Zvítězit nad pravdou, lží a možná i nenávistí

Není to tak dávno, co jsme uháněli po informační dálnici blahobytného, soucitného, svobodného a všeznalého demokratického kapitalismu. Pak se ale věci nějak pokazily a zasekly. Najednou nás přesvědčují, že žijeme v nemilosrdném a nebezpečném světě dezinformací a manipulací, kde nesmíme nikomu a nic věřit. Současně nás ale nepřestali masírovat abychom měli pravdu, ctili pravdu, žili v pravdě. Za pravdu se dokonce bojuje i v parlamentu. A Jan Hus za pravdu zemřel, že.

My však, protože nedokážeme sloučit protichůdné imperativy, v hrůze z vlastní malosti a bezmoci, upadáme do komatického stavu, kdy informace odtud i odjinud neakceptujeme už jako sdělení o stavu světa, ale jen jako emocionální výzvy, které snad přinášejí vzrušení, rozčilení, blaho či bol, ne však fakta a souvislosti. A přesně tam a takové nás, občany demokratické civilizace jednadvacátého století, chtějí mít.

V dobách, kdy se zdál skutečným každý vodník a na paloucích tančily rusalky, vypěstoval si člověk, aby přežil, schopnost oddělovat informační zrno od plev. Aby přežil, musel být stále pozorný a ostražitý. Aby přežil, všemi způsoby cpal si jako holub vole hlavu od rána do večera novými poznatky. Kupodivu se z toho nezbláznil.

Bylo mu totiž dáno mimo vědomí stojící umění oceňování ne pravdivosti informací, ale jejich pravdě-podobnosti. Míra pravdě-podobnosti byla opakovaně testována nevědomým vkládáním jednotlivých sdělení do řetězců a sítí svázaných logickými, ovšem jen pravdě-podobnými příčinami a následky. Vrcholem celého procesu bylo pak vytváření komplexních více či méně pravdě-podobných alternativních modelů reálné budoucnosti skrze interpretaci pravdě-podobných změn těchto modelů v čase. Teprve, když nevědomí stanovilo nejpravděpodobnější cesty do budoucnosti, vstoupilo opět do hry vědomí, kterému byla budoucnost signalizována formou nečekaných vhledů do problémů, bleskových pochopení souvislostí, náhlých osvícení, ale také utkvělých denních obav a úzkostných nočních můr.

Dnes už naše přežití na rychlém a správném vyhodnocení informací nezávisí. Noční můry sice zůstaly, ale už nevíme co věští. Už se také nedožadujeme osvícení s potřebnou vervou a zoufalostí. Naše extrovertní vědomí surfuje po titulcích a nenaslouchá šepotu intuice. Nevědomá aktivita kamsi se vytratila. S ní i porozumění běhu tohoto světa.

Proces je to na první pohled přirozený, ve skutečnosti však záměrně řízený. Jsme kondiciováni tak, abychom na pravděpodobnostní hodnocení informací pohlíželi s odporem. Jsme naopak vedeni k tomu, abychom informace dělili na věro-hodné a nevěro-hodné. Ty první nutno zapsat do paměti, ty druhé radno zapomenout. Z věro-hodných informací ležících v paměti se časem a opakováním stávají uctívané pravdy. A z těch, kteří nám je poskytují, uctívaní věrozvěsti.

Věrohodné informace se dokonce stávají platidlem a jejich držení privilegiem, měřítkem úspěšnosti a znakem příslušnosti k elitě. Paradoxně se tak dostáváme do stavu, kdy informace musí být utajovány, aby získaly hodnotu a punc důvěryhodnosti. Jejich podpultový prodej vyvoleným pochopitelně znechucuje ty, co mezi elitu nepatří. Na elitářskou informační povýšenost reagují okázale projevovaným nezájmem. Tím ale dále upadá jejich pozornost a definitivně i intuitivní schopnost analyzovat informační toky. Nevědomí je totiž ustrojeno tak, že čeká na projevení vědomého zájmu a není-li zájem, věnuje se něčemu užitečnějšímu – třeba snění.

Pokusíme-li se ale poučeni navzdory rádcům o hlubší práci s informacemi, čeká nás zklamání. Naše pokusy narazí na nedokonalost vědomé mysli, na její neschopnost udržet velké množství faktů v souvislostech a tudíž na nemožnost odvodit z jejich existence relevantní závěry. Spíše než bychom si na otázky odpovídali, otázky vznášíme a tvoříme nové. To nás mate, znechucuje a vrací zpátky do pohodlné náruče věrozvěstů.

Projevíme-li ale dávku pokory a trpělivosti, objevíme v průběhu času, že právě jakoby bezcílné kladení otázek zahájilo proces, kterým jsme opět vyprovokovali a aktivovali nevědomí (nesnášející přímý nátlak a úkolování), které se nám po čase možná odvděčí nehledanou myšlenkou, zábleskem prozření nebo jen náhlým zaujetím zdánlivě nepodstatným detailem. A pochopitelně také už zmíněnými obavami a úzkostmi.

V nevědomých výpovědích nenacházíme věčné pravdy na klíč s jasnou objektivní logiku. Ve světě nevědomých pravděpodobností je pravda možnou, ale nikoli nutně existující a nutně poznatelnou variantou. Nevědomá subjektivní logika je temná, nejasná, nejistá a nekomunikovatelná. Tak jako od propagandy očištěný reálný svět. Ve světě pravděpodobností neexistuje jediná svatá cesta interpretace a hodnotu má každé sdělení, byť neúplné, upravené, nebo dokonce zfalšované. I alternativní logiky našich nepřátel mají svou nenulovou pravděpodobnost a vypovídací hodnotu.

Různé konsekvence příčin a následků znamenají různé alternativní příběhy. Tím, že žádný z nich předem vědomě nezavrhujeme připouštíme dokonce chaos postrádající jakoukoli logiku a necháváme na svém aktivním nevědomí, aby označilo ty uvěřitelnější a dalo nám doporučení, které z nich preferovat, rezignujeme ovšem na hledání svatého grálu jediné konečné pravdy. Tím ztrácíme možnost silné, nezpochybnitelné víry. Jsme však méně omezováni zdmi ideologií a můžeme svobodně kroužit nad krajinou, tetelící se v žáru různosti a odhalovat její, byť jen tušené, kontury.

Intuitivní vytváření pravděpodobných modelů budoucího, následované jejich převáděním do vědomí a korigováním racionální subjektivní logikou, vede k vytváření obrazů světa, které jsou méně závislé na vnějších (především mediálních) tlacích, nejsou černobílé a nevedou k fanatismu a nenávisti. Pomáhají formovat interaktivní, otevřený a flexibilní hodnotový systém.

Skálopevná jistotu správné cesty ovšem chybí a vize “jen” pravděpodobného budoucího ztěžují a někdy zcela znemožňují rozhodování. Rozhodovat na základě zvážení pravděpodobnosti je těžší, než rozhodování činěné na základě pravdy, slepé víry nebo emocí. A rozhodnutí, která jsme učinili bez jistoty pravdy, prosazovat, za taková rozhodnutí ba i bojovat, je ještě těžší. Zvláště musíme-li věrni pravděpodobnostnímu pohledu stále pochybovat a zvažovat, zda jsme budoucnost interpretovali správně.

Vládci našeho světa moudře pochopili, že člověk jednadvacátého století potřebuje alternativy. Proto i bezbřezí pochybovači jsou vítáni na palubě Titanicu. Labilní a nerozhodní, stále hledající a neschopní akce se hodí skoro stejně dobře jako ti neteční a bez zájmu, nebo ti, co kráčí s jásotem a klapkami na očích k lepším zítřkům. Bezbřehé pochybování je jen další verze bezmoci. Naučme se proto pochybovat, ale také rozhodovat.

Kruh transatlantického (pseudo)humanismu

Centrála lidského vědomí sídlí údajně ve zvrásněné kůře našeho mozku – v neokortexu. Tváří se, že nás řídí a vede po pevně stanovené racionální cestě životem. Není to tak. Ve skutečnosti za chování a jednání člověka odpovídá těch pověstných devět desetin osobnosti potopených pod hladinou, totiž naše nevědomí. Konkrétně ta jeho část, která jako houba od prenatálních dob až po konec fyzického života neustále nasává, skladuje a interpretuje informace.

Nevědomá houba je odpovědná za to, že se nechováme jako universální lidé, ale jako příslušníci komunity s určitou, do podivuhodně dávných věků sahající, historií. Hierarchicky propojené houby našich myslí s vlastní kódovanou komunikací pak vytvářejí kolektivní inteligence (rodiny, spolky, politické stran a především korporace) a jsou zodpovědné za jejich chování, které je bohužel jen nedostatečně korelováno našimi vědomými, složitě slovně formulovanými ujednáními.

Vědomá já to nerada slyší a usnášejí se znova a znova, že to tak není, že nejsme jen dřívka ve vírech proudící řeky času. Že jsme – podle individuálního vkusu – krásnými plachetními čluny nebo bojovými veslicemi. V každém případě však plavidly s kormidlem, za kterým sedí naše racionální já. Právě tato omylná pýcha stojí za tragédií transatlantické civilizace a jejího pseudohumanismu.

Vcítění se to problémů našich životních souputníků a snaha zmírnit jejich utrpení je inherentní lidskou vlastností uplatňovanou i za cenu vlastního nepohodlí, nebezpečí a obětí. Už před desítkami tisíc let se lidé starali o své staré, nemocné a postižené, jak víme z vykopávek. Idea širšího soucitu se mezi lidmi objevila s příchodem Ježíše Krista. Nikdo dnes není s to pochopit šok, který jeho učení způsobilo tehdejšímu krutému světu. Šok v podobě světla, které jeho stoupenci, věrně ve stopách vůdce, následovali až do římských arén nebo na popraviště.

Pak se ale cosi zvrhlo. Kupodivu víme na den přesně kdy a kde. V předvečer bitvy u Milvijského mostu, která se odehrála dne 28. října 312 spatřil císař Konstantin (jehož vojsko bylo slabší než voj soupeře, dalšího císaře Maxentia) na obloze kříž s nápisem” A v tomto znamení zvítězíš”. I stalo se a Konstantin od toho dne radikálně změnil přístup Římské říše ke křesťanství, které se vbrzku stalo státním náboženstvím.

Od té chvíle se úžasné myšlenky, které Ježíš šířil postupně stávaly jen zástěrkou špinavé politiky nejdříve císařů, pak králů a jejich vazalů. Ve jménu křesťanského milosrdenství Španělé rozvrátili říše Aztéků a Inků, pobili statisíce Indiánů a přeživší nahnali do zlatých a stříbrných dolů, kde umírali po tisících. Ve jménu Ježíše Krista katolická církev iniciovala hon na čarodějnice (Kladivo na čarodějnice, Řím 1490). Po celé Evropě plály hranice několik století. Ta poslední v Polsku roku 1812.

Na konci osmnáctého století se však v bývalých anglických koloniích na druhé straně Atlantiku vynořilo nové světlo, které tam přilétlo na křídlech myšlenek francouzských filozofů. “ Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí” napsali otcové zakladatelé v Deklaraci nezávislosti. Ve jménu Ježíše Krista, ve jménu novověké racionality, ve jménu lidskosti. Výsledek? V době příchodu bělochů žilo v severní Americe odhadem 5 – 20 miliónů indiánů. Poté co bílý pochod přes pláně skončil, zbylo jich v rezervacích 250 500.

Vybojovali jsme ovšem společně velkou válku proti nelidskému zlosynu Hitlerovi. My, hrdí potomci Benjamina Franklina a Jeana-Jacquese Rousseaua. Nikoho zdá se příliš nezajímá, že ve skutečnosti ze šesti miliónů zavražděných Židů jich Němci ubili jen milión. Že pětimiliónový “zbytek” mají na svědomí – byť v německé režii – příslušníci několika dnes lidskostí přetékajících evropských národů (Timothy Snyder).

Nikoho nezajímá ani historie spojeneckých náletů na Německo, které byly po vysokých ztrátách anglických bombardérů v roce 1942 přesměrovány z vojenských cílů na velká německá města a pod přímým velením maršála „Bombera“ Arthura Harrise organizovány záměrně tak aby docházelo k co nejvyšším civilním ztrátám. Pro tyto účely vyvinuté fosforové bomby způsobily v Hamburku pověstná ohnivá tornáda, která si nic nezadala s účinky nukleárních zbraní.

Leč čas pokročil, v Čechách jsme se zbavili Němců (aniž jsme potrestali zločiny, které se staly během divokého odsunu) a západní Evropa už nepotřebných koloniálních říší. Bílí lidé ze dne na den nezodpovědně odešli ze zemí, kde předtím zmasakrovali místní kulturu. Jen v Indii dar nezávislosti přišel na půl miliónu mrtvých při nepokojích mezi hinduisty a muslimy, o padesáti letech stagnace ekonomiky nemluvě.

Když padla komunistická “říše zla”, dostala Transatlantida opět novou šanci. Celou druhou polovinu dvacátého století se západní Evropa a severní Amerika mohly odvolávat na to, že oběti a nespravedlnosti jsou následkem studené války a boj za demokracii a humanismus má přednost. Podívejte se co dělají Rusové v Afganistánu, že.Najednou však jsme (už i my Češi) byli pány světa a mohli jsme konečně rozvinout vlajku humanismu po celé planetě. Co jsme učinili? Nechali jsme naše megakorporace aby zrekvírovaly majetek celé planety. Nebrali jsme ohled na to, že to jsou nelidské inteligence bez morálky a soucitu. Naopak. Ještě jsme pověřili Světovou banku a MMF aby zakula do okovů dluhů ty vlády třetího světa, které se pokoušely o samostatnou ekonomickou politiku.

Ale bylo nám to málo. Na zoufalou provokaci několika zmanipulovaných mudžadedínů jsme odpověděli obsazením Afganistánu. Kolik za dobu naší čistou lidskostí prodchnuté okupace zahynulo místních? Maličkost. Necelých sto tisíc. Ale bylo nám to málo. Zorganizovali jsme koalici ochotných a přepadli Irák, naši dosud nepřekonanou bonanzu lidských obětí. V dubnu 2003 se proti válce v Iráku v Praze na Letné konala demonstrace . Sešlo se tam všeho všudy snad sto, sto padesát lidí. Kde v tu dobu byli všichni naši humanisté, kteří dnes kritizují přístup Čechů k uprchlíkům a zatracují celý národ?

Kde byli když letadla “naší” Severoatlantické aliance zase jednou bojovala v Lýbii za demokracii proti dalšímu nelidskému zloduchu, který stál v čele této dnes smutné a rozvrácené země, která v době než ho bez soudu umučili, disponovala nejlepším (a bezplatným) zdravotnictvím v Africe? A kde byli, když “naši” chráněnci Jaseňuk a Porošenko poslali ve jménu evropské humanity proti civilistům na Donbas nejen armádní tanky a děla, ale i nekontrolovatelné prapory banderovských zabijáků?

Příkladů toho jak nás mocní transatlantického světa po staletí podvádějí ve jménu lidskosti a lásky k bližnímu je daleko víc a vydaly by na knihy. Většinu těch hrozných informací vytěsňujeme ze svého vědomí prostě proto, abychom se nezbláznili, abychom si zachovali zbytek lidské důstojnosti. Ale nevědomé paměťové houby nezapomínají. Proto se z nás i z našich dětí, které všechny ty hrůzy nasávají s televizními večerníčky, postupně stávají konzumní zombie, které markýrují nedostatek skutečných citů naučenými frázemi o valentinské lásce. Jestliže ještě stále zůstáváme lidskými bytostmi, pak jen proto, že soucit (ne láska, tu si nechte do románů) má tuhý kořínek. Proto se neměníme v necitelné, ovladatelné roboty tak snadno, jak je plánováno.

A tak nám uchystali nové, vskutku ďábelské pokušení. Poslali do Evropy hordy cizích lidí, jejichž nevědomé houby jsou nasáklé jinými hodnotami, jinou kulturou, jiným náboženstvím, jinými vzpomínkami. A doufají, že se v nás konečně projeví desetiletí skvělé výchovy. Že podlehneme provokacím těch, co nás obviňují z xenofobie, rasismu a nelásky. Že konečně ztratíme trpělivost a skutečně se takovými staneme.

Měli bychom se snažit tu očekávanou změnu našich duší nedopustit. Neboť to není strach přinášející zlo, co z nás mluví. Je to jen oprávněná nedůvěra, že nás zase chtějí podvést dalším humanitním trikem. Musíme si však věřit. Je nás dost a jsme silní a schopní uhájit svá práva. Nestane se to však jednoduše a bez přičinění každého z nás.

Potřebujeme kvalitní a prověřené informace. Musíme přiznat a korigovat chyby které jsme dosud tolerovali. A potřebujeme dobrou organizaci. Potřebujeme výchovu k obraně státu, potřebujeme armádu, která nebude utrácet životy vojáků v cizině, která bude doma cvičit zálohy a ty budou připraveny nás bránit. Říká se tomu předběžná opatrnost, jak nás trefně poučil pan Jakl, největší to z demagogů.

To ovšem nestačí. Musíme se rozhodnout a shodnout co vlastně chceme. Možností není mnoho. Buď vpustíme po vzoru Německa migranty volně do země. Oni zde vytvoří enklávy své civilizace, tak jako to dělali čeští emigranti v Texasu a jiní jinde. Integrace a asimilace je iluzorní pojem. Židé jí dokázali odolávat dva tisíce let! Ale i to se dá přežít, islám je velká a přínosná kultura. Musela by tu však být – v referendu vyjádřená – vůle většiny obyvatel země tak postupovat.

Druhou možností jsou uzavřené tábory výhradně pro uprchlíky z válečných zón. Omezený pohyb, omezená doba pobytu. To už je mnohem realističtější idea, ale sama nestačí. Nejsme obklopeni vakuem, ale Evropou, která bude se patrně bude bez výjimky dlouhá léta potýkat s imigranty všech možných národností, pohlaví a věku. Neboť je to enkláva bohatého a pohodlného života.

Máme-li si obhájit vlastní cestu, nedokážeme to jen pštrosí stavbou žiletkových plotů a výcvikem domobrany. Pasivní síla musí být kombinována s aktivní snahou pomáhat a být na čele řešení krize. A zde není moc o čem přemýšlet. Migrantům ať už pocházejí z válečných oblastí a nebo jen z nepředstavitelně chudých zemí (i tam jde o život) nemůžeme účinně pomoci bez peněz.

Česká republika ročně dostává asi devadesát miliard evropských dotací (zde). Dotace ničí naši ekonomiku, neboť zatemňují příčiny a následky v podnikání (zde). Odřekneme-li se jen poloviny těch jedovatých peněz, prospějeme své zemi (ne Agrofertu) a dokážeme jiným i sami sobě, že to se svým soucitem myslíme vážně. A získáme na pomoc migrantům neuvěřitelných 40 miliard.

Namísto neúčinných hotspotů postavme a provozujme v Řecku pro migranty český tábor. Dejme jim za naše peníze najíst, vyléčme je a snažme se jim vysvětlit, že nejlepší pro ně je návrat domů. Dejme jim na to peníze a poučme je jak je užít k podnikání. Ty nejschopnější vyškolme a využijme k tomu, že budou doma vysvětlovat, jaká blbost je cesta do Evropy.

Obraťme šipku kompasu Czechinvestu a za peníze z dotací zorganizujme fond, do kterého budou vkládat čeští občané prostředky, které budou investovány do podnikatelských aktivit v uprchlických táborech a na území států třetího světa obecně. Zavažme jako akcionáři nové podnikatelské subjekty k dodržování pravidel fair trade. Na nových pracovních místech zaměstnávejme přednostně navrátilce, kterým nebyl udělen evropský azyl – ti už svou cestou vydali důkaz o svých schopnostech. Úspěšným comebackem se stanou příkladem ostatním.

Nápadů jak pomoci je (pokud jsou peníze) daleko víc, počínaje prostými dodávkami potravin a pomůcek k přežití. Můžou na nich (po vzoru USAID) profitovat mnohé české firmy. Naše aktivity pochopitelně migrační problém jako takový nevyřeší. Ale pomohou spoustě lidí. A cesta, která rozetne bludný kruh pseudohumanismu, který nás oblbuje, svazuje a transformuje v otroky bez citu, je víc než cíl. Je to způsob jak se nestat uprchlíky ve vlastní zemi. Uprchlíky před svým svědomím.

.

Honba na Rusko: inteligence ekonomického superorganismu v akci

Porozumět ruskému odmítání Západu znamená především poznat, kde se berou a jak pracují inteligence ekonomických systémů, které jsou Rusku protivníkem. Ty inteligence, které pro formování a prosazování svých idejí a cílů nepotřebují žádné tajné spolky (ne, že by nebyly) ani domečky konspiračních teorií (ne, že by některé neměly pravdu). Inteligence, které jsou složité a komplikované, ale fungují tak přirozeně a božsky jako vše, co je vytvářeno na této planetě vesmírným vírem života.

Naše osobní světy, které si uchováváme v myslích jsou modely formované subjektivně a z velké části nevědomě k dosažení iluze možnosti předvídat budoucnost a chránit se před jejími zámysly. Obsahují sice některé důležité informace, ale zjednodušené, zatížené osobním přístupem a často i okamžitou náladou a především naším nelineárním vnímáním. Některé jevy (vědomě či nevědomě) totiž vytlačujeme na okraj pozornosti nebo je zcela pomíjíme, jiné v našich očích rostou do nebes.

Některé informace jsou nám předávány už zfalšované v procesu vtiskování, který na nás aplikují rodiče, škola, partner. A hlavně společnost, ve které žijeme. Naši blízcí lžou jen občas, většinou snad z nutnosti a s dobrým úmyslem. Společnost reprezentována médií, politiky, celebritami a reklamou lže neustále, záměrně a sofistikovaně. Buduje v našich osobních světech zmanipulované konstrukce, které naše přerostlá ega považují za jimi získaný obraz objektivní reality. Metody vtiskování jsou dokonalé a účinná sebeobrana skoro nemožná.

Chceme-li protrhnout sametový závěs a podívat se ven, musíme změnit model a zbořit falešné konstrukce. A pak už programově a navždy zpochybňovat každé sdělení, kterého se nám – přinejmenším z veřejných zdrojů – dostane. Avšak mějme na paměti, že dělání dírek do sametu je činnost deprimující, neboť za závěsem není nic, co by lidské oko potěšilo.

Předmětem falešného modelování jsou všechny děje v lidské společnosti Je nám namlouváno (ve shodě s naší rodovou přirozeností), že každý následek má příčinu a každá příčina následek. Jakkoli tomu možná kdysi v jeskyni skutečně tak bylo, dnes nepřehledný roj rychle plynoucích událostí formuje náš svět tak chaoticky, že budoucí můžeme nahlížet jen jako rozplizlý průnik pravděpodobných paralelních současností, ke kterým jsme ještě nestačili zaujmout postoj a minulostí, které neustále přehodnocujeme podle toho, jak zrovna odhadujeme možný vývoj v budoucnosti.

V souladu s řečeným se pak ekonomika jeví ne jako soubor předvídatelných dějů, ale jako živoucí kolos, mnohaúrovňová, mnoharozměrná hierarchická síť bez dedikovaného řídícího centra. Vše souvisí se vším a vše je vším organizováno. Avšak chaosem zmítaným ekonomickým tělem prošlehávají blesky inteligencí snažících se ovlivnit jeho směřování.

Každá inteligence má schopnost v myšlenkách formulovat své záměry a cíle. Její strategie jsou vytvářeny s uvědoměním si sama sebe a své role v procesech, kterých se účastní. A s uvědoměním si zákonitostí, kterými se takové procesy řídí (pokud existují a jsou poznatelné). Skrze pohled do zrcadla si inteligence ozřejmuje a upevňuje vědomí vlastní identity a to jí dává vůli konat. Snaha úspěšně realizovat naplánované strategie ji pak nutí simulovat budoucnost a v jejím světle kriticky hodnotit výsledky minulých plánů a modifikovat ty budoucí.

Některé lidské myšlenky se vynořují z nevědomí, aniž bychom byli schopni plně kontrolovat proces jejich tvorby a popsat mechanismus jejich vzniku. Některé jsou generovány racionální částí naší mysli na základě analogického mapovaní a porovnávání známých a nových dějů a z toho vyvozovaných předpokladů o příčinách a následcích. Smysluplné myšlenky však lze také nacházet pseudonáhodným skládáním ideových zlomků a následným masovým testováním vzniklých kombinací za účelem nalezení těch nejlepších z množiny realizovatelných.

Každá korporace žijící v ekonomické realitě je nadána nelidskou skupinovou inteligencí, kterou generují lidští protagonisté ve vedení korporace. Z principu svého vzniku a skrze utilitární požadavek efektivnosti se korporátní inteligence soustřeďují na myšlenkové a akční okruhy související s důvodem jejich existence – tvorbou ekonomického zisku. Na etice korporativního jednání se podílí konkurenční predátorství a další zvyky a tradice konkrétní podnikatelské entity a prostředí, ve kterém žije. Korporacím chybí lidský altruismus, byť je do jisté míry nahrazen funkční potřebou spolupráce. Na absenci morálky v lidském slova smyslu se podepisuje také charakter protagonistů skupinových myslí. Naopak korporátní styl myšlení ovlivňuje své lidské nositele a podporuje jejich sociopatické vlohy.

Oproti lidem neprojevují korporace běžně emocionální složku inteligence, která silně ovlivňuje naše priority a výběry řešení. Vše se ale může změnit v hraničních situacích, kdy sami lidští nositelé začnou jednat neracionálně a přenesou své synchronizované individuální emoce na celek korporace. To se děje především tehdy je-li ohroženo jejich postavení, moc, výdělek, existence. Pak se imperativem korporace stane namísto tvorby zisku ochrana vlastní existence, jakýsi pud sebezáchovy.

Skupinové inteligence jiné než korporátní můžeme najít v armádě, v politických stranách, v orgánech vlády. Existují však i další, skryté, ale mocné inteligence mající na naše životy osudový vliv. Každá lidská společnost si kromě veřejných institucí zajišťujících její funkce vytváří zvláštní neveřejné útvary, které můžeme nazvat vztahové sítě. Aktivity participantů těchto sítí spočívají především v navazování vztahů a užitečné výměně informací. Každá vztahová síť je podhoubím pro vznik zájmových struktur – propojených skupin se společnými zájmy a cíli. Zájmové struktury musí mít schopnost být definovány zvenčí jako struktury vlivové, musí disponovat schopností a mocí své cíle uskutečnit.

Vztahové sítě totalitních režimů jsou poplatné nedemokratickým a neekonomickým mechanismům, které vynášejí určité osoby (například šlechtu) do vysokých pater moci. Vztahové sítě v demokratických systémech jsou formovány podle schopností participantů v oblasti ekonomiky (včetně té stínové), politiky a kultury. Prim hraje vždy ekonomika, která je zdrojem moci plynoucí ze schopnosti manipulovat kapitálem a ovlivňovat jeho prostřednictvím dění ve společnosti.

Vztahové sítě jsou vždy orientovány na určitý kulturní a civilizační okruh. To proto, že skrze vzájemně sdílenou kulturu vzniká důvěra mezi participanty sítě, která je předpokladem efektivní organizace zájmových struktur. Zájmové a vlivové struktury se v sítích nepřetržitě tvoří a zanikají – potenciální energie se mění na aktivní (kinetickou) formu. Některé struktury jsou ustaveny ad hoc kvůli krátkodobému cíli (získání určité státní zakázky například), některé existují dlouhodobě a dostávají institucionální hierarchický charakter (spolčení bankéřů a investorů). Na rozdíl od svých vnitřních struktur samotné vztahové sítě hierarchické nejsou.

Na aktivní participanty vztahových sítí se nabalují další služebná individua mající z nich jednostranný prospěch; celebrity všeho druhu, služebná střední třída i neprůhledné figury z prostředí nelegální ekonomiky a organizovaného zločinu. Tito lidé se často považují za členy sítě a věrně jí slouží. Nemají ovšem to podstatné, důležité. Vliv.

Vztahové sítě vyrůstají – jako celá kapitalistická ekonomika – podle opakovaného fraktálního vzorce na různých úrovních, od místní, až po nadstátní, nadnárodní. Prolínají se skrze participanty, kteří mohou figurovat ve více sítích, ale zároveň jsou jasně odděleny podle úrovně sázek o které se hraje. Sítě v sítích jiných sítí by řekl Frank Herbert.

Zájmově-vlivové struktury vztahových sítí mají šanci dosáhnout prahu sebeuvědomění a pak jsou schopny jednat jako skupinové inteligence. Vztahové sítě samy jsou jen šedou kůrou mozkovou, která je pro implantaci inteligence připravena. K tomu aby se projevila latentní inteligence celé vztahové sítě, aby došlo k její sebereflexi, je třeba mimořádně silný impuls synchronně ovlivňující všechny, nebo téměř všechny její uzly.

Silný pud sebezáchovy ekonomických subjektů může vést k tomu, že obavy z poškození nebo i likvidace velkého množství nebo dokonce celé třídy ekonomických subjektů se stanou oním spouštěcím mechanismem nutným ke zrodu inteligentní, mocné a akceschopné zájmově-vlivové sítě velkého rozsahu. Ta pak formuluje, byť ne veřejně a (většinou) neverbálně, své cíle a svou strategii. A využívá svou sílu a svůj vliv k jejich prosazení.

Množství myšlenkových konstruktů, které taková komplexní zájmově-vlivová síť aplikuje, je generováno bohatě financovanými analytickými institucemi typu think tanků. Jiné myšlenky přinášejí síťoví hráči sami. Další jsou importovány z prostředí korporací. Ideje se kombinují, šíří, jsou zvažovány, testovány, prozkoumávány. Zanikají, nebo jsou akceptovány. Z myšlenek, které si osvojí většina členů sítě, vzniká bojová strategie.

V politických a mediálních služebných centrech se strategie transformuje a štěpí do přijatelných verbálních forem, které se stávají ideologiemi pro široké masy. Jejich zastřešující mantry se liší podle doby a tradice. Dříve ve jménu Boha a krále, dnes ve jménu demokracie a svobody. Předžvýkané ideologie jsou baleny do papírů různých barev a odesílány do našich myslí, aby potřebným způsobem formovaly naše osobní světy.

Nejpůsobivější příkladem sebereflektující se zájmové a vlivové sítě světového rozsahu je ta, která byla zformována pod hrozbou totálního zničení kapitalistického ekonomického systému v případě vítězství alternativní ekonomiky komunistického bloku. Ano, studenou válku odstartovaly vlády zemí Západu v čele s USA. Postupně se však stávaly jen vykonavateli vůle velké zájmové a vlivové sítě západní civilizace. Sítě, která v sobě integrovala i masy služebné střední třídy oddané věci. Jen ti, co na tom byli skutečně špatně a prostě se nemohli považovat za součást elitní struktury, byli upláceni rostoucím blahobytem a jistotami sociálních států.

Přes svou akceschopnost a skrze ovládané politiky nabytou moc (včetně vojenské) nebyla protikomunistická zájmová a vlivová síť novou vládou, nesuplovala demokratickou moc. Její záběr nebyl komplexní. Soustřeďovala se podle pravidel ekonomické efektivnosti jen na aktivity týkající se cílů pro které byla konstituována. Ve všech ostatních směrech ponechávala společnosti a jejím demokratickým institucím svobodu vlastního rozhodování – které ovšem tak jako tak ovlivňovaly zájmové struktury nižších úrovní.

Velké protikomunistické sjednocení se rozpadlo po zániku sovětského bloku, neboť Rusko i Čína se zdály být na dobré cestě k plnohodnotnému kapitalismu. Zájmová a vlivová maxistruktura se rozpustila do standardních vztahových sítí, které se zato rozbujely do celého světa. Ekonomika se vrátila ke svým ekonomickým zájmům. Zdánlivě nastal konec dějin.

Těsně před koncem milénia se však z chaosu vynořilo nové nebezpečí. Islám – na rozdíl od křesťanství – je komplexním náboženstvím, které už v době života proroka Mohameda (ale především v prvních stoletích po jeho smrti), rozvíjelo jak náboženské aspekty víry, tak jejich implementaci do politiky, ekonomiky a právní praxe. Neočekávaná desekularizace islámského kulturního okruhu v druhé polovině dvacátého století vedla k tomu, že všeobecně uznávaná víra Západem stvořených vztahových sítí byla náhle otřesena. Ekonomický utilitarismus hodnotící lidské jedince výhradně na základě ekonomické výkonnosti a procesy ve společnosti na základě jejich ekonomické efektivnosti, byl konfrontován s politickým islámem, integrujícím v sobě vlastní morální hodnoty. Ten začal utilitaristickou víru vytlačovat nikoli direktivně, ale v ekonomických střetech (islámské banky). Religiozitou islámu prosycená společnost začala vytvářet vlastní vztahové sítě a zájmové struktury nekompatibilní se západními.

Hrozba islámu ekonomické moci atlantických vztahových sítí je reálná, nedosahuje však zdaleka stupně, který svého času prezentoval komunismus. Důvod těžké alergické reakce Západu je jeho zvýšená citlivost. Až do konce dvacátého století byla páteří kapitalistické ekonomiky produkce materiálních věcí a reálných služeb. Reálná ekonomika, svázána s majetkem (pozemky, budovy, stroje), technickým know-how a vyškoleným personálem, byla stabilní svou setrvačností. Bankroty či likvidace firem měly za následek většinou obnovení výroby v jiné organizační formě, často za pomoci státních peněz (jen aby se nezvýšila nezaměstnanost!).

V protikladu k této idyle je ekonomika založená na finančních transakcích (s deriváty, dramaticky rostoucí po roce 2000) nechráněná i proti nepříliš revolučním zásahům. Pouhým přijetím zákona, který nijak neohrozí chod reálné ekonomiky (například o vyšší dani z finančních zisků) nebo omezením emisních pravomocí komerčních bank může dojít k likvidaci řady finančních domů a k brutálnímu zásahu do kariér jejich protagonistů. Tato hrozba dnes opět aktivuje rozsáhlé zájmové a vlivové struktury Západu, ve kterých hrají ženy a muži finančního sektoru zásadní roli. Akceptovanou strategií nově uspořádané obří zájmové sítě je v tomto případě zablokování demokratického pohybu ve společnosti.

Blokační strategie je přijatelná i pro velké hráče reálné ekonomiky. Svět je dobyt a ideové beranidlo demokracie nadále nepotřebné. Megakorporace odsunují výrobu do velkých celků, kde je sdílena řadou navenek si konkurujících subjektů v přísně ukázněném prostředí kontroly kvality a efektivnosti. Existence rezervoáru talentovaných svobodných chudých, kteří si nosí v tornistře maršálskou hůl a roztáčejí svou mentální energií kapitalistická výrobní kola přestala mít smysl.

Po všech ještě nezapomenutých ukrutnostech dvacátého století nelze ovšem jen tak přijít s novou totalitou. Sjednocení protikladů marxistické víry ve všemoc objektivních ekonomických podmínek a fašistického kultu jednotlivců mimořádných kvalit tvořících dějiny, však dalo vzniknout poznání, že latentní potřeba změny ve společnosti nepřekročí mez reality bez asistence kvanta nadaných jedinců – rozených vůdců. Takoví lidé hrají úlohu sněhových koulí a my ostatní jsme lepivý sníh, který se na ně nabaluje. Odstraní-li se koule, odstraní se nebezpečí lavin. Velmi ekonomické, velmi demokratické. Velmi efektivní – zvláště nahradíme-li koule osobami s talentem úhelných kamenů, které stabilizují klenby ekonomických a politických operací.

Zbývá jen jedny a druhé najít, ty eliminovat a jiným pomoci v kariéře. To není nemožné. Každý člověk disponuje jen omezeným množstvím skutečně důležitých vztahů a je součástí omezeného množství pro něj důležitých společenských procesů. Z jejich (byť nutně neúplných) popisů se dají poměrně věrohodně rekonstruovat záměry a aktivity dotyčného jedince. Minulé, ale do jisté míry i budoucí. Blíže viz například historie amerického programu PROMIS – Prosecutor’s Management Information System.

V době, kdy i trochu větší kalkulačky nabývají schopností stvořené inteligence jsou zdekapacity kterým nečiní potíže bez lidského zásahu analyzovat chování obrovského množství obyvatel planety a predikovat jejich aktivity. Podmínkou je dostatečný tok dat, kterými je počítače osudu zásobovat.

Právě realizace tohoto požadavku je triumfem ekonomického multitaskingu, při němž jedna akce slouží několika cílům. Vedlejším efektem událostí 9/11 a všech dalších teroristických aktů tak zvaných islámských fundamentalistů v posledních patnácti letech jsou zákony (přijímané většinou populace vyspělých zemí dobrovolně) umožňující požehnaný růst toku informací nejen o teroristech a extremistech, ale o nás všech. O našich společenských a ekonomických aktivitách, o našich politických názorech, našich nevěrách, našich sexuálních abnormalitách. O našem talentu, úspěších i prohrách.

Sněhové koule a úhelné kameny jsou nalézány, identifikovány, sledovány. Jejich ovlivňování probíhá zcela veřejně. Existují stipendia, postgraduální studia, zahraniční studijní pobyty. Talenty přece potřebuje jak státní tak soukromá sféra. Je obtížné a neseriózní spekulovat mimo filmové plátno a bez důkazů o metodách špinavého neveřejného ovlivňování. Ale víme, že v řadě zemí, včetně té naší, se takové praktiky provozovaly. Víme také, že se nám někdo snaží podstrčit pocit, že žijeme ve válce, kde je každý prostředek dobrý a ospravedlnitelný. Je proto možné považovat špinavé ovlivňování „koulí“ a „kamenů“ přinejmenším za pravděpodobné (i když těžko uvěřit, že by se vykonavatelé osudu zaměřili právě na pány Paroubka a Ratha).

Jak vidno, nepřítel se nenalézá jen venku, ale přímo u nás doma v kuchyni. Plíseň vzdoru už není oddělena třídní ohrádkou, ale prorůstá i do nablýskaných lednic a mrazáků. Proto obranná strategie spojených zájmových sítí pro jednadvacáté století postrádá předchozí selektivitu a ponechává veřejnému sektoru daleko méně volnosti. Tato situace přibližuje funkci nově vyrostlých struktur moci komplexní vládě nad celou západní společností.

Inaktivace klíčových jedinců ohrožujících stabilitu systému a účinná motivace osob opačné polarity je kombinována s aktivním ovlivňováním vnitřních světů neaktivované většiny. To vše se děje v navenek svobodném prostředí. Skutečně nebezpečná vzpurnost občanů je předem eliminována a zbývá jen nepodstatná a neúčinná kritika vydávaná za bezbřehou svobodu slova. Úžasné je, že vše probíhá vlastně samo. Naprosto nezáleží na tom, jaká politická garnitura je právě u moci. Ti i oni jsou příslušníci jedné a téže sítě. Ta vlastně neexistuje, ale agenti nové smlouvy jsou přitom všude. Jejich prostředky jsou neomezené. Jejich moc je závratná. Jejich rajonem je celá společnost.

V postkomunistických zemích byla uplatněna po roce 1990 strategie implantace rituálů demokracie bez ohledu na její skutečnou (ne)funkčnost. To umožnilo rychlou inovaci vztahových sítí, které převzaly část původních komunistických participantů. Nové sítě si už pak decentně pohlídaly dezorientované obyvatelstvo, aby náhodou nechtělo nastolit demokracii podle svých představ.

V Rusku byl použit podobný scénář. Sovětské vztahové sítě a jejich mocenské struktury však byly odolnější, protože starší a pevnější. Privatizace v Rusku byla mnohem větší zlodějnou a postprivatizační elita zčásti stála na pomezí organizovaného zločinu. Výsledná kombinace komunistických veksláků a všeho schopných zbohatlíků vytvořila vztahové sítě, které však nebyly schopny generovat vlivové struktury s potřebnou pozitivně motivovanou skupinovou inteligenci. Výsledkem byl chaos a propad ekonomiky.

Krize konce devadesátých let umožnila nečekaně hladký nástup Vladimíra Putina a jeho přátel do vedení rozvrácené země. Putinovi lidé byli přijati „starými strukturami” s pochopením a porozuměním mimo jiné proto, že neusilovali o likvidaci Jelcinovy sítě, ale jen ji infiltrovali. Rusko se dál zdálo být rozpadajícím se státem, který se dřív nebo později stane levnou kořistí globálních investičních predátorů. Nováčci se skrze svá pověření čile obohacovali tím, co ještě zbylo po loupeži devadesátých let. To upevňovalo jejich pozici v síti.

Putin však od samého začátku chápal roli demokracie coby trojského koně západního kapitálu a roli vztahových sítí coby dvojitých agentů. Snažil se situaci řešit omezením demokracie a vyvažoval nařízenou politickou kázeň klíčových postav ekonomiky výjimečnou svobodou při manipulaci s majetkem, přestože tím stát ztrácel obrovský kapitál, který nerušeně odcházel do daňových rájů (odhadem 100 miliard USD ročně).

Putinova šťastná hvězda zvedla světové ceny ropy a výkon ruské ekonomiky závratně rostl. Putin však podcenil dynamické tendence a autoorganizační schopnosti elitních sítí a přecenil moc svých hlídacích psů. Tygr je prostě tygr, i když ho léta dobře živíte v kleci. Ekonomičtí aktéři vždy a všude potřebují pro své letadlové hry přísun kapitálu a ten mohou dodat jen neokoloniální nadnárodní finanční instituce. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

V Rusku (především po další krizi v roce 2008) vyrostly mocné vlivově-zájmové struktury, které dnes někteří nazývají pátou kolonou. Tyto struktury Putina obklíčily a sevřely ve svých chapadlech neútočících na státní moc přímo, ale snažících se ji ovládnout skrze potichu naplánované „neodvratné” změny ve společnosti. Zvláštním objektem páté kolony se stala mladá ruská střední třída. Vnitřní světy mladých lidí jsou rodově uzpůsobeny tak, aby v nich byla svoboda idealizována. Neboť mladí jsou předurčeni k opouštění rodinných přístavů a k odhazování pout. A demokracie jim slibuje vrátit ukradenou důstojnost skrze nabídku moci a vlády nad světem. Ideálně tvárná to masa pro schopné manipulátory.

Putin se po Medvěděvově intermezzu vrátil v roce 2011 do funkce s blahosklonným souhlasem sítí. Aby nebylo mýlky o tom kdo vládne však dostal kromě ovací k znovuzvolení jako dárek také znepokojivě početné a dlouhotrvající demonstrace. Po jejich vyšumění (nebo manipulativním utlumení) se Putinova vláda stabilizovala. Urychleně však začala vypouštět balonky alternativních ideologií. Zdůrazňují se konzervativní hodnoty, morálka pravoslavné církve, oslava klasické rodiny, ruského vlastenectví, ruské poslání k záchraně světa. A také sociální bezpečnost jako protiklad k západnímu blahobytu.

Ve vyšších patrech ruské společnosti po volbách v roce 2011 ale také zesílily (od dob rozpadu SSSR neustále přítomné) tendence ke změně liberálního ekonomického pořádku. Sousedy ve stejných vztahových sítích se tak stali lidé svým zaměřením poplatní Západu a jeho kapitálu a zarytí odpůrci internacionalizace ruské ekonomiky. Moc těch, kteří nazřeli neslučitelnost příměří se světovým kapitálem a nezávislosti Ruska postupně rostla.

V aktivitách této alternativní vlivové struktury je třeba hledat spouštěcí mechanismus, který aktivoval červený stupeň protiruského alarmu na Západě. V rodící se nové studené válce ale už od počátku nešlo o akce států, ale o tlak zpanikařených zájmových sítí Západu, které toužily eliminovat ruskou nejednoznačnost. Tlak, který se tentokrát neuspokojil (jako vždy předtím) politikou drobných ústupků ve veřejném prostoru ani pokračující ruskou hrou na tržní hospodářství. Putinova okázale najevo dávaná liberální vstřícnost už rozdováděné finanční elitě zjevně nestačila.

Strategie nové války Západu proti Rusku byla založena na postupných změnách vnějších ekonomických podmínek, podvracení růstového charakteru ruské ekonomiky a vnášení cizího kapitálu do jejich struktur. Ukrajina byla – se svými už v roce 2004 aktivovanými nevládními strukturami a svými oligarchickými warlordy – mimořádně vhodná pro další úder ruské ekonomické nezávislosti. Neboť Ukrajina je pro Rusko tím, čím je oceán pro Ameriku. Nemělo ale jít o přímou politickou konfrontaci.

Do akce „Ukrajina“ byla zapojena jak Evropská unie skrze nabídku přidružení, tak USA tahající za nitky uvnitř země. Nepochybně ale také ruské vlivové struktury oddané západnímu pojetí kapitalismu. Těm nebylo nabídnuto pro zachování tváře a uklidnění ruského veřejného mínění nic menšího, než celý Krymský poloostrov. Svědčí pro to řada faktů.

Musíme se ptát: jak je možné, že Janukovič – s ruským svolením a podporou – vládl tak jak vládl? Jak je možné, že synu ukrajinského prezidenta bylo umožněno tak provokativní formou hromadit majetek a moc? Proč poté, co Janukovič jen „odložil“ podpis asociačních dohod a majdanské demonstrace byly (v prosinci 2013) v podstatě ukončeny, došlo k provokativnímu a zbytečnému zásahu silových struktur proti studentům? Jak je možné, že Rusko – před vlastním prahem – dovolilo skupině několika tisíc fotbalových výtržníků realizovat násilný a předem jednoznačně prozápadní a protiruský převrat? A co ruské promptní obsazení Krymu? Jen těžko si představit, že všechny ty logistické, politické a vojenské problémy, jejichž řešení bylo nutné k tomu, aby svůj Krym dobyli zpět bez jediného výstřelu, zvládli Rusové za necelý měsíc.

Na druhé straně pozvání Ukrajiny do EU bylo zjevným špinavým trikem, že jen pan Fulle si snad mohl myslet, že je to nevinná a čistě ekonomická záležitost. USA a státy EU nemohly věřit, že dohoda podepsaná za asistence tří ministrů v Kyjevě bude dodržena. Přesto se zjevně domnívaly, že se vše nakonec nějak urovná a neplánovaly žádné další akce.

Buď šlo o nebetyčnou hloupost amerických a evropských politiků a zcela nepřijatelné riziko, nebo tu byla neoficiální dohoda ruských a severoatlantických zájmových struktur – vy nám Ukrajinu, my vám Krym. Buď šlo o nebetyčnou neschopnost ruských tajných služeb v jedné chvíli a vzápětí o jejich naprostou excelenci, nebo bylo vše dohodnuto předem. Vy zaberete Sevastopol a my na chvíli vyhlásíme neslané a nemastné sankce. Po pár měsících bude vše zapomenuto a život půjde dál. Plány v plánech jiných plánů napsal by Frank Herbert.

Naplánovaný markýrovaný konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou se rozhořel s nezamýšlenou intenzitou díky tomu, že se do hry vložila třetí strana. Opačná janusovská tvář, latentně vždy přítomná v ruské politice. Nedefinovatelná a nevypočitatelná. Můžeme jen hádat, že se v ní spojují silové struktury s částí státní administrativy a že jim asistují někteří akademici. A dnes už i kontrole se vymykající a živelně vznikající organizace ruských patriotů. Frontová linie nezačíná u Mariupolu a nekončí pod Luganskem. Táhne se napříč Ruskem a ohnisko bojů je přímo v Moskvě.

Schizofrenní ruská strategie vůči Západu svádí k domněnce vidět v celé hře Putinovo judistické využití setrvačnosti hmoty protivníka k vlastnímu útoku. Vždyť ukrajinská krize ohromně zvýšila jeho popularitu v Rusku. Zapomenuta je pluralita a kritičnost ruské společnosti. I Gorbačov se po dvou desetiletích staví na stranu ruských patriotů!

Ve skutečnosti však konflikt na Donbasu vznikl díky o nečekané synchronicitě v záměrech a aktivitách ukrajinských protofašistů a ruských patriotů. Zájmem vlivných ekonomických hráčů na obou stranách bylo naopak konflikt omezit a zlikvidovat. To se několikrát skoro podařilo, někdo však vždy v pravou chvíli zafoukal do uhlíků.

Procesy aktivované zájmovými sítěmi Západu jsou sice nepředstavitelně mocné, ale jejich operativa má své limity. Evoluční výběr myšlenkových konstruktů je efektivní, ale pomalý a vyžaduje dobrovolný konsenzus přinejmenším hlavních hráčů, který nadto nelze oficiálně vynucovat, protože hra je o tom, že hráči neexistují.

Snahu o utišení vášní tak přebilo nové kolo, tentokrát už skutečně bolestivých, protiruských sankcí, vrcholící katastrofickým pádem cen ropy a kursu rublu. Poprvé v dějinách světa jsme svědky samostatného a na státních vykonavatelích nezávislého ataku ekonomické moci na konkrétní stát bez politického krytí. Ukazuje se přitom, že vlivové sítě Západu jsou skutečně internacionální a hlava nehlava likvidují jak ruské producenty ropy tak, skotské těžaře a severoamerické frackovníky. Žádné slitování, jen co nejefektivnější dosažení cíle. Ten se ovšem operativně změnil. Už to není výměna Ukrajiny za Krym, ani pomoc ruské páté koloně ve vnitřním boji proti akční frontě patriotů, ale snaha za každou cenu co nejvíce poškodit nyní už nepřátelskou ruskou ekonomiku jako celek.

Rusko je už teď – a to hra zdaleka není u konce – oslabeno natolik, že ztratilo naději na (snad předpokládanou) transformaci ekonomiky, která by zásadním způsobem omezila moc ekonomických struktur navázaných na Západ a zastavila dlouhodobé zadlužování firem a krvácení Ruska do daňových rájů. Putin se sice ještě dlouho poveze na vlně vlastenectví, jeho efektivní moc však patrně bude patrně postupně ořezávána a podlamována. Mírová dohoda s Ukrajinou bude nakonec dohodou ruských a ukrajinských oligarchů.

Stále však existuje i alternativní varianta. Čím více je Rusko zatlačováno do kouta a jeho ekonomika hoří, tím paradoxně vyšší sílu získává akční fronta patriotů. V prosinci bylo katastrofální zadlužení ruských firem v tvrdých měnách využito k jejich pevnějšímu uvázání se na stát, který jim poskytl půjčky. Existují informace o tom, že propadající se ruské akcie jsou opět (jako už na jaře 2014) skupovány ruskými polostátními bankami. Vlivní ekonomové (Katasonov) už otevřeně mluví o tom, že liberální směřování zemi škodí. Čím hůře, tím lépe, jen nám ještě odřízněte SWIFT, zní dnes od těchto lidí z Ruska.

O co méně je v Rusku valutových rezerv, o to více má země k dispozici tanků, raket, nukleárních hlavic a dnes také vlastenecky motivovaných občanů. Rusko není a nebude krátkodobě schopné se postavit totální ekonomické válce. Může na ní však asymetricky odpovědět vystupňováním vojenských akcí v Novorosii. A může ji využít k překopání ekonomické mapy země. Byla by to sice riskantní operace, ale řada indikátorů naznačuje, že se to možná stane. Nic však nenaznačuje jaký by měl být výsledek. Dají se odhadovat jen krátkodobá opatření – například zákaz vývozu kapitálu, omezení manipulace s valutami, centralizovaná emise rublu, plné podřízení centrální banky. Co bude dál patrně neví ani Putin.

Vztahové sítě a jejich struktury ovládají náš svět a vytvářejí systém nohshledů, leníků a šafářů. Jako obrovský polštář, který měkce a nepovšimnut dopadá na nás všechny. Když nám dojde, že dusí, je už pozdě odhrnout ho. A není jak. Neboť útok je veden podle nevyřčené strategie, neidentifikovaným vojevůdcem s neviditelným štábem.

Immanuel Wallerstein napsal před časem komentář o nebezpečném Severoatlantickém paktu. Ve skutečnosti to byla vzpomínka na idylické časy, kdy byla světová bezpečnost svěřena na jedné straně do rukou zodpovědných (protože poučených zkušeností druhé světové) západních politiků a generálů a na druhé straně ukázněným, z jednoho centra předvídatelně řízeným komunistickým funkcionářům.

Dnes Západu vládne a jeho nesmírně silné armády řídí neosobní a nezodpovědná síť promlouvající ústy nepovedených reklamních agentů v rolích politiků. Smyslem jejich života je riziko a životní filozofií obětování figur, které přestaly být výhodnou investicí. A proti našim skrytým sociopatickým vůdcům stojí skrytá neméně sociopatická fronta ruských patriotů, ve které hrají důležitou roli silové struktury. Vskutku skvělá a nadějná kombinace.

Jsme příliš líní na to, abychom registrovali drobné manipulace, nesrovnalosti ve výkladech a podvody, kterými jsme programováni a organizovaně se proti nim postavili. A nezakrývejme si, že je nás málo, protože většina prostě považuje život pod polštářem za dobrý. Rusko představuje jednu z mála nadějí pro Evropu. Jednu z mála alternativ ke komputerizované ekonomické totalitě, jejíž hradby rostou všude kolem nás.

Rusko je ovšem všechno jen ne ideál. Je plné rozporuplných procesů. Lidská důstojnost je tam podvracena pořád víc než v naší superatlantické civilizaci. Rusko však ještě stojí na rozcestí. My už ne.