Lidská důstojnost jako politický program

Tak jsme se konečně dočkali. Neschopná pravicová vláda zaslouženě úpí v propadlišti dějin a před námi se otvírají netušené perspektivy. Perspektivy čtyř let s neschopnou levicovou vládou. Vedenou stranou, která se musí ohlížet až na Hrad, aby našla schopného vůdce. Pokolikáté už si vlastně klademe otázku koho volit?

Snad jsme nejistí, protože žijeme v tak převratné době. Vše pevné se roztéká do slizu nicoty. Ledy se lámou a řeky vymílají nová koryta. Globální ekonomický moloch drtí pod svými tlapami vše morální a lidské. Člověku je souzeno bezmocně přihlížet. Nebo se odvrátit a soustředit na to málo, co ještě není zasaženo snětí – na rodinu, knihy, zahradu, dobré jídlo a pití. Na lásku.

Skutečně jsme na tom tak špatně, že můžeme ve volbách vybírat jen z menšího nebo většího zla? Není to náhodou tak, že někomu prospívá, když se lidé vracejí ke kořenům a přestávají být obtížným hmyzem? Hmyzem, který se jen plete do cesty a nabourává tak hezky promyšlené plány. Plány v plánech jiných plánů.

Je mnoho cest jak usměrňovat lidský pohyb do hlubokých koryt pasivity. Ale není nad zářné příklady vyprávěné formou reality show. Co mají společného hnutí Occupy Wall Street a Holešovská výzva? Přece poučení o tom, že systému je nemožné a zbytečné se protivit! Že ten kdo se protiví, v lepším případě neuspěje, v tom horším bude potrestán dluhy a žalobami. Mediální guruové, kteří pro nás laskavě interpretují svět, jaksi nevědomky (ale synchronizovaně, pane Jungu) zapomínají, že ani Occupy, ani Holešovská výzva nikdy nemohly uspět prostě proto, že byly nesmyslně vymyšlené. Stejná stigmata nesou teď některé předvolební programy. A výsledkem těchto příběhů bude jen další bouchnutí zavíraných dveří: alternativy nět!

Žijeme v rituální demokracii, která dbá velmi okázale na všechna pravidla, ale jen proto aby je v skrytu, naprosto neokázale, ale o to víc brutálně, potlačovala. Nicméně právě v tabuizovaných rituálech, které (zatím) nemohou být pominuty, leží ostrůvek naděje na změnu. Chceme-li dnešní systém změnit, nahradit něčím lepším – aniž bychom v procesu změny rezignovali na demokratické principy – musíme k tomu použít politickou stranu s ideologicky zakotveným, okamžité módě nepodléhajícím programem.

Sudičky české politiky (na čí výplatní listině bychom je asi našli) se usnesly, že vytváření nových stran nemá smysl a naději na úspěch. Co však jiného však může být odpovědí na blažené chrochtání sociálně demokratického prasátka či vytí komunistického tyranosaura, který se dal na vegetariánství? Co pomůže odstranit pravicové zdechliny, co ukončí dvacetiletou spirálu opakujících se hesel o ráji na zemi, který už brzo potká ty poctivé a přičinlivé?

Sudičky praví, že nastal soumrak bohů a ideologií. Za pomoci pseudovědy, která rozbourala hradby náboženských hradů, byla zpochybněna Boží existence. Lidským duším trpícím alchymistickým strachem z prázdnoty, pak byla do ještě krvácející rány po vyoperovaném cítění božského, implantována víra, že nabytí bohatství je účelem lidského konání. Svět ovládlo nové dogma kapitálu. Vše je převáděno na kvantifikovatelné ukazatele, kvalita člověka závisí na jeho ekonomických výsledcích, štěstí je definováno jako ekonomický úspěch.

Bylo by zavádějící považovat touhu po návratu do dělohy sociálního státu za prvotní a postačující důvod k odporu vůči establishmentu, který toto nové dogma sdílí. Kompasem, kterým je se řídit za soumraku, se ale může stát dlouhodobá touha lidských jedinců po vlastní důstojnosti. To je základ všech utopických snů. To je společný jmenovatel sociálních hnutí, i těch, které se posléze zvrhly v její pravý opak. Ztráta důstojnosti je pravým důvodem blbé nálady, kterou nám přinesl Václav Havel. A naopak, uspokojení touhy po důstojnosti je důvodem úspěchu Miloše Zemana. Neboť on ji nabídl těm, kterým se dvacet let – nejdřív skrytě, dnes už otevřeně – říká, že jsou méně než nic.

Co znamená lidská důstojnost? Je to jistota, že máme, kde bydlet, že máme co jíst dnes a budeme mít zítra. Je to život bez strachu z nezaměstnanosti. Je to možnost rozhodovat o své budoucnosti. Je to svoboda mluvit a jednat. Je to možnost podílet se na řízení věcí společných věcí. Je to pocit, že žijeme jako rovný mezi rovnými. Je to vědomí, že nás někdo potřebuje a stejně tak, že je tu někdo, kdo se o nás postará, budeme-li bezradní, bezmocní, okrádaní, ohrožovaní, nemocní. Je to hrdost na naši rodinu, město, vesnici, region, stát. Je to zadostiučinění, když cítíme, že jednáme správně, když se za sebe nemusíme stydět, když prospíváme lidem kolem sebe, že jim dáváme kus jejich důstojnosti.

Smyslem našeho politického konání musí být postavit hráz proti aktivitám, které přetavují složitou a mnohovrstevnatou lidskou společnost na tvárnou hmotu z níž ekonomika ždímá své zisky. Hráz proti těm, kteří za pomoci rozsáhlé mediální sítě chtějí ovládat armádu závislých a ještě závislejších otroků. Utilitarismus zisku zužující posuzování jednotlivce jen na ekonomická kritéria, je však jen zástěrkou nového řádu věcí veřejných. Protože skrze rozvrstvení lidí hodlá ekonomická elita dospět k věčnému a stále z plamenů se rodícímu cíli. K cíli, kterým je moc. Neboť teprve skrze moc nabývá tato kasta nadlidí důstojnosti své. Tím, že ji krade ostatním.

Ideologie moci skrze ponižování postrádá duchovní transcendenci a pokoru. Staví sice člověka mocného (rozuměj bohatého, neboť jen ten je hoden toho jména), na boží piedestal. Je však dobrá tak pro inteligentní a technicky zdatná zvířata, neboť pro ty je dobré vše, co uspokojuje libido.
Už Ježíš proti ideologii moci postavil imperativ důstojnosti pro všechny. Ti, kteří se snaží ten starý křesťanský blud podporovat, jsou prohlašováni za idealisty a snílky. A nutno říci, že to ani není propagandistický trik, neboť někteří jimi opravdu jsou. Jejich představy o vládnutí by nepřežily ani první noc po volbách.
Všepronikající idea lidské důstojnosti je však mocným nástrojem, jehož aplikace na současný svět může vést k naprosto racionálním opatřením přinášejícím lidem naději na lepší život. Neboť lidé mají právo podílet se na výkonu veřejné moci. Mají právo na to, aby jejich volení zástupci vykonávali svoje funkce správně a neúplatně. Mají právo si osoby které je zastupují prověřovat a také je odvolávat.

Těmto právům však logicky musí předcházet právo na pravdivé informace, o které jsme systematicky připravováni. Toto právo nemohou zajišťovat soukromé zdroje, ale jen fungující veřejnoprávní instituce. Jak nám ale dnes televize a rozhlas mohou přinášet pravdivé informace o lidech, které jsme volili, když je tito lidé kontrolují a ovládají?

Kapitalistická ekonomika je nenahraditelná, protože její alternativou je jen totalita spojená se ztrátou svobody, základního to předpokladu důstojnosti. Ekonomické procesy však přirozeně vedou k nespravedlivému rozdělování zisku, ve prospěch bohatých. Máme právo tuto a další nesrovnalosti napravovat prostřednictvím daní a přerozdělování. Máme právo vyžadovat, aby těm kteří pracovat chtějí, byla práce poskytnuta. Pokud to nelze prostředky soukromé ekonomiky, musí ji zajistit na náklady ekonomických subjektů stát či samospráva.

Je lež, že stát může způsobit ekonomický růst. Pokud už ano tak jedině tím, že se zadluží a z nás všech udělá rukojmí finančního kapitálu. Máme právo takový postup odmítnout stejně jako máme právo právo odmítnout opakované tunelování státu financováním zkrachovalých podnikatelů a bank.
Důstojnost pro všechny znamená ale také důstojnost pro bohaté, které ve jménu lidskosti obíráme o část jejich příjmů. Musíme jim proto zaručit, že jejich peníze nebudou vyhozeny oknem a budou vydány s péčí dobrého hospodáře. Musíme jim zaručit, že se budeme starat i o jejich potřeby, o potřeby jejich firem a společností.

Stáří a nemoci jsou jednou z důležitých příčin ztráty lidské důstojnosti. Nelze se starat o staré a nemocné na komerční bázi, protože jak sociální, tak zdravotní pojištění jsou mimo jiné dalším nástrojem k přerozdělení zisků z ekonomiky ve prospěch méně majetných. Pojistná plnění se ale také nemohou beztrestně rozplývat ve státním rozpočtu. Je nutné mít pro tyto účely veřejnoprávní instituce, jejichž vedení si budeme volit my sami.

Toto a mnohé další si mohou čtenáři najít v modelovém programu nové politické strany, který jsem se pokusil stvořit. Program si pochopitelně nedělá nárok ani na úplnost ani na neomylnost. Má posloužit pouze jako ilustrace toho, že právě jen dlouhodobě působící politická strana s komplexním programem a jasnou ideologií může jako jediná mít šanci – možná ve vzdálené budoucnosti – změnit podmínky, ve kterých žijeme. Zajisté nezmůže nic v těchto předčasných volbách, ale mohla by třeba posloužit ve volbách příštích. Jinak jen těžko pochybovat, že i ony budou pro některé z nás neřešitelným rébusem.