Tato země není pro obyčejné lidi – ač by mohla být

Doba přeje silným a aktivním jedincům a dává jim nemalá privilegia. Reklama, média i politici se snaží vytvořit dojem, že šampioni si své bonusy zaslouží, protože se odpovědně rozhodli pro úspěch nás všech a tvrdě na něm pracují. Zatímco pár líných, netečných a přehlédnutelných obyčejných lidí lelkuje na opačné straně skel kaváren či restaurací a marně polyká sliny závisti.

Skutečnost je samozřejmě odlišná od tohoto elitářského mediálního mámení. Nepřekonatelnou a nutkavou touhu uspět a vyšvihnout se, zbohatnout za každou cenu, řídit obrovské peníze, vládnout městům nebo státům a skrze to mít moc skoro božskou, dala vhodná kombinace genů jen menší části populace. A z této menšiny se nakonec opravdickými šampiony stávají jen ti, kteří ke správně namixovanému charakteru zaručujícímu nadprůměrnou rvavost, cílevědomost a sebestřednost připojí enormní pracovitost, bezostyšnou lstivost a hlavně – nemalou porci štěstí.

Na rozdíl od genetikou a osudem vybrané elity majoritní část populace nepřitahuje kariéra a moc za každou cenu. Ani obyčejní lidé nepohrdají penězi a těší je pracovní úspěchy. Ale jen tak dlouho, než je přestane bavit zlézání stále nových a stále zbytečnějších vrcholů a kování vlastního charakteru na firemních kovadlinách. Protože to o sobě vědí, tíhnou k takovým typům zaměstnání či podnikání, kde se od nich nechce výkon supermana a poslušnost otroka.

Hranice mezi typickými obyčejnými a typickými šampiony je klikatá a difůzní. Jakkoli jsou ti i oni předurčeni povahou, hraje zde vždy roli ještě výchova a především věk. V zemi nikoho se proto vyskytují nejen ti, kterým rodiče vtloukali do hlavy, že moc a bohatství jsou pro člověka nutností, ale především mladí všeho druhu, neboť těm vždy sluší víra ve vlastní pravdy a vlastní hvězdnou budoucnost. S přicházejícími roky a vlastními zkušenostmi se nicméně část omladiny vrací z výletu na Mannhatan zpět do jim přirozenější Horní Dolní. Nezanedbatelný počet obyčejných však zůstává uvězněn mezi ploty a pokračuje v nešťastném souboji s vlastním charakterem někdy až do důchodu.

Lidé nepachtící se za světly ramp zdánlivě žijí klidněji. I oni ale prožívají dramata lásek a nevěr, řeší neřešitelné rovnice jak přežít do příští výplaty, trpí zdravotními  problémy a pochybují o smyslu své existence. Jen se to o nich tolik neví, protože to nikoho, mimo okruh jejich blízkých, nezajímá. Stejně tak málo se ví o jejich – často velmi vyhraněných – názorech na dění ve veřejném prostoru komunity. Nadáni sebereflexí vědí, že jejich kvalifikace posuzovat tep doby není nezpochybnitelná a své názory prezentují jen mezi sobě rovnými, pokud vůbec.

Sebejistota šampiónů a jejich touha vyhrávat v nich živí víru, že objektivní realitu je možno měnit ve vlastní prospěch. Když se jim to nedaří, vytvářejí si virtuálním ohýbáním realitu vlastní, ve které jsou buď rovnou hrdiny a vítězi, nebo alespoň nečestně a podvodem poražení. Obyčejní naopak ve své většině přijímají realitu coby objektivní danost. Budoucnost je pro ně pevně vytyčenou slalomovou tratí jejímiž brankami nutno prokličkovat. Ani je nenapadne, že by mohli tu trať stavět.

Obě lidské množiny, ta malá bohatší a ta velká chudší, se ve společnosti doplňují. Jejich existence vytváří potřebné napětí a dynamiku lidských mravenišť. Teoreticky jsou si – aspoň v naší civilizaci – ti i oni před zákonem a v posteli rovni. Teoreticky požívají stejných práv a svobod. Protože ale v této civilizaci je veřejné i soukromé už zcela ovládnuto ekonomickým, je praktická rovnost a svoboda jedněch často podmíněna bezprávím a nesvobodou druhých.

Aby si zlepšila své postavení ve veřejném světě a částečně i v ekonomické džungli mohla by množina obyčejných ve volební demokracii použít svou početní výhodu. Bohužel je na to málo názorově homogenní a plná vzájemných předsudků. Ale především z principu svého charakteru trpí nechutí k veřejným politickým aktivitám jako takovým. K tomu, aby se obyčejní zapojili do veřejného dění, které má za cíl měnit řád věcí, je třeba mimořádně silný impulz. Ten často vzniká skrze silného a přesvědčivého vůdce.

Problém je ovšem v tom, že vůdci obyčejných (jako všichni vůdci) se rekrutují z množiny šampiónů. A práce s mentálně a kulturně odlišným lidským materiálem jakkoli je přitažlivá, protože jim umožňuje vyniknout, je pro ně unavující a frustrující. Vymýšlejí proto různé triky, které by jim zpříjemnily existenci mezi neprůbojnými a nesourodými ovečkami. Vůdci ruských rolníků a dělníků se dokonce ze zoufalství rozhodli přejmenovat své obyčejné na šampióny. Diktatura proletariátu se tomu myslím říkalo. Jak to dopadlo všichni víme.

Ti, co se dnes – ve sjednocující se Evropě a rozdělující se Americe – pasovali na vůdce obyčejných, mají stejný problém. Řeší ho ale jinak. Ke svému stádu přistupují jako k dětem v mateřské školce. Zavazují jim botičky, vymýšlejí za ně postoje a názory a halasně je prezentují do světa jako hlas lidu. Zdánlivě to funguje, vždyť mlčení je souhlas. Přes veškeré ódy na radost lze ale tušit v myslích jejich obyčejných velké rozpaky.

Rozpaků a nechuti obyčejných účastnit se jim nic nepřinášejících rituálů využívají také aktivisté všeho druhu. Ti už ani nepředstírají, že chtějí získat většinu na svou stranu a pak prezentovat své ideje jako ideje obyčejného stáda. Nepochybují, že jejich recepty jsou tak dobré, že protahovat je demokratickými rituály by byla jen ztráta času.

V nepřehledném a nepřátelském světě tak obyčejné ovečky intuitivně stále zkoušejí, opatrně hledají nekonfliktní východiska, kompromisní postupy, neokoukané strany a neohýbající se osobnosti. Volí ty, kteří je ještě nestačili zklamat a seskupují se kolem prezidenta, do kterého si promítají kolektivní vizi spravedlivého panovníka divotvorce.

Subjekty, ke kterým se upírají jejich naděje, jsou však bohužel většinou jen mucholapkami, jejichž cílem je nachytat a znehybnit. Ovšemže za cenu vlastního prospěchu. Čas od času se ale nějaká mucholapka utrhne ze řetězu a jme se skutečně, bez postranních úmyslů, naslouchat šeptajícímu hlasu lidu. Říká se tomu – lingvisticky správně, ale mediálně pejorativně – populismus. Ale i tady zdá se něco skřípe. Zdivočelé mucholapky často trpí jakousi nedokonalostí či úchylností. Jako když konstruktéři použijí triku, který omezí životnost výrobku a vy musíte za rok vyhodit tiskárnu, co měla vydržet deset.

Strana Marine Le Penové je zatížena fašistickou minulostí z dob jejího otce a její ekonomické teorie jsou mimo mísu. Holandský Geert Wilders zase prý žije v okruhu několika věrných obdivovatelů a nechce přijímat do své strany nové členy. Tomio Okamura si myslí, že Romové byli v Letech na dovolené. Andrej Babiš řídí svou politickou firmu s tak obrovským rancem střetu zájmů na zádech, že je jen otázkou času, kdy mu podvrtnou kotník. O staronovém panu prezidentu netřeba mluvit, ČT nám už vše vysvětlila.

Těžko rozlišit, kdy se jedná o nešťastný záměr plynoucí z nedostatku sebereflexe (máme přece co dělat se šampióny) a kdy o pohrdání ušmudlanými obyčejnými sympatizanty. Z toho, jak často jsou v těch sebezničujících konáních s vaničkou vylévány i děti dobrých a potřebných idejí ale musíme usuzovat, že přinejmenším v některých případech jde o záměrné sabotáže, snažící se znemožnit a pošpinit nápady, které někomu vadí.

Zákulisní sabotáže ukazují na kastu superbohatých nedotknutelných, která je dalším mocným, byť nepočetným a často neviditelným, hráčem na politické šachovnici světa. Nedotknutelní  nemají potřebu stávat se šampióny – mají už předem na co si vzpomenou. Nemohou být ale ani obyčejnými, protože musí vládnout rodinným impériům. Vládnutí je ovšem nejednoduché a odpovědné poslání. Byvší vládci byli k němu cíleně a bolestně vychováváni. Ne tak dnes, kdy nedoktnutelní ani nemohou přiznat světu, že mu vládnou.

Dnešní vládci tak vymýšlejí strategie pro své věrné pretoriány bez odpovědnosti, formou jakési nezávazné počítačové hry.  A úkolují je ne k řízení, ale především k vlastní ochraně. Nedotknutelní se totiž velmi bojí. Bojí se o vlastní zbožněnou existenci, která bez pomazání majetkem nedává smysl. Bojí se trestu za to, co udělali se světem, který by je – bez ochranného polštáře kapitálu – mohl lehce dostihnout.

Nekontrolovaní pretoriánští šampióni organizují a řídí s požehnáním vládců neofeudální klany zformované hierarchicky na bázi petrifikovaného finančního a korporátního kapitalismu. Tyto klany představují vražedné meče zabodnuté do ještě funkčních prostorových sítí demokratických společenství. Jim je svěřen kapitál nedoknutelných, oni ho dále pronajímají a jeho prostřednictvím si zavazují další a další osoby.

Pod náporem nových feudálních pořádků se hroutí celá humanistická severoatlantická civilizace založená na svobodách a právech. Novodobí lenní páni nemají zájem na optimalizaci vládnutí ve prospěch obyčejné většiny. To jim dávalo smysl jen v dobách bipolárního světa. Rozvrat, zmatek, chudoba a nebezpečné ulice jim nevadí, protože se jich netýkají. Katastrofy číhající za rohem jim nic neříkají, protože jsou si jisti, že oni je přežijí a ještě na nich vydělají. Často je – jako v případě nové studené války – dokonce přivolávají a organizují.

Obyčejní lidé nejsou hloupí – jsou realisty v pravém slova smyslu – a vidí to vše. Postupně chápou, že jim mizí půda pod nohama. Jejich znepokojení a naštvání kumulovaně roste s každým dalším hřebíčkem zatlučeným do rakve. Asi tak jako když se neškodný sladký glycerin působením kyselin nenápadně mění na nitroglycerin, vybuchující už při neopatrném dotyku.

Think tankoví prognostici usoudili, že nejlepším řešením bude zašlapat obyčejné do země tak, jako se nitroglycerin napouští do křemeliny aby se stal poslušným dynamitem. Evropa chudých a nezaměstnaných se musí rozpomenout na dobu velkých klanových rodin zajišťujících poslušnost za cenu bezpečnosti. Až pak bude to co je nahoře, také dole a bude pořádek. Místní politika se stane záležitostí kmotrů, marginálních politických stran a několika nepolitických aktivistických spolků. A ta vysoká bude zase dílem Božím.

Vize konce civilizace rovnosti a svobody je dobře narýsována a skvěle využívá přirozených lidských vlastností. Může nás před ní zachránit jen změna politického paradigmatu, změna systému. Pojistkou proti současnému nefunkčnímu řízení světa, které předvádějí nedotknutelní a jejich kamarily a proti za rohem číhajícím katastrofám se ovšem nemůže stát některý z autokratických systémů minulosti ani z těch oligarchických současnosti.

Zachránit nás může jen to, že moc peněz rozhodovat bude vyvážena novou demokratickou rozhodovací mocí nemajetných. Že stvoříme novou demokracii, která bude naslouchat i těm obyčejným, kteří jsou dnes považováni jen za jakýsi nefunkční přívažek západní civilizace šampiónů. Demokracii, která bude respektovat nejen jejich volbu, ale i autentickou vůli a názor.

K tomu ovšem nestačí vylepšit stávající systém občasnými referendy, jakkoli ty jistě nejsou k zahození. Je třeba využít rovně a proporcionálně vůli obyčejných i šampiónů tam, kde se formuje zákonné prostředí definující způsob práce výkonné moci a v zásadě celý charakter společnosti. Tedy tam, kde i ve Švýcarsku dnes vládnou nedotknutelní lvi a jejich slouhové.

Nejde to ale tak, že každé ráno před snídaní schválíme ze svého mobilního telefonu pár nových zákonů a pomocí sms navrhneme další várku. Rozhodování nemůže být efektivní bez zájmu o relevantní informace, jakkoli zmutované, bez jejich hodnocení a interpretace. Ale lid, ktrý má sice rád pocit moci, rozhodně nechce vládnout pět dní v týdnu. Obyčejní, stvořeni k prožívání především soukromého lživota se obtížím každodenního veřejného rozhodování vyhýbají.

Je proto třeba hledat cesty, zkoumat, testovat, diskutovat. Mezi dnešními nefunkčními demokratickými systémy a jakousi nespecifikovanou (a nemožnou) vládou všech všem leží neoraná pole možností. Nebude to však jednoduché – už proto, že nové paradigma musí být nejen funkční, ale i před lidmi obhajitelné. Aby uvěřili a svou vahou se postavili jimi přijatou myšlenku nové rovnováhy moci. Ale především: musí přijít rychle, jinak už ho nebude třeba.

P.S. Ilustrativním (a jen ilustrativním) příkladem myšlení o nemyslitelném je demokracie mluvčích. Založená na husté síti volených mluvčích, lidí na pomezí šampiónů a obyčejných, kteří jsou v denním kontaktu s tisícem svých voličů. Lidí majících pasivní, ale průběžný zájem o politiku jako svého koníčka. Je jich mezi námi docela dost. Žijí a pracují zde a jsou schopni vnímat naše názory. A možná jsou schopni – v případě, že k tomu budou vybráni – prezentovat je na základě jejich různosti a váhy a kombinovat je s vlastním míněním. Soubor několika tisíců mluvčích může nahradit rozhodovací sílu parlamentu a poradí si i s variantami zákonů, na které referendum nestačí.

Kauza Čapí hnízdo a selhání systému

Za devíti horami, za devíti řekami, byla nebyla firmička ZZN Agro Pelhřimov s.r.o.. Nikdo se o ni nestaral, nikomu nescházela. Pak ale majitele ZZN Agro koupil velikán Agrofert a začaly se dít věci. ZZN byla přejmenována na Čapí hnízdo a.s., navýšil se jí kapitál  a prodána neznámým akcionářům (ze kterých se během času vyklubali známí Andreje Babiše) přihlásila se do soutěže o evropské milióny.

Netrvalo dlouho a ROP Střední Čechy přiklepl Čapímu hnizdu a.s. dotaci padesát miliónů, kterážto byla spolu s vlastní investicí (cca 200 milionů z půjčky Agrofertu) proinvestována a Čapí hnízdo se proměnilo ve vzorový příklad české faremní pohostinosti a mucholapku na turisty. Neznámí známí akcionáři pak převedli (jistě ne zadarmo) svou firmičku zpět do náručí Agroferu. Vše přehledně podle zápisů Obchodního rejstříku v tabulce uvádí Vikipedie:

Rakouská ekonomické škola (jejím nejznámějším představitelem je Friedrich Hayek) považuje za hybatele kapitalistické ekonomiky ne kapitál, ne trh, ale dobré podnikatelské nápady. Čím se takový dobrý podnikatelský nápad vyznačuje? Přesně tím, čím akce Čapí hnízdo. Musí být pochopitelně výdělečný. Musí být realizovatelný – snad, někdy a možná i na hraně zákona. Neboť ty nápady, které na hraně nejsou, už dávno realizovali jiní.

Nezainteresovanému publiku se z ekonomického světa donese sem tam něco o kolísajícím měnovém kursu a čas od času ho probudí jásot nad růstem HDP. A jistě, jsou tu filmové příběhy zvané Microsoft, Facebook a mnohé další. Ale skutečné podnikání není příběh o tom, jak geniální student naprogramoval síť pro kamarády na Harvardu. Skutečné podnikání se daleko více podobá hybridní válce, ve které se únavně opakují útoky a ústupy, oslavují dílčí vítězství a retušují dílčí prohry.

Tisíce majitelů malých firem a najatých manažerů velkých firem dnes a denně vymýšlejí a realizují nové podnikatelské nápady. Tisíce hlav denně hledají slabá místa v obraně konkurence a nemilosrdně jich využívají. Tisíce hlav zkoumají nedokonalosti zákonů, předpisů a nařízení a hledají skuliny, kterých by se dalo využít. Že je to riskantní? A jak chcete vydělat bez rizika? A jak chcete přežít bez zisku?

Je to obrovská intelektuální síla, poháněná vnitřní energií všech zainteresovaných. Tak zvaná západní civilizace okupuje planetu jen díky této síle – díky ostrým ekonomickým loktům svých protagonistů, díky bezohledné likvidaci konkurence, díky nemilosrdnému nátlaku na obchodní partnery, díky nevybíravému podvádění zákazníků. Dokud jsme byli morálními a etickými účastníky cechovního a feudálního hospodaření, nebyli jsme schopni konkurovat ani Číně, ani Osmanské říši. Svět jsme zašlapali do země až neuvěřitelnou amorálností našeho kapitalistického podnikání.

Móda korektnosti se ovšem dnes přelila z politiky i do světa podnikání a tak všichni mluví o win-win strategiích, zaměstnaneckých benefitech a ekologických přístupech. Ale pod povrchem vše zůstalo stejné. Strach z neúspěchu a nutnost vykazovat rostoucí zisky žene podnikatele k novým a novým eskapádám. Mnozí odpadnou, ale na jejich místa nastupují noví hráči. Ti, jejichž srdce, geny a sama jejich podstata touží po úspěchu, po riziku, po nebezpečí. Touží po moci. Buďme rádi, že se tito lidští dravci z rodu hrdinů realizují v kancelářích a ne v ulicích.

Podnikatelský nápad zabudovat do nemovitého a movitého majetku firmy Čapí hnízdo padesát dotačních miliónů je klasickým tahem na domácí ekonomické šachovnici. Možná trochu odfláknutý co se týče těch neznámých majitelů akcií, ale jinak dobrý. S největší pravděpodobností je v české kotlině a na moravských pláních mnoho takových podobných případů, ba možná mnoho horších. Prosakují zprávy, že v ROP Severozápad bylo zmanipulováno 90 % řízení.

Tak zvané důkazy o vině A. Babiše jsou neověřené až směšné. Obrazovka zdá se snese víc než papír. Můžete se podívat například na články pana Wagenknechta, nebo paní Bártové, či v posledku pana Němečka.  Všichni tito autoři by možná rádi viděli Babiše přivázaného k hořícímu Čapímu hnízdu a ještě by přidali svou otýpku. Ale jejich argumenty jsou z říše snů a pokud na někoho ukazují prstem, tak Babiš a Agrofert stojí až v druhé řadě. V té první je ROP Střední Čechy a nesmyslná dotační politika české vlády.

Kdyby ještě žil von Hayek, možná by Andreji Babišovi pogratuloval. Neboť Babiš není primárním hříšníkem. Jako hříšníci nejsou primárně ti, kteří ukradli majetek kuponovým akcionářům, ale ti, kteří jim to umožnili, protože nezavedli patřičné zákony. Hříšníci nejsou primárně ti, kteří nosili v kufrech peníze ze státních bank, ale ti, kteří k takovým úvěrům umetli cestu. Hříšníci nejsou primárně solární baroni, kteří stále vydělávají na každé vesnické babičce, ale politici, kteří tento trik svou nečiností legalizovali.A hlavním viníkem je sám systém liberální demokracie, který, na rozdíl od islámu Osmanů a konfucianismu Číňanů, není schopen ekonomiku umravnit.

Systém neumožňuje, aby lidé působící škody v politických funkcích byli voláni k odpovědnosti a z procesu řízení vyloučeni. Systém zajišťuje, že když už si voliči vynutí alternativu, ta velmi rychle zmutuje a přizpůsobí se pravidlům. A zde je Babišův problém – hřích, za který je mu pykat. Neposlouchal dobře míněné rady, nepřizpůsobil se, nezmutoval. V jeho případě systém selhal. Teď se pokouší to napravit.

Babiš mimo hru

Andrej Babiš se už v roce 2013 stylizoval do pozice hloupého Honzy, který nerozumí dobře česky a politika ho chvílemi udivuje, chvílemi děsí. Většinu času to vypadalo, že vlastně ani neví kde ty miliardy, které mu říkají pane, našel. Jeho političtí spoluhráči – spolupráči dlouho čekali, že se hnutí ANO zlikviduje samospádem. Ono však vykázalo pozoruhodnou životaschopnost (srovnejme třeba s VV) nejen ve vládě, ale i v krajích a obcích. A k tomu Andrej cpal do státní kasy miliardy daní se stejnou lehkostí, s jakou si je cpal dvacet let do své kapsy.

Není divu, že přízeň voličů závratně rostla. Možnost, že ANO vyhraje volby se ziskem více než třiceti procent se najednou zdála zcela reálná. Babiš nesahal jen po teplých místečkách politiků, on si dovolil sáhnout na samu podstatu naší skvělé demokracie. Kdyby vyhrál parlamentní volby stylem 5:1, vyšlo by najevo, že slavná demokracie nemá vůbec žádné pojistky ale zato vybité baterie. Bylo třeba konat.

I návštěvníkovi z Plejád je jasné, že do výkonného řízení státu (kraje, města) se nemá co plést člověk, který z takové činnosti má výhody prospívající jeho majetku. Stát není firma se všemi náležitostmi, ale na trhu se jako firma chovat má. Zadává ohromné množství zakázek a směruje obrovské toky investic. Proto nesmí dovolit, aby v jeho kurníku přebývala škodná. Co kdyby si BMW najal jako obchodního ředitele člověka, kterému patří padesát procent akcií Mercedesu? Myslíte, že by stačilo, kdyby dotyčný převedl své akcie na manželku?

Takové řízení by BMW dlouho nepřežila. Ale právě tak to chodí ve všech západních demokraciích, které nemají žádné pojistky proti tomu, aby do výkonných vládních funkcí neusedali lidé nepokrytě stranící svým firemním chlebodárcům – nebo sami sobě, jako Andrej Babiš. Nesmyslné tanečky se svěřeneckými fondy jsou jen ubohou snahou o zakrytí nahého císaře.

Všichni, kteří tam nahoře spolu mluví to vědí. A všichni bojují za to, aby se nic nezměnilo, protože na tom vydělávají. A protože jsou zkušení a boji v parlamentu zocelení, vědí, že všechny ty věcí se musí dělat hezky potichu a ve shodě. Ale miliardář zastupující víc jak třetinu voličů ministerským předsedou? Miliardář, který pochopitelně ví jak to na českém zadním dvorku chodí a který možná skutečně pojal nápad tomu zatnout tipec?

Nikdo nesmí vyslovit kouzelnou pravdu, že vada je v systému. V systému, který nezmění ani dvacet tisíc demonstrantů na Václaváku. Protože ho změnit nechtějí – možná proto, že z něho sami tyjí. Protože jim zřejmě vyhovuje způsob vlády, který dovoluje těm, kteří vládnou, aby nejen kontrolovali sami sebe prostřednictvím policie, které velí, ale aby nadto státní struktury využívali k boji mezi sebou.

Neznám ani jednoho člověka, který by věřil tomu, že Babiš nevyužívá ke svému prospěchu média, která vlastní. A upřímně řečeno, proto si je přeci koupil. Taková už je svoboda podnikání. Hraje se často bez pravidel a každá výhoda se počítá. Pokud bankéři a podnikatelé po sobě nejdou na nože, nemůže a nemá stát zasahovat.

Je ale skutečně na pováženou, že politici na plný úvazek zachraňují svou potápějící se bárku tím, že Jonáše ve svém středu obviňují ze lži na základě jakýchsi umulousaných a sestříhaných nahrávek, ke kterým se nezná ani ten kdo je pořídil. Že se dokonce v tom smyslu usnesou parlamentní většinou? Kde je presumpce neviny? Kde je nestranný soud?

Andrej Babiš píchnul do rozpadajícího vosího hnízda hnán velikášským přesvědčením, že hmyz v něm sídlící je hloupý, zesláblý a neškodný. Neřekli mu, že rozpadlé vosí hnízdo jen maskuje vchod do podzemních prostor, jejichž obyvateli jsou obrovští inteligentní sršni, kteří neradi, když je někdo ruší v meditacích. Ale stalo se a sršni zasáhli. Vosičky teď předvádějí možné i nemožné aby jejich zásah zakryly. A za prací spěchající voličské včelky přihlíží a dobře se baví. Baví se a nevadí jim, že místo pracně sesbíraného medu nakonec dostanou jen cukrovou náhražku.

Sezóna makroekonomických pastí

„Když dluhy nemají kam růst, ani ekonomika neroste. V České republice prostor pro růst dluhů stále je.“

Pavel Kohout

Čas letí jako spřežení a za chvíli tu máme parlamentní volby. A s nimi přichází ta správná doba ke kladení makroekonomických pastí. Občané, kteří se po tři roky zabývali děláním peněz či děláním dětí (ti šťastní obojím), zapomněli co jim bylo podstrkováno před volbami minulými a jsou opět vděčnou kořistí pro mediální makroekonomickou sebranku.

Před minulými volbami – ve strachu z všemocného Paroubka – to pravice přehnala se sliby střídmosti a spořivosti. A ctižádostivý ministr financí , u vědomí, že toto je pro něj možná poslední vládní angažmá, se rozhodl strávit poslední chvíle u kormidla zlomyslným osekáváním nejen plebejců (to se může) ale i bohatých. Ti i oni teď úpí, že hospodářství strádá. Nutno je podpořit, nastražit jámy, pěkně naostřit kůly a dobře zamaskovat. Občané, pojďte si poslechnout …

Říkám si, k čemu, že ty vysoké školy ekonomické jsou. Na co mají excelentní národohospodářské fakulty a skvělé laboratoře experimentální ekonomie. Vždyť absolventi těch bohulibých ústavů drmolí stále tutéž mantru, jako by věřili, že jednou se přece přání stane skutečností. Ovládáme ekonomiku, ovládáme ekonomiku, ovládáme… Kdyby to byla pravda, mohlo by to být ještě horší. Pravda naštěstí je, že ekonomický organismus neřídí nikdo. Ekonomika je živý tvor, který disponuje schopností organizovat sama sebe (ZDE a ZDE). Čím víc se ho snažíme z politických a ekonomických center řídit, tím víc se blížíme ke stavu, kdy on ovládne nás.

Ne že by politici a makroekonomové s ekonomikou nemohli nic dělat. Ekonomický organismus disponuje oproti naším tělům schopností evoluce, která nevyžaduje opětovné umírání – tedy alespoň zatím. Překotný vývoj ale vede často ke vzniku novotvarů a kapitalistický otesánek neprospívá jak by měl. Hezkým příkladem je rakovinné bujení finančního kapitálu. Tvor má mechanismy, jak se s nemocí vypořádat. My jim říkáme krize. Zde by mohla politická reprezentace pomoci. Nikoli zásahem do orloje, ale péčí o lidské jedince, kteří nutnou krizí nevině trpí. Naši politici se – s pomocí našich peněz – však snaží krize potlačovat a léčení bránit. Zadělávají tak sobě (i nám) na další, větší krize.

Na ty, kteří si ještě pamatují, jak dopadli poroučející větru a dešti a proto slibům o lepším řízení ekonomiky nevěří, je nastražená jiná past. Daňová. Každý stát si vytvořil nádrž, do které odvádí ve formě daní část v ekonomice obíhajícího (likvidního) kapitálu. Tento energetický nápoj však stát nevypije jak nám namlouvají. Ani se nevsákne do země. Stát prostě nemá jinou možnost, než daňovou vodu pustit z kopce dolů stejnou cestou, jak teče voda ostatní, aby roztočila mlýnská kola hospodářství. Stát jen – chytře nebo hloupě – otvírá stavidla a velí kudy voda poteče. Ano, existují způsoby, jak vodu z našeho údolí odvádět do údolí jiných, to však není specialitou státu. To činí místní bohatí nebo firmy vlastněné zahraničním kapitálem.

Zvyšování daní může vést k lokálním ztrátám, ty jsou však vyváženy ziskem v jiných lokalitách. Makroekonomicky je to nula od nuly a báchorky o tom jak daně ničí ekonomiku jsou nesmysl. Až na jeden zvláštní případ. Voda nabitá energií – tedy likvidní kapitál – se dá použít nejen k pohonu mlýnských kol, ale také – řekněme – k hloubení artézských studní, ze kterých tryská voda nová. Nové investice zmnožují (vyrábějí) nový kapitál. Čím je ho v údolí víc, tím jsou lidé bohatší a líp se jim žije.

Státy neumí hloubit artézské studně. Ne, že by se o to nepokoušely, ale jen kopou koryta v písku a voda se do nich vsakuje bez užitku. Investování je prostě podnikání s rizikem a imperativem zisku. Na to žádný stát nemá. Existují sice způsoby, jak z daní podpořit investiční aktivity bez přímého zapojení státních úředníků do hazardu podnikání. Že se tak neděje, je námět na samostatný příběh. Nicméně: veškeré investice ekonomických subjektů jsou (s určitým zpožděním, pravda) považovány za náklady a odečítány z daňového základu. Proto ani takto daně nemohou brzdit rozvoj ekonomiky.

Kopání ekonomických pastí musí u nás dobře vynášet. Kopáči zvučných jmen se hrnou i ze zahraničí. Jeden švýcarský institut nám dokonce tvrdí, že Česká republika ztrácí konkurenceschopnost, protože má vysokou celkovou míru zdanění práce (daň ze mzdy + sociální pojištění + zdravotní pojištění). Výsledkem tohoto nesmyslného konstatování je – jak jinak – doporučení snížit daně, zvýšit věk odchodu do důchodu a převést starobní pojištění na soukromé fondy.

Průměrná hrubá mzda (medián) v České republice je 4,4 EUR na hodinu práce. Z toho my zaměstnanci odvádíme kumulovaně něco přes 42 %. Průměrná hodinová mzda v Rakousku činí 13 EUR (Německo 15,4 EUR, Francie 13,6 EUR, Itálie 11,9 EUR). V Rakousku je zdanění práce průměrně 48 %, Průměrný zaměstnanec tedy odvede z hodiny mzdy 6,24 EUR, průměrný Čech 1,85 EUR. Je třeba něco dodávat o naší konkurenceschopnosti a výši našich daní?

Je třeba něco dodat o těch, kteří ekonomické pasti vymýšlejí. Oni samozřejmě vědí, že operují s nesmysly. Spoléhají na to, že v dnešní uspěchané době nemá průměrný občan čas ověřovat si na několikrát tvrzení, která na první pohled vypadají tak hezky a jednoduše a rozumně. Občan často ani nechce, má svých starostí dost. Ale informace v mysli uvízne. Je tu proto velké nebezpečí, že voliči uvěří i tomu největšímu podvodu, který se na nás šije. I když – kolem a kolem – on to ani podvod není. Je to ověřený způsob, jak může stát zařídit růst ekonomiky.

Jestliže přivedeme do našeho údolí vodu z vedlejších údolí, roztočí se kola jedna radost. A zdánlivě bez námahy. Jestliže si stát (kraj, město, vesnice) půjčí, je tu najednou možnost jak financovat dálnice a nakupovat nový software. A také třeba možnost jak zvýšit důchody nebo přidat státním zaměstnancům na platech. Zaměstnat víc policistů. Zvýšit podporu na mateřské dovolené. A skrze tyto a další otevřená stavidla zvýšit výrobu, zvýšit HDP. Již nikdy recese!

Žijeme už celé generace v bezpečném světě. Snad jen vášniví čtenáři historických románů si dovedou představit, jaké to bylo v době, kdy cesta z města do města byla dobrodružstvím, ve kterém šlo o životy, nebo alespoň o majetky. Náš svět je bezpečný, protože jsme si zavedli pravidla. Pravidlo, že krást se nemá, pravidlo, že půjčené se musí vrátit. V rámci těchto pravidel se pohybují i právnické a fyzické osoby, které se zabývají tím, že půjčují peníze. Stává se, že lidé, firmy či státy nejsou schopny půjčky splácet. Pro tento případ existují pravidla, která vrácení peněz vynucují. Pravidla o exekucích, konkursech, nucených správách. Nepěkná, vylepšení hodná, ale nutná pravidla. Kdyby jich nebylo, museli bychom se zase bát cestovat z města do města.

Oškliví se mi způsoby bank, oškliví se mi diktáty finančních instituci, oškliví se mi Mezinárodní měnový fond a jeho kryptopolitika made in USA. Je ale neoddiskutovatelným faktem, že dveře tomuto obtížnému hmyzu otevřeli – svou neuváženou spotřebou nebo nezájmem o veřejné rozkrádání státních peněz – dnešní dlužníci. Neexistuje prostředek, jak jejich dluhy vymoci bezbolestně. Neexistuje jiný prostředek, jak varovat ostatní – pozor, vracejte své dluhy – než jejich utrpení. Neboť přistoupíme-li na revoluční politiku nevracení státních dluhů, jak dlouho to bude trvat, než gangsteři a banksteři budou i nás beztrestně připravovat o naše úspory? Je jen jediná cesta, jak se bránit této největší pasti ze všech pastí – nedělat dluhy!

Nevěřte těm co říkají (zleva i zprava), že to není tak zlé, že si ještě můžeme půjčit. Proboha, vždyť my si nikdy půjčovat nepřestali! Naše veřejné dluhy rostou tempem, které bychom považovali před deseti lety za vražedné. A právě teď nás Bůh ústy makroekonomických lhářů dál pokouší. Povodněmi. To je přeci tak hezký argument k dalšímu zadlužení. Všechny stavební firmy oslavují. A vláda s nimi, protože každá katastrofa zvýší DPH. Se zatnutými zuby prosím Miroslava Kalouska (jak ho nemám rád): nedovolte to, šetřte dál, šetřte víc!

Publikováno v Britských listech 11.06.2013

Daně: velká ekonomická lež

Říkají nám, že žijeme ve světě informačních technologií. Omyl. Žijeme ve světě dezinformačních technologií. Dezinformace nejsou náhodným produktem, omylem, nedopatřením. Dezinformace jsou principem ovládajícím klidně, nenápadně, ale rozhodně, náš svět. Ekonomika jim poskytuje živné pole tak, jako je Petriho misky naplněné bujonem poskytují smrtelně nebezpečným bakteriím. A jednou z množících se kolonií dezinformačních bakterií jsou lži o daních.

Daně historicky vznikly ještě dříve než peníze. Mocní totiž (ještě předtím než se stali mocnými) potřebovali jíst, pít, oblékat se, vyzbrojovat a mít krásné ženy a/nebo muže. To vše jim ti ne mocní museli zajišťovat. Ne ale zadarmo, jak nás učili v komunistické škole. Mocní je ochraňovali. A můžeme mi věřit, že v tehdejším světě bylo ochrany zapotřebí.

Leč čas pokročil a vše se změnilo. Vznikly peníze, vznikly státy. Co se nezměnilo byly daně a důvod jejich vymáhání. Pak ovšem vznikla demokracie – ten nejlepší z možných systémů vlády. A daně začali platit jak mocní, tak ne mocní. Padni komu padni. To se mocným nelíbilo a tak vymysleli kapitalismus. Malé daně státu, velké daně investorům. Geniální zjednodušení. Cestou změn se však něco vytratilo. Odvěká povinnost příjemců desátků ochraňovat platící poddané.

Lidé potřebují přátele, ochránce, autority. To je základ, který dovoluje vznikat pocitu lidské důstojnosti. A není li tato potřeba naplněna, vede to k tragickým koncům (jak dobře víme my rozvedení). Proto povolali bohatí ekonomické mágy, kteří svým kázáním přesvědčili lid, že není od věci nechat bohatým v potu tváře vydělané peníze, protože i oni platí daně a tím přenášejí svou odvěkou povinnost na stát.

Chvíli se zdálo, že to funguje. Stát ochraňoval ty, kteří válčili v ekonomických bitvách i ty, kteří zraněni nebo příliš staří na válku peněz. A mágové kázali o daru, který bohatí investoři přinášejí ze své dobroty a z ušetřených daní ostatním. Dar se jmenoval růst. Byl to zázračný dar, protože způsoboval, že všichni bohatli, ekonomika rostla, rostly mzdy, rostly státní výdaje. A daně klesaly. Prostě zázrak.

Pak ovšem přišla krize. Kapitalistický systém totiž není dobře promazaný stroj pracující podle pokynů ekonomických mágů, kteří se pasovali na hodináře. Je to mnohovrstevnatý superorganismus kombinující v sobě prvky chaosu a komplexního řádu na základě mnohonásobného opakování jednoduchého pravidla: maximalizace zisku. Komplexní ekonomický chaos funguje na principu obrovského množství pozitivních a negativních zpětných vazeb, které se formovaly v průběhu staleté evoluce.

Evoluce v ekonomice (stejně jako v přírodě) však neprobíhá hladce a bezbolestně, ale ve skocích v důsledku kritického nahromadění nesprávných rozhodnutí. Například když zvířata nebo banky přerostou své optimální rozměry. Množství špatných rozhodnutí v posledních padesáti letech přineslo několik předzvěstných zadrhnutí, ale protože jsme na ně nereagovali, vypukla v roce 2008 krize velká. Dostali jsme jako lidstvo pár facek a možnost vykročit po cestě evoluce k dokonalejší ekonomice. Mocní a bohatí vybrali za nás: žádná evoluce nebude. Namísto toho je krize hýčkána za peníze daňových poplatníků. Není divu, že prospívá a roste.

Potřetí proto byli povoláni ekonomičtí mágové a jali se vysvětlovat a uklidňovat. Svědčí o nezlomné lidské touze po vlastní důstojnosti, že i tentokrát jim nasloucháme a necháváme se kolébat nesmyslnými, alogickými a protiřečícími si argumenty. A pak, že je člověk racionálně uvažující tvor!

Ve skutečnosti nám lžou. Ne že by ekonomové nerozuměli základním funkcím tržního hospodářství, lžou nám záměrně. Neboť vědí, vybrané daně se do ekonomiky vrátí a nejen, že ji neohrozí, správně použité jí mohou v krizi naopak posílit. Vybrané daně jsou totiž kapitál a kapitál nejsou peníze na domácnost. Přestože u daní (těch vybraných) se jedná o kapitál likvidní, není to proto, že je státem likvidován, ale proto, že se přelévá (anglicky liquid = kapalina).

My ale bráníme zvýšení daně z přidané hodnoty, řeknou rebelové. A zvýší-li se daň z přidané hodnoty, lidé budou méně nakupovat, nebo stejně nakupovat a méně spořit. Hloupost, říkám já. Prostředky vybrané na DPH jsou použity stejným nebo podobným způsobem jako ostatní daně. Ano, stát přerozděluje (transferuje) část získaných daňových prostředků jiným utrácečům jako jsou města a obce. I tyto subjekty je však zákonitě nevratně vyplaví do vnitřní ekonomiky ČR.

Výjimku tvoří obsluha dluhů, které si stát vytvořil buď nadměrným utrácením nebo nedostatečným vybíráním daní v minulosti. Tyto důsledky špatné hospodářské politiky všech polistopadových vlád nás připravují ročně o 50 miliard Kč (1,4 % HDP), které jsou nevratně ztraceny. To je jeden z důvodů proč česká ekonomika neprospívá tak, jak by mohla. Jaké jsou další důvody toho, že z evropského tygříka, kterým byla ještě začátkem milénia, vyrostla v ošklivé kačátko?

Především je to proto, že skutečně klesá spotřeba českých domácností. Přesněji řečeno klesají úvěry, které si racionálně uvažující české domácnosti berou. Do ekonomiky tak každým rokem přitéká o sto miliard méně než v letech nadšeného budování kapitalismu (2,8 % HDP). Klesají ovšem také investice do průmyslu a zemědělství (byly-li tam kdy jaké). Naše podniky vyrostlé díky zahraničním investicím ( se přesunuly ze stádia očekávání (kdy investuji) do stádia dojení (kdy vytahuje zpět i ten kapitál, který neteče. V letech 1998 – 2010 přitékalo do české ekonomiky na investicích 130 – 220 miliard Kč ročně (větší část těchto investic se promítla v průběhu času do do výkonů tvořících sumu HDP. V roce 2011 však už pramínek investic zeslábl na 95 miliard. Odhadem se toto snížení mohlo promítnout do HDP částkou – 50 mld Kč (1,4 %).

Za špatnými výkony české ekonomiky tedy stojí povinnost státu platit úroky z půjček, nižší rychlost zadlužování českých domácností, odvody zisků do zahraničí a ovšem i nižší než možný export, za který patrně skutečně může globální krize. Ani placení daní, ani výplaty sociálních dávek, ani důchodci ekonomiku ČR neohrožují. Možná, že byste si teď řekli, že Vysoká škola ekonomická je na nic, když ani ty esa z NERVU tohle neví. A to by byla chyba – škola je to lepší než myslíte (i když pro funkci makroekonoma je chemie nenahraditelná, taky jsem chemik). Zmínění nervní mágové to totiž dobře vědí. Jen nám to neříkají. Proč?

Protože všichni naši makroekonomové, analytici a finanční experti mají dobře spočítáno kam to všechno povede a kdo je platí. Oni také dobře vědí, že celá Evropa v nejbližších dvaceti letech (a možná už nikdy) ekonomicky neporoste. Že se v EU nejedná o krizi globální, ale regionálně systémovou, která nepomine ani kdyby se obnovil globální růst. Oni hájí své vysoké příjmy a příjmy svých chlebodárců – velkých bankovních domů, průmyslových gigantů a dovozců zboží. Spoléhají na to, že státu nezbude než nahradit nevybrané daně dalším zadlužováním, protože schodky státního a veřejných rozpočtů krýt býti musí.

Uvědomujete si, že – po všech těch parlamentních scénách v uplynulých dvou letech, všech natočených záznamech podplácení, všech pádech stran a převlékání kabátů – jsme se dostali do situace, že si ročně půjčujeme stále ještě více než kdy v letech1993 – 2008? Uvědomuje si, že abychom obrátili vývoj, potřebovali bychom ušetřit v roce 2013 ještě dalších sto až sto padesát miliard korun?

Že tak nečiníme, je ta pravá cesta do pekel. Banky, které kupují české dluhopisy jsou evolucí vyšlechtění bezohlední predátoři. Nelze jinak, protože takový je zákon přežití v kapitalistické džungli. Ale Bůh (vesmírné síly, osud či náhoda – podle vašeho vkusu) je tak velkorysý, že nám v on line reality show denně ukazuje, jaký je osud zemí, které se jim dostanou do drápů. Zamyslete se, zamyslete se víc a déle. Ještě stále nechcete platit vyšší daně?

Kapitalismus má láska

Ve vážných dobách, kdy se odkládají plány na nová auta a z dovolenkových itinerářů se škrtají adrenalinové destinace, opět přichází čas. Čas oprášit strašidlo kapitalismu a vyrazit do ulic pod vlajkou nové ekonomické politiky. Přestože od Saint-Simona přes Marxe, Lenina a Maa je historie plná příkladů jak katastrofický a marný je tento boj. Jak smrtící jsou iluze o vytváření nových lepších zítřků.

Žijeme ve světě modelů, daleko od reality. Naše mysl jí není schopná zachytit v celé složitosti, propojenosti a chaotičnosti. Tváře přátel jsou jen sumou rychle rozpoznatelných detailů. Milovaná osoba je deformovanou kopií našeho ega doplněnou o pár emocí. Úžasná lidská dramata jsou substituována příběhy ze slov, ve kterých chrastí bezduché kostry.

Našemu vědomí je přesto předkládána skoro dokonalá, dekomprimovaná iluze. Naše nevědomá schopnost pracovat s modely a nahrazovat jimi realitu však často klame. Je-li nám implantován kvalitně navržený model (o což se stará armáda dobře placených kreativců), naše mysl ho zkombinuje s několika málo vlastními reálnými vstupy a převede na iluzi, kterou vnímáme jako plnohodnotnou skutečnost.

Cesta jak omezit vliv falešných realit, vede skrze uvědomění si existence modelových světů. Je třeba naše modely zkoumat a pak opatrně ovlivňovat. Oprostit modelové konstrukce od nánosů propagandy. Přizpůsobit je dynamickému, akauzálnímu víru vesmíru. Vesmíru, jehož částí je i množina procesů, eufemisticky nazývaná kapitalistická ekonomika. Neoddělena v čase a prostoru od ostatních událostí, je ve světě modelů přesto izolovaně projektována díky svému specifickému charakteru.

Interpretace ekonomických procesů je základem všech moderních ideologií. Je alfou a omegou úvah o změnách v lidské společnosti. Adekvátní model ekonomiky je důležitý pro každého z nás, neboť na něm stavíme celý svůj světonázor. Bohužel úspěch přírodních věd, v nichž už od renesance tvoříme modely hezkých strojů, nás láká použít toto paradigma i v ekonomice. K tomu s chutí přispívají sami ekonomové, v touze nabídnout své dobře oceněné (chtělo by se říci do zlatova vypečené) služby.

Úspěch komunistických hnutí v dvacátém století lze do značné míry připsat srozumitelným ekonomickým modelům, které prezentovaly kapitalismus jako stroj pracující podle poznatelných zákonitostí. Závěrem „objektivního“ bádání bylo pak přesvědčení, že svým zlem neodvratně sám sebe nahlodávající systém je možno nahradit alternativním, pochopitelně spravedlivým, ekonomickým pořádkem.

I v současnosti nepřeberné množství expertů vysvětluje dnes to a zítra ono, aniž by si lámali hlavu tím, že popírají jeden druhého i sami sebe. Výplody jejich fantazie formují náš pohled na svět. Neboť desetitisíce let kultivovaná schopnost tvorby intuitivních modelů reality byla zavržena ve prospěch prefabrikovaných domečků z karet zvaných peníze. Je přece tak pohodlné převzít názory těch, co věci rozumí.

Svět ekonomiky ponouká – snad díky historickému počítání peněz – k vytváření matematizovaných modelů a objektivizovaných teorií ještě více než fyzika a chemie. Přes staletí úporné (ne úplně nezištné) snahy, však můžeme konstatovat, že praktický ekonomický úspěch (který je měřítkem kvality modelu), se stále jaksi vyhýbá profesorům ekonomie a jako na potvoru postihuje osoby, které často nemají ani základní vzdělání. Mají ale ten nenáviděný a záviděný – talent.

Jestliže klasické modely nefungují, zkusme tedy jeden alternativní. Představme si kapitalismus jako časově proměnný soubor aktivit miliard inteligentních subjektů v ekonomické kapsli vymezené imperativem zisku a jeho maximalizace. Ono společenství zisku můžeme chápat jako organizovanou, inteligentní síť nebo tkáň, bez dedikovaného nejvyššího centra. Není-li nejvyššího, musí se síť organizovat samovolně, na základě vlastností a schopností a vůle nás všech – svých buněk.

V ekonomickém prostoru tančí v nekonečném reji miliardy světélek. Každé značí jednu lidskou bytost, jednu upsanou duši. Vesmír kapitalismu však prozařují i jiná světla. Silná a studená. Kolektivní inteligentní subjekty, jimž ne neprávem říkáme osoby právnické. Entity, jejichž inteligence pochází od lidských bytostí, ale výsledné chování lidské není. Predátoři, zocelení v konkurenčních bitvách, nepěstují luxus citů. Predátoři se specifickou morálkou existují mimo kategorie dobra a zla.

Lidské i nelidské buňky se podle svých schopností, potřeb a cílů v daných podmínmkách seskupují – někdy respektujíce určité zákonitosti, někdy náhodu a osud. Vytvářejí proměnné struktury, hierarchie a gradienty. Přehodnocují své priority a hledají lepší zařazení. Úspěšné se replikuje a zdokonaluje, nefunkční zaniká. A tepnami ekonomické tkáně neustále proudí suroviny, zboží, kapitál a myšlenky.

Náš model je – jako vždy – zjednodušenou a nedokonalou napodobeninou reality. Napodobeninou, která však umožňuje nahlížet dění pod jiným úhlem, než který je nám masivně podstrkován. Nahlédneme, že kapitalismus mohl vzniknout jen díky svobodnému pohybu lidských buněk. Kapitalismus proto nemůže vzniknout a zdravě prosperovat tam, kde jsou lidské svobody omezeny. Jeho implantace jako hotového produktu do totalitních společností je možná jen potud, pokud jsou zde alespoň selektivně uvolněny svobody jednání v ekonomickém prostoru. Opačně ovšem platí, že implantace jakéhokoli jiného, umělého ekonomického systému do svobodné společnosti vede k omezení lidských svobod v ekonomickém a následně (jak víme ze zkušenosti) i ve veřejném prostoru.

Nahlédneme taktéž, že všechna zla, která kapitalismus produkuje, jsou zla pocházející z nás samých, z našich charakterů, z našich vlastností. Nahlédneme, že forma ekonomického zřízení není primárně závislá na úrovni výrobních prostředků. Je závislá na duševní úrovni lidských jedinců, na formě organizace lidské společnosti, je závislá na úrovni svobody, kterou společnost jedinci poskytuje.

Samovolně zrozený kapitalistický Frankenstein má zajisté odpudivé temné rysy. Jsou to ale rysy našich charakterů. Jakkoli to, co jedni považují za neetické a nemorální, považují jiní za zákonité, legální a logické. Je ale také géniem s inteligencí, která – s pokorou přiznáváno – přesahuje tu lidskou. Inteligencí, které nejsme s to zcela porozumět.

Nemůžeme-li porozumět, můžeme pozorovat. Například pozoruhodný proces zrození, růstu a zanikání nových ekonomických subjektů. Inkubátor, ve kterém se neustále rodí myšlenky, projekty. Nováčkové vstupují na trh aby buď zvítězili nebo padli. Za cenu obrovského vypětí protagonistů soutěží o cenu, kterou je přízeň investorů. Investoři sází v loterii, v níž jako losy vyhrávají vlastnictví nové výrobky, služby, technologie.

Mnohé ořechové skořápky se potopí jen co dostanou šanci. Ty, které uspějí v prvním vyplutí, jsou většinou – přes heroické nasazení posádek – stejně odsouzeny klesnout na rozbouřeném moři ke dnu. Jen malé procento dopluje do klidnějších přístavů stabilních zakázek, černých čísel účetních bilancí a zisků na firemních kontech. A úplně malé procento z těch šťastných čeká raketový vzestup. V průběhu celého procesu jsou jednotliví soutěžící opakovaně testováni, jsou jim kladeny nepředvídatelné nástrahy, podstupují nebezpečná dobrodružství. O úspěchu v konečném počtu rozhoduje náhoda, načasování, nálada, ale především schopnosti a síla.

Obrovským a nenahraditelným ziskem jsou nové hodnoty, šířící se následně jako vlny celým ekonomickým systémem. Vědeckotechnická revoluce, které vděčíme za vysokou životní úroveň atlantické civilizace, se nezrodila v suchopárných pracovnách a laboratořích vědců. Vyrostla na bitevním poli obětovaných firem a firmiček. V bojích, do kterých nemohou úspěšně vstupovat zaměstnanci vlastněné (například formou družstev) entity, protože rozhodování zaměstnanců je vždy konzervativní bez ochoty riskovat až na ostří nože.

V popisu inteligentního chování dnešní ekonomiky by bylo možno pokračovat dál a dál. Banky s úroky nastavovanými (nejen) podle důvěryhodnosti a schopnosti klientů, permanentní ohodnocování podniků prostřednictvím kursu akcií, predikce budoucnosti skrze „future“ obchody na burzách. Je toho mnoho co se zrodilo v průběhu staletí evoluce kapitalismu a co z něj tvoří nenapodobitelně efektivní produkt. Produkt, který je jedinou možnou nadějí, jak uživit stále rostoucí počet obyvatel planety Země.

Ani náš model kapitalistické ekonomiky nemůže nezmínit její krize. Věrni postmarxistické výchově v nich stále vidíme příznak nedokonalosti a neživotnosti systému. Opak je pravdou. Ekologové už dávko zjistili, že příroda není idylický ostrůvek rovnováhy, o který je nám pečovat. Stejně tak kapitalistická ekonomika potřebuje své krize a katastrofy, neboť ony jsou hnacím motorem změn, hnacím motorem evoluce. Ony představují dynamiku ekonomiky a zároveň jsou jejím imunitním systémem. Počínaje tou nejmenší, kterou je zánik malého podniku až po kataklyzmata, jejichž vlny oběhnou svět. V superorganismu, který je nabitý miliardami paralelně pracujících inteligentních procesorů je adaptace, tedy evoluce, nesrovnatelně rychlejší než v přírodě. Vše je zaznamenáno. Každé špatné rozhodnutí, každý organizační prvek, který se neosvědčil, každé technické řešení, které se neujalo.

Ekonomické subjekty a jejich vztahy jsou příkladem věčného opakování na stále vyšší úrovni. Je to jako cvičení z fraktální geometrie. Právě fraktální struktura (přispívající k jednoduchému vytváření větších celků a jejich bezproblémovému zpětnému oddělování) umožňuje rychle absorbovat zkušenosti získané během katastrofických experimentů. Krize jsou jednou z největších vymožeností kapitalismu.

Vůdci, které jsi ke svému neštěstí vybíráme ve volbách, viditelně nechápou a nesdílí tento názor. Nemají rádi, když se věci dějí bez jejich posvěcení a odjakživa zaměňují svou vůli lidskou za vůli boží. A snaží se ekonomické problémy řešit, snaží se katastrofám zabránit. Za naše peníze brání ekonomice v léčení neduhů. Potlačováním katastrof menšího rozsahu připravují pole pro katastrofy vskutku globální. Vlnobití šířené těmito obřími „příhodami“ pak zasáhne každého z nás.

Kapitalismus lidem ubližuje – nejen v dobách krizí. Postrádá, jako každý tvor, citlivost k jednotlivým buňkám svého těla. Jít do práce je prostě tak trochu jako jít do války. Adrenalinové povahy si to vychutnávají a stávají se z nich generálové. Většina však vyhraje protože uteče. Nechává však na bitevním poli své raněné. Zachraňovat a ošetřovat oběti ekonomických bojů, stavět lazarety, to má to být úlohou státu – ne se za peníze daňových poplatníků ekonomických válek účastnit.

Nemůžeme-li porozumět a nechceme-li se účastnit, neznamená to, že nemůžeme regulovat. Imperativem ekonomiky je maximalizace zisku v ekonomickém prostoru. Imperativem demokratické moci je maximalizace lidské důstojnosti ve veřejném prostoru. Demokratická moc musí být ze zákona nadřazena ekonomickým procesům. Nesmí jich být účastna, protože není dostatečně silná aby vyhrála. Jakmile se pravidlo nadřazenosti a neúčasti poruší (a porušuje se všude dnes a denně) pak není jiné cesty, než že demokratická moc přestane být demokratická. Bude ovládnuta a přetvořena na další podřízenou ekonomickou strukturu.

Z nadřazené pozice můžeme regulovat i systém, kterému detailně nerozumíme. V technice na to existuje celé odvětví, trefně zvané regulace černých skříněk. Takto regulovat znamená monitorovat reakce na regulační zásahy, učit se z nich, využívat (známé) zpětné vazby a (známé) přirozené tendence systémů a opatrně kultivovat ty pozitivní a potřebné. Zasahovat konzervativně výhradně vnějšími prostředky. Regulovat daně, cla, velikosti firem, přiměřenost bank. Kontrolovat kvalitu zboží, dodržování práv zaměstnanců. Takto, neomezujíce dynamické funkce systému a jeho samočistící procedury, můžeme prospět ekonomice. Tím, že jí nebudeme škodit.

Vnější prostředky, kterými demokratické vlády dnes teoreticky disponují, jsou dostačující. Umožňují i regulaci neúměrného bohatnutí horních deseti tisíc. Prvotní je připustit, že diference v bohatství musí existovat, neboť jejím prostřednictvím se ekonomice dostává lidské energie Jen díky ní, díky touhám a snům miliónů o úspěchu, může systém fungovat. Prvotní je ale zároveň připustit, že kapitalistický systém rozděluje zisky primárně nespravedlivě a je ho nutno zvnějšku korigovat. Výší daní z příjmů, výší daní z majetku, výší dědické daně. To není solidarita, to je nutnost.

Nesmíme však nikdy propadat představě, že neohrabané zásahy z veřejného prostoru snad donutí ekonomické hráče chovat se bez použití síly podle jakýchsi stanovených pravidel, které obtěžují a dokonce hrozí snížit zisky. Představa, že se veřejní činitelé se nenechají vůlí těchto hráčů ovlivnit, je naivní. Chytíte-li jednoho Ratha, ostatní se poučí. Ale nikdy nepřestanou, jen to budou dělat jinak. Snahám regulaci obejít se proto musí postavit do cesty vysoký plot s ostnatým drátem a zuřivými hlídacími psy.

Stavba plotu mezi ekonomickým a veřejným prostorem není trvalým a uspokojivým řešením. Je to nouzové opatření, které musí následovat po přiznání, že boj musí být veden, že hranici je nutno bránit. Skutečnou změnu charakteru ekonomického systému je však možno realizovat jen skrze změnu vlastností jeho lidských buněk. Láska k bližnímu přemáhající odvěkou touhu vlastnit, ovládat, korumpovat, je jedinou nadějí na trvalou změnu ekonomických vztahů. A láska v tomto pojetí je důležitou politickou kategorií.

Nelze však nečinně čekat až přijde království Boží. V nejbližší budoucnosti se těžko podaří učinit ekonomický systém více přátelským a méně agresivním. Ba hrozí nebezpečí, že než k jeho rekonstrukci bude moci dojít, budeme všichni zakováni do jeho pout. Zadržet vlnu ekonomismu zaplavující vše kolem je v lidských silách. Jen pochopit, že kapitalismus je jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán.

Psáno pro Britské listy v červnu 2012, odmítnuto, upraveno

Evropo, Evropo, do roka a do dne

Žijeme v době konspiračních teorií. Je jich nepočítaně a jsou tak nesmyslné, až je možno nás skrze ně přesvědčit, že žádné konspirace neexistují. Opak je ovšem pravdou, neboť úspěšnými konspiracemi, tedy těmi, které nikdo za konspirace nepovažuje, se to u nás v Evropě jen hemží.

Neboť rozkolísaná Evropa leží na důležité křižovatce dnešního rozkolísaného světa. Kdo získá Evropu, získá velkého žolíka ve hře o světovládu. A proto se pilně a úspěšně konspiruje aniž o tom my, občané Evropy, máme tušení. Neboť hledání řetězů příčin a následků je sice esencí lidské existence, ale preferování instantních a jen zdánlivě smysluplných zřetězení událostí, otáčí orientační ukazatele v krajině naší vnitřní reality většinou špatným směrem.

Chceme-li se podívat na Evropu a neuvíznout při tom v plevelu zdánlivě nevyvratitelných příběhů samozvaných vševědoucích expertů, musíme se stát stopaři. Sledovat sítě souvislostí hluboko do minulosti. Nesmí nás přitom odradit, že takové neošizené sítě jsou potrhané náhodami, procesy v nich probíhající si protiřečí a často prostě postrádají smysl.

U porodu sjednocené Evropy stály tři sudičky: strach z další ničivé války, zájem velkých korporací a hrůza ze Sovětského svazu. Spojení podmíněná vnější hrozbou mají omezené trvání a mizí spolu s hrozbou, ale snáze se uzavírají a udržují. Vnitřní sjednocená architektura ekonomického stylu funguje potud, pokud se týká korporací a nezasahuje do života obyčejným lidem. Eliminace příčin násilných konfliktů jako jednotící imperativ účinná tak dlouho, jak dlouho jsou živé vzpomínky na ty hrůzy těch minulých.

Stát

Výdaje na obranu

[miliardy USD]

Podíl ve světě (%)

Spojené státy americké

698

43,0

Evropa

382

23,5

Evropa (země NATO)

275

16,9

Čínská lidová republika

119

7.3

Rusko

58

3.6

Japonsko

55

3.3

Saudská Arábie

45

2.8

Indie

41

2.5

e zánikem SSSR zdánlivě zaniklo i vnější ohrožení Evropy a tím i základní důvod ke sjednocování kontinentu. Je nepochybné, že Rusko se při svých výbojích historicky orientuje na blízké zahraničí a že za něj přinejmenším část Evropy považuje i dnes. Pro imperiální Rusko je Evropa zakotvená v ruské sféře vlivu lákavým soustem z říše snů, protože ví, že je nemožné kdy prosadit tento sen vojenskou silou. Stačí se podívat na objem vojenských výdajů obou stran. Evropa v NATO má vojenský rozpočet skoro pětkrát vyšší než Rusko.

Znamená to tedy, že Evropská unie je dnes ušetřena kritických vnějších tlaků? Zdaleka ne. My všichni jsme kondiciováni, abychom viděli budoucnost dle Huntingtona jako střet civilizací. Budoucí konflikty ale nevzniknou mezi civilizačními okruhy, ale mezi okruhy ekonomickými. Imperativem kapitalistické ekonomiky je jak kooperace, tak konkurence. Obě janusovské tváře zlaté modly se střídají v divokém rytmu kapitálových spekulací. A rytmus se zrychluje s postupným mizením vstupů (přírodních zdrojů) a výstupů (nových trhů).

Globální ekonomická síť nadto není jednolitá, má fraktální strukturu opakujících se vzorů a tudíž tendenci separovat se na menší zájmové oblasti. Jejich hraniční linie většinou sledují hranice států, národů a společenství, neboť kolektivní lidská tradice je mocná. Uvnitř oblastí je preferována spíše spolupráce, navenek konkurence. Války ekonomické jsou a budou vedeny mezi celky, které sjednocují společné hospodářské zájmy. Jakkoli budou jejich bitvy neúprosné, lze alespoň doufat, že obětí bude méně než ve vojenských střetech minulosti.

Máme-li to štěstí, že cestujeme kosmickou lodi Plejáďanů k planetě Zemi, můžeme si zobrazit (pokročilou optikou vesmířanů, pochopitelně) politická a ekonomická pnutí na pevninách a ostrovech planety, možné budoucí zlomy a konfrontační zóny. Obraz, který se nám naskytne, bude odlišný od toho co vnímáme prostřednictvím našich médií a politiků. Na obrazovkách červeně zazáří dvě konkurenční centra. Spojené státy americké a Evropská unie. Dvě největší a nejpokročilejší ekonomiky světa. Dvě ekonomiky s dvěma měnami, které soutěží o pozici světových rezervních platidel. Dvě mocnosti vyrábějící a vyvážející obdobné spektrum výrobků.

Evropa a USA jsou političtí spojenci. To zdánlivě zneviditelňuje skutečnost, že si ve sféře ekonomiky jdou po krku. Jejich souboj zatím nezřetelný také proto, že Evropa trpí syndromem nesamostatnosti, který v ní zasel dlouhý studenoválečný americký protektorát. Ta východní pak nadto komplexem jakéhosi nedostatku vděčnosti za roli USA při likvidaci sovětského bloku.

Stát

HDP

[miliardy USD]

Veřejný dluh

[% HDP]

Evropská unie

16 242

74,4

Spojené státy americké

14 526

52,9

Čínská lidová republika

5 878

18,2

Japonsko

5 458

192,1

Indie

1 631

59,6

Kanada

1 577

72,3

Rusko

1 479

6,9

Austrálie

1 237

18,6

Turecko

735

48,5

Švýcarsko

527

43,5

vropa je adolescent, který ví že jednou musí z tepla domova do světa, ale nechce se mu. Američané toho využívají, operují islámským terorismem, íránskou bombou, růstem čínského vlivu – a pěstují evergreen jménem ruská hrozba.

Americká politika byla od vzniku Spojených států vždy jednoznačně spjata s vlastními ekonomickými zájmy. Ty dokonce přímo vedly ke vzniku nového státu. Není proto nic divného (ani odsouzeníhodného) na tom, že v obhajobě zájmů domácích ekonomických subjektů pokračuje všemi způsoby i dnes.

Američanům nejvíc vadí možné užší ekonomické propojení Evropy a Ruska. Neboť kdyby se realizovala úzká ekonomická spolupráce Evropské unie a Ruské federace, stal by se náš malý přívěsek Asie ekonomickým pánem světa. Aniž by pak Unie vyvíjela vědomou snahu sesadit Ameriku z trůnu jediné supervelmoci, učinila by tak pouhou svou existencí.

Pro Evropu ztrácející odbytiště v bývalých koloniích je velká východní země lákavou výzvou. Trhem, který navíc platí ne v papírcích nejisté hodnoty, ale v tvrdé měně ropy, plynu, železné rudy, uhlí, dřeva. Rusko je nadto jedním z mála států, který vydělá na globálním oteplování, protože dosud neobyvatelná Sibiř se může stát obilnicí světa a severomořská cesta jeho nejfrekventovanější dopravní tepnou.

Američané se snaží Evropě programově vnutit statut politického invalidy s nulovou vojenskou mocí. Evropští politici nám solidárně zakrývají fakt, že vypořádání se americkým komplexem a navázání úzkých ekonomických vztahů S Ruskem je – možná jedinou – nadějí budoucí Evropy. Jistě, vnitřní politika putinovského Ruska není demokratická a je ze strany Unie oprávněně podrobována kritice. Je ale třeba vidět, že v ruských podmínkách demokracie a svoboda podnikání znamená výprodej přírodního bohatství země zahraničnímu kapitálu. To, že se přemýšlivá ruská elita snaží tuto možnost eliminovat ještě neznamená, že je programově proti demokracii.

Rusko činí určité kroky k implementaci demokratických mechanismů. Další pokrok v této oblasti je však velmi závislý na tom, zda bude v zemi posílena role malých a středních soukromých firem na úkor státních a polostátních korporací. To je nemožné bez přestavby celé ekonomiky, bez budování spotřebního průmyslu, průmyslu služeb a s tím související infrastruktury. A právě tady je pole pro pro unijní aktivitu, neboť má šanci ovlivnit situaci přirozeným, neintervenčním způsobem. Vyžaduje to však jednotnou, silnou a sebevědomou zahraniční politiku.

Soustředění se na jednotnou zahraniční a vojenskou politiku, která (mimo jiné) umožní normalizovat vztahy s Ruskem je pro Unii dnes přirozeným východiskem z integrační krize. Neboť dnes jsme dosáhli hranice možného v oblasti vnitřního sjednocování. Sjednocení Německa (států a státečků s jedním jazykem a skoro identickou kulturou) předcházelo v devatenáctém století více než padesát let politické práce. A přesto, že bylo urychleno vítěznou válkou s Francií, nepodařilo se do nového státu včlenit všechna německy mluvící území! Jak můžeme očekávat, že evropští občané budou (historicky vzato ze dne na den) považovat další kroky ke vzniku Spojených států evropských za svou prioritu?

Vybavení vnitropolitických struktur Unie skutečnou státní mocí, plně bezbariérový vnitřní trh, společná rozpočtová a daňovou politika, fungující jednotná měna – to jsou kroky nepředstavitelné bez omezení suverenity jednotlivých evropských států. Takové pokusy však nutně narážejí na stále větší podprahový odpor plynoucí z jinakosti, z rozdílných mentalit, z rozdílné kolektivní paměti. To se může změnit jen pod katastrofickým tlakem vnějších okolností nebo nástupem jedné či dvou nových generací majících již jednotnou Evropu zakotvenou ve svém systému hodnot.

Odpor společenství, národů a států k integraci, daný jejich instinktivně působící snahou o zachování bezpečnosti a majetku skrze suverenitu, je protipólem snahy evropských politiků, kteří snad bláhově věří, že pokračující vnitřní integrace je východiskem z dluhové pasti. Pokud se ovšem nesnaží vytvořit onen katastrofický tlak, který by nás přiměl se podvolit jejich idejím. Doufejme však, že se jim – jedno ani druhé – nepodaří. Neboť šetření (které je nutné) bolí a jestliže se tato bolest zkombinuje s pocitem, že ne všichni jsou nuceni šetřit stejně a že ti co křičí „chyťte zloděje“ sami kradou, nemůže to dopadnout dobře.

Existující riziko konfrontačního vývoje se navíc dále násobí neomaleným přístupem finančního kapitálu k občanům suverénních států s demokraticky volenými reprezentacemi. Jsou nuceni předávat důležitou část svých pravomocí ne orgánům Unie, ale jakýmsi trojkám a jiným zcela nejasným institucím. To už není jen politická hloupost, to je nebezpečné zahrávání si s ohněm, které může zlikvidovat šedesátiletou snahu vytvořit z Evropy kontinent míru.

To co je nám vnucováno ve vztahu k dění v Řecku, Irsku, Portugalsku a nejnověji také v Itálii a Španělsku, nese všechny známky zdařilé konspirace. Je neštěstím, že zákulisními machinacemi je manipulována především politická levice, která z principu historicky nedůvěřuje společenským a ekonomickým automatismům a ve své pýše preferuje technokratické zásahy do věcí kterým nikdo pořádně nerozumí.

Evropská dluhová krize se přitom dá řešit klidným, hysterie prostým návratem v vlastním měnám u těch států, které si takovou cestu zvolí. Pochopitelně, že přitom někdo přijde o peníze – ale tak už to v kapitalismu chodí, dnes a denně, že investor nemá své nikdy předem jisté. Úkolem Evropské unie není tomuto procesu zabránit, úkolem Evropské unie je ho efektivně organizovat. Návrat k měnám (které budou paralelně doplňovány Eurem) nijak neohrozí pozici evropské rezervní měny, ba naopak bude mít za následek její zpevnění.

Další sjednocování Evropy může zůstat nezpochybněnou dlouhodobou vizí, bude-li v současné etapě preferována společná zahraniční politika a ochrana evropské ekonomiky. Evropa nemůže konkurovat státům třetího světa, kde jsou lidi vykořisťováni a ceny stlačovány na úkor neexistující sociální a zdravotní péče. Evropské státy vždy byly silnými exportéry a dosud se snažily prosazovat maximální otevřenost trhů vůči dovozu cizího zboží. Proto nyní nemohou (ani Německo samo ne) světu říci: už toho máme dost, musíme chránit sami sebe. Evropská unie to z pozice nejsilnější ekonomiky světa říci může.

Posílení vojenské pozice Evropské unie (na úkor vojenské síly jednotlivých jejích států) je podmínkou jednotné a aktivní zahraniční politiky. Nemá nic společného s agresivním imperialismem. Nevycházejí z ostrovní představy, že nejlepší obranou je útok na území nepřítele. Díky dnešní úrovni vojenských technologií (a špionáže) není navíc není problematické rozeznat zda vojenská síla je neútočná skutečně, nebo vytváří-li na potenciálního protivníka tlak skrze opatření navenek obraná, která však posilují vlastní pozice pro útok.

Nová doba, staří lidé

Je něco, co nám uniká, co nejsme schopni svými omezenými, racionálně analytickými mozky, uchopit, Co v dnešní poklidné až zapšklé době buší na dveře, hlomozí pod prkny podlah a skučí v komínech. Ano, jsou tu neumětelští ministři, kteří okrádají invalidy a léčí jen bohaté. Ale přece – tato vláda má nezpochybnitelný mandát, který získala ve svobodných volbách. Ano, rozkrádá naše daně, ale ruku na srdce, byly ty před ní lepší? Proč tedy ta úporná nespokojenost, která není následována akcí, která prostě jen kvasí a dělá starost Evropské unii?
Noví nespokojenci jsou podráždění a naštvaní. Cítí znepokojivé svědění, ale neví kde se poškrábat. Ti zkušenější už vědí, kdo za jejich blbou náladu může. Přece kapitalismus. Sedmihlavá hydra ve službách bohatých, která vysává nás ubohých 99 %. Kterou je nutno porazit a nahradit stády ekonomických beránků, kteří se budou otřásat a otřásat. A nám zbyde na práci jen to sbírání zlaťáků.
Nic nového pod sluncem. Už přes dvě stě let se někteří snaží se najít pravidla chodu orloje. Jsou opakovaně vtahováni za šos do nepřehledné změti ozubených koleček, drceni a vyplivováni, v lepším případě jen potlučení a zneuctění. Přesto jich neubývá. Neubývá těch, kteří by vše vyřešili přesunutím několika hřídelí a nepokojů. Těch, kteří denně v potu tváře tu natahují pružiny, tu posunují ručičky. A čekají na změnu, čekají na zázrak.
Sedm je miliard lidí na planetě Zemi. Někteří z nich nemají co jíst, někteří hlady umírají. Kolik jich jen ve dvacátém století umřelo právě vinou hodinářů, co se zpupně domnívali, že změní svět tím, že změní ekonomický systém? Vinou těm, kteří trestuhodně přehlíželi, že kapitalismus není hodinový stroj, ale živý organismus, který není možno naprogramovat, který chodí po chaotických a nepředvídatelných cestičkách vlastní evoluce a kašle na naše ideály.
Ano, máme tu systém založený převážně na našich nízkých pudech, kterými matka příroda nešetřila. Na naší agresivitě, snaze vyniknout, porazit a zničit protivníky. Na naší touze hromadit majetek, ženy, vliv, ovládat, poroučet. Máme tu něco, co je ošklivé, ale nesmírně životaschopné, co nás živí, obléká, dopravuje a ubytovává. A přijde -li na to i pohřbívá. Co s tím uděláme, Houstone?
Tragédií levicové politiky není sociální inženýrství, tragédií levicové politiky (a pravicová jí v tom poslední dobou zdárně sekunduje) je ekonomické inženýrství. Sociální inženýři byli američtí otcové zakladatelé a odvedli skvělé dílo – americkou ústavu. To proto, že realizovali svůj projekt v doméně vytvořené lidskou tvořivostí – ve společenském prostoru. A nepletli se do cesty nepředvídatelnému živelnému hospodářskému expresu.
Ani za feudálů hradní páni osobně nevykořisťovali poddané (pochopitelně pokud nevyužívali Ius primae noctis). Ani dnes zaměstnance nehoní do práce akcionáři, ale k tomu vybraní manažeři. A víte co? Oni to nedělají (většinou) proto aby lidem škodili. Oni tak činí proto, aby koordinovali zaměstnaneckou spolupráci. Protože letadla a lokomotivy se nedají vyrábět bez spolupráce a ta není možná bez hierarchie vůdců a podřízených. Chceš-li demokracii, ohledy, rovnost, opusť ekonomiku. Chceš-li adrenalin, soutěž, úspěch (ale také subsidiaritu a vynucené poklonkování), jsi vítán. Není to hezké, ale je to lidské, je to někdy i zábavné.
Ani člověk společenský se nemůže ekonomice vyhnout. Zásahy však mají být vedeny z pozice vně systému, prostřednictvím daní, cel, poplatků. V technice existuje pojem „regulace černé skříňky“. Proces, jehož mechanismus chodu je neznámý nebo nepředvídatelný, je kupodivu možno regulovat. Tak, že jsou v malých krocích, měněny vnější podmínky a podle pozorované reakce je vybírán další krok. Neleze se do stroje, nepřestavují se hřídele a nepomáhá se pružinám.
Lze-li však ekonomiku regulovat jen zvnějšku, co pak? Nezbývá než nasednout do autobusu, který nás veze k druhé nejoblíbenější atrakci lunaparku Nespokojený svět. Nemohu-li (nesmím, nechci) změnit ekonomický systém, vydám se změnit situaci společenskou. Zpátky k původním hodnotám demokracie nebo vpřed k opravdové lidovládě.
Nejdříve je dobré si ujasnit terminologii. Už zmínění otcové zakladatelé, kteří spustili americký projekt, nemysleli na lidovládu. Jejich úmyslem bylo nepochybně realizovat vládu elity. Ta však měla být v případě potřeby omezována vůlí lidí prostřednictvím validace ve volbách. Zároveň, aby toto omezování bylo funkční, byla kodifikována určitá práva jednotlivců, neomezitelná jednoduše vládnoucí mašinérií. S tím se také nějak svezla nedotknutelnost soukromého majetku. Ale ať tak či tak – lidé v původním demokratickém projektu nejsou vládci, ale nanejvýš arbitry toho, zda je vláda kompetentní. Nejisté řešení, které však podpořeno oním vlastnictvím majetku (aby politik neupadl do nicoty po volebním neúspěchu) se ukázalo překvapivě stabilním. Kdoví — kdyby KSČ přidělovala každému funkcionáři několik milionů do začátku, mohli jsme dnes žít ještě v reálném socialismu.
Chce-li kdo aby se něco dělo ve prospěch lidí namísto prospěchu degenerovaných elit, nemůže tedy bojovat o návrat ke kořenům. Naopak. Je třeba předefinovat a změnit léty zabetonovaná pravidla zastupitelské demokracie. A tu se naskýtá drobná otázka – jak?
Nebude to jednoduché. Ono se to nezdá, ale lidé nejsou hloupí. A vláda pro ně znamená především někoho, kdo vládne (koná, poroučí, ovládá) dobře, spolehlivě, bezpečně. Takže úspěšně. Představa, že vládnou všichni (i soused od vedle) je pro nás, hierarchií opičích elit odchované plemeno, velmi, velmi obtížně přijatelná. Kalousek s Nečasem jsou řešením sice bolestným, ale lépe představitelným.
Tápání a nechuť propagátorů nových demokracií ke zkompromitovaným marketingovým praktikám. To jsou důvody, proč změna společenského systému neláká. Působí to až dojmem, jako by tito lidé ani nikoho přesvědčit, zaujmout, strhnout – nechtěli. Jako by jim stačilo, že si hrají na svém komunitním písečku. Naproti tomu zastánci zabetonování současného stavu mají jednak jasno, jednak motiv, jednak peníze. A nepřesvědčí-li vás, tak vás bez skurpulí koupí.
A to je špatně, protože tak si přímí demokraté podřezávají větev na které sedí. Chtějí aby většina řekla ano jejich idejím nebo jim stačí když si mohou opakovaně stěžovat, že lidé jsou hloupí a nechápou? Váží si vůbec mínění těch, které chtějí pověřit dějinnou zodpovědností, nebo je chtějí nejdřív převychovat? Pak by ale měli pro začátek prosazovat spíše absolutistickou monarchii, že?
Co především chybí ve všech systémech, ve kterých víří referenda, většinové volby, odvolatelnost poslanců a další skvělá moudra, je návaznost tohoto (na asi pět plebiscitů ročně) omezeného způsobu tvorby zákonů na skutečnou vládu, tedy sbor pověřenců, řídících zemi (region, obec). Protože tam je problém. Podstatou změny musí být nově formulovaná moc výkonná.
A tak zatím naprostá většina nespokojenců věří, že demokracie je v pořádku, jen v naší „české“ se něco pokazilo. Optimisté doufají, že to bude opraveno. Pesimisté už přestali věřit, že k té opravě dojde v dohledné době a na aktivní politiku rezignovali. Modlí se jen aby to nebylo horší.
V každé době, v každé generaci existují lidé, kteří by si přáli, aby někdo přišel vymést ten Augiášův chlév. Aby někdo sebral bohatým bohatství, aby někdo přizpůsobil nepřizpůsobivé občany. V každé době je možno najít příznaky změn (které neproběhnou) a zárodky katastrof (které nenastanou). A v každé době je tu také robustní skupina těch, kteří soudí, že každá změna je k horšímu, protože prospěch z ní mají jen lumpové (a realita vývoje jim dává za pravdu). Jedna i druhá skupina jsou často ti samí lidé. Záleží na náladě, na tom co se zrovna dozvěděli ve zprávách, na tom co je dnes čeká v práci nebo doma.
Jen málokdo může žít s neustálým vědomím, že vše se děje špatně, že perspektivou je další krize, že nám vládnou tuneláři, že Evropská unie je nesmyslný projekt, že. … že, … že. Potřebujeme pozitivní perspektivu. Naději na postup v zaměstnání, děti na vysoké a hlavně zdraví. Tak jsme přežívali v komunismu, tak přežíváme i teď. A jedině máme-li naději a víru v budoucnost, jsme schopni akce. Jen pak se nás sejde na Václaváku sto tisíc. Není-li optimistická perspektiva v dohledu, jdeme se dívat z jiného okna. Soustředíme se na tu část reality, která optimistická je. Těšíme se na posezení s přáteli, na dobrou večeři, na dovolenou u moře. Vykopneme politiku a všechny úvahy o společnosti z našich myslí. Nedemonstrujeme. Není za co, soudruzi.

Publikováno v Britských listech 21.02.2012

Pevnost demokracie

Byl holý, bez drápů, bez tesáků. Ani v běhu nevynikal. Přesto přežil v divoké přírodě plné nepřátel. Člověk přežil, protože naslouchal hlasu své mysli, ve které nevědomky a nepřetržitě modeloval alternativy budoucnosti. Rozhodoval se na základě racionální sebereflexe, ale podkladem mu byly pocity, tušení, nutkání — signály pocházející z nevědomí. Naše moderní panovačné a zároveň vystrašené já ovšem nerado slyší, že není pánem v domě, kde se zjevují zapíraní a nežádoucí hosté, kteří rozhodují o nás bez nás.

Potlačená intuitivní lidská osobnost je i dnes plná mnohorozměrných modelů, komplexních časoprostorových obrazů, alternativních realit. Chceme-li využít potenciál této úžasné zásobárny, musíme hrát kartami, které rozdávají naši neviditelní souputníci. Neuzavírat stavidla představivosti nenechat se přesvědčit o vlastní nemohoucnosti. Nevytěsňovat znechucující a deprimující fakta. Snít o budoucnosti a věřit, že jako ozvěna imaginace se nám vrátí nejen nálady a pocity, ale i myšlenky a nápady, které povedou naše jednání tím správným směrem.

Spontánně organizované ekonomické systémy

Nazíráno pohledem vesmírného cestovatele je celé lidské společenství jen chaotickým hemžením v tenké vrstvě mezi skálou planety a vakuem kosmu. Ve skutečnosti je to však složitý, hierarchicky uspořádaný, superorganizmus, skládající se z mnoha miliard buněk, tančících v nekonečném množství procesů a hledajících pro tu chvíli nejvýhodnější místo v proudech energií, hmoty, informací, kapitálu, nových myšlenek a starých emocí.

Schizofrenické lidské buňky prožívají několik paralelních realit. Žijí v komunitě, kde se setkávají s ostatními, řeší problémy, rozhodují. Žijí také v soukromém, intimním prostoru rodiny, ve společenství s partnerem nebo osaměle. Především se však, ať z vlastní vůle nebo z nutnosti, realizují v prostoru ekonomickém. Tam, v živé dynamické síti příčin a následků se vytváří nekonečné množství cyklických smyček vzájemného ovlivňování. Buňky zaujímají svá místa bez inteligentního plánu pod tlakem probíhajících procesů. Díky zřetězeným interakcím se formují metastabilní skupiny schopné autonomních reakcí, rozhodování a jednání. Na vnější podněty tyto měňavky reagují nejen vlastní akcí, ale i změnou struktury – vyvíjí vlastně samy sebe.

Nebylo tomu tak vždy. Automatismu bránila komplexnost lidských entit a snaha nadaných jedinců promítat svou vůli do organizace tlup, kmenů, států a říší. Klima příznivé vzniku spontánně organizovaných socioekonomických celků nastalo na březích severního Atlantiku až v pozdním středověku. Nástup reformace obnažil v křesťanství od počátku latentně existující vědomí rovnosti lidských bytostí. Fenomén kapitálu přetavil majetek v moc. Zmnožující se zpětné vazby zformovaly homeostatickou procesní strukturu ekonomiky. Technická revoluce dodala zdroje fyzikální energie. Vytvořily se tepny přenášející hmotu a energii. Zdokonalil se nervový systém přenosu informací. A neschopnost valné většiny jedinců samostatně se orientovat v novém, pro ně chaoticky se měnícím a nepřehledném světě, vedla k rezignaci na vědomou snahu ovlivňovat celek v jiném než lokálním měřítku. Inteligentní bytosti nadané schopností sebereflexe se staly součástí procesů spontánní organizace. Ta má ovšem díky nim pravděpodobnostní charakter a její výsledek je vždy ovlivněn rozkladnými prvky individuální vůle i emotivně řízeného chování.

Spontánně organizovaná ekonomická superspolečenství vítězila. Nejen díky své inteligentní flexibilitě, ale také skrze zavedení nové funkce majetku coby kapitálu. Kapitál není jen vlastněné cosi, kapitál je energetické agens. Způsobuje změnu a pohyb. Má mnoho transformovatelných forem. Pracuje, je investován. Jeho přelévání a transformace je zároveň zdrojem informací o efektivnosti a potřebnosti procesů. Zdrojem informací je i vznik nebo zánik kapitálu (přeceňování hodnot akcií, komodit, energií, realit). všechny informace se uplatňují v autoregulačních procesech udržujících systém v dynamické prediktivní (díky informacím o budoucích obchodech) funkci.

Touha vlastnit majetek — kapitál – je lidský atavismus. Zčásti reálného smyslu zbavený instinkt, který se postupně stal – namísto spolupráce a vzájemné pomoci — hnacím motorem ekonomických procesů. Záměna účelu existence ekonomických společenství byla výhodná pro všechny. Z uspokojování menšinové touhy po bohatství profitovala i většina. Skrze vykořisťování jsme dospěli k racionální organizaci, technickému pokroku, snižování nákladů a zvyšování produkce nad všechny meze.

Posedlost kapitálem je jedním z projevů mentální lidské síly, dalšího agens, které hýbe ekonomickým světem. Síla myšlenek je to co přetváří výrobní technologie, zvyšuje hodnotu prodávaného zboží. Je to ale také síla tužeb, snů a přání. A ovšem i strachů, obav a nenávistí. Nepochybně též víry a lásky. Síla nevypočitatelná a obávaná, ale nepostradatelná. Nehmotné palivo pod kotlem lidských dějin.

Existence bohatých a mocných v ekonomickém systému se z pohledu procesních výhod jeví ne jako schválnost, ale prozřetelnost. Lidé pracují až do roztrhání těla, aby dosáhli legálních i nelegálních výhod. Aby získali majetek, aby mohli manipulovat jiné lidi. A mají-li moc, aby ji neztratili. Pozitivní i negativní motivace plodí iniciativu, pracovní nasazení. To ona umožňuje existenci. Sytí i ty, co moudře kroutí hlavami a jen přihlížejí bláznivému reji.

Stabilní skupiny — obchodní společnosti – hrají v systému osudovou roli. Jejich mozky tvoří lidští jedinci, kteří však pod hlavičkou firmy vytvářející novou, kolektivní, korporativní, nelidskou osobnost. Korporace mají specifikou sebereflexi, pud sebezáchovy, paměť, své soubory hodnot a vlastní životní filozofii odpovídající jejich raison d’etre, jímž je predátorské podnikatelské prostředí.

Izolované socioekonomické celky srostly na přelomu milénia do jediného globálního Systému. Motivy základních struktur se v něm opakují ve větších a ještě větších dimenzích. Instalatér funguje v zásadě stejně (nabídka a poptávka, akce, náklady, výnosy, zisk, bilance) jako velká nadnárodní společnost. Soubory pravidel, podle kterých se hraje ekonomická hra, tvoří traktory, jejichž neustálé opakování vytváří celoplanetární fraktální scenérii prolnutých hierarchických sítí bez dedikovaného kontrolního centra.

V síti probíhají vysoce dynamické nerovnovážné procesy během nichž dochází k bifurkačním kolapsům. V uzlových bodech se hodnoty kritických veličin mění skokem. Není ale předpověditelné kam. Neurčitost předpovědi přitom nesouvisí s úrovní našich znalostí, je inherentní vlastností systému.

Ve světě nekonečných ekonomických možností a nepředvídatelných budoucností se vzorce úspěšných procesů opakují a šíří. Takový úspěšný vzorec procesu se, proti vůli autoregulačních mechanismů, může někdy nekontrolovatelně šířit jako virus. Systém v takovém případě používá – stejně jako jiné organismy — metody likvidace infekce i za cenu poškození sama sebe. Ekonomové tomu říkají krize.

Demokracie jako inteligentní implantát

V prenatálních dobách Systému byla úsilím elitních mozků atlantické civilizace revitalizována idea řízení věcí konsensem a vůlí většiny a naroubována na strom křesťansko-židovského rituálu. Právě včas aby legitimizovala moc nových vládců, kteří měli tlustou peněženku, ale ne příliš dlouhý rodokmen. Řád nazývaný zastupitelská demokracie byl založen na rovnosti všech občanů, svobodě projevu a jednání a ochotě podřídit se vůli volených zástupců. A ovšem také na jejich ochotě nést následky nepřízně voličů.

Pomazanými reprezentanty nevědomého lidu se pochopitelně stávali bohatí, vzdělaní a v rozhodování zkušení. Ti interpretovali svobodu především jako právo vlastnit a podnikat. Ani rovnost od nich nedostal do vínku každý. Kdo byl obdařený schopnostmi, vynikal ctižádostí a měl potřebnou porci štěstí mohl však vstoupit do klubu a začít šplhat vyšším metám, byť zrozen na nejnižším stupni žebříku.

Demokracie v míře nebývalé nastolila vládu racionálního práva jenž bylo nezbytné pro podnikání a ukotvení vlastnických práv. Pravidelná obměna vládnoucí elity omezila možnost deformace regulačních vazeb. Stabilitu flexibilních struktur zajišťovala síť velkých vlastníků, nezávislých na aktuální politické konstelaci. Demokracie se ale stala i zdrojem lidskosti, ochránkyní procesu individualizace lidských bytostí.

Synergická kooperace mezi veřejným a podnikatelským prostorem se v demokracii realizuje skrze tvorbu a vymáhání zákonů, zajišťování infrastruktury nutné pro podnikání a veřejnými zakázkami podnikatelům. Vliv ekonomických subjektů se přenáší do státní a komunální sféry jak oficiálními kanály, tak skrze korupci. Toto nelegální ovlivňování běhu věcí mocí majetku, postavení či magie nebo náboženství je komunikační proces od nepaměti sloužící k interakci ekonomických subjektů navzájem i se státní mocí. Je to mocný hybatel společenského dění.

Demokratické zásady více či méně úspěšně aplikované ve veřejném prostoru, nikdy nepronikly do ekonomické oblasti. Svoboda podnikání jako jeden z mála atributů tam prolnuvších, mizí postupně s tím, jak fyzické osoby přecházejí z pozice přímých účastníků ekonomických procesů do vztahu zaměstnanců, řídících se příkazy. Mluvíme li o svobodě, rovnosti a solidaritě, máme proto na mysli výhradně jen tu část naší existence, která se odehrává ve veřejném prostoru.

Zrcadla lidských myslí

Ekonomické systémy formují lidské mysli – a jsou jimi samy ovlivňovány. Lidská mysl se také dlouhodobě mění v průběhu věků. Původně zrozený jako příslušník tlupy, navázaný na ni celou svou existencí, se moderní člověk vyvinul v individualistu. Růst životní úrovně, demokratické prostředí a upozadění religiozity vedly ke skokové transformaci lidské psychiky. Velkou roli sehrál fenomén Internetu skrze který získáváme obrovské množství informací i nové osobní vazby nevyžadující pupeční šňůry materiálních závislostí.

Informační sítě a technologický pokrok z nás učinily celoživotní psance. Rozvodněnou řekou změn jsme byli vytrženi z historických kotvišť ideologií a bezpečných přístavů tradic a vrženi na širé moře netušených možností, silných větrů a jako dům velkých vln. Jsme ztraceni v oceánu a střelky našich kompasů se beznadějně otáčí všemi směry.

Někde kolem však stále existují staletími formované kolektivní hodnoty. To co určuje jak se budeme dívat na svět, jak budeme reagovat ve vypjatých situacích. Předpisy chování a myšlení, které se nesmazatelně zapsaly do charakteru každého z nás. Naše retardovaná záchranná kotva v oceánu změn. Demokratická pravidla se jen pomalu stávají jejich uznávanou částí. Ale jen ve starých evropských a amerických demokraciích, v ostatních částech světa pod tenkým západním nátěrem prosvítají hodnoty jiných kultur a jiného času.

Bitva titánů a konec demokracie

Křehký květ demokracie dlouho zářil mezi dlažebními kostkami byznysu. V době celosvětové expanze totiž stačil ekonomickým systémům vliv – reprezentovaný množstvím neviditelných vyživujících a zároveň svazujících vláken, které pronikaly celou společností. Přímá moc nebyla výhodná a aktuální.

S novým miléniem se ale vše změnilo. Alternativní příkazové způsoby organizace ekonomiky, které skoro celé dvacáté století strašily spontánně organizované systémy, byly poraženy nebo marginalizovány. Demokracie definitivně ztratila punc beranidla a otvírače nových trhů. Individualizmus podkopal kolektivní základy efektivní kontroly politického dění. Signály avizující možnost vyčerpání přírodních zdrojů nabyly na intenzitě. Nastal čas na změnu.

V důsledku a pod záminkou jedenáctého září byl stvořen nepřítel a konstituována totalizující mašinérie, která se z USA rozšířila do celého severoatlantického prostoru. Odpůrci režimu mohou být bez průtahů puncováni na teroristy. Lidské bytosti mohou být mučeny a drženy v zajetí bez soudu. Kdykoli může být vyhlášena válka proti komukoli.

Další pohromou pro demokracii se stala finanční krize. Byla snad primárně vyvolána snahou Systému omezit rakovinný nádor přebujelé spekulační mánie. Léčbě však bylo úspěšně zabráněno zásahy politiků. Skrze státní intervence v podnikatelských subjektech se nicméně otevřela zadní vrátka k průniku skupinových korporativních inteligencí – predátorů pocházejících z nelidského světa – do teritoria věcí veřejných.

Zapojení vlád do řešení krize stálo a stojí obrovské peníze, ač nádor odstraněn nebyl. Velké země mohou peníze „tisknout“, v malých to nejde. Bitva o veřejný prostor v její nejnovější fázi se proto přesunula do světadílu malých států a jedné měny — do Evropy. Cílem není nic menšího než pohlcení sféry veřejných ekonomických aktivit a jejich transformace na regulérní soukromý byznys. Byznys financovaný tou nejméně problematickou cestou – z kontinuálně přitékajících daní.

Imperativem Systému je dosáhnout co nejvíc s nejmenšími náklady. Jsou proto celé oblasti demokratických aktivit, které stále mohou probíhat nezávisle, protože je výsledek není ekonomicky důležitý. Pozor ale — zkuste sáhnout na zahraniční politiku, na rozdělení daňových zdrojů, zkuste zvýšit daně bohatým, zkuste mluvit do státních zakázek nebo do financování politických stran. Zkuste jako lid odmítnout dluhy, které udělali nezodpovědní politici ve službách Systému.

To co se děje na celostátní úrovni je bez meškání prosazováno — jen s o poznání menší elegancí — na úrovni komunální. Je úplně jedno, kdo je zrovna u moci, zda levice či pravice. Vaše snaha vždy narazí na měkký marketingový rituál, který přikazuje tvářit se zaujatě, demokraticky diskutovat, získat čas, najít slabinu protivníka, zlehčit jeho argumenty, ustoupit v detailech a nemilosrdně prosadit to podstatné.

Lží a deformace reality se staly běžným zbožím — kdopak se stará v reklamě o pravdu? K uklidnění davů jsou využívány stejné prostředky jako k prosazení vybraného produktu na trhu. Podprahové útočení na instinkty, rozdělování společnosti na úspěšné a neúspěšné, varování neposlušných před následky neuvážených činů. A omlouvání situací, kdy se provalí neomalenost Systému místními chybami a nedozrálostí demokracie. Protestní prostředky osvědčené v demokratických časech jsou měkké moci dneška pro smích. Ona je moudře očekává a vítá, protože chápe, že lid se musí vybouřit, vypustit páru. I kdyby to mělo stát nějakou zapálenou pneumatiku a pár převrácených aut. A pro případ, že by se přece jen dělo něco vážného spí v blanických skalách nástroje skutečné moci, moci bez přívlastků. Zatím se jen shromažďují potřebná data, mapuje terén, infiltrují radikální struktury, připravují plány řešící mimořádné situace. Ale bude-li nejhůř, s velkou lítostí a pouze v zájmu ochrany společnosti — nelítostně a energicky nasadíme všechny páky, které nám zákon dává.

Zatímco si v Čechách lízáme postkomunistické bolístky, probíhá ve světě paralelně s privatizací demokracie další důležitý proces. Globální Systém se polarizuje podle hranic, které zhruba odpovídají geografii civilizačních okruhů na planetě. Vznikající subsystémy se přetlačují navzájem o planetární zdroje nutné v vytvoření ekonomické převahy. K tomu využívají i nově nabytou moc, díky které komplexně ovládají politické struktury a mediální tvůrce veřejného mínění na svém území. Takový je obraz dnešního světa.

Obrazy a modely jsou pohledem do budoucnosti

Živé obrazy představy, sny — to jsou alegorie reálných dějů, které nám pomáhají zaujmout postoj skrze vcítění se, skrze hlubší intuitivní pochopení. A je to právě postoj, názor, stanovisko, co nás aktivuje a když je třeba, vyprovokuje racionální vědomí k formulaci rozhodnutí, návodu k činu.

Úvahy o spontánně organizovaných ekonomických prostorech mohou u někoho vyústit v obdiv k Systému s jeho inteligencí a dynamikou. Někomu imponují adrenalinové sporty, někdo nedůvěřuje svým instinktům a raději svěří vše inteligentní „ruce trhu“. Někdo vidí v Systému šanci na vlastní zviditelnění. Je mnoho těch, kteří převzali filozofii a normy Systému a považují jeho vládu bez diskuze za jediné možné a správné řešení.

Osobně se nějak nemůžu s totálním průnikem byznysu do našich veřejných a soukromých hájenství, smířit. A tak přemýšlím o společnosti, kde jsou ekonomické procesy uznávány a ceněny jako zdroj obživy a existence, ale jsou jako pro život riskantní a nebezpečné konání striktně udržovány v označených mezích a je jim znemožněno, či přímo zakázáno, ovládnutí veřejného a soukromého. Kladu si otázku: je možno si takovou společnost vůbec představit?

Co Systém je a demokracie není aneb vítr změny

Globální ekonosystém nejde polidštit vyhlášením zákonů a kodexů jak si naše zpupnost a pýcha někdy představuje. Neporučíme větru a dešti. Masová víra, že vše je pod kontrolou neviditelné ruky trhu je také falešná, protože ona ruka už šmátrá v našich ložnicích. Scestné jsou i úvahy o nápravě skrze novou kostru ve starém těle. Pokusy vybudovat vznosnou architekturu podle plánů sociálních inženýrů už jednou skončily rozvalinami a ty rychle zarostly zmutovanou džunglí nezničitelné kapitalistické monokultury.

Systém je sice založen na našich špatných charakterových vlastnostech a nelibě vonící byť sofistikované funkcí kapitálu, je ale nepostradatelný, pokud nerezignujeme na šanci uživit skoro sedm miliard lidských bytostí tísnících se na planetě Zemi. Na planetě, které docházejí energetické a materiálové zdroje, která je zamořena produkty lidského metabolismu.

Systém nepřeje individualitě. Stejně jako naše tělo nemilosrdně likviduje nepotřebné buňky ve prospěch celku. Je inteligentní, ale postrádá lidské city. Humanismus je pro něj cizím slovem — pokud se na něm nedá vydělal. Aby mohl prosperovat, musí být hierarchický, musí mít svou úzkou elitu a pak velký zásobník bezduchých pracujících a konzumujících loutek. Svoboda se netoleruje, rovnost není efektivní. Solidarita a soucit jsou jen reklamní hesla.

Demokracie vznikla v časech, kdy lidské kolektivní já bylo ještě pod nevolnickou knutou, vrcholem ekonomiky byly manufaktury a lidé byli chudí, tak chudí, že nemohli ani myslet. Dnes však na obou stranách Atlantiku blahobytně žijí miliony individualistů. Internetem informovaných Internetem vzdělaných. V této blahobytné společnosti sílí vítr nespokojenosti Přináší touhu po změnách, po nových začátcích. Z ekonomických mraků modeluje apokalyptické vize.

Motorem narůstajícího pohybu není kupodivu strach o vymoženosti tradiční demokracie. Je to potřeba internetové generace realizovat se, potřeba řídit věci veřejné přímo bez prostředníků, bez bezzásadových politických struktur manipulovaných Systémem. Společnost IT individualistů nechce demokracii jako vyčpělý marketingový rituál. Chce rovnost sítě bez přívlastků. Chce ovlivňovat a řídit. Teď. On line.

Pevnost demokracie na divokém západě byznysu

Chce-li kdo čelit nevyhnutelnosti Systému s jeho mohutnou vitální energií, nevystačí s ideovým příštipkařením a pokoutným ucpáváním korupčních děr. Musí mít vizi, mapu cesty, aby nezabloudil v kapitálové džungli. Budiž naší vizí pro tuto chvíli víra, že pokračovatelkou přežité zastupitelské demokracie je řád, který jednoznačně a nekompromisně uzná rovnost všech lidí ve společenství a jejich právo nejen volit si zastupitele, ale také průběžně rozhodovat a řídit všude, kde je to jen možné. Rovná demokracie, kde lid není zdrojem moci, ale moc sama.

Nové paradigma vyžaduje především novou pokoru, dobrovolné uznání, že hloupý soused od naproti taky může mít názor, že banda puberťáků na skateboardech taky má názor, že i bába s dědou můžou mít názor. O realizaci nového paradigmatu je však možno uvažovat jen tam, kde blahobytně žijí informovaní, vzdělaní individualisté. To neznamená, že jsou schopnější a inteligentnější než obyvatelé chudých světadílů (často právě naopak). Nejsou však ovladatelní skrze tradici a ekonomiku. Mohou prezentovat své postoje nezávisle. Proto jen tam, kde se demokratické zásady staly součástí kolektivní paměti, je možno doufat v moudrost davu.

Nový řád a jeho instituce je nezbytné důkladně a nekompromisně odříznout od Systému. Rozpadající se budova zastupitelské demokracie je lidský konstrukt. Proto je legitimní ji zbořit a nahradit novou, uvážlivě projektovanou „pevností demokracie“ se silnými zdmi, vodními příkopy a padacími mosty. Zpoza zdí je pak možno se Systémem přátelsky komunikovat.

Zdi pevnosti nosné a věže obranné

Ekonomický prostor v sobě inherentně zahrnuje nerovnost a hierarchii. Musí to tak být, aby do sebe kolečka zapadala a vše fungovalo in time. Nový demokratický řád musí proto dehonestaci svobodného člověka v ekonomické mašinérii kompenzovat. Musí být neúnavným strážcem rovnosti, svobody a solidarity.

Lidskou touhu po důstojné existenci lze legalizovat především jako rovné právo na manifestaci postoje, postoje, který bude respektován. Postoje na jehož základě bude — je-li většinový – rozhodováno. Je však nutné vytvořit racionální mechanismy jak projevené postoje převést v rozhodnutí a zajistit sílu tato rozhodnutí praktikovat.

Mají-li být občanům předkládány k hlasování důležité zákony, rozpočtem státu počínaje (to se dá zvládnout pomocí modifikovaných mobilních telefonů), musí být jejich počet limitován. Švýcaři dobře vědí, že deset celostátních a deset místních referend za rok je maximum co občan snese. Musí proto být někdo, kdo rozhoduje o méně závažných zákonných úpravách a kdo formuluje otázky pro „velká“ hlasování.

Ani rovná demokracie se tudíž neobejde bez volených zástupců a také bez politických stran. Jejich moc je však nutno všemožně omezit. Také jmenovitou většinovou volbou zástupců v malých volebních okrscích a možností je odvolat počtem hlasů jen o jeden větším než kolika byli zvoleni. Zástupci takto vybraní budou jistě pilně pracovat a není proto důvodu aby kromě parlamentu, nereprezentovali voliče i v regionálních radách. Na úrovni obcí pak není třeba volit žádné rady a sbory, stačí volený starosta a (někde) jeho náměstci.

Funkce politických zástupců v oblasti výkonné moci je nepřetržitým zdrojem neprofesionálních rozhodnutí, majetkových deliktů a stranických schválností. Výkonnou moc je proto nutné organizovat apoliticky, implantovat do ní struktury obchodních (akciových) společností, které jsou stabilní a dlouhodobou existencí v Systému prověřené. Parlamentní výbory (výbory regionálních rad, starostové) vytvoří jistě rádi jejich představenstva. Jen takové struktury mají šanci odolat Systémové erozi. Panu prezidentu je možno ponechat pro radost rezort spravedlnosti, policii, armádu. A pochopitelně reprezentaci státu navenek.

To vše ovšem k eliminaci vlivu Systému nestačí. Je nutno využít jeho slabost pro zavedené struktury a nechuť ke všemu co chaoticky vzniká a zaniká. Kromě volených těles typu parlamentu musí proto existovat další — říkejme jim senáty – ke kontrole práce zvolených zástupců a státních institucí, k posuzování zda pro referenda byly vyčleněny ty skutečně důležité zákony. Nezkušení, losem vybraní senátoři musí mít k ruce sbor odborníků — něco jako současný NKÚ.

Veřejný a ekonomický prostor se vždy budou stýkat a prolínat. Je třeba energicky bránit neveřejnému, utajenému ovlivňování veřejné správy dnes prakticky všemocnými korporacemi, ale zároveň umožnit jimi volenému orgánu (Hospodářské komoře) zcela oficiálně zákonodárnou iniciativu až po blokaci prostředků státního rozpočtu, které jsou tvořeny z podnikatelských daní. Je jim také třeba dát samosprávnou pravomoc k vedení arbitráží, které nahradí některé funkce obchodních soudů.

Je nutno uznat a akcentovat právo fyzických osob ovlivňovat, omezovat a kontrolovat aktivity Systému. Regulativy tohoto procesu musí být ale nepřímé, měnící podmínky fungování ekonomických entit, nikoli jejich funkci či strukturu. Zavedením vhodných daní a jejich postupnou korigovanou změnou je možno měňavkovitou realitu ekonomiky vést požadovaným směrem. Podmínkou úspěšného ovlivňování ovšem je aby se regulátor vyskytoval mimo systém a nebyl jím podstatně ovlivňován.

Podmínkou úspěšného ubránění pevnosti demokracie je také dlouhodobě bezdlužní hospodaření společnosti a to jak státu, tak regionů, měst a obcí (zajisté je však možno pracovat s krátkodobými a střednědobými úvěry, ty ale musí mít jasné mechanismy splatnosti). Tohoto Kalouskova snu lze dosáhnout, aniž by bylo nutno přistoupit k drastickému omezení životní úrovně těch nejchudších a to přesto, že nejde jen o zajištění vyrovnaného rozpočtu. Ten musí být ziskový, aby bylo možno splácet dluhy už existující.

Základem úspor může být pravidlo, že co stát (obce) pro lidi garantuje, musí také být státem organizováno, nejlépe formou státních či obecních společností. Tak je možno pod jednou státní zdravotní pojišťovnou zorganizovat síť nemocnic, provozovat státní (krajskou, obecní) hromadnou dopravu či likvidovat odpad. Samozřejmě to znamená nevyvádět prostředky ze státního důchodového systému do soukromých fondů.

Dramaticky se dá snížit objem státních, regionálních i místních investic (byť postupně a třeba ne napořád). Je možno navýšit příjmy rozpočtů zvýšením horní sazby DPH (ta dolní nechť zůstane zachována) a zdanit podnikání na území státu. Podnikatelé využívající jeho infrastrukturu, zabírají půdu a vypouští škodliviny a mohou proto platit daň z hlavy navýšenou o procento obratu. V podnikatelské dani je možno zohledňovat i spotřebu energie nebo to jak se firmy starají o zaměstnance. Ale o tom všem už musí rozhodnout občané sami v jednom z prvních přímých hlasování.

Pohádka, která se nikdy nemůže uskutečnit

Tak mnozí z čtenářů nazvou návrh „Pevnosti demokracie“. Boj všech zavedených politických stran proti jeho prosazení, proti ztrátě příjmů a prestiže, by byl nepochybně lítý. Změny by byly nekompromisně odsouzeny všemi mediálními hlásnými troubami. Neprosazovali by je ani levicoví intelektuálové žijící v pozitivním dojmu, že svět se přes občasné třísky posouvá tím správným směrem. A lid — ta poslední naděje – má stále co jíst, pít a ani zábava mu nechybí. Hlas nemnoha, kterým dnešní vláda ve službě Systému přináší skutečnou bolest a utrpení, je slabý a nechuť ho slyšet velká.

Jsme zase jednou na okraji civilizace a tak se u nás kšeftuje s odpustky trochu neomaleně. I zpupnost kněží je vetší než bývá dobrým zvykem v centrální říši. Ale i tam Systém přebírá vládu a dychtí po moci. Předvídá a připravuje se na dobu, kdy hospodářského poklesu, kdy bude moc nutností, na dobu, kdy davy budou skutečně nespokojené.

Bylo by dobré, abychom byli na takovou dobu připraveni i my. I když – doba je nejistá a šance kvalitních předpovědí nevalná. I lib-lab kyvadélko odmítá věštit. A tak není vyloučeno, že vše se v dobré obrátí, ekonomika poroste, Kalousek zvýší důchody, Bárta postaví mnoho kilometrů dálnic a Drábek dá všem invalidům nové vozíky. A všichni, skutečně všichni, dostanou, náhradou za, v představách prožitá strádání, pozlacené kyčelní klouby. A už nikdy si nebudou muset utahovat opasky.

Jsme jen buňky v dračím těle

Užíváme si ještě plnými doušky ekonomické krize, ale už optimisticky nasloucháme hlasům věštícím lepší časy. A proto přehlížíme informační hodnotu té performance, kterou žije mediální scéna už celé dva roky. Lidskému druhu vyslané unikátní poselství se pomalu a jistě stává další promarněnou šanci. Dalším stupněm na schodišti do pekla, kterému říkáme pokrok.

Ve své pýše nejsme schopni popsat a pochopit – natož pozitivně ovlivnit – realitu vlastní existence. Vnímáme příběh lidstva jako soubor popsatelných procesů s uchopitelnými příčinami a předvídatelnými následky. Lidské pospolitosti ale nejsou podobné složitým – nicméně poznatelným – strojům majícím volant a řadící páku. Jsou to živoucí superorganizmy. Vyvíjejí se a přizpůsobují. Předvídají a plánují. Stárnou a umírají. A vůbec – mají spoustu práce a moc je nezajímá co si buňky jejich těl vymýšlejí.

Termit není inteligentní. Termití pospolitost ano. Dokáže budovat úžasné několikametrové stavby s komunikačními tunely a plantážemi hub. Hnízda, která jsou vybavená promyšleným větráním a je v nich udržována konstantní teplota a vlhkost. Za tento zázrak přírody může jev spontánní organizace. Každý prvek termitího superorganizmu odpovídá na vnější podněty specifickou reakcí. Informaci o tom posílá ostatním a pozměněné poselství se k němu po čase vrací a zpětně ovlivňuje jeho chování. V živé síti příčin a následků se vytváří množství cyklických smyček vzájemného ovlivňování. Díky zpětnovazebným interakcím se samovolně formuje dynamická hierarchická struktura prvků v pospolitosti, vznikají pravidla určující informační a energetické toky a formuje se (snad) něco nehmotného, co můžeme nazvat vědomím celku.

Spontánně organizované celky živých organizmů disponují novými překvapivými vlastnostmi. Díky vysoké proměnlivosti mohou reagovat na vnější podněty nejen změnou chování, ale i změnami struktury. Jejich reakce jsou tak v jistém smyslu analogické evolučním změnám. Mnohem podstatnější však je, že inteligence superorganizmu (vztaženo na jeho tvořivé a adaptační schopnosti) je mnohonásobně vyšší než inteligence množství neinteragujících jedinců.

Lidem je tendence organizovat se do větších celků vlastní od nepaměti. Máme tlupy, rodiny, kmeny, armády, státy, říše. Také obchodní společnosti trefně zvané právnické osoby. Všechny vykazují některé vlastnosti superorganizmů – nelze u nich odvodit vlastnosti celku z vlastností částí, mají cosi jako pud sebezáchovy či vlastní metabolismus. My sami o nich často mluvíme a uvažujeme v pojmech živých bytostí. Mlčky však předpokládáme, že každý takový celek má někde své lidské organizátory, vzniká a existuje podle jejich vůle a plánů. Tak nám velí pýcha pánů tvorstva.

Lidská společenství byla skutečně dlouho malá, s příliš přehledným množstvím zpětných vazeb, jejichž efektivní ovlivňování se nevymykalo vůli schopných jedinců. Možnosti spontánní organizace byly též limitované existencí pevných struktur – nábožensky podmíněných kast či dědičně vládnoucích rodů. Proto byl jev spontánní organizace v lidském sociálním prostoru dlouhou dobu přítomen jen okrajově. Klima příznivé vzniku velkých samovolně organizovaných celků nastalo na obou březích severního Atlantiku v pozdním středověku. Nástup reformace obnažil v křesťanství od počátku latentně existující vědomí rovnosti lidských bytostí bez ohledu na původ a postavení. Fenomén nové kapitalistické ekonomiky přetavil majetek v moc. Dohromady to znamenalo masivní erozi feudálních kastovních struktur.

Nová ekonomika se svými stále složitějšími a zmnožujícími se zpětnými vazbami položila základy spontánních homeostatických struktur. Technická revoluce dodala zdroje fyzikální a chemické energie. Vytvořily se tepny k jejímu přenosu a jiné transportující hmotu – suroviny a zboží. Zdokonalil se systém přenosu informací a zvýšila jeho spolehlivost. A přetrvávající neschopnost jedinců orientovat se v novém, chaoticky se měnícím a nepřehledném světě, vedla k rezignaci na vědomou snahu ovlivňovat celek v jiném než lokálním měřítku. Povědomí lidí o jejich roli pouhých buněk v rodících se ekonomických dinosaurech s vlastní inteligencí a vůlí, bylo zapomenuto.

Hmota a energie proudí denně sítěmi v nekonečných drahách. Kolují tisíce tun surovin, polotovarů, hotových výrobků. Jedinci slouží za úplatu jiným jedincům. Tisíce špičkových mozků přemýšlejí jak oblafnout své bližní a dosáhnout na další kvanta výhod. Jiné mozky konstruují nové, lepší, výnosnější cosi. Další bádají kam nasměrovat úsilí, aby to přineslo vyšší zisk. Energie jsou vrhány do nových projektů a investovány do nejistého příslibu budoucích výhod. Nové přístupy a struktury – nepřetržitě testovány konkurencí – ústí v revoluční trvalé změny, jsou zapomínány nebo končí katastrofami. Menší a větší ekonomické celky se vyvíjejí a přetvářejí. Soupeří o dosud neintegrovanou část populace i mezi sebou navzájem. Méně vyvinutí a méně schopní jedinci jsou pohlcováni těmi dokonalejšími. Až vznikne jediný celoplanetární a všemocný – SYSTÉM.

Lidský megaorganismus potřebuje ke své existenci – stejně jako jiní živí tvorové – energii. Produkujeme hory potravin aby nás udržely při životě, vysáváme ze země naftu a uhlí abychom vyrobili elektrickou energii, která za nás bude pracovat a poháněli nespočet samohybů převážejících naše těla. Postavili jsme hráze řekám a stavíme nové i větru. Ne dosti na tom, musíme ve své netrpělivosti čerpat fotovoltaickou energii přímo ze slunečních paprsků.

Důležité je však pro nás i jiné agens, energii podobné tím, že jeho působení je schopno vyvolat reakci, změnu, pohyb. Říkejme mu energie ekonomická. Mohli bychom ji také nazvat energií práce, zisku či nadhodnoty, nebo energií konkurenčních výhod. Neboť vzniká z práce a procesních nebo strukturních výhod (lepší organizace, nižší cena). Ve své kinetické formě umožňuje získat téměř vše a už její vidina nutí lidské stroje k vyšším výkonům. V potenciální formě slouží třeba pro hodnocení výhodnosti budoucích projektů. Její kvanta – peníze – kolují Systémem ve fyzické i elektronické formě. Vznik peněz je svázán s podnikáním a ziskem v několikastupňovém procesu. V první fázi dojde k výrobě hmotných nebo nehmotných (služby) statků. Reálný vznik ekonomických kvant však musí být potvrzen prodejem produktu a jeho užitím. Někdy se tak děje téměř okamžitě (u kadeřníka), v některých případech (poskytování hypotéčních úvěrů) může být období potvrzování značně dlouhé. Je tu však ještě další cosi působící reakci, změnu a pohyb. Mentální energie lidských myslí. Ve formě racionálních myšlenek přetvářející třeba výrobní technologie, ale ve formě revolučních idejí volající na barikády. Je to energie tužeb, snů a přání, ale také strachů, obav a nenávistí. Též ovšem energie víry a lásky. Energie nevypočitatelná a obávaná tak, že jí někteří odpírají právo na existenci.

Stejně tak jiní ve své pohodlnosti nechtějí přijmout myšlenku, že nežijeme uprostřed trochu hloupé a dobrodušné přírody, která si občas vyhodí z kopýtka, ale v podstatě je tu aby nám sloužila. Nepřipouští, že jsme hříčkou tvora jehož inteligenci a vůli nejsme schopni předvídat. Nepřipouští, že tomu bumbrlíčkovi vůbec nezáleží na osudu jednotlivé buňky, že má-li vůbec nějakou morálku, tak určitě jinou než je ta naše, lidská. Takovým lidem říkáme ekonomové a experti.

Máme co dělat s jinou, možná mnohem vyšší inteligencí, než je ta naše. Naznáme žádné jiné spontánně organizované celky jejichž prvky disponují vědomím, inteligencí a sebereflexí abychom mohli porovnávat. Nemůžeme nahlédnout do vědeckých knih abychom zahrnuli protivníky šrapnely citací. Ale přece něco – máme tu to zatracované náboženství. Existuje populární kreacionistická hypotéza o reinkarnaci nedokonalých duší, které znovu a znovu přicházejí na svět aby se polepšily. Trpí za chyby v minulých životech tak dlouho, až prohlédnou a promění se. Smyslem jejich existence přestane být moc, sláva, majetek. Stane se jím láska k bližním (duším). Takto proměněné duše mohou konečně opustit lidský svět a splynout s Bohem.

Podmínka lásky jako atributu bezkonfliktního spolubytí miliard Božích buněk není (jen) plodem Jeho dobrotivosti. Zdá se být nutností. Jen duše nekompromisně hořící láskou mohou v Boží lůně bezkonfliktně a dobrovolně spoluexistovat, s radostí spolupracovat a dále zvyšovat Jeho myšlenkovou kapacitu ke své věčné slávě. Jen duše hořící láskou se neporvou, nevytvoří klany a nezničí Boha, sebe i vesmír.

I my tady dole jsme všichni spojeni abychom přežili. Naše existence, životní úroveň naší rodiny, naše budoucnost – to vše je svázáno se Systémem pupeční šňůrou. On nám dává jídlo, oblečení a potěšení. On nám poskytuje ochranu a útočiště. Díky naší touze vyniknout a ovládat mu s radostí sloužíme až do roztrhání těla. Náš egoismus, naše sebestřednost, naše sobectví jsou lepidlem, které nahrazuje lásku. Kondicionovaná lidská masa je ideální svalovou hmotou. Je ovšem zřejmé, že od vyšší inteligence založené na takových principech nelze očekávat příliš slitování.

To je varování. Neboť náš systémový dinosaurus je nemocný, bude se léčit a to bude bolet. Možnost čerpat bez omezení energie je pro jeho existenci – jako pro všechny spontánně organizované celky – klíčová. Nejsou to pevné konstrukce , dají se přirovnat spíš k složité světelné fontáně. Její nádherná existence je krutě závislá na tlaku vody v potrubí a příkonu osvětlení. Stačí malé občasné výpadky a kouzlo je pryč. Omezenost planetárních zdrojů energie se tak už dnes (kdy zdaleka nemůžeme mluvit o nedostatku, jen o fluktuaci cen) stává zkouškou přežití lidského mraveniště.

Nové zdroje energie jsou stále dražší, stále méně dostupné. Ubývají také možnosti tvorby ekonomické energie – procesní a strukturální výhody mizí stejně jako geografické rozdíly v ceně práce a materiálů a v dostupnosti zboží. Organizace dosahuje vrcholu dokonalosti. Mizí i zdroje pozitivní mentální energie. Věda přináší stále méně objevů které mají šanci promítnout se do výrobních technologií a vlastností výrobků. Pokud se ještě takové bílé vrány (počítače) najdou, je aplikace nových technik limitována lidským faktorem. Všeobecný blahobyt zeslabuje motivaci jedinců oddat se plně Systému pro vidinu kariérního růstu. Naopak růst majetkových rozdílů, nejistota zaměstnání a obavy z budoucnosti živené médii jsou mohutné generátory negativní mentální energie plodící nespokojenost a závist, strach a obavy.

Nejvíc ze všeho však ohrožuje dinosaura tvorba nepravé ekonomické energie. Peníze tisknou státní banky – teoreticky v tom případě, kdy je uzavřeno množství úspěšných výrobních cyklů a výkonnost ekonomiky stoupá. Ve skutečnosti bohužel státní banky tisknou odedávna peněz víc a jejich hodnota pak klesá. S inflací si dinosaurus poradí a nevyhyne. Jeho druhová existence je ohrožena rakovinným bujením finančního kapitálu. Je iluzí, že ekonomickou energii lze produkovat pouze s využitím rozdílů v energetických potenciálech některých komodit, jako jsou akcie podniků nebo dluhopisy či v poslední době oblíbené „collateral bonds“. Finanční operace tohoto typu, provozované (ve srovnání s ještě nedávnou minulostí) v obrovském rozsahu, produkují vysoké virtuální zisky. Ty však nejsou skutečnými zdroji energie, nejsou dokonce ani zmíněnými poukázkami na peníze. Jsou založeny nadeklaraci zisku jako rozdílu hodnot, jejichž smysluplné stanovení je problematické a libovolné.

Spekulace samotné jsou nesporně prospěšným vynálezem. Využívají periodické změny hodnot k predikci úspěšnosti jednotlivých produktů a – v případě emisí nových akcií – k jejich podpoře. Jejich existence jako jakýchsi „oken do budoucnosti“ srazila na kolena reálný socializmus, který nemohl tento prognostický jev ničím nahradit. Proces však nabyl v jednadvacátém století takového rozsahu a formy, že se stal akutním nebezpečím. Namísto využívání přirozených pulsací spekulanti sami vytvářejí vlny a rozhoupávají loďku. Nové finanční deriváty bez vazby na reálnou ekonomiku generují obrovské množství čehosi, co je vydáváno za ekonomickou energii. Ta vstupuje do Systému, aby se teprve mnohem později ukázalo, že vlastně neexistuje. Naneštěstí banky nepůjčují tištěné peníze, pouze dávají příslib čerpání úvěru, aniž by měly tučné svazky bankovek uschovány ve svých sklepeních. Na tvorbu nových peněz tak nepotřebují ani tiskařskou barvu, ani papír. Jen několik úderů na klávesnici počítače. Rozdíl? Žádný není.

Imunitní reakci Systému, jeho snahu o likvidaci zhoubných aktivit finančního kapitálu, vyhodnocujeme – jak nám nabulíkovali sami pěstitelé nádorů – jako tak zvanou finanční krizi. Naše vlády se pak snaží ordinoval Systému „léky“. Nejšílenější z nich je „transfuze“ ekonomické energie nashromážděné ve státních pokladnách přímo do center zhoubného bujení. Naděje, že oslabený Systém bude schopen se s nemocí a našimi zásahy vypořádat bez použití drastických opatření, klesá k nule.

Krize – ta skutečná krize – klepe na dveře stále silněji. Její příchod bude signalizovat další vlna obranných reakcí Systému. Logicky se nabízí nevratná destrukce globálního finančního systému, definitivní ovládnutí nesystémových zásob ekonomické energie (daně), a konečně i snaha snížit celkový počet vyživovaných buněk. Příroda totiž na rozdíl od lidí nikdy nesází jen na rozvoj a růst. Její druhou – stejně přirozenou – tváří je omezování aktivity, zimní spánek, umírání. Humanisticky vychovaným jedincům připadají takové úvahy možná nepatřičné – ale ani oni přece nesmutní za miliony kožních buněk, které je denně bez života opouštějí.