Západní demokracie nestačí výzvám současného světa

Západní civilizací se šíří pocit hluboké nespokojenosti. A s ní i vědomí vnucené volby takzvaně menšího zla, ale přece jen zla. V USA, ve Francii, v Německu, v Rakousku. A vbrzku také v Čechách a na Moravě. Naše mysli intuitivně vědí, že cosi je velmi špatně, ale náš rozum si odmítá ujasnit, v jak hlubokém bahně vězíme. Jsme zmateni, hledáme příčiny, osobnosti, programy. Není nám po chuti připustit, že chyba není ani v lidech, ani v myšlenkách, ale v systému.

V pozdní mutaci hry na demokracii si občané České republiky nežijí špatně. Radují se z konzumního blahobytu. Brusel po nich hází fondovými miliardami. Platy rostou. Daně a pojistné jsou vybírány se slušným úspěchem. Zdravotní péče má problémy ale ve srovnání s bohatými západoevropskými státy na tom jsme překvapivě dobře. Zabezpečení ve stáří je možná ne úplně dostatečné, ale většina důchodců přece jen hlady neumírá. A naše banky? Jsou perlami na hrdle evropské buržoasie!

Díky internetu je svoboda projevu každého z nás větší než kdy dřív a navíc realizovatelná s minimálními náklady. Myšlenky se šíří bleskově k tisícům a miliónům očí a uší skrze sociální sítě. Volnost pohybu je přímo globální a na dovolené možno jezdit do nejnesmyslnějších adrenalinových destinací. Soukromé osoby vlastní svobodně majetek a manipulují s ním a manipulují jeho prostřednictvím. Akty všech možných voleb, kterými jsme rozmařile zahrnováni, jsou prvoplánově svobodné a zemi řídí v nich právoplatně zvolení politici.

Přítomnost, jakkoli ji možno – zvláště před volbami – kritizovat ze všech stran, není důvodem hlubokého občanského znechucení. Není důvodem k té až ke kořenům sahající nespokojenosti, není důvodem ke vzpouře, která by existující systém řízení věcí veřejných měla nahradit něčím novým, nevyzkoušeným, nebezpečným a možná ještě šílenějším. Musí tu být něco dalšího, co my, v přítomné racionalitě vědeckého kapitalismu už pevně vrostlí, štítíce se vševědoucích zrcadel a věšteb budoucnosti, ne plně rozeznáváme.

Naše poznávací schopnosti jsou omezeny a priori, protože názory a hodnoty, kterými jsme v realitě ukotveni, jsou výsledkem dlouhodobé infuze kolektivního vědomí komunity. Systém hodnot staří předávají mladým chráníce tak sami sebe před přirozenou agresivitou nové krve. Malé děti jsou chytány do pavoučích sítí aby z nich v letech dospívání bylo vysáto přirozené, nebezpečně hravé lidství. Pak teprve jsou vysazeny na padácích dospělosti do skutečného světa, kde jejich sotva dospělé rozostřené vědomí – stejně jako pomalu vařená žába – odmítá registrovat hrozby, které jsou za horizontem událostí.

Jestliže nás zvenku spoutává společnost, pak zevnitř tak činí nevědomé části našich myslí. Nevědomí, chránící naše psychosomatické entity před stresem, navádí k popírání katastrofického charakteru budoucnosti. Záměrně nás oslepuje a eliminuje tím psychický tlak vyplývající z realizovatelných hrozeb, který by nás mohl roztrhat na kusy. Pro všechno, co přesto v mlze dní zahlédneme, vytváří nevědomí uměle racionální zdůvodnění, v urputné snaze uchovat nám zdravý rozum.

Rozum ale přesto propadá dezorientaci, do které upadáme skrze všudypřítomné zrychlování společenského času. Zrychlující se běh světa byl kdysi úspěšně reflektován, nyní však rychlost překročila kritickou hodnotu, změny přicházejí příliš často a jsou stále podstatnější. Jejich katastrofická exponenciální dynamika, katalyzovaná technickým pokrokem, přetváří všechny partie společenského žití silou časového uragánu. Budoucnost požírá ocas minulosti a stále rychleji se stává přítomností. Instinkty pro přežití, nastavené podle času sběračských tlup, selhávají.

Naše bezradnosti jsou ještě umocněny vnuceným duálním viděním černé a bílé, pravdy a lži. Myšlení nezvyklé používat k rozhodování pravděpodobnostní modely reality je takovému triku otevřené. Není třeba zatajovat a popírat, jen zpochybňovat. Ze všech zpochybněných předpovědí si, podle naznačeného paradigmatu, vybíráme ty, které nejméně zneklidňují. Místo přípravy na budoucí vichřici se připravujeme na trochu silnější vánek, neboť ani takovému pozitivnímu vývoji nelze upřít určitou pravděpodobnost. Koho zajímá, je-li malá nebo velká?

Tradici komunity, nevědomou slepotu, časovou dezorientaci a bezradnost při hodnocení informací mohutně využívají ideologové vlivových center, ve kterých se seskupují ti, co na mají a vědí co chtějí. Jejich mantrou není korporátní totalita. I ta by musela dřív nebo později přijmout odpovědnost za své činy. Oni sázejí na dynamické řízení davu občanů, toho mediálně formovaného, nejistého a neukotveného stáda, prostřednictvím střídání jednoduchých, dobře zapamatovatelných optimistických a pesimistických memů. Strachem či nadšením bučící kravky je totiž možno lépe ovládat.

Nemaje dostatek znalostí, prostředků, času a trpělivosti k vyhodnocení informací, kterých se nám dostává (i nedostává), akceptujeme svět viděný pěti čočkami demokratického krasohledu. Optická deformace a fragmentace vnímaných obrazů způsobuje, že nevidíme reálnou budoucnost, jakkoli je její zobrazení dostupné a logicky zdůvodnitelné. Ona však přesto přichází aby pod svými kopyty rozdupala naší konzumní pohodu. My to nevíme, ale naše intuice to ví a bije na poplach. Protože proti tomu, co nás možná čeká, je otázka zda má být ve vládě Babiš nebo Bělobrádek naprostou prkotinou.

Budoucnost pro nás připravuje nový světový řád. Zatímco se občané opíjejí rohlíkem internetu a sociálních sítí, vstoupily do veřejného prostoru dobře organizované legie finančního kapitalismu. V systému řízení společnosti sice zůstávají zachovány formální atributy demokracie (na nižších úrovních jsou její rituály dokonce reálně funkční), veřejný prostor, nově ireversibilně propojený s ekonomickým, je však prorůstán skelety dědičných neofeudálních klanů, které operují místo s propůjčováním půdy (feudum) s lény kapitálu (půjčky, investice). Především ale na principu “sloužíš a já tě chráním” zajišťují namísto státu bezpečnost svým členům a participantům.

Aby se vytvořil permanentní pocit ohrožení, je veřejno-ekonomický prostor programově a uměle erodován – tu islamisty, tu komunisty, tu antiglobalisty, tu migranty, tu rasisty a xenofoby, tu krizemi, bublinami a vlnami inflace či deflace. Je opakovaně zpochybňována schopnost demokratických mechanismů (především rovnosti lidí při hlasování) generovat rozhodnutí, která zajistí ekonomickou a sociální bezpečnost.

Občané, zaneprázdněni vysilující obranou svých rodin, kariér a majetku, hledají východisko. A tím se postupně stává dědičné kastovnictví. V kastovním systému klanů, který se stává normou neofeudální společnosti, má každý své bezpečné místo i v dobách permanentní nejistoty. Ostrůvky lenních pánů, jejich biřiců (bankéři, manažeři, právníci a generálové) a služebnictva (politici, novináři, úředníci, programátoři, lékaři, umělci) ční nad rozbouřeným mořem amorfního lidského odpadu. Na hřbetech vzdutých vln se zuby nehty drží nižší střední třída s představou, že jednou bude vyvržena na bohatý břeh. V dolinách vln se odevzdaně topí totálně bezcenní, kterým z chudoby a strachu nepomůže nikdo a nikdy …

Budoucnost s sebou také nese horký dech pouště. Zrychlující se ohřívání planety je pro většinu lidí ohranou deskou, evergreenem, který nezajímá. Vždyť se jedná o pouze “pravděpodobnou” nepříjemnost, která je podávána v nezajímavé vědecké hantýrce a kterou eliminuje společné úsilí vlád všech států světa. A možná, že ta skvělá Pařížská dohoda vůbec nebude nutná jak říká DJT, protože příroda si pomůže sama. A když bude nejhůř, vymyslí chytré vědohlavy nějaký ten geoinženýrský trik.

Varování vědců před nadcházející katastrofou nemohou z principu být tak alarmující, jak by situace vyžadovala. Oni mluví newspeakem, ve kterém není místo pro naše zažité duální paradigma, ale jen pro různě vážené možnosti toho co má přijít. Newspeakem obsahujícím pojmy kterým pořádně nerozumíme a stydíme se to přiznat. Než se prokousávat nesrozumitelnou hantýrkou, raději vše házíme za hlavu a jdeme se opalovat.

Iracionální občanské odezvy na jev, který hrozí přesunout lidstvo (nebo jeho zbytky) zpět do doby kamenné, využívají lidské a korporátní entity, kterým vyhovuje další znejisťování a destabilizace společnosti. Na okraj jsou odsouváni už ne zastánci neoteplování, ale naopak ti co varují před nelogicky optimistickými vizemi a před přeceňováním možností emise skleníkových plynů omezit na únosnou míru.

Stačí se však hlouběji podívat na celý problém, abychom odhalili, že Pařížská dohoda je jen šidítkem, které je podstrkováno důvěřivým laikům a (spolu s novými granty a dotacemi) předem ohnutým užitečným “odborníkům”. A když už občas bulvární zdroje přijdou s nějakým senzačním odhalením neslavné budoucnosti ledních medvědů nebo korálových útesů; jsou takové příspěvky neprodleně v rámci objektivity a korektnosti anulovány informací o tom, jak statečné se všichni připravujeme na nastávající suchá období…

Budoucnost ale přináší lidstvu i smrtelnou nemoc. Kybermorem 4.0 se už vbrzku nakazí celá globální civilizace. Civilizace, která si zvykla na to, že stroje nahradily manuální dřinu, je ujišťována armádou dalších (někdy stejných) užitečných odborníků, že si zvykne i na učenlivé roboty s umělou inteligencí. Vcelku se nic neděje, jen si zopakujeme velkou průmyslovou násobilku (pardon revoluci), tentokrát v klidu, bez rozbíjení, že?

Skutečnost je však taková, že nejen paní Šichtařová, ale i pan Telička a mnozí další, vibrující dnes nadšením nad digitální budoucností, budou brzy sami nahraženi. To co přichází, to co neklepe a vchází do dveří, totiž nehodlá zlikvidovat takovou drobnost jako je manuální lidská práce. To likviduje práci duševní, lidské rozhodování, lidské myšlení a nakonec člověka jako inteligentní přírodní druh.

Ne prosím, není řeč o superinteligenci, která někdy v budoucnu možná překoná Einsteina, stane se novým Bohem a oprávní konečně náboženství vědy. Mluvím jen o obyčejných specializovaných, učících se počítačích vybavených elektricko-hydraulickými manipulátory. Počítačích, které se po stránce všeobecné inteligence nepochybně člověku nevyrovnají. Ale jejich výsledky prakticky v jakémkoli konkrétním oboru “lidské” činnosti člověka překonají. Tak jako ho už překonaly počítače, které umějí hrát šachy lépe než velmistři nebo počítače, které umějí diagnostikovat nemoci lépe než lékaři. Počítače, které umějí skládat hudbu a psát novinové články. Počítače, které umějí nahradit člověka v celé další škále činností, které v zaměstnání vykonáváme a ke kterým – přiznejme si – ne vždy se vyžaduje mozek génia.

Lidstvo zažilo v posledních čtyřech stoletích několik vln technologických revolucí. Všechny měly společného jmenovatele – rostoucí spotřebu energie a exponenciálně narůstající výrobu. To se rýmovalo, protože stejně exponenciálně rostla populace a blahobyt. A tím pádem poptávka. Revoluce myslících robotů je jiná. Globální trh je nasycený, porodnost v mnoha státech klesá. Výrobci se už dnes uchylují k takovým zvěrstvům jako je uměle omezovaná životnost produktů. Průmysl nemá kam expandovat. Zisky klesají.

Pětkrát levnější robotická práce je jednou z mála nadějí na jejich další růst. Lidé proto budou nahraženi naprosto nemilosrdně. Obrovské množství lidských bytostí ztratí práci. Nenajdou zaměstnání ve službách, protože jiní lidé nebudou mít čím nové služby zaplatit. Budou přežívat na sociálních dávkách, které se vzletně nazvou zaručený osobní příjem. Zas.. ný osobní příjem bude však dobrým obchodem jen pro potravináře (ha, zase Babiš) a pro firmy s levným ošacením. Na víc totiž novodobým rentiérům nezbude. Jejich nižší poptávka způsobí, že propuštěni další lidští zaměstnanci …

Každý naznačený aspekt budoucího vývoje je špatný sám o sobě. Následek jejich synergicky propojeného díla je však téměř nepředstavitelný. Noví feudálové, stejně jako byvší kapitalisté, touží po zisku. Primárně je ale vede strach. Strach, že by přišli o svůj majetek, svůj vliv, svou moc. Jejich největším nepřítelem je organizovaný stát nemajetných, informovaných, sebevědomých občanů, neboť ten je ve skutečné demokracii může – dokonce legálně – o jejich privilegia připravit.

Aby se tak nestalo, přetvořili tradiční politické strany na svého druhu madrasy, které produkují poslušné a všeho schopné kandidáty na vedoucí místa v demokratických institucích států a samospráv. Zároveň jsou likvidovány národní státy, kde ještě existuje jakási souvislost mezi zájmu většiny a aktivitou politických elit. Namísto nich zavádějí jakési “konsenzuální” řízení skrze jimi přímo úkolovanou nadstátní úřednicko-poliickou elitu existující mimo dosah občanů a vládnoucí prostřednictvím nadřazeného zákonodárství. Ani to ale nestačí. Protože demokratického systému se zatím zbavit nemohou – dokazuje skrze volby legitimitu jejich vlády – přenášejí zbytky suverenity státních aparátů na nově formované nadstátní instituce a tento proces kodifikují v mezinárodních smlouvách (viz například CETA).

Konečnou metou je přímá vláda majetku ve veřejném prostoru, protože jen ta zabezpečí jeho vlastníkům klidný spánek. Aby se tak stalo, je nutno ještě mnoho vykonat. Oteplování planety a kybermor umělé inteligence k tomu dávají obrovskou šanci a prostor. Neobyvatelnost některých oblastí planety a snížení produkce potravin povedou k tomu, že vlastnictví kapitálu, které dnes potrefeným nešťastníkům přináší jen o trochu lepší oblečení a o trochu rychlejší auta, se pro ně a jejich chráněnce stane vstupenkou do klubu bezpečných. Neboť za příslušný obnos se na horečnaté zemi stále najdou místa (Sibiř), kde se dá příjemně žít, máte-li na to.

Vzrůst teploty způsobí exodus miliónů obyvatel tropických a subtropických oblastí do bohatých oblastí mírného pásu. Není naprosto třeba vytvářet nějakou novou tupou rasu kříženců, stačí když bude obratně využíváno zmatků a nevraživosti původního obyvatelstva vůči nově příchozím skrze rozdílné kulturní vzorce. Dosud k nám totiž proudí v podstatě vzdělaní a movití migranti. S chudými – až je hlad vyžene na cestu – bude horší pořízení.

S růstem podílu Arabů, Hispánců, Afričanů, Indů a dalších na celkové populaci států Západu bude snadné stavět proti sobě čtvrtě měst i celé regiony a udržovat je v nenávisti na pokraji občanské války, tak aby jim nepřišla na mysl vzpoura proti systému. Ti, kterým vzpouru z hlavy vyhnat nelze, jsou už dnes efektivně sledováni. Už delší dobu je k dispozici technika, která umožňuje monitorovat pohyb, kontakty a zájmy lidí, ale i jejich nežádoucí budoucí aktivity. Není však v lidských silách zpracovat získaná data. Umělá inteligence si s tím hravě poradí a s rebely zatočí.

A rebelové se bezpochyby najdou. S tím jak poroste podíl nelidské práce napříč ekonomikou bude stále početnější kasta nezaměstnaných a nezaměstnatelných žijících z dávek zaručeného minimálního příjmu. Už v dnešní době dosahuje podíl mladých lidí bez práce v některých průmyslových zemích padesáti procent – a to jsme ještě žádné inteligentní roboty do praxe nenasadili!

Jakmile se celkový podíl kasty nezaměstnatelných na práceschopné populaci přiblíží třiceti procentům, vznikne ve veřejném prostoru extrémně volatilní stav. Neboť psychika neukotvených a frustrovaných lidí bez budoucnosti (a pracovních návyků) je vždy náchylná k násilným aktivitám, protože jen ty jsou účinné při vytváření nové, na práci a majetku nezaložené, sociální stratifikace.

Zrychlující čas zkracuje interval, ve kterém ještě můžeme na přicházející hrozby reagovat. Koncentrace majetku už proběhla a novodobí feudálové sedí na svých trůnech a pilně budují svou budoucí nedotknutelnost založenou na chaosu, kterému propadnou ti, kteří by jim mohli být nebezpeční. Oteplování planety se nezastavuje, protože jakkoli se Evropě a Severní Americe daří nezvyšovat emise, rostou emise v Číně a porostou především v Africe, která je na prahu civilizační exploze. Technologický rozvoj myslících počítačů je mohutně podporován potřebami armád a vyhlídkami investorů na další zisky. V neposlední řadě také armádou počítačových nadšenců, kteří pro řádky programů nevidí co nás v budoucnosti čeká.

Propaganda blokuje ještě možné akce tím, že vytváří virtuální realitu aktivity a úspěšného boje elit proti jevům, které nás ohrožují. Zároveň nás připravuje na to, že tyto jevy jsou nevyhnutelné, neodvolatelné. To není pravda. V příštích deseti letech bychom ještě byli schopni vývoj – za cenu energických a někdy bolestných opatření – zvrátit. V systému, kde mají rozhodující slovo ti, kteří katastrofickou budoucnost buď tolerují nebo sami záměrně budují, to ovšem nelze. Nelze to v systému, kde jsou rozhodnutí nemoudrých vládců schvalována a adorována manipulovaným davem, který se o politiku se stará jednou za čtyři roky měsíc před parlamentními volbami.

Řídíte-li kolotoč nebo korporaci a výsledky neodpovídají vašemu snažení, pokusíte se vyměnit lidi na vedoucích funkcích. Pokusíte se změnit podmínky, ve kterých váš systém řízení pracuje. A nepomůže-li ani to, musíte prostě změnit samotný systém, nebo zavřít krám. Snahy o změnu v rozměru států jsou pochopitelně nebezpečné a riskantní. Je nutné si vybrat jakým nebezpečím chceme čelit.

Zvítězit nad pravdou, lží a možná i nenávistí

Není to tak dávno, co jsme uháněli po informační dálnici blahobytného, soucitného, svobodného a všeznalého demokratického kapitalismu. Pak se ale věci nějak pokazily a zasekly. Najednou nás přesvědčují, že žijeme v nemilosrdném a nebezpečném světě dezinformací a manipulací, kde nesmíme nikomu a nic věřit. Současně nás ale nepřestali masírovat abychom měli pravdu, ctili pravdu, žili v pravdě. Za pravdu se dokonce bojuje i v parlamentu. A Jan Hus za pravdu zemřel, že.

My však, protože nedokážeme sloučit protichůdné imperativy, v hrůze z vlastní malosti a bezmoci, upadáme do komatického stavu, kdy informace odtud i odjinud neakceptujeme už jako sdělení o stavu světa, ale jen jako emocionální výzvy, které snad přinášejí vzrušení, rozčilení, blaho či bol, ne však fakta a souvislosti. A přesně tam a takové nás, občany demokratické civilizace jednadvacátého století, chtějí mít.

V dobách, kdy se zdál skutečným každý vodník a na paloucích tančily rusalky, vypěstoval si člověk, aby přežil, schopnost oddělovat informační zrno od plev. Aby přežil, musel být stále pozorný a ostražitý. Aby přežil, všemi způsoby cpal si jako holub vole hlavu od rána do večera novými poznatky. Kupodivu se z toho nezbláznil.

Bylo mu totiž dáno mimo vědomí stojící umění oceňování ne pravdivosti informací, ale jejich pravdě-podobnosti. Míra pravdě-podobnosti byla opakovaně testována nevědomým vkládáním jednotlivých sdělení do řetězců a sítí svázaných logickými, ovšem jen pravdě-podobnými příčinami a následky. Vrcholem celého procesu bylo pak vytváření komplexních více či méně pravdě-podobných alternativních modelů reálné budoucnosti skrze interpretaci pravdě-podobných změn těchto modelů v čase. Teprve, když nevědomí stanovilo nejpravděpodobnější cesty do budoucnosti, vstoupilo opět do hry vědomí, kterému byla budoucnost signalizována formou nečekaných vhledů do problémů, bleskových pochopení souvislostí, náhlých osvícení, ale také utkvělých denních obav a úzkostných nočních můr.

Dnes už naše přežití na rychlém a správném vyhodnocení informací nezávisí. Noční můry sice zůstaly, ale už nevíme co věští. Už se také nedožadujeme osvícení s potřebnou vervou a zoufalostí. Naše extrovertní vědomí surfuje po titulcích a nenaslouchá šepotu intuice. Nevědomá aktivita kamsi se vytratila. S ní i porozumění běhu tohoto světa.

Proces je to na první pohled přirozený, ve skutečnosti však záměrně řízený. Jsme kondiciováni tak, abychom na pravděpodobnostní hodnocení informací pohlíželi s odporem. Jsme naopak vedeni k tomu, abychom informace dělili na věro-hodné a nevěro-hodné. Ty první nutno zapsat do paměti, ty druhé radno zapomenout. Z věro-hodných informací ležících v paměti se časem a opakováním stávají uctívané pravdy. A z těch, kteří nám je poskytují, uctívaní věrozvěsti.

Věrohodné informace se dokonce stávají platidlem a jejich držení privilegiem, měřítkem úspěšnosti a znakem příslušnosti k elitě. Paradoxně se tak dostáváme do stavu, kdy informace musí být utajovány, aby získaly hodnotu a punc důvěryhodnosti. Jejich podpultový prodej vyvoleným pochopitelně znechucuje ty, co mezi elitu nepatří. Na elitářskou informační povýšenost reagují okázale projevovaným nezájmem. Tím ale dále upadá jejich pozornost a definitivně i intuitivní schopnost analyzovat informační toky. Nevědomí je totiž ustrojeno tak, že čeká na projevení vědomého zájmu a není-li zájem, věnuje se něčemu užitečnějšímu – třeba snění.

Pokusíme-li se ale poučeni navzdory rádcům o hlubší práci s informacemi, čeká nás zklamání. Naše pokusy narazí na nedokonalost vědomé mysli, na její neschopnost udržet velké množství faktů v souvislostech a tudíž na nemožnost odvodit z jejich existence relevantní závěry. Spíše než bychom si na otázky odpovídali, otázky vznášíme a tvoříme nové. To nás mate, znechucuje a vrací zpátky do pohodlné náruče věrozvěstů.

Projevíme-li ale dávku pokory a trpělivosti, objevíme v průběhu času, že právě jakoby bezcílné kladení otázek zahájilo proces, kterým jsme opět vyprovokovali a aktivovali nevědomí (nesnášející přímý nátlak a úkolování), které se nám po čase možná odvděčí nehledanou myšlenkou, zábleskem prozření nebo jen náhlým zaujetím zdánlivě nepodstatným detailem. A pochopitelně také už zmíněnými obavami a úzkostmi.

V nevědomých výpovědích nenacházíme věčné pravdy na klíč s jasnou objektivní logiku. Ve světě nevědomých pravděpodobností je pravda možnou, ale nikoli nutně existující a nutně poznatelnou variantou. Nevědomá subjektivní logika je temná, nejasná, nejistá a nekomunikovatelná. Tak jako od propagandy očištěný reálný svět. Ve světě pravděpodobností neexistuje jediná svatá cesta interpretace a hodnotu má každé sdělení, byť neúplné, upravené, nebo dokonce zfalšované. I alternativní logiky našich nepřátel mají svou nenulovou pravděpodobnost a vypovídací hodnotu.

Různé konsekvence příčin a následků znamenají různé alternativní příběhy. Tím, že žádný z nich předem vědomě nezavrhujeme připouštíme dokonce chaos postrádající jakoukoli logiku a necháváme na svém aktivním nevědomí, aby označilo ty uvěřitelnější a dalo nám doporučení, které z nich preferovat, rezignujeme ovšem na hledání svatého grálu jediné konečné pravdy. Tím ztrácíme možnost silné, nezpochybnitelné víry. Jsme však méně omezováni zdmi ideologií a můžeme svobodně kroužit nad krajinou, tetelící se v žáru různosti a odhalovat její, byť jen tušené, kontury.

Intuitivní vytváření pravděpodobných modelů budoucího, následované jejich převáděním do vědomí a korigováním racionální subjektivní logikou, vede k vytváření obrazů světa, které jsou méně závislé na vnějších (především mediálních) tlacích, nejsou černobílé a nevedou k fanatismu a nenávisti. Pomáhají formovat interaktivní, otevřený a flexibilní hodnotový systém.

Skálopevná jistotu správné cesty ovšem chybí a vize “jen” pravděpodobného budoucího ztěžují a někdy zcela znemožňují rozhodování. Rozhodovat na základě zvážení pravděpodobnosti je těžší, než rozhodování činěné na základě pravdy, slepé víry nebo emocí. A rozhodnutí, která jsme učinili bez jistoty pravdy, prosazovat, za taková rozhodnutí ba i bojovat, je ještě těžší. Zvláště musíme-li věrni pravděpodobnostnímu pohledu stále pochybovat a zvažovat, zda jsme budoucnost interpretovali správně.

Vládci našeho světa moudře pochopili, že člověk jednadvacátého století potřebuje alternativy. Proto i bezbřezí pochybovači jsou vítáni na palubě Titanicu. Labilní a nerozhodní, stále hledající a neschopní akce se hodí skoro stejně dobře jako ti neteční a bez zájmu, nebo ti, co kráčí s jásotem a klapkami na očích k lepším zítřkům. Bezbřehé pochybování je jen další verze bezmoci. Naučme se proto pochybovat, ale také rozhodovat.