Západní demokracie nestačí výzvám současného světa

Západní civilizací se šíří pocit hluboké nespokojenosti. A s ní i vědomí vnucené volby takzvaně menšího zla, ale přece jen zla. V USA, ve Francii, v Německu, v Rakousku. A vbrzku také v Čechách a na Moravě. Naše mysli intuitivně vědí, že cosi je velmi špatně, ale náš rozum si odmítá ujasnit, v jak hlubokém bahně vězíme. Jsme zmateni, hledáme příčiny, osobnosti, programy. Není nám po chuti připustit, že chyba není ani v lidech, ani v myšlenkách, ale v systému.

V pozdní mutaci hry na demokracii si občané České republiky nežijí špatně. Radují se z konzumního blahobytu. Brusel po nich hází fondovými miliardami. Platy rostou. Daně a pojistné jsou vybírány se slušným úspěchem. Zdravotní péče má problémy ale ve srovnání s bohatými západoevropskými státy na tom jsme překvapivě dobře. Zabezpečení ve stáří je možná ne úplně dostatečné, ale většina důchodců přece jen hlady neumírá. A naše banky? Jsou perlami na hrdle evropské buržoasie!

Díky internetu je svoboda projevu každého z nás větší než kdy dřív a navíc realizovatelná s minimálními náklady. Myšlenky se šíří bleskově k tisícům a miliónům očí a uší skrze sociální sítě. Volnost pohybu je přímo globální a na dovolené možno jezdit do nejnesmyslnějších adrenalinových destinací. Soukromé osoby vlastní svobodně majetek a manipulují s ním a manipulují jeho prostřednictvím. Akty všech možných voleb, kterými jsme rozmařile zahrnováni, jsou prvoplánově svobodné a zemi řídí v nich právoplatně zvolení politici.

Přítomnost, jakkoli ji možno – zvláště před volbami – kritizovat ze všech stran, není důvodem hlubokého občanského znechucení. Není důvodem k té až ke kořenům sahající nespokojenosti, není důvodem ke vzpouře, která by existující systém řízení věcí veřejných měla nahradit něčím novým, nevyzkoušeným, nebezpečným a možná ještě šílenějším. Musí tu být něco dalšího, co my, v přítomné racionalitě vědeckého kapitalismu už pevně vrostlí, štítíce se vševědoucích zrcadel a věšteb budoucnosti, ne plně rozeznáváme.

Naše poznávací schopnosti jsou omezeny a priori, protože názory a hodnoty, kterými jsme v realitě ukotveni, jsou výsledkem dlouhodobé infuze kolektivního vědomí komunity. Systém hodnot staří předávají mladým chráníce tak sami sebe před přirozenou agresivitou nové krve. Malé děti jsou chytány do pavoučích sítí aby z nich v letech dospívání bylo vysáto přirozené, nebezpečně hravé lidství. Pak teprve jsou vysazeny na padácích dospělosti do skutečného světa, kde jejich sotva dospělé rozostřené vědomí – stejně jako pomalu vařená žába – odmítá registrovat hrozby, které jsou za horizontem událostí.

Jestliže nás zvenku spoutává společnost, pak zevnitř tak činí nevědomé části našich myslí. Nevědomí, chránící naše psychosomatické entity před stresem, navádí k popírání katastrofického charakteru budoucnosti. Záměrně nás oslepuje a eliminuje tím psychický tlak vyplývající z realizovatelných hrozeb, který by nás mohl roztrhat na kusy. Pro všechno, co přesto v mlze dní zahlédneme, vytváří nevědomí uměle racionální zdůvodnění, v urputné snaze uchovat nám zdravý rozum.

Rozum ale přesto propadá dezorientaci, do které upadáme skrze všudypřítomné zrychlování společenského času. Zrychlující se běh světa byl kdysi úspěšně reflektován, nyní však rychlost překročila kritickou hodnotu, změny přicházejí příliš často a jsou stále podstatnější. Jejich katastrofická exponenciální dynamika, katalyzovaná technickým pokrokem, přetváří všechny partie společenského žití silou časového uragánu. Budoucnost požírá ocas minulosti a stále rychleji se stává přítomností. Instinkty pro přežití, nastavené podle času sběračských tlup, selhávají.

Naše bezradnosti jsou ještě umocněny vnuceným duálním viděním černé a bílé, pravdy a lži. Myšlení nezvyklé používat k rozhodování pravděpodobnostní modely reality je takovému triku otevřené. Není třeba zatajovat a popírat, jen zpochybňovat. Ze všech zpochybněných předpovědí si, podle naznačeného paradigmatu, vybíráme ty, které nejméně zneklidňují. Místo přípravy na budoucí vichřici se připravujeme na trochu silnější vánek, neboť ani takovému pozitivnímu vývoji nelze upřít určitou pravděpodobnost. Koho zajímá, je-li malá nebo velká?

Tradici komunity, nevědomou slepotu, časovou dezorientaci a bezradnost při hodnocení informací mohutně využívají ideologové vlivových center, ve kterých se seskupují ti, co na mají a vědí co chtějí. Jejich mantrou není korporátní totalita. I ta by musela dřív nebo později přijmout odpovědnost za své činy. Oni sázejí na dynamické řízení davu občanů, toho mediálně formovaného, nejistého a neukotveného stáda, prostřednictvím střídání jednoduchých, dobře zapamatovatelných optimistických a pesimistických memů. Strachem či nadšením bučící kravky je totiž možno lépe ovládat.

Nemaje dostatek znalostí, prostředků, času a trpělivosti k vyhodnocení informací, kterých se nám dostává (i nedostává), akceptujeme svět viděný pěti čočkami demokratického krasohledu. Optická deformace a fragmentace vnímaných obrazů způsobuje, že nevidíme reálnou budoucnost, jakkoli je její zobrazení dostupné a logicky zdůvodnitelné. Ona však přesto přichází aby pod svými kopyty rozdupala naší konzumní pohodu. My to nevíme, ale naše intuice to ví a bije na poplach. Protože proti tomu, co nás možná čeká, je otázka zda má být ve vládě Babiš nebo Bělobrádek naprostou prkotinou.

Budoucnost pro nás připravuje nový světový řád. Zatímco se občané opíjejí rohlíkem internetu a sociálních sítí, vstoupily do veřejného prostoru dobře organizované legie finančního kapitalismu. V systému řízení společnosti sice zůstávají zachovány formální atributy demokracie (na nižších úrovních jsou její rituály dokonce reálně funkční), veřejný prostor, nově ireversibilně propojený s ekonomickým, je však prorůstán skelety dědičných neofeudálních klanů, které operují místo s propůjčováním půdy (feudum) s lény kapitálu (půjčky, investice). Především ale na principu “sloužíš a já tě chráním” zajišťují namísto státu bezpečnost svým členům a participantům.

Aby se vytvořil permanentní pocit ohrožení, je veřejno-ekonomický prostor programově a uměle erodován – tu islamisty, tu komunisty, tu antiglobalisty, tu migranty, tu rasisty a xenofoby, tu krizemi, bublinami a vlnami inflace či deflace. Je opakovaně zpochybňována schopnost demokratických mechanismů (především rovnosti lidí při hlasování) generovat rozhodnutí, která zajistí ekonomickou a sociální bezpečnost.

Občané, zaneprázdněni vysilující obranou svých rodin, kariér a majetku, hledají východisko. A tím se postupně stává dědičné kastovnictví. V kastovním systému klanů, který se stává normou neofeudální společnosti, má každý své bezpečné místo i v dobách permanentní nejistoty. Ostrůvky lenních pánů, jejich biřiců (bankéři, manažeři, právníci a generálové) a služebnictva (politici, novináři, úředníci, programátoři, lékaři, umělci) ční nad rozbouřeným mořem amorfního lidského odpadu. Na hřbetech vzdutých vln se zuby nehty drží nižší střední třída s představou, že jednou bude vyvržena na bohatý břeh. V dolinách vln se odevzdaně topí totálně bezcenní, kterým z chudoby a strachu nepomůže nikdo a nikdy …

Budoucnost s sebou také nese horký dech pouště. Zrychlující se ohřívání planety je pro většinu lidí ohranou deskou, evergreenem, který nezajímá. Vždyť se jedná o pouze “pravděpodobnou” nepříjemnost, která je podávána v nezajímavé vědecké hantýrce a kterou eliminuje společné úsilí vlád všech států světa. A možná, že ta skvělá Pařížská dohoda vůbec nebude nutná jak říká DJT, protože příroda si pomůže sama. A když bude nejhůř, vymyslí chytré vědohlavy nějaký ten geoinženýrský trik.

Varování vědců před nadcházející katastrofou nemohou z principu být tak alarmující, jak by situace vyžadovala. Oni mluví newspeakem, ve kterém není místo pro naše zažité duální paradigma, ale jen pro různě vážené možnosti toho co má přijít. Newspeakem obsahujícím pojmy kterým pořádně nerozumíme a stydíme se to přiznat. Než se prokousávat nesrozumitelnou hantýrkou, raději vše házíme za hlavu a jdeme se opalovat.

Iracionální občanské odezvy na jev, který hrozí přesunout lidstvo (nebo jeho zbytky) zpět do doby kamenné, využívají lidské a korporátní entity, kterým vyhovuje další znejisťování a destabilizace společnosti. Na okraj jsou odsouváni už ne zastánci neoteplování, ale naopak ti co varují před nelogicky optimistickými vizemi a před přeceňováním možností emise skleníkových plynů omezit na únosnou míru.

Stačí se však hlouběji podívat na celý problém, abychom odhalili, že Pařížská dohoda je jen šidítkem, které je podstrkováno důvěřivým laikům a (spolu s novými granty a dotacemi) předem ohnutým užitečným “odborníkům”. A když už občas bulvární zdroje přijdou s nějakým senzačním odhalením neslavné budoucnosti ledních medvědů nebo korálových útesů; jsou takové příspěvky neprodleně v rámci objektivity a korektnosti anulovány informací o tom, jak statečné se všichni připravujeme na nastávající suchá období…

Budoucnost ale přináší lidstvu i smrtelnou nemoc. Kybermorem 4.0 se už vbrzku nakazí celá globální civilizace. Civilizace, která si zvykla na to, že stroje nahradily manuální dřinu, je ujišťována armádou dalších (někdy stejných) užitečných odborníků, že si zvykne i na učenlivé roboty s umělou inteligencí. Vcelku se nic neděje, jen si zopakujeme velkou průmyslovou násobilku (pardon revoluci), tentokrát v klidu, bez rozbíjení, že?

Skutečnost je však taková, že nejen paní Šichtařová, ale i pan Telička a mnozí další, vibrující dnes nadšením nad digitální budoucností, budou brzy sami nahraženi. To co přichází, to co neklepe a vchází do dveří, totiž nehodlá zlikvidovat takovou drobnost jako je manuální lidská práce. To likviduje práci duševní, lidské rozhodování, lidské myšlení a nakonec člověka jako inteligentní přírodní druh.

Ne prosím, není řeč o superinteligenci, která někdy v budoucnu možná překoná Einsteina, stane se novým Bohem a oprávní konečně náboženství vědy. Mluvím jen o obyčejných specializovaných, učících se počítačích vybavených elektricko-hydraulickými manipulátory. Počítačích, které se po stránce všeobecné inteligence nepochybně člověku nevyrovnají. Ale jejich výsledky prakticky v jakémkoli konkrétním oboru “lidské” činnosti člověka překonají. Tak jako ho už překonaly počítače, které umějí hrát šachy lépe než velmistři nebo počítače, které umějí diagnostikovat nemoci lépe než lékaři. Počítače, které umějí skládat hudbu a psát novinové články. Počítače, které umějí nahradit člověka v celé další škále činností, které v zaměstnání vykonáváme a ke kterým – přiznejme si – ne vždy se vyžaduje mozek génia.

Lidstvo zažilo v posledních čtyřech stoletích několik vln technologických revolucí. Všechny měly společného jmenovatele – rostoucí spotřebu energie a exponenciálně narůstající výrobu. To se rýmovalo, protože stejně exponenciálně rostla populace a blahobyt. A tím pádem poptávka. Revoluce myslících robotů je jiná. Globální trh je nasycený, porodnost v mnoha státech klesá. Výrobci se už dnes uchylují k takovým zvěrstvům jako je uměle omezovaná životnost produktů. Průmysl nemá kam expandovat. Zisky klesají.

Pětkrát levnější robotická práce je jednou z mála nadějí na jejich další růst. Lidé proto budou nahraženi naprosto nemilosrdně. Obrovské množství lidských bytostí ztratí práci. Nenajdou zaměstnání ve službách, protože jiní lidé nebudou mít čím nové služby zaplatit. Budou přežívat na sociálních dávkách, které se vzletně nazvou zaručený osobní příjem. Zas.. ný osobní příjem bude však dobrým obchodem jen pro potravináře (ha, zase Babiš) a pro firmy s levným ošacením. Na víc totiž novodobým rentiérům nezbude. Jejich nižší poptávka způsobí, že propuštěni další lidští zaměstnanci …

Každý naznačený aspekt budoucího vývoje je špatný sám o sobě. Následek jejich synergicky propojeného díla je však téměř nepředstavitelný. Noví feudálové, stejně jako byvší kapitalisté, touží po zisku. Primárně je ale vede strach. Strach, že by přišli o svůj majetek, svůj vliv, svou moc. Jejich největším nepřítelem je organizovaný stát nemajetných, informovaných, sebevědomých občanů, neboť ten je ve skutečné demokracii může – dokonce legálně – o jejich privilegia připravit.

Aby se tak nestalo, přetvořili tradiční politické strany na svého druhu madrasy, které produkují poslušné a všeho schopné kandidáty na vedoucí místa v demokratických institucích států a samospráv. Zároveň jsou likvidovány národní státy, kde ještě existuje jakási souvislost mezi zájmu většiny a aktivitou politických elit. Namísto nich zavádějí jakési “konsenzuální” řízení skrze jimi přímo úkolovanou nadstátní úřednicko-poliickou elitu existující mimo dosah občanů a vládnoucí prostřednictvím nadřazeného zákonodárství. Ani to ale nestačí. Protože demokratického systému se zatím zbavit nemohou – dokazuje skrze volby legitimitu jejich vlády – přenášejí zbytky suverenity státních aparátů na nově formované nadstátní instituce a tento proces kodifikují v mezinárodních smlouvách (viz například CETA).

Konečnou metou je přímá vláda majetku ve veřejném prostoru, protože jen ta zabezpečí jeho vlastníkům klidný spánek. Aby se tak stalo, je nutno ještě mnoho vykonat. Oteplování planety a kybermor umělé inteligence k tomu dávají obrovskou šanci a prostor. Neobyvatelnost některých oblastí planety a snížení produkce potravin povedou k tomu, že vlastnictví kapitálu, které dnes potrefeným nešťastníkům přináší jen o trochu lepší oblečení a o trochu rychlejší auta, se pro ně a jejich chráněnce stane vstupenkou do klubu bezpečných. Neboť za příslušný obnos se na horečnaté zemi stále najdou místa (Sibiř), kde se dá příjemně žít, máte-li na to.

Vzrůst teploty způsobí exodus miliónů obyvatel tropických a subtropických oblastí do bohatých oblastí mírného pásu. Není naprosto třeba vytvářet nějakou novou tupou rasu kříženců, stačí když bude obratně využíváno zmatků a nevraživosti původního obyvatelstva vůči nově příchozím skrze rozdílné kulturní vzorce. Dosud k nám totiž proudí v podstatě vzdělaní a movití migranti. S chudými – až je hlad vyžene na cestu – bude horší pořízení.

S růstem podílu Arabů, Hispánců, Afričanů, Indů a dalších na celkové populaci států Západu bude snadné stavět proti sobě čtvrtě měst i celé regiony a udržovat je v nenávisti na pokraji občanské války, tak aby jim nepřišla na mysl vzpoura proti systému. Ti, kterým vzpouru z hlavy vyhnat nelze, jsou už dnes efektivně sledováni. Už delší dobu je k dispozici technika, která umožňuje monitorovat pohyb, kontakty a zájmy lidí, ale i jejich nežádoucí budoucí aktivity. Není však v lidských silách zpracovat získaná data. Umělá inteligence si s tím hravě poradí a s rebely zatočí.

A rebelové se bezpochyby najdou. S tím jak poroste podíl nelidské práce napříč ekonomikou bude stále početnější kasta nezaměstnaných a nezaměstnatelných žijících z dávek zaručeného minimálního příjmu. Už v dnešní době dosahuje podíl mladých lidí bez práce v některých průmyslových zemích padesáti procent – a to jsme ještě žádné inteligentní roboty do praxe nenasadili!

Jakmile se celkový podíl kasty nezaměstnatelných na práceschopné populaci přiblíží třiceti procentům, vznikne ve veřejném prostoru extrémně volatilní stav. Neboť psychika neukotvených a frustrovaných lidí bez budoucnosti (a pracovních návyků) je vždy náchylná k násilným aktivitám, protože jen ty jsou účinné při vytváření nové, na práci a majetku nezaložené, sociální stratifikace.

Zrychlující čas zkracuje interval, ve kterém ještě můžeme na přicházející hrozby reagovat. Koncentrace majetku už proběhla a novodobí feudálové sedí na svých trůnech a pilně budují svou budoucí nedotknutelnost založenou na chaosu, kterému propadnou ti, kteří by jim mohli být nebezpeční. Oteplování planety se nezastavuje, protože jakkoli se Evropě a Severní Americe daří nezvyšovat emise, rostou emise v Číně a porostou především v Africe, která je na prahu civilizační exploze. Technologický rozvoj myslících počítačů je mohutně podporován potřebami armád a vyhlídkami investorů na další zisky. V neposlední řadě také armádou počítačových nadšenců, kteří pro řádky programů nevidí co nás v budoucnosti čeká.

Propaganda blokuje ještě možné akce tím, že vytváří virtuální realitu aktivity a úspěšného boje elit proti jevům, které nás ohrožují. Zároveň nás připravuje na to, že tyto jevy jsou nevyhnutelné, neodvolatelné. To není pravda. V příštích deseti letech bychom ještě byli schopni vývoj – za cenu energických a někdy bolestných opatření – zvrátit. V systému, kde mají rozhodující slovo ti, kteří katastrofickou budoucnost buď tolerují nebo sami záměrně budují, to ovšem nelze. Nelze to v systému, kde jsou rozhodnutí nemoudrých vládců schvalována a adorována manipulovaným davem, který se o politiku se stará jednou za čtyři roky měsíc před parlamentními volbami.

Řídíte-li kolotoč nebo korporaci a výsledky neodpovídají vašemu snažení, pokusíte se vyměnit lidi na vedoucích funkcích. Pokusíte se změnit podmínky, ve kterých váš systém řízení pracuje. A nepomůže-li ani to, musíte prostě změnit samotný systém, nebo zavřít krám. Snahy o změnu v rozměru států jsou pochopitelně nebezpečné a riskantní. Je nutné si vybrat jakým nebezpečím chceme čelit.

Zvítězit nad pravdou, lží a možná i nenávistí

Není to tak dávno, co jsme uháněli po informační dálnici blahobytného, soucitného, svobodného a všeznalého demokratického kapitalismu. Pak se ale věci nějak pokazily a zasekly. Najednou nás přesvědčují, že žijeme v nemilosrdném a nebezpečném světě dezinformací a manipulací, kde nesmíme nikomu a nic věřit. Současně nás ale nepřestali masírovat abychom měli pravdu, ctili pravdu, žili v pravdě. Za pravdu se dokonce bojuje i v parlamentu. A Jan Hus za pravdu zemřel, že.

My však, protože nedokážeme sloučit protichůdné imperativy, v hrůze z vlastní malosti a bezmoci, upadáme do komatického stavu, kdy informace odtud i odjinud neakceptujeme už jako sdělení o stavu světa, ale jen jako emocionální výzvy, které snad přinášejí vzrušení, rozčilení, blaho či bol, ne však fakta a souvislosti. A přesně tam a takové nás, občany demokratické civilizace jednadvacátého století, chtějí mít.

V dobách, kdy se zdál skutečným každý vodník a na paloucích tančily rusalky, vypěstoval si člověk, aby přežil, schopnost oddělovat informační zrno od plev. Aby přežil, musel být stále pozorný a ostražitý. Aby přežil, všemi způsoby cpal si jako holub vole hlavu od rána do večera novými poznatky. Kupodivu se z toho nezbláznil.

Bylo mu totiž dáno mimo vědomí stojící umění oceňování ne pravdivosti informací, ale jejich pravdě-podobnosti. Míra pravdě-podobnosti byla opakovaně testována nevědomým vkládáním jednotlivých sdělení do řetězců a sítí svázaných logickými, ovšem jen pravdě-podobnými příčinami a následky. Vrcholem celého procesu bylo pak vytváření komplexních více či méně pravdě-podobných alternativních modelů reálné budoucnosti skrze interpretaci pravdě-podobných změn těchto modelů v čase. Teprve, když nevědomí stanovilo nejpravděpodobnější cesty do budoucnosti, vstoupilo opět do hry vědomí, kterému byla budoucnost signalizována formou nečekaných vhledů do problémů, bleskových pochopení souvislostí, náhlých osvícení, ale také utkvělých denních obav a úzkostných nočních můr.

Dnes už naše přežití na rychlém a správném vyhodnocení informací nezávisí. Noční můry sice zůstaly, ale už nevíme co věští. Už se také nedožadujeme osvícení s potřebnou vervou a zoufalostí. Naše extrovertní vědomí surfuje po titulcích a nenaslouchá šepotu intuice. Nevědomá aktivita kamsi se vytratila. S ní i porozumění běhu tohoto světa.

Proces je to na první pohled přirozený, ve skutečnosti však záměrně řízený. Jsme kondiciováni tak, abychom na pravděpodobnostní hodnocení informací pohlíželi s odporem. Jsme naopak vedeni k tomu, abychom informace dělili na věro-hodné a nevěro-hodné. Ty první nutno zapsat do paměti, ty druhé radno zapomenout. Z věro-hodných informací ležících v paměti se časem a opakováním stávají uctívané pravdy. A z těch, kteří nám je poskytují, uctívaní věrozvěsti.

Věrohodné informace se dokonce stávají platidlem a jejich držení privilegiem, měřítkem úspěšnosti a znakem příslušnosti k elitě. Paradoxně se tak dostáváme do stavu, kdy informace musí být utajovány, aby získaly hodnotu a punc důvěryhodnosti. Jejich podpultový prodej vyvoleným pochopitelně znechucuje ty, co mezi elitu nepatří. Na elitářskou informační povýšenost reagují okázale projevovaným nezájmem. Tím ale dále upadá jejich pozornost a definitivně i intuitivní schopnost analyzovat informační toky. Nevědomí je totiž ustrojeno tak, že čeká na projevení vědomého zájmu a není-li zájem, věnuje se něčemu užitečnějšímu – třeba snění.

Pokusíme-li se ale poučeni navzdory rádcům o hlubší práci s informacemi, čeká nás zklamání. Naše pokusy narazí na nedokonalost vědomé mysli, na její neschopnost udržet velké množství faktů v souvislostech a tudíž na nemožnost odvodit z jejich existence relevantní závěry. Spíše než bychom si na otázky odpovídali, otázky vznášíme a tvoříme nové. To nás mate, znechucuje a vrací zpátky do pohodlné náruče věrozvěstů.

Projevíme-li ale dávku pokory a trpělivosti, objevíme v průběhu času, že právě jakoby bezcílné kladení otázek zahájilo proces, kterým jsme opět vyprovokovali a aktivovali nevědomí (nesnášející přímý nátlak a úkolování), které se nám po čase možná odvděčí nehledanou myšlenkou, zábleskem prozření nebo jen náhlým zaujetím zdánlivě nepodstatným detailem. A pochopitelně také už zmíněnými obavami a úzkostmi.

V nevědomých výpovědích nenacházíme věčné pravdy na klíč s jasnou objektivní logiku. Ve světě nevědomých pravděpodobností je pravda možnou, ale nikoli nutně existující a nutně poznatelnou variantou. Nevědomá subjektivní logika je temná, nejasná, nejistá a nekomunikovatelná. Tak jako od propagandy očištěný reálný svět. Ve světě pravděpodobností neexistuje jediná svatá cesta interpretace a hodnotu má každé sdělení, byť neúplné, upravené, nebo dokonce zfalšované. I alternativní logiky našich nepřátel mají svou nenulovou pravděpodobnost a vypovídací hodnotu.

Různé konsekvence příčin a následků znamenají různé alternativní příběhy. Tím, že žádný z nich předem vědomě nezavrhujeme připouštíme dokonce chaos postrádající jakoukoli logiku a necháváme na svém aktivním nevědomí, aby označilo ty uvěřitelnější a dalo nám doporučení, které z nich preferovat, rezignujeme ovšem na hledání svatého grálu jediné konečné pravdy. Tím ztrácíme možnost silné, nezpochybnitelné víry. Jsme však méně omezováni zdmi ideologií a můžeme svobodně kroužit nad krajinou, tetelící se v žáru různosti a odhalovat její, byť jen tušené, kontury.

Intuitivní vytváření pravděpodobných modelů budoucího, následované jejich převáděním do vědomí a korigováním racionální subjektivní logikou, vede k vytváření obrazů světa, které jsou méně závislé na vnějších (především mediálních) tlacích, nejsou černobílé a nevedou k fanatismu a nenávisti. Pomáhají formovat interaktivní, otevřený a flexibilní hodnotový systém.

Skálopevná jistotu správné cesty ovšem chybí a vize “jen” pravděpodobného budoucího ztěžují a někdy zcela znemožňují rozhodování. Rozhodovat na základě zvážení pravděpodobnosti je těžší, než rozhodování činěné na základě pravdy, slepé víry nebo emocí. A rozhodnutí, která jsme učinili bez jistoty pravdy, prosazovat, za taková rozhodnutí ba i bojovat, je ještě těžší. Zvláště musíme-li věrni pravděpodobnostnímu pohledu stále pochybovat a zvažovat, zda jsme budoucnost interpretovali správně.

Vládci našeho světa moudře pochopili, že člověk jednadvacátého století potřebuje alternativy. Proto i bezbřezí pochybovači jsou vítáni na palubě Titanicu. Labilní a nerozhodní, stále hledající a neschopní akce se hodí skoro stejně dobře jako ti neteční a bez zájmu, nebo ti, co kráčí s jásotem a klapkami na očích k lepším zítřkům. Bezbřehé pochybování je jen další verze bezmoci. Naučme se proto pochybovat, ale také rozhodovat.

Zachránci civilizace

Lidé jsou inteligentní tvorové s rozvinutou představivostí. Jejich chování a jednání lze proto prakticky vždy interpretovat ne jedním, ale více – někdy až diametrálně odlišnými – způsoby. Rusové zasahují v Sýrii proto, aby udrželi u moci spřátelený režim a nemuseli vyklidit svou jedinou základnu ve středomoří. Svým jednáním také odklánějí pozornost od zásahů, které iniciovali/provedli v roce 2014 na Krymu a v Novorosii. Řinčení novými zbraněmi daleko od domova (při kterém umírá násobně méně ruských občanů než při obraně Doněcku) přináší Putinovi body na domácí scéně. Jeho popularita roste i proto, že v Levantě ukázkově trestá budoucí čečenské džihádisty. A „last but not least“: Ruští si dobře pamatují Obamova slova o “regionální velmoci”. A hřejí je u srdce videa velkých ruských letadel nad syrskou pouští.

Tolik důvodů pro jednu akci. A to ještě nebyla zmíněna možnost dehonestovat politickou a vojenskou elitu USA. Pokud to v Sýrii pro Rusy dobře dopadne. Právě na této podmínce záleží při ex post prováděném posuzování té které lidské akce, jejích důvodů a výsledků. V případech, kdy to dobře nedopadne, je většinou zvolená strategie odsouzena, její tvůrci jsou za hlupáky a systém, který chyby včas nepotrestal, je deklarován jako nefunkční.

Častokrát při tom nebereme do úvahy, že účelem není vždy prvoplánově uspět a zvítězit. Že katastrofální vyznění akce je možná někdy pečlivě plánováno. To, že v září 2001 mohla spáchat malá (byť ke všemu odhodlaná) skupina letecký útok na obchodní centrum New Yorku nelze interpretovat jinak, než jako katastrofální selhání USA na několika úrovních. Zpravodajské služby správně nevyhodnotily řadu vnitřních a vnějších signálů. Letištní ochrana dovolila nastoupit do letadel podezřelým osobám. Zabezpečení posádek letadel bylo nedostatečné. Nepochopitelně nebyly včas na místě stíhačky, které měly šanci útočníky zlikvidovat.

Vše bylo mnohokrát diskutováno, kritizováno, vysvětlováno. Přesto se nepřestává vnucovat myšlenka, že selhání bylo plánováno a akce skončila plným úspěchem. Úspěchem, který rázem aktivoval všechny dotud nedostupné rezervy americké společnosti a vyvedl ji z Clintonova ospalého filmového ranče do agresivní reality globálního Divokého západu.

V roce 2015 byla Evropa vystavena útoku miliónu nelegálních přistěhovalců. To že se vůči velké migrační vlně ukázala jako naprosto neschopná účinné akce, může být náhoda a koincidence nepříznivých okolností. Každý izolovaný příběh z loňských mnoha může mít své izolované logické zdůvodnění. Na každém vedoucím postu se může vyskytnout hlupák. Každý systém může občas selhat. Ale nelogické a hloupé provázky symbolizující postoje a činy evropské politické elity v migrační krizi však mají tolik společného, že se zdají být splétány v pevné lano s nějakým zásadním cílem.

Ve výšinách transatlantické civilizace trůní vztahová síť lidí, co mají majetek, moc, prostředky, informace, kontakty. Oni vytvářejí zájmové a vlivové struktury ovládající (a diktující) chování jednotlivců, komunit i států. Jejich řízení je však chaotické, kontraproduktivní a vyznačuje se protikladnými a konkurujícími si kroky. Jejich cílem konec konců není není dobře vládnout ve veřejném prostoru, ale produkovat maximální výhody a zisk v prostoru ekonomickém.

Odpověď EU na migrační hrozbu by se tedy dala interpretovat jako jejich nepříliš povedené dílo doplněné obvyklou bruselskou porcí vyděračského konsensu a úřednické antikreativnosti. Však jen do doby, než Evropská komise přitvrdila a představila ideu evropských pohraničníků chránících naše domovy i proti vůli států, ve kterých jim jest operovat. Jen do doby než česká vláda – vláda země, která prožila září 1938, březen 1939 a srpen 1968 – takový návrh nadšeně podpořila.

Dovede si vůbec někdo představit, jak do Řecka nebo Itálie proti vůli jejich občanů a vlád vjíždějí obrněné transportéry Frontexu? Jak jsou vítány střelbou paramilitárních skupin (armády by patrně nezasáhly) místních vlastenců? Chápe ten, kdo podpořil onu zhůvěřilost v domnění, že se to jeho nedotkne, co činí? Že si říká o to, aby se příště, pokud to někdo v Berlíně a Bruselu uzná za vhodné, stal se cílem okupačních jednotek EU on a jeho země?

Návrh na obranu hranic EU za cenu pošlapání práv suverénních států a bezpodmínečný, okamžitý a aktuálně potvrzený souhlas české vlády, který nás zostudil před celou Evropou, už nemohou být produktem obvyklé bruselské ignorance. A nejsou-li, nabízí se otázka, kdo je v jeho pozadí tohoto šíleného plánu. A může někdo být v pozadí celé evropské migrační neschopnosti?

Nevěřím tomu, že se kdosi snaží vytvořit v Evropě novou světle hnědou rasu (jak dlouho by to trvalo?). Nevěřím, že jakýsi globální prediktor zdánlivě spravedlivě soudcuje fotbalový zápas mezi Západem a Východem, aby ve skutečnosti fixloval výsledek ve svůj prospěch. Nevěřím, že svět je řízen z Bilderbergu či z Říma a nechápu Ilumináty investující do je pomlouvajících filmů. Nezdá se mi být pravděpodobné, že tak náročnou akci s mnohaletými důsledky na celou transtlantickou civilizaci plánuje Obamova postřelená kachna nebo čínské politbyro. A pro pořádek: jsem si téměř jistý, že to není ani dílo britské královny a jejích příbuzných.

Lze si ale představit, že existuje utajená zájmová/vlivová struktura pocházející z atlantické vztahové supersítě, stabilní, hierarchicky organizovaná, která se idealisticky stará o dobro planety a toto dobro definuje jako pokračující vládu západní civilizace nad světem. Sociopatické chování mocných nemusí vždy být motivováno chutí konat ve svůj prospěch, nebo být sadisticky zlý. Ba právě naopak. Jejich odtržení od obyčejných lidí a neschopnost reflektovat je jako sobě rovné a stejně schopné, může vést ke skálopevnému přesvědčení, že bez jejich osobního angažování se by nastal konec civilizace nebo přímo konec světa.

Nosným skeletem této hypotetické struktury by mohli být vybraní superkonzervativní myslitelé, podnikatelští a finanční magnáti a politiky přežívající “M”, rekrutující se z přízračného světa tajných služeb. Na strategickou kostru zbývá jen nalepit volbami obnovované hladké politické svalstvo a bez informací o skutečných cílech operující vojenské končetiny. Pro jistotu posílené prsty soukromých kontraktorů.

Dlouhodobý cíl takových Zachránců civilizace je zřejmý. Sofistikovaně ovládnout svět skrze ekonomiku a udržovat ho v dynamické politické a ekonomické nerovnováze, kterou je možno bez velkých nákladů vychylovat potřebným směrem i s využitím setrvačné energie protivníků. Efektivně pracovat s ekonomickými tlaky a jen výjimečně a lokálně zasahovat hybridní silou. Vyhýbat se závazným vojenským spojenectvím, ale budovat takové vlastnické struktury, které svedou na celé planetě generované zisky do správných koryt a které (byť přes spoustu prostředníků) umožní nevtíravě dát těm pravým lidem najevo, co mají udělat, když zítra ráno vstanou.

Strategií Zachránců je tedy vytváření a opečovávání globálního investorského (akcionářského) podhoubí, které bude odolávat politickým bouřím. Z něj pak už automaticky vyrostou potřebné loajální místní vztahové sítě prosazující jim vtištěné postupy a cíle. Navržené uspořádání zároveň zbavuje Zachránce nutnosti starat se o prosperitu a růst centrálních států, protože teď už jim plynou zisky posbírané kdekoli na planetě. A jako bonus tu je schopnost efektivně bojovat proti náhodným krizím a vyvolávat ty potřebné.

Jakkoli se síť Zachránců civilizace rozprostírá po celém světě, symbolem jejího úspěchu musí být udržení a ochrana území, kde sídlí čistá esence transatlantického dobra – Severní Ameriky a Západní Evropy. Ty musí představovat ostrůvek stability v rozbouřeném světě, výkladní skříň správného demokratického systému vlády. K tomu je ovšem třeba průběžně resuscitovat – především v Evropě – pojem transatlantického vlastenectví s podtextem výjimečnosti západní civilizace, tak účinný v dobách studené války. Nebude-li pevných transatlantických pout mezi Amerikou a Evropou, uvažují Zachránci, může si rozdrobenou a nejistou kolébku civilizace k sobě připoutat někdo jiný, a to by pro celý projekt byla katastrofa.

Úspěšná a stabilní existence investorského mycelia vyžaduje nezpochybnitelnou (byť nepříliš často používanou) vojenskou sílu jako pojistku proti případným vzbouřencům a vyděračům. Strategie ekonomického poručnictví totiž není utajitelná a některé státy stále odmítají uznat, že je to pro ně nejlepší řešení. Ba dokonce pracují na řešení jiném, na svém vlastním novém řádu. Proti takovým darebáckým státům je třeba nasadit ekonomický tlak a dovedně používat hrozbu silovým řešením. Kombinace ekonomických a vojenských hrozeb vedou k erozi odporujících státních struktur, genezi lokálních konfliktů, chudnutí a strádání obyvatelstva v darebáckých státech, a jejich rozkolísání. To vše je však nutnou epizodou před přijetím podmínek Zachránců a nastolením klidu a blahobytu.

Mezi potenciálními vzbouřenci opticky vyniká Čína. V skutečnosti je však menším rizikem. Její ekonomika založená na spotřební průmyslové výrobě a exportu je dobře ovlivnitelná a je předpoklad, že se bude bez velkých turbulencí transformovat ze systému, kdy stát řídí korporace a banky, na systém, kdy korporace řídí stát. Taková nová Čína pak v pohodě vpluje do řádu západní civilizace. V horším případě se z ní stane jakási kolapstar, která se zhroutí sama do sebe a svých vnitřních konfliktů. Tak či tak bude ohrožovat Transatlantidu jen skrze svůj potenciální zálusk na východní sibiřskou část oslabeného Ruska.

Oslabení a transformace Ruska do nového řádu je riskantnější, ale naprosto zásadní. Mimo jiné proto, že jeden pacifikační pokus už selhal. Zachránci nevěří, že systém, kdy státní byrokracie jen s obtížemi kontroluje divoké kapitalisty a nemá v ruce ani centrální banku, je udržitelný a vhodný pro kolonizaci. A i kdyby ano, existence kompaktního, úspěšného a mocného Ruska je ještě větší hrozbou. Hrozbou, před níž blednou všechny pohromy případnou destabilizací země vyvolané.

Proto jsme už dnes svědky mocného protiruského zásahu, vedeného především proti ziskům z exportu ropy. Jakkoli je ruská ekonomika založená na exportu surovin extrémně těžko postižitelná, už nyní je důsledkem zásahu prokazatelné snižování životní úrovně obyvatelstva a omezování státního rozpočtu, včetně vojenských výdajů.

Bude však hůř. V situaci, kdy už podnikání země negeneruje dostatečné zisky a HDP klesá, je ruská ekonomika odstřihávána programově i od investic a půjček. Vzpomeneme-li toho, že Putinova popularita klesala už v roce 2013 (začala růst až s anexí Krymu) můžeme očekávat, že po několika letech intenzivního ekonomického bombardování se Rusové vzbouří. Nezabrání tomu ani předpokládaný syrský kompromis a zmrazení statu quo v Novorossii.

Začnou se bouřit ekonomicky mocní členové specifické ruské vztahové sítě. A způsobí sérii politických kiksů, kterými bude osud samostatného Ruska zpečetěn. Obrazem budoucího Ruska je pro Zachránce současná Ukrajina. Země s nevýkonnou ekonomikou, rozdělená země warlordů. V případě Ruska ovšem warlordů disponujících několika desítkami, ne-li stovkami jaderných hlavic a jejich nosičů. Ale nutnost je nutnost. Teprve až přijde skutečná bída a rozkol, bude ruská ekonomická elita schopná přijmout diktát Transatlantidy a nabízenou prosperitu – výměnou za masivní likvidaci svých jaderných a konvenčních zbraní.

Mezitím však už bude Evropa čelit obrovskému tlaku miliónů ruských migrantů, migrantů pravděpodobně ozbrojených ručními zbraněmi. Současná převážně muslimská migrace do evropského teritoria je v tomto kontextu jen očkováním, které má zaručit odolnost proti budoucí východní hrozbě. Té nemůže čelit Evropa otevřená, mírumilovná a bezstarostná. Evropa, ve které navíc tlak na další integraci přesáhl absorpční kapacitu národních společenství a projevují se první známky odporu a skepticismu.

Loňská migrační krize byla nesporně předpovězena, očekávána, a zdá se, že i nachystána. Když to nevyšlo v Tunisku, přišlo bombardování Libye a konec Kaddafího, který roky blokoval severoafrický tranzitní koridor. Když to nevyšlo v Egyptě, přišla Sýrie. Bašár Asád jistě není demokrat evropského ražení a navíc syrská armáda dlouho spíše nežli jemu podléhala tradicí jeho otce, pro něhož byl masakr dvaceti tisíc civilistů v Hamě (1982) státotvorným činem. Nicméně Sýrie byla před vyprovokováním občanské války prosperující zemí, ve které spolu žilo množství různých kultur. Ne tak dnes.

O záměru radikalizovat západní Evropu a zvýšit její asertivitu svědčí jak pařížské popravy civilistů, tak organizované silvestrovské násilí na ženám v Německu. Stejný styl, stejná ruka jako v roce 2001. Setrvačnost radikálních islamistů zaměřená potřebným směrem. A opět bude hůř, až se vycvičení bojovníci Islámského státu po jeho porážce rozprchnou do celého světa. Mnozí z nich do Evropy.

Zachránci nicméně soudí, že oběti jsou nutné proto, aby se mohl realizovat jejich evropský projekt. Alternativní evropskou integraci je třeba založit na silných národních státech, kterým v pocitu ohrožení ti malí sami vlezou pod křídla. Vůdčí role v nové Evropě je přisouzena transformovanému Německu, ve kterém se spojí národní a panevropské cítění, obé Němcům vlastní po staletí. Není tudíž náhodou, že migranti jsou směrování k našim západním sousedům. Že jako symbol v SRN poprvé od války vychází Mein Kampf.

Každé minoritní násilí vycházející z migrantského prostředí (kde si lidé často neuvědomují, že se vůbec o násilí jedná) bude médii zveličováno. Po každém dalším útoku se veřejné míněni postaví ostřeji proti uprchlíkům jako takovým. Standardní politické strany převezmou slovník extrémní pravice (jako svého času převzaly slovník zelených). Sluníčkáři budou zatlačeni a zesměšněni. Angela Merkelová skončí. Obdiv si získá síla a racionalita. Pravidla pro imigranty se budou zpřísňovat. Velké státy začnou bez obalu diktovat celoevropskou ochranou politiku. Evropské hranice se uzavřou a v případě potřeby se bude střílet.

Teprve až dospějeme do takových konců, bude západní Evropa připravená na finální zúčtování s Ruskem. Mimo jiné proto, že paralelně s její kondicionací je na místě Evropy východní budován pod vedením Polska ochranný val proti ruským migrantům, ono pověstné Intermarium. Proto vyhrála PiS volby, proto se Kaczinski zhlédl v maršálu Pilsudském. Celou civilizovanou Evropu bude navíc v předpolí bránit nacionalistická, protirusky zmanipulovaná a obětovaná Ukrajina. Proto byl do bojů o Majdan zapojen Pravý sektor a další nacionalistické skupiny. Nacionalistická manipulace čiší i z novorossijské eskapády.

Potřeba eliminovat ruskou sílu se stala pro Zachránce civilizace obcesí. Přesto, že se jevilo velmi reálné spřátelit Rusko s Evropou skrze systém, kdy jeden vyrábí násady a druhý motyčky. Evropou asistované rozvinutí ruského lehkého průmyslu a celé terciální sféry by v poputinovské éře téměř s jistotou vyústilo (vždyť co je výhodnějšího než barter technologie za suroviny) v klidnou a bezpečnou koexistenci, nikoliv ale v nadvládu. Přesvědčení Zachránců je však nezpochybnitelné a pevné. Jen transatlantická civilizace je předurčená zachránit planetu, která by se jinak utrápila v přelidnění a lokálních válkách, pokud by ji nezničily zbraně hromadného ničení v rukou nezodpovědných celého světa. Zachránci obětují i vlastní prst, zachrání-li tím ruku. Jsou nelítostní, neboť takoví jsou i jejich protivníci. Bůh je s námi a cíl je veliký.

Poznámka: Přitažlivost konspirativních teorií spočívá v tom, že střípky mozaiky dosud chaoticky rozsypané po podlaze se jako kouzlem uspořádají v smysluplnou strukturu. Ta je však jen indicií, ne důkazem pravdivosti příslušné teorie.