Nová doba, staří lidé

Je něco, co nám uniká, co nejsme schopni svými omezenými, racionálně analytickými mozky, uchopit, Co v dnešní poklidné až zapšklé době buší na dveře, hlomozí pod prkny podlah a skučí v komínech. Ano, jsou tu neumětelští ministři, kteří okrádají invalidy a léčí jen bohaté. Ale přece – tato vláda má nezpochybnitelný mandát, který získala ve svobodných volbách. Ano, rozkrádá naše daně, ale ruku na srdce, byly ty před ní lepší? Proč tedy ta úporná nespokojenost, která není následována akcí, která prostě jen kvasí a dělá starost Evropské unii?
Noví nespokojenci jsou podráždění a naštvaní. Cítí znepokojivé svědění, ale neví kde se poškrábat. Ti zkušenější už vědí, kdo za jejich blbou náladu může. Přece kapitalismus. Sedmihlavá hydra ve službách bohatých, která vysává nás ubohých 99 %. Kterou je nutno porazit a nahradit stády ekonomických beránků, kteří se budou otřásat a otřásat. A nám zbyde na práci jen to sbírání zlaťáků.
Nic nového pod sluncem. Už přes dvě stě let se někteří snaží se najít pravidla chodu orloje. Jsou opakovaně vtahováni za šos do nepřehledné změti ozubených koleček, drceni a vyplivováni, v lepším případě jen potlučení a zneuctění. Přesto jich neubývá. Neubývá těch, kteří by vše vyřešili přesunutím několika hřídelí a nepokojů. Těch, kteří denně v potu tváře tu natahují pružiny, tu posunují ručičky. A čekají na změnu, čekají na zázrak.
Sedm je miliard lidí na planetě Zemi. Někteří z nich nemají co jíst, někteří hlady umírají. Kolik jich jen ve dvacátém století umřelo právě vinou hodinářů, co se zpupně domnívali, že změní svět tím, že změní ekonomický systém? Vinou těm, kteří trestuhodně přehlíželi, že kapitalismus není hodinový stroj, ale živý organismus, který není možno naprogramovat, který chodí po chaotických a nepředvídatelných cestičkách vlastní evoluce a kašle na naše ideály.
Ano, máme tu systém založený převážně na našich nízkých pudech, kterými matka příroda nešetřila. Na naší agresivitě, snaze vyniknout, porazit a zničit protivníky. Na naší touze hromadit majetek, ženy, vliv, ovládat, poroučet. Máme tu něco, co je ošklivé, ale nesmírně životaschopné, co nás živí, obléká, dopravuje a ubytovává. A přijde -li na to i pohřbívá. Co s tím uděláme, Houstone?
Tragédií levicové politiky není sociální inženýrství, tragédií levicové politiky (a pravicová jí v tom poslední dobou zdárně sekunduje) je ekonomické inženýrství. Sociální inženýři byli američtí otcové zakladatelé a odvedli skvělé dílo – americkou ústavu. To proto, že realizovali svůj projekt v doméně vytvořené lidskou tvořivostí – ve společenském prostoru. A nepletli se do cesty nepředvídatelnému živelnému hospodářskému expresu.
Ani za feudálů hradní páni osobně nevykořisťovali poddané (pochopitelně pokud nevyužívali Ius primae noctis). Ani dnes zaměstnance nehoní do práce akcionáři, ale k tomu vybraní manažeři. A víte co? Oni to nedělají (většinou) proto aby lidem škodili. Oni tak činí proto, aby koordinovali zaměstnaneckou spolupráci. Protože letadla a lokomotivy se nedají vyrábět bez spolupráce a ta není možná bez hierarchie vůdců a podřízených. Chceš-li demokracii, ohledy, rovnost, opusť ekonomiku. Chceš-li adrenalin, soutěž, úspěch (ale také subsidiaritu a vynucené poklonkování), jsi vítán. Není to hezké, ale je to lidské, je to někdy i zábavné.
Ani člověk společenský se nemůže ekonomice vyhnout. Zásahy však mají být vedeny z pozice vně systému, prostřednictvím daní, cel, poplatků. V technice existuje pojem „regulace černé skříňky“. Proces, jehož mechanismus chodu je neznámý nebo nepředvídatelný, je kupodivu možno regulovat. Tak, že jsou v malých krocích, měněny vnější podmínky a podle pozorované reakce je vybírán další krok. Neleze se do stroje, nepřestavují se hřídele a nepomáhá se pružinám.
Lze-li však ekonomiku regulovat jen zvnějšku, co pak? Nezbývá než nasednout do autobusu, který nás veze k druhé nejoblíbenější atrakci lunaparku Nespokojený svět. Nemohu-li (nesmím, nechci) změnit ekonomický systém, vydám se změnit situaci společenskou. Zpátky k původním hodnotám demokracie nebo vpřed k opravdové lidovládě.
Nejdříve je dobré si ujasnit terminologii. Už zmínění otcové zakladatelé, kteří spustili americký projekt, nemysleli na lidovládu. Jejich úmyslem bylo nepochybně realizovat vládu elity. Ta však měla být v případě potřeby omezována vůlí lidí prostřednictvím validace ve volbách. Zároveň, aby toto omezování bylo funkční, byla kodifikována určitá práva jednotlivců, neomezitelná jednoduše vládnoucí mašinérií. S tím se také nějak svezla nedotknutelnost soukromého majetku. Ale ať tak či tak – lidé v původním demokratickém projektu nejsou vládci, ale nanejvýš arbitry toho, zda je vláda kompetentní. Nejisté řešení, které však podpořeno oním vlastnictvím majetku (aby politik neupadl do nicoty po volebním neúspěchu) se ukázalo překvapivě stabilním. Kdoví — kdyby KSČ přidělovala každému funkcionáři několik milionů do začátku, mohli jsme dnes žít ještě v reálném socialismu.
Chce-li kdo aby se něco dělo ve prospěch lidí namísto prospěchu degenerovaných elit, nemůže tedy bojovat o návrat ke kořenům. Naopak. Je třeba předefinovat a změnit léty zabetonovaná pravidla zastupitelské demokracie. A tu se naskýtá drobná otázka – jak?
Nebude to jednoduché. Ono se to nezdá, ale lidé nejsou hloupí. A vláda pro ně znamená především někoho, kdo vládne (koná, poroučí, ovládá) dobře, spolehlivě, bezpečně. Takže úspěšně. Představa, že vládnou všichni (i soused od vedle) je pro nás, hierarchií opičích elit odchované plemeno, velmi, velmi obtížně přijatelná. Kalousek s Nečasem jsou řešením sice bolestným, ale lépe představitelným.
Tápání a nechuť propagátorů nových demokracií ke zkompromitovaným marketingovým praktikám. To jsou důvody, proč změna společenského systému neláká. Působí to až dojmem, jako by tito lidé ani nikoho přesvědčit, zaujmout, strhnout – nechtěli. Jako by jim stačilo, že si hrají na svém komunitním písečku. Naproti tomu zastánci zabetonování současného stavu mají jednak jasno, jednak motiv, jednak peníze. A nepřesvědčí-li vás, tak vás bez skurpulí koupí.
A to je špatně, protože tak si přímí demokraté podřezávají větev na které sedí. Chtějí aby většina řekla ano jejich idejím nebo jim stačí když si mohou opakovaně stěžovat, že lidé jsou hloupí a nechápou? Váží si vůbec mínění těch, které chtějí pověřit dějinnou zodpovědností, nebo je chtějí nejdřív převychovat? Pak by ale měli pro začátek prosazovat spíše absolutistickou monarchii, že?
Co především chybí ve všech systémech, ve kterých víří referenda, většinové volby, odvolatelnost poslanců a další skvělá moudra, je návaznost tohoto (na asi pět plebiscitů ročně) omezeného způsobu tvorby zákonů na skutečnou vládu, tedy sbor pověřenců, řídících zemi (region, obec). Protože tam je problém. Podstatou změny musí být nově formulovaná moc výkonná.
A tak zatím naprostá většina nespokojenců věří, že demokracie je v pořádku, jen v naší „české“ se něco pokazilo. Optimisté doufají, že to bude opraveno. Pesimisté už přestali věřit, že k té opravě dojde v dohledné době a na aktivní politiku rezignovali. Modlí se jen aby to nebylo horší.
V každé době, v každé generaci existují lidé, kteří by si přáli, aby někdo přišel vymést ten Augiášův chlév. Aby někdo sebral bohatým bohatství, aby někdo přizpůsobil nepřizpůsobivé občany. V každé době je možno najít příznaky změn (které neproběhnou) a zárodky katastrof (které nenastanou). A v každé době je tu také robustní skupina těch, kteří soudí, že každá změna je k horšímu, protože prospěch z ní mají jen lumpové (a realita vývoje jim dává za pravdu). Jedna i druhá skupina jsou často ti samí lidé. Záleží na náladě, na tom co se zrovna dozvěděli ve zprávách, na tom co je dnes čeká v práci nebo doma.
Jen málokdo může žít s neustálým vědomím, že vše se děje špatně, že perspektivou je další krize, že nám vládnou tuneláři, že Evropská unie je nesmyslný projekt, že. … že, … že. Potřebujeme pozitivní perspektivu. Naději na postup v zaměstnání, děti na vysoké a hlavně zdraví. Tak jsme přežívali v komunismu, tak přežíváme i teď. A jedině máme-li naději a víru v budoucnost, jsme schopni akce. Jen pak se nás sejde na Václaváku sto tisíc. Není-li optimistická perspektiva v dohledu, jdeme se dívat z jiného okna. Soustředíme se na tu část reality, která optimistická je. Těšíme se na posezení s přáteli, na dobrou večeři, na dovolenou u moře. Vykopneme politiku a všechny úvahy o společnosti z našich myslí. Nedemonstrujeme. Není za co, soudruzi.

Publikováno v Britských listech 21.02.2012

Vážení přátelé ne

Současnost připomíná lokomotivu s přetopeným kotlem, která jen obtížně zdolává nekonečné stoupání na trati k lepším zítřkům. Úměrně stoupajícímu tlaku a snižující se rychlosti stroje roste počet amatérů i profesionálů glosujících peripetie cesty. Jakkoli se právě teď zdá, že jde o ekonomiku, jde – jako vždy — především o politiku. Proto se častěji než dříve otvírají i nevětraná sklepení tajemného hradu zvaného demokracie.

Je překvapivé, že většina komentátorů dění na politické scéně se drží mírné až pozitivní kritiky systému. Lavina, která nás hrozí pohřbít, je v duchu jejich kréda interpretována jako soubor marginálních opravitelných závad. Lze to do jisté míry chápat u lidí lpících na původní architektuře demokracie. Na vládě elity pomazávané pravidelnými volbami, kdy voličům nemajícím podíl na moci je dána alespoň svoboda projevu a svoboda podnikání. A díky ne zcela závislé soudní moci i rovnost před zákonem. Občas.

Propagátoři vlády volených jsou geneticky ustrojeni tak, aby věřili, že v demokratickém světě je každý strůjcem svého osudu. Jsou to úspěšní lidé silného ega, leč ne vždy silné politické logiky. Chyby demokracie vidí v nedostatečném ohodnocení osobní odpovědnosti, iniciativy, pracovitosti a kázně na straně jedné a přílišné toleranci k nepřizpůsobivým chudým a líným jedincům na straně druhé. S tím jak vlak opouští vyjeté koleje kapitalistické idyly upadá argumentace vládců osudů do infantilnosti a extrémismu. Jedno je však třeba vyznavačům spravedlivé odplaty už na tomto světě přičíst k dobru. Jejich postoje jsou upřímné a konzistentní. V jejich mysli panuje pohoda, neboť ví, že co myslí a konají, je správné.

V profesi údržbářů reálné demokracie ale potkáme i osobnosti, jejichž intelektuální váha nemalou měrou formuje nepravicovou ideologii, která chápe lidský svět ve větším spektru barev, v širších souvislostech. Ideologii, která toleruje jinakost a připouští jistou míru náhodnosti lidských osudů. Tito nečekaní stoupenci konce dějin skrze vylepšení existujícího (ne)řádu, identifikují správně katastrofální systémová pochybení, to jim ale nebrání zoufale doufat, že se to časem zlepší.

Klan mystifikátorů, zakrývající dobrovolně problémy nového systému v obavě před návratem socialismu, vymírá. Je tu však kasta rozhořčených, svalující vinu za bláto, ve kterém je nám se brodit, na kapitalistický ekonomický pořádek. Který svým nelidským a ziskuchtivým (další přívlastky doplní laskavý čtenář sám) přístupem demoluje naši demokratickou budoucnost. Výstupem takové lamentace bývá volání po éře nové ekonomiky. Čas příchodu nového věku bez vykořisťování – natož forma – je však z dobrých důvodů ukryt v mlze slov.

Nejčastěji se ovšem setkáme s iluminátory z líhně intelektuálů. Jejich otevření jsou různorodá, střední hra už ustálená a závěrem partie je vždy pat. Laické veřejnosti se obvykle předkládá (ve stravitelné formě) tuhá postmoderní pečeně, okořeněná trochou likvidity s kritikou (neo)liberalismu jako přílohou. V složitých nuancích a umných slovních obratech se vytrácí realita. Zůstává jen pachuť dějinné nevyhnutelnosti.

Většina takových úvah o opravě budoucnosti se míjí svým prvoplánovým účinkem. To proto, že naše mysli nejsou ustrojeny, aby sdělené informace logicky analyzovaly, vyhodnotily je porovnáním s databází v paměti a vytiskly výsledek. Naše mysli ukládají všelijaká zjištění do virtuálních kádí, kde směs neslučitelných informací dlouho kvasí a pak teprve destiluje do vědomí. Produktem je pocit, chuť, vůně. Někdy koňaku, někdy samohonky.

Projevy, které mají burcovat k obraně staré dobré demokracie, patří mezi ty druhé. V lepším případě ukolébávají ve víře, že v příštích volbách vybraní koně vytáhnou náš vlak zpátky na koleje. V horším nám implantují beznaděj a rezignaci, když uprostřed nevšímavého soukolí dějinného stroje musíme konstatovat, že nás klamou i ti, co předstírají vůli pomoci.

Nemoc, jejíž projevy denně registrujeme totiž není běžná chřipka demokracie, kterou lze léčit aspirinem. Není ani omezená na českou kotlinu jak se nám mnozí snaží namluvit – i když nutno uznat, že se jí tady daří výjimečně dobře. Nemoc euroatlantické civilizace zvanou konec demokracie způsobuje tragický nesoulad mezi rozvojem globálního ekonomického systému na straně jedné a neschopnosti odpovídající reakce demokratického společenského řádu na straně druhé.

Ekonomický svět potřebujeme, protože si v něm tvoříme prostředky na financování existence ve světě veřejném a soukromém, realizujeme v něm všudypřítomná nutkání vyniknout a vládnout, vybíjíme si vrozenou agresivitu. Z přehledného souboru izolovaných ekonomických procesů otců zakladatelů se však stal živý, spontánně se organizující, nelidsky inteligentní moloch. Superorganismus schopný vlastní evoluce. Měňavkovitá chobotnice, jíž jsme všichni součástí.

Chobotnice natahuje chapadla do veřejného i soukromého prostoru. Náramně jí vyhovuje, že protivník je znehybněn iluzemi o své všemocnosti a hysterií ze své bezmocnosti. Chobotnice ví, že conquista rozvojových a socialistických států skončila. Ví, že se musí adaptovat na nastávající nedostatek přírodních zdrojů a obrací se tam, kde ještě jsou rezervy. Nachází skrze demokratickou politickou reprezentaci cestu ke státním a místním rozpočtům, do kterých plynou obrovské prostředky z kapes daňových poplatníků. Ale také posiluje a násobí vlákna, kterými nás poutá k ekonomické pavučině, kterými nás podřizuje nás své vůli.

Demokracie je množství různorodých procesů fungujících podle zavedených pravidel. Tato pravidla – konstituovaná předvídavými otci zakladateli – reagovala dobře na stratifikaci společnosti a úroveň ekonomiky konce osmnáctého století. Nevyřčeně, ale nezpochybnitelně se v nich otiskl také tehdejší stav lidské psychiky — té kolektivní i té individuální.

Od americké revoluce se ale svět pronikavě změnil. Ekonomická výkonnost vyspělých zemí vzrostla víc než desetinásobně. Lidé mají okamžitý přístup k informacím, které se k nim dříve dostávaly v řádu dnů či týdnů. Úroveň komunikace on line, prostřednictvím mobilních a sociálních sítí, je co do rychlosti a objemu dříve nepředstavitelná. I lidé se změnili. Ze stáda, které bezhlavě následuje charismatické vůdce, máme sbor polemizujících a vše zpochybňujících individualistů.

Způsob řízení věcí veřejných je však stále tabu. Dnes víc než před sto lety. Některé důvody tohoto až religiozního chování jsou evidentní. Je tu nesporná genialita zakladatelů novodobé demokracie, lidí schopných jak idealistické vize svobody a rovnosti, tak naprosto praktického uvažování a kritického zhodnocení potenciálu lidského rodu. Je tu historický šok ze zvěrstev, které byly spáchány pod heslem náhrady demokratického řádu něčím lepším. Je tu přetrvávající uspokojení s výsledky promazávání dosluhujícího mechanismu, které probíhalo až do konce osmdesátých let minulého století pod vlivem konkurence socialismu. Je tu ale také někdo, komu zamrznutí společenského vývoje vyhovuje, kdo neustále dodává energii mrazícím kompresorům médií všeho druhu. Kdo potřebuje udržovat masy v chvění, ale bez pohybu.

Politické strany už dávno nepředstavují zřídla nových idejí a shromaždiště jejich odhodlaných stoupenců. Stranám nestačí (a po pravdě nikdy nestačilo) žít z peněz daňových poplatníků, o směšných členských příspěvcích nemluvě. Za fondy, které tečou z ekonomického světa je však třeba platit a držet hubu i krok. Ani politici se ovšem nemohou zcela vyvléknout z nepříjemného chomoutu demokratických pravidel, protože tabu platí i pro ně. Proto ty marketingové hry a reklamní volební kampaně, ve kterých sliby jsou stejně zářivé jako naše spodní prádlo.

V této situaci je budování iluze, že systém je opravitelný a udržitelný, krajně nebezpečné. Pochopitelně se o to snaží ti, kterým takový stav přináší ekonomický prospěch. Politici, jejichž motivem je zachovat při životě oslíčka, který se pravidelně otřásá do jejich peněženek. Suity poradců, analytiků a expertů. Je ale neodpustitelné, že se tak chovají ti, kteří mají potenciál spustit skutečnou nápravu věcí veřejných.

Ekonomický organismus nemá lidské cítění, není však zlý. Jeho heslem není moc, ale efektivita. Zlí jsou jeho exponenti, když se dostanou k moci. Stačí se podívat na výčet opatření, které podnikla současná česká vláda proti chudým, starým a nemocným lidem s cílem ušetřit několik miliard, které jsou pak vyhozeny za neefektivní nikomu neprospívající projekty. Jakkoli je to lidsky hrozné, není to katastrofické, neohrožuje to chod a existenci systému. Chudí, staří a nemocní se neumějí a nemohou efektivně bránit.

Existují však dva dobré důvody, proč současný vývoj chod a existenci naší civilizace ohrožuje. Většina lidí, kteří nadávají po hospodách a demonstrují o sobotách, co blokují Wall Street, co vyšli minulou sobotu do ulic světových velkoměst, ba ani ti co vykrádají supermarkety a zapalují auta, nejsou v pravém slova smyslu chudí. Neumírají hladem, nejsou zužováni neléčenými nemocemi. Mají dokonce jakousi, byť nevelkou, perspektivu se ze svých ekonomických problémů vymanit. Přesto se bouří. Bouří se, protože chtějí svou důstojnost, svou čest, chtějí smysluplnou existenci ve veřejném světě. Chtějí permanentní podíl na vládě, ne jen marketingové volební divadlo. Jen to jim může vrátit hrdost, tvář, kterou ztratili v ekonomizované demokracii. Jen tak se mohou ujistit, že jsou také lidé.

Politický establishment je na to připraven. Je připraven kompenzovat naší agresivitu. Můžeme se proto těšit z boje za Šumavu, můžeme demonstrovat za zachování toho či onoho, můžeme si generovat adrenalin v romských ghetech. Můžeme stávkovat, ba občas i vylomit nějaké ty dveře. Ano, chléb a hry. Establisment ale nevidí to, co roste v kolektivním podhoubí internetové společnosti, protože důstojnost, čest a tvář jsou mu cizí. Nevidí proto, že se ukládají výbušniny a natahují dráty.

K tomu aby něco vybuchlo, je však vždy nutná rozbuška. Tou málokdy bývá nelokalizovaná nespokojenost davu. Může se jí ale stát viditelná nekompetentnost elit, jejich neschopnost racionálně vládnout a řídit. A iluze o vládě moudrých mizí s tím, jak přejímá vládu věcí veřejných ekonomická chobotnice. Neboť není k vládnutí ve veřejném světě ustrojená. Stačí se rozhlédnout, přečíst si noviny podívat se na televizi, zavzpomínat.

Od osmdesátých let dvacátého století (nástup Thatcherové a Reagana) můžeme sledovat postupnou ztrátu soudnosti a smyslu pro realitu. Vždy pod tlakem ekonomické sféry. Mitterrand s Kohlem odflákli projekt jednotné evropské měny. Bush mladší dobyl Irák a zavedl největší velmoc do dluhové pasti. Obama kryje ze státního chyby soukromých podnikatelů. Merkelová se Sarkozym kočírují Evropskou unii do bankrotu, aby zachránili své banky. A doma vidíme zpackanou privatizaci Václava Klause, oposmlouvu Miloše Zemana a zázračné zbohatnutí Stanislava Grosse.

Katastrofičnost ekonomizované politiky se nadto negativně odráží do ekonomiky samotné. Ta má vlastní obrané reakce, které potlačují agresivní procesy a zabezpečují likvidaci ji poškozujících „infekcí“. Politické zásahy do sofistikovaných imunitních mechanismů, které ve velkém odstartovala hypotéční krize, a které pokračují dnes především v Evropě (zatím nepřímou) pomocí špatně podnikajícím bankám, však nesmyslně blokují ozdravné aktivity systému.

My všichni svým pracovním úsilím dodáváme ekonomickému zvířeti novou a novou energii. Zkostnatělé demokratické struktury se takové síle nikdy nemohou postavit. A proto je třeba ne opravovat, záplatovat, ale od základů změnit řád, kterým se řídí veřejný svět. Musíme umožnit ekonomickým systémům samostatnou, samosprávnou, existenci. Musíme je podporovat v jejich ozdravném úsilí. Ale musíme od nich náš veřejný prostor oddělit a očistit.

Znamená to opevnit svět hradbami nové demokracie. Do jejich základů musí být vestavěny prvky přímé vlády lidí, ne jen elit. To znamená mnohem víc než zavedení referenda, znamená to využití lidového rozhodování všude tam kde je to možné a rozumné – na úrovni státní, regionální i obecní. Znamená to možnost většinové volby a možnost odvolávat politiky před skončením funkčního období.

Brány hradeb musí tvořit státní instituce včetně ministerstev přeměněné na akciové společnosti ve všeobecném vlastnictví. Řízené profesionálními manažery, kteří jako jediní mohou jednat s ekonomickým světem jako rovný s rovným – pokud ovšem nezapomeneme na doložky o střetu zájmů v jejich pracovních smlouvách.

Bašty kontrolních institucí musí kontrolovat kontaktní plochy mezi státní (regionální, místní) správou a ekonomickými subjekty. Kontrolu musí provádět profesionálové, ale o vině a trestu by měly rozhodovat náhodně losované poroty, které nebude možno podplatit. Je také třeba vykopat příkopy, které oddělí politiky od jejich korýtek. Zakázat lobismus a zavést transparentní dialog mezi samosprávnými institucemi obou stran.

Musíme ale také akceptovat, že v ekonomice demokracie neplatí, že tam platí příkazy nadřízených a právo silnějšího a teprve nakonec psané zákony a řídit se podle toho. Stát musí chránit důstojnost a práva každého z nás, kteří se denně noříme do světa byznysu. Stát musí být připraven na to, že ekonomický organismus nebere ohledy na pocity svých buněk, že mu na jednotlivcích nezáleží. A těm, kdo utrpí ve střetu s maxizvířetem, musí stát pomáhat.

Jsou to vše jen ideály a vize, řeknete si. Ano, nelze si

dělat iluze, že boj s lákadly konzumního pekla je snadný. Uvědomme si jen, že předpokladem nezávislosti demokratického státního systému je jeho skutečné oddlužení, nejenom snižování částek, které si rok co rok půjčujeme. Pokud bychom toho v Čechách chtěli dosáhnout v průběhu deseti let, znamenalo by to uspořit, nebo vymoci na daních každý rok dvě stě miliard! Zdá se to nemožné, namáhavé a složité. Představa, že stačí v poklidu sledovat kyvadélko a vše se samo vyřeší, je svůdná. A třeba nějakým zázrakem dojde k tomu, že se růst hospodářství vyspělých zemí obnoví, platy porostou a supermarkety budou zase praskat ve švech.

Pokud se ale růst dále zpomalí nebo dokonce dojde k poklesu ekonomik a životní úrovně v rozvinutých zemích, bude zapotřebí mít alternativu. Alternativu propracovanou, promyšlenou, funkční. Proto je třeba aby si ti, kteří vytvářejí strategii boje za lidský zítřek (a nemám tu na mysli předsednictvo ČSSD), přestali hrát na schovávanou v zatuchlých sklepeních a začali je vyklízet. I když s vědomím toho, že foukat do uhlíků ještě neznamená, že oheň vzplane.

Publikováno v Britských listech 17.10.2011

Pevnost demokracie

Byl holý, bez drápů, bez tesáků. Ani v běhu nevynikal. Přesto přežil v divoké přírodě plné nepřátel. Člověk přežil, protože naslouchal hlasu své mysli, ve které nevědomky a nepřetržitě modeloval alternativy budoucnosti. Rozhodoval se na základě racionální sebereflexe, ale podkladem mu byly pocity, tušení, nutkání — signály pocházející z nevědomí. Naše moderní panovačné a zároveň vystrašené já ovšem nerado slyší, že není pánem v domě, kde se zjevují zapíraní a nežádoucí hosté, kteří rozhodují o nás bez nás.

Potlačená intuitivní lidská osobnost je i dnes plná mnohorozměrných modelů, komplexních časoprostorových obrazů, alternativních realit. Chceme-li využít potenciál této úžasné zásobárny, musíme hrát kartami, které rozdávají naši neviditelní souputníci. Neuzavírat stavidla představivosti nenechat se přesvědčit o vlastní nemohoucnosti. Nevytěsňovat znechucující a deprimující fakta. Snít o budoucnosti a věřit, že jako ozvěna imaginace se nám vrátí nejen nálady a pocity, ale i myšlenky a nápady, které povedou naše jednání tím správným směrem.

Spontánně organizované ekonomické systémy

Nazíráno pohledem vesmírného cestovatele je celé lidské společenství jen chaotickým hemžením v tenké vrstvě mezi skálou planety a vakuem kosmu. Ve skutečnosti je to však složitý, hierarchicky uspořádaný, superorganizmus, skládající se z mnoha miliard buněk, tančících v nekonečném množství procesů a hledajících pro tu chvíli nejvýhodnější místo v proudech energií, hmoty, informací, kapitálu, nových myšlenek a starých emocí.

Schizofrenické lidské buňky prožívají několik paralelních realit. Žijí v komunitě, kde se setkávají s ostatními, řeší problémy, rozhodují. Žijí také v soukromém, intimním prostoru rodiny, ve společenství s partnerem nebo osaměle. Především se však, ať z vlastní vůle nebo z nutnosti, realizují v prostoru ekonomickém. Tam, v živé dynamické síti příčin a následků se vytváří nekonečné množství cyklických smyček vzájemného ovlivňování. Buňky zaujímají svá místa bez inteligentního plánu pod tlakem probíhajících procesů. Díky zřetězeným interakcím se formují metastabilní skupiny schopné autonomních reakcí, rozhodování a jednání. Na vnější podněty tyto měňavky reagují nejen vlastní akcí, ale i změnou struktury – vyvíjí vlastně samy sebe.

Nebylo tomu tak vždy. Automatismu bránila komplexnost lidských entit a snaha nadaných jedinců promítat svou vůli do organizace tlup, kmenů, států a říší. Klima příznivé vzniku spontánně organizovaných socioekonomických celků nastalo na březích severního Atlantiku až v pozdním středověku. Nástup reformace obnažil v křesťanství od počátku latentně existující vědomí rovnosti lidských bytostí. Fenomén kapitálu přetavil majetek v moc. Zmnožující se zpětné vazby zformovaly homeostatickou procesní strukturu ekonomiky. Technická revoluce dodala zdroje fyzikální energie. Vytvořily se tepny přenášející hmotu a energii. Zdokonalil se nervový systém přenosu informací. A neschopnost valné většiny jedinců samostatně se orientovat v novém, pro ně chaoticky se měnícím a nepřehledném světě, vedla k rezignaci na vědomou snahu ovlivňovat celek v jiném než lokálním měřítku. Inteligentní bytosti nadané schopností sebereflexe se staly součástí procesů spontánní organizace. Ta má ovšem díky nim pravděpodobnostní charakter a její výsledek je vždy ovlivněn rozkladnými prvky individuální vůle i emotivně řízeného chování.

Spontánně organizovaná ekonomická superspolečenství vítězila. Nejen díky své inteligentní flexibilitě, ale také skrze zavedení nové funkce majetku coby kapitálu. Kapitál není jen vlastněné cosi, kapitál je energetické agens. Způsobuje změnu a pohyb. Má mnoho transformovatelných forem. Pracuje, je investován. Jeho přelévání a transformace je zároveň zdrojem informací o efektivnosti a potřebnosti procesů. Zdrojem informací je i vznik nebo zánik kapitálu (přeceňování hodnot akcií, komodit, energií, realit). všechny informace se uplatňují v autoregulačních procesech udržujících systém v dynamické prediktivní (díky informacím o budoucích obchodech) funkci.

Touha vlastnit majetek — kapitál – je lidský atavismus. Zčásti reálného smyslu zbavený instinkt, který se postupně stal – namísto spolupráce a vzájemné pomoci — hnacím motorem ekonomických procesů. Záměna účelu existence ekonomických společenství byla výhodná pro všechny. Z uspokojování menšinové touhy po bohatství profitovala i většina. Skrze vykořisťování jsme dospěli k racionální organizaci, technickému pokroku, snižování nákladů a zvyšování produkce nad všechny meze.

Posedlost kapitálem je jedním z projevů mentální lidské síly, dalšího agens, které hýbe ekonomickým světem. Síla myšlenek je to co přetváří výrobní technologie, zvyšuje hodnotu prodávaného zboží. Je to ale také síla tužeb, snů a přání. A ovšem i strachů, obav a nenávistí. Nepochybně též víry a lásky. Síla nevypočitatelná a obávaná, ale nepostradatelná. Nehmotné palivo pod kotlem lidských dějin.

Existence bohatých a mocných v ekonomickém systému se z pohledu procesních výhod jeví ne jako schválnost, ale prozřetelnost. Lidé pracují až do roztrhání těla, aby dosáhli legálních i nelegálních výhod. Aby získali majetek, aby mohli manipulovat jiné lidi. A mají-li moc, aby ji neztratili. Pozitivní i negativní motivace plodí iniciativu, pracovní nasazení. To ona umožňuje existenci. Sytí i ty, co moudře kroutí hlavami a jen přihlížejí bláznivému reji.

Stabilní skupiny — obchodní společnosti – hrají v systému osudovou roli. Jejich mozky tvoří lidští jedinci, kteří však pod hlavičkou firmy vytvářející novou, kolektivní, korporativní, nelidskou osobnost. Korporace mají specifikou sebereflexi, pud sebezáchovy, paměť, své soubory hodnot a vlastní životní filozofii odpovídající jejich raison d’etre, jímž je predátorské podnikatelské prostředí.

Izolované socioekonomické celky srostly na přelomu milénia do jediného globálního Systému. Motivy základních struktur se v něm opakují ve větších a ještě větších dimenzích. Instalatér funguje v zásadě stejně (nabídka a poptávka, akce, náklady, výnosy, zisk, bilance) jako velká nadnárodní společnost. Soubory pravidel, podle kterých se hraje ekonomická hra, tvoří traktory, jejichž neustálé opakování vytváří celoplanetární fraktální scenérii prolnutých hierarchických sítí bez dedikovaného kontrolního centra.

V síti probíhají vysoce dynamické nerovnovážné procesy během nichž dochází k bifurkačním kolapsům. V uzlových bodech se hodnoty kritických veličin mění skokem. Není ale předpověditelné kam. Neurčitost předpovědi přitom nesouvisí s úrovní našich znalostí, je inherentní vlastností systému.

Ve světě nekonečných ekonomických možností a nepředvídatelných budoucností se vzorce úspěšných procesů opakují a šíří. Takový úspěšný vzorec procesu se, proti vůli autoregulačních mechanismů, může někdy nekontrolovatelně šířit jako virus. Systém v takovém případě používá – stejně jako jiné organismy — metody likvidace infekce i za cenu poškození sama sebe. Ekonomové tomu říkají krize.

Demokracie jako inteligentní implantát

V prenatálních dobách Systému byla úsilím elitních mozků atlantické civilizace revitalizována idea řízení věcí konsensem a vůlí většiny a naroubována na strom křesťansko-židovského rituálu. Právě včas aby legitimizovala moc nových vládců, kteří měli tlustou peněženku, ale ne příliš dlouhý rodokmen. Řád nazývaný zastupitelská demokracie byl založen na rovnosti všech občanů, svobodě projevu a jednání a ochotě podřídit se vůli volených zástupců. A ovšem také na jejich ochotě nést následky nepřízně voličů.

Pomazanými reprezentanty nevědomého lidu se pochopitelně stávali bohatí, vzdělaní a v rozhodování zkušení. Ti interpretovali svobodu především jako právo vlastnit a podnikat. Ani rovnost od nich nedostal do vínku každý. Kdo byl obdařený schopnostmi, vynikal ctižádostí a měl potřebnou porci štěstí mohl však vstoupit do klubu a začít šplhat vyšším metám, byť zrozen na nejnižším stupni žebříku.

Demokracie v míře nebývalé nastolila vládu racionálního práva jenž bylo nezbytné pro podnikání a ukotvení vlastnických práv. Pravidelná obměna vládnoucí elity omezila možnost deformace regulačních vazeb. Stabilitu flexibilních struktur zajišťovala síť velkých vlastníků, nezávislých na aktuální politické konstelaci. Demokracie se ale stala i zdrojem lidskosti, ochránkyní procesu individualizace lidských bytostí.

Synergická kooperace mezi veřejným a podnikatelským prostorem se v demokracii realizuje skrze tvorbu a vymáhání zákonů, zajišťování infrastruktury nutné pro podnikání a veřejnými zakázkami podnikatelům. Vliv ekonomických subjektů se přenáší do státní a komunální sféry jak oficiálními kanály, tak skrze korupci. Toto nelegální ovlivňování běhu věcí mocí majetku, postavení či magie nebo náboženství je komunikační proces od nepaměti sloužící k interakci ekonomických subjektů navzájem i se státní mocí. Je to mocný hybatel společenského dění.

Demokratické zásady více či méně úspěšně aplikované ve veřejném prostoru, nikdy nepronikly do ekonomické oblasti. Svoboda podnikání jako jeden z mála atributů tam prolnuvších, mizí postupně s tím, jak fyzické osoby přecházejí z pozice přímých účastníků ekonomických procesů do vztahu zaměstnanců, řídících se příkazy. Mluvíme li o svobodě, rovnosti a solidaritě, máme proto na mysli výhradně jen tu část naší existence, která se odehrává ve veřejném prostoru.

Zrcadla lidských myslí

Ekonomické systémy formují lidské mysli – a jsou jimi samy ovlivňovány. Lidská mysl se také dlouhodobě mění v průběhu věků. Původně zrozený jako příslušník tlupy, navázaný na ni celou svou existencí, se moderní člověk vyvinul v individualistu. Růst životní úrovně, demokratické prostředí a upozadění religiozity vedly ke skokové transformaci lidské psychiky. Velkou roli sehrál fenomén Internetu skrze který získáváme obrovské množství informací i nové osobní vazby nevyžadující pupeční šňůry materiálních závislostí.

Informační sítě a technologický pokrok z nás učinily celoživotní psance. Rozvodněnou řekou změn jsme byli vytrženi z historických kotvišť ideologií a bezpečných přístavů tradic a vrženi na širé moře netušených možností, silných větrů a jako dům velkých vln. Jsme ztraceni v oceánu a střelky našich kompasů se beznadějně otáčí všemi směry.

Někde kolem však stále existují staletími formované kolektivní hodnoty. To co určuje jak se budeme dívat na svět, jak budeme reagovat ve vypjatých situacích. Předpisy chování a myšlení, které se nesmazatelně zapsaly do charakteru každého z nás. Naše retardovaná záchranná kotva v oceánu změn. Demokratická pravidla se jen pomalu stávají jejich uznávanou částí. Ale jen ve starých evropských a amerických demokraciích, v ostatních částech světa pod tenkým západním nátěrem prosvítají hodnoty jiných kultur a jiného času.

Bitva titánů a konec demokracie

Křehký květ demokracie dlouho zářil mezi dlažebními kostkami byznysu. V době celosvětové expanze totiž stačil ekonomickým systémům vliv – reprezentovaný množstvím neviditelných vyživujících a zároveň svazujících vláken, které pronikaly celou společností. Přímá moc nebyla výhodná a aktuální.

S novým miléniem se ale vše změnilo. Alternativní příkazové způsoby organizace ekonomiky, které skoro celé dvacáté století strašily spontánně organizované systémy, byly poraženy nebo marginalizovány. Demokracie definitivně ztratila punc beranidla a otvírače nových trhů. Individualizmus podkopal kolektivní základy efektivní kontroly politického dění. Signály avizující možnost vyčerpání přírodních zdrojů nabyly na intenzitě. Nastal čas na změnu.

V důsledku a pod záminkou jedenáctého září byl stvořen nepřítel a konstituována totalizující mašinérie, která se z USA rozšířila do celého severoatlantického prostoru. Odpůrci režimu mohou být bez průtahů puncováni na teroristy. Lidské bytosti mohou být mučeny a drženy v zajetí bez soudu. Kdykoli může být vyhlášena válka proti komukoli.

Další pohromou pro demokracii se stala finanční krize. Byla snad primárně vyvolána snahou Systému omezit rakovinný nádor přebujelé spekulační mánie. Léčbě však bylo úspěšně zabráněno zásahy politiků. Skrze státní intervence v podnikatelských subjektech se nicméně otevřela zadní vrátka k průniku skupinových korporativních inteligencí – predátorů pocházejících z nelidského světa – do teritoria věcí veřejných.

Zapojení vlád do řešení krize stálo a stojí obrovské peníze, ač nádor odstraněn nebyl. Velké země mohou peníze „tisknout“, v malých to nejde. Bitva o veřejný prostor v její nejnovější fázi se proto přesunula do světadílu malých států a jedné měny — do Evropy. Cílem není nic menšího než pohlcení sféry veřejných ekonomických aktivit a jejich transformace na regulérní soukromý byznys. Byznys financovaný tou nejméně problematickou cestou – z kontinuálně přitékajících daní.

Imperativem Systému je dosáhnout co nejvíc s nejmenšími náklady. Jsou proto celé oblasti demokratických aktivit, které stále mohou probíhat nezávisle, protože je výsledek není ekonomicky důležitý. Pozor ale — zkuste sáhnout na zahraniční politiku, na rozdělení daňových zdrojů, zkuste zvýšit daně bohatým, zkuste mluvit do státních zakázek nebo do financování politických stran. Zkuste jako lid odmítnout dluhy, které udělali nezodpovědní politici ve službách Systému.

To co se děje na celostátní úrovni je bez meškání prosazováno — jen s o poznání menší elegancí — na úrovni komunální. Je úplně jedno, kdo je zrovna u moci, zda levice či pravice. Vaše snaha vždy narazí na měkký marketingový rituál, který přikazuje tvářit se zaujatě, demokraticky diskutovat, získat čas, najít slabinu protivníka, zlehčit jeho argumenty, ustoupit v detailech a nemilosrdně prosadit to podstatné.

Lží a deformace reality se staly běžným zbožím — kdopak se stará v reklamě o pravdu? K uklidnění davů jsou využívány stejné prostředky jako k prosazení vybraného produktu na trhu. Podprahové útočení na instinkty, rozdělování společnosti na úspěšné a neúspěšné, varování neposlušných před následky neuvážených činů. A omlouvání situací, kdy se provalí neomalenost Systému místními chybami a nedozrálostí demokracie. Protestní prostředky osvědčené v demokratických časech jsou měkké moci dneška pro smích. Ona je moudře očekává a vítá, protože chápe, že lid se musí vybouřit, vypustit páru. I kdyby to mělo stát nějakou zapálenou pneumatiku a pár převrácených aut. A pro případ, že by se přece jen dělo něco vážného spí v blanických skalách nástroje skutečné moci, moci bez přívlastků. Zatím se jen shromažďují potřebná data, mapuje terén, infiltrují radikální struktury, připravují plány řešící mimořádné situace. Ale bude-li nejhůř, s velkou lítostí a pouze v zájmu ochrany společnosti — nelítostně a energicky nasadíme všechny páky, které nám zákon dává.

Zatímco si v Čechách lízáme postkomunistické bolístky, probíhá ve světě paralelně s privatizací demokracie další důležitý proces. Globální Systém se polarizuje podle hranic, které zhruba odpovídají geografii civilizačních okruhů na planetě. Vznikající subsystémy se přetlačují navzájem o planetární zdroje nutné v vytvoření ekonomické převahy. K tomu využívají i nově nabytou moc, díky které komplexně ovládají politické struktury a mediální tvůrce veřejného mínění na svém území. Takový je obraz dnešního světa.

Obrazy a modely jsou pohledem do budoucnosti

Živé obrazy představy, sny — to jsou alegorie reálných dějů, které nám pomáhají zaujmout postoj skrze vcítění se, skrze hlubší intuitivní pochopení. A je to právě postoj, názor, stanovisko, co nás aktivuje a když je třeba, vyprovokuje racionální vědomí k formulaci rozhodnutí, návodu k činu.

Úvahy o spontánně organizovaných ekonomických prostorech mohou u někoho vyústit v obdiv k Systému s jeho inteligencí a dynamikou. Někomu imponují adrenalinové sporty, někdo nedůvěřuje svým instinktům a raději svěří vše inteligentní „ruce trhu“. Někdo vidí v Systému šanci na vlastní zviditelnění. Je mnoho těch, kteří převzali filozofii a normy Systému a považují jeho vládu bez diskuze za jediné možné a správné řešení.

Osobně se nějak nemůžu s totálním průnikem byznysu do našich veřejných a soukromých hájenství, smířit. A tak přemýšlím o společnosti, kde jsou ekonomické procesy uznávány a ceněny jako zdroj obživy a existence, ale jsou jako pro život riskantní a nebezpečné konání striktně udržovány v označených mezích a je jim znemožněno, či přímo zakázáno, ovládnutí veřejného a soukromého. Kladu si otázku: je možno si takovou společnost vůbec představit?

Co Systém je a demokracie není aneb vítr změny

Globální ekonosystém nejde polidštit vyhlášením zákonů a kodexů jak si naše zpupnost a pýcha někdy představuje. Neporučíme větru a dešti. Masová víra, že vše je pod kontrolou neviditelné ruky trhu je také falešná, protože ona ruka už šmátrá v našich ložnicích. Scestné jsou i úvahy o nápravě skrze novou kostru ve starém těle. Pokusy vybudovat vznosnou architekturu podle plánů sociálních inženýrů už jednou skončily rozvalinami a ty rychle zarostly zmutovanou džunglí nezničitelné kapitalistické monokultury.

Systém je sice založen na našich špatných charakterových vlastnostech a nelibě vonící byť sofistikované funkcí kapitálu, je ale nepostradatelný, pokud nerezignujeme na šanci uživit skoro sedm miliard lidských bytostí tísnících se na planetě Zemi. Na planetě, které docházejí energetické a materiálové zdroje, která je zamořena produkty lidského metabolismu.

Systém nepřeje individualitě. Stejně jako naše tělo nemilosrdně likviduje nepotřebné buňky ve prospěch celku. Je inteligentní, ale postrádá lidské city. Humanismus je pro něj cizím slovem — pokud se na něm nedá vydělal. Aby mohl prosperovat, musí být hierarchický, musí mít svou úzkou elitu a pak velký zásobník bezduchých pracujících a konzumujících loutek. Svoboda se netoleruje, rovnost není efektivní. Solidarita a soucit jsou jen reklamní hesla.

Demokracie vznikla v časech, kdy lidské kolektivní já bylo ještě pod nevolnickou knutou, vrcholem ekonomiky byly manufaktury a lidé byli chudí, tak chudí, že nemohli ani myslet. Dnes však na obou stranách Atlantiku blahobytně žijí miliony individualistů. Internetem informovaných Internetem vzdělaných. V této blahobytné společnosti sílí vítr nespokojenosti Přináší touhu po změnách, po nových začátcích. Z ekonomických mraků modeluje apokalyptické vize.

Motorem narůstajícího pohybu není kupodivu strach o vymoženosti tradiční demokracie. Je to potřeba internetové generace realizovat se, potřeba řídit věci veřejné přímo bez prostředníků, bez bezzásadových politických struktur manipulovaných Systémem. Společnost IT individualistů nechce demokracii jako vyčpělý marketingový rituál. Chce rovnost sítě bez přívlastků. Chce ovlivňovat a řídit. Teď. On line.

Pevnost demokracie na divokém západě byznysu

Chce-li kdo čelit nevyhnutelnosti Systému s jeho mohutnou vitální energií, nevystačí s ideovým příštipkařením a pokoutným ucpáváním korupčních děr. Musí mít vizi, mapu cesty, aby nezabloudil v kapitálové džungli. Budiž naší vizí pro tuto chvíli víra, že pokračovatelkou přežité zastupitelské demokracie je řád, který jednoznačně a nekompromisně uzná rovnost všech lidí ve společenství a jejich právo nejen volit si zastupitele, ale také průběžně rozhodovat a řídit všude, kde je to jen možné. Rovná demokracie, kde lid není zdrojem moci, ale moc sama.

Nové paradigma vyžaduje především novou pokoru, dobrovolné uznání, že hloupý soused od naproti taky může mít názor, že banda puberťáků na skateboardech taky má názor, že i bába s dědou můžou mít názor. O realizaci nového paradigmatu je však možno uvažovat jen tam, kde blahobytně žijí informovaní, vzdělaní individualisté. To neznamená, že jsou schopnější a inteligentnější než obyvatelé chudých světadílů (často právě naopak). Nejsou však ovladatelní skrze tradici a ekonomiku. Mohou prezentovat své postoje nezávisle. Proto jen tam, kde se demokratické zásady staly součástí kolektivní paměti, je možno doufat v moudrost davu.

Nový řád a jeho instituce je nezbytné důkladně a nekompromisně odříznout od Systému. Rozpadající se budova zastupitelské demokracie je lidský konstrukt. Proto je legitimní ji zbořit a nahradit novou, uvážlivě projektovanou „pevností demokracie“ se silnými zdmi, vodními příkopy a padacími mosty. Zpoza zdí je pak možno se Systémem přátelsky komunikovat.

Zdi pevnosti nosné a věže obranné

Ekonomický prostor v sobě inherentně zahrnuje nerovnost a hierarchii. Musí to tak být, aby do sebe kolečka zapadala a vše fungovalo in time. Nový demokratický řád musí proto dehonestaci svobodného člověka v ekonomické mašinérii kompenzovat. Musí být neúnavným strážcem rovnosti, svobody a solidarity.

Lidskou touhu po důstojné existenci lze legalizovat především jako rovné právo na manifestaci postoje, postoje, který bude respektován. Postoje na jehož základě bude — je-li většinový – rozhodováno. Je však nutné vytvořit racionální mechanismy jak projevené postoje převést v rozhodnutí a zajistit sílu tato rozhodnutí praktikovat.

Mají-li být občanům předkládány k hlasování důležité zákony, rozpočtem státu počínaje (to se dá zvládnout pomocí modifikovaných mobilních telefonů), musí být jejich počet limitován. Švýcaři dobře vědí, že deset celostátních a deset místních referend za rok je maximum co občan snese. Musí proto být někdo, kdo rozhoduje o méně závažných zákonných úpravách a kdo formuluje otázky pro „velká“ hlasování.

Ani rovná demokracie se tudíž neobejde bez volených zástupců a také bez politických stran. Jejich moc je však nutno všemožně omezit. Také jmenovitou většinovou volbou zástupců v malých volebních okrscích a možností je odvolat počtem hlasů jen o jeden větším než kolika byli zvoleni. Zástupci takto vybraní budou jistě pilně pracovat a není proto důvodu aby kromě parlamentu, nereprezentovali voliče i v regionálních radách. Na úrovni obcí pak není třeba volit žádné rady a sbory, stačí volený starosta a (někde) jeho náměstci.

Funkce politických zástupců v oblasti výkonné moci je nepřetržitým zdrojem neprofesionálních rozhodnutí, majetkových deliktů a stranických schválností. Výkonnou moc je proto nutné organizovat apoliticky, implantovat do ní struktury obchodních (akciových) společností, které jsou stabilní a dlouhodobou existencí v Systému prověřené. Parlamentní výbory (výbory regionálních rad, starostové) vytvoří jistě rádi jejich představenstva. Jen takové struktury mají šanci odolat Systémové erozi. Panu prezidentu je možno ponechat pro radost rezort spravedlnosti, policii, armádu. A pochopitelně reprezentaci státu navenek.

To vše ovšem k eliminaci vlivu Systému nestačí. Je nutno využít jeho slabost pro zavedené struktury a nechuť ke všemu co chaoticky vzniká a zaniká. Kromě volených těles typu parlamentu musí proto existovat další — říkejme jim senáty – ke kontrole práce zvolených zástupců a státních institucí, k posuzování zda pro referenda byly vyčleněny ty skutečně důležité zákony. Nezkušení, losem vybraní senátoři musí mít k ruce sbor odborníků — něco jako současný NKÚ.

Veřejný a ekonomický prostor se vždy budou stýkat a prolínat. Je třeba energicky bránit neveřejnému, utajenému ovlivňování veřejné správy dnes prakticky všemocnými korporacemi, ale zároveň umožnit jimi volenému orgánu (Hospodářské komoře) zcela oficiálně zákonodárnou iniciativu až po blokaci prostředků státního rozpočtu, které jsou tvořeny z podnikatelských daní. Je jim také třeba dát samosprávnou pravomoc k vedení arbitráží, které nahradí některé funkce obchodních soudů.

Je nutno uznat a akcentovat právo fyzických osob ovlivňovat, omezovat a kontrolovat aktivity Systému. Regulativy tohoto procesu musí být ale nepřímé, měnící podmínky fungování ekonomických entit, nikoli jejich funkci či strukturu. Zavedením vhodných daní a jejich postupnou korigovanou změnou je možno měňavkovitou realitu ekonomiky vést požadovaným směrem. Podmínkou úspěšného ovlivňování ovšem je aby se regulátor vyskytoval mimo systém a nebyl jím podstatně ovlivňován.

Podmínkou úspěšného ubránění pevnosti demokracie je také dlouhodobě bezdlužní hospodaření společnosti a to jak státu, tak regionů, měst a obcí (zajisté je však možno pracovat s krátkodobými a střednědobými úvěry, ty ale musí mít jasné mechanismy splatnosti). Tohoto Kalouskova snu lze dosáhnout, aniž by bylo nutno přistoupit k drastickému omezení životní úrovně těch nejchudších a to přesto, že nejde jen o zajištění vyrovnaného rozpočtu. Ten musí být ziskový, aby bylo možno splácet dluhy už existující.

Základem úspor může být pravidlo, že co stát (obce) pro lidi garantuje, musí také být státem organizováno, nejlépe formou státních či obecních společností. Tak je možno pod jednou státní zdravotní pojišťovnou zorganizovat síť nemocnic, provozovat státní (krajskou, obecní) hromadnou dopravu či likvidovat odpad. Samozřejmě to znamená nevyvádět prostředky ze státního důchodového systému do soukromých fondů.

Dramaticky se dá snížit objem státních, regionálních i místních investic (byť postupně a třeba ne napořád). Je možno navýšit příjmy rozpočtů zvýšením horní sazby DPH (ta dolní nechť zůstane zachována) a zdanit podnikání na území státu. Podnikatelé využívající jeho infrastrukturu, zabírají půdu a vypouští škodliviny a mohou proto platit daň z hlavy navýšenou o procento obratu. V podnikatelské dani je možno zohledňovat i spotřebu energie nebo to jak se firmy starají o zaměstnance. Ale o tom všem už musí rozhodnout občané sami v jednom z prvních přímých hlasování.

Pohádka, která se nikdy nemůže uskutečnit

Tak mnozí z čtenářů nazvou návrh „Pevnosti demokracie“. Boj všech zavedených politických stran proti jeho prosazení, proti ztrátě příjmů a prestiže, by byl nepochybně lítý. Změny by byly nekompromisně odsouzeny všemi mediálními hlásnými troubami. Neprosazovali by je ani levicoví intelektuálové žijící v pozitivním dojmu, že svět se přes občasné třísky posouvá tím správným směrem. A lid — ta poslední naděje – má stále co jíst, pít a ani zábava mu nechybí. Hlas nemnoha, kterým dnešní vláda ve službě Systému přináší skutečnou bolest a utrpení, je slabý a nechuť ho slyšet velká.

Jsme zase jednou na okraji civilizace a tak se u nás kšeftuje s odpustky trochu neomaleně. I zpupnost kněží je vetší než bývá dobrým zvykem v centrální říši. Ale i tam Systém přebírá vládu a dychtí po moci. Předvídá a připravuje se na dobu, kdy hospodářského poklesu, kdy bude moc nutností, na dobu, kdy davy budou skutečně nespokojené.

Bylo by dobré, abychom byli na takovou dobu připraveni i my. I když – doba je nejistá a šance kvalitních předpovědí nevalná. I lib-lab kyvadélko odmítá věštit. A tak není vyloučeno, že vše se v dobré obrátí, ekonomika poroste, Kalousek zvýší důchody, Bárta postaví mnoho kilometrů dálnic a Drábek dá všem invalidům nové vozíky. A všichni, skutečně všichni, dostanou, náhradou za, v představách prožitá strádání, pozlacené kyčelní klouby. A už nikdy si nebudou muset utahovat opasky.

Proč?

Volební čas je už tradičně předurčen úvahám o preferencích stran a jejich ismů. Letos se tato tendence v české kotlině násobí jako ozvěna díky tomu, že předvolební čas trvá už rok. A evergreenem hlubokomyslných analýz na levici je jako vždycky – na úbytě zacházející levice. Dlouho jsem se těmi úvahami jen rozčiloval. Až jsem se rozhodl sám jednu napsat, abych mohl rozčilovat ostatní.

Nepředkládám své vývody jako volbu jedině možnou. Žádný jednotlivý komentář není s to postihnout plně realitu. Může existovat řada i zdánlivě protichůdných názorů, které přesto vyhovují kritériu věrného popisu skutečnosti kolem nás. Společenské vědy mají v tomto směru podobné problémy jako kvantová fyzika. Tu i tam je možno rozvinout alternativní dílčí teorie, z nichž každá přináší v něčem nový a přínosný úhel pohledu, aniž by si dělala nárok na úplnost nebo se vydávala za jediné náboženství. Na komplexní teorii už naše inteligence nestačí.

Jakmile totiž procesy přesáhnou určitou úroveň složitosti a stejné příčiny spějí k různým následkům, stává se věda založená na myšlenkách artikulovaných řečí nedostačující ke komplexnímu popisu reality. To neznamená, že realitu nelze pochopit, jen to, že vhled nelze jazykem vědy adekvátně sdělit. Rezignujeme-li na vědeckou komunikaci, můžeme akceptovat staré dobré metafory, analogie a fikce. Ty mají ve světě intuitivního uvažování větší vypovídací schopnost než strohá racionální logika. Vzdáváme se tím možnosti ukončit vítězně diskuzi úderem věčné pravdy — ale činíme tak se snahou pochopit celek alespoň z části. Už samotné pojmy levice a pravice jsou příkladem toho, že nevystačíme s přesnými definicemi. Paradoxně je výhodnější spokojit se s mlhavým vyjádřením podstaty. S tímto vědomím můžeme říci, že pravice prezentuje řízení lidských věcí (politiku) způsobem, který vyhovuje bohatým, levice těm, kteří bohatství nepobrali. Pravice preferuje individualismus, skoro neomezenou svobodu jednotlivce a právo ovlivňovat věci nejen podle počtu hlav, ale také podle moci a majetku, kterými jsou hlavy nadány. Levice zdůrazňuje rovnost lidských bytostí a z toho vycházející solidaritu bohatých s chudšími. Pravice vyznává zákon pomož si sám a bude ti pomoženo. Levice historicky akcentuje kolektivní praktiky, protože je úspěšně používala při přetlačování se v minulosti. Kulturní pravice se kolektivních praktik děsí, (pokud je zrovna nevyužívá).

Demokracii atlantického střihu můžeme lecos vyčítat. Neupřeme jí však, že ctí zásadu jeden volič – jeden hlas. Levice by měla za takových poměrů vlastně vždy přesvědčivě zvítězit. Nebohatých je totiž z podstaty vždy víc než bohatých. Vítězství by jí mělo pojišťovat narůstají množství notoricky chudých důchodců. Ale není tomu tak. Pravé a levé strany se mezi sebou přetlačují, investují miliony (možná i miliardy), aplikují vědecký marketing, zvou si americké poradce. A nic se nemění, poměr hlasů je pořád stejný — padesát na padesát. Proč?

Je pravda, že jen jedna strana v tomto státě má za předsedu Jiřího Paroubka a to jí připravuje o nemalý počet hlasů. Je pravda, že levice je stále spojována s neblahým reálně socialistickým experimentem (na druhé straně však je reliktem socialistických časů velký počet občanů volících komunisty). Ať tak či tak, není sporu, že část zaměstnanců a důchodců je na straně pravice, na straně bohatých. Jejich práva jsou pošlapávána, jejich platy v krizi nerostou, oni sami se třesou před nezaměstnaností — a volí, volí ODS či TOP 09. Proč?

Řada zaměstnanců i drobných živnostníků (hlavně ti mladší) se nepovažují za ohrožené roztahovačností bohatých. Nevadí jim zvětšující se koncentrace majetků a korupcí podporovaná moc horních deseti tisíc. Ba naopak, oni doufají, oni se těší, že se jednou dostane i na ně, že to právě oni mají v tornistře maršálskou hůl. Touhu mladých ročníků stimuluje mohutný tlak reklamy, která nezná vyvolených, pokud nemají na nákup nového auta nebo na dovolenou v Thajsku. Jen praví muži a pravé ženy si užívají nově postavených 4+1 s namíru vestavěnou kuchyní, vířivou vanou v koupelně a HD televizí v obýváku.

Někteří sociálně demokratičtí politici se snaží tomuto handicapu čelit tím, že se okázale předvádějí ve společnosti bohatých přátel a na tato setkání přijíždějí výkonnými sportovními auty a motocykly maje na zadním sitzu krásné dívky s kabelkou od Vuitona. Snaží se tak naznačit po úspěchu prahnoucí generaci, že i u nich je možné skoro vše. Málo však platné, dělnický původ jim čouhá z bot a těžko koho přesvědčí, že soc dem zlatá stezka také vede na vrchol. Nikdo z nich ani z jejich hlubokomyslných koncipantů volebních programů neuhaduje, že vada je jinde.

Vada je v tom, že kulturní levice netvoří, levice jen opravuje a příštipkaří. Pravice má své hrdiny, kteří staví chrámy bohatství (a beznaděje) – obří nákupní střediska a obří automobilky. Hrdiny, kteří silou intelektu dolují miliony z burzovních obchodů. A to nás přitahuje, to obdivujeme. Neboť člověk se narodil proto, aby tvořil nebo se na tvoření podílel. Ti co opravují, záplatují, paběrkují — ti nepřitahují. Někde v hloubce vnímáme, jak negace tvořivého pokroku odpuzuje.

Nebylo tomu tak vždy. Nezcivilizovaná levice se ve dvacátém století rozmáchla k tvůrčímu činu, který měl být největší v dějinách. To, že olbřímí experiment dopadl tragicky, je známá historie. Můžeme však jemu díky sledovat, jak byli tvořiví levicoví diktátoři populární a jak za ně a pro ně byli lidé ochotní obětovat vše — i životy své a svých blízkých. Současná levice opravující vady kapitalismu nemůže nabídnout nic než zrušení poplatků u lékaře. To sice potěší, ale nenadchne.

Tento svět je možná na pokraji obřího kataklyzmatu. V ekonomice nekontrolovatelně bují nádor finančního kapitálu, surovinové zdroje se tenčí a produkty našeho metabolizmu zaplavují souše i oceány. Že se nenajdou pravicoví vůdci schopní vést lidi k alternativní budoucnosti je pochopitelné. Každá alternativa totiž představuje hrozbu delokalizace nahromaděného majetku, jehož vysoká koncentrace je jedním ze zdrojů problémů. Nechce se ale věřit, že by se nanašli levicoví hledači cest. Proč?

Máme mnoho levicových alternativ. Někteří lidé prostě milují underground. Máme mnoho levicových politiků, kteří mají před volbami plnou hubu lepších budoucností – které jsou po volbách k nerozeznání od pravicových vizí. Překvapí však inteligentní a vzdělané osobnosti (Wallerstein, Valach), které nejsou schopny vyplodit nic než naivní představy o příštím světě, ve kterém nějakým marxovským kouzlem vzniknou podmínky pro to, aby lidé převzali vlastnictví výrobních prostředků a řízení podniků do svých rukou. Lidé, kteří brilantně analyzují to co bylo, kriticky zklamou, když mají predikovat co bude. Proč?

Pravicová odpověď bude znít: protože současnost je sice nedokonalá, ale nejlepší z možných. Mám hlubokou nedůvěru k tomu nejlepšímu z možného. A myslím, že chyba levice nespočívá v tom, že alternativa neexistuje. Tragedie levice je v tom, že trvale špatně interpetuje současnou fázi vývoje lidstva. V souladu se svým historickým údělem opraváře kapitalismu se totiž domnívá, že ke stroji existuje opravárenský manuál. Jinak řečeno, že ekonomické procesy v současné společnosti jsou popsatelné a predikovatelné. Že může nastoupit opravárenský tým — získavše oprávnění ve volbách — a seřídit stroj, který nezodpovědná pravice polámala.

Svět globálního lidstva se svým ekonomickým metabolismem se ale daleko víc podobá živému superorganismu než popsatelnému stroji. My všichni jsme jeho buňky. My – fyzické a právnické osoby, dohromady něco kolem patnácti miliard. Jsme buňky, které jsou se systémem už natolik svázány, že nemůžou z probíhajících dějů hromadně vystoupit. Buňky, které si svou roli neuvědomují, a právě proto mají vysoký potenciál zařadit se automaticky na místo jim určené (autopoesis) a participovat na složitých hierarchických strukturách globálního molocha. Na strukturách, v nichž probíhají procesy, jejichž komplexní chápání je nad naše intelektuální možnosti.

Občas pravda dokážeme zachytit určité vlákno a chvilku předpovídat správně průběh děje. To v nás podporuje iluzi, že cosi řídíme, ovládáme. Nechápeme, že ve skutečnosti máme co dělat s živoucím objektem, který na změněné podmínky reaguje nejen změnou chování, ale také změnou struktury. Jinými slovy, že máme co činit s něčím, co disponuje obrovským vývojovým potenciálem. S něčím, co ani náhodou nemá v genech volnost, rovnost a bratrství.

Procesy probíhající v lidském společenství jsou daleko od rovnovážných stavů (ne vždy tomu tak bylo) a toky energií v systému jsou tak vysoké, že jeho celková dynamika nedovoluje jednoznačně předpovědět jeho budoucí chování. V zásadě ne proto, že nemáme dostatek znalostí, ale prostě proto, že vysoce nerovnovážné systémy mají tendenci přeskakovat z jednoho stavu do jiného nepředpověditelným způsobem. Takové jsou zákony chaosu, zákony matematiky komplexity.

Pravicový přístup je s představou chaotického souboru procesů komplementární. Autoregulační mechanismy a automatismus, kterým buňka určuje své místo v systému, nejsou v protikladu s ideou volného trhu a individuálního podnikání. Akceptací autopoetického světa však negujeme levicovou možnost změnit úspěšně dění prostřednictvím opravárenského sociálního inženýrství. Lidé tuto beznaděj levice vycítili. Lidské uvažování má i jiné cesty než metody vědeckého poznání. Není důležité zda vhled je realizován na základě racionální analýzy nebo intuitivní úvahy. Důležitý je pocit, který rozhoduje koho volím.

Někde v pozadí levicového uvažování je tu ovšem stále idea změny systému jako takového. Jakýsi novodobý poučený socialismus s lidskou tváří a kapitalistickými vlastnickými vztahy. Ale i ona nevyřčená idea naráží na nezničitelnost vztahů a procesů, které vytvářejí současný svět. Jsou založeny na charakteru lidských bytostí. Společenské stavby se tak nevyhnutelně hroutí a pracně vyklučená džungle se vždy vrací a prorůstá trosky velkolepých snů. V tomto směru není alternativy. Dokud nepochopíme, že místo Marxe a Engelse je tu Prigogin a Maturana, nemá levice naději stát se adekvátním protivníkem pravice, jejíž ideje jsou přirozeným rozpoznáním a přetlumočením zákonů džungle současného světa.

Publikováno v Britských listech 12.04.2010

Demokracie jako výhra v loterii

Diskuze o možnosti uhádnout výsledky loterie inspirovaná britským kouzelníkem uhýbá na slepou kolej. Snaha vysvětlit použitou techniku mystifikace staví mimo hru naprosto skutečně existující „moudrost davu“. Ta se sice neuplatní při pokusech o zbohatnutí, ale může přinést zajímavé impulsy naší strádající demokracii.

Surowieckého kniha o moudrosti davu se zabývá mnoha seriozně zmapovanými případy, kdy je výsledek získaný na základě průměrování názorů velkého počtu osob lepší, než nejllepší předpověď jednotlivce. Autor se ovšem příliš nezabývá vysvětlením příčin tohoto jevu. A tak za ním můžeme spatřovat kolektivní nevědomí, telepatiii, vesmírnou moudrost, cestování časem a další skvělé vynálezy..

Háček je v tom, že jakmile zatáhnete do úvah telepatii, stanete se automaticky nedůvěryhodní a bulvární. Vaše názory nebude nikdo brát vážně. Hle ukázka moudrosti davu! Proto je třeba zdůrazňovat, že skupinová schopnost najít správná řešení existuje a je vysvětlitelná (i bez telepatie) a legálně prokazatelná běžnými statistickými metodami. Představme si dostatečně velkou skupinu inteligentních entit (o tom jak má být velká viz Zákon velkých čísel) nezávisle na sobě hodnotících určitou situaci a hledajících její řešení (které nesmí být lehce odvoditelné na základě analytické úvahy nebo matematického vzorce).

Mysl respondentů po prvotní marné snaze najít východisko jednoduchou logickou úvahou zapojí Intuitivní uvažování. To se realizuje bez přímé účasti vědomí. Prostě taková krabička, do které hodíme otázku a někdy brzo ráno v polospánku z ní vypadne odpověď. Všichni to známe. Oceňujeme, že krabička přináší skvělé výsledky. Ale také víme, že někdy naprosto zklame — snad proto, že neumíme dobře naslouchat svým vnitřním hlasům.

Průměrování intuitivních názorů velké skupiny odstraňuje zásadní nedostatek tohoto typu uvažování — jeho nespolehlivost. Někdo se v předpovědi splete, někdo uvažuje částečně správně, většina se trefí, prostě proto, že intuice funguje (jinak by ji vývoj lidského druhu bez milosti eliminoval).

I intuitivní uvažování však vyžaduje alespoň základné vhled do problému a jeho skupinová aplikace nezávislost jednotlivých myslí. Pokud jsou respondenti nezávislí, neovlivnění nějakou společně sdílenou myšlenkou, vytváří frekvence jimi dodaných řešení zvonovou křivku (blízkou Gaussovu normálnímu rozdělení). Střední hodnota či maximum (je-li křivka symetrická) pak představují s vysokou pravděpodobností správné řešení problému.

Rozhodování založená na zmnožené intuitivní kapacitě našich myslí jsou patrně nejkvalitnější metodou řešením problémů – pokud se smíříme s tím, že jsou poplatná obecně sdílené úrovni znalostí a nejsou průlomová. Prostě rozmotávají uzel a není od nich možno čekat, že vejce uvaří, než jej postaví na špičku.

Problém ovšem spočívá v nezávislosti inteligentních entit, které se účastní rozhodování. Galtonovi hadači váhy býka byli skoro s jistotou nezávislí. V některých případech však skupinové ovlivnění dosahuje obřích rozměrů. Například svobodné referendum uskutečněné v roce 1936 v Německu by skoro jistě ukázalo, že nejlepším řešením pro stát je vláda Adolfa Hitlera.

Seriózní odpůrci přímé demokracie používají právě argument „závislosti“ respondentů, která se podle nich zvětšuje s tím, jak politické strany používají dokonalejších marketingových metod (je přitom zajímavé, že jim nevadí zjevná „závislost“ občanů při volebním aktu). Opak je však pravdou. V internetové společnosti se stále více prosazuje filozofie individualizmu a nezávislosti na skupinově sdílených názorech.

Funkční aplikace přímé demokracie nicméně vyžaduje, aby její účastníci (občané a stát) splňovali určitá kritéria. Referenda uskutečňovaná nedávné době například v Čečensku jsou silným argumentem, že ne vždy a ne všude je tato forma účasti na vládě vhodná. Nemůže být efektivní tam, kde existuje silný mocenský tlak na výsledek a tam, kde existuje silný jednotný ovlivňující prvek — například aktivně prociťované náboženství.

Země Evropského společenství jsou ale z pohledu státních tlaků i nezávislosti respondentů pro přímou demokracii skoro ideální, jakkoli se nás reklamní agenti snaží přesvědčit, že my masa jsme schopni podlehnout jejich svodům. Je to pravda jen velmi omezeně. Lidská mysl je robustní nástroj trénovaný ve střetech s různými formami propagandy. Intuitivní uvažování tíhne nadto k ovlivňování spíše city než argumentací agenturních teenagerů. Ostatně marný boj marketingových politických agentur o vliv na myšlení českých voličů můžeme sledovat v právě probíhající — byť na chvíli přerušené — reality show.

Vše — od neschopnosti současného systému a jeho protagonistů zajistit rozumnou vládu lidských věcí až po přesvědčivou schopnost davu myslících, svobodných a vzdělaných občanů správně rozhodovat — svědčí pro to, že vhodným řešením současné krize demokracie v Evropě je nekompromisní aplikace její přímé formy do státních a unijních rozhodovacích (zákonodárných) struktur. Pochopitelně postupně, ale s jasně formulovaným cílem a způsobem jeho dosažení. Je zajímavé a vypovídající, že se k takovému programu nehlásí ani jedna politická strana v současných českých volbách.

Publikováno v Britských listech 14.09.2009

1 2 3 4