena reálný socializmus, který nemohl tento prognostický jev ničím nahradit. Proces však nabyl v jednadvacátém století takového rozsahu a formy, že se stal akutním nebezpečím. Namísto využívání přirozených pulsací spekulanti sami vytvářejí vlny a rozhoupávají loďku. Nové finanční deriváty bez vazby na reálnou ekonomiku generují obrovské množství čehosi, co je vydáváno za ekonomickou energii. Ta vstupuje do Systému, aby se teprve mnohem později ukázalo, že vlastně neexistuje. Naneštěstí banky nepůjčují tištěné peníze, pouze dávají příslib čerpání úvěru, aniž by měly tučné svazky bankovek uschovány ve svých sklepeních. Na tvorbu nových peněz tak nepotřebují ani tiskařskou barvu, ani papír. Jen několik úderů na klávesnici počítače. Rozdíl? Žádný není.

Imunitní reakci Systému, jeho snahu o likvidaci zhoubných aktivit finančního kapitálu, vyhodnocujeme – jak nám nabulíkovali sami pěstitelé nádorů – jako tak zvanou finanční krizi. Naše vlády se pak snaží ordinoval Systému „léky“. Nejšílenější z nich je „transfuze“ ekonomické energie nashromážděné ve státních pokladnách přímo do center zhoubného bujení. Naděje, že oslabený Systém bude schopen se s nemocí a našimi zásahy vypořádat bez použití drastických opatření, klesá k nule.

Krize – ta skutečná krize – klepe na dveře stále silněji. Její příchod bude signalizovat další vlna obranných reakcí Systému. Logicky se nabízí nevratná destrukce globálního finančního systému, definitivní ovládnutí nesystémových zásob ekonomické energie (daně), a konečně i snaha snížit celkový počet vyživovaných buněk. Příroda totiž na rozdíl od lidí nikdy nesází jen na rozvoj a růst. Její druhou – stejně přirozenou – tváří je omezování aktivity, zimní spánek, umírání. Humanisticky vychovaným jedincům připadají takové úvahy možná nepatřičné – ale ani oni přece nesmutní za miliony kožních buněk, které je denně bez života opouštějí.