S migranty přichází optimismus

Lidská společnost žije už tisíce let ve třech prolínajících se dimenzích – veřejné, ekonomické a soukromé. Životní prostor každého z nás je však zcela specifický a neopakovatelný. Pro některé je ekonomika vzdálené cosi, neboť není nucen získávat skrze ni prostředky k životu. Pro jiné se zase soukromí zužuje jen na ně samé, jejich vzpomínky, úvahy, fantazie. Pro většinu je pak veřejný prostor příležitostí ke sledování výkonů oblíbeného fotbalového mužstva, pro návštěvu koncertu, či pro pěstování zeleniny na komunitní zahrádce.

Nezájem většiny o politické dění, který je přerušován jen krátkými volebními vstupy, je důležitou podmínkou existence demokratických režimů. Neinformovaná, neorientující se a neangažovaná masa je využívána k tomu, aby transfer oficiální zákonodárné i výkonné (a zprostředkovaně též soudní) moci do rukou vyvolených osob byl zdánlivě legitimní. Tyto osoby pak společnost formálně řídí a kličkují přitom mezi tlakem obtěžující minority angažovaných voličů, vlastním zdravým rozumem či prospěchem a zájmy vlivových struktur, které je do funkcí protlačily. Ty pochopitelně vyhrávají.

Celé divadlo je poměrně komplikované a finančně náročné ve srovnání s totalitním uchopením moci. Je však z hlediska skutečných vládců nutné. Jeho účelem je zamezit excesům, které pravidelně nastávají při násilné změně vládnoucích garnitur a ochraňovat demokratické svobody, především tu, která zaručuje nedotknutelnost soukromého majetku a možnost s ním bez omezení manipulovat. Demokracie taktéž pečuje o bezproblémovou existenci vztahových sítí “těch co spolu mluví”. Stabilní sítě rodí bez velkého vyrušování vlivové a zájmové struktury, které zajišťují růst ekonomických zisků.

Vytěsnění zájmu občanů o takovou politiku je pochopitelné. Pro řadu lidí je to přímo podmínka zachování si vlastní důstojnosti. A ti, kteří by se zajímat a podílet chtěli, dost dobře nemohou. Nejen, že se těžko smiřují s morálkou politických loutek a sociopatickou filosofií vysokých pater vztahových sítí, ale chápou také, že podíl na kontrole a řízení mohou vyžadovat jen ti, kteří disponují relevantními informacemi, nutnými pro vyhodnocení situace, ve které jest se rozhodovat. A přísun relevantních informací k občanům je sabotován, zakázán, pronásledován.

Vzniká tak úžasný raison d´etre pro vůdce ekonomických zájmových klanů, kteří jsou v demokracii skutečnými vládci. Politici volení jen na krátké období, nerozumějící často odborné problematice a mající jen průměrný manažerský talent jim slouží jen jako spojovací kanál k úředníkům přejímajícím hlavní tíhu operativního řízení. Ti jsou pro voliče prakticky neviditelní a tudíž méně postižitelní. Jejich motivace sloužit občanům (pokud existuje) je pohříchu subjektivního charakteru.

Šéfové zájmových struktur jsou bezpochyby schopní a mají předpoklady efektivně vládnout. Problém je v tom, že jejich zájmem není vládnout v politice a prospívat lidem, ale vládnout ekonomice a prospívat sobě. Veřejný prostor využívají jako dojnou krávu a politiku jako páku pro prosazování svých ekonomických zájmů. Jejich politická řídící aktivita je tudíž nekoncepční, ovlivnitelná ekonomickými procesy a vůči voličům (kteří jsou většinou pod jejich rozlišovací mezí) nezodpovědná.

Bylo tomu tak vždy, neboť demokracie byla konstruována elitáři jako vláda elit. V dobách, kdy se politika ještě zabývala různostmi ideologií, byla však moc politiků opírajících se o angažované stranické zázemí větší a méně závislá na ekonomických kmotrech. Skoro celé dvacáté století nadto existoval alternativní socialistický systém a západní politici byli vybíráni tak, aby se osvědčili jako skuteční a silní bojovníci proti němu. A pak – v minulém století ještě ve světonázoru vztahových sítí nostalgicky doznívala píseň (dnes už zcela vytlačená kritérii ekonomické užitečnosti) o morálce aristokracie, poslání elit a odpovědnosti vůdců. Celková atmosféra tak umožňovala aby demokratický výběr (nezaměňovat s volbami) produkoval osobnosti schopné skutečně vládnout.

Úspěšnost řízení vždy stojí a padá s výběrem osob, které jsou jím pověřeny a s metodami, které používají. Jde o správné nastavení strategických i postupných cílů, včasnou detekci odchylek od nich, predikci chyb a jejich nápravu i péči o návrat do původního kursu. To ovšem předpokládá neustálé testování odpovědnosti jednotlivých manažerů (a vyvozování důsledků z jejich chybných rozhodnutí) a verifikaci smysluplnosti zvolených cílů. Dnešní politika se však snaží osobní chyby ututlat, zakrýt a interpretovat jako jakési chtěné taktické postupy. Místo jasné definice priorit zahaluje budoucnost kouřovou clonou boje proti terorismu, jako by to byl hlavní účel existence lidského druhu na této planetě.

Občané však díky zavedené rutině a uklidňujícím médiím mohou žít v míru své „splendid isolation“. Dokud se chod věcí nezašmodrchá tak, že systém, nekonfigurovaný pro metody rizikového řízení a neosazený schopnými manažery, katastroficky selže. Pak znepokojující informace o realitě již nemohou být zcela oslyšeny, neboť jsou v příliš velkém nesouladu s tím, co je nám podstrkováno propagandou.

Neboť člověk je stále ještě logicky myslící tvor a nelogičnosti buší na brány jeho vědomí jako kladívko na zvonek budíku. Probuzeni takto mimo virtuální realitu volebních kampaní, stojíme v nekonečném údivu. Jsme šokováni nesmysly, které vycházejí z úst námi zvolených zástupců a propadáme beznaději když vidíme jaké šílenosti vydávají za řízení věcí veřejných. A najednou jsme připraveni jednat a vyklízet Augiášův chlív.

Některé to postihlo už před rokem, když se kdosi nelogicky snažil oddělit Evropu od Ruska, takto prakticky jediné naděje na jakousi její ekonomickou prosperitu v příštích padesáti letech. Další probralo letos na jaře vlčí vrčení dobrých strýčků z Bruselu, kteří ukázali Řecku své velké zuby. Opravdovým alarmem i pro otrlé spáče se však stal až dupot nohou statisíců ilegálních výletníků přicházejících do Evropy – bez pozvání a natrvalo.

Sami uprchlíci a migranti jsou jen jakýmsi ekvivalentem přírodní katastrofy – která ovšem mohla a měla být předvídána. Za naši nepřipravenost mohou neschopní evropští politici. Jejich loutkovodiči dali chytře ruce pryč v polovině představení. A loutky – produkt zmutovaté demokracie, říznuté dávkou bruselského vyděračského konsensu – neschopné samostatné existence se kymácejí, breptají, padají ze scény.

Náš optimismus tedy nemůže tedy být dán stavem věcí, ale jen samým faktem občanského prohlédnutí. Lidé, náhle kriticky se zajímající o politiku, přinášejí naději a šanci na změnu. Není přitom rozhodující kloní-li se jako racionálové k odmítání imigrantské vlny, nebo vidí-li především utrpení lidí táhnoucích za ošidnou vidinou lepšího života.

Ti i oni chápou, že systém a jeho vládci selhali. Ti i oni mají potřebu něco smysluplného činit a to hned. Naštěstí půvabem (jakékoli) demokracie je, že jakkoli slouží úzkým zájmovým skupinám, musí brát v určitých situacích ohled na vůli občanů vyjádřenou dosti masivní formou. První vlaštovka už přiletěla z Polska, další už sedí na drátech francouzských regionálních voleb. Řetězová reakce sílí v celé Evropě. V procesu kritické reflexe se sjednocuje levá i pravá strana politického spektra, protože společný zájem požadující logické a funkční řízení věcí veřejných – především vládu, která je s to zajistit bezpečnost komunity – je silnější než tradiční stranická animozita.

Vůle (ne vždy moudrost) davu ovšem bude i tentokrát respektována jen nakrátko, pokud vůbec. Jen co vedení převezmou (už dnes připravení, stačí se jen rozhlédnout) noví vůdci, kteří nahradí staré politické garnitury, usměrní revoluční energii a slíbí, že už nikdy nedovolí, že se postarají, že potrestají. Prostě, že udělají všechno potřebné, abychom opět mohli klidně spát.

Zákonitost procesu, ve kterém je každé nadějné vzedmutí vůle lidu utlumeno a posléze zcela vyšachováno, plyne z toho, že ono vzedmutí dlouhodobě nenaruší strukturu vztahových sítí postavených převážně na ekonomických preferencích. Jen někteří už nepotřební hráči odejdou a jiní vstoupí, aby se postupem času plně integrovali a přijali ideologickou platformu sítě. Zachována zůstane i schopnost vytvářet zájmově-vlivové struktury parazitující na veřejném sektoru až k jeho ovládnutí. Cyklické obnovování zajišťuje nesmírná životaschopnost vztahových sítí vystihujících lidský charakter jakož i profesionalita a předvídavost jimi generovaných zájmových struktur. Svou daň si vybírá i skutečná nebo jen na odiv dávaná bezradnost a naivita nových vůdců.

Poučený génius lidu, kterému nestačí jen výměna vůdců se čas od času uchyluje k pokusům o změnu systému moci v důvěře, že ten nový odstaví od moci ekonomické warlordy. Dvacáté století přímo žilo touhou experimentovat a měnit genetickou strukturu společenských systémů. Byla skrze ní však počata tak strašlivá monstra, že dnes je ve shodě dodržován jakýsi neoficiální zákaz dalších experimentů. Nadšeni znovuobjevenými kvalitami ekonomické (liberální) demokracie ji dokonce někteří v dobré víře vydávají za ultimativní způsob řešení problému řízení lidské společnosti.

Pod pokličkou už se však vaří úplně jiný pokrm protože nahoře ti předvídaví už přišli na to, že demokracie vbrzku nebude k jídlu. Prostí lidé přestávají totiž být nevzdělaní a neschopní orientace v tomto složitém světě. Chybí jen málo a nebudou dále použitelní jako tvárná materie politiky. Důvodem změny jsou počítače a jejich informační sít – internetu.

Tisíce lety žili naši předkové v nepřátelské přírodě. Podmínkou přežití bylo, aby jako porézní houba nasávali bez přestání informace ze světa kolem. O jejich zpracování a proměnu v užitečný znalostní systém, kterému dnes říkáme intuice, se staralo jejich nevědomí na pozadí běžné vědomé existence. V průmyslové civilizaci se množství podnětů přicházejících do lidských myslí dramaticky zmenšilo, nicméně vlohy zpracovat nevědomě množství informací, vytvářet znalostní databáze a na jejich základě se intuitivně tvůrčím způsobem rozhodovat, zůstala zachována. Zachována pro dobu, kdy jí internet znovu otevřel neočekávanou paletu možností.

Masy stále ještě dřímají, ale už nejsou tak nevědomé a manipulativní. To vládci dobře chápou. Na pomoc jejich snaze eliminovat (umělým vytvářením vnějšího nebezpečí) možnou transformaci ekonomické demokracie na demokracii vskutku lidovou, přišla proměna ekonomických pravidel hry likvidující klasický kapitalistický systém jako takový.

Každý náš ekonomický systém je živý organismus existující a vyvíjející se v souladu s vlastnosti jeho lidských buněk a v souladu s právě platnými počátečními a hraničními podmínkami. Základní podmínkou kapitalismu je volný pohyb kapitálu, který může téci od jednoho vlastníka k jinému v závislosti na jejich schopnostech v podnikání. Základní podmínkou feudalismu je naopak znehybněný kapitál (v původní verzi půda určená k obdělání) trvale vlastněný úzkou skupinou, která ho zbylým devadesáti devíti procentům obyvatel pronajímá za úplatu.

V posledním desetiletí dvacátého století se plně rozvinul finanční kapitalismus, který (mimo jiné) skrze promyšlené investování prakticky eliminuje možnost, aby ti nejbohatší o svůj majetek v bouřích cyklických krizí ekonomiky přišli. Ti ostatní se naopak postupně zadlužili a už nejsou schopni své vazby na majitele kapitálu zrušit. Jsou k jejich kapitálu připoutaní jako rolníci k půdě.

Dědické daně byly omezeny nebo zcela zrušeny a nové generace vlastníků světa vyrůstají už s vědomím, že oni budou vládnout do doby než přenechají vládu svým dětem. Byly položeny základy k obnovení feudalismu (který je možná lidstvu přirozenější než kapitalismus, neboť je založen na hierarchii velké rodiny). Novodobý feudalismus už není už založen na uznání božského původu moci a vlastnictví půdy, ale na uznání svatosti soukromého vlastnictví a na držení a pronajímání investičního kapitálu.

Ve veřejném prostoru není evoluční potenciál který by tomuto postupu nového řádu a jeho samovolnému konstituování oponoval. Každý pokus o nalezení alternativní cesty hrozí tím, že s vodou se z vaničky vylije i dítě. Zrušíme kapitalistické vztahy a soukromé vlastnictví a nastane bída státní ekonomiky. Zrušíme demokratická pravidla a nastane ničím neomezovaná vláda ekonomicky silných oligarchů. Zavedeme přímou demokracii. Ale jak může kvalifikovaně vládnout lid, který ve své většině nehodlá námahu vlády podstoupit, odhání ji jako obtížný hmyz a přenechává (až na výjimky) těm, kteří ho nechají na pokoji?

Odpověď je možná skryta v obnovení přirozené lidské dimenze demokratických rituálů. Na nejnižších úrovních společenského řízení, v malých městech a na vesnicích, kde nejsou participanti místních vztahových sítí od běžných občanů odděleni nepřekonatelnou zdí majetku a společenského postavení, lidová demokracie ještě neumřela. Občané tam mají lepší přístup k lokálním informacím a mohou je používat při rozhodování, které má na ně bezprostřední dopad. To u mnohých, zvyšuje kontinuální angažovanost. Mnozí ale stále bohužel nejsou většina.

Ostudná připomínka velkého výročí

Pražské jaro tvoří spolu s husitským hnutím a érou obrození českého národa tři mohutné a nezpochybnitelné pilíře české existence. Pojem Pražské jaro totiž nelze vztahovat jen na krásné a slunečné dny jara roku 1968. Pražské jaro je pojem vztahující se zprostředkovaně k událostem, které doslova prorůstaly celou českou společností od konce padesátých let a které se pozvolna a tragicky uzavřely až velkou čistkou v časných letech sedmdesátých.

Společným jmenovatelem husitství, obrození a socialismu s lidskou tváří je neočekávané a hromadné vystoupení českého národa z historického bahna, které se v našem teritoriu (pravda také s naší vlastní pomocí) v tom kterém období nahromadilo. Ať už jde o bahno vlády Lucemburků (včetně velkého Karla) v kombinaci s evropskou krizí katolické církve či bělohorský mor poněmčování (v režii české katolické šlechty), nebo konečně surová implantace sovětského stalinismu, kterou jsme si odhlasovali ve svobodných volbách.

Po krátkém vzedmutí vlny nadějí, které spíše nechtěně vyvolal dvacátý sjezd KSSS, propadl se Sovětský svaz a jeho evropští satelité do nové, sice ne už tak násilnické, ale o to temnější doby. Doby vlády komunistických úředníků. Na světlou budoucnost socialismu přestali sázet i optimističtí západoevropští levičáci. Ale v té době – zcela mimo logiku světového vývoje – rostl a mohutněl v ČSR (od roku 1960 ČSSR) projekt skutečného socialismu. Vlády lidí a pro lidi.

Léta 1960 – 1967 se vyznačovala většinovou vírou, že transformace totalitního režimu je možná. Do komunistické strany vstupovali i lidé, kteří tu předchozí stranu Gottwalda, Zápotockého a Nejedlého nemuseli. Kdo než my, kdy jindy než teď bylo heslo dne. Přežívající předpisy a nařízení byly nahlíženy s tichou ignorancí. Vznikla česká filmová škola, divadla malých forem. A při přijímání na vysokou školu se nikdo nezajímal o váš třídní původ nebo aktivitu ve Svazu mládeže.

První měsíce roku 68 jen obrátily kabát naruby. To co se dosud skrývalo vespod radostně vyvřelo nahoru, to co dosud vládlo nezaniklo, ale skrylo se v očekávání. Vznikl tak dojem úžasné jednoty, kterou podporoval emotivní vztah občanů k novému stranickému vedení. Tato jednota nepochybně nemohla – ani bez vstupu vojsk – přetrvat věčně. Není však zdaleka jisté, zda by kdy došlo na požadavek zrušení vedoucí úlohy KSČ, pakliže by se transformovala na sdružení občanů, které prostě víc než jiné zajímá politika udržovaná v pružných socialistických mantinelech. Ani dnes totiž nejsme schopni nalézt ideu resuscitace demokratických ideálů bez konstituování hlídacího psa (kterým média rozhodně nejsou a masa občanů ani být nemůže), který bude okusovat lýtka (tak aby to skutečně bolelo) těm, co překračují pravidla slušného chování.

Předpokládaný vývoj politický by byl nepochybně spjat s vývojem ekonomiky, o jejíž budoucnosti se před srpnem mluvilo na veřejnosti hodně, ale jen vágně. Dnešní představy o možném vývoji nepřerušeném invazí už jsou tak svázány s polistopadovou propagandou, že si prostě nedovedeme představit nekapitalistickou, ale kapitalismu konkurence schopnou, cestu. Jde to dokonce tak daleko, že někteří seriózní autoři (Valach) považují socialismus za jakýsi státní kapitalismus. To je – už na první jen popisný pohled – nesmysl. Kapitalismus je samovolně vzniklý evoluční systém, který kromě všeobecně známé (a Klausem zprofanované) ruky trhu zahrnuje mnoho dalších a důležitějších zpětnovazebních mechanismů, které zajišťují jeho homeostázi. Mechanismů, které socialismus neměl, neboť se nedají žádným Šikem naordinovat, musí se evolučně konstituovat – tak jako u každého jiného živého organismu.

Unikátnost československé ekonomiky šedesátých let ale spočívala v jejím totálním zestátnění. Totální státní vlastnictví výrobních prostředků (to družstevní bylo také státní, byť zprostředkovaně) umožňuje uvažovat (dnes už jen teoreticky) o systému, kde by stát vlastnil veškeré materiální výrobní statky a pouze je pronajímal zaměstnancům. Ti by mohli s pronajatým hospodařit odvádějíce majiteli nájem a inkasujíce zisky – nebo také čelíce ztrátám až k bankrotu. Část nájmu by se, jak je to obvyklé, odváděla formou investic do pronajatých prostředků, zatímco intelektuální a finanční aktiva by náležela sdružení zaměstnanců. Takové prostředí by umožnilo jakous takous konkurenci ale zároveň zachovalo silný vliv vlastníka na objem výroby a ceny výrobků. Investiční, vývojová a finanční politika firem by se rovněž přiblížila kapitalistickým standardům, aniž by docházelo k tomu co je na dnešní verzi kapitalismu nejodpornější – k obrovskému hromadění majetku a moci v rukou několika dravců a dehonestaci práce zbylých devadesáti devíti procent.

Už ze stručného naznačení československých perspektiv na konci šedesátých let dvacátého století vyplývá, že Brežněvův strach z kontrarevoluce byl možná překonán Johnsonovým strachem z plíživé socializace kapitalizmu. Faktem je, že pražské jaro nechtěli ani na Západě, ani na Východě. Už to zakládá mimořádnost tehdejšího příkladu, který dala světu malá izolovaná země v srdci Evropy. A sám týden odporu, který začal jednadvacátého ráno a skončil až po návratu Dubčeka z Moskvy je pak faktem, který by si měli uchovávat v myslích všichni čeští vlastenci, zvláště v dnešní době kdy budeme zdá se čelit nevybíravému tlaku staronového protektora.

Vzpomeňme vysočanského sjezdu, který se vzepřel zvůli přímo pod hlavněmi tanků, vzpomeňme hrdinů, kteří padli. A toho, že lidé se nesklonili před okupanty ani po týdnu nepřestávající střelby a výhrůžek. Tito lidé, kteří statečně odváděli úžasnou práci a díky nimž republika žila i pod pásy tanků, byli ale také vykolejení, strachovali se o budoucnost a cítili se ošizeni a okradeni o ideál. Přesto všechno však – a to je další zázrak roku 68 – nebyli naplněni nenávistí. Místo toho hýřili vtipem.

Prokázaná životnost socialistického systému, který v sobě zahrnoval funkční prvky skutečné lidovlády (ne té demokracie, ke které žijeme dnes a kde vládnou volbami posvěcené politické loutky v rukou majetkem mocné elity) je hlavním důvodem proč celé období šedesátých let bylo dáno hned po listopadu 89 do kladby. Takticky tím byly také do pozadí odsunuty disidentské kádry s komunistickou minulostí (Obroda).

V novém miléniu konečně došlo na alespoň faktograficky objektivní popis událostí roku 1968, byť celá slavná léta šedesátá upadala řízeně v zapomenutí. Ne tak letos. Letos přišla nová direktiva. A tak se ze srpna 68 stalo jedna z propagačních paliček, kterými naši novináři tak neotřele mlátí po hlavě ruského medvěda, co si dovoluje odporovat americkému orlu. Svým dílem k tomu ovšem přispěli Rusové sami, když se v duchu stejné manipulativní propagandy, jen otočené o sto osmdesát stupňů, jali přesvědčovat mladou ruskou generaci už bez osobních zkušeností o naší kontrarevoluční minulosti. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.

Jak hlídat lidská stáda pomocí informací

Ukrajinské události‭ a náhle zviditelněná informační válka mezi Západem a Ruskem (probíhající ve skutečnosti už řadu let) ‬brutálně obrátily pozornost‭ ‬veřejnosti ke kvalitě informačních pokrmů,‭ ‬které jí servírují mediální číšníci.‭ ‬Bohužel náhlá starost o to,‭ ‬zda je pro jejich přípravu používáno čisté nádobí‭ je ‬jen dočasná a inspekce v mediálních kuchyních‭ ‬povrchní‭ ‬a zmanipulované.‭ ‬Ale díky alespoň za to.‭ ‬Neboť informace jsou esencí lidské existence vůbec a života ve veřejném prostoru zvláště.‭
Pod pojem‭ „‬informace‭“ ‬lze‭ ‬schovat‭ ‬prakticky‭ ‬vše a nakonec i člověka samotného.‭ ‬Informace‭ tančí ‬ kolem našich smyslů, proudí jako data či instrukce v‭ ‬počítačových sítích,‭ plní se jimi ‬archivy a databáze i paměťové sejfy v našich myslích.‭ ‬Informace nasáváme‭ jako houba ‬všemi smysly záměrně,‭ ‬ale i jaksi mimoděk.‭ ‬Z informací vytváříme hierarchické‭ ‬logické struktury‭ ‬a tyto stavby doplňujeme nosnými trámy vlastních myšlenek‭ – ‬rovněž to informací.‭ ‬Tak vznikají naše vnitřní světy,‭ ‬naše hodnotové systémy,‭ ‬naše osobní manuály přežití. Neboť prvotním účelem získávání informací je přežít v cizím nepřátelském světě.
Naprostá většina‭ přijímaných ‬informací‭ ‬se‭ ‬po určité době‭ ‬vytrácí z lidského zorného pole aniž by byl‭ ‬vystopovatelný jejich vliv.‭ ‬Jsou však‭ ‬také‭ ‬informace iniciující jako rozbuška masové společenské procesy,‭ revoluce a katastrofy. J‬sou informace vedoucí k pohádkovému zbohatnutí,‭ ‬jsou informace,‭ ‬které rozvrátí‭ ‬váš šťastný rodinný život. Ty i ony mají v našich hlavách svou historii.
Objektivní proces zachycení informace‭ ‬smysly (včetně toho šestého) je následován prvotní nevědomou interpretací.‭ ‬I ta už může vést ke konkrétní reakci organismu (au, to pálí),‭ ‬ale také třeba k zamlčení či utajení existence informace jako takové.‭ Nezamlčená i‬nformace pak vstupuje do vědomím kontrolované části mysli a přechází přes řadu filtračních bariér,‭ ‬které na ní zavěšují své racionální i emocionální‭ „‬tagy‭“ (‬krátké sdělení o věrohodnosti,‭ ‬důležitosti, oblíbenosti a souvislostech‭)‬.‭
Jen některé informace se správnou kombinací tagů se stávají předmětem subjektivního‭ procesu‬ porozumění,‭ případně předmětem hlubší vědomé‬ interpretace.‭ P‬roces porozumění‭ může vést k zařazení informace ‬do existujících logických hierarchických struktur. To ovlivní i jiné dříve přijaté informace (případně jejich tagy). Upravujeme však také ‭– ‬ať chceme či nechceme‭ – n‬ovou informaci. Taková úprava je záludný proces, který však umožňuje uhladit alogické hrany a přispívá k nahrazení zmateného kaleidoskopického obrazu světa aspoň trochu srozumitelnou, byť neúplnou, časoprostorovou mozaikou pospojovanou příčinami a následky. ‭
Naprostá většina informací,‭ ‬které zachycujeme,‭ ‬je (v rámci možností a limitů smyslů) objektivních.‭ ‬Kopretina je bílá,‭ ‬nebe modré,‭ ‬naše oblíbená kapela hraje‭ ‬jazz,‭ ‬nůž je ostrý,‭ ‬jídlo‭ ‬hezky voní.‭ I takové informace nás mohou splést‬,‭ ‬protože si je špatně vyložíme. Už samo pozorování někdy obsahuje chybné údaje.‭ Jako když zaměníme muchomůrku hlíznatou za mladou bedlu, nebo za šera přehlédneme chodce na silnici. ‬Jsou však i takové informace,‭ ‬které chtějí zmást záměrně.
Přežití člověka odedávna záviselo na rozpoznání informací,‭ ‬jejichž cílem bylo ovlivnit ho a manipulovat s ním.‭ ‬Proto je základním tagem každé informace stupeň věrohodnosti. ‭Č‬asto ale nesprávně přisuzujeme věrohodnost informacím jen proto, že potvrzují už existující logiky našeho vnitřního světa.‭ Za mocný nástroj ověřování věrohodnosti považujeme‬ reakce‭ jiných lidí na ‬stejné ‭sdělení. V tomto testu však narážíme na podprahovou nutkavou lidskou potřebu zařadit se, obklopit se lidmi, kteří nás utvrzují v určitých pozicích a názorech. Tato potřeba paradoxně vede až k nekritickému přejímání jejich postojů a logiky jejich vnitřních světů.
Informační mozaiky připomínají částečně vyplněné křížovky, ve kterých jsou informace zkusmo řazeny (a neustále přeřazovány) podle smyslu, který nám odhaluje právě preferovaná soustava příčin a následků.‭ ‬S každým dalším přidaným informačním kamínkem se v odhadované tajence mozaikového příběhu buď utvrzujeme,‭ ‬nebo ji zpochybňujeme. V krajním případě‭ ‬pod vlivem převratné‭ ‬informace‭ ‬můžeme mozaiku rozbít a poskládat od začátku znova.‭ Č‬astěji však informaci,‭ ‬která nezapadá‭ ‬(kopretina‭ ‬je černá, na zahradě stojí UFO‭) ‬odvrhneme jako nespolehlivou a pochybnou.‭ Bohužel, protože v‬ některých případech‭ ‬z‭ ‬podivných a nezapadajících‭ ‬informací‭ ‬konfrontací s preferovanou verzí příběhu mohou být vytěžena zrníčka hlubšího vhledu.
‭Z‬prvu velmi flexibilní mozaiky příběhů s uplývajícícm věkem a příchodem dospělosti přetváříme do stále rigidnějších struktur.‭ ‬Ty se vpalují hlouběji do naší mysli.‭ Stále více nevhodných informací je odhazováno do koše bez zevrubné analýzy. R‬eagujeme rychleji,‭ ‬nepochybujeme,‭ ‬nemyslíme,‭ ‬jednáme. Existuje množství postupů jak tento proces vědomě (a nevědomě) kultivovat a dovést do dokonalosti (například v armádě).
Informace, které nás ovlivňují záměrně ještě nemusí být falešné a spletení nemusí být záměrem. Skoro vždy se však ovlivňující osoby pokoušejí nasměrovat nás na jimi preferovanou cestu. Proto například některé informace tisknou velkými písmeny a jiné upozaďují. S oblibou zavěšují na‭ ‬objektivní informace‭ ‬prefabrikované a lehce přehlédnutelné (často emocionálně laděné) ‭„‬ocásky‭“‬,‭ ‬které nemění smysl informace, jen podporují‭ žádané‬ postoje – snahu ochránit,‭ ‬touhu‭ vlastnit, ‬obdiv moci.‭ Jiné ‬ocásky nabádají k poslušnosti, oddanosti a službě. Ještě jiné k nenávisti vůči nepřizpůsobivým. Pochopitelně existují i veskrze kladné ocásky, které podporují naše morální kvality, ušlechtilost, altruismus.
Některá sdělení se tváří jako informace ale při bližším rozboru se ukáže, že jsou vlastně o ničem.‭ T‬aková slouží většinou jen k zahlcení našich zpracovatelských kanálů a odvedení pozornosti nebo k implantaci již zmíněných ocásků.‭ Paradoxně cenné jsou informace, ‬které jsou úmyslně vynechány, ale existují a mohou být objeveny. Jako nevinné zamlčení schůzky manželky se starým přítelem o kterém se ex post dozvíme od její upovídané kamarádky.
Existují koordinované série modifikovaných informací,‭ ‬jakési‭ „‬klastry‭“‬,‭ ‬které působí synergicky.‭ ‬Takové kombinace (často je podstatou vlivu jen vhodné pořadí informací) jsou často dodávány v dlouhém časovém intervalu a mohou sloužit k přebudování a přeprogramování celého našeho hodnotového systému podle přání jejich tvůrců a šiřitelů.
Některé specializované služby mají za úkol vyrábět informace hluboce pozměněné, případně zcela falešné. Takový proces je většinou součástí spiknutí, které má konkrétní záměr. Může dojít i k tomu, že jsou jen kvůli tomu aby vznikla informace inscenovány  reálné události. Příkladem budiž tak zvané operace pod falešnou vlajkou.
S informacemi zcela falešnými, vymyšlenými se nesetkáváme často. Každá informace je totiž zbožím. Odhlédneme-li od těch, které jsou prodávány na černém trhu tajných služeb, je tedy také prezentací toho, kdo ji prodává. Falešné informace poškozují nejen podnikání dodavatele, ale také výdělek šiřitele. Falešné informace mají svůj smysl jen tehdy, když se celá informační soustava rozhodne (nebo je k tomu donucena) je šířit bez ohledu na jejich nesmyslnost (lidsky řečeno blbost) z jiných než obchodních důvodů. Viz některé informace ukrajinské tajné služby.
Šiřitelnost je důležitou vlastností informací, těch manipulativních zvláště. Některé zajímavé informace zůstávají nepovšimnuty, jiné (na první pohled třeba nevinné a nezajímavé) se šíří rychlostí blesku. Za přitažlivost informace často může pravdivá nebo uměle vybudovaná „legenda”, která ji obklopuje. Srdce mnohých spolehlivě rozbuší už jen fakt, že informace tajně unikla z vládních archivů. Jiné oblíbené legendy odkazují na staré civilizace, mimozemšťany a nebo naopak na pracné vědecké bádání, které zisku informace předcházelo. Velmi efektivní jsou emociální legendy o blížící se katastrofě či mučení informátora. Legendy vymýšlí dodavatel nebo šiřitel, některé ale vznikají mimo tuto osu. Využívají se ke zpochybnění nebo znevážení (legenda konspirační teorie).
Až do‭ ‬renesance bylo‭ ‬v evropské civilizaci‭ ‬využití informací k ovládání‭ ‬parketou především náboženskou (i když ne vždy jak nás ujišťuje Machiavelli).‭ Až moderní psychologie ve službách kapitálu přinesla ovlivňování potenciálních zákazníků formou reklamy. A paralelně‬ se o totéž v politické rovině formou propagandy začaly snažit jak přiznané či utajené politické organizace, tak ‭autopoietické (samočinně se organizující) zájmové a vlivové struktury. Ti i oni v době před internetem ovládli (přímo nebo zprostředkovaně) ‬prostředky sloužící k přenosu informací a‭ ‬rozpracovali‭ ‬metody‭ jejich ‬zneužití systematickým směrováním‭ ‬vektorů‭ ‬lidské‭ ‬mentální energie podle svých záměrů.
Jednu chvíli se zdálo, že vše napraví informační dálnice Microsoftu. Bohužel se ukázalo, že i ona má (možná tak byla od počátku budována) svá rizika. Zbytnění sociálních sítí otevřelo možnost aplikace mnohačetných falešných identit, které systematicky ovlivňují diskusní proudy. Stejný smysl má organizovaný objektově zaměřený trolling degradující seriózní komentáře a na sofistikovanější úrovni záměrné vytváření celých propagandistických blogů, kolem nichž se jak hmyz pod lampou shromažďují houfy na konkrétní vlnu naladěných bytostí hledajících spříznění a utvrzení. Už naprosto otevřeně všudypřítomný sběr informací o uživatelích sítí otevírá dveře k boření našich přirozených vnitřních hradů skrze na míru šité filtrování a personální modifikaci informací. To je parketa pro nastupující umělou inteligenci, která definitivně převezme vládu nad ubohými troskami lidských bytostí.
Kdo jsou lidé, kteří to organizují, co to vše řídí a kterým to slouží? Politici? Nepochybně ano, ale ne v v naší euroatlantické civilizaci, která umírá právě na nedostatek schopných vůdců řízena figurkami z loutkové pohádky o Kašpárkovi v Kocourkově.  Tajné spolky, nebo veřejné spolky s tajnou agendou? Ovšemže, vždyť právě proto mnozí movití sociopati mají potřebu hnojit vlastní důležitost členstvím v nich. Problém je v tom, že jejich jízda na trenažéru jen vzbuzuje iluzi o tom, že řídí.
Velkou část záměrné úpravy informací mají na svědomí ekonomické aktivity. Pere se čistoskvoucí prádlo, vytváří se vhodné mediální klima pro konkrétní produkty, investují se prostředky, rozborují problémy a stanovují cíle i korektury cílů. Na předdiluviální úrovni existuje také cosi jako informační agenda veřejných institucí, často zastírající propagandu politických stran. Je věrným obrazem svých tvůrců – úředníků, jejich zájmem je přežití a kariérní postup. Taková kouřová clona z prostředků daňových poplatníků.
Všude na této planetě, v jednotlivých zemích, městech a na vesnicích, ale existují mocné individuální a kolektivní inteligence mající na naše životy osudový vliv. Je to dáno tím, že v‭ k‬aždé lidské společnosti existují jedinci, kteří jsou pro své okolí potenciálně užiteční ne tím, že šijí boty, nebo učí děti matematiku, ale skrze svůj veřejný nebo utajený vliv, díky své veřejné nebo skryté moci. Někteří půjčují peníze, někteří dodávají hodnotné informace, někteří silné muže, někteří užitečná spojení.
Tito lidé vytvářejí sociální sítě, kterým můžeme říkat vztahové, neboť právě o navazování vztahů v nich jde. Jsou to neformální kluby přátel, které zprostředkovávají nic méně a nic více než důvěru. Lidé se stýkají, dovídají se o sobě věci veřejné i neveřejné. Vědí pak co od koho očekávat. Nepomáhají, neškodí, vyčkávají.
Každá vztahová síť – od té okresní po transatlanickou – je‭ ‬podhoubím pro vznik zájmových struktur. A‭d hoc ‬propojených skupin se společnými zájmy a‭ ‬cíli. Skupin, které disponují pro daný účel aktivovaným vlivem a mocí a uplatňují je. Potenciální energie se mění kinetickou energii akce. Struktury nabývají vlastní (skupinovou) inteligenci a navyšují skrze ní synergický účinek spojenectví.
‭Vztahové sítě jsou většinou orientovány (stejně jako podnikání) na určitý kulturní a civilizační okruh.‭ ‬To proto,‭ ‬že vzájemně sdílená kultura je potřebná pro zmíněné ustavení důvěry. Ta je předpokladem efektivní samovolné organizace zájmových struktur. Některé struktury však existují dlouhodobě, jejich organizace je plánovaná a záměrná. Ty dostávají až institucionální charakter‭ (‬spolčení bankéřů a investorů‭)‬.
Sdílení kulturní báze konkrétní sítí není jednosměrné. Síť indukuje koordinované formování postojů, unifikaci hodnotových systémů a vnitřních světů participantů. Sjednocení názorových východisek usnadňuje vznik kolektivní inteligence té které struktury. Zpětně se také modifikuje sama kulturní báze, na které síť existuje.
Na aktivní participanty sítí se nabalují služebná individua mající z nich jednostranný prospěch,‭ ‬celebrity všeho druhu,‭ mediální‬ střední třída i neprůhledné figury z prostředí stínové ekonomiky a organizovaného zločinu.‭ ‬Tito lidé se‭ ‬často‭ ‬považují za členy sítě a věrně jí slouží.‭ ‬Nemají ovšem to podstatné – p‭otenciál být prospěšní‬. Jsou jen – v daném čase a prostoru – užiteční.
Sítě jako celky disponují kromě potenciálu samých participantů ohromnou mocí korporací a fondů na jejichž chodu se oni podílejí jako manažeři nebo vlastníci. Tato moc je, alespoň v prostoru euroatlantických demokracií, dosud uplatňována víceméně neveřejně a ne vždy v souladu s platnými zákony. V mase korporací vynikají ty mediální. Důležité jsou i fondy  a nadace podílející se na financování neziskových organizací politického charakteru (think tanky, analytická centra a další).
Vztahové sociální sítě vyrůstají‭ ‬-‭ ‬jako celá kapitalistická ekonomika‭ ‬-‭ ‬podle opakovaného fraktálního vzorce. Od místních‭ ‬až po nadstátní a‭ ‬nadnárodní supersítě.‭ ‬Prolínají se skrze členy,‭ ‬kteří mohou figurovat ve více úrovních,‭ ‬ale zároveň jsou jasně odděleny podle výše sázek.‭ ‬Sítě v sítích jiných sítí by řekl Frank Herbert.
Jen zájmové struktury v sítích mají šanci dosáhnout prahu sebeuvědomění – sebereflexe – a pak jsou schopny jednat jako skupinové inteligence.‭ S‬ítě samy‭ ‬jsou šedou kůrou mozkovou,‭ ‬která je pro implantaci těchto inteligentních jiskřiček připravena.‭ M‬imořádně silný impuls však může synchronně ovlivnit téměř všechny uzly konkrétní sítě a propojit ji s jinými sítěmi .
Takovým silný impulz může iniciovat pud sebezáchovy ekonomických subjektů. Snaha o přežití je pro ně ještě vyšším imperativem, než nutnost dosahovat zisku. A přerod produktového kapitalismu na finanční, který se plně realizoval v jednadvacátém století, sebezáchovný instinkt ještě zvýšil, takže se mění v paranoiu. Není divu, vždyť riziko ztráty z velké části virtuálního majetku a vlivu pouhým rozhodnutím zákonodárné instituce vymknuvší se kontrole stále roste.
Obavy z osobní katastrofy se stávají spouštěcím signálem stojícím u zrodu inteligentních‭ ‬mocných (ale‭ jen omezeně ‬akceschopných) zájmově-vlivových multistruktur, které, ukotveny v nejvyšší supersíti, procházejí napříč sítěmi nižších úrovní. Takové multistruktury formulují,‭ ‬byť ne veřejně a‭ (‬většinou‭) ‬neverbálně,‭ ‬své cíle a svou strategii.‭ ‬A využívají svou moc a vliv k její realizaci.‭
Množství myšlenkových konstruktů,‭ ‬které‭ k‬omplexní multistruktura absorbuje‭ a bere za své ‬je generováno síťovými hráči.‭ ‬Další jsou importovány – především z ekonomického prostředí.‭ Další vznikají v ‬institucích‭ ‬typu think tanků.‭ ‬Ideje se kombinují,‭ ‬šíří,‭ ‬jsou zvažovány,‭ ‬testovány,‭ ‬prozkoumávány.‭ ‬Zanikají,‭ ‬nebo jsou akceptovány a stávají se kulturní charakteristikou multistruktury a součástí její bojové strategie.‭
V politických a mediálních služebných centrech se strategie transformuje a štěpí do přijatelných verbálních forem,‭ ‬které se stávají kostrou jednoduchých ideologií pro široké masy.‭ ‬Jejich zastřešující mantry se liší podle doby a tradice.‭ ‬Dříve ve jménu Boha a krále,‭ ‬dnes ve jménu demokracie a svobody.
V rámci sebezáchovné strategie multistruktury euroatlantického civilizačního okruhu jsou propagandisticky  podporovány procesy, kterým souborně říkáme demokracie. Není divu. Demokracie je Petriho miska s živným roztokem, ve které je pěstován kapitalismus. My všichni jsme kondicionováni a přijímáme za své principy,‭ ‬na kterých je demokratický systém vystavěn a myslíme si, že jsou opravdu užitečné a funkční. Nakonec i sami sebe přesvědčíme,‭ ‬že existuje jakási efektivní zpětnovazebná smyčka mezi zástupnou politickou reprezentací a „sobě rovnými občany”,‭ ‬kteří dávají ve volbách laskavé svolení býti jí ovládáni.‭ ‬Protože jsou to občané zodpovědní a racionálně uvažující,‭ ‬dávají své svolení na základě informací,‭ ‬kterých se jim dostává. Ty jim ovšem poskytují ideově zocelení služebníci nebo participanti vlivových multistruktur ve svůj prospěch. V tomto smyslu je zpětnovazebná sametová smyčka spíše oprátkou.
Demokratické vztahové sítě nepotřebují (zatím) k vládě berličku totality, protože klíčoví participanti mají dostatek moci ovládat majetek a subjekty jím disponující a to stabilizuje jejich pozice. Zmanipulovaný informační průmysl funguje dokonale,‭ přesto‬že nikde neexistuje skutečné řídící centrum (ti co se tváří, že řídí, neřídí)‭ ‬plánující strategie a přidělující úkoly armádám redaktorů,‭ ‬moderátorů a‭ ‬reportérů.‭ ‬Inteligentní lidské buňky totiž disponují úžasnou schopností sebeřízení, zvláště když z toho kyne sebeobohacení. Stačí dát směr, naznačit myšlenku a je vymalováno.
Vše se to děje ve jménu světa,‭ ‬který se stal bez dopomoci objektivně nesrozumitelným.‭ ‬Informační toky se  znásobily, ale stále větší množství důležitých informací je utajováno, modifikováno, falšováno. V možnostech jedince není všechny surové tryskající informace zachytit,‭ ‬natož zpracovat, a zároveň neztratit výkonnost v práci a nezlikvidovat své volnočasové aktivity namísto nichž by musel občas „hacknout” některou státní agenturu. Zdánlivě účelně proto, namísto pracného dolování pochybných nesrozumitelných pravd, využívá informace instantní.‭ T‬akový dům na klíč,‭ ‬kterého se nám dostává korporátní mediální péčí.
Přijetí instantního informačního úzu mění povahu lidí i společnosti.‭ ‬Kolektivní paměť‭ budovaná staletí ‬je odsunována do pozadí,‭ ‬stejně jako víra v pravdomluvné‭ ‬a následování hodné vůdce.‭ V‬še je relativní‭ a ‬tekuté. Úkolem individua je vybrat si už ne informace,‭ ‬ale jejich‭ ‬interprety.‭ ‬A ráno při snídani a večer při vaření či v polospánku na gauči  zachycovat jimi s citem vybrané,‭ ‬uvařené,‭ ‬předžvýkané a natrávené „informace”.
‭N‬ámaha při získávání reálného pohledu na svět se dá zredukovat, aniž to ohrozí naši sebeúctu, také vhodným nastavení vnitřních filtračních bariér. Dobré, důvěryhodné a platné jsou ty informace, které podporují můj názor. Špatné – které raději vůbec neposlouchám a nečtu – jsou ty, které nabízejí názor opačný. Jak jednoduché. Filtrovači dnes mocně posilují díky internetu a sociálním sítím.
‭Pro některé je i to frustrující. Proto vznikla kasta ucpavačů uší, kteří nabourávají snahy o instantní dobro. Tito na cinknuté politické informace prostě rezignují. S tím jde ruku v ruce rezignace na celý veřejný život, který se v lepším případě scvrkává na jedny parlamentní volby za čtyři roky. Postoj ucpavačů je pochopitelný. Není-li možné získat relevantní  informace a tak zvýšit šanci na přežití, není je třeba získávat vůbec.
Otesávání lidských balvanů se míjí účinkem u lidí,‭ ‬jejichž zájem o realitu je úzce vymezen a‭ ‬omezen.‭ ‬Příkladem budiž mystici,‭ ‬alkoholici a drogově závislí.‭ ‬Někteří neublíží ani mouše,‭ ‬některé neradno potkávat v opuštěných nočních ulicích. Je však také kulturní anomálie, jejíž příslušníci se naopak snaží vytěžit z informačního bahna zlaté nugety pravdy. Tito lidé (ne nezbytně) chápou, že jejich snaha je pochybná a že nalézají jen zrníčky slídy. Ale hledačství prostě mají v povaze. A štve je, když  z nich dělají blbce.
Techniky informační prospekce jsou různé. Pro naprostou většinu nepřipadá do úvahy těžení primárních žil a zbývá jen to promývání bahna a písku. Nalezené  informace je třeba pečlivě očišťovat od ocásků a nánosu legend a co nejméně je tagovat. Vyplatí se udržovat je po nějakou dobu ve virovém trezoru, kde nemohou až tak škodit.
Dalším možným krokem je sbírání informací z více košů, pokud možno i v různých jazycích. Znamená to donutit se přečíst i ty komentáře a pseudozprávy, které jsou člověku z duše protivné. Prohlížet city drásající fotografie. Pátrat (to také drásá city) po tom, proč normální lidé volí Babiše. A v konci konců milovat celé lidstvo. Nebo se alespoň znova a znova snažit přeskočit laťku vnitřní nenávisti.
Neustálá pozornost a nedůvěra primárně ke všemu je nejlepší cestou k duševní devastaci, zvláště když je namísto jedné časoprostorové mozaiky pro konkrétní informační kauzu třeba budovat místo jedné celý soubor pravděpodobnostních (stochastických)  mozaik paralelních s větší či menší vahou reálné existence.
Statisticky pasivní pravděpodobnostní metoda ale nestačí (člověk byl stvořen k vymýšlení a vyprávění příběhů, pohádek a mýtů) a proto je jí doplnit intuitivním narativním přístupem (v rámci jakési kvantové komplementarity, neboť pravděpodobnostní a narativní přístup se vylučují) a uhadovat (věštit) informační příběh z náznaků a pocitů.
Strašné. Kdyby alespoň ten tlak, teplota a rosný bod mohly být nezpochybnitelné … Ale co když Putinova pátá kolona už obsadila HMÚ a slibuje nám tvrdou zimu jen proto abychom se pokořili Gazpromu? A tak je nuté tápat v informačním rauši, kde mozaiky událostí už nejsou ani flexibilní, ale připomínají neuchopitelné želé protékající mezi prsty. Svět se rozplývá před očima a nikde nenajít pevný bod. Jen bláhovou víru, že ve sklepeních naší intuice šlehne blesk, který jako zázrakem osvětlí souvislosti – ale co pak?
No řekněte sami – není to odporná představa? A tak si raději pustíme ČT24 (nebo plyn). A budeme mít (nadosmrti) pokoj.

Honba na Rusko: inteligence ekonomického superorganismu v akci

Porozumět ruskému odmítání Západu znamená především poznat, kde se berou a jak pracují inteligence ekonomických systémů, které jsou Rusku protivníkem. Ty inteligence, které pro formování a prosazování svých idejí a cílů nepotřebují žádné tajné spolky (ne, že by nebyly) ani domečky konspiračních teorií (ne, že by některé neměly pravdu). Inteligence, které jsou složité a komplikované, ale fungují tak přirozeně a božsky jako vše, co je vytvářeno na této planetě vesmírným vírem života.

Naše osobní světy, které si uchováváme v myslích jsou modely formované subjektivně a z velké části nevědomě k dosažení iluze možnosti předvídat budoucnost a chránit se před jejími zámysly. Obsahují sice některé důležité informace, ale zjednodušené, zatížené osobním přístupem a často i okamžitou náladou a především naším nelineárním vnímáním. Některé jevy (vědomě či nevědomě) totiž vytlačujeme na okraj pozornosti nebo je zcela pomíjíme, jiné v našich očích rostou do nebes.

Některé informace jsou nám předávány už zfalšované v procesu vtiskování, který na nás aplikují rodiče, škola, partner. A hlavně společnost, ve které žijeme. Naši blízcí lžou jen občas, většinou snad z nutnosti a s dobrým úmyslem. Společnost reprezentována médií, politiky, celebritami a reklamou lže neustále, záměrně a sofistikovaně. Buduje v našich osobních světech zmanipulované konstrukce, které naše přerostlá ega považují za jimi získaný obraz objektivní reality. Metody vtiskování jsou dokonalé a účinná sebeobrana skoro nemožná.

Chceme-li protrhnout sametový závěs a podívat se ven, musíme změnit model a zbořit falešné konstrukce. A pak už programově a navždy zpochybňovat každé sdělení, kterého se nám – přinejmenším z veřejných zdrojů – dostane. Avšak mějme na paměti, že dělání dírek do sametu je činnost deprimující, neboť za závěsem není nic, co by lidské oko potěšilo.

Předmětem falešného modelování jsou všechny děje v lidské společnosti Je nám namlouváno (ve shodě s naší rodovou přirozeností), že každý následek má příčinu a každá příčina následek. Jakkoli tomu možná kdysi v jeskyni skutečně tak bylo, dnes nepřehledný roj rychle plynoucích událostí formuje náš svět tak chaoticky, že budoucí můžeme nahlížet jen jako rozplizlý průnik pravděpodobných paralelních současností, ke kterým jsme ještě nestačili zaujmout postoj a minulostí, které neustále přehodnocujeme podle toho, jak zrovna odhadujeme možný vývoj v budoucnosti.

V souladu s řečeným se pak ekonomika jeví ne jako soubor předvídatelných dějů, ale jako živoucí kolos, mnohaúrovňová, mnoharozměrná hierarchická síť bez dedikovaného řídícího centra. Vše souvisí se vším a vše je vším organizováno. Avšak chaosem zmítaným ekonomickým tělem prošlehávají blesky inteligencí snažících se ovlivnit jeho směřování.

Každá inteligence má schopnost v myšlenkách formulovat své záměry a cíle. Její strategie jsou vytvářeny s uvědoměním si sama sebe a své role v procesech, kterých se účastní. A s uvědoměním si zákonitostí, kterými se takové procesy řídí (pokud existují a jsou poznatelné). Skrze pohled do zrcadla si inteligence ozřejmuje a upevňuje vědomí vlastní identity a to jí dává vůli konat. Snaha úspěšně realizovat naplánované strategie ji pak nutí simulovat budoucnost a v jejím světle kriticky hodnotit výsledky minulých plánů a modifikovat ty budoucí.

Některé lidské myšlenky se vynořují z nevědomí, aniž bychom byli schopni plně kontrolovat proces jejich tvorby a popsat mechanismus jejich vzniku. Některé jsou generovány racionální částí naší mysli na základě analogického mapovaní a porovnávání známých a nových dějů a z toho vyvozovaných předpokladů o příčinách a následcích. Smysluplné myšlenky však lze také nacházet pseudonáhodným skládáním ideových zlomků a následným masovým testováním vzniklých kombinací za účelem nalezení těch nejlepších z množiny realizovatelných.

Každá korporace žijící v ekonomické realitě je nadána nelidskou skupinovou inteligencí, kterou generují lidští protagonisté ve vedení korporace. Z principu svého vzniku a skrze utilitární požadavek efektivnosti se korporátní inteligence soustřeďují na myšlenkové a akční okruhy související s důvodem jejich existence – tvorbou ekonomického zisku. Na etice korporativního jednání se podílí konkurenční predátorství a další zvyky a tradice konkrétní podnikatelské entity a prostředí, ve kterém žije. Korporacím chybí lidský altruismus, byť je do jisté míry nahrazen funkční potřebou spolupráce. Na absenci morálky v lidském slova smyslu se podepisuje také charakter protagonistů skupinových myslí. Naopak korporátní styl myšlení ovlivňuje své lidské nositele a podporuje jejich sociopatické vlohy.

Oproti lidem neprojevují korporace běžně emocionální složku inteligence, která silně ovlivňuje naše priority a výběry řešení. Vše se ale může změnit v hraničních situacích, kdy sami lidští nositelé začnou jednat neracionálně a přenesou své synchronizované individuální emoce na celek korporace. To se děje především tehdy je-li ohroženo jejich postavení, moc, výdělek, existence. Pak se imperativem korporace stane namísto tvorby zisku ochrana vlastní existence, jakýsi pud sebezáchovy.

Skupinové inteligence jiné než korporátní můžeme najít v armádě, v politických stranách, v orgánech vlády. Existují však i další, skryté, ale mocné inteligence mající na naše životy osudový vliv. Každá lidská společnost si kromě veřejných institucí zajišťujících její funkce vytváří zvláštní neveřejné útvary, které můžeme nazvat vztahové sítě. Aktivity participantů těchto sítí spočívají především v navazování vztahů a užitečné výměně informací. Každá vztahová síť je podhoubím pro vznik zájmových struktur – propojených skupin se společnými zájmy a cíli. Zájmové struktury musí mít schopnost být definovány zvenčí jako struktury vlivové, musí disponovat schopností a mocí své cíle uskutečnit.

Vztahové sítě totalitních režimů jsou poplatné nedemokratickým a neekonomickým mechanismům, které vynášejí určité osoby (například šlechtu) do vysokých pater moci. Vztahové sítě v demokratických systémech jsou formovány podle schopností participantů v oblasti ekonomiky (včetně té stínové), politiky a kultury. Prim hraje vždy ekonomika, která je zdrojem moci plynoucí ze schopnosti manipulovat kapitálem a ovlivňovat jeho prostřednictvím dění ve společnosti.

Vztahové sítě jsou vždy orientovány na určitý kulturní a civilizační okruh. To proto, že skrze vzájemně sdílenou kulturu vzniká důvěra mezi participanty sítě, která je předpokladem efektivní organizace zájmových struktur. Zájmové a vlivové struktury se v sítích nepřetržitě tvoří a zanikají – potenciální energie se mění na aktivní (kinetickou) formu. Některé struktury jsou ustaveny ad hoc kvůli krátkodobému cíli (získání určité státní zakázky například), některé existují dlouhodobě a dostávají institucionální hierarchický charakter (spolčení bankéřů a investorů). Na rozdíl od svých vnitřních struktur samotné vztahové sítě hierarchické nejsou.

Na aktivní participanty vztahových sítí se nabalují další služebná individua mající z nich jednostranný prospěch; celebrity všeho druhu, služebná střední třída i neprůhledné figury z prostředí nelegální ekonomiky a organizovaného zločinu. Tito lidé se často považují za členy sítě a věrně jí slouží. Nemají ovšem to podstatné, důležité. Vliv.

Vztahové sítě vyrůstají – jako celá kapitalistická ekonomika – podle opakovaného fraktálního vzorce na různých úrovních, od místní, až po nadstátní, nadnárodní. Prolínají se skrze participanty, kteří mohou figurovat ve více sítích, ale zároveň jsou jasně odděleny podle úrovně sázek o které se hraje. Sítě v sítích jiných sítí by řekl Frank Herbert.

Zájmově-vlivové struktury vztahových sítí mají šanci dosáhnout prahu sebeuvědomění a pak jsou schopny jednat jako skupinové inteligence. Vztahové sítě samy jsou jen šedou kůrou mozkovou, která je pro implantaci inteligence připravena. K tomu aby se projevila latentní inteligence celé vztahové sítě, aby došlo k její sebereflexi, je třeba mimořádně silný impuls synchronně ovlivňující všechny, nebo téměř všechny její uzly.

Silný pud sebezáchovy ekonomických subjektů může vést k tomu, že obavy z poškození nebo i likvidace velkého množství nebo dokonce celé třídy ekonomických subjektů se stanou oním spouštěcím mechanismem nutným ke zrodu inteligentní, mocné a akceschopné zájmově-vlivové sítě velkého rozsahu. Ta pak formuluje, byť ne veřejně a (většinou) neverbálně, své cíle a svou strategii. A využívá svou sílu a svůj vliv k jejich prosazení.

Množství myšlenkových konstruktů, které taková komplexní zájmově-vlivová síť aplikuje, je generováno bohatě financovanými analytickými institucemi typu think tanků. Jiné myšlenky přinášejí síťoví hráči sami. Další jsou importovány z prostředí korporací. Ideje se kombinují, šíří, jsou zvažovány, testovány, prozkoumávány. Zanikají, nebo jsou akceptovány. Z myšlenek, které si osvojí většina členů sítě, vzniká bojová strategie.

V politických a mediálních služebných centrech se strategie transformuje a štěpí do přijatelných verbálních forem, které se stávají ideologiemi pro široké masy. Jejich zastřešující mantry se liší podle doby a tradice. Dříve ve jménu Boha a krále, dnes ve jménu demokracie a svobody. Předžvýkané ideologie jsou baleny do papírů různých barev a odesílány do našich myslí, aby potřebným způsobem formovaly naše osobní světy.

Nejpůsobivější příkladem sebereflektující se zájmové a vlivové sítě světového rozsahu je ta, která byla zformována pod hrozbou totálního zničení kapitalistického ekonomického systému v případě vítězství alternativní ekonomiky komunistického bloku. Ano, studenou válku odstartovaly vlády zemí Západu v čele s USA. Postupně se však stávaly jen vykonavateli vůle velké zájmové a vlivové sítě západní civilizace. Sítě, která v sobě integrovala i masy služebné střední třídy oddané věci. Jen ti, co na tom byli skutečně špatně a prostě se nemohli považovat za součást elitní struktury, byli upláceni rostoucím blahobytem a jistotami sociálních států.

Přes svou akceschopnost a skrze ovládané politiky nabytou moc (včetně vojenské) nebyla protikomunistická zájmová a vlivová síť novou vládou, nesuplovala demokratickou moc. Její záběr nebyl komplexní. Soustřeďovala se podle pravidel ekonomické efektivnosti jen na aktivity týkající se cílů pro které byla konstituována. Ve všech ostatních směrech ponechávala společnosti a jejím demokratickým institucím svobodu vlastního rozhodování – které ovšem tak jako tak ovlivňovaly zájmové struktury nižších úrovní.

Velké protikomunistické sjednocení se rozpadlo po zániku sovětského bloku, neboť Rusko i Čína se zdály být na dobré cestě k plnohodnotnému kapitalismu. Zájmová a vlivová maxistruktura se rozpustila do standardních vztahových sítí, které se zato rozbujely do celého světa. Ekonomika se vrátila ke svým ekonomickým zájmům. Zdánlivě nastal konec dějin.

Těsně před koncem milénia se však z chaosu vynořilo nové nebezpečí. Islám – na rozdíl od křesťanství – je komplexním náboženstvím, které už v době života proroka Mohameda (ale především v prvních stoletích po jeho smrti), rozvíjelo jak náboženské aspekty víry, tak jejich implementaci do politiky, ekonomiky a právní praxe. Neočekávaná desekularizace islámského kulturního okruhu v druhé polovině dvacátého století vedla k tomu, že všeobecně uznávaná víra Západem stvořených vztahových sítí byla náhle otřesena. Ekonomický utilitarismus hodnotící lidské jedince výhradně na základě ekonomické výkonnosti a procesy ve společnosti na základě jejich ekonomické efektivnosti, byl konfrontován s politickým islámem, integrujícím v sobě vlastní morální hodnoty. Ten začal utilitaristickou víru vytlačovat nikoli direktivně, ale v ekonomických střetech (islámské banky). Religiozitou islámu prosycená společnost začala vytvářet vlastní vztahové sítě a zájmové struktury nekompatibilní se západními.

Hrozba islámu ekonomické moci atlantických vztahových sítí je reálná, nedosahuje však zdaleka stupně, který svého času prezentoval komunismus. Důvod těžké alergické reakce Západu je jeho zvýšená citlivost. Až do konce dvacátého století byla páteří kapitalistické ekonomiky produkce materiálních věcí a reálných služeb. Reálná ekonomika, svázána s majetkem (pozemky, budovy, stroje), technickým know-how a vyškoleným personálem, byla stabilní svou setrvačností. Bankroty či likvidace firem měly za následek většinou obnovení výroby v jiné organizační formě, často za pomoci státních peněz (jen aby se nezvýšila nezaměstnanost!).

V protikladu k této idyle je ekonomika založená na finančních transakcích (s deriváty, dramaticky rostoucí po roce 2000) nechráněná i proti nepříliš revolučním zásahům. Pouhým přijetím zákona, který nijak neohrozí chod reálné ekonomiky (například o vyšší dani z finančních zisků) nebo omezením emisních pravomocí komerčních bank může dojít k likvidaci řady finančních domů a k brutálnímu zásahu do kariér jejich protagonistů. Tato hrozba dnes opět aktivuje rozsáhlé zájmové a vlivové struktury Západu, ve kterých hrají ženy a muži finančního sektoru zásadní roli. Akceptovanou strategií nově uspořádané obří zájmové sítě je v tomto případě zablokování demokratického pohybu ve společnosti.

Blokační strategie je přijatelná i pro velké hráče reálné ekonomiky. Svět je dobyt a ideové beranidlo demokracie nadále nepotřebné. Megakorporace odsunují výrobu do velkých celků, kde je sdílena řadou navenek si konkurujících subjektů v přísně ukázněném prostředí kontroly kvality a efektivnosti. Existence rezervoáru talentovaných svobodných chudých, kteří si nosí v tornistře maršálskou hůl a roztáčejí svou mentální energií kapitalistická výrobní kola přestala mít smysl.

Po všech ještě nezapomenutých ukrutnostech dvacátého století nelze ovšem jen tak přijít s novou totalitou. Sjednocení protikladů marxistické víry ve všemoc objektivních ekonomických podmínek a fašistického kultu jednotlivců mimořádných kvalit tvořících dějiny, však dalo vzniknout poznání, že latentní potřeba změny ve společnosti nepřekročí mez reality bez asistence kvanta nadaných jedinců – rozených vůdců. Takoví lidé hrají úlohu sněhových koulí a my ostatní jsme lepivý sníh, který se na ně nabaluje. Odstraní-li se koule, odstraní se nebezpečí lavin. Velmi ekonomické, velmi demokratické. Velmi efektivní – zvláště nahradíme-li koule osobami s talentem úhelných kamenů, které stabilizují klenby ekonomických a politických operací.

Zbývá jen jedny a druhé najít, ty eliminovat a jiným pomoci v kariéře. To není nemožné. Každý člověk disponuje jen omezeným množstvím skutečně důležitých vztahů a je součástí omezeného množství pro něj důležitých společenských procesů. Z jejich (byť nutně neúplných) popisů se dají poměrně věrohodně rekonstruovat záměry a aktivity dotyčného jedince. Minulé, ale do jisté míry i budoucí. Blíže viz například historie amerického programu PROMIS – Prosecutor’s Management Information System.

V době, kdy i trochu větší kalkulačky nabývají schopností stvořené inteligence jsou zdekapacity kterým nečiní potíže bez lidského zásahu analyzovat chování obrovského množství obyvatel planety a predikovat jejich aktivity. Podmínkou je dostatečný tok dat, kterými je počítače osudu zásobovat.

Právě realizace tohoto požadavku je triumfem ekonomického multitaskingu, při němž jedna akce slouží několika cílům. Vedlejším efektem událostí 9/11 a všech dalších teroristických aktů tak zvaných islámských fundamentalistů v posledních patnácti letech jsou zákony (přijímané většinou populace vyspělých zemí dobrovolně) umožňující požehnaný růst toku informací nejen o teroristech a extremistech, ale o nás všech. O našich společenských a ekonomických aktivitách, o našich politických názorech, našich nevěrách, našich sexuálních abnormalitách. O našem talentu, úspěších i prohrách.

Sněhové koule a úhelné kameny jsou nalézány, identifikovány, sledovány. Jejich ovlivňování probíhá zcela veřejně. Existují stipendia, postgraduální studia, zahraniční studijní pobyty. Talenty přece potřebuje jak státní tak soukromá sféra. Je obtížné a neseriózní spekulovat mimo filmové plátno a bez důkazů o metodách špinavého neveřejného ovlivňování. Ale víme, že v řadě zemí, včetně té naší, se takové praktiky provozovaly. Víme také, že se nám někdo snaží podstrčit pocit, že žijeme ve válce, kde je každý prostředek dobrý a ospravedlnitelný. Je proto možné považovat špinavé ovlivňování „koulí“ a „kamenů“ přinejmenším za pravděpodobné (i když těžko uvěřit, že by se vykonavatelé osudu zaměřili právě na pány Paroubka a Ratha).

Jak vidno, nepřítel se nenalézá jen venku, ale přímo u nás doma v kuchyni. Plíseň vzdoru už není oddělena třídní ohrádkou, ale prorůstá i do nablýskaných lednic a mrazáků. Proto obranná strategie spojených zájmových sítí pro jednadvacáté století postrádá předchozí selektivitu a ponechává veřejnému sektoru daleko méně volnosti. Tato situace přibližuje funkci nově vyrostlých struktur moci komplexní vládě nad celou západní společností.

Inaktivace klíčových jedinců ohrožujících stabilitu systému a účinná motivace osob opačné polarity je kombinována s aktivním ovlivňováním vnitřních světů neaktivované většiny. To vše se děje v navenek svobodném prostředí. Skutečně nebezpečná vzpurnost občanů je předem eliminována a zbývá jen nepodstatná a neúčinná kritika vydávaná za bezbřehou svobodu slova. Úžasné je, že vše probíhá vlastně samo. Naprosto nezáleží na tom, jaká politická garnitura je právě u moci. Ti i oni jsou příslušníci jedné a téže sítě. Ta vlastně neexistuje, ale agenti nové smlouvy jsou přitom všude. Jejich prostředky jsou neomezené. Jejich moc je závratná. Jejich rajonem je celá společnost.

V postkomunistických zemích byla uplatněna po roce 1990 strategie implantace rituálů demokracie bez ohledu na její skutečnou (ne)funkčnost. To umožnilo rychlou inovaci vztahových sítí, které převzaly část původních komunistických participantů. Nové sítě si už pak decentně pohlídaly dezorientované obyvatelstvo, aby náhodou nechtělo nastolit demokracii podle svých představ.

V Rusku byl použit podobný scénář. Sovětské vztahové sítě a jejich mocenské struktury však byly odolnější, protože starší a pevnější. Privatizace v Rusku byla mnohem větší zlodějnou a postprivatizační elita zčásti stála na pomezí organizovaného zločinu. Výsledná kombinace komunistických veksláků a všeho schopných zbohatlíků vytvořila vztahové sítě, které však nebyly schopny generovat vlivové struktury s potřebnou pozitivně motivovanou skupinovou inteligenci. Výsledkem byl chaos a propad ekonomiky.

Krize konce devadesátých let umožnila nečekaně hladký nástup Vladimíra Putina a jeho přátel do vedení rozvrácené země. Putinovi lidé byli přijati „starými strukturami” s pochopením a porozuměním mimo jiné proto, že neusilovali o likvidaci Jelcinovy sítě, ale jen ji infiltrovali. Rusko se dál zdálo být rozpadajícím se státem, který se dřív nebo později stane levnou kořistí globálních investičních predátorů. Nováčci se skrze svá pověření čile obohacovali tím, co ještě zbylo po loupeži devadesátých let. To upevňovalo jejich pozici v síti.

Putin však od samého začátku chápal roli demokracie coby trojského koně západního kapitálu a roli vztahových sítí coby dvojitých agentů. Snažil se situaci řešit omezením demokracie a vyvažoval nařízenou politickou kázeň klíčových postav ekonomiky výjimečnou svobodou při manipulaci s majetkem, přestože tím stát ztrácel obrovský kapitál, který nerušeně odcházel do daňových rájů (odhadem 100 miliard USD ročně).

Putinova šťastná hvězda zvedla světové ceny ropy a výkon ruské ekonomiky závratně rostl. Putin však podcenil dynamické tendence a autoorganizační schopnosti elitních sítí a přecenil moc svých hlídacích psů. Tygr je prostě tygr, i když ho léta dobře živíte v kleci. Ekonomičtí aktéři vždy a všude potřebují pro své letadlové hry přísun kapitálu a ten mohou dodat jen neokoloniální nadnárodní finanční instituce. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

V Rusku (především po další krizi v roce 2008) vyrostly mocné vlivově-zájmové struktury, které dnes někteří nazývají pátou kolonou. Tyto struktury Putina obklíčily a sevřely ve svých chapadlech neútočících na státní moc přímo, ale snažících se ji ovládnout skrze potichu naplánované „neodvratné” změny ve společnosti. Zvláštním objektem páté kolony se stala mladá ruská střední třída. Vnitřní světy mladých lidí jsou rodově uzpůsobeny tak, aby v nich byla svoboda idealizována. Neboť mladí jsou předurčeni k opouštění rodinných přístavů a k odhazování pout. A demokracie jim slibuje vrátit ukradenou důstojnost skrze nabídku moci a vlády nad světem. Ideálně tvárná to masa pro schopné manipulátory.

Putin se po Medvěděvově intermezzu vrátil v roce 2011 do funkce s blahosklonným souhlasem sítí. Aby nebylo mýlky o tom kdo vládne však dostal kromě ovací k znovuzvolení jako dárek také znepokojivě početné a dlouhotrvající demonstrace. Po jejich vyšumění (nebo manipulativním utlumení) se Putinova vláda stabilizovala. Urychleně však začala vypouštět balonky alternativních ideologií. Zdůrazňují se konzervativní hodnoty, morálka pravoslavné církve, oslava klasické rodiny, ruského vlastenectví, ruské poslání k záchraně světa. A také sociální bezpečnost jako protiklad k západnímu blahobytu.

Ve vyšších patrech ruské společnosti po volbách v roce 2011 ale také zesílily (od dob rozpadu SSSR neustále přítomné) tendence ke změně liberálního ekonomického pořádku. Sousedy ve stejných vztahových sítích se tak stali lidé svým zaměřením poplatní Západu a jeho kapitálu a zarytí odpůrci internacionalizace ruské ekonomiky. Moc těch, kteří nazřeli neslučitelnost příměří se světovým kapitálem a nezávislosti Ruska postupně rostla.

V aktivitách této alternativní vlivové struktury je třeba hledat spouštěcí mechanismus, který aktivoval červený stupeň protiruského alarmu na Západě. V rodící se nové studené válce ale už od počátku nešlo o akce států, ale o tlak zpanikařených zájmových sítí Západu, které toužily eliminovat ruskou nejednoznačnost. Tlak, který se tentokrát neuspokojil (jako vždy předtím) politikou drobných ústupků ve veřejném prostoru ani pokračující ruskou hrou na tržní hospodářství. Putinova okázale najevo dávaná liberální vstřícnost už rozdováděné finanční elitě zjevně nestačila.

Strategie nové války Západu proti Rusku byla založena na postupných změnách vnějších ekonomických podmínek, podvracení růstového charakteru ruské ekonomiky a vnášení cizího kapitálu do jejich struktur. Ukrajina byla – se svými už v roce 2004 aktivovanými nevládními strukturami a svými oligarchickými warlordy – mimořádně vhodná pro další úder ruské ekonomické nezávislosti. Neboť Ukrajina je pro Rusko tím, čím je oceán pro Ameriku. Nemělo ale jít o přímou politickou konfrontaci.

Do akce „Ukrajina“ byla zapojena jak Evropská unie skrze nabídku přidružení, tak USA tahající za nitky uvnitř země. Nepochybně ale také ruské vlivové struktury oddané západnímu pojetí kapitalismu. Těm nebylo nabídnuto pro zachování tváře a uklidnění ruského veřejného mínění nic menšího, než celý Krymský poloostrov. Svědčí pro to řada faktů.

Musíme se ptát: jak je možné, že Janukovič – s ruským svolením a podporou – vládl tak jak vládl? Jak je možné, že synu ukrajinského prezidenta bylo umožněno tak provokativní formou hromadit majetek a moc? Proč poté, co Janukovič jen „odložil“ podpis asociačních dohod a majdanské demonstrace byly (v prosinci 2013) v podstatě ukončeny, došlo k provokativnímu a zbytečnému zásahu silových struktur proti studentům? Jak je možné, že Rusko – před vlastním prahem – dovolilo skupině několika tisíc fotbalových výtržníků realizovat násilný a předem jednoznačně prozápadní a protiruský převrat? A co ruské promptní obsazení Krymu? Jen těžko si představit, že všechny ty logistické, politické a vojenské problémy, jejichž řešení bylo nutné k tomu, aby svůj Krym dobyli zpět bez jediného výstřelu, zvládli Rusové za necelý měsíc.

Na druhé straně pozvání Ukrajiny do EU bylo zjevným špinavým trikem, že jen pan Fulle si snad mohl myslet, že je to nevinná a čistě ekonomická záležitost. USA a státy EU nemohly věřit, že dohoda podepsaná za asistence tří ministrů v Kyjevě bude dodržena. Přesto se zjevně domnívaly, že se vše nakonec nějak urovná a neplánovaly žádné další akce.

Buď šlo o nebetyčnou hloupost amerických a evropských politiků a zcela nepřijatelné riziko, nebo tu byla neoficiální dohoda ruských a severoatlantických zájmových struktur – vy nám Ukrajinu, my vám Krym. Buď šlo o nebetyčnou neschopnost ruských tajných služeb v jedné chvíli a vzápětí o jejich naprostou excelenci, nebo bylo vše dohodnuto předem. Vy zaberete Sevastopol a my na chvíli vyhlásíme neslané a nemastné sankce. Po pár měsících bude vše zapomenuto a život půjde dál. Plány v plánech jiných plánů napsal by Frank Herbert.

Naplánovaný markýrovaný konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou se rozhořel s nezamýšlenou intenzitou díky tomu, že se do hry vložila třetí strana. Opačná janusovská tvář, latentně vždy přítomná v ruské politice. Nedefinovatelná a nevypočitatelná. Můžeme jen hádat, že se v ní spojují silové struktury s částí státní administrativy a že jim asistují někteří akademici. A dnes už i kontrole se vymykající a živelně vznikající organizace ruských patriotů. Frontová linie nezačíná u Mariupolu a nekončí pod Luganskem. Táhne se napříč Ruskem a ohnisko bojů je přímo v Moskvě.

Schizofrenní ruská strategie vůči Západu svádí k domněnce vidět v celé hře Putinovo judistické využití setrvačnosti hmoty protivníka k vlastnímu útoku. Vždyť ukrajinská krize ohromně zvýšila jeho popularitu v Rusku. Zapomenuta je pluralita a kritičnost ruské společnosti. I Gorbačov se po dvou desetiletích staví na stranu ruských patriotů!

Ve skutečnosti však konflikt na Donbasu vznikl díky o nečekané synchronicitě v záměrech a aktivitách ukrajinských protofašistů a ruských patriotů. Zájmem vlivných ekonomických hráčů na obou stranách bylo naopak konflikt omezit a zlikvidovat. To se několikrát skoro podařilo, někdo však vždy v pravou chvíli zafoukal do uhlíků.

Procesy aktivované zájmovými sítěmi Západu jsou sice nepředstavitelně mocné, ale jejich operativa má své limity. Evoluční výběr myšlenkových konstruktů je efektivní, ale pomalý a vyžaduje dobrovolný konsenzus přinejmenším hlavních hráčů, který nadto nelze oficiálně vynucovat, protože hra je o tom, že hráči neexistují.

Snahu o utišení vášní tak přebilo nové kolo, tentokrát už skutečně bolestivých, protiruských sankcí, vrcholící katastrofickým pádem cen ropy a kursu rublu. Poprvé v dějinách světa jsme svědky samostatného a na státních vykonavatelích nezávislého ataku ekonomické moci na konkrétní stát bez politického krytí. Ukazuje se přitom, že vlivové sítě Západu jsou skutečně internacionální a hlava nehlava likvidují jak ruské producenty ropy tak, skotské těžaře a severoamerické frackovníky. Žádné slitování, jen co nejefektivnější dosažení cíle. Ten se ovšem operativně změnil. Už to není výměna Ukrajiny za Krym, ani pomoc ruské páté koloně ve vnitřním boji proti akční frontě patriotů, ale snaha za každou cenu co nejvíce poškodit nyní už nepřátelskou ruskou ekonomiku jako celek.

Rusko je už teď – a to hra zdaleka není u konce – oslabeno natolik, že ztratilo naději na (snad předpokládanou) transformaci ekonomiky, která by zásadním způsobem omezila moc ekonomických struktur navázaných na Západ a zastavila dlouhodobé zadlužování firem a krvácení Ruska do daňových rájů. Putin se sice ještě dlouho poveze na vlně vlastenectví, jeho efektivní moc však patrně bude patrně postupně ořezávána a podlamována. Mírová dohoda s Ukrajinou bude nakonec dohodou ruských a ukrajinských oligarchů.

Stále však existuje i alternativní varianta. Čím více je Rusko zatlačováno do kouta a jeho ekonomika hoří, tím paradoxně vyšší sílu získává akční fronta patriotů. V prosinci bylo katastrofální zadlužení ruských firem v tvrdých měnách využito k jejich pevnějšímu uvázání se na stát, který jim poskytl půjčky. Existují informace o tom, že propadající se ruské akcie jsou opět (jako už na jaře 2014) skupovány ruskými polostátními bankami. Vlivní ekonomové (Katasonov) už otevřeně mluví o tom, že liberální směřování zemi škodí. Čím hůře, tím lépe, jen nám ještě odřízněte SWIFT, zní dnes od těchto lidí z Ruska.

O co méně je v Rusku valutových rezerv, o to více má země k dispozici tanků, raket, nukleárních hlavic a dnes také vlastenecky motivovaných občanů. Rusko není a nebude krátkodobě schopné se postavit totální ekonomické válce. Může na ní však asymetricky odpovědět vystupňováním vojenských akcí v Novorosii. A může ji využít k překopání ekonomické mapy země. Byla by to sice riskantní operace, ale řada indikátorů naznačuje, že se to možná stane. Nic však nenaznačuje jaký by měl být výsledek. Dají se odhadovat jen krátkodobá opatření – například zákaz vývozu kapitálu, omezení manipulace s valutami, centralizovaná emise rublu, plné podřízení centrální banky. Co bude dál patrně neví ani Putin.

Vztahové sítě a jejich struktury ovládají náš svět a vytvářejí systém nohshledů, leníků a šafářů. Jako obrovský polštář, který měkce a nepovšimnut dopadá na nás všechny. Když nám dojde, že dusí, je už pozdě odhrnout ho. A není jak. Neboť útok je veden podle nevyřčené strategie, neidentifikovaným vojevůdcem s neviditelným štábem.

Immanuel Wallerstein napsal před časem komentář o nebezpečném Severoatlantickém paktu. Ve skutečnosti to byla vzpomínka na idylické časy, kdy byla světová bezpečnost svěřena na jedné straně do rukou zodpovědných (protože poučených zkušeností druhé světové) západních politiků a generálů a na druhé straně ukázněným, z jednoho centra předvídatelně řízeným komunistickým funkcionářům.

Dnes Západu vládne a jeho nesmírně silné armády řídí neosobní a nezodpovědná síť promlouvající ústy nepovedených reklamních agentů v rolích politiků. Smyslem jejich života je riziko a životní filozofií obětování figur, které přestaly být výhodnou investicí. A proti našim skrytým sociopatickým vůdcům stojí skrytá neméně sociopatická fronta ruských patriotů, ve které hrají důležitou roli silové struktury. Vskutku skvělá a nadějná kombinace.

Jsme příliš líní na to, abychom registrovali drobné manipulace, nesrovnalosti ve výkladech a podvody, kterými jsme programováni a organizovaně se proti nim postavili. A nezakrývejme si, že je nás málo, protože většina prostě považuje život pod polštářem za dobrý. Rusko představuje jednu z mála nadějí pro Evropu. Jednu z mála alternativ ke komputerizované ekonomické totalitě, jejíž hradby rostou všude kolem nás.

Rusko je ovšem všechno jen ne ideál. Je plné rozporuplných procesů. Lidská důstojnost je tam podvracena pořád víc než v naší superatlantické civilizaci. Rusko však ještě stojí na rozcestí. My už ne.

Proč už nepůjdu k volbám

Nezakrývám, že je mi ruské opolčenie (domobrana) Donbasu sympatičtější než ukrajinská vláda v Kyjevě. Je to spíš intuitivní. Ti v Kyjevě prostě vypadají divně a lžou tak jednoduše, že to až uráží. A pak – nelze prostě milovat ukrajinský režim, když musíte vypínat televizi, kdykoli o něm naši nechutně „objektivní“ loutkonovináři pohovoří.

Nejsem ale nezřízený obdivovatel Putina. Považuji za jisté, že donbasští domobranci z Ruska dostávají nemalou podporu, včetně munice, výstroje a potravin. Věřím tomu, že nově nabraní dobrovolníci jsou cvičeni kdesi v rostovské oblasti Ruska. A myslím, že ruská vláda celý tento nevládní pohyb umožňuje a možná nepřímo sponzoruje.

Mám pochopení pro Ukrajince, kterým teď – pravda trochu zkratkovitě – připadá Putin jako vrah jejich dětí. Situace s Donbasem je podobná té, kterou zažili naši rodiče a prarodiče v roce 1938. Za hranicí je velký stát, velký národ, před hranicí menšina jeho příslušníků kteří kdysi vládli (nám za Rakouska-Uherska, Ukrajincům za Sovětského svazu) a kteří teď chtějí věci jinak. My jsme si to s našimi menšinami vyřídili v pětačtyřicátém. Kolikže tisíc mrtvých civilistů to bylo přesně nevím. Ale ti živí byli vyhnáni všichni. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.

Ukrajinský stát posílá na povstalce na jihovýchodě armádu. To není dobré. Civilizovaná vláda by měla umožnit obyvatelům daného teritoria odštěpení, když si to přejí – viz referendum ve Skotsku. Bohužel je pravda, že se tak většinou neděje. Neboť na sporném teritoriu se často nachází něco cenného. Na Donbasu je to třeba uhlí a břidlicový plyn. A pak – státy prostě nerady přicházejí o své území. Rusko o Čečensko, Turecko o Kurdistán, Španělsko o Katalánii a Baskicko. Ještě jednou vzpomeňme předválečné Československo a jedinou válečnou akci naší (domácí) armády, která úspěšně uhájila v roce 1918 – 1919 celistvost republiky a málem k ČSR ještě připojila půlku Maďarska.

Zásadní ovšem je, jakým způsobem ukrajinská armáda při pokusech o pacifikaci jihovýchodu postupuje. Nejsem stratég. U tankistů jsem to dotáhl jen na vojína. Ale vzpomínám si, že chytré armády vždy obležená, strategicky nedůležitá města, obcházely. Když se pak nepřátelští vojáci ocitli hluboko v týlu, bez munice a jídla, nezbylo než se vzdát. Ukrajinská armáda ale nesmyslně bombarduje Lugansk i Doněck. Používá při tom ničivé raketové systémy, které jsou z principu nepřesné. Bombardování nemá tudíž „vojenské“ důvody, je určeno výhradně k zabíjení civilistů a k dobrovolnému vyhnanství těch co přežili.

Každá válka je hrozná. Především proto, že slušné a civilizované osoby se pod hrozbou ztráty vlastního života transformují na bezohledné zabijáky. I proto hraje v každé armádě klíčovou roli kázeň. Ale i nejlépe vycvičené armády – například ta americká – mají své My-Lai. Proto je nasazení vojska v oblastech, kde nelze jednoznačně rozlišit mezi civilisty a bojovníky protivníka, kde se boj proti organizaci zvrhává na boj proti národnosti, na hraně trestného činu.

Jen zločinci se ale dopouštějí toho, že do občanské války na území protivného etnika nasazují dobrovolnické jednotky, jejichž „dobrovolnost“ plyne z nenávisti k danému etniku. Nasazení naprosto nekontrolovatelných, armádní kázni se nepodřizujících útvarů, jejichž ideologií je, že, ti co se narodili s vybranou národností prostě nejsou lidé, je nejhorší válečný zločin. Válečný zločinec je ten, kdo tuto zrůdnost organizuje, kdo takové jednotky vyzbrojuje, kdo jim dovoluje nezávisle operovat, kdo je netrestá za protizákonnou činnost. V našem případě je tímto zločincem ukrajinská vláda. Podrobnosti lze najít například zde, nebo zde.

Zločincem ale také každý, kdo činy zločince zaštiťuje a podporuje. Zatímco se na českém dvorečku do nekonečna bavíme o tom na kolik vlastně miliard nás přijdou ruské sankce, organizujeme (z peněz daňových poplatníků ovšem) kurtzarbajty a podobné nesmysly, jsou na Donbasu biti, znásilňováni a zabíjeni lidé. Civilisté. Za souhlasu a podpory vlády a státu Ukrajina. Za souhlasu politiků našich a politiků Evropské unie.

Občané České republiky nemají vzhledem k charakteru našich mainstreemových novinářů skoro žádnou možnost dozvědět se pravdu. Nemají čas trávit hodiny na internetu a studovat zahraniční (většinou azbukou psané) prameny. Jim nic nevyčítám. Ale politici vědí. Je to jejich práce, aby věděli. Vědí a v lepším případě mlčí. V tom horším případě schvalují. A proto jim vzkazuji – všem zleva či zprava – panem Stropnickým (Matějem) počínaje, přes pana Kalouska až po pana Sobotku, od pana Barrosa až po pana Junckera: už nikdy vás nepůjdu volit.

Daně: velká ekonomická lež

Říkají nám, že žijeme ve světě informačních technologií. Omyl. Žijeme ve světě dezinformačních technologií. Dezinformace nejsou náhodným produktem, omylem, nedopatřením. Dezinformace jsou principem ovládajícím klidně, nenápadně, ale rozhodně, náš svět. Ekonomika jim poskytuje živné pole tak, jako je Petriho misky naplněné bujonem poskytují smrtelně nebezpečným bakteriím. A jednou z množících se kolonií dezinformačních bakterií jsou lži o daních.

Daně historicky vznikly ještě dříve než peníze. Mocní totiž (ještě předtím než se stali mocnými) potřebovali jíst, pít, oblékat se, vyzbrojovat a mít krásné ženy a/nebo muže. To vše jim ti ne mocní museli zajišťovat. Ne ale zadarmo, jak nás učili v komunistické škole. Mocní je ochraňovali. A můžeme mi věřit, že v tehdejším světě bylo ochrany zapotřebí.

Leč čas pokročil a vše se změnilo. Vznikly peníze, vznikly státy. Co se nezměnilo byly daně a důvod jejich vymáhání. Pak ovšem vznikla demokracie – ten nejlepší z možných systémů vlády. A daně začali platit jak mocní, tak ne mocní. Padni komu padni. To se mocným nelíbilo a tak vymysleli kapitalismus. Malé daně státu, velké daně investorům. Geniální zjednodušení. Cestou změn se však něco vytratilo. Odvěká povinnost příjemců desátků ochraňovat platící poddané.

Lidé potřebují přátele, ochránce, autority. To je základ, který dovoluje vznikat pocitu lidské důstojnosti. A není li tato potřeba naplněna, vede to k tragickým koncům (jak dobře víme my rozvedení). Proto povolali bohatí ekonomické mágy, kteří svým kázáním přesvědčili lid, že není od věci nechat bohatým v potu tváře vydělané peníze, protože i oni platí daně a tím přenášejí svou odvěkou povinnost na stát.

Chvíli se zdálo, že to funguje. Stát ochraňoval ty, kteří válčili v ekonomických bitvách i ty, kteří zraněni nebo příliš staří na válku peněz. A mágové kázali o daru, který bohatí investoři přinášejí ze své dobroty a z ušetřených daní ostatním. Dar se jmenoval růst. Byl to zázračný dar, protože způsoboval, že všichni bohatli, ekonomika rostla, rostly mzdy, rostly státní výdaje. A daně klesaly. Prostě zázrak.

Pak ovšem přišla krize. Kapitalistický systém totiž není dobře promazaný stroj pracující podle pokynů ekonomických mágů, kteří se pasovali na hodináře. Je to mnohovrstevnatý superorganismus kombinující v sobě prvky chaosu a komplexního řádu na základě mnohonásobného opakování jednoduchého pravidla: maximalizace zisku. Komplexní ekonomický chaos funguje na principu obrovského množství pozitivních a negativních zpětných vazeb, které se formovaly v průběhu staleté evoluce.

Evoluce v ekonomice (stejně jako v přírodě) však neprobíhá hladce a bezbolestně, ale ve skocích v důsledku kritického nahromadění nesprávných rozhodnutí. Například když zvířata nebo banky přerostou své optimální rozměry. Množství špatných rozhodnutí v posledních padesáti letech přineslo několik předzvěstných zadrhnutí, ale protože jsme na ně nereagovali, vypukla v roce 2008 krize velká. Dostali jsme jako lidstvo pár facek a možnost vykročit po cestě evoluce k dokonalejší ekonomice. Mocní a bohatí vybrali za nás: žádná evoluce nebude. Namísto toho je krize hýčkána za peníze daňových poplatníků. Není divu, že prospívá a roste.

Potřetí proto byli povoláni ekonomičtí mágové a jali se vysvětlovat a uklidňovat. Svědčí o nezlomné lidské touze po vlastní důstojnosti, že i tentokrát jim nasloucháme a necháváme se kolébat nesmyslnými, alogickými a protiřečícími si argumenty. A pak, že je člověk racionálně uvažující tvor!

Ve skutečnosti nám lžou. Ne že by ekonomové nerozuměli základním funkcím tržního hospodářství, lžou nám záměrně. Neboť vědí, vybrané daně se do ekonomiky vrátí a nejen, že ji neohrozí, správně použité jí mohou v krizi naopak posílit. Vybrané daně jsou totiž kapitál a kapitál nejsou peníze na domácnost. Přestože u daní (těch vybraných) se jedná o kapitál likvidní, není to proto, že je státem likvidován, ale proto, že se přelévá (anglicky liquid = kapalina).

My ale bráníme zvýšení daně z přidané hodnoty, řeknou rebelové. A zvýší-li se daň z přidané hodnoty, lidé budou méně nakupovat, nebo stejně nakupovat a méně spořit. Hloupost, říkám já. Prostředky vybrané na DPH jsou použity stejným nebo podobným způsobem jako ostatní daně. Ano, stát přerozděluje (transferuje) část získaných daňových prostředků jiným utrácečům jako jsou města a obce. I tyto subjekty je však zákonitě nevratně vyplaví do vnitřní ekonomiky ČR.

Výjimku tvoří obsluha dluhů, které si stát vytvořil buď nadměrným utrácením nebo nedostatečným vybíráním daní v minulosti. Tyto důsledky špatné hospodářské politiky všech polistopadových vlád nás připravují ročně o 50 miliard Kč (1,4 % HDP), které jsou nevratně ztraceny. To je jeden z důvodů proč česká ekonomika neprospívá tak, jak by mohla. Jaké jsou další důvody toho, že z evropského tygříka, kterým byla ještě začátkem milénia, vyrostla v ošklivé kačátko?

Především je to proto, že skutečně klesá spotřeba českých domácností. Přesněji řečeno klesají úvěry, které si racionálně uvažující české domácnosti berou. Do ekonomiky tak každým rokem přitéká o sto miliard méně než v letech nadšeného budování kapitalismu (2,8 % HDP). Klesají ovšem také investice do průmyslu a zemědělství (byly-li tam kdy jaké). Naše podniky vyrostlé díky zahraničním investicím ( se přesunuly ze stádia očekávání (kdy investuji) do stádia dojení (kdy vytahuje zpět i ten kapitál, který neteče. V letech 1998 – 2010 přitékalo do české ekonomiky na investicích 130 – 220 miliard Kč ročně (větší část těchto investic se promítla v průběhu času do do výkonů tvořících sumu HDP. V roce 2011 však už pramínek investic zeslábl na 95 miliard. Odhadem se toto snížení mohlo promítnout do HDP částkou – 50 mld Kč (1,4 %).

Za špatnými výkony české ekonomiky tedy stojí povinnost státu platit úroky z půjček, nižší rychlost zadlužování českých domácností, odvody zisků do zahraničí a ovšem i nižší než možný export, za který patrně skutečně může globální krize. Ani placení daní, ani výplaty sociálních dávek, ani důchodci ekonomiku ČR neohrožují. Možná, že byste si teď řekli, že Vysoká škola ekonomická je na nic, když ani ty esa z NERVU tohle neví. A to by byla chyba – škola je to lepší než myslíte (i když pro funkci makroekonoma je chemie nenahraditelná, taky jsem chemik). Zmínění nervní mágové to totiž dobře vědí. Jen nám to neříkají. Proč?

Protože všichni naši makroekonomové, analytici a finanční experti mají dobře spočítáno kam to všechno povede a kdo je platí. Oni také dobře vědí, že celá Evropa v nejbližších dvaceti letech (a možná už nikdy) ekonomicky neporoste. Že se v EU nejedná o krizi globální, ale regionálně systémovou, která nepomine ani kdyby se obnovil globální růst. Oni hájí své vysoké příjmy a příjmy svých chlebodárců – velkých bankovních domů, průmyslových gigantů a dovozců zboží. Spoléhají na to, že státu nezbude než nahradit nevybrané daně dalším zadlužováním, protože schodky státního a veřejných rozpočtů krýt býti musí.

Uvědomujete si, že – po všech těch parlamentních scénách v uplynulých dvou letech, všech natočených záznamech podplácení, všech pádech stran a převlékání kabátů – jsme se dostali do situace, že si ročně půjčujeme stále ještě více než kdy v letech1993 – 2008? Uvědomuje si, že abychom obrátili vývoj, potřebovali bychom ušetřit v roce 2013 ještě dalších sto až sto padesát miliard korun?

Že tak nečiníme, je ta pravá cesta do pekel. Banky, které kupují české dluhopisy jsou evolucí vyšlechtění bezohlední predátoři. Nelze jinak, protože takový je zákon přežití v kapitalistické džungli. Ale Bůh (vesmírné síly, osud či náhoda – podle vašeho vkusu) je tak velkorysý, že nám v on line reality show denně ukazuje, jaký je osud zemí, které se jim dostanou do drápů. Zamyslete se, zamyslete se víc a déle. Ještě stále nechcete platit vyšší daně?

Evropo, Evropo, do roka a do dne

Žijeme v době konspiračních teorií. Je jich nepočítaně a jsou tak nesmyslné, až je možno nás skrze ně přesvědčit, že žádné konspirace neexistují. Opak je ovšem pravdou, neboť úspěšnými konspiracemi, tedy těmi, které nikdo za konspirace nepovažuje, se to u nás v Evropě jen hemží. Neboť rozkolísaná Evropa leží na důležité křižovatce dnešního rozkolísaného světa. Kdo získá Evropu, získá velkého žolíka ve hře o světovládu. A proto se pilně a úspěšně konspiruje aniž o tom my, občané Evropy, máme tušení. Neboť hledání řetězů příčin a následků je sice esencí lidské existence, ale preferování instantních a jen zdánlivě smysluplných vypravěčských zřetězení událostí, otáčí orientační ukazatele v krajině naší vnitřní reality většinou špatným směrem. Chceme-li se podívat na Evropu a neuvíznout při tom v plevelu zdánlivě nevyvratitelných příběhů samozvaných vševědoucích expertů, musíme se stát stopaři. Sledovat sítě souvislostí hluboko do minulosti. Nesmí nás přitom odradit, že takové neošizené sítě jsou potrhané náhodami, procesy v nich probíhající si protiřečí a často prostě postrádají smysl.

U porodu sjednocené Evropy stály tři sudičky: strach z další ničivé evropské války, zájem velkých korporací a hrůza ze Sovětského svazu. Spojení podmíněná vnější hrozbou mají omezené trvání a mizí spolu s hrozbou, ale snáze se uzavírají a udržují. Vnitřní sjednocená architektura ekonomického stylu funguje potud, pokud se týká korporací a nezasahuje do života obyčejným lidem. Eliminace příčin násilných konfliktů jako jednotící imperativ je účinná tak dlouho, jak dlouho jsou živé vzpomínky na hrůzy těch minulých.


Se zánikem SSSR zdánlivě zaniklo i vnější ohrožení Evropy a tím i základní důvod ke sjednocování kontinentu. Je nepochybné, že i noivé Rusko se při svých výbojích historicky orientuje na blízké zahraničí a že za něj přinejmenším část Evropy považuje i dnes. Pro imperiální Rusko je totiž Evropa zakotvená v ruské sféře vlivu lákavým soustem z říše snů, protože ví, že je nemožné kdy prosadit tento sen vojenskou silou. Stačí se podívat na objem vojenských výdajů obou stran. Evropa v NATO má vojenský rozpočet skoro pětkrát vyšší než Rusko.

Znamená to tedy, že Evropská unie je dnes ušetřena kritických vnějších tlaků? Zdaleka ne. My všichni jsme kondiciováni, abychom viděli budoucnost dle Huntingtona jako střet civilizací. Budoucí konflikty ale nevzniknou mezi civilizačními okruhy, ale mezi okruhy ekonomickými. Imperativem kapitalistické ekonomiky je jak kooperace, tak konkurence. Obě janusovské tváře zlaté modly se střídají v divokém rytmu kapitálových spekulací. A rytmus se zrychluje s postupným mizením vstupů (přírodních zdrojů) a výstupů (nových trhů). Globální ekonomická síť nadto není jednolitá (má fraktální strukturu opakujících se vzorů) a má tendenci separovat se na menší zájmové oblasti, ve kterých se základní vzor opakuje. Jejich hraniční linie většinou (ne vždy) sledují historické hranice států, národů a společenství, neboť kolektivní lidská tradice je mocná. Uvnitř oblastí je preferována spíše spolupráce, navenek konkurence. Války ekonomické jsou a budou vedeny mezi celky, které sjednocují společné hospodářské zájmy. Jakkoli budou jejich bitvy neúprosné, lze alespoň doufat, že fyzických obětí bude méně než ve vojenských střetech minulosti.

Máme-li to štěstí, že cestujeme kosmickou lodi Plejáďanů k planetě Zemi, můžeme si zobrazit (pokročilou optikou vesmířanů, pochopitelně) ona politická a ekonomická pnutí na pevninách a ostrovech, možné budoucí zlomy a konfrontační zóny. Obraz, který se nám naskytne, bude dosti odlišný od toho co vnímáme prostřednictvím našich médií a politiků. Na 3D obrazovkách budou červeně zářit dvě bojující konkurenční ekonomická centra. Spojené státy americké a Evropská unie. Dvě největší a nejpokročilejší ekonomiky světa. Dvě ekonomiky s dvěma měnami, které soutěží o pozici světových rezervních platidel. Dvě mocnosti vyrábějící a vyvážející obdobné spektrum výrobků.

Evropa a USA jsou političtí spojenci. To zdánlivě zneviditelňuje skutečnost, že si ve sféře ekonomiky jdou po krku. Jejich souboj zatím nezřetelný také proto, že Evropa trpí syndromem nesamostatnosti, který v ní zasel dlouhý studenoválečný americký protektorát. Ta východní pak nadto komplexem jakéhosi nedostatku vděčnosti za roli USA při likvidaci sovětského bloku. Evropa je prostě  adolescent, který ví že jednou musí z tepla domova do světa, ale nechce se mu. Američané toho využívají, operují islámským terorismem, íránskou bombou, růstem čínského vlivu. A pěstují také evergreen jménem ruská hrozba.

Americká politika byla od samého vzniku USA vždy jednoznačně spjata s vlastními ekonomickými zájmy. Ty dokonce přímo zapříčinily vznik nového státu. Není proto nic divného (ani odsouzeníhodného) na tom, že v obhajobě zájmů domácích ekonomických subjektů pokračuje všemi způsoby i dnes. Američanům vadí možné užší ekonomické propojení Evropy a Ruska. Neboť kdyby se realizovala úzká ekonomická spolupráce Evropské unie a Ruské federace, stal by se náš malý přívěsek Asie ekonomickým pánem světa. Aniž by pak Unie vyvíjela vědomou snahu sesadit Ameriku z trůnu jediné supervelmoci, učinila by tak pouhou svou existencí.

Pro Evropu ztrácející odbytiště v bývalých koloniích je velká východní země lákavou výzvou. Trhem, který navíc platí ne v papírcích nejisté hodnoty, ale v tvrdé měně ropy, plynu, železné rudy, uhlí, dřeva. Rusko je nadto jedním z mála států, který vydělá na globálním oteplování, protože dosud neobyvatelná Sibiř se může stát obilnicí světa a severomořská cesta jeho nejfrekventovanější dopravní tepnou. Američané se proto snaží Evropě programově vnutit statut politického invalidy s nulovou vojenskou mocí. A Evropští politici nám solidárně zakrývají fakt, že vypořádání se americkým komplexem a navázání úzkých ekonomických vztahů S Ruskem je – možná jedinou – nadějí budoucí Evropy. Jistě, vnitřní politika putinovského Ruska není demokratická a je ze strany Unie oprávněně podrobována kritice. Je ale třeba vidět, že v ruských podmínkách demokracie a svoboda podnikání znamená výprodej přírodního bohatství země zahraničnímu kapitálu. To, že se přemýšlivá ruská elita snaží tuto možnost eliminovat ještě neznamená, že je programově proti demokracii.

Rusko činí určité kroky k implementaci demokratických mechanismů. Další pokrok v této oblasti je však velmi závislý na tom, zda bude v zemi posílena role malých a středních soukromých firem na úkor státních a polostátních korporací. To je nemožné bez přestavby celé ekonomiky, bez budování spotřebního průmyslu, průmyslu služeb a s tím související infrastruktury. A právě tady je pole pro pro unijní aktivitu, neboť má šanci ovlivnit situaci přirozeným, neintervenčním způsobem. Vyžaduje to však jednotnou, silnou a sebevědomou zahraniční politiku.

Soustředění se na jednotnou zahraniční a vojenskou politiku, která (mimo jiné) umožní normalizovat vztahy s Ruskem je pro Unii dnes přirozeným východiskem z integrační krize. Neboť dnes jsme v oblasti vnitřního sjednocování dosáhli hranice možného. Sjednocení Německa (států a státečků s jedním jazykem a skoro identickou kulturou) předcházelo v devatenáctém století více než padesát let politické práce. A přesto, že bylo urychleno vítěznou válkou s Francií, nepodařilo se do nového státu včlenit všechna německy mluvící území! Jak můžeme očekávat, že evropští občané budou (historicky vzato ze dne na den) považovat další kroky ke vzniku Spojených států evropských za svou prioritu?

Vybavení vnitropolitických struktur Unie skutečnou státní mocí, plně bezbariérový vnitřní trh, společná rozpočtová a daňovou politika, fungující jednotná měna – to jsou kroky nepředstavitelné bez omezení suverenity jednotlivých evropských států. Takové pokusy však nutně narážejí na stále větší podprahový odpor plynoucí z jinakosti, z rozdílných mentalit, z rozdílné kolektivní paměti. To se může změnit jen pod katastrofickým tlakem vnějších okolností nebo nástupem jedné či dvou nových generací majících již jednotnou Evropu zakotvenou ve svém systému hodnot.

Odpor společenství, národů a států k integraci, daný jejich instinktivně působící snahou o zachování bezpečnosti a majetku skrze suverenitu, je protipólem snahy evropských politiků, kteří bláhově věří, že pokračující vnitřní integrace je východiskem z dluhové pasti. Pokud se ovšem svými kroky nesnaží vytvořit onen katastrofický tlak, který by nás přiměl se podvolit jejich nápadům. Doufejme však, že se jim – jedno ani druhé – nepodaří. Neboť šetření (které je nutné) bolí a jestliže se tato bolest zkombinuje s pocitem, že ne všichni jsou nuceni šetřit stejně a že ti co křičí „chyťte zloděje“ sami kradou, nemůže to dopadnout dobře.

Existující riziko konfrontačního vývoje v Evropě se násobí neomaleným přístupem finančního kapitálu k občanům suverénních států s demokraticky volenými reprezentacemi. Ti jsou nuceni předávat důležitou část svých pravomocí ne orgánům Unie, ale jakýmsi trojkám a jiným zcela nejasným institucím. To už není jen politická hloupost, to je nebezpečné zahrávání si s ohněm, které může zlikvidovat šedesátiletou snahu vytvořit z Evropy kontinent míru.

To co je nám vnucováno ve vztahu k dění v Řecku, Irsku, Portugalsku a nejnověji také v Itálii a Španělsku, nese všechny známky zdařilé konspirace. Je neštěstím, že zákulisními machinacemi je manipulována především politická levice, která z principu historicky nedůvěřuje společenským a ekonomickým automatismům a ve své pýše preferuje technokratické zásahy do věcí kterým nikdo pořádně nerozumí. Evropská dluhová krize se přitom dá řešit klidným, hysterie prostým návratem v vlastním měnám u těch států, které si takovou cestu zvolí. Pochopitelně, že přitom někdo přijde o peníze – ale tak už to v kapitalismu chodí, dnes a denně, že investor nemá své nikdy předem jisté. Úkolem Evropské unie není tomuto procesu zabránit, úkolem Evropské unie je ho efektivně organizovat. Návrat k měnám (které budou paralelně doplňovány Eurem jako prostředkem mezistátního finančního styku) nijak neohrozí pozici evropské rezervní měny, ba naopak bude mít za následek její zpevnění.

Další sjednocování Evropy může zůstat nezpochybněnou dlouhodobou vizí, bude-li v současné etapě preferována společná zahraniční politika a ochrana evropské ekonomiky. Evropské státy vždy byly silnými exportéry a dosud se snažily prosazovat maximální otevřenost trhů vůči dovozu cizího zboží. Dnes ale nemohou konkurovat státům třetího světa, kde jsou lidé vykořisťováni a ceny stlačovány na úkor neexistující sociální a zdravotní péče. Bohužel ale  nemohou (ani Německo samo ne) světu říci: už toho máme dost, musíme chránit sami sebe. Evropská unie to z pozice nejsilnější ekonomiky světa říci může.

Posílení vojenské pozice Evropské unie (na úkor vojenské síly jednotlivých jejích států) je podmínkou jednotné a aktivní zahraniční politiky. Nemá nic společného s agresivním imperialismem. Nevycházejí z ostrovní představy, že nejlepší obranou je útok na území nepřítele, ale z pevninské strategie ochrany hranic. Díky dnešní úrovni vojenských technologií (a špionáže) není problematické rozeznat zda vojenská síla je neútočná skutečně, nebo vytváří-li na potenciálního protivníka tlak skrze opatření navenek obraná, která však posilují vlastní pozice pro útok.

Demokracie pro zítřek

 PRINCIPY NOVÉHO DEMOKRATICKÉHO SYSTÉMU

Preambule

Dění v lidské společnosti je možno rozdělit do třech skupin, prostorů, světů. Každý z nás má svůj soukromý svět, většina z nás je ekonomicky aktivní a činí tak ve světě ekonomickém. Žijeme také ve světě veřejném, ve státě, kraji, městě, vesnici. Správa veřejného světa se po tisíciletí vyvíjela řízena zvykovými nebo psanými pravidly. Na konci osmnáctého století se zrodil model novodobé demokracie, který se postupem času promítl do pravidel řízení mnoha států.

Model geniálně formulovaný v ústavě USA je nutno změnit, na ramenou obrů je třeba postavit budovu pravidel nové rovné demokracie pro všechny. To proto, že za uplynulých dvě stě let se svět změnil. Změnil se i člověk. Stávající pravidla řízení veřejného světa selhávají především kvůli násobně vyšší ekonomické aktivitě a nebývalé moci ekonomických subjektů. Ale ani samostatnější, vzdělanější lidé s dostatkem rychlých informací o dění kolem sebe, se už nechtějí spokojit s pasivní možností ovlivňovat svůj svět jen občas skrze volební právo. Chtějí rozhodovat průběžně.

Moc subjektů vzniklých v ekonomickém světě vzrostla natolik, že si osobují práva vládnout, ať už přímo či nepřímo i ve světě veřejném, který právem náleží pouze lidským bytostem. Nedojde-li ke změně pravidel, hrozí v budoucnosti konflikt, který by mohl vážně ohrozit nás i příští generace. Perspektivní cestou je změna způsobu řízení veřejného světa a nastolení definovaných pravidel spolupráce se světem ekonomiky.

Demokracie osmnáctého století nemohla ve svých pravidlech plně akcentovat rovný lidský přístup k rozhodování o věcech veřejných. Nebyly k tomu společenské a ekonomické podmínky. Vláda elity kontrolovaná veřejným míněním byla jediným možným kompromisem. Dnešní doba je jiná, dnešní lidé jsou jiní. Každý dospělý člověk, bez ohledu na rasu, původ, vzdělání a majetek, musí mít při rozhodování o řízení státu, regionu a obce stejné, rovné právo. Rovnost těchto práv lidské důstojnosti musí být nejen zaručena, musí být také kontrolována a vymáhána. Lidské právo nesmí být snižováno, potlačováno či nahrazováno vůlí jiných lidí nebo nelidských subjektů.

Instituce veřejného světa představují složitou spleť procesů, zájmů a tlaků, které generují krizové situace vyžadující si operativních řešení. Jejich řízení není možné bez existence hierarchie práv a povinností. Jakkoli je nutno ctít kolektivní způsob rozhodování občanů jako nejvyšší prioritu, nelze ho uplatnit vždy. Řízení veřejného světa proto musí být založeno na třech principech – vůli lidí, aktivitě jejich volených zástupců a práci odborníků. Jmenovaných, úkolovaných a kontrolovaných. V této hierarchii představují volení zástupci kritický článek, neboť bývají nejčastěji ovlivnění jinými faktory než vůlí svých voličů. Jejich volbě a odvolávání jakož i kontrole zákonnosti jejich chování je třeba věnovat mimořádnou pozornost.

Princip rovnosti lidí, který je zásadní podmínkou spravedlivého řízení věcí veřejných není a nemůže být principem, který se řídí ekonomika. Ekonomika vyžaduje rozhodování vztažené k trhu, kapitálu avlastnickým vztahům. To si vynucuje hierarchické uspořádání vnitřních i vnějších struktur a respektování vztahů podřízenosti a nadřízenosti. Principy fungování ekonomického světa jsou odlišné od principů řízení veřejného světa a vždy potlačují demokracii. Svoboda lidí podnikat podle vlastní vůle a vlastnit majetek je však neodvolatelná.

Ekonomické subjekty proto mají právo spravovat své záležitosti. Musí být však jasně stanoveno, že veřejný svět a jeho zákonodárná moc, mají nezadatelné právo určovat pravidla v rámci kterých se musí ekonomika pohybovat. Je v zájmu všech společnosti, aby veřejný a ekonomický svět koexistovaly a spolupracovaly. Jejich vztahy však nemohou být živelné, protože síla a moc ekonomických subjektů je tak velká, že jsou s to neodvolatelně si svět veřejný podmanit. Aby bylo možno pro koexistenci a spolupráci definovat jasná pravidla, musí být v obou světech ustanoveny orgány odpovědné a oprávněné k jednání a dohodám.

Stát a samosprávné orgány regionů a obcí musí v rámci obsluhy svých klientů – občanů i podnikatelských subjektů- vykonávat podnikatelskou činnost. Využívají služeb nestátních podnikatelských subjektů, případně přímo podnikají v subjektech zcela nebo částečně vlastněných státem či samosprávami. Vykonávání těchto úkolů musí od určité svěřeno profesionálům pracujícím na smluvním základě. Volení zástupci mohou jen rámcově určovat strategické cíle jejich aktivit.

Moc zákonodárná

 Občané

Moc zákonodárná ve státě a jeho regionech i obcích je přednostně vykonávána přímo občany v referendech. Pokud tomu tak není, je vykonávána poslanci Sněmovny či poslanci Krajských rad nebo Rad obcí. Specifická část zákonodárné moci týkající se výhradně podnikatelských subjektů je delegována na Obchodní komoru.

Referenda o zákonech a dalších pravidlech,kterými se řídí chod státu, regionu či obce jsou organizována na celostátní. krajské či obecní úrovni. Na celostátní úrovni může být v jednom roce uspořádáno nejvíce deset referend. Na krajské úrovni může být ročně uspořádáno nejvíce šest referend. Počet referend na obecní úrovni není omezen.

V referendu mohou být položeny nejvýše tři otázky vyžadující odpovědi typu ano – ne. Občan může kladně nebo záporně odpovědět na jednu, dvě nebo tři otázky. K započtení účasti v referendu stačí odpovědět na jednu otázku. Výsledky referenda jsou platné pokud se ho účastní více než 50 % oprávněných občanů a pokud se pro jednu z alternativ vyjádřilo více než 55 % hlasujících.

O ústavních zákonech a o rozpočtu (státu, regionu i obcí) se vždy rozhoduje v referendu. Dále se v referendech rozhoduje o zákonech, u kterých si to vyžádá Senát, občanská iniciativa, nebo které k referendu předloží Sněmovna, Krajská rada nebo Rada obce.

V referendech občané hlasují o zákonech, jejichž návrhy předkládá Sněmovna (případně po úpravách Senátem) a dále o návrzích zákonů, které jsou jim předkládány na základě občanských iniciativ. Občanská iniciativa musí k návrhu zákona k referendu předložit ne méně než 200 000 podpisů občanů, kteří vyžadují aby bylo referendum na úrovni státu uskutečněno. Pro krajská a obecní referenda je třeba takový počet podpisů, který odpovídá 5 % z počtu oprávněných občanů.

Referendum ani ostatní orgány zákonodárné moci nemohou odstranit z ústavy Listinu základních práv a ustanovení o vyrovnaných rozpočtech.

 Sněmovna

 Sněmovna má dvě stě poslanců. Poslanci jsou voleni ve svých volebních obvodech jednokolově a většinově. V každém obvodě jsou voleni dva poslanci. Poslanec, který získá nejvíc hlasů zasedá ve Sněmovně a v příslušné Krajské radě, poslanec druhý v pořadí zasedá v Krajské radě a je zástupcem a náhradníkem poslance Sněmovny. Poslanci jsou voleni na období čtyř let, Sněmovna a Krajské rady se obnovují jednorázově.

Poslanci Sněmovny navrhují a projednávají předlohy zákonů a dalších pravidel,kterými se řídí chod státu. V určených případech a v dalších případech kdy tak uznají za vhodné předkládají návrhy ke schválení občanům v referendu. Ostatní předlohy zákonů a dalších pravidel předkládají Senátu, který rozhodne, zda budou schvalovány Sněmovnou nebo v referendu.

Poslanec je odvolatelný voliči svého volebního obvodu, pokud v hlasování k tomu určeném se pro odvolání vysloví větší počet voličů než jakým byl zvolen. K vyvolání hlasování o odvolání je nutná žádost, opatřená ověřenými podpisy více než třech tisíc voličů příslušného volebního obvodu. V případě odvolání poslance ho ve funkci nahradí poslanec zvolený jako druhý v pořadí.

Poslanec je trestně odpovědný s tím, že jeho přestupky jsou posuzovány stejně jako u jiných občanů. Trestní řízení poslanců ve funkci (a pět let po ukončení funkce) vyžaduje souhlas Senátu.

Poslanci se ve svém rozhodování řídí pouze vlastními názory a názory občanů svého volebního obvodu.

Ostatní fyzické a právnické osoby mohou ovlivňovat poslance pouze veřejně prostřednictvím médií, žádostí, petic a prohlášení. Lobování je zakázáno. Zástupci společenských organizací (stran, hnutí, spolků a dalších) mohou poslance ovlivňovat také na veřejných jednáních k tomu účelu Sněmovnou organizovaných.

Ekonomické subjekty mohou poslance ovlivňovat pouze prostřednictvím veřejných jednání Ekonomické rady, do které Sněmovna a Hospodářská komora jmenují po deseti zástupcích.

 Krajské rady

 Krajská rada má takový počet poslanců, který odpovídá dvojnásobku volebních obvodů v kraji. Pro poslance Krajských rad platí přiměřeně stejné zásady jako pro poslance Sněmovny. Krajské rady vyhlašují krajská referenda ke schvalování návrhů krajských rozpočtů a vyhlášek a v dalších případech, kdy je to potřebné.

 Rady obcí

 Rady obcí jsou voleny v obecních volbách. Pro poslance Rad obcí platí přiměřeně stejné zásady jako pro poslance Krajských rad. Rady vyhlašují referenda ke schvalování návrhů obecních rozpočtů a vyhlášek a v dalších případech, kdy je to potřebné.

Obchodní komora

 Obchodní komora má jedno sto poslanců. Poslanci jsou voleni ve volebních obvodech jednokolově a většinově. Hlasují ty ekonomické subjekty jejichž roční obrat podle účetnictví překročí jeden milion korun českých. Volební subjekt disponuje primárně jedním hlasem. Další hlasy se subjektu přidělují na základě jeho průměrného zisku deklarovaného v účetnictví v posledních třech letech před volbami. Za zisk přesahující pět set tisíc korun českých dostává subjekt jeden hlas. Pokud zisk přesáhne 5 mil. Kč, dostane subjekt další hlas. Přesáhne-li 50 mil. Kč, dostane další hlas. Přesáhne-li 500 mil. Kč dostane další hlas. Subjekt může tedy disponovat až pěti hlasy.

Poslanci Hospodářské komory jsou voleni na období čtyř let. Poslanec je odvolatelný voliči svého volebního obvodu, pokud v hlasování k tomu určeném se pro odvolání vysloví větší počet voličů než jakým byl zvolen. Pro účel odvolání se použije výpočtu hlasů, který byl proveden pro volbu.

Moc výkonná

 Prezident republiky

 Prezident republiky je volen jednou za pět let hlasováním občanů. Zastupuje republiku navenek a řídí svěřená ministerstva, vybírá a jmenuje jejich ministry. Jmenuje soudce obecných soudů a spolu s předsedou Sněmovny soudce Ústavního soudu. Spolupodpisuje s předsedou Sněmovny mezinárodní smlouvy. Jmenuje guvernéry Národní banky a profesory vysokých škol.

Prezident republiky může být odvolán lidovým hlasováním, pokud o takovém hlasování rozhodne Sněmovna. Prezident má po dobu výkonu funkce přestupkovou imunitu a imunitu ve věcech podléhajících obchodnímu právu i ve věcech trestních.

 Ministerstva řízená prezidentem

 Prezidentu podléhá Ministerstvo spravedlnosti, které řídí Státní zastupitelství a Vězeňskou službu a po organizační stránce též obecné soudy. Prezidentu dále podléhá Ministerstvo bezpečnosti, které zahrnuje policii, záchranný sbor a armádu.

 Vláda a její ministerstva

 Ministerstva vlády strategicky řídí devítičlenná představenstva, která jsou volena Sněmovnou z řad jejích členů. Každý poslanec může být členem nanejvýš dvou ministerských představenstev. Strategie ministerstva na dané volební období je vytvořena nejdéle do jednoho měsíce od volby představenstva. To může v průběhu volebního období strategii měnit. Jak strategie, tak její změny musí být v písemné formě a neodkladně zveřejněné.

Představenstvo ministerstva vybírá ministra, kterého na jeho návrh jmenuje předseda Sněmovny. Ministr je výkonným manažerem s odborným vzděláním a státním zaměstnancem s hmotnou zodpovědností. Představenstvo může ministra odvolat s tříměsíční výpovědní lhůtou. Ministr, jeho náměstci a ředitelé odborů, které ministr jmenuje, řídí operativně chod ministerstva tak aby byla naplněna strategie představenstva. Ve výjimečných případech může být ministr postaven na dobu nejdéle tří týdnů mimo službu. V době kdy je mimo službu řídí ministerstvo předseda představenstva.

Sněmovna zřizuje poradní výbory pro bezpečnost a spravedlnost, které monitorují chod ministerstev řízených prezidentem. Prezident je povinen (na vyzvání) účastnit se jednání těchto výborů.

Předseda vlády je volen Kolegiem, ve kterém jsou zastoupeni předsedové ministerských představenstev a ministři. Předseda vlády je výkonným manažerem a státním zaměstnancem s hmotnou zodpovědností. Odpovídá za koordinaci aktivit ministerstev, řízení útvaru vlády a legislativní přípravu zákonů. V rámci svých aktivit může jednat se zástupci ministerských představenstev a presidentem Obchodní komory.

Předseda vlády representuje republiku při mezinárodních jednáních a a zastupuje republiku v Evropské unii a v dalších mezinárodních organizacích. Kontrasignuje vybraná prezidentova rozhodnutí.

Moc soudní a kontrolní

 Ústavní soud

 Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenování na dobu deseti let. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Sněmovny. Soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Sněmovny.

Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s Ústavou, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s Ústavou nebo zákonem. Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodních smluv s Ústavou.

 Všeobecné soudy

 Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, krajské a okresní soudy. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud.

Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

 Obchodní soudy

 Obchodní soudy zřizuje Obchodní komora jako součást samosprávného aparátu podnikatelské struktury. Jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům podnikatelských subjektů. Projednávají pouze případy, kdy jak stranou žalovanou, tak žalující je podnikatelský subjekt. Soustavu obchodních soudů tvoří krajské soudy.

Soudci obchodních soudů mající potřebné právnické vzdělání jsou jmenováni do funkce prezidentem Obchodní komory na dobu pěti let. Obchodní soudy vedou rejstřík podnikatelských subjektů.

 Senát

 Senát má 50 členů. Členové Senátu se vybírají losováním každé dva měsíce (25 senátorů) a jejich funkční období je čtyřměsíční. Úkolem Senátu je posuzovat, které zákony mají být překládány k referendu. Senát také posuzuje, zda jsou správně formulovány otázky, které budou v referendu občanům předkládány. V této souvislosti má Senát právo formálně upravovat jednotlivé návrhy zákonů, aniž tím mění jejich smysl.

Úkolem Senátu je kontrolovat dodržování demokratických pravidel a zákonnosti ve státních a samosprávných strukturách. V tom spolupracuje s Nezávislým kontrolním úřadem a využívá jeho profesionální aparát. NKÚ vykonává příslušná šetření a předkládá jejich výsledky Senátu. Senát rozhoduje o potrestání viníků ve správním řízení nebo jejich předání orgánům činným v trestním řízení.

 Nejvyšší kontrolní úřad

 Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Sněmovny. NKÚ vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Sleduje zákonnost počínání zaměstnanců státní správy a územních samospráv na všech úrovních. Sleduje hospodaření a zákonnost v podnikatelských subjektech s majoritní veřejnou (státu nebo samospráv) účastí. Pozornost věnuje šetření v případech podezření z korupčního jednání.

Pro plnění svých úkolů zřizuje NKÚ operativní vyšetřovací útvar. Výsledky šetření předává NKÚ Senátu.

Jsme jen buňky v dračím těle

Užíváme si ještě plnými doušky ekonomické krize, ale už optimisticky nasloucháme hlasům věštícím lepší časy. A proto přehlížíme informační hodnotu té performance, kterou žije mediální scéna už celé dva roky. Lidskému druhu vyslané unikátní poselství se pomalu a jistě stává další promarněnou šanci. Dalším stupněm na schodišti do pekla, kterému říkáme pokrok.

Ve své pýše nejsme schopni popsat a pochopit – natož pozitivně ovlivnit – realitu vlastní existence. Vnímáme příběh lidstva jako soubor popsatelných procesů s uchopitelnými příčinami a předvídatelnými následky. Lidské pospolitosti ale nejsou podobné složitým – nicméně poznatelným – strojům majícím volant a řadící páku. Jsou to živoucí superorganizmy. Vyvíjejí se a přizpůsobují. Předvídají a plánují. Stárnou a umírají. A vůbec – mají spoustu práce a moc je nezajímá co si buňky jejich těl vymýšlejí.

Termit není inteligentní. Termití pospolitost ano. Dokáže budovat úžasné několikametrové stavby s komunikačními tunely a plantážemi hub. Hnízda, která jsou vybavená promyšleným větráním a je v nich udržována konstantní teplota a vlhkost. Za tento zázrak přírody může jev spontánní organizace. Každý prvek termitího superorganizmu odpovídá na vnější podněty specifickou reakcí. Informaci o tom posílá ostatním a pozměněné poselství se k němu po čase vrací a zpětně ovlivňuje jeho chování. V živé síti příčin a následků se vytváří množství cyklických smyček vzájemného ovlivňování. Díky zpětnovazebným interakcím se samovolně formuje dynamická hierarchická struktura prvků v pospolitosti, vznikají pravidla určující informační a energetické toky a formuje se (snad) něco nehmotného, co můžeme nazvat vědomím celku.

Spontánně organizované celky živých organizmů disponují novými překvapivými vlastnostmi. Díky vysoké proměnlivosti mohou reagovat na vnější podněty nejen změnou chování, ale i změnami struktury. Jejich reakce jsou tak v jistém smyslu analogické evolučním změnám. Mnohem podstatnější však je, že inteligence superorganizmu (vztaženo na jeho tvořivé a adaptační schopnosti) je mnohonásobně vyšší než inteligence množství neinteragujících jedinců.

Lidem je tendence organizovat se do větších celků vlastní od nepaměti. Máme tlupy, rodiny, kmeny, armády, státy, říše. Také obchodní společnosti trefně zvané právnické osoby. Všechny vykazují některé vlastnosti superorganizmů – nelze u nich odvodit vlastnosti celku z vlastností částí, mají cosi jako pud sebezáchovy či vlastní metabolismus. My sami o nich často mluvíme a uvažujeme v pojmech živých bytostí. Mlčky však předpokládáme, že každý takový celek má někde své lidské organizátory, vzniká a existuje podle jejich vůle a plánů. Tak nám velí pýcha pánů tvorstva.

Lidská společenství byla skutečně dlouho malá, s příliš přehledným množstvím zpětných vazeb, jejichž efektivní ovlivňování se nevymykalo vůli schopných jedinců. Možnosti spontánní organizace byly též limitované existencí pevných struktur – nábožensky podmíněných kast či dědičně vládnoucích rodů. Proto byl jev spontánní organizace v lidském sociálním prostoru dlouhou dobu přítomen jen okrajově. Klima příznivé vzniku velkých samovolně organizovaných celků nastalo na obou březích severního Atlantiku v pozdním středověku. Nástup reformace obnažil v křesťanství od počátku latentně existující vědomí rovnosti lidských bytostí bez ohledu na původ a postavení. Fenomén nové kapitalistické ekonomiky přetavil majetek v moc. Dohromady to znamenalo masivní erozi feudálních kastovních struktur.

Nová ekonomika se svými stále složitějšími a zmnožujícími se zpětnými vazbami položila základy spontánních homeostatických struktur. Technická revoluce dodala zdroje fyzikální a chemické energie. Vytvořily se tepny k jejímu přenosu a jiné transportující hmotu – suroviny a zboží. Zdokonalil se systém přenosu informací a zvýšila jeho spolehlivost. A přetrvávající neschopnost jedinců orientovat se v novém, chaoticky se měnícím a nepřehledném světě, vedla k rezignaci na vědomou snahu ovlivňovat celek v jiném než lokálním měřítku. Povědomí lidí o jejich roli pouhých buněk v rodících se ekonomických dinosaurech s vlastní inteligencí a vůlí, bylo zapomenuto.

Hmota a energie proudí denně sítěmi v nekonečných drahách. Kolují tisíce tun surovin, polotovarů, hotových výrobků. Jedinci slouží za úplatu jiným jedincům. Tisíce špičkových mozků přemýšlejí jak oblafnout své bližní a dosáhnout na další kvanta výhod. Jiné mozky konstruují nové, lepší, výnosnější cosi. Další bádají kam nasměrovat úsilí, aby to přineslo vyšší zisk. Energie jsou vrhány do nových projektů a investovány do nejistého příslibu budoucích výhod. Nové přístupy a struktury – nepřetržitě testovány konkurencí – ústí v revoluční trvalé změny, jsou zapomínány nebo končí katastrofami. Menší a větší ekonomické celky se vyvíjejí a přetvářejí. Soupeří o dosud neintegrovanou část populace i mezi sebou navzájem. Méně vyvinutí a méně schopní jedinci jsou pohlcováni těmi dokonalejšími. Až vznikne jediný celoplanetární a všemocný – SYSTÉM.

Lidský megaorganismus potřebuje ke své existenci – stejně jako jiní živí tvorové – energii. Produkujeme hory potravin aby nás udržely při životě, vysáváme ze země naftu a uhlí abychom vyrobili elektrickou energii, která za nás bude pracovat a poháněli nespočet samohybů převážejících naše těla. Postavili jsme hráze řekám a stavíme nové i větru. Ne dosti na tom, musíme ve své netrpělivosti čerpat fotovoltaickou energii přímo ze slunečních paprsků.

Důležité je však pro nás i jiné agens, energii podobné tím, že jeho působení je schopno vyvolat reakci, změnu, pohyb. Říkejme mu energie ekonomická. Mohli bychom ji také nazvat energií práce, zisku či nadhodnoty, nebo energií konkurenčních výhod. Neboť vzniká z práce a procesních nebo strukturních výhod (lepší organizace, nižší cena). Ve své kinetické formě umožňuje získat téměř vše a už její vidina nutí lidské stroje k vyšším výkonům. V potenciální formě slouží třeba pro hodnocení výhodnosti budoucích projektů. Její kvanta – peníze – kolují Systémem ve fyzické i elektronické formě. Vznik peněz je svázán s podnikáním a ziskem v několikastupňovém procesu. V první fázi dojde k výrobě hmotných nebo nehmotných (služby) statků. Reálný vznik ekonomických kvant však musí být potvrzen prodejem produktu a jeho užitím. Někdy se tak děje téměř okamžitě (u kadeřníka), v některých případech (poskytování hypotéčních úvěrů) může být období potvrzování značně dlouhé. Je tu však ještě další cosi působící reakci, změnu a pohyb. Mentální energie lidských myslí. Ve formě racionálních myšlenek přetvářející třeba výrobní technologie, ale ve formě revolučních idejí volající na barikády. Je to energie tužeb, snů a přání, ale také strachů, obav a nenávistí. Též ovšem energie víry a lásky. Energie nevypočitatelná a obávaná tak, že jí někteří odpírají právo na existenci.

Stejně tak jiní ve své pohodlnosti nechtějí přijmout myšlenku, že nežijeme uprostřed trochu hloupé a dobrodušné přírody, která si občas vyhodí z kopýtka, ale v podstatě je tu aby nám sloužila. Nepřipouští, že jsme hříčkou tvora jehož inteligenci a vůli nejsme schopni předvídat. Nepřipouští, že tomu bumbrlíčkovi vůbec nezáleží na osudu jednotlivé buňky, že má-li vůbec nějakou morálku, tak určitě jinou než je ta naše, lidská. Takovým lidem říkáme ekonomové a experti.

Máme co dělat s jinou, možná mnohem vyšší inteligencí, než je ta naše. Naznáme žádné jiné spontánně organizované celky jejichž prvky disponují vědomím, inteligencí a sebereflexí abychom mohli porovnávat. Nemůžeme nahlédnout do vědeckých knih abychom zahrnuli protivníky šrapnely citací. Ale přece něco – máme tu to zatracované náboženství. Existuje populární kreacionistická hypotéza o reinkarnaci nedokonalých duší, které znovu a znovu přicházejí na svět aby se polepšily. Trpí za chyby v minulých životech tak dlouho, až prohlédnou a promění se. Smyslem jejich existence přestane být moc, sláva, majetek. Stane se jím láska k bližním (duším). Takto proměněné duše mohou konečně opustit lidský svět a splynout s Bohem.

Podmínka lásky jako atributu bezkonfliktního spolubytí miliard Božích buněk není (jen) plodem Jeho dobrotivosti. Zdá se být nutností. Jen duše nekompromisně hořící láskou mohou v Boží lůně bezkonfliktně a dobrovolně spoluexistovat, s radostí spolupracovat a dále zvyšovat Jeho myšlenkovou kapacitu ke své věčné slávě. Jen duše hořící láskou se neporvou, nevytvoří klany a nezničí Boha, sebe i vesmír.

I my tady dole jsme všichni spojeni abychom přežili. Naše existence, životní úroveň naší rodiny, naše budoucnost – to vše je svázáno se Systémem pupeční šňůrou. On nám dává jídlo, oblečení a potěšení. On nám poskytuje ochranu a útočiště. Díky naší touze vyniknout a ovládat mu s radostí sloužíme až do roztrhání těla. Náš egoismus, naše sebestřednost, naše sobectví jsou lepidlem, které nahrazuje lásku. Kondicionovaná lidská masa je ideální svalovou hmotou. Je ovšem zřejmé, že od vyšší inteligence založené na takových principech nelze očekávat příliš slitování.

To je varování. Neboť náš systémový dinosaurus je nemocný, bude se léčit a to bude bolet. Možnost čerpat bez omezení energie je pro jeho existenci – jako pro všechny spontánně organizované celky – klíčová. Nejsou to pevné konstrukce , dají se přirovnat spíš k složité světelné fontáně. Její nádherná existence je krutě závislá na tlaku vody v potrubí a příkonu osvětlení. Stačí malé občasné výpadky a kouzlo je pryč. Omezenost planetárních zdrojů energie se tak už dnes (kdy zdaleka nemůžeme mluvit o nedostatku, jen o fluktuaci cen) stává zkouškou přežití lidského mraveniště.

Nové zdroje energie jsou stále dražší, stále méně dostupné. Ubývají také možnosti tvorby ekonomické energie – procesní a strukturální výhody mizí stejně jako geografické rozdíly v ceně práce a materiálů a v dostupnosti zboží. Organizace dosahuje vrcholu dokonalosti. Mizí i zdroje pozitivní mentální energie. Věda přináší stále méně objevů které mají šanci promítnout se do výrobních technologií a vlastností výrobků. Pokud se ještě takové bílé vrány (počítače) najdou, je aplikace nových technik limitována lidským faktorem. Všeobecný blahobyt zeslabuje motivaci jedinců oddat se plně Systému pro vidinu kariérního růstu. Naopak růst majetkových rozdílů, nejistota zaměstnání a obavy z budoucnosti živené médii jsou mohutné generátory negativní mentální energie plodící nespokojenost a závist, strach a obavy.

Nejvíc ze všeho však ohrožuje dinosaura tvorba nepravé ekonomické energie. Peníze tisknou státní banky – teoreticky v tom případě, kdy je uzavřeno množství úspěšných výrobních cyklů a výkonnost ekonomiky stoupá. Ve skutečnosti bohužel státní banky tisknou odedávna peněz víc a jejich hodnota pak klesá. S inflací si dinosaurus poradí a nevyhyne. Jeho druhová existence je ohrožena rakovinným bujením finančního kapitálu. Je iluzí, že ekonomickou energii lze produkovat pouze s využitím rozdílů v energetických potenciálech některých komodit, jako jsou akcie podniků nebo dluhopisy či v poslední době oblíbené „collateral bonds“. Finanční operace tohoto typu, provozované (ve srovnání s ještě nedávnou minulostí) v obrovském rozsahu, produkují vysoké virtuální zisky. Ty však nejsou skutečnými zdroji energie, nejsou dokonce ani zmíněnými poukázkami na peníze. Jsou založeny nadeklaraci zisku jako rozdílu hodnot, jejichž smysluplné stanovení je problematické a libovolné.

Spekulace samotné jsou nesporně prospěšným vynálezem. Využívají periodické změny hodnot k predikci úspěšnosti jednotlivých produktů a – v případě emisí nových akcií – k jejich podpoře. Jejich existence jako jakýchsi „oken do budoucnosti“ srazila na kolena reálný socializmus, který nemohl tento prognostický jev ničím nahradit. Proces však nabyl v jednadvacátém století takového rozsahu a formy, že se stal akutním nebezpečím. Namísto využívání přirozených pulsací spekulanti sami vytvářejí vlny a rozhoupávají loďku. Nové finanční deriváty bez vazby na reálnou ekonomiku generují obrovské množství čehosi, co je vydáváno za ekonomickou energii. Ta vstupuje do Systému, aby se teprve mnohem později ukázalo, že vlastně neexistuje. Naneštěstí banky nepůjčují tištěné peníze, pouze dávají příslib čerpání úvěru, aniž by měly tučné svazky bankovek uschovány ve svých sklepeních. Na tvorbu nových peněz tak nepotřebují ani tiskařskou barvu, ani papír. Jen několik úderů na klávesnici počítače. Rozdíl? Žádný není.

Imunitní reakci Systému, jeho snahu o likvidaci zhoubných aktivit finančního kapitálu, vyhodnocujeme – jak nám nabulíkovali sami pěstitelé nádorů – jako tak zvanou finanční krizi. Naše vlády se pak snaží ordinoval Systému „léky“. Nejšílenější z nich je „transfuze“ ekonomické energie nashromážděné ve státních pokladnách přímo do center zhoubného bujení. Naděje, že oslabený Systém bude schopen se s nemocí a našimi zásahy vypořádat bez použití drastických opatření, klesá k nule.

Krize – ta skutečná krize – klepe na dveře stále silněji. Její příchod bude signalizovat další vlna obranných reakcí Systému. Logicky se nabízí nevratná destrukce globálního finančního systému, definitivní ovládnutí nesystémových zásob ekonomické energie (daně), a konečně i snaha snížit celkový počet vyživovaných buněk. Příroda totiž na rozdíl od lidí nikdy nesází jen na rozvoj a růst. Její druhou – stejně přirozenou – tváří je omezování aktivity, zimní spánek, umírání. Humanisticky vychovaným jedincům připadají takové úvahy možná nepatřičné – ale ani oni přece nesmutní za miliony kožních buněk, které je denně bez života opouštějí.

1 2