Jak porozumět Rusku

V roce 2008 kdy jsem začal psát o spontánně se organizující ekonomice a jejím vlivu na veřejný prostor jsem byl nezřízeně optimistický. Věřil jsem, že vzrůstajícímu ekonomickému tlaku lze ještě čelit. Dnes vím, že nelze. Kapitál veřejnému sektoru ve vyspělých zemích nepokrytě vládne a píše politikům jejich party. A Ruská federace se stala cílem nejnovějšího křižáckého tažení tohoto kapitalistického zvířete.

Soubor ekonomických aktivit moderního lidského společenství, který jsme si zvykli nazývat kapitalismus si můžeme představit jako neustále se přeskupující síťovou strukturu. Uzlíky sítě jsou lidští jedinci ať už vystupující kreativně jako podnikatelé a manažeři, nebo se účastnící ekonomických procesů jako poslušní zaměstnanci. Jsou tam ale také nezaměstnaní, děti či studenti.

Provazci kapitalistické sítě proudí hmota, energie, informace a kapitál. Uzly jsou svázané množstvím logických zpětných vazeb. Probíhající procesy se často vyznačují vysokou dynamikou a tudíž nepředvídatelnou, nespojitou a štěpící se budoucností. Síť reaguje na změnu vnějších podmínek nejen akcí, ale alternativně i evoluční změnou své struktury.

Uzly sítě jsou ovšem i takzvané „osoby právnické“, neboli korporace. Jen malá část obchodních společností je dnes je dnes přímo řízena vlastníkem a v síti reprezentovaná jeho fyzickou osobou. Většina velkých firem je řízena skupinou vrcholových manažerů. Tito lidé však navenek prezentují vůli korporace jako jedné entity. Inteligence této entity není redukovatelná na aktivity a názory jejích lidských složek, ale přesahuje je. Korporace mají svůj osobitý charakter, vyznávají svou etiku a morálku. Mají pud sebezáchovy. V jejch chování ale prakticky absentují emoční vlivy a altruismus. Převládá predátorský duch tržní konkurence.

Lidské bytosti, které tvoří kolektivní vedení korporace mohou teoreticky využít svých morálních kvalit a korigovat její jednání. Ve skutečnosti je to obtížné, ne-li nemožné. Vedení korporace je tlačeno majitelui (investory) k maximalizaci ekonomického užitku za každou cenu. A investory dnes povětšinou už nejsou lidé – jsou jimi opět korporace (investiční fondy) opět bez lidské etiky a morálky. Kruh se uzavírá.

Destruktivní vliv korporací na tisíciletí existující lidské hodnotové systémy je podpořen účelovou dezinterpretací vědeckých objevů. Tradice náboženství byla (jako by) vyvrácena a Bůh (jako by) zemřel. Věda ovšem ze své podstaty není schopna poskytnout za náboženství a Boha náhradu, kterou naše duše vyžadují a po které úpěnlivě volají. Tu poskytuje až ekonomika ve formě všemocného zbožštělého kapitálu.

Ekonomické a společenské aktivity se v lidské společnosti vždy prolínaly. S tím jak rostla výkonnosti ekonomiky v rozvinutých zemích (za posledních sto let desetkrát) změnilo se jejich synergické soužití na otevřenou snahu ekonomiky veřejný prostor ovládnout. Na vině je sama dobyvačná podstata ekonomického myšlení, podporovaná vidinou tučných veřejných rozpočtů. Svou roli hraje i ovlivňování podmínek, za kterých ekonomika funguje prostřednictvím prodejných politiků.

Kapitalismus není programován a organizován z konkrétního řídícího centra. Vzniká a neustále se proměňuje samovolně procesem, který nazýváme sebeorganizace (autopoiesis). Mechanismy utváření sítě jsou úzce svázány se stupněm svobody „pohybu“ buněk, kterými je síť konstituována. Čím větší je volnost pohybu, tím větší je míra sebeorganizace. Tu ovlivňuje také existence předurčené společenské struktury, například ve formě stavů nebo kast.

Požadavku nejvyšší volnosti a nejvyšší míry sebeorganizace vyhovuje demokratický typ společnosti se svými svobodami a ideou rovnosti všech občanů. Proto platí: svoboda + demokracie = kapitalismus. Demokracie hraje v existenci kapitalismu ještě jednu důležitou roli. Majetkové rozdíly mezi občany a celými skupinami mohou vzbuzovat nespokojenost a vést k destabilizaci. Ta je účinně potlačována „demokratickou“ liberální ideologií s jejím důrazem na formální rovnost majetných a nemajetných ve veřejném prostoru a na rovné šance bohatých a chudých v ekonomickém prostoru.

Pozoruhodné je, že k samovolnému vzniku kapitalismu není třeba skutečné demokracie, která se musí uhnízdit v kolektivním vědomí lidské komunity, aby byla funkční. Kapitalismus vyžaduje jen skutečnou svobodu podnikat a vlastnit, ale vystačí si s demokratickými rituály, pokud jsou dostatečně důvěryhodné a obyvatelstvo je chápe jako doklad své (byť třeba i budoucí, přislíbené) důstojnosti.

Zákonitost vzniku kapitalismu ve svobodné společnosti s demokratickými rituály však neznamená nemožnost existence některých jeho forem ve společnostech, které demokratické nejsou. I zde však musí být garantovány alespoň svobody vlastnit a podnikat a sebeorganizace je větší, či menší měrou omezována vnucenou společenskou strukturou. Odolnost systému proti nespokojenosti chudých ovšem musí být zajištěna specifickými způsoby.

Kapitalistická síť má na nás všechny nesmírný vliv. Proto, že existuje jako odraz našich povahových vlastností, podle kterých byla vymodelována. Proto, že ji sice vytváříme, ale ona nás svými provazci spoutává. Proto, že nás vyživuje ale zároveň vysává. Proto, že v ní koexistujeme spolu se silnými korporativními entitami a postupně přejímáme jejich etiku a morálku.

Pozorování skupinových inteligencí ve společnosti i v přírodě (mraveniště, úl) vede k závěru, že může existovat rovněž inteligence ekonomických celků – státních, teritoriálních, globálních. Projevuje jen za určitých podmínek. Zájmy a cíle buněk – uzlů-kapitalistické sítě nejsou totiž unitární jako je tomu u mravenců nebo včel. Vysvětlení může poskytnout náhled do hypotézy opakované reinkarnace lidských duší v materiálním světě. Jako důvod tohoto koloběhu se uvádí výchova našich duší k lásce. Dokud se ona nestane zásadním imperativem jejich existence, dokud každá duše nedá přednost přání svých druhů a družek před přáním vlastním, nemohou se sjednotit s boží podstatou a jednat jako jedna (boží) inteligence.

Hybnou silou nás, nedokonalých lidských bytostí, je povětšinou egoismus a jen někdy láska. Imperativem korporativních entit je většinou konkurenční boj a jen občas spolupráce. K sjednocení myslí a společnému inteligentnímu jednání může dojít tedy jen výjimečně, tehdy, když se sjednotí zájmy a cíle všech, nebo alespoň těch vlivných a důležitých, buněk sítě.

Projevem skupinové intelektuální aktivity jsou lobistické akce. Příkladem inteligentní aktivit celých ekonomických bloků je vyvolání první světové války. Dalším efektním příkladem je série akcí amerického kapitálového bloku počínaje blokádou Japonska, přes obětovaný Pearl Harbour, vstup USA do 2. světové války a vymanévrování Británie z vůdčích pozic skrze Smlouvu o půjčce a pronájmu až po Brettonwoodskou konferenci a Marshallův plán. Touto řetězovou konstrukcí získal zmíněný blok nadvládu nad světem, která trvá dodnes.

Sílící moc komunistického společenství po druhé světové válce probudila pud sebezáchovy kapitalistického organizmu en bloc a vyprovokovala u celého (byť tehdy ještě do jednotlivých bloků separovaného) ekonomického systému reakci, kterou dnes nazýváme studenou válkou. Šlo také o boj za demokracii, o také boj za svobodu národů, ale především šlo o boj za zachování kapitalismu, jehož život by byl ukončen vítězstvím státy přímo řízené ekonomiky a restrikcí soukromého vlastnictví a manipulace s ním. V rámci strategie boje za přežití systém toleroval a dokonce sám inicioval jak zavedení sociálních vymožeností tak aktivaci prvků skutečné demokracie, které do té doby existovaly jen na ústavním papíře.

Další akcí, tentokrát už globální ekonomické sítě je postupné ovládnutí ekonomik zemí spadajících do skupiny tak zvaných emergency markets. Od konce osmdesátých let dvacátého století bezprecedentně stoupá množství finančního kapitálu v oběhu. Je generován bankami ve vyspělých zemích a slouží (mimo jiné) k investicím do rozvojových ekonomik, včetně těch postkomunistických. Tento neokolonialistický projekt světové ekonomické nadvlády je mnohem efektivnější než obsazování území nebo ustalování nespolehlivých a nepopulárních „spřátelených“ režimů.

Lze se domnívat, že americká hypoteční krize byla naplánována a vyprovokována (včetně bankrotu Lehman Brothers pojatého jako online reality show) inteligencí kapitalistického systému ve vyspělých zemích s cílem získat další porci podílů v ekonomických subjektech. Kvantitativní uvolňování dodnes prováděné americkým FEDem a nově i ECD znamená, že za svá prakticky bezcenná „aktiva“ získávají banky vyspělých států s úrokem blízkým nule plnohodnotný kapitál. Údajně se to děje na podporu ekonomik USA a EU. Ve skutečnosti emitovaný kapitál slouží k dalšímu skupování aktiv na rozvojových trzích. Vedlejším efektem je pak inflační růst hodnoty akcií USA a stoupající výtěžek tak zvané imperiální daně (když bohatí arabští šejci investují do amerických akcií a vrací tak dolary vydělané na ropě).

Těch několik případů nám dává představu s kým máme co do činění a co sami jsme. To nám pomůže v plnosti chápat současné Rusko a nenávistné reakce, které jeho existence vzbuzuje. Ruská federace vznikla na začátku devadesátých let, kdy se formovala nová východní Evropa. Historie Ruska je však trochu jiná než historie postkomunistických zemí východní Evropy. SSSR existoval více než sedmdesát let. Vznikl na základech feudálního státu, kde nebyl průmysl a půda byla majetkem státu. Čtyři generace sovětských lidí žily v systému, kde vše bylo státní. Když přišla restaurace kapitalismu nebylo co a komu vracet. Veškeré ekonomické statky v Rusku byly nezpochybnitelným vlastnictvím státu. Nebo, chcete-li, ruského lidu.

Nejde-li o nápravu křivd, může být logickým důvodem privatizace buď získání prostředků, které stát nutně potřebuje, nebo víra, že privatizovaná ekonomika bude fungovat lépe a přinese větší zisky a blahobyt všem. Postkomunistické země se nemohly pyšnit konkurenceschopnou ekonomikou. Podniky měly zastaralé strojní vybavení, konkurence neschopné know-how a spíše zápornou hodnotu značek. Proto se logicky jevily jako objekty vhodné pro privatizaci za symbolickou cenu. Situace v Rusku byla ale jiná, protože velká část ruské ekonomiky je založena na těžbě nerostného bohatství a jeho primárním zpracování (výroba kovů z rud atd.). Skutečná tržní hodnota ekonomických subjektů tohoto typu nezávisí na způsobu řízení a je jen marginálně závislá na kvalitě výrobního vybavení a zkušenostech personálu.

Přesto však byly v Rusku takové podniky privatizovány (včetně k nim náležejícím právům těžby), ne za hubičku, ale za pouhé pohlazení. Chodorkovského ropný gigant JUKOS byl prodán za 350 milionů USD, přičemž letos mezinárodní arbitráž rozhodla, že jeho akcionáři (podnik převzal ruský stát údajně jako protihodnotu za neplacené daně) mají právo na kompenzaci v hodnotě padesáti miliard USD!

Celý proces okradení ruského státu a ruského lidu zvaný prichvatizacia byl prováděn pod velením armády amerických poradců, kteří obcházeli čerstvé nefunkční (ritualizované) demokratické instituce a nechávali neschopného Jelcina schvalovat dekrety – které sami sepisovali – s mocí zákonů,.

Majiteli ruského hospodářství se pochopitelně stali ti nejschopnější. Co si pod tím v Rusku představit nechávám na čtenáři, který je zajisté seznámen s průběhem privatizace české. V Rusku však ani po letech nedošlo ke kýženému růstu a blahobytu, který tak hezky rozptýlil české protesty na konci devadesátých let.

Ba naopak, oproti komunistické éře nastal totální propad. Nebylo na mzdy a na důchody. Noví vlastníci neinvestovali, zisky vyváželi, daně neplatili. Jejich kořistí se stávaly celé regiony. V roce 1998 zbankrotoval celý ruský stát. Za této dech beroucí situace Jelcin zemřel a dle ruské ústavy jeho pravomoci převzal tehdy relativně nový, relativně neznámý, předseda ruské vlády. Vladimír Vladimírovič Putin.

Putin se ujal vlády a nastal zázrak. Ceny ropy na světových trzích několikanásobně stouply. Stejně tak ruský HDP. Část privatizovaného majetku, který už byl připraven pro neokoloniální sekundární privatizaci západním kapitálem, se vrátila do rukou státu. Oligarchové toužící nejen po ekonomické, ale i politické moci byli na příkladech poučeni, že ruský stát nebude dbát zákonů liberální demokracie a použije proti nim kruté síly, aby si vynutil poslušnost. Začaly se vyplácet mzdy i důchody.

Putinova popularita rostla a zvolení prezidentem na dalších pět let bylo jen formalitou. Rusko kvetlo, začalo opět investovat do své armády, do svých měst, do infrastruktury. Začalo ale také zoufale hledat svou identitu, neboť aspoň někteří chápali, co přijde. A času se nedostávalo.

Problém byl na určitou dobu odložen prohozením funkcí prezidenta a předsedy vlády. Medvěděv se vydával (nebo skutečně byl?) za liberála a vyhlašoval, že přivede Rusko k pravé západní demokracii a tím pádem – jak bylo řečeno jinak to nejde – k tomu správnému kapitalismu. Ale sliby byly jen chyby. Když po Medvěděvovi nastoupil v roce 2011 opět Putin došlo k prvním vážným konfrontacím.

Idea založená na nesvaté trojici svoboda – demokracie – kapitalismus je obrovsky lákavá. Každý – chudý, bohatý, intelektuál nebo omezenec, praktik či idealista – si na tomto nebi najde svou hvězdu. Vysvětlovat někomu nezkušenému (vzpomeňme na nás samotné v roce 1989), že všechno je jinak, že existuje jen vláda peněz a že rovnost se měří majetkem, je beznadějné.

Ekonomická totalita kapitalismu , ve které se užitek měří pouze výdělkem (v lepším případě) totiž občanům lže jen z části. V jejím náručí jsou skutečně z části svobodní, protože pro ni není efektivní ovládat někoho tam, kde to nepřináší zisk. Jsou si i zčásti rovni – vždyť Bakalu i bezdomovce bude soudit ten samý soud. A každý má svou maršálskou hůl, každý se může stát milionářem. V ekonomické totalitě můžete spokojeně prožít celý život, aniž jí vůbec zaregistrujete!

Za nastolení SDK proto bojuje nejen nadnárodní kapitál, ale i armáda čestných lidí, kteří skutečně věří, že se jedná o ten nejlepší systém vlády ze všech možných. Myslím, že právě z nich se rekrutují aktivisté nevládních organizací v zemích, které ještě nenahlédly co je pro dobré. A  protože kapitalismus se svobodou po levici a demokracií po pravici je veskrze výtvor lidských přání, přidávají se k nim další a další. Když zvítězí nastolí svobodu. A demokracii. Kapitalismus už přijde sám. Není jiné cesty.

Nevím, zda Putin a jeho přátelé (snad z KGB, snad i odjinud) toto vše tušili, když přebírali v RF moc. Rusko má velkou intelektuální tradici, která nabývá na síle každým rokem, takže snad ano. V počátečním období Putinovy vlády šlo především o zalepování děr v hrnci, ze kterého vytékalo národní bohatství. Postupem času však vlivným kremelským myslitelům nepochybně došlo, že nepůjde jen o náročnou, ale v podstatě technologicky zvládnutelnou, opravu.

Myslím, že definitivní prohlédnutí nastalo po Putinově třetí volbě v roce 2011, po skutečně velkých (účast se odhaduje na 50 000 lidí) protiputinovských demonstracích. Prohlédnutí znamenalo poznání, že:

a) připustí-li ruská vláda plnohodnotnou existenci SDK, nebude už mít nikdy sílu zabránit převodu ruského národního bohatství do rukou nadnárodního kapitálu

b) v Rusku existuje malá, ale dobře organizovaná elita, která, aniž se příliš zajímá o ideály, pracuje k nastolení SDK, protože v tom vidí vlastní prospěch

c) v Rusku existuje velká a stále rostoucí množina občanů, především příslušníků střední třídy, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že SDK je tou správnou budoucností pro jejich zemi

d) kapitalistická světová síť rozeznala nebezpečí další životaschopné alternativy, kterou nelze – vzhledem k výjimečné pozici Ruska jako studnice nerostných surovin – likvidovat izolací nebo finančním zardoušením.

Putin a jeho lidé se pokoušejí o něco velmi nemožného. Vnější nepřítel – celý vyspělý kapitalistický svět – je ekonomicky nesrovnatelně silnější než Rusko. Je nesrovnatelně silnější i vojensky a nebude váhat sílu použít, pokud dojde k názoru, že Rusko nelze jinak zastavit. Proti Rusku nestojí měkké a nerozhodné demokracie, stojí proti němu kapitalistický predátor, který se neohlíží na třísky, když kácí les.

Ještě nebezpečnější je však nepřítel vnitřní. Rostoucí střední třída toužící po větším blahobytu. Mladí toužící předvádět sílu a bojovat v ekonomickém ringu. Oligarchové, kteří oslabují ruskou ekonomiku neklvalifikovaným řízením a vývozem kapitálu. Nehomogenní frakční struktura státní administrativy, která může kdykoli vypovědět poslušnost a přiklonit se k jinému vládci. Dobře organizovaná (protože skoro vůbec ne) pátá kolona mezi úředníky a zákonodárci.

Trochu víme o co se Putin pokouší ve veřejném prostoru. Ruská „suverénní demokracie“ kombinuje klasické demokratické prvky volby (prezident, parlament) se silným administrativně-byrokratickým státem. Právě silný stát, který v řadě případů dal najevo, že platnost zákonů mu vůbec není svatá, funguje jako hráz proti všeprolínajícímu kapitalismu euratlantického typu. Za tuto hráz Rusko ovšem platí svou daň ve formě navenek pro občany nesrozumitelných frakčních bojů (namísto těch veřejných politckých) a v nemožnosti jednotlivce soupeřit se státní mocí. Silný stát také znamená rozmohlou korupci a neosňluje manažerskými schopnostmi jeho protagonistů. Je postaven spíše na síle armády a policie, než na civilním konsensu.

Aby vyrovnal problematické charakteristiky režimu nabízí Putin ochranu státu těm slabým a potřebným.  Citlivou a stabilní sociální politiku – na to v Rusku po zkušenostech s Jelcinem slyší jak důchodci, tak i střední třída. Oprašuje také nepříliš kreativně kombinaci náboženství a patriotismu a staví svoje pojetí do kontrastu se západní liberální – a všeho schopnou – nedemokracií.

Nevíme o co se Putin snaží v ekonomice. Pokud je Sergej Glazjev skutečně ekonomickým mluvčím Kremlu můžeme alespoň tušit, co se v dnešním Rusku děje špatně. Mizí obrovské množství nezdaněných finančních prostředků. A režim je bezmocný. Nemůže sáhnout k ještě silnější autoritářské vládě, protože ví jak už to jednou skončilo. A musí navenek působit dojmem, že je součástí světové kapitalistické soustavy, jinak by neměl možnost sahat po zahraničních investicích a zapojovat své banky do světového finančního společenství. Obojí je pro něj v dané chvíli kriticky potřebné.

Ani společenská, ani ekonomická strategie Ruska nepůsobí nijak přesvědčivě i když se zatím daří bránit ekonomický prostor před nadvládou zahraničního kapitálu. Proto je nutno k vnitřnímu tlaku přidat silný tlak vnější. Putin je judista a ví, že nejlépe se soupeř porazí, když se využije setrvačnosti jeho útoku. A tak využívá setrvačnosti mohutného tlaku celé globální sítě na ruskou ekonomiku, na ruskou společnost, na ruskou obranyschopnost. Tak také využívá Západem iniciované ukrajinské krize. Není dokonce vyloučeno, že se na jejím vzniku aktivně podílel, nebo aspoň ruskou nečinností ve určité fázi Majdanu, její rozhoření umožnil.

My Putina v přesvědčování ruských občanů o spiknutí západního kapitálu podporujeme. Například způsobem jakým celý západní svět, včetně Japonska, Kanady a Austrálie, k ukrajinské krizi přistupuje. Ekonomické sankce jsou válkou kapitalistické inteligentní sítě, která diktuje politikům jejich postup. Nedejme se plést tím, že některé ekonomické subjekty fňukají nad svým osudem. Nedejme se plést tím, že spolu s globální ofenzivou proti Rusku si blok USA ohřívá polívčičku konkurenčního boje s Evropou.

Zatím mnohé – prezidentova rostoucí popularita, bezzubost opozice, obrat ruského veřejného mínění proti USA a EU – naznačuje, že se Putinovi úmysl odkrytí identity vnějšího nepřítele daří (jak ale říká Glazjev: válka nesmí být prohrána). Nicméně Ukrajina je jen epizodou. Boj proti ruské výjimečnosti bude dále pokračovat.

Jeho novou fázi vyznačil Fareed Zakaria ve Washington Postu když spojil charakteristiky ruského a maďarského státního systému do pojmu „putinismus“. Jakkoli je to spíše účel světící prostředek, není sporu o tom, že i Orbán chápe klíčovou roli kapitalistické sítě při dobývání pevnosti národního státu a i on se pokouší stavět svou malou hráz prostřednictvím silné a (zčásti) nepsanými zákony se řídící administrativy.

Naznačený přístup ruského vedení, kterým čelí velkému útoku světového zvířete, bude možná účinný. Ale jen v krátkodobém horizontu a jen pod podmínkou, že se mu podaří zkrotit běsy nacionalismu a fašismu, jejichž Pandořinu skříňku budování silného státu vždy odemyká.

Pro dlohodobou budoucnost je třeba najít něco ideologicky podstatnějšího a nejen negativně se vymezujícího. Proto v ruských – a nově i novoruských – intelektuálních kotlích bublají i jiné, podstatně revolučnější, kaše. Jsou to právě ony, které činí z Ruska velkou neznámou. A možná i velkou – a v dané chvíli jedinou, protože Západ je intelektuálně vepsí – naději.

Proč už nepůjdu k volbám

Nezakrývám, že je mi ruské opolčenie (domobrana) Donbasu sympatičtější než ukrajinská vláda v Kyjevě. Je to spíš intuitivní. Ti v Kyjevě prostě vypadají divně a lžou tak jednoduše, že to až uráží. A pak – nelze prostě milovat ukrajinský režim, když musíte vypínat televizi, kdykoli o něm naši nechutně „objektivní“ loutkonovináři pohovoří.

Nejsem ale nezřízený obdivovatel Putina. Považuji za jisté, že donbasští domobranci z Ruska dostávají nemalou podporu, včetně munice, výstroje a potravin. Věřím tomu, že nově nabraní dobrovolníci jsou cvičeni kdesi v rostovské oblasti Ruska. A myslím, že ruská vláda celý tento nevládní pohyb umožňuje a možná nepřímo sponzoruje.

Mám pochopení pro Ukrajince, kterým teď – pravda trochu zkratkovitě – připadá Putin jako vrah jejich dětí. Situace s Donbasem je podobná té, kterou zažili naši rodiče a prarodiče v roce 1938. Za hranicí je velký stát, velký národ, před hranicí menšina jeho příslušníků kteří kdysi vládli (nám za Rakouska-Uherska, Ukrajincům za Sovětského svazu) a kteří teď chtějí věci jinak. My jsme si to s našimi menšinami vyřídili v pětačtyřicátém. Kolikže tisíc mrtvých civilistů to bylo přesně nevím. Ale ti živí byli vyhnáni všichni. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.

Ukrajinský stát posílá na povstalce na jihovýchodě armádu. To není dobré. Civilizovaná vláda by měla umožnit obyvatelům daného teritoria odštěpení, když si to přejí – viz referendum ve Skotsku. Bohužel je pravda, že se tak většinou neděje. Neboť na sporném teritoriu se často nachází něco cenného. Na Donbasu je to třeba uhlí a břidlicový plyn. A pak – státy prostě nerady přicházejí o své území. Rusko o Čečensko, Turecko o Kurdistán, Španělsko o Katalánii a Baskicko. Ještě jednou vzpomeňme předválečné Československo a jedinou válečnou akci naší (domácí) armády, která úspěšně uhájila v roce 1918 – 1919 celistvost republiky a málem k ČSR ještě připojila půlku Maďarska.

Zásadní ovšem je, jakým způsobem ukrajinská armáda při pokusech o pacifikaci jihovýchodu postupuje. Nejsem stratég. U tankistů jsem to dotáhl jen na vojína. Ale vzpomínám si, že chytré armády vždy obležená, strategicky nedůležitá města, obcházely. Když se pak nepřátelští vojáci ocitli hluboko v týlu, bez munice a jídla, nezbylo než se vzdát. Ukrajinská armáda ale nesmyslně bombarduje Lugansk i Doněck. Používá při tom ničivé raketové systémy, které jsou z principu nepřesné. Bombardování nemá tudíž „vojenské“ důvody, je určeno výhradně k zabíjení civilistů a k dobrovolnému vyhnanství těch co přežili.

Každá válka je hrozná. Především proto, že slušné a civilizované osoby se pod hrozbou ztráty vlastního života transformují na bezohledné zabijáky. I proto hraje v každé armádě klíčovou roli kázeň. Ale i nejlépe vycvičené armády – například ta americká – mají své My-Lai. Proto je nasazení vojska v oblastech, kde nelze jednoznačně rozlišit mezi civilisty a bojovníky protivníka, kde se boj proti organizaci zvrhává na boj proti národnosti, na hraně trestného činu.

Jen zločinci se ale dopouštějí toho, že do občanské války na území protivného etnika nasazují dobrovolnické jednotky, jejichž „dobrovolnost“ plyne z nenávisti k danému etniku. Nasazení naprosto nekontrolovatelných, armádní kázni se nepodřizujících útvarů, jejichž ideologií je, že, ti co se narodili s vybranou národností prostě nejsou lidé, je nejhorší válečný zločin. Válečný zločinec je ten, kdo tuto zrůdnost organizuje, kdo takové jednotky vyzbrojuje, kdo jim dovoluje nezávisle operovat, kdo je netrestá za protizákonnou činnost. V našem případě je tímto zločincem ukrajinská vláda. Podrobnosti lze najít například zde, nebo zde.

Zločincem ale také každý, kdo činy zločince zaštiťuje a podporuje. Zatímco se na českém dvorečku do nekonečna bavíme o tom na kolik vlastně miliard nás přijdou ruské sankce, organizujeme (z peněz daňových poplatníků ovšem) kurtzarbajty a podobné nesmysly, jsou na Donbasu biti, znásilňováni a zabíjeni lidé. Civilisté. Za souhlasu a podpory vlády a státu Ukrajina. Za souhlasu politiků našich a politiků Evropské unie.

Občané České republiky nemají vzhledem k charakteru našich mainstreemových novinářů skoro žádnou možnost dozvědět se pravdu. Nemají čas trávit hodiny na internetu a studovat zahraniční (většinou azbukou psané) prameny. Jim nic nevyčítám. Ale politici vědí. Je to jejich práce, aby věděli. Vědí a v lepším případě mlčí. V tom horším případě schvalují. A proto jim vzkazuji – všem zleva či zprava – panem Stropnickým (Matějem) počínaje, přes pana Kalouska až po pana Sobotku, od pana Barrosa až po pana Junckera: už nikdy vás nepůjdu volit.

Putin a Hitler v euroatlantickém politickém folkloru

Srovnávání Vladimíra Putina s Adolfem Hitlerem se stalo módou posledních měsíců. Píše o nich Forbes, mudrují o nich bývalí ministři. Liberec vyvěšuje na radnici Putinovy portréty. Internet přetéká nepěknými oknírkovanými obrázky. Na Ukrajině dokonce vznikla pro ruského prezidenta nelibozvučná přezdívka „Putler“. Svědčí to vše v lepším případě o pokřivené logice samozvaných obránců demokracie na obou stranách Atlantiku, v horším o nestydatém politickém marketingu.

Ne, že by mezi Putinem a Hitlerem neexistovaly paralely. Hitler obsadil Porýní v roce 1936. Byť poněkud násilně, můžeme tento krok srovnat s ruskou intervencí v Severní Osetii (2008). Hitlerovým parádním kouskem ovšem bylo připojení Rakouska v březnu 1938 a obsazení československého pohraničí po podepsání mnichovské dohody v říjnu 1938. Kombinace anšlusu Rakouska a záboru Sudet má řadu společných rysů s obsazením Krymu – včetně nadšených místních obyvatel vítajících s euforií připojení k říši.

Představme si však nyní s trochou fantazie, že by se po ukončení rakouské a československé anabáze Hitler prohlásil slavným sjednotitelem Německa a věnoval se dále jen řízení země. Nezahájil by válku proti Polsku a nevtáhl do války světové další evropské země. Nenapadl by Sovětský svaz. Nezrealizoval by Křišťálovou noc (listopad 1938) a většinu německých Židů by s jejich souhlasem odsunul do Palestiny. Tento fantazií stvořený Hitler by se snad mohl srovnávat s Putinem.

Troufám si říci, že kdyby za takovým Hitlerem nezůstaly miliony mrtvol a holocaust, dožil by se stáří jako uznávaný evropský politik a velké Německo by možná v druhé polovině dvacátého století vládlo světu namísto USA. Ani obsazení Rakouska, ani diktátorská vláda jedné strany, ani Norimberské zákony totiž nepřiměly evropské velmoci k zablokování Hitlera. Ba všichni s ním jednali v Mnichově jako s váženým partnerem. V anglosaských zemích měl dlouho nezanedbatelnou řadu obdivovatelů a to nemluvím o tom, jak ho hýčkali američtí bankéři.

Na Putina však nelze nahlížet (byť s řadou zjednodušení) jako na Hitlera z října 1938, protože v našich myslích je trvale pod pojmem Hitler uložen temný darebák a zločinec z roku 1945. Proto je přirovnání Putina k Hitlerovi jen špinavý mediální trik. Ano, Putina lze odsuzovat za jeho roli v druhé čečenské válce, ve které přišlo o život několik desítek (možná až stovek) tisíc civilistů. Jenže. Druhou čečenskou válku (1999 – 2000) nezačalo Rusko, ale Čečenci přepadem ruského Dagestánu. A v době jejího začátku nebyl Putin mocným presidentem Rosiji, ale jen čerstvým předsedou vlády (od srpna 1999). Zastupujícím prezidentem se stal po abdikaci Jelcina v prosinci 1999, řádným prezidentem pak v březnu 2000.

Putinova zodpovědnost za Čečnu je přesto nezpochybnitelná. Ale to nám v Evropě a v USA až do letošního února jaksi nevadilo. Putin se stal Hitlerem až když se to našim politikům a jejich mediálním loutkám hodilo do krámu. Ať žije demokracie. Ať žije Evropská unie.

Hrobař z Hradu

Je sobota dopoledne a k dalšímu nepovedenému volebnímu představení přicházejí poslední diváci. Schyluje se k vyvrcholení volebního úsilí a herci napjatě čekají komu zazní fanfáry pro vítěze. Jedno však je jasné už teď. Ve volbách prohrála moderní česká levice. Jakkoli se ještě na začátku roku zdálo, že levicový senát, levicový prezident a všemi očekávaná povolební levicová sněmovna, budou mít konečně šanci změnit po listopadu tvrdě nastoupený kurs k diktatuře kapitálu.

Vše změnil nástup Miloše Zemana do prezidentské funkce. Pravda, už v jeho volební kampani zazněly mnohé varovné tóny. Ale všichni jsme tak nějak zvyklí, že u nás se bojuje jen do voleb a pak nastane čas usmiřování a koalic. Dalo se proto čekat, že i nový prezident, rozpálený knížecím duelem, zchladne časem ke státnické moudrosti (první Rozhovory z Lán tomu dokonce nasvědčovaly). Leč nestalo se. Z vejce se nevyklubal novodobý Masaryk, ale politický brontosaurus.

Ne, nespletl jsem se. Miloš Zeman není véčkový dinosaurous. Mezi dinosaury byly pěkně rychlé a chytré potvory a být dnes v české politice Tyranosaurus Rex, bylo by koho volit. Miloš Zeman se ale ve svém politickém comebacku transformoval na plnohodnotného komunistického brontosaura. Zázrak z Vysočiny. Těžkopádný, sebestředný, neomalený, urážející na potkání. Kam šlápne, deset let tráva neroste.

Česká pravice se léta trapně snažila udržet při životě strašidlo komunismu. Dobře živená zombie přes veškerou snahu však už skoro zašla. Miloš Zeman ji vlil sílu do svalů a barvu do tváře. Ano, tak vypadali, tak nám padesát let vládli. Opilí mocí. Není už třeba vytahovat staré týdeníky a dokola pouštět Jakešovy projevy. Stačí když se kamery zaměří na pražský Hrad.

Zatímco pro pravici slouží prezident jako příklad levicové zpupnosti (ale pozor, pan Babiš se mu možná brzo vyrovná), pro moderní levici je tragedií. Hrobař je v tom pravda vždy trochu nevinně – nejdřív musí být mrtvola a pak se kope hrob – ale Zemanův rukopis je na likvidaci přízně voličů pro levicové strany jasně patrný. A to včetně strany, které propůjčil své jméno. Těžko najít více zpackanou volební kampaň.

Zdaleka největší újmou však trpí sociální demokracie. Tuto stranu, která dobrovolně ze svého středu (skoro) vyloučila jediného perspektivního vůdce, která nebyla schopná zformulovat jasnou levicovou vizi světa, která se neupřímně snažila aby se vlk (kapitál) nažral a koza (nemajetní občané) zůstala celá, blesk v podobě nového hradního pána definitivně rozštípl a zbavil akceschopnosti.

Je ironií, že nejméně se Zeman pod kůži dostal komunistům. Snad proto, že ještě pamatují, jak s takovými „osobnostmi“ jednat. KSČM sice přežila test krajského vládnutí bez ztráty květinky, její nástup do Strakovky už není pro levicově orientované voliče tabu, ale přece jen – hodit do urny její lístek? Na to musí být povaha nebo velké rozhořčení.

Sečteno podtrženo: neschopnost levice na fenomén Zeman reagovat adekvátně jednadvacátému století, připravil ji o tři až pět (to v případě, že se Zemanovci nedostanou do sněmovny) procent hlasů. Nemuselo se to stát, pokud by sociální demokracie byla moderní politickou stranou a ne slepencem regionálních zájmů. Energicky odmítavý a kritický postoj vůči Zemanovi by jí ubral hlasy, ty by ale nepřišly nazmar – dostaly by je jiné levicové strany. Odliv středových voličů, kteří nejsou schopni tolerovat zemanismus části ČSSD, k novým hvězdám českého politického nebe však může zvrátit celý výsledek voleb. Uvidíme už za pár hodin.

Praha 26.10.2013, 11:11

Lidská důstojnost jako politický program

Tak jsme se konečně dočkali. Neschopná pravicová vláda zaslouženě úpí v propadlišti dějin a před námi se otvírají netušené perspektivy. Perspektivy čtyř let s neschopnou levicovou vládou. Vedenou stranou, která se musí ohlížet až na Hrad, aby našla schopného vůdce. Pokolikáté už si vlastně klademe otázku koho volit?

Snad jsme nejistí, protože žijeme v tak převratné době. Vše pevné se roztéká do slizu nicoty. Ledy se lámou a řeky vymílají nová koryta. Globální ekonomický moloch drtí pod svými tlapami vše morální a lidské. Člověku je souzeno bezmocně přihlížet. Nebo se odvrátit a soustředit na to málo, co ještě není zasaženo snětí – na rodinu, knihy, zahradu, dobré jídlo a pití. Na lásku.

Skutečně jsme na tom tak špatně, že můžeme ve volbách vybírat jen z menšího nebo většího zla? Není to náhodou tak, že někomu prospívá, když se lidé vracejí ke kořenům a přestávají být obtížným hmyzem? Hmyzem, který se jen plete do cesty a nabourává tak hezky promyšlené plány. Plány v plánech jiných plánů.

Je mnoho cest jak usměrňovat lidský pohyb do hlubokých koryt pasivity. Ale není nad zářné příklady vyprávěné formou reality show. Co mají společného hnutí Occupy Wall Street a Holešovská výzva? Přece poučení o tom, že systému je nemožné a zbytečné se protivit! Že ten kdo se protiví, v lepším případě neuspěje, v tom horším bude potrestán dluhy a žalobami. Mediální guruové, kteří pro nás laskavě interpretují svět, jaksi nevědomky (ale synchronizovaně, pane Jungu) zapomínají, že ani Occupy, ani Holešovská výzva nikdy nemohly uspět prostě proto, že byly nesmyslně vymyšlené. Stejná stigmata nesou teď některé předvolební programy. A výsledkem těchto příběhů bude jen další bouchnutí zavíraných dveří: alternativy nět!

Žijeme v rituální demokracii, která dbá velmi okázale na všechna pravidla, ale jen proto aby je v skrytu, naprosto neokázale, ale o to víc brutálně, potlačovala. Nicméně právě v tabuizovaných rituálech, které (zatím) nemohou být pominuty, leží ostrůvek naděje na změnu. Chceme-li dnešní systém změnit, nahradit něčím lepším – aniž bychom v procesu změny rezignovali na demokratické principy – musíme k tomu použít politickou stranu s ideologicky zakotveným, okamžité módě nepodléhajícím programem.

Sudičky české politiky (na čí výplatní listině bychom je asi našli) se usnesly, že vytváření nových stran nemá smysl a naději na úspěch. Co však jiného však může být odpovědí na blažené chrochtání sociálně demokratického prasátka či vytí komunistického tyranosaura, který se dal na vegetariánství? Co pomůže odstranit pravicové zdechliny, co ukončí dvacetiletou spirálu opakujících se hesel o ráji na zemi, který už brzo potká ty poctivé a přičinlivé?

Sudičky praví, že nastal soumrak bohů a ideologií. Za pomoci pseudovědy, která rozbourala hradby náboženských hradů, byla zpochybněna Boží existence. Lidským duším trpícím alchymistickým strachem z prázdnoty, pak byla do ještě krvácející rány po vyoperovaném cítění božského, implantována víra, že nabytí bohatství je účelem lidského konání. Svět ovládlo nové dogma kapitálu. Vše je převáděno na kvantifikovatelné ukazatele, kvalita člověka závisí na jeho ekonomických výsledcích, štěstí je definováno jako ekonomický úspěch.

Bylo by zavádějící považovat touhu po návratu do dělohy sociálního státu za prvotní a postačující důvod k odporu vůči establishmentu, který toto nové dogma sdílí. Kompasem, kterým je se řídit za soumraku, se ale může stát dlouhodobá touha lidských jedinců po vlastní důstojnosti. To je základ všech utopických snů. To je společný jmenovatel sociálních hnutí, i těch, které se posléze zvrhly v její pravý opak. Ztráta důstojnosti je pravým důvodem blbé nálady, kterou nám přinesl Václav Havel. A naopak, uspokojení touhy po důstojnosti je důvodem úspěchu Miloše Zemana. Neboť on ji nabídl těm, kterým se dvacet let – nejdřív skrytě, dnes už otevřeně – říká, že jsou méně než nic.

Co znamená lidská důstojnost? Je to jistota, že máme, kde bydlet, že máme co jíst dnes a budeme mít zítra. Je to život bez strachu z nezaměstnanosti. Je to možnost rozhodovat o své budoucnosti. Je to svoboda mluvit a jednat. Je to možnost podílet se na řízení věcí společných věcí. Je to pocit, že žijeme jako rovný mezi rovnými. Je to vědomí, že nás někdo potřebuje a stejně tak, že je tu někdo, kdo se o nás postará, budeme-li bezradní, bezmocní, okrádaní, ohrožovaní, nemocní. Je to hrdost na naši rodinu, město, vesnici, region, stát. Je to zadostiučinění, když cítíme, že jednáme správně, když se za sebe nemusíme stydět, když prospíváme lidem kolem sebe, že jim dáváme kus jejich důstojnosti.

Smyslem našeho politického konání musí být postavit hráz proti aktivitám, které přetavují složitou a mnohovrstevnatou lidskou společnost na tvárnou hmotu z níž ekonomika ždímá své zisky. Hráz proti těm, kteří za pomoci rozsáhlé mediální sítě chtějí ovládat armádu závislých a ještě závislejších otroků. Utilitarismus zisku zužující posuzování jednotlivce jen na ekonomická kritéria, je však jen zástěrkou nového řádu věcí veřejných. Protože skrze rozvrstvení lidí hodlá ekonomická elita dospět k věčnému a stále z plamenů se rodícímu cíli. K cíli, kterým je moc. Neboť teprve skrze moc nabývá tato kasta nadlidí důstojnosti své. Tím, že ji krade ostatním.

Ideologie moci skrze ponižování postrádá duchovní transcendenci a pokoru. Staví sice člověka mocného (rozuměj bohatého, neboť jen ten je hoden toho jména), na boží piedestal. Je však dobrá tak pro inteligentní a technicky zdatná zvířata, neboť pro ty je dobré vše, co uspokojuje libido.
Už Ježíš proti ideologii moci postavil imperativ důstojnosti pro všechny. Ti, kteří se snaží ten starý křesťanský blud podporovat, jsou prohlašováni za idealisty a snílky. A nutno říci, že to ani není propagandistický trik, neboť někteří jimi opravdu jsou. Jejich představy o vládnutí by nepřežily ani první noc po volbách.
Všepronikající idea lidské důstojnosti je však mocným nástrojem, jehož aplikace na současný svět může vést k naprosto racionálním opatřením přinášejícím lidem naději na lepší život. Neboť lidé mají právo podílet se na výkonu veřejné moci. Mají právo na to, aby jejich volení zástupci vykonávali svoje funkce správně a neúplatně. Mají právo si osoby které je zastupují prověřovat a také je odvolávat.

Těmto právům však logicky musí předcházet právo na pravdivé informace, o které jsme systematicky připravováni. Toto právo nemohou zajišťovat soukromé zdroje, ale jen fungující veřejnoprávní instituce. Jak nám ale dnes televize a rozhlas mohou přinášet pravdivé informace o lidech, které jsme volili, když je tito lidé kontrolují a ovládají?

Kapitalistická ekonomika je nenahraditelná, protože její alternativou je jen totalita spojená se ztrátou svobody, základního to předpokladu důstojnosti. Ekonomické procesy však přirozeně vedou k nespravedlivému rozdělování zisku, ve prospěch bohatých. Máme právo tuto a další nesrovnalosti napravovat prostřednictvím daní a přerozdělování. Máme právo vyžadovat, aby těm kteří pracovat chtějí, byla práce poskytnuta. Pokud to nelze prostředky soukromé ekonomiky, musí ji zajistit na náklady ekonomických subjektů stát či samospráva.

Je lež, že stát může způsobit ekonomický růst. Pokud už ano tak jedině tím, že se zadluží a z nás všech udělá rukojmí finančního kapitálu. Máme právo takový postup odmítnout stejně jako máme právo právo odmítnout opakované tunelování státu financováním zkrachovalých podnikatelů a bank.
Důstojnost pro všechny znamená ale také důstojnost pro bohaté, které ve jménu lidskosti obíráme o část jejich příjmů. Musíme jim proto zaručit, že jejich peníze nebudou vyhozeny oknem a budou vydány s péčí dobrého hospodáře. Musíme jim zaručit, že se budeme starat i o jejich potřeby, o potřeby jejich firem a společností.

Stáří a nemoci jsou jednou z důležitých příčin ztráty lidské důstojnosti. Nelze se starat o staré a nemocné na komerční bázi, protože jak sociální, tak zdravotní pojištění jsou mimo jiné dalším nástrojem k přerozdělení zisků z ekonomiky ve prospěch méně majetných. Pojistná plnění se ale také nemohou beztrestně rozplývat ve státním rozpočtu. Je nutné mít pro tyto účely veřejnoprávní instituce, jejichž vedení si budeme volit my sami.

Toto a mnohé další si mohou čtenáři najít v modelovém programu nové politické strany, který jsem se pokusil stvořit. Program si pochopitelně nedělá nárok ani na úplnost ani na neomylnost. Má posloužit pouze jako ilustrace toho, že právě jen dlouhodobě působící politická strana s komplexním programem a jasnou ideologií může jako jediná mít šanci – možná ve vzdálené budoucnosti – změnit podmínky, ve kterých žijeme. Zajisté nezmůže nic v těchto předčasných volbách, ale mohla by třeba posloužit ve volbách příštích. Jinak jen těžko pochybovat, že i ony budou pro některé z nás neřešitelným rébusem.

Rituály demokracie

Kdyby existoval slovník zprofanovaných, zneužívaných a znásilňovaných pojmů, slovo demokracie by se v něm vyskytovalo na čestném místě. Sluší se proto informovat čtenáře předem, že pod tímto chameleonským pojmem mám dnes na mysli způsob řízení věcí veřejných, aktuálně aplikovaný od Portugalska po Slovensko. Způsob, který je mimo jiné charakteristický až pedantským dodržováním řady pravidel, jejichž smysl (byl-li kdy jaký) se dílem přežil, dílem byl zapomenut, dílem převrácen z nohou na hlavu.

Tato demokracie je vládou zastupitelských elit, které ale žádnými elitami ve skutečnosti nejsou. Nezastupují voliče, kteří pro ně hlasovali, ale ty, kteří jsou schopni dobře zaplatit. Tato demokracie dbá formálně na svobody občanů, ty jsou však reálně tvrdě omezeny mantinely jejich ekonomické situace. Panuje též jakási formální rovnost, spočívající snad v tom, že i s miliardářem může obyčejný člověk jednat vestoje. Nikdy však nebude schopen najmout a zaplatit jeho právníky, lékaře či jeho mediální služebnictvo. Nejsme si rovni už ani před Bohem, protože i mystickou víru v něho jsme zaměnili za politický rituál. Jsme tříděni a zařazováni do kastovní hierarchie výlučně podle ekonomické užitečnosti. Nedostatečně užiteční se propadají mezi nedotknutelné a je jim zákonem vypočtena almužna. Nebo také ne. Soucit, pochopení, lásku k bližnímu tato demokracie nezná – nepatří mezi operace přinášející zisk.

Deformace naší psychiky podle zásad podvojného účetnictví vede ke ztrátě hrdosti, ke ztrátě důstojnosti. A v tom jsme si opravdu rovni, neboť lidskou důstojnost ztrácí jak utlačovaní, tak utlačovatelé. Absence důstojnosti lidi degraduje z božského piedestalu zpět do libidinózního světa přírody. Jakkoli není toto zavržení vždy artikulováno vědomě, o to víc bolí.

Ve snaze překonat depresi z vlastní dehonestace ve veřejném prostoru budujeme soukromé enklávy existence oddělené vysokými zdmi. Za nimi pak můžeme imitovat bez zábran všechny dobré vlastnosti, které jsme venku museli odhodit. Stáváme se znovu lidmi. Nesnáz je v tom, že zdi, kterými jsme ohradili své soukromí, nás sice ochraňují, ale také nám zabraňují dění venku sledovat a ovlivňovat.

Právo vybírat si demokraticky své zástupce je na nic, vylezeme-li ze své díry jen jednou za čtyři roky a oslněni přemírou politické reklamy vyrazíme do volebních místností rozhodovat a vládnout. Správné rozhodování je založeno na správných informacích. Ty však dnes neodlišíme od těch dobře zfalšovaných, jakkoli se lidský druh pyšní schopností vybírat i ze zpráv deformovaných a neúplných intuitivně pravdivé jádro. K tomu je však nutná neustávající pozornost a zájem o veřejné dění, neboť ani naše intuice nevaří z čisté vody.

Absence zájmu občanů o politiku, nahrazení skutečné vládnoucí elity hordou loutek a neochota mocných v zákulisí převzít otevřeně politickou odpovědnost (protože to nenese žádný zisk) vytvářejí společně mocenské vakuum, produkující chaos a nevládu. Chaos, který nás při občasných návštěvách veřejného prostoru tak šokuje a z jehož existence obviňujeme všechny ostatní, jen ne sami sebe.

Politici – poprvé od dob císaře pána sami bez kvalitních úředníků – jsou bezradní, nazí, hloupí a neschopní. Země dosud řízena špatně už není řízena vůbec. Vrší se chyba na chybu. Ani zadlužování státu, které dlouho záplatovalo rozpadající se oponu, na kterou jsme před dvaceti lety namalovali obraz lepších zítřků, už nepomáhá.

V této době politických povodní přicházejí převtělenci – někteří kradmo, někteří s fanfárami. Mají společné to, že přinášejí jednoduchá a spásná řešení našich problémů. Občané jásají. Avšak předčasně. Neboť společným jmenovatelem návštěv ze záhrobí je rozklad. Rozklad rituálů demokracie, o kterých sice moc nevíme k čemu jsou, které by však ještě mohly posloužit ke stavbě nové budovy. Neboť tu starou už opravit nelze.

Nová stavba musí respektovat skutečnost, že společnost i jednotlivci ji tvořící jsou jiní, než ti, kteří před více než dvěma sty lety stavěli budovu původní. Nová stavba musí být pevností chránící nás před běsem globálního ekonomického tyranosaura. Její budování nebude jednoduché, bude to stát hodně slz a potu a dřiny, často bez naděje. A především: budou k tomu potřeba ruce těch, kteří jsou dnes zalezlí za zdmi svých soukromých prostorů a prostůrků.

Přesvědčit k práci, námaze a riziku tuto po mejdanu devadesátých let spokojeně dřímající většinu, dnes nelze. Ale snad někdy v budoucnosti ano. Ovšem připraví-li nás převtělenci o ony zprofanované demokratické rituály, nebude možno nový dům postavit vůbec. Dokud se dodržují rituály, byť se jejich smysl vytratil, žije naděje. Proto je musíme hájit a nedat se obelhat vidinou pečených holubů, které nám nabízejí za cenu zavřených očí.

Je to stále stejné. Dravci jménem dav předhodí zdechlinu geniální akce, ten ji mlaskavě zlikviduje a jme se s plným břichem relaxovat. Pak přijde série těch pravých, nenápadných, dobře cílených změn. A až se probudíme, bude veta po zbytcích svobody, rovnosti a bratrství, na které nás ve šťastných devadesátých nalákali.

Jedna z mnoha her, určených k boření rituálů demokracie, se právě hraje na Pražském hradě. Nejde o to, že přímá volba změnila prezidentovy možnosti, to je jen šalebný argument, které nás má odradit od podpory prvků přímé demokracie. Miloš Zeman by postupoval v dané situaci stejně, byl-li by zvolen sněmovnou. Oříškem k rozlousknutí není ani podpora či nepodpora sociální demokracie nové vládě – vždyť opozice nemá ve sněmovně většinu a ani David Rath by nepomohl Rusnokovi k vítězství. Bez přeběhlíků. Problémem není ani Fischerův stroj na peníze, to už je jen komediální přídavek k dramatu, ba ani rozhodnutí Nejvyššího soudu vyviňující tři mládence z pece ohnivé.

Podstatné je, že vláda, stvořená vůlí jednoho člověka, bez toho, že by se prokázala důvěrou volených zástupců občanů této země, se fakticky ujala řízení země. Jakkoli jsou dnešní poslanci neschopní, je nutno kvůli budoucnosti trvat na jejich právech rozhodnout o tom, kdo bude tuto zemi řídit. Není to však zvůle Miloše Zemana, co nás musí provokovat. Ten jen využil skuliny, která vznikla nekvalitní prací tvůrců české ústavy a kterou „zákonodárci“ od té doby nenapravili. Nebo napravit nechtěli?

Proč se alespoň teď Sněmovna urychleně nesejde a neodhlasuje zákon (patrně by nemusel být ani ústavní), že každá nová vláda se může nastěhovat do Strakovky až když získá důvěru parlamentu? Není to náhodou proto, že neúplatní představitelé naší skvělé demokracie čekají, jaké prebendy jim Rusnokova vláda nabídne za jedno zdvižení ruky?

Volili jsme poslance, volili jsme prezidenta. Ale ne prezidenta vládnoucího mocnou rukou, ale osobu, o které nás dvacet let přesvědčovali, že je určená jen ke kladení věnců a k novoročním projevům. Dle rituálů demokracie jsou mocnými a za stav státu zodpovědnými osobami poslanci. Tito lidé se však momentálně zabývají tím, jak vykonat vendetu na prezidentovi, který na ně udělal dlouhý nos, místo aby vyloučili ze systému zadní branku otevřenou ekonomickému fašismu. Zadní branku, kterou nám zbrojnoši byznysu pronikají až do kuchyně. Stačí se podívat na curriculum vitae nových ministrů a na lidi, které si tito uzurpátoři moci přivádějí do svých úřadů.

Není patrně náhodou, že česká ústavní fraška vrcholí právě v době dovolených. Přesto je s podivem, proč strkají hlavu do písku i alternativní iniciativy, které samy sebe pasovaly na husy demokracie. Proč na poplach neštěkají skvělí médiální psi? Proč se všichni raději věnují migrénám paní Nagyové? Máme vlastně vůbec ještě šanci kdy se vyvléci se ze sametových řetězů objímačů stromů?

Publikováno v Britských listech 17.07.2013