Zvítězit nad pravdou, lží a možná i nenávistí

Není to tak dávno, co jsme uháněli po informační dálnici blahobytného, soucitného, svobodného a všeznalého demokratického kapitalismu. Pak se ale věci nějak pokazily a zasekly. Najednou nás přesvědčují, že žijeme v nemilosrdném a nebezpečném světě dezinformací a manipulací, kde nesmíme nikomu a nic věřit. Současně nás ale nepřestali masírovat abychom měli pravdu, ctili pravdu, žili v pravdě. Za pravdu se dokonce bojuje i v parlamentu. A Jan Hus za pravdu zemřel, že.

My však, protože nedokážeme sloučit protichůdné imperativy, v hrůze z vlastní malosti a bezmoci, upadáme do komatického stavu, kdy informace odtud i odjinud neakceptujeme už jako sdělení o stavu světa, ale jen jako emocionální výzvy, které snad přinášejí vzrušení, rozčilení, blaho či bol, ne však fakta a souvislosti. A přesně tam a takové nás, občany demokratické civilizace jednadvacátého století, chtějí mít.

V dobách, kdy se zdál skutečným každý vodník a na paloucích tančily rusalky, vypěstoval si člověk, aby přežil, schopnost oddělovat informační zrno od plev. Aby přežil, musel být stále pozorný a ostražitý. Aby přežil, všemi způsoby cpal si jako holub vole hlavu od rána do večera novými poznatky. Kupodivu se z toho nezbláznil.

Bylo mu totiž dáno mimo vědomí stojící umění oceňování ne pravdivosti informací, ale jejich pravdě-podobnosti. Míra pravdě-podobnosti byla opakovaně testována nevědomým vkládáním jednotlivých sdělení do řetězců a sítí svázaných logickými, ovšem jen pravdě-podobnými příčinami a následky. Vrcholem celého procesu bylo pak vytváření komplexních více či méně pravdě-podobných alternativních modelů reálné budoucnosti skrze interpretaci pravdě-podobných změn těchto modelů v čase. Teprve, když nevědomí stanovilo nejpravděpodobnější cesty do budoucnosti, vstoupilo opět do hry vědomí, kterému byla budoucnost signalizována formou nečekaných vhledů do problémů, bleskových pochopení souvislostí, náhlých osvícení, ale také utkvělých denních obav a úzkostných nočních můr.

Dnes už naše přežití na rychlém a správném vyhodnocení informací nezávisí. Noční můry sice zůstaly, ale už nevíme co věští. Už se také nedožadujeme osvícení s potřebnou vervou a zoufalostí. Naše extrovertní vědomí surfuje po titulcích a nenaslouchá šepotu intuice. Nevědomá aktivita kamsi se vytratila. S ní i porozumění běhu tohoto světa.

Proces je to na první pohled přirozený, ve skutečnosti však záměrně řízený. Jsme kondiciováni tak, abychom na pravděpodobnostní hodnocení informací pohlíželi s odporem. Jsme naopak vedeni k tomu, abychom informace dělili na věro-hodné a nevěro-hodné. Ty první nutno zapsat do paměti, ty druhé radno zapomenout. Z věro-hodných informací ležících v paměti se časem a opakováním stávají uctívané pravdy. A z těch, kteří nám je poskytují, uctívaní věrozvěsti.

Věrohodné informace se dokonce stávají platidlem a jejich držení privilegiem, měřítkem úspěšnosti a znakem příslušnosti k elitě. Paradoxně se tak dostáváme do stavu, kdy informace musí být utajovány, aby získaly hodnotu a punc důvěryhodnosti. Jejich podpultový prodej vyvoleným pochopitelně znechucuje ty, co mezi elitu nepatří. Na elitářskou informační povýšenost reagují okázale projevovaným nezájmem. Tím ale dále upadá jejich pozornost a definitivně i intuitivní schopnost analyzovat informační toky. Nevědomí je totiž ustrojeno tak, že čeká na projevení vědomého zájmu a není-li zájem, věnuje se něčemu užitečnějšímu – třeba snění.

Pokusíme-li se ale poučeni navzdory rádcům o hlubší práci s informacemi, čeká nás zklamání. Naše pokusy narazí na nedokonalost vědomé mysli, na její neschopnost udržet velké množství faktů v souvislostech a tudíž na nemožnost odvodit z jejich existence relevantní závěry. Spíše než bychom si na otázky odpovídali, otázky vznášíme a tvoříme nové. To nás mate, znechucuje a vrací zpátky do pohodlné náruče věrozvěstů.

Projevíme-li ale dávku pokory a trpělivosti, objevíme v průběhu času, že právě jakoby bezcílné kladení otázek zahájilo proces, kterým jsme opět vyprovokovali a aktivovali nevědomí (nesnášející přímý nátlak a úkolování), které se nám po čase možná odvděčí nehledanou myšlenkou, zábleskem prozření nebo jen náhlým zaujetím zdánlivě nepodstatným detailem. A pochopitelně také už zmíněnými obavami a úzkostmi.

V nevědomých výpovědích nenacházíme věčné pravdy na klíč s jasnou objektivní logiku. Ve světě nevědomých pravděpodobností je pravda možnou, ale nikoli nutně existující a nutně poznatelnou variantou. Nevědomá subjektivní logika je temná, nejasná, nejistá a nekomunikovatelná. Tak jako od propagandy očištěný reálný svět. Ve světě pravděpodobností neexistuje jediná svatá cesta interpretace a hodnotu má každé sdělení, byť neúplné, upravené, nebo dokonce zfalšované. I alternativní logiky našich nepřátel mají svou nenulovou pravděpodobnost a vypovídací hodnotu.

Různé konsekvence příčin a následků znamenají různé alternativní příběhy. Tím, že žádný z nich předem vědomě nezavrhujeme připouštíme dokonce chaos postrádající jakoukoli logiku a necháváme na svém aktivním nevědomí, aby označilo ty uvěřitelnější a dalo nám doporučení, které z nich preferovat, rezignujeme ovšem na hledání svatého grálu jediné konečné pravdy. Tím ztrácíme možnost silné, nezpochybnitelné víry. Jsme však méně omezováni zdmi ideologií a můžeme svobodně kroužit nad krajinou, tetelící se v žáru různosti a odhalovat její, byť jen tušené, kontury.

Intuitivní vytváření pravděpodobných modelů budoucího, následované jejich převáděním do vědomí a korigováním racionální subjektivní logikou, vede k vytváření obrazů světa, které jsou méně závislé na vnějších (především mediálních) tlacích, nejsou černobílé a nevedou k fanatismu a nenávisti. Pomáhají formovat interaktivní, otevřený a flexibilní hodnotový systém.

Skálopevná jistotu správné cesty ovšem chybí a vize “jen” pravděpodobného budoucího ztěžují a někdy zcela znemožňují rozhodování. Rozhodovat na základě zvážení pravděpodobnosti je těžší, než rozhodování činěné na základě pravdy, slepé víry nebo emocí. A rozhodnutí, která jsme učinili bez jistoty pravdy, prosazovat, za taková rozhodnutí ba i bojovat, je ještě těžší. Zvláště musíme-li věrni pravděpodobnostnímu pohledu stále pochybovat a zvažovat, zda jsme budoucnost interpretovali správně.

Vládci našeho světa moudře pochopili, že člověk jednadvacátého století potřebuje alternativy. Proto i bezbřezí pochybovači jsou vítáni na palubě Titanicu. Labilní a nerozhodní, stále hledající a neschopní akce se hodí skoro stejně dobře jako ti neteční a bez zájmu, nebo ti, co kráčí s jásotem a klapkami na očích k lepším zítřkům. Bezbřehé pochybování je jen další verze bezmoci. Naučme se proto pochybovat, ale také rozhodovat.

Kauza Čapí hnízdo a selhání systému

Za devíti horami, za devíti řekami, byla nebyla firmička ZZN Agro Pelhřimov s.r.o.. Nikdo se o ni nestaral, nikomu nescházela. Pak ale majitele ZZN Agro koupil velikán Agrofert a začaly se dít věci. ZZN byla přejmenována na Čapí hnízdo a.s., navýšil se jí kapitál  a prodána neznámým akcionářům (ze kterých se během času vyklubali známí Andreje Babiše) přihlásila se do soutěže o evropské milióny.

Netrvalo dlouho a ROP Střední Čechy přiklepl Čapímu hnizdu a.s. dotaci padesát miliónů, kterážto byla spolu s vlastní investicí (cca 200 milionů z půjčky Agrofertu) proinvestována a Čapí hnízdo se proměnilo ve vzorový příklad české faremní pohostinosti a mucholapku na turisty. Neznámí známí akcionáři pak převedli (jistě ne zadarmo) svou firmičku zpět do náručí Agroferu. Vše přehledně podle zápisů Obchodního rejstříku v tabulce uvádí Vikipedie:

Rakouská ekonomické škola (jejím nejznámějším představitelem je Friedrich Hayek) považuje za hybatele kapitalistické ekonomiky ne kapitál, ne trh, ale dobré podnikatelské nápady. Čím se takový dobrý podnikatelský nápad vyznačuje? Přesně tím, čím akce Čapí hnízdo. Musí být pochopitelně výdělečný. Musí být realizovatelný – snad, někdy a možná i na hraně zákona. Neboť ty nápady, které na hraně nejsou, už dávno realizovali jiní.

Nezainteresovanému publiku se z ekonomického světa donese sem tam něco o kolísajícím měnovém kursu a čas od času ho probudí jásot nad růstem HDP. A jistě, jsou tu filmové příběhy zvané Microsoft, Facebook a mnohé další. Ale skutečné podnikání není příběh o tom, jak geniální student naprogramoval síť pro kamarády na Harvardu. Skutečné podnikání se daleko více podobá hybridní válce, ve které se únavně opakují útoky a ústupy, oslavují dílčí vítězství a retušují dílčí prohry.

Tisíce majitelů malých firem a najatých manažerů velkých firem dnes a denně vymýšlejí a realizují nové podnikatelské nápady. Tisíce hlav denně hledají slabá místa v obraně konkurence a nemilosrdně jich využívají. Tisíce hlav zkoumají nedokonalosti zákonů, předpisů a nařízení a hledají skuliny, kterých by se dalo využít. Že je to riskantní? A jak chcete vydělat bez rizika? A jak chcete přežít bez zisku?

Je to obrovská intelektuální síla, poháněná vnitřní energií všech zainteresovaných. Tak zvaná západní civilizace okupuje planetu jen díky této síle – díky ostrým ekonomickým loktům svých protagonistů, díky bezohledné likvidaci konkurence, díky nemilosrdnému nátlaku na obchodní partnery, díky nevybíravému podvádění zákazníků. Dokud jsme byli morálními a etickými účastníky cechovního a feudálního hospodaření, nebyli jsme schopni konkurovat ani Číně, ani Osmanské říši. Svět jsme zašlapali do země až neuvěřitelnou amorálností našeho kapitalistického podnikání.

Móda korektnosti se ovšem dnes přelila z politiky i do světa podnikání a tak všichni mluví o win-win strategiích, zaměstnaneckých benefitech a ekologických přístupech. Ale pod povrchem vše zůstalo stejné. Strach z neúspěchu a nutnost vykazovat rostoucí zisky žene podnikatele k novým a novým eskapádám. Mnozí odpadnou, ale na jejich místa nastupují noví hráči. Ti, jejichž srdce, geny a sama jejich podstata touží po úspěchu, po riziku, po nebezpečí. Touží po moci. Buďme rádi, že se tito lidští dravci z rodu hrdinů realizují v kancelářích a ne v ulicích.

Podnikatelský nápad zabudovat do nemovitého a movitého majetku firmy Čapí hnízdo padesát dotačních miliónů je klasickým tahem na domácí ekonomické šachovnici. Možná trochu odfláknutý co se týče těch neznámých majitelů akcií, ale jinak dobrý. S největší pravděpodobností je v české kotlině a na moravských pláních mnoho takových podobných případů, ba možná mnoho horších. Prosakují zprávy, že v ROP Severozápad bylo zmanipulováno 90 % řízení.

Tak zvané důkazy o vině A. Babiše jsou neověřené až směšné. Obrazovka zdá se snese víc než papír. Můžete se podívat například na články pana Wagenknechta, nebo paní Bártové, či v posledku pana Němečka.  Všichni tito autoři by možná rádi viděli Babiše přivázaného k hořícímu Čapímu hnízdu a ještě by přidali svou otýpku. Ale jejich argumenty jsou z říše snů a pokud na někoho ukazují prstem, tak Babiš a Agrofert stojí až v druhé řadě. V té první je ROP Střední Čechy a nesmyslná dotační politika české vlády.

Kdyby ještě žil von Hayek, možná by Andreji Babišovi pogratuloval. Neboť Babiš není primárním hříšníkem. Jako hříšníci nejsou primárně ti, kteří ukradli majetek kuponovým akcionářům, ale ti, kteří jim to umožnili, protože nezavedli patřičné zákony. Hříšníci nejsou primárně ti, kteří nosili v kufrech peníze ze státních bank, ale ti, kteří k takovým úvěrům umetli cestu. Hříšníci nejsou primárně solární baroni, kteří stále vydělávají na každé vesnické babičce, ale politici, kteří tento trik svou nečiností legalizovali.A hlavním viníkem je sám systém liberální demokracie, který, na rozdíl od islámu Osmanů a konfucianismu Číňanů, není schopen ekonomiku umravnit.

Systém neumožňuje, aby lidé působící škody v politických funkcích byli voláni k odpovědnosti a z procesu řízení vyloučeni. Systém zajišťuje, že když už si voliči vynutí alternativu, ta velmi rychle zmutuje a přizpůsobí se pravidlům. A zde je Babišův problém – hřích, za který je mu pykat. Neposlouchal dobře míněné rady, nepřizpůsobil se, nezmutoval. V jeho případě systém selhal. Teď se pokouší to napravit.

Jeremy Corbyn – postrach ulice

Jeremy Corbyn (*1949) je jedněmi zatracovaný a druhými oslavovaný předseda britské Labour party, tedy podle taxonomie politických stran, místní sociální demokracie. Už historie jeho zvolení je ohromující. Kandidatura naprostého outsidera a dlouholetého enfant terrible LP (vyhodnocen jako poslanec nejčastěji hlasující proti vedení strany) na podzim 2015 byla přijata s všeobecným posměchem. Pak ale přišli mladí dobrovolníci. Spousta mladých dobrovolníků a projevy před halami přeplněnými příznivci. A nakonec – 15. září 2015 – 59 % hlasů ve vnitrostranickém v referendu členů a příznivců Labour party a funkce předsedy.

Deep state” britských socialistů zvolení Corbyna velmi popudilo. To kvůli názorům, kterých se dotyčný konzistentně drží dlouhou řadu let a kvůli kterým dával mnohokrát v sázku celou svou dlouhou politickou kariéru a od kterých – a to je nejhorší hřích – neustoupil ani po svém zvolení. Zde jsou některé z nich (doporučuji k přečtení především panu Sobotkovi, který dává české sociální demokracii Corbyna za vzor):

  • Zdravotní péče má být výhradně státní a zdarma
  • Je třeba znovu znárodnit britské železnice jakož i energetickou strukturu země
  • Minimální mzda musí být zvýšena na 300 Kč/hodinu
  • Musí být zvýšena daň velkým korporacím a zrušeny bez dosud platné výjimky pro ně
  • Musí být zvýšeny daně z příjmu nejbohatším pěti procentům Britů
  • Naopak nesmí být zvýšeny daně z příjmu ostatním pracujícím ani DPH na potraviny
  • Ukrajinský majdan je akce struktur NATO
  • Islámský terorismus je vyprovokován politikou Západu
  • Ruská intervence v Sýrii je legitimní a s Asadem se musí jednat
  • Investice státu mají být financovány “lidovým kvantitativním uvolňováním”
  • Brexit je neodvolatelný a Británie si vybrala svoji cestu mimo EU
  • Imigrace je nutná, ale jen na takové úrovni, kterou potřebuje ekonomika
  • Volný pohyb osob v rámci EU v Británii po Brexitu skončí

Vzápětí po Corbynově zvolení předsedou strany přišla jeho první velká zkouška – referendum o Brexitu. Nutno poznamenat, že Corbyn se v roce 1975, v kampani předcházející tehdejší referendum o členství Británie v ES, angažoval proti vstupu do Evropského společenství. Před Cameronovým referendem sice podržel stranickou linii a přesvědčoval Brity aby hlasovali proti Brexitu, ale podle názoru stranických bossů však ne dost energicky. Obvinili ho z odpovědnosti za výsledek referenda a tvrdě požadovali jeho odstoupení. Na Corbyna se vrhli i vlastní poslanci a na protest proti jeho vedení odstoupila většina ministrů stínového kabinetu LP.

Na podzim 2016 se krize vystupňovala a výsledkem bylo další referendum o předsedovi. Corbyn opět vyhrál a získal tentokrát skoro 62 % hlasů. Díky ideovým sporům však Labour party získala pověst nejednotné a rozkolísanou strany. Corbyn byl médii pasován na neschopného, ale všeho schopného, manažera. Preference strany poklesly na rekordní úroveň a konzervativci vyhlásili předčasné volby ve vidině toho, jak socialisty snadno převálcují.

V kritické situaci se Corbynovi konečně podařilo zkonsolidovat řady svých stoupenců a LP vstoupila do volební kampaně s jeho radikálním programem. A stal se zázrak. Lidé opět přišli. Nejen postarší dělníci, kteří tvoří tradiční kádr voličů Labour party, ale i mladí a vzdělaní lidé. I ti, kteří k volbám předtím nechodili. Toryové sice vyhráli, ale jejich náskok se snížil z březnových dvaceti procent na pouhá dvě procenta (42 : 40). Z Corbyna se stal nekorunovaný vítěz voleb a příklad k zamyšlení.

Jeremy Corbyn vyvrací celým svým životem představy o tom, že dnešní politik musí být jen poslušnou konformní loutkou zákulisních vládců. Přestože jeho profesní kariéra se podobně jako ta páně Sobotkova realizovala v politice, snese spíš než s ním srovnání s raným TGM (viz například obhajoba Irů neprávem odsouzených za terorismus). Corbyn v současnému politickému klimatu euroatlantického prostoru představuje nesmělou klubající se levou frontu racionálních nespokojenců, kteří programově kritizují liberální kapitalismus s demokratickým maskováním, ale nevrací se “zpátky ke kořenům”.

Vznik nové levé reformistické fronty je důsledkem zrady tradičních evropských levicových stran, ČSSD nevyjímaje. Tyto strany byly zmutovány a staly se hlásnou troubou ideologie finančních zbohatlíků. Aby neztratily voliče, musí se ale alespoň formálně držet svých tradičním programových tézí. Rozpor mezi záměrem a prezentací vede k tomu, že se stále více zaplétají do průhledných lží, nepravd a protimluvů. To zdá se nevadí starší část voličů, kteří už nemají žádné iluze. Rozpolcení mladí západní Evropy, kterým je levicové rovnostářství blízké, jsou však na sociálně demokratické lži alergičtí. Hledají pro sebe jiné cesty. Establisment jim nabízí tu Macronovu. Je dobře, že proti ní stojí Corbynova alternativa.

Perfektní krize

Za posledních sto let zažila česká země spoustu zlých příběhů. Hned po ustavení nové republiky byla tato napadena Maďarskem. Třicátá léta dvacátého století pak přinesla nejen celosvětovou ekonomickou krizi, ale i zlo největší – německou okupaci. A jen skončila hrůza nacistická, přišel Únor 1948 s ním hrůza udávání, procesů a poprav. Krásné uvolnění šedesátých let do země zadupala půlmilionová armáda Varšavské smlouvy. A listopad 89 dnes sice připadá mnohým jako až příliš sametový, zapomínají ale jak ve dnech prvních demonstrací nastraženě naslouchali, kdy zazní řinčení tankových pásů a odkud přiletí první kulky.

Po roce 1989 skutečné a zlé krize skončily. Jako bychom všichni dostali do vazu palicí, ztratili soudnost a bez protestu pochodovali na kapitalistická jatka. Ne pochodovali, my jsme tam běželi z vlastní vůle! A předháněli jsme se, kdo dorazí dřív do země zaslíbené obchodním řetězcům a vyasfaltovaným parkovištím široko daleko. Ač jsme se mohli už rázně postavit Václavu Klausovi a jeho privatizačním lupičům.

Protože s kapitalismem mám byla grátis implementována svobodná média (která ovšem musí vydělávat) tak hrajeme si teď společně na další a nové krize. Prostě proto, aby bylo o čem psát a o čem plkat v televizi. Díky Bohu nikdo přitom neumírá, protože při sledování vymyšlených pseudodramat nikdo ani infarkt nedostane a krize a katarze místních politiků vlastně – kromě placeného mediálního komparzu – nikoho nezajímají.

V posledních několika letech a měsících však na místním poli vyrůstá nový fenomén. Krizová hnutí vycházející z lidu – nebo tedy alespoň z jeho lepší části. Tato hnutí připomínají svých charakterem barevné revoluce. Jsou stejně jako ony iniciována jiskrou pečlivě vybranou z těch mnoha, které neustále vyletují z plamenů společenského dění. Organizátoři barevné krize jiskru zachytí a pečlivě se starají aby neuhasla. Je to nutné, protože žádná dnešní jiskra nemá potenciál sama zapálit lidové dříví zvlhlé spokojenosti a blahobytem.

Nedostatek osobních zkušeností a absence děsivých zážitků skutečných krizí vedou k tomu, že mladší ročníky neprotestují proti tomu, že se za jiskry krize vydávají šaškovské férie předčasné volební kampaně a tolerují organizátorům nekvalitní scénáře a opsané přes kopírák. Nechápou, že protestují proti protestujícím a nepohrdnou spoluprací s vládnoucím establishmentem. Nevadí jim, že mohou sice kritizovat detaily na císařových šatech, ale nesmí prozradit, že císař je nahý.

Na opačné straně pomyslných barikád se houfují ti, které ochotní sluhové lenních pánů nového feudalismu kapitálu urážejí a dehonestují. V oprávněném rozčílení se, nařčeni z hlouposti a omezenosti, chovají hloupě a omezeně. Snaží se vyblokovat soupeře poukazem na jejich neústavní chování a najednou uctívají ústavu jako jediný zdroj práva a pořádku.

Měli by místo toho být solidární s demonstrujícícmi, bez ohledu na jejich názory. Měli by hájit jejich právo demonstrovat. I bez důvodu když se jim zachce. Neboť neústavní nátlak ulice je jedinou a poslední cestou ke změně systému a k záchraně této planety. Neboť šeredně se pletou ti, kteří ještě věří, že se někomu podaří vymést Augiášovy chlévy establishmentu parlamentní cestou.

Nedokáže to ani Andrej Babiš, jakkoli k tomu má, teď když se mu postavili svorně všichni zastánci starých výnosných pořádků, dobře našlápnuto. Jeho hnutí (viz nový ministr financí) už totiž ztratilo revoluční impuls – pokud ho kdy vůbec mělo. A Babiš jakkoli stále s nadějí na vítězství v parlamentních volbách, potřebuje k tomu, aby mohl týt z vlády, uzavřít manželství s některou z pěti starých polistopadových panen. A to je omezení, které likviduje jakékoli naděje, že se právě on stane novodobým českým Herkulem.

S Trumpem jako bez Trumpa

Demokracie je vláda zástupců mocenské koalice, kterou vytvářejí krátkodobě nebo dlouhodobě ekonomicky propojená a ideologicky příbuzná vlivová a nátlaková centra generovaná vztahovými sítěmi dané země. Protože vláda těchto center nemá žádnou legitimitu, vytváří demokratický systém zdání, že výběr vládců je posvěcen vůlí voličů. Toto zdání nabývá s přechodem do nižších pater moci reálných kontur.

Politické strany představují oficiální špičku ledovce koalic mocenských center a umožňují jim realizovat veřejně manipulace v průběhu volebních kampaní i v jejich mezidobí. V případě vítězství pak představují strany mechanismus jak promítat do politiky dynamiku domácího a mezinárodního vývoje a realizovat v čase proměnné cíle té které mocenské koalice i reagovat na případné změny v jejím složení.

V průběhu volebních období realizuje každá vládnoucí garnitura mnoho dobrých rozhodnutí, ale také zpravidla spoustu kopanců. Některé z nich nelze eliminovat, protože by to znamenalo totální ztrátu důvěry v systém. V případě zemí velkých až největších jsou pak prudké změny politického kursu zdrojem potíží ve spojeneckých vztazích a zároveň mohou být nepřáteli interpretovány jako slabost a nerozhodnost. Proto se zákonitě v každém volebním období a v každé zemi hromadí množství kostlivců ve skříních, které prostě nelze legálně beze škod pohřbít.

Změna vládních garnitur po volbách je standardně využívána k vymetání komínů a nápravě chyb. Existence tohoto čistícího mechanismus je velkou komparativní výhodou demokracií. V posledním čvrtstoletí je to zvlášt důležité pro Spojené státy americké, které na sebe dobrovolně (ale se souhlasem svých spojenců) po konci studené války a pádu SSSR, vzaly roli světového četníka.

Ve své funkci (bez ironie) vykonaly USA mnoho dobrého pro udržení míru a zachování lidských životů na této planetě. Každou lidskou komunitu však dříve či později negativně ovlivní představa absolutní moci. Natož pak stále ještě klokotající tavící kotlík, ve kterém se formuje národ USA. Přidáme-li k tomu mocný vliv armády, která zhusta netrpí neduhem pokory a odvěký americký zvyk propojovat politiku s ekonomikou, dostaneme dosti nechutnou masu, ze které je formován establishment vládnoucí světu. Logický nedostatek účinných zpětných vazeb pak vede k tomu, že je překračována nutná úroveň násilí a ti, kteří mají být s láskou vedeni k lepšímu životu jsou manipulování nevybíravou ekonomickou politikou a jejich důstojnost neustále znevažována.

Žádná policie ale není schopná udržet pořádek, když se proti ní najednou postaví většina obyvatelstva. Stejně tak ani USA nejsou schopny ochraňovat světa (ať už v dobrém či zlém) když se proti nim celý spojí. A mocenské struktury v USA jsou ještě natolik soudné, aby si uvědomily své limity. Proto v osmiletém cyklu pravidelně probíhá likvidace kostlivců made in USA. Proto se prezidentský kandidát strany, která aktuální kostlivce nevyrobila, moderuje do role dobrého policajta.

Tato už tradiční část prezidentských volebních her ovšem nijak zásadně nemění charakter imperia ani společný cíl globálních vlivových a zájmových struktur, které mají v USA svůj domicil. Cíl, k jehož dosažení se vždy a znova spojí demokraté s republikány. Tímto cílem je udržení globální ekonomické moci silou tak dlouho, dokud nenastane čas kdy se všechny nitky světové ekonomiky vedoucí do USA transformují v nezničitelná kevlarová lana.Teprve až tato vlákna obtočí celou planetu včetně Ruska a Číny, včetně Pakistánu a Indie, včetně Brazilie a Argentiny, bude čas na věčný mír –slavný Pax Americana.

Vítězství Donalda Trumpa v právě proběhlých volbách není ničím jiným, než standardním vymetáním komínů, mocenským procesem, kterým USA negují své chyby a vylepšují systém vlády nad planetou, aniž by ztratily tvář. Aniž by je napadlo se této vlády dobrovolně vzdát. Je možné pochopit škodolibou radost části českých občanů, kterou neokouzluje pražská elita a její adorace Hillary Clintonové. Už obtížněji se ale chápe skutečná naděje některých našich spoluobčanů spojovaná s nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu. Víra v to, že USA přestanou být od ledna světovým četníkem je krásná – stejně jako víra, že Evropa dokáže pomoci všem uprchlíkům světa. V realitě je jedno i druhé nerealizovatelný sen.

Turecké jaro a evropský podzim

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan využil nepovedeného pokusu armády o puč a rozjel naplno budování nového typu státu. My bílí Evropané to ve své postkoloniální křeči odsuzujeme a děláme ze sebe (přinejmenším celému muslimskému světu) ubohé šašky. Neboť o co víc se snažíme tvářit objektivně, o to víc kolem sebe šíříme nepříjemný odér nadřazenosti a přezíravosti. My přece jediní víme jak má vypadat správný stát dle Fukuyamy, my jediní přece máme své dědičné právo určovat podobu režimu v té které zemi …

Erdogan (stejně jako Putin) pochopil, že západní demokracie je jen závoj kryjící totalitní praktiky superbohatých inteligencí – ať už jsou lidské nebo sedí v zasedačkách megakorporací. Na rozdíl od Putina má však v ruce hůl o třech koncích. Navíc k silné armádě a historickému povědomí národa o velké říši má ideologii islámu, který je konstruován ne jako (jen) náboženství, ale jako samonosný politický systém.

Islám je ve své turecké větvi nadto modení a akceschopný. My si (jako vždy) myslíme, že za turecké úspěchy může Attaturkova ateistická reforma s prvky demokracie, ale tak to není. Turecká současnost je daleko víc formována učením Saida Nursího, zvaného Bediuzzaman, myslitele a vykladače koránu, jednou z nejúžasnějších postav dvacátého století.

Nursí se narodil v roce 1860 v kurdské rodině. Od mládí projevoval mimořádnou inteligenci. Koncem devatenáctého století navrhl reformu otomanského universitního školství, která kladla důraz na kombinaci náboženské výchovy a přírodních věd. Po nástupu Attaturka upadl v nemilost a velkou část dalšího života (zemřel 1960) prožil na venkově ve vyhnanství. Zde vytvořil impozantní dílo zvané Risale-i Nur. Traduje se, že celý text (6000 stran) diktoval písaři plynule, bez zaváhání, rychlostí kterou dotyčný stihl zapisovat.

Nosným motivem kolekce Risale-i Nur je logické a racionální zdůvodnění Boží existence a Jeho vztahu k lidskému pokolení, přírodě a vesmíru. Součástí Nursího filozofie je přesvědčení, že věda a technologie jsou potřebné a účelné, protože právě jejich prostřednictvím lépe poznáváme Boha a jeho záměr. Takové myšlenky byly v Attaturkově republice pochopitelně zakázány a dílo se šířilo se ručním opisováním (vzniklo snad až 600 000 kopií) a čtením v čtenářských kroužcích, které byly masově zakládány po celé zemi.

V současnosti tvoří Nursího učení ideovou bázi nejen hnutí Fettuláha Gulena (odtud důraz na zakládání škol a universit), ale patrně i Erdoganovy strany AKP. Je  inherentní součástí tureckého pojetí islámu jako takového. Risala-i Nur vyvrací představy o jeho nepřizpůsobivosti a neschopnosti stát se platformou moderní společnosti. Je také apoteozou nenásilí a pokojného soužití lidí různého vyznání.

Nursí měl na koho navazovat. V Turecku je většinová větev islámu (přesněji islámského práva) zvaná Hanafi, která na rozdíl od Hanbaly (která zplodila wahabismus) je učením míru a konsensu. Turecko (Otomanská říše) je také země, ve které ve středověku přímo bujela islámská mystika, sůfismus. Ta má daleko k strohé ortodoxiii wahabismu a salafíji. Súfijové k nenásilí Hanafi přidali poetickou lásku a iniciovali svou přítomností proud tak zvaného „venkovského“ islámu, který sebou nese až kultické uctívání živých i mrtvých sůfijů – mystických mistrů a učitelů.

Dodnes přichází k hrobce největšího ze sufujských básníků Malayany v turecké Konyi proudy poutníků. Rumí – Malayana však nebyl jen propagátor nenásilí a lásky, ale také zakladatel (se svým synem Velenem) taríqy (řádu) Mawlawija. Malwawija byla v Otomanské říši populární – jejími členy byli i někteří sultáni. Je také dodnes proslulá tanci dervišů.

Sufijské taríqy jsou do jisté míry obdobou “třetích řádů“ evropských, které se přidružují těm „druhým“ mnišským. Taríqy dávají svým členům možnost zakládat rodiny a věnovat se ekonomickým aktivitám. Dbají velmi na jejich vzdělanost, vštěpují jim morální hodnoty a nutnost péče o chudé a nemajetné. To vše pod vedením mistra (šejch, hokaefendi), kterému jsou členové povinni bezvýhradnou poslušností . Bohatí členové také odvádějí část svých výdělků řádu (navíc k běžnému zakátu).

Je pravděpodobné, že určitou variantu tariqy představuje i společnost Fettuláha Gulena, jehož přívrženci jsou nyní v Turecku tak pronásledováni. Gulen navenek své společenství, které je rozšířeno po celém světě (několik miliónů členů) charakterizuje jako společnost lidí a organizací, kteří jsou „inspirováni“ jeho učením a jen slouží svým spoluobčanům. Například v USA provozují gulenistické organizace (jejich majetech se odhaduje na 25 – 50 miliard USD) několik stovek tak zvaných smluvních (charter) škol, do kterých dodávají učitele přímo z Turecka.

Kritikové však mluví o tom, že Gulenova organizace není volný spolek “inspirovaných” ale představuje silně hierarchické těleso, ve které tak zvaní “abisové” dohlížejí na bezvýhradné plnění vůle mistra. Existuje (možná podvržené) video, na kterém sám Fettulah Gulen vysvětluje strategii převzetí moci „až pronikneme do všech žil země“. Navenek však Gulen mluví jen o dobročinosti, nenásilí a demokracii.

S demokracií to ovšem nebude tak horké ani u Gulena, ani v novém Erdoganově Turecku. Můžeme předpokládat, že oba protagonisté tureckého jara (do roku 2012 Gulena a Erdogana pojilo ideové přátelství) rozeznali, že neúspěch křížení islámu a demokracie plyne z toho, že se Západ namísto demokratické klisničky snaží podstrčit islámskému hřebci kapitalistického osla.

Od takového poznání není daleko k rozhodnutí nahradit demokratickou totalitu superbohaté elity a amorální kapitalismus vlastní verzí státního sytému. Systému, který by daleko více respektovat islámské (ne wahabistické) vidění světa. Systému, který by kladl důraz na náboženskou výuku ve stylu Said Nursího, na morální jednání, kázeň a odříkání, na rodinu a stát.

Ten kdo chystá alternativu k západní demokracii, musí nutně omezit bezbřehé západní svobody, které jsou mladým celého světa tak sympatické, neboť nebrzdí rozlet odpovědností a nevyžadují tvrdou práci. Musí také po svém vzdělávat a formovat mládež a celou společnost v duchu nové ideologie, neboť západní propaganda je mocná a všudypřítomná. Musí (aspoň pro začátek) postupovat ve skrytu a kázat víno i když chce pít vodu.

V Turecku je tedy vše maskováno nutností vymýtit sekularitu a neposlušnost armády a bezalternativní potřebou likvidace přivrženců Gulenova hnutí. Je nemožné posoudit do jaké míry je to skutečně pro turecký stát potřebné, protože nejsou jednoznačné a pravdivé údaje o Gulenových záměrech. Vzpomeňme však na postoj německé vlády k scientologům a budeme možná méně ochotni kritizovat Erdogana a jeho policii.

Turecký vůdce je z důvodů výše uvedených navenek přívržencem liberální demokracie evropského střihu. Indicie však napovídají, že turecký muslim vychovaný v tradicích Said Nursího a sufistů, musí západním politickým systémem pohrdat, neboť to co my (kolonialisté) pokládáme za jeho drobné nedostatky, vidí jako kritické systémové zábrany vedoucí zemi do katastrofy. A výhody, které my zdůrazňujeme, jemu padají do slepé skvrny.

Rychlost, s jakou byla současná opatření v Turecku nastartována, svědčí o promyšlené přípravě a do detailu zpracovaném formátu budoucí strategie. Jsme svědky možná nejdůležitějšího experimentu v budování států od dob Josefa Visarionoviče. Turecká svébytná a perspektivní verse islámu je velkou Erdoganovou výhodou. A nezapomeňme, že Turecko má velmi blízko k celé postsovětské střední Ásií, která je historicky spjatá s jeho pojetím islámu a právem Hanifa.

Brexit – největší podvod století

Uplynuly více než tři týdny od osudového rozhodnutí Britů opustit Evropskou unii. Oslavné i pohřební řeči odezněly. Je čas říci pravdu: Brexit byl dobře organizovaným podvodem a jeho výsledek, dlouho a pečlivě připravovaný, naprosto odpovídá cílům západních nátlakových center, kterým jde o především o vytvoření a upevnění (pro ně) bezpečného společenského řádu.

Dějiny zformovaly v Evropě několik málo rozhodujících národně/státních komunit. Britskou, francouzskou, italskou, německou, španělskou a ruskou. Rusové a Španělé žijí tradičně poněkud mimo evropské dění. Francouzi vyčerpali snad už definitivně De Gaulleův optimismus a stejně jako Italové (kterým optimismus došel už před staletími) se vyžívají v malicherných vnitřních sporech.

Kdo v Evropě zbývá? Obdivuhodní Němci, kteří zvládli morální kocovinu po druhé světové a stejně obdivuhodní Britové, kteří se vzpamatovali z šoku, kterým pro mě byla ztráta světovlády. Obě tyto komunity však mají výsostně rozdílné pohledy na evropskou budoucnost. Němci jsou budovatelé tisícíletých hierarchických říší a žijí setrvačností devatenáctého století, kdy se Německo sjednocovalo. K tomuto vzoru pak směřují celou Evropu. Opačná britská ideologie je vyjádřena v historii Britského společenství národů. Sdružení Británie a jejích bývalých kolonií a dominií má jednu královnu (a spoustu zajímavých aktivit), ale je to spolek padesáti tří nezávislých států. A na takový Commonwealth dokázali Britové transformovat slavné Britské impérium, nad kterým slunce nezapadalo.

Rozdíly mezi britským a německým pohledem jsou ještě hlubší než se na první pohled zdá. Němci žijí v neukotveném světě mocného, schopného, ale stále poráženého národa. Po druhé světové válce prošel jejich systém hodnot kompletním přezbrojením a tisíciletá víra v silné vůdce byla obratně nahražena vírou v silnou měnu a vládu ekonomiky nad svobodou. Britové naproti tomu stále těží z tradice Magna Charty a jejich hodnotová soustava se mění pomaleji, než se na první pohled zdá.

Snahám dnešních západních nátlakových center ovšem mnohem více odpovídá německá myšlenka strukturované říše, říše, která v sobě zahrnuje ne státy a národy, ale regiony typu německých spolkových zemí. Regiony, kterým je nadřazena silná centrální vláda. Taková Evropa je pro kapitál mnohem bezpečnější. Je také ovladatelnější než Evropa britského střihu, reprezentovaná dynamicky spolupracujícími nezávislými národy/státy, s tradicemi, ale bez psaných ústavních pravidel a všech možných nadřízenosti a podřízenosti.

Jestliže má být v Evropě dovršeno budování systému nepřímého totálního řízení společnosti založeného na pravděpodobnostní analýze budoucích klíčových událostí, které nasazuje pružnou, neviditelnou, ale o to více svěrací kazajku devadesáti procentům populace, musí být použit německý model. Británie musí z kola ven. I zrodil se plán Brexitu.

Z vnitropolitického pohledu na ostrovech nikdy vyhlášení referenda o členství v EU nebylo nutné k udržení politické stability. David Cameron sice slíbil plebiscit před parlamentními volbami 2015 (údajně proto, aby si pojistil vítězství), ale už tehdy mnozí nevěřili, že svůj slib splní. Ve skutečnosti bylo o uskutečnění referenda a vystoupení VB z Unie v té době již rozhodnuto a on byl pověřen vedením delikátní utajené operace. Svůj úkol splnil na jedničku. A ačkoli se minulý týden vzdal všech svých politických funkcí, někteří z nás se ještě dožijí doby, kdy mu budou (minimálně) Angličané stavět pomníky.

Evropská unie spěje k ekonomickému rozvratu především proto, že koloniální a posléze neokoloniální čas, kdy západní minoritní civilizace vykořisťovala svět ve prospěch lidu Transatlantidy, končí. Ale také pro nezřízenou nenažranost Evropanů a dlouhodobou nevyrovnanost vnitřních kapitálových toků mezi Severem (který příliš produkuje a vydělává) a Jihem (který příliš nakupuje, ale na dluh) kontinentu. Sebevražedné rozhazování peněz Evropskou centrální bankou s téměř nulovými úroky jen problémy zakrývá, ale neřeší. Až přestanou nákupy dluhopisů zabírat, přijde čas na občanské nepokoje, které mohou být, díky internetové a mobilní dynamice, nezvládnutelné. Dosud neporušitelná svoboda bohatých vlastnit obrovské majetky na úkor evropské chudiny (a tím zprostředkovaně i jejich bezpečnost) bude vážně ohrožena.

Jediným řešením jak udržet potápějící se země EU na hladině je podle skrytých kormidelníků centrální ekonomické řízení (dovolující drastické ořezání veřejných nákladů) a současně kontinuální transfery kapitálu z bohatého Severu na chudý Jih. Ty jsou však neuskutečnitelné bez občanského souhlasu Seveřanů. A tento souhlas je podmíněn zavedením jednotného ekonomického a sociálního prostoru s jedinou měnou a jednotným zákonodárstvím, s centrální kontrolou výdajů, sjednocením daní a koordinací sociální politiky. Kruh se uzavírá.

Po provedení operace „Sjednocení“ zůstanou v Evropě jen regiony, mezi nimiž se budou finanční kohouty otvírat a zavírat podle vůle Bruselu (čti Berlína). Jednotlivé státní dluhy budou převedeny na centrální vládu. Regionálním vládám států zůstane zachována jistá samostatnost v místních správních záležitostech, mikroekonomických operacích a kultuře. A ovšem také formální samostatnost v zahraniční politice, která však ztratí jakýkoli praktický význam.

Demokratická převodová ústrojí (stále ještě) dovolující uplatnit občanům určitý vliv na konání jimi volených představitelů budou zatížena dalšími neviditelnými pákami, brzdami a brzdičkami ekonomického a zákonného typu, díky kterým bude centrální evropská vláda mít možnost komplexně kontrolovat všechny pro občana naprosto nepřehledné procesy ve společnosti (pokud to uzná za nutné).

Evropské elity, které se rády tváří jako spolek neschopných hlupců to vše perfektně chápou a realizují. Porozumění jejich metodám vyžaduje však pochopení první zásady pravděpodobnostního způsobu řízení společnosti: žádný uskutečněný děj nepřestavuje definitivu, ale jen změnu podmínek a přestavení výhybek v budoucích dějinách.

Lid Británie se na podvodu zvaném Brexit nepodílel. Britové se rozhodovali podle svých individuálních daností a přesvědčení– ať srdcem, či rozumem. Požadovaný výsledek byl orchestrován čelnými britskými politiky a vedením Evropské komise. V zájmu Evropy bylo, aby výsledek byl těsný, takový, který by nedehonestoval ideu EU, ale dal se přičíst na vrub hloupým starým Angličanům.

Z dění před referendem čiší neochota všechaktérů Británii skutečně v Unii udržet. V případě zájmu Bruselu na setrvání země v Unii mohlo být hlasování zvráceno například tím, že by na misku vah byla přihozena třeba formální nadřazenost britského zákonodárství nad evropským. To mohlo projít, protože nadřazenost evropského zákonodárství není (jak typické) součástí Lisabonské smlouvy ani jiných procesních dohod o EU. Zakládá se jen na výroku Evropského soudního dvora, který je datován rokem 1964 (!). Británie nemá psanou ústavu, ale zato tradici všemocného parlamentu. Není divu, že podřízenost ostrovního zákonodárství byla důvodem k opuštění EU až pro polovinu brexitářů. Brusel však mlčel a dávkovanými hrozbami jen přiléval olej do ohně pálícího mosty přes La Manche.

Obě velké britské politické strany se formálně zastávaly členství v EU. Bylo to však podivné zastávání. V konzervativní straně byl dobře a silně slyšet hlasypro Brexit. Novou předsedkyní strany a premiérkou se po dnu D nakonec sice stala (formální) příznivkyně EU, ale její první projev nikoho nenechal na pochybách, že nezávislá Británie jí není cizí. Labour party se zdála sjednocenější v podpoře členství. Její předseda Jeremy Corbyn (který se v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století údajně zastával samostatnosti země) byl nicméně obviněn z nedostatečné aktivity ve prospěch EU, celá labouristická stínová vláda na protest proti jeho způsobům odstoupila a jeho křeslo se povážlivě kýve.

I postbrexitové dění na ostrovech je typické svým trváním na neodvolatelnosti výsledků referenda. Petice čtyř miliónů vyžadujících opakování referenda? Nikoho nezajímá. Nenechte se vysmát, je rozhodnuto. Libra přestala klesat, finančníci neopouštějí Londýn (bude jim tam teď líp než pod bruselským drobnohledem) a britská ekonomika (jen 20 % její výkonnosti mají na svědomí výrobní aktivity) se rychle otřepává z (možná předstíraného) šoku. Umlkly i řeči o novém skotském referendu a ani Severní Irsko to nepřehání se snahou sjednotit menší ostrov pod modrou vlajkou s hvězdami.

Vlak Evropské unie postrkovaný lokomotivou bruselské administrativy s německou vládou u výhybek konečně jede bez překážek tam, kam chtějí finanční magnáti, šéfové obřích korporací a velkých investičních fondů. O nutných úpravách unijních pravidel a větší suverenitě evropských států se bude nadšeně mluvit, do Lisabonské smlouvy se možná přidá nějaká formální možnost veta. Zároveň se však bude intenzivně pracovat na tom, aby další exity nebyly teoreticky ani prakticky možné.

Evropská média už začala plnit zadání svých chlebodárců a krok po krůčku nás přesvědčují, jací, že jsou ti Britové chudáci, co si vytrpěli a co horozného ještě prožijí, až se rozvod konečně realizuje. S největšími integračními podpásovkami se všakchvíli počká, jakkoli jsou nevyhnutelné. 70 % mladých v Británii pro EU vidí Brusel jako jasný argument pro svůj kolizní integrační kurs i na kontinentu. Stačí jen počkat až nedůvěřiví stařící a stařenky vymřou a do volebního věku dospějí další miliony internetových vševědů, milujících chudé pohodlí, rychlé odpovědi a Unii celým srdcem. Pak bude vymalováno a Evropa se stane rájem pro mladé a neodporující individuály. Otázka však zní: na jak dlouho?

Od demokracie k neofeudalismu

Dědici vynálezu demokracie nejistě balancují na ramenech mrtvých obrů. Ovšemže i oni cítí, že ten úžasný záblesk génia made in USA 1790 už hodně skřípe. Jasnozřivější dokonce chápou, že se rozpadá a končí. Že na jeho místo bez fanfár, ale o to energičtěji vstupuje neofeudalismus, ve kterém vlastnictví kapitálu nahradilo vlastnictví půdy. A není to dobrá zpráva. Zatímco v demokracii bylo možné deklarované rituály dostatečným tlakem mas alespoň občas a dočasně proměnit na skutečné mechanismy moci, v neofeudalismu o tom můžete jen snít. Nová virtualita sice stále inzeruje ideály svobody a rovnosti, ale jen proto, aby zakryla, že už nikdy nebudou naplněny. Feudální řád vítězí, protože dokáže aplikovat na společnost dosud nikdy nepoužitou (neboť bez počítačů a umělé inteligence nemožnou) metodu impulsního pravděpodobnostního řízení (IPC), která vede k jejímu neviditelnému, ale plnému, ovládnutí a spoutání.

Systém IPC potlačuje efektivněji odpor díky mocné sledovací mašinérii stojící na protiteroristických zákonech, které se postupně zpřísňují po každém atentátu. Sledovací mánie se pod heslem bezpečnosti rozšiřuje o další a další výkonné pravomocí. A k sametovému gestapu přistupuje sofistikovaná kádrová politika. Nejsou vybíráni jen favorité budoucí moci, ale také její odpůrci. Vytvářejí se kontrolované opoziční skupiny, ve kterých se nespokojení otroci řízeně vybouří aniž by nadělali vládcům skutečné potíže. Výjimečně jsou některé izolované skupiny dokonce vedeny k protizákonnému jednání a zneužívány k zvyšování společenského strachu či ke kompromitaci až likvidaci nadaných, ale neovladatelných jedinců v jejich řadách.

Zásadní novinka však spočívá v tom, že budoucí vývoj není plánován a klasicky řízen. Lehkým perem mistra jsou načrtnuty jen předpokládané cíle a nikoli cesta jak je realizovat. Pravděpodobnostní řízení je založeno na poznání, že některé události (jakkoli zdánlivě důležité) nejsou rozhodující pro výsledek a o charakteru budoucích dějin rozhoduje jen málo dějových uzlů. Cestu k nim a skrze ně je možno průběžně a flexibilně předefinovávat podle toho jak světem hýbe věčný a nevypočitatelný chaos lidského hemžení.

Celý tento slalom společnosti skrze branky klíčových událostí je orchestrován v mnoha rovinách pomocí silnějších a slabších informačních organizačních a ekonomických impulsů. Ty jsou modulovány tak, aby si našly konkrétní adresáty, naladěné na správnou vlnu. Je to jako házení kamenů do rybníka. Vhozené oblázky vytvářejí vlny, které se střetávají, zesilují a zeslabují a posunují drobnosti plovoucí na hladině požadovaným směrem.

V pravděpodobnostním řízení nevadí, že každá příčina nemá žádaný následek. Důraz je kladen na mnohonásobnou, záměrně ne vždy však dokonalou, korekci. Nežádoucí jevy jsou v programované míře nejen tolerovány, ale vyžadovány. Proud impulsů, z nichž některé jsou funkční, jiné nahodilé a ještě jiné záměrně nesmyslné působí na prvky společenské sítě – fyzické osoby i skupinové inteligence – imituje přirozený chaos ale orientuje je přitom podle potřeby vládců. Zároveň jim poskytuje vysokou samostatnost, prostor pro iniciativu a improvizaci a co je velmi důležité – zdánlivou nejistotu budoucnosti.

Tento systém řízení – neřízení v mnohém napodobuje původní sebeorganizující společenské a ekonomické funkce a v mnoha případech využívá jejich (poznaných a popsaných) přirozených zpětných vazeb. Není podoben nervové soustavě organismu, ale ovládá společnost spíše tak, jako nás ovládají žlázy skrze kvantifikovanou sekreci různých, synergicky působících hormonů.

Vše je podmíněno převratnými dovednostmi věku umělých inteligencí – modelováním alternativních společenských a ekonomických budoucností celých komunit a skrze toto modelování nalézáním oněch klíčových událostí jejichž uskutečnění tvoří historii – bez ohledu na to jakým způsobem probíhá zbylých 99 % děje. Podmínkou k úspěšnému modelování jsou již existující dobře zásobené a propojené databáze s (nejen) kompromitujícími údaji o lidech, korporacích, politických stranách i zahrádkářských spolcích. Pro lidský aparát je nemožné tu spoustu dat zpracovat a vyhodnotit. Ne tak pro služebné umělé inteligence.

Kdyby manipulační páky neofeudalismu a sílu jeho umělých inteligencí měla k dispozici moudrá a milující boží jsoucnost, které záleží na štěstí všech bez výjimky, mohly by se naše děti dočkat skvělé budoucnosti. A bylo by jí obětováno relativně málo lidských osudů. Bohužel tomu tak není. Klíček odmykající Pandořinu skříňku řízení světa má v rukou několik přetlačujících se nátlakových skupin majetných sociopatů generovaných vztahovými sítěmi, jejich myšlenková zřídla, která financují a chapadla výkonné moci, která korumpují. Mezi jednotlivými nátlakovými centry pak poletují politici sbírající z nich peníze jako včely pyl z květů za to, že jim přihrávají potřebné kontakty a páky na státní struktury byvší demokracie – tajné služby, armádu, policii a celý státní byrokratický aparát.

Jednotlivé nátlakové skupiny se vzájemně přetlačují o výhody plynoucí z ovládání toho kterého lokálního až globálního procesu. Jejich základní strategické zájmy (přinejmenším těch náležících k transatlantické civilizaci) jsou však až na detaily totožné stejně jako řídící metody. Proto se impulsy jimi nezávisle generované u příjemců většinou sčítají, případně synergicky zesilují. Občasné třenice jen vylepšují funkci kouřové clony imitující volný trh, souboj idejí a vládu demokracie.

Zájmem nátlakové elity je především zajištění vlastní bezpečnosti v nejisté budoucnosti přelidněného a pod rostoucí vrstvou oxidu uhličitého se přehřívajícího se světa. Světa, kterému docházejí primární suroviny a který těmi sekundárními zamořuje planetu. Světa nad nímž přejímají vládu počítače, které eliminují potřebu lidské práce a odkazují pojem lidské důstojnosti do oblasti mýtů a pohádek. Světa, ve kterém je náplní – a zdůvodněním – lidské existence je pouze ekonomický utilitarismus. Světa, v němž dosud nevědomá masa chudých obyvatel třetích zemí náhle skrze internet reflektuje vlastní existenci a požaduje tím pádem stejné výhody, jako mají bohatí chudí – a jde si k nim vyzvednout své dávky. Světa, v němž se katastrofálně zjednodušuje přístup k technologiím masového vraždění a jeden bitcoin je víc než jeden lidský život. Světa, za kterého laskavý a milující Bůh odešel a nechal za sebou jen svůj násilnický fundamentalistický stín, nebo vakuum bezvěrectví.

Bezpečnost znamená v interpretaci superbohatých sociopatů především moc skrze neutuchající příliv zisků umožňujících financovat náročné obranné projekty. V zadlužené Transatlantidě však nastala doba stagnace. A její zdroje, pokud ještě existují, jsou a budou obětovány hladu a tlaku třetího světa. Ne z lásky, ale ze strachu. A také proto, že takové obětování přináší větší zisky než péče o miliardu zhýčkaných vlastních občanů.

Vlády regionů, států a jejich společenství, které tuto politiku produkují jsou obviňovány z neschopnosti. Ale ony se nechovají špatně, protože jsou neschopné, ale proto, že jim na nás nezáleží. Vědí že nás bezpečně ovládají ať už spokojeně předeme na peci, nebo zlostně vyjeme u vrat. Že ostrůvky klíčových událostí nastávají ve správném místočase a svět se posunuje o kousek požadovaným směrem. Zbytek nestojí za vynaložené náklady a je ponechán užitečnému chaotickému vývoji.

Chaos vytváří ve společnosti devadesáti procent chudších a chudých požadovaný pocit nejistoty a nebezpečí, který je fundamentální pro existenci feudálních vztahů. Neboť ohrožení s vděkem, ba nadšením akceptují nabídky ochrany mocných pánů. Kastovní síť dědičných ochranitelů a jimi ochraňovaných poddaných splácejících laskavost pilnou poslušností je lidskému naturelu přirozená mnohem víc než demokracie, kladoucí skrze deklarovanou rovnost na bedra každého obtížnou svobodu rozhodování. Chaos je navíc příznivější báze pro impulsní řídící zásahy, než pravidly prošpikovaná demokracie.

Díky tomu, že léta citlivě opečovávaná políčka demokratického konsensu a míru přestávají být důležitá a hospodáři se přesunuli jinam, vznikají energii nabité zlomové linie. Syriza v Řecku, Podemos ve Španělsku, hnutí Jeremy Corbyna v Anglii, aktivisté Donalda Trumpa a Bernie Sanderse v USA. Věci vybočují z hravé a nevinné atmosféry, které západní Evropa po šílené světové válce tak ráda uvykla. Na zlomových liniích jak známo stačí poměrně slabý impuls, který může přerůst v katastrofální zemětřesení. Které mnozí s marnou nadějí očekávají. Ale impulsní probabilistické řízení světa neofeudalisty to nedovolí.

Vládcům stačí, že vše to hrozné a nelidské, co se dosud odehrávalo ve virtuální realitě jiného, třetího vesmíru, neúprosně a necitelně vystupuje z obrazovek počítačových her a vpadá do načinčaných obýváků Evropanů nižší střední třídy spolu s vlnami asijských a afrických běženců. Imigrační vlna pocházející z muslimského světa nevadí, ba je potřebná a žádaná. Nově příchozí totiž neprošli rychlokursem demokracie a stále se ještě mentálně nalézají ve společnosti feudální. Pomohou nám proto efektivně překonat vzpomínky na krátké – jen dvě stě let trvající – intermezzo svobody a rovnosti.

Stali jsme se z ovladačů ovládanými a z obětujících obětovanými. Část z nás to stále nechce akceptovat a po Marxově vzoru vidí řešení ve změně systému. Efektivní změna systému je však zakázané, protože nebezpečné, téma. Namísto úvah o ní proto nastupují šaškovské férie, vydávané za státnická dramata. V prvním dějství se opatrně laškuje s myšlenkou lepší demokracie (u nás okleštěný zákon o referendu) a tématem druhého je omezení moci ekonomické elity (u nás zákon o střetu zájmů). Vše ochotnicky předváděno politiky čas od času jen pro to, aby se lid nažral a koza zůstala v bance.

Prostý lid ale ve své většině neregistruje ani toto velkolepé představení. Stačí, že mu před nos nastrkují pocit vlastní důležitosti a poloohlodanou kost materiálního – ještě kapitalistického – blahobytu. Demokracie totiž svobodou podnikání dlouho hnojila a vyživovala ekonomický superorganizmus, který stále ještě zajišťuje rezidentům transatlantické civilizace určitou formu komfortu, především proto, že je z principu homeostáze politicky těžko ovlivnitelný a dobře odolný proti nekvalifikovaným zásahům hroutících se vlád a probabilistickým experimentům neofeudálů. Ale doba podnikaelských experimentů končí a přichází plánovaný ping pong nemnoha superkorporací kombinovaný se žebráckými rentami pro ty co nemají svého ochránce.

Navíc internet navíc plodí generace, které znají mnohem méně o mnohem více věcech. Nelze jinak, než že jsou to vědomosti povrchní, nabízející zdánlivě jednoduchá nefunkční řešení, nicméně o to více v lidech utužující pocit, že všechno vědí nejlíp. Možnost bez časových prodlev komunikovat přes sociální sítě navíc vytváří iluzi lidové moci a možnosti zasahovat nekontrolovaně do děje. Moci, kterou systém ve skutečnosti kontrolovat ani nemusí a nechce.

To ovšem nepotrvá věčně. Na rozdíl od demokracie, která proti přirozenosti většiny lidské populace kladla důraz na silné individuality schopné se prosadit v konkurenčním prostředí, neofeudalismus stojí a padá se společností stratifikovanou na předem určené pány a poddané. Stojí na stabilních vazbách a světě, kde podřízení s vděčností přijímají vládu svých seniorů a výhody z toho plynoucí. Především sociální a ekonomickou bezpečnost pro sebe a své nejbližší. Legitimita nové moci se už neodvozuje od transcendentních nároků ani od demokratické volby, ale prostě od velikosti vlastněného a děděného kapitálu.

Na rozdíl od původního středověkého feudalismu v tomto novém světě peněz chybí funkční korektivy moci, jakými byl například rytířský kodex. Kterým se – div se světe – tehdejší mocní občas skutečně řídili. Nám neofeudálním chudým Evropy jednadvacátého století paradoxně zbývá jediná naděje – nová náboženská společnost, která v sobě nějaký funkční morální systém inherentně obsahuje. Například společnost islámu.

Kruh transatlantického (pseudo)humanismu

Centrála lidského vědomí sídlí údajně ve zvrásněné kůře našeho mozku – v neokortexu. Tváří se, že nás řídí a vede po pevně stanovené racionální cestě životem. Není to tak. Ve skutečnosti za chování a jednání člověka odpovídá těch pověstných devět desetin osobnosti potopených pod hladinou, totiž naše nevědomí. Konkrétně ta jeho část, která jako houba od prenatálních dob až po konec fyzického života neustále nasává, skladuje a interpretuje informace.

Nevědomá houba je odpovědná za to, že se nechováme jako universální lidé, ale jako příslušníci komunity s určitou, do podivuhodně dávných věků sahající, historií. Hierarchicky propojené houby našich myslí s vlastní kódovanou komunikací pak vytvářejí kolektivní inteligence (rodiny, spolky, politické stran a především korporace) a jsou zodpovědné za jejich chování, které je bohužel jen nedostatečně korelováno našimi vědomými, složitě slovně formulovanými ujednáními.

Vědomá já to nerada slyší a usnášejí se znova a znova, že to tak není, že nejsme jen dřívka ve vírech proudící řeky času. Že jsme – podle individuálního vkusu – krásnými plachetními čluny nebo bojovými veslicemi. V každém případě však plavidly s kormidlem, za kterým sedí naše racionální já. Právě tato omylná pýcha stojí za tragédií transatlantické civilizace a jejího pseudohumanismu.

Vcítění se to problémů našich životních souputníků a snaha zmírnit jejich utrpení je inherentní lidskou vlastností uplatňovanou i za cenu vlastního nepohodlí, nebezpečí a obětí. Už před desítkami tisíc let se lidé starali o své staré, nemocné a postižené, jak víme z vykopávek. Idea širšího soucitu se mezi lidmi objevila s příchodem Ježíše Krista. Nikdo dnes není s to pochopit šok, který jeho učení způsobilo tehdejšímu krutému světu. Šok v podobě světla, které jeho stoupenci, věrně ve stopách vůdce, následovali až do římských arén nebo na popraviště.

Pak se ale cosi zvrhlo. Kupodivu víme na den přesně kdy a kde. V předvečer bitvy u Milvijského mostu, která se odehrála dne 28. října 312 spatřil císař Konstantin (jehož vojsko bylo slabší než voj soupeře, dalšího císaře Maxentia) na obloze kříž s nápisem” A v tomto znamení zvítězíš”. I stalo se a Konstantin od toho dne radikálně změnil přístup Římské říše ke křesťanství, které se vbrzku stalo státním náboženstvím.

Od té chvíle se úžasné myšlenky, které Ježíš šířil postupně stávaly jen zástěrkou špinavé politiky nejdříve císařů, pak králů a jejich vazalů. Ve jménu křesťanského milosrdenství Španělé rozvrátili říše Aztéků a Inků, pobili statisíce Indiánů a přeživší nahnali do zlatých a stříbrných dolů, kde umírali po tisících. Ve jménu Ježíše Krista katolická církev iniciovala hon na čarodějnice (Kladivo na čarodějnice, Řím 1490). Po celé Evropě plály hranice několik století. Ta poslední v Polsku roku 1812.

Na konci osmnáctého století se však v bývalých anglických koloniích na druhé straně Atlantiku vynořilo nové světlo, které tam přilétlo na křídlech myšlenek francouzských filozofů. “ Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí” napsali otcové zakladatelé v Deklaraci nezávislosti. Ve jménu Ježíše Krista, ve jménu novověké racionality, ve jménu lidskosti. Výsledek? V době příchodu bělochů žilo v severní Americe odhadem 5 – 20 miliónů indiánů. Poté co bílý pochod přes pláně skončil, zbylo jich v rezervacích 250 500.

Vybojovali jsme ovšem společně velkou válku proti nelidskému zlosynu Hitlerovi. My, hrdí potomci Benjamina Franklina a Jeana-Jacquese Rousseaua. Nikoho zdá se příliš nezajímá, že ve skutečnosti ze šesti miliónů zavražděných Židů jich Němci ubili jen milión. Že pětimiliónový “zbytek” mají na svědomí – byť v německé režii – příslušníci několika dnes lidskostí přetékajících evropských národů (Timothy Snyder).

Nikoho nezajímá ani historie spojeneckých náletů na Německo, které byly po vysokých ztrátách anglických bombardérů v roce 1942 přesměrovány z vojenských cílů na velká německá města a pod přímým velením maršála „Bombera“ Arthura Harrise organizovány záměrně tak aby docházelo k co nejvyšším civilním ztrátám. Pro tyto účely vyvinuté fosforové bomby způsobily v Hamburku pověstná ohnivá tornáda, která si nic nezadala s účinky nukleárních zbraní.

Leč čas pokročil, v Čechách jsme se zbavili Němců (aniž jsme potrestali zločiny, které se staly během divokého odsunu) a západní Evropa už nepotřebných koloniálních říší. Bílí lidé ze dne na den nezodpovědně odešli ze zemí, kde předtím zmasakrovali místní kulturu. Jen v Indii dar nezávislosti přišel na půl miliónu mrtvých při nepokojích mezi hinduisty a muslimy, o padesáti letech stagnace ekonomiky nemluvě.

Když padla komunistická “říše zla”, dostala Transatlantida opět novou šanci. Celou druhou polovinu dvacátého století se západní Evropa a severní Amerika mohly odvolávat na to, že oběti a nespravedlnosti jsou následkem studené války a boj za demokracii a humanismus má přednost. Podívejte se co dělají Rusové v Afganistánu, že.Najednou však jsme (už i my Češi) byli pány světa a mohli jsme konečně rozvinout vlajku humanismu po celé planetě. Co jsme učinili? Nechali jsme naše megakorporace aby zrekvírovaly majetek celé planety. Nebrali jsme ohled na to, že to jsou nelidské inteligence bez morálky a soucitu. Naopak. Ještě jsme pověřili Světovou banku a MMF aby zakula do okovů dluhů ty vlády třetího světa, které se pokoušely o samostatnou ekonomickou politiku.

Ale bylo nám to málo. Na zoufalou provokaci několika zmanipulovaných mudžadedínů jsme odpověděli obsazením Afganistánu. Kolik za dobu naší čistou lidskostí prodchnuté okupace zahynulo místních? Maličkost. Necelých sto tisíc. Ale bylo nám to málo. Zorganizovali jsme koalici ochotných a přepadli Irák, naši dosud nepřekonanou bonanzu lidských obětí. V dubnu 2003 se proti válce v Iráku v Praze na Letné konala demonstrace . Sešlo se tam všeho všudy snad sto, sto padesát lidí. Kde v tu dobu byli všichni naši humanisté, kteří dnes kritizují přístup Čechů k uprchlíkům a zatracují celý národ?

Kde byli když letadla “naší” Severoatlantické aliance zase jednou bojovala v Lýbii za demokracii proti dalšímu nelidskému zloduchu, který stál v čele této dnes smutné a rozvrácené země, která v době než ho bez soudu umučili, disponovala nejlepším (a bezplatným) zdravotnictvím v Africe? A kde byli, když “naši” chráněnci Jaseňuk a Porošenko poslali ve jménu evropské humanity proti civilistům na Donbas nejen armádní tanky a děla, ale i nekontrolovatelné prapory banderovských zabijáků?

Příkladů toho jak nás mocní transatlantického světa po staletí podvádějí ve jménu lidskosti a lásky k bližnímu je daleko víc a vydaly by na knihy. Většinu těch hrozných informací vytěsňujeme ze svého vědomí prostě proto, abychom se nezbláznili, abychom si zachovali zbytek lidské důstojnosti. Ale nevědomé paměťové houby nezapomínají. Proto se z nás i z našich dětí, které všechny ty hrůzy nasávají s televizními večerníčky, postupně stávají konzumní zombie, které markýrují nedostatek skutečných citů naučenými frázemi o valentinské lásce. Jestliže ještě stále zůstáváme lidskými bytostmi, pak jen proto, že soucit (ne láska, tu si nechte do románů) má tuhý kořínek. Proto se neměníme v necitelné, ovladatelné roboty tak snadno, jak je plánováno.

A tak nám uchystali nové, vskutku ďábelské pokušení. Poslali do Evropy hordy cizích lidí, jejichž nevědomé houby jsou nasáklé jinými hodnotami, jinou kulturou, jiným náboženstvím, jinými vzpomínkami. A doufají, že se v nás konečně projeví desetiletí skvělé výchovy. Že podlehneme provokacím těch, co nás obviňují z xenofobie, rasismu a nelásky. Že konečně ztratíme trpělivost a skutečně se takovými staneme.

Měli bychom se snažit tu očekávanou změnu našich duší nedopustit. Neboť to není strach přinášející zlo, co z nás mluví. Je to jen oprávněná nedůvěra, že nás zase chtějí podvést dalším humanitním trikem. Musíme si však věřit. Je nás dost a jsme silní a schopní uhájit svá práva. Nestane se to však jednoduše a bez přičinění každého z nás.

Potřebujeme kvalitní a prověřené informace. Musíme přiznat a korigovat chyby které jsme dosud tolerovali. A potřebujeme dobrou organizaci. Potřebujeme výchovu k obraně státu, potřebujeme armádu, která nebude utrácet životy vojáků v cizině, která bude doma cvičit zálohy a ty budou připraveny nás bránit. Říká se tomu předběžná opatrnost, jak nás trefně poučil pan Jakl, největší to z demagogů.

To ovšem nestačí. Musíme se rozhodnout a shodnout co vlastně chceme. Možností není mnoho. Buď vpustíme po vzoru Německa migranty volně do země. Oni zde vytvoří enklávy své civilizace, tak jako to dělali čeští emigranti v Texasu a jiní jinde. Integrace a asimilace je iluzorní pojem. Židé jí dokázali odolávat dva tisíce let! Ale i to se dá přežít, islám je velká a přínosná kultura. Musela by tu však být – v referendu vyjádřená – vůle většiny obyvatel země tak postupovat.

Druhou možností jsou uzavřené tábory výhradně pro uprchlíky z válečných zón. Omezený pohyb, omezená doba pobytu. To už je mnohem realističtější idea, ale sama nestačí. Nejsme obklopeni vakuem, ale Evropou, která bude se patrně bude bez výjimky dlouhá léta potýkat s imigranty všech možných národností, pohlaví a věku. Neboť je to enkláva bohatého a pohodlného života.

Máme-li si obhájit vlastní cestu, nedokážeme to jen pštrosí stavbou žiletkových plotů a výcvikem domobrany. Pasivní síla musí být kombinována s aktivní snahou pomáhat a být na čele řešení krize. A zde není moc o čem přemýšlet. Migrantům ať už pocházejí z válečných oblastí a nebo jen z nepředstavitelně chudých zemí (i tam jde o život) nemůžeme účinně pomoci bez peněz.

Česká republika ročně dostává asi devadesát miliard evropských dotací (zde). Dotace ničí naši ekonomiku, neboť zatemňují příčiny a následky v podnikání (zde). Odřekneme-li se jen poloviny těch jedovatých peněz, prospějeme své zemi (ne Agrofertu) a dokážeme jiným i sami sobě, že to se svým soucitem myslíme vážně. A získáme na pomoc migrantům neuvěřitelných 40 miliard.

Namísto neúčinných hotspotů postavme a provozujme v Řecku pro migranty český tábor. Dejme jim za naše peníze najíst, vyléčme je a snažme se jim vysvětlit, že nejlepší pro ně je návrat domů. Dejme jim na to peníze a poučme je jak je užít k podnikání. Ty nejschopnější vyškolme a využijme k tomu, že budou doma vysvětlovat, jaká blbost je cesta do Evropy.

Obraťme šipku kompasu Czechinvestu a za peníze z dotací zorganizujme fond, do kterého budou vkládat čeští občané prostředky, které budou investovány do podnikatelských aktivit v uprchlických táborech a na území států třetího světa obecně. Zavažme jako akcionáři nové podnikatelské subjekty k dodržování pravidel fair trade. Na nových pracovních místech zaměstnávejme přednostně navrátilce, kterým nebyl udělen evropský azyl – ti už svou cestou vydali důkaz o svých schopnostech. Úspěšným comebackem se stanou příkladem ostatním.

Nápadů jak pomoci je (pokud jsou peníze) daleko víc, počínaje prostými dodávkami potravin a pomůcek k přežití. Můžou na nich (po vzoru USAID) profitovat mnohé české firmy. Naše aktivity pochopitelně migrační problém jako takový nevyřeší. Ale pomohou spoustě lidí. A cesta, která rozetne bludný kruh pseudohumanismu, který nás oblbuje, svazuje a transformuje v otroky bez citu, je víc než cíl. Je to způsob jak se nestat uprchlíky ve vlastní zemi. Uprchlíky před svým svědomím.

.

S migranty přichází optimismus

Lidská společnost žije už tisíce let ve třech prolínajících se dimenzích – veřejné, ekonomické a soukromé. Životní prostor každého z nás je však zcela specifický a neopakovatelný. Pro některé je ekonomika vzdálené cosi, neboť není nucen získávat skrze ni prostředky k životu. Pro jiné se zase soukromí zužuje jen na ně samé, jejich vzpomínky, úvahy, fantazie. Pro většinu je pak veřejný prostor příležitostí ke sledování výkonů oblíbeného fotbalového mužstva, pro návštěvu koncertu, či pro pěstování zeleniny na komunitní zahrádce.

Nezájem většiny o politické dění, který je přerušován jen krátkými volebními vstupy, je důležitou podmínkou existence demokratických režimů. Neinformovaná, neorientující se a neangažovaná masa je využívána k tomu, aby transfer oficiální zákonodárné i výkonné (a zprostředkovaně též soudní) moci do rukou vyvolených osob byl zdánlivě legitimní. Tyto osoby pak společnost formálně řídí a kličkují přitom mezi tlakem obtěžující minority angažovaných voličů, vlastním zdravým rozumem či prospěchem a zájmy vlivových struktur, které je do funkcí protlačily. Ty pochopitelně vyhrávají.

Celé divadlo je poměrně komplikované a finančně náročné ve srovnání s totalitním uchopením moci. Je však z hlediska skutečných vládců nutné. Jeho účelem je zamezit excesům, které pravidelně nastávají při násilné změně vládnoucích garnitur a ochraňovat demokratické svobody, především tu, která zaručuje nedotknutelnost soukromého majetku a možnost s ním bez omezení manipulovat. Demokracie taktéž pečuje o bezproblémovou existenci vztahových sítí “těch co spolu mluví”. Stabilní sítě rodí bez velkého vyrušování vlivové a zájmové struktury, které zajišťují růst ekonomických zisků.

Vytěsnění zájmu občanů o takovou politiku je pochopitelné. Pro řadu lidí je to přímo podmínka zachování si vlastní důstojnosti. A ti, kteří by se zajímat a podílet chtěli, dost dobře nemohou. Nejen, že se těžko smiřují s morálkou politických loutek a sociopatickou filosofií vysokých pater vztahových sítí, ale chápou také, že podíl na kontrole a řízení mohou vyžadovat jen ti, kteří disponují relevantními informacemi, nutnými pro vyhodnocení situace, ve které jest se rozhodovat. A přísun relevantních informací k občanům je sabotován, zakázán, pronásledován.

Vzniká tak úžasný raison d´etre pro vůdce ekonomických zájmových klanů, kteří jsou v demokracii skutečnými vládci. Politici volení jen na krátké období, nerozumějící často odborné problematice a mající jen průměrný manažerský talent jim slouží jen jako spojovací kanál k úředníkům přejímajícím hlavní tíhu operativního řízení. Ti jsou pro voliče prakticky neviditelní a tudíž méně postižitelní. Jejich motivace sloužit občanům (pokud existuje) je pohříchu subjektivního charakteru.

Šéfové zájmových struktur jsou bezpochyby schopní a mají předpoklady efektivně vládnout. Problém je v tom, že jejich zájmem není vládnout v politice a prospívat lidem, ale vládnout ekonomice a prospívat sobě. Veřejný prostor využívají jako dojnou krávu a politiku jako páku pro prosazování svých ekonomických zájmů. Jejich politická řídící aktivita je tudíž nekoncepční, ovlivnitelná ekonomickými procesy a vůči voličům (kteří jsou většinou pod jejich rozlišovací mezí) nezodpovědná.

Bylo tomu tak vždy, neboť demokracie byla konstruována elitáři jako vláda elit. V dobách, kdy se politika ještě zabývala různostmi ideologií, byla však moc politiků opírajících se o angažované stranické zázemí větší a méně závislá na ekonomických kmotrech. Skoro celé dvacáté století nadto existoval alternativní socialistický systém a západní politici byli vybíráni tak, aby se osvědčili jako skuteční a silní bojovníci proti němu. A pak – v minulém století ještě ve světonázoru vztahových sítí nostalgicky doznívala píseň (dnes už zcela vytlačená kritérii ekonomické užitečnosti) o morálce aristokracie, poslání elit a odpovědnosti vůdců. Celková atmosféra tak umožňovala aby demokratický výběr (nezaměňovat s volbami) produkoval osobnosti schopné skutečně vládnout.

Úspěšnost řízení vždy stojí a padá s výběrem osob, které jsou jím pověřeny a s metodami, které používají. Jde o správné nastavení strategických i postupných cílů, včasnou detekci odchylek od nich, predikci chyb a jejich nápravu i péči o návrat do původního kursu. To ovšem předpokládá neustálé testování odpovědnosti jednotlivých manažerů (a vyvozování důsledků z jejich chybných rozhodnutí) a verifikaci smysluplnosti zvolených cílů. Dnešní politika se však snaží osobní chyby ututlat, zakrýt a interpretovat jako jakési chtěné taktické postupy. Místo jasné definice priorit zahaluje budoucnost kouřovou clonou boje proti terorismu, jako by to byl hlavní účel existence lidského druhu na této planetě.

Občané však díky zavedené rutině a uklidňujícím médiím mohou žít v míru své „splendid isolation“. Dokud se chod věcí nezašmodrchá tak, že systém, nekonfigurovaný pro metody rizikového řízení a neosazený schopnými manažery, katastroficky selže. Pak znepokojující informace o realitě již nemohou být zcela oslyšeny, neboť jsou v příliš velkém nesouladu s tím, co je nám podstrkováno propagandou.

Neboť člověk je stále ještě logicky myslící tvor a nelogičnosti buší na brány jeho vědomí jako kladívko na zvonek budíku. Probuzeni takto mimo virtuální realitu volebních kampaní, stojíme v nekonečném údivu. Jsme šokováni nesmysly, které vycházejí z úst námi zvolených zástupců a propadáme beznaději když vidíme jaké šílenosti vydávají za řízení věcí veřejných. A najednou jsme připraveni jednat a vyklízet Augiášův chlív.

Některé to postihlo už před rokem, když se kdosi nelogicky snažil oddělit Evropu od Ruska, takto prakticky jediné naděje na jakousi její ekonomickou prosperitu v příštích padesáti letech. Další probralo letos na jaře vlčí vrčení dobrých strýčků z Bruselu, kteří ukázali Řecku své velké zuby. Opravdovým alarmem i pro otrlé spáče se však stal až dupot nohou statisíců ilegálních výletníků přicházejících do Evropy – bez pozvání a natrvalo.

Sami uprchlíci a migranti jsou jen jakýmsi ekvivalentem přírodní katastrofy – která ovšem mohla a měla být předvídána. Za naši nepřipravenost mohou neschopní evropští politici. Jejich loutkovodiči dali chytře ruce pryč v polovině představení. A loutky – produkt zmutovaté demokracie, říznuté dávkou bruselského vyděračského konsensu – neschopné samostatné existence se kymácejí, breptají, padají ze scény.

Náš optimismus tedy nemůže tedy být dán stavem věcí, ale jen samým faktem občanského prohlédnutí. Lidé, náhle kriticky se zajímající o politiku, přinášejí naději a šanci na změnu. Není přitom rozhodující kloní-li se jako racionálové k odmítání imigrantské vlny, nebo vidí-li především utrpení lidí táhnoucích za ošidnou vidinou lepšího života.

Ti i oni chápou, že systém a jeho vládci selhali. Ti i oni mají potřebu něco smysluplného činit a to hned. Naštěstí půvabem (jakékoli) demokracie je, že jakkoli slouží úzkým zájmovým skupinám, musí brát v určitých situacích ohled na vůli občanů vyjádřenou dosti masivní formou. První vlaštovka už přiletěla z Polska, další už sedí na drátech francouzských regionálních voleb. Řetězová reakce sílí v celé Evropě. V procesu kritické reflexe se sjednocuje levá i pravá strana politického spektra, protože společný zájem požadující logické a funkční řízení věcí veřejných – především vládu, která je s to zajistit bezpečnost komunity – je silnější než tradiční stranická animozita.

Vůle (ne vždy moudrost) davu ovšem bude i tentokrát respektována jen nakrátko, pokud vůbec. Jen co vedení převezmou (už dnes připravení, stačí se jen rozhlédnout) noví vůdci, kteří nahradí staré politické garnitury, usměrní revoluční energii a slíbí, že už nikdy nedovolí, že se postarají, že potrestají. Prostě, že udělají všechno potřebné, abychom opět mohli klidně spát.

Zákonitost procesu, ve kterém je každé nadějné vzedmutí vůle lidu utlumeno a posléze zcela vyšachováno, plyne z toho, že ono vzedmutí dlouhodobě nenaruší strukturu vztahových sítí postavených převážně na ekonomických preferencích. Jen někteří už nepotřební hráči odejdou a jiní vstoupí, aby se postupem času plně integrovali a přijali ideologickou platformu sítě. Zachována zůstane i schopnost vytvářet zájmově-vlivové struktury parazitující na veřejném sektoru až k jeho ovládnutí. Cyklické obnovování zajišťuje nesmírná životaschopnost vztahových sítí vystihujících lidský charakter jakož i profesionalita a předvídavost jimi generovaných zájmových struktur. Svou daň si vybírá i skutečná nebo jen na odiv dávaná bezradnost a naivita nových vůdců.

Poučený génius lidu, kterému nestačí jen výměna vůdců se čas od času uchyluje k pokusům o změnu systému moci v důvěře, že ten nový odstaví od moci ekonomické warlordy. Dvacáté století přímo žilo touhou experimentovat a měnit genetickou strukturu společenských systémů. Byla skrze ní však počata tak strašlivá monstra, že dnes je ve shodě dodržován jakýsi neoficiální zákaz dalších experimentů. Nadšeni znovuobjevenými kvalitami ekonomické (liberální) demokracie ji dokonce někteří v dobré víře vydávají za ultimativní způsob řešení problému řízení lidské společnosti.

Pod pokličkou už se však vaří úplně jiný pokrm protože nahoře ti předvídaví už přišli na to, že demokracie vbrzku nebude k jídlu. Prostí lidé přestávají totiž být nevzdělaní a neschopní orientace v tomto složitém světě. Chybí jen málo a nebudou dále použitelní jako tvárná materie politiky. Důvodem změny jsou počítače a jejich informační sít – internetu.

Tisíce lety žili naši předkové v nepřátelské přírodě. Podmínkou přežití bylo, aby jako porézní houba nasávali bez přestání informace ze světa kolem. O jejich zpracování a proměnu v užitečný znalostní systém, kterému dnes říkáme intuice, se staralo jejich nevědomí na pozadí běžné vědomé existence. V průmyslové civilizaci se množství podnětů přicházejících do lidských myslí dramaticky zmenšilo, nicméně vlohy zpracovat nevědomě množství informací, vytvářet znalostní databáze a na jejich základě se intuitivně tvůrčím způsobem rozhodovat, zůstala zachována. Zachována pro dobu, kdy jí internet znovu otevřel neočekávanou paletu možností.

Masy stále ještě dřímají, ale už nejsou tak nevědomé a manipulativní. To vládci dobře chápou. Na pomoc jejich snaze eliminovat (umělým vytvářením vnějšího nebezpečí) možnou transformaci ekonomické demokracie na demokracii vskutku lidovou, přišla proměna ekonomických pravidel hry likvidující klasický kapitalistický systém jako takový.

Každý náš ekonomický systém je živý organismus existující a vyvíjející se v souladu s vlastnosti jeho lidských buněk a v souladu s právě platnými počátečními a hraničními podmínkami. Základní podmínkou kapitalismu je volný pohyb kapitálu, který může téci od jednoho vlastníka k jinému v závislosti na jejich schopnostech v podnikání. Základní podmínkou feudalismu je naopak znehybněný kapitál (v původní verzi půda určená k obdělání) trvale vlastněný úzkou skupinou, která ho zbylým devadesáti devíti procentům obyvatel pronajímá za úplatu.

V posledním desetiletí dvacátého století se plně rozvinul finanční kapitalismus, který (mimo jiné) skrze promyšlené investování prakticky eliminuje možnost, aby ti nejbohatší o svůj majetek v bouřích cyklických krizí ekonomiky přišli. Ti ostatní se naopak postupně zadlužili a už nejsou schopni své vazby na majitele kapitálu zrušit. Jsou k jejich kapitálu připoutaní jako rolníci k půdě.

Dědické daně byly omezeny nebo zcela zrušeny a nové generace vlastníků světa vyrůstají už s vědomím, že oni budou vládnout do doby než přenechají vládu svým dětem. Byly položeny základy k obnovení feudalismu (který je možná lidstvu přirozenější než kapitalismus, neboť je založen na hierarchii velké rodiny). Novodobý feudalismus už není už založen na uznání božského původu moci a vlastnictví půdy, ale na uznání svatosti soukromého vlastnictví a na držení a pronajímání investičního kapitálu.

Ve veřejném prostoru není evoluční potenciál který by tomuto postupu nového řádu a jeho samovolnému konstituování oponoval. Každý pokus o nalezení alternativní cesty hrozí tím, že s vodou se z vaničky vylije i dítě. Zrušíme kapitalistické vztahy a soukromé vlastnictví a nastane bída státní ekonomiky. Zrušíme demokratická pravidla a nastane ničím neomezovaná vláda ekonomicky silných oligarchů. Zavedeme přímou demokracii. Ale jak může kvalifikovaně vládnout lid, který ve své většině nehodlá námahu vlády podstoupit, odhání ji jako obtížný hmyz a přenechává (až na výjimky) těm, kteří ho nechají na pokoji?

Odpověď je možná skryta v obnovení přirozené lidské dimenze demokratických rituálů. Na nejnižších úrovních společenského řízení, v malých městech a na vesnicích, kde nejsou participanti místních vztahových sítí od běžných občanů odděleni nepřekonatelnou zdí majetku a společenského postavení, lidová demokracie ještě neumřela. Občané tam mají lepší přístup k lokálním informacím a mohou je používat při rozhodování, které má na ně bezprostřední dopad. To u mnohých, zvyšuje kontinuální angažovanost. Mnozí ale stále bohužel nejsou většina.

1 2