Honba na Rusko: inteligence ekonomického superorganismu v akci

Porozumět ruskému odmítání Západu znamená především poznat, kde se berou a jak pracují inteligence ekonomických systémů, které jsou Rusku protivníkem. Ty inteligence, které pro formování a prosazování svých idejí a cílů nepotřebují žádné tajné spolky (ne, že by nebyly) ani domečky konspiračních teorií (ne, že by některé neměly pravdu). Inteligence, které jsou složité a komplikované, ale fungují tak přirozeně a božsky jako vše, co je vytvářeno na této planetě vesmírným vírem života.

Naše osobní světy, které si uchováváme v myslích jsou modely formované subjektivně a z velké části nevědomě k dosažení iluze možnosti předvídat budoucnost a chránit se před jejími zámysly. Obsahují sice některé důležité informace, ale zjednodušené, zatížené osobním přístupem a často i okamžitou náladou a především naším nelineárním vnímáním. Některé jevy (vědomě či nevědomě) totiž vytlačujeme na okraj pozornosti nebo je zcela pomíjíme, jiné v našich očích rostou do nebes.

Některé informace jsou nám předávány už zfalšované v procesu vtiskování, který na nás aplikují rodiče, škola, partner. A hlavně společnost, ve které žijeme. Naši blízcí lžou jen občas, většinou snad z nutnosti a s dobrým úmyslem. Společnost reprezentována médií, politiky, celebritami a reklamou lže neustále, záměrně a sofistikovaně. Buduje v našich osobních světech zmanipulované konstrukce, které naše přerostlá ega považují za jimi získaný obraz objektivní reality. Metody vtiskování jsou dokonalé a účinná sebeobrana skoro nemožná.

Chceme-li protrhnout sametový závěs a podívat se ven, musíme změnit model a zbořit falešné konstrukce. A pak už programově a navždy zpochybňovat každé sdělení, kterého se nám – přinejmenším z veřejných zdrojů – dostane. Avšak mějme na paměti, že dělání dírek do sametu je činnost deprimující, neboť za závěsem není nic, co by lidské oko potěšilo.

Předmětem falešného modelování jsou všechny děje v lidské společnosti Je nám namlouváno (ve shodě s naší rodovou přirozeností), že každý následek má příčinu a každá příčina následek. Jakkoli tomu možná kdysi v jeskyni skutečně tak bylo, dnes nepřehledný roj rychle plynoucích událostí formuje náš svět tak chaoticky, že budoucí můžeme nahlížet jen jako rozplizlý průnik pravděpodobných paralelních současností, ke kterým jsme ještě nestačili zaujmout postoj a minulostí, které neustále přehodnocujeme podle toho, jak zrovna odhadujeme možný vývoj v budoucnosti.

V souladu s řečeným se pak ekonomika jeví ne jako soubor předvídatelných dějů, ale jako živoucí kolos, mnohaúrovňová, mnoharozměrná hierarchická síť bez dedikovaného řídícího centra. Vše souvisí se vším a vše je vším organizováno. Avšak chaosem zmítaným ekonomickým tělem prošlehávají blesky inteligencí snažících se ovlivnit jeho směřování.

Každá inteligence má schopnost v myšlenkách formulovat své záměry a cíle. Její strategie jsou vytvářeny s uvědoměním si sama sebe a své role v procesech, kterých se účastní. A s uvědoměním si zákonitostí, kterými se takové procesy řídí (pokud existují a jsou poznatelné). Skrze pohled do zrcadla si inteligence ozřejmuje a upevňuje vědomí vlastní identity a to jí dává vůli konat. Snaha úspěšně realizovat naplánované strategie ji pak nutí simulovat budoucnost a v jejím světle kriticky hodnotit výsledky minulých plánů a modifikovat ty budoucí.

Některé lidské myšlenky se vynořují z nevědomí, aniž bychom byli schopni plně kontrolovat proces jejich tvorby a popsat mechanismus jejich vzniku. Některé jsou generovány racionální částí naší mysli na základě analogického mapovaní a porovnávání známých a nových dějů a z toho vyvozovaných předpokladů o příčinách a následcích. Smysluplné myšlenky však lze také nacházet pseudonáhodným skládáním ideových zlomků a následným masovým testováním vzniklých kombinací za účelem nalezení těch nejlepších z množiny realizovatelných.

Každá korporace žijící v ekonomické realitě je nadána nelidskou skupinovou inteligencí, kterou generují lidští protagonisté ve vedení korporace. Z principu svého vzniku a skrze utilitární požadavek efektivnosti se korporátní inteligence soustřeďují na myšlenkové a akční okruhy související s důvodem jejich existence – tvorbou ekonomického zisku. Na etice korporativního jednání se podílí konkurenční predátorství a další zvyky a tradice konkrétní podnikatelské entity a prostředí, ve kterém žije. Korporacím chybí lidský altruismus, byť je do jisté míry nahrazen funkční potřebou spolupráce. Na absenci morálky v lidském slova smyslu se podepisuje také charakter protagonistů skupinových myslí. Naopak korporátní styl myšlení ovlivňuje své lidské nositele a podporuje jejich sociopatické vlohy.

Oproti lidem neprojevují korporace běžně emocionální složku inteligence, která silně ovlivňuje naše priority a výběry řešení. Vše se ale může změnit v hraničních situacích, kdy sami lidští nositelé začnou jednat neracionálně a přenesou své synchronizované individuální emoce na celek korporace. To se děje především tehdy je-li ohroženo jejich postavení, moc, výdělek, existence. Pak se imperativem korporace stane namísto tvorby zisku ochrana vlastní existence, jakýsi pud sebezáchovy.

Skupinové inteligence jiné než korporátní můžeme najít v armádě, v politických stranách, v orgánech vlády. Existují však i další, skryté, ale mocné inteligence mající na naše životy osudový vliv. Každá lidská společnost si kromě veřejných institucí zajišťujících její funkce vytváří zvláštní neveřejné útvary, které můžeme nazvat vztahové sítě. Aktivity participantů těchto sítí spočívají především v navazování vztahů a užitečné výměně informací. Každá vztahová síť je podhoubím pro vznik zájmových struktur – propojených skupin se společnými zájmy a cíli. Zájmové struktury musí mít schopnost být definovány zvenčí jako struktury vlivové, musí disponovat schopností a mocí své cíle uskutečnit.

Vztahové sítě totalitních režimů jsou poplatné nedemokratickým a neekonomickým mechanismům, které vynášejí určité osoby (například šlechtu) do vysokých pater moci. Vztahové sítě v demokratických systémech jsou formovány podle schopností participantů v oblasti ekonomiky (včetně té stínové), politiky a kultury. Prim hraje vždy ekonomika, která je zdrojem moci plynoucí ze schopnosti manipulovat kapitálem a ovlivňovat jeho prostřednictvím dění ve společnosti.

Vztahové sítě jsou vždy orientovány na určitý kulturní a civilizační okruh. To proto, že skrze vzájemně sdílenou kulturu vzniká důvěra mezi participanty sítě, která je předpokladem efektivní organizace zájmových struktur. Zájmové a vlivové struktury se v sítích nepřetržitě tvoří a zanikají – potenciální energie se mění na aktivní (kinetickou) formu. Některé struktury jsou ustaveny ad hoc kvůli krátkodobému cíli (získání určité státní zakázky například), některé existují dlouhodobě a dostávají institucionální hierarchický charakter (spolčení bankéřů a investorů). Na rozdíl od svých vnitřních struktur samotné vztahové sítě hierarchické nejsou.

Na aktivní participanty vztahových sítí se nabalují další služebná individua mající z nich jednostranný prospěch; celebrity všeho druhu, služebná střední třída i neprůhledné figury z prostředí nelegální ekonomiky a organizovaného zločinu. Tito lidé se často považují za členy sítě a věrně jí slouží. Nemají ovšem to podstatné, důležité. Vliv.

Vztahové sítě vyrůstají – jako celá kapitalistická ekonomika – podle opakovaného fraktálního vzorce na různých úrovních, od místní, až po nadstátní, nadnárodní. Prolínají se skrze participanty, kteří mohou figurovat ve více sítích, ale zároveň jsou jasně odděleny podle úrovně sázek o které se hraje. Sítě v sítích jiných sítí by řekl Frank Herbert.

Zájmově-vlivové struktury vztahových sítí mají šanci dosáhnout prahu sebeuvědomění a pak jsou schopny jednat jako skupinové inteligence. Vztahové sítě samy jsou jen šedou kůrou mozkovou, která je pro implantaci inteligence připravena. K tomu aby se projevila latentní inteligence celé vztahové sítě, aby došlo k její sebereflexi, je třeba mimořádně silný impuls synchronně ovlivňující všechny, nebo téměř všechny její uzly.

Silný pud sebezáchovy ekonomických subjektů může vést k tomu, že obavy z poškození nebo i likvidace velkého množství nebo dokonce celé třídy ekonomických subjektů se stanou oním spouštěcím mechanismem nutným ke zrodu inteligentní, mocné a akceschopné zájmově-vlivové sítě velkého rozsahu. Ta pak formuluje, byť ne veřejně a (většinou) neverbálně, své cíle a svou strategii. A využívá svou sílu a svůj vliv k jejich prosazení.

Množství myšlenkových konstruktů, které taková komplexní zájmově-vlivová síť aplikuje, je generováno bohatě financovanými analytickými institucemi typu think tanků. Jiné myšlenky přinášejí síťoví hráči sami. Další jsou importovány z prostředí korporací. Ideje se kombinují, šíří, jsou zvažovány, testovány, prozkoumávány. Zanikají, nebo jsou akceptovány. Z myšlenek, které si osvojí většina členů sítě, vzniká bojová strategie.

V politických a mediálních služebných centrech se strategie transformuje a štěpí do přijatelných verbálních forem, které se stávají ideologiemi pro široké masy. Jejich zastřešující mantry se liší podle doby a tradice. Dříve ve jménu Boha a krále, dnes ve jménu demokracie a svobody. Předžvýkané ideologie jsou baleny do papírů různých barev a odesílány do našich myslí, aby potřebným způsobem formovaly naše osobní světy.

Nejpůsobivější příkladem sebereflektující se zájmové a vlivové sítě světového rozsahu je ta, která byla zformována pod hrozbou totálního zničení kapitalistického ekonomického systému v případě vítězství alternativní ekonomiky komunistického bloku. Ano, studenou válku odstartovaly vlády zemí Západu v čele s USA. Postupně se však stávaly jen vykonavateli vůle velké zájmové a vlivové sítě západní civilizace. Sítě, která v sobě integrovala i masy služebné střední třídy oddané věci. Jen ti, co na tom byli skutečně špatně a prostě se nemohli považovat za součást elitní struktury, byli upláceni rostoucím blahobytem a jistotami sociálních států.

Přes svou akceschopnost a skrze ovládané politiky nabytou moc (včetně vojenské) nebyla protikomunistická zájmová a vlivová síť novou vládou, nesuplovala demokratickou moc. Její záběr nebyl komplexní. Soustřeďovala se podle pravidel ekonomické efektivnosti jen na aktivity týkající se cílů pro které byla konstituována. Ve všech ostatních směrech ponechávala společnosti a jejím demokratickým institucím svobodu vlastního rozhodování – které ovšem tak jako tak ovlivňovaly zájmové struktury nižších úrovní.

Velké protikomunistické sjednocení se rozpadlo po zániku sovětského bloku, neboť Rusko i Čína se zdály být na dobré cestě k plnohodnotnému kapitalismu. Zájmová a vlivová maxistruktura se rozpustila do standardních vztahových sítí, které se zato rozbujely do celého světa. Ekonomika se vrátila ke svým ekonomickým zájmům. Zdánlivě nastal konec dějin.

Těsně před koncem milénia se však z chaosu vynořilo nové nebezpečí. Islám – na rozdíl od křesťanství – je komplexním náboženstvím, které už v době života proroka Mohameda (ale především v prvních stoletích po jeho smrti), rozvíjelo jak náboženské aspekty víry, tak jejich implementaci do politiky, ekonomiky a právní praxe. Neočekávaná desekularizace islámského kulturního okruhu v druhé polovině dvacátého století vedla k tomu, že všeobecně uznávaná víra Západem stvořených vztahových sítí byla náhle otřesena. Ekonomický utilitarismus hodnotící lidské jedince výhradně na základě ekonomické výkonnosti a procesy ve společnosti na základě jejich ekonomické efektivnosti, byl konfrontován s politickým islámem, integrujícím v sobě vlastní morální hodnoty. Ten začal utilitaristickou víru vytlačovat nikoli direktivně, ale v ekonomických střetech (islámské banky). Religiozitou islámu prosycená společnost začala vytvářet vlastní vztahové sítě a zájmové struktury nekompatibilní se západními.

Hrozba islámu ekonomické moci atlantických vztahových sítí je reálná, nedosahuje však zdaleka stupně, který svého času prezentoval komunismus. Důvod těžké alergické reakce Západu je jeho zvýšená citlivost. Až do konce dvacátého století byla páteří kapitalistické ekonomiky produkce materiálních věcí a reálných služeb. Reálná ekonomika, svázána s majetkem (pozemky, budovy, stroje), technickým know-how a vyškoleným personálem, byla stabilní svou setrvačností. Bankroty či likvidace firem měly za následek většinou obnovení výroby v jiné organizační formě, často za pomoci státních peněz (jen aby se nezvýšila nezaměstnanost!).

V protikladu k této idyle je ekonomika založená na finančních transakcích (s deriváty, dramaticky rostoucí po roce 2000) nechráněná i proti nepříliš revolučním zásahům. Pouhým přijetím zákona, který nijak neohrozí chod reálné ekonomiky (například o vyšší dani z finančních zisků) nebo omezením emisních pravomocí komerčních bank může dojít k likvidaci řady finančních domů a k brutálnímu zásahu do kariér jejich protagonistů. Tato hrozba dnes opět aktivuje rozsáhlé zájmové a vlivové struktury Západu, ve kterých hrají ženy a muži finančního sektoru zásadní roli. Akceptovanou strategií nově uspořádané obří zájmové sítě je v tomto případě zablokování demokratického pohybu ve společnosti.

Blokační strategie je přijatelná i pro velké hráče reálné ekonomiky. Svět je dobyt a ideové beranidlo demokracie nadále nepotřebné. Megakorporace odsunují výrobu do velkých celků, kde je sdílena řadou navenek si konkurujících subjektů v přísně ukázněném prostředí kontroly kvality a efektivnosti. Existence rezervoáru talentovaných svobodných chudých, kteří si nosí v tornistře maršálskou hůl a roztáčejí svou mentální energií kapitalistická výrobní kola přestala mít smysl.

Po všech ještě nezapomenutých ukrutnostech dvacátého století nelze ovšem jen tak přijít s novou totalitou. Sjednocení protikladů marxistické víry ve všemoc objektivních ekonomických podmínek a fašistického kultu jednotlivců mimořádných kvalit tvořících dějiny, však dalo vzniknout poznání, že latentní potřeba změny ve společnosti nepřekročí mez reality bez asistence kvanta nadaných jedinců – rozených vůdců. Takoví lidé hrají úlohu sněhových koulí a my ostatní jsme lepivý sníh, který se na ně nabaluje. Odstraní-li se koule, odstraní se nebezpečí lavin. Velmi ekonomické, velmi demokratické. Velmi efektivní – zvláště nahradíme-li koule osobami s talentem úhelných kamenů, které stabilizují klenby ekonomických a politických operací.

Zbývá jen jedny a druhé najít, ty eliminovat a jiným pomoci v kariéře. To není nemožné. Každý člověk disponuje jen omezeným množstvím skutečně důležitých vztahů a je součástí omezeného množství pro něj důležitých společenských procesů. Z jejich (byť nutně neúplných) popisů se dají poměrně věrohodně rekonstruovat záměry a aktivity dotyčného jedince. Minulé, ale do jisté míry i budoucí. Blíže viz například historie amerického programu PROMIS – Prosecutor’s Management Information System.

V době, kdy i trochu větší kalkulačky nabývají schopností stvořené inteligence jsou zdekapacity kterým nečiní potíže bez lidského zásahu analyzovat chování obrovského množství obyvatel planety a predikovat jejich aktivity. Podmínkou je dostatečný tok dat, kterými je počítače osudu zásobovat.

Právě realizace tohoto požadavku je triumfem ekonomického multitaskingu, při němž jedna akce slouží několika cílům. Vedlejším efektem událostí 9/11 a všech dalších teroristických aktů tak zvaných islámských fundamentalistů v posledních patnácti letech jsou zákony (přijímané většinou populace vyspělých zemí dobrovolně) umožňující požehnaný růst toku informací nejen o teroristech a extremistech, ale o nás všech. O našich společenských a ekonomických aktivitách, o našich politických názorech, našich nevěrách, našich sexuálních abnormalitách. O našem talentu, úspěších i prohrách.

Sněhové koule a úhelné kameny jsou nalézány, identifikovány, sledovány. Jejich ovlivňování probíhá zcela veřejně. Existují stipendia, postgraduální studia, zahraniční studijní pobyty. Talenty přece potřebuje jak státní tak soukromá sféra. Je obtížné a neseriózní spekulovat mimo filmové plátno a bez důkazů o metodách špinavého neveřejného ovlivňování. Ale víme, že v řadě zemí, včetně té naší, se takové praktiky provozovaly. Víme také, že se nám někdo snaží podstrčit pocit, že žijeme ve válce, kde je každý prostředek dobrý a ospravedlnitelný. Je proto možné považovat špinavé ovlivňování „koulí“ a „kamenů“ přinejmenším za pravděpodobné (i když těžko uvěřit, že by se vykonavatelé osudu zaměřili právě na pány Paroubka a Ratha).

Jak vidno, nepřítel se nenalézá jen venku, ale přímo u nás doma v kuchyni. Plíseň vzdoru už není oddělena třídní ohrádkou, ale prorůstá i do nablýskaných lednic a mrazáků. Proto obranná strategie spojených zájmových sítí pro jednadvacáté století postrádá předchozí selektivitu a ponechává veřejnému sektoru daleko méně volnosti. Tato situace přibližuje funkci nově vyrostlých struktur moci komplexní vládě nad celou západní společností.

Inaktivace klíčových jedinců ohrožujících stabilitu systému a účinná motivace osob opačné polarity je kombinována s aktivním ovlivňováním vnitřních světů neaktivované většiny. To vše se děje v navenek svobodném prostředí. Skutečně nebezpečná vzpurnost občanů je předem eliminována a zbývá jen nepodstatná a neúčinná kritika vydávaná za bezbřehou svobodu slova. Úžasné je, že vše probíhá vlastně samo. Naprosto nezáleží na tom, jaká politická garnitura je právě u moci. Ti i oni jsou příslušníci jedné a téže sítě. Ta vlastně neexistuje, ale agenti nové smlouvy jsou přitom všude. Jejich prostředky jsou neomezené. Jejich moc je závratná. Jejich rajonem je celá společnost.

V postkomunistických zemích byla uplatněna po roce 1990 strategie implantace rituálů demokracie bez ohledu na její skutečnou (ne)funkčnost. To umožnilo rychlou inovaci vztahových sítí, které převzaly část původních komunistických participantů. Nové sítě si už pak decentně pohlídaly dezorientované obyvatelstvo, aby náhodou nechtělo nastolit demokracii podle svých představ.

V Rusku byl použit podobný scénář. Sovětské vztahové sítě a jejich mocenské struktury však byly odolnější, protože starší a pevnější. Privatizace v Rusku byla mnohem větší zlodějnou a postprivatizační elita zčásti stála na pomezí organizovaného zločinu. Výsledná kombinace komunistických veksláků a všeho schopných zbohatlíků vytvořila vztahové sítě, které však nebyly schopny generovat vlivové struktury s potřebnou pozitivně motivovanou skupinovou inteligenci. Výsledkem byl chaos a propad ekonomiky.

Krize konce devadesátých let umožnila nečekaně hladký nástup Vladimíra Putina a jeho přátel do vedení rozvrácené země. Putinovi lidé byli přijati „starými strukturami” s pochopením a porozuměním mimo jiné proto, že neusilovali o likvidaci Jelcinovy sítě, ale jen ji infiltrovali. Rusko se dál zdálo být rozpadajícím se státem, který se dřív nebo později stane levnou kořistí globálních investičních predátorů. Nováčci se skrze svá pověření čile obohacovali tím, co ještě zbylo po loupeži devadesátých let. To upevňovalo jejich pozici v síti.

Putin však od samého začátku chápal roli demokracie coby trojského koně západního kapitálu a roli vztahových sítí coby dvojitých agentů. Snažil se situaci řešit omezením demokracie a vyvažoval nařízenou politickou kázeň klíčových postav ekonomiky výjimečnou svobodou při manipulaci s majetkem, přestože tím stát ztrácel obrovský kapitál, který nerušeně odcházel do daňových rájů (odhadem 100 miliard USD ročně).

Putinova šťastná hvězda zvedla světové ceny ropy a výkon ruské ekonomiky závratně rostl. Putin však podcenil dynamické tendence a autoorganizační schopnosti elitních sítí a přecenil moc svých hlídacích psů. Tygr je prostě tygr, i když ho léta dobře živíte v kleci. Ekonomičtí aktéři vždy a všude potřebují pro své letadlové hry přísun kapitálu a ten mohou dodat jen neokoloniální nadnárodní finanční instituce. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

V Rusku (především po další krizi v roce 2008) vyrostly mocné vlivově-zájmové struktury, které dnes někteří nazývají pátou kolonou. Tyto struktury Putina obklíčily a sevřely ve svých chapadlech neútočících na státní moc přímo, ale snažících se ji ovládnout skrze potichu naplánované „neodvratné” změny ve společnosti. Zvláštním objektem páté kolony se stala mladá ruská střední třída. Vnitřní světy mladých lidí jsou rodově uzpůsobeny tak, aby v nich byla svoboda idealizována. Neboť mladí jsou předurčeni k opouštění rodinných přístavů a k odhazování pout. A demokracie jim slibuje vrátit ukradenou důstojnost skrze nabídku moci a vlády nad světem. Ideálně tvárná to masa pro schopné manipulátory.

Putin se po Medvěděvově intermezzu vrátil v roce 2011 do funkce s blahosklonným souhlasem sítí. Aby nebylo mýlky o tom kdo vládne však dostal kromě ovací k znovuzvolení jako dárek také znepokojivě početné a dlouhotrvající demonstrace. Po jejich vyšumění (nebo manipulativním utlumení) se Putinova vláda stabilizovala. Urychleně však začala vypouštět balonky alternativních ideologií. Zdůrazňují se konzervativní hodnoty, morálka pravoslavné církve, oslava klasické rodiny, ruského vlastenectví, ruské poslání k záchraně světa. A také sociální bezpečnost jako protiklad k západnímu blahobytu.

Ve vyšších patrech ruské společnosti po volbách v roce 2011 ale také zesílily (od dob rozpadu SSSR neustále přítomné) tendence ke změně liberálního ekonomického pořádku. Sousedy ve stejných vztahových sítích se tak stali lidé svým zaměřením poplatní Západu a jeho kapitálu a zarytí odpůrci internacionalizace ruské ekonomiky. Moc těch, kteří nazřeli neslučitelnost příměří se světovým kapitálem a nezávislosti Ruska postupně rostla.

V aktivitách této alternativní vlivové struktury je třeba hledat spouštěcí mechanismus, který aktivoval červený stupeň protiruského alarmu na Západě. V rodící se nové studené válce ale už od počátku nešlo o akce států, ale o tlak zpanikařených zájmových sítí Západu, které toužily eliminovat ruskou nejednoznačnost. Tlak, který se tentokrát neuspokojil (jako vždy předtím) politikou drobných ústupků ve veřejném prostoru ani pokračující ruskou hrou na tržní hospodářství. Putinova okázale najevo dávaná liberální vstřícnost už rozdováděné finanční elitě zjevně nestačila.

Strategie nové války Západu proti Rusku byla založena na postupných změnách vnějších ekonomických podmínek, podvracení růstového charakteru ruské ekonomiky a vnášení cizího kapitálu do jejich struktur. Ukrajina byla – se svými už v roce 2004 aktivovanými nevládními strukturami a svými oligarchickými warlordy – mimořádně vhodná pro další úder ruské ekonomické nezávislosti. Neboť Ukrajina je pro Rusko tím, čím je oceán pro Ameriku. Nemělo ale jít o přímou politickou konfrontaci.

Do akce „Ukrajina“ byla zapojena jak Evropská unie skrze nabídku přidružení, tak USA tahající za nitky uvnitř země. Nepochybně ale také ruské vlivové struktury oddané západnímu pojetí kapitalismu. Těm nebylo nabídnuto pro zachování tváře a uklidnění ruského veřejného mínění nic menšího, než celý Krymský poloostrov. Svědčí pro to řada faktů.

Musíme se ptát: jak je možné, že Janukovič – s ruským svolením a podporou – vládl tak jak vládl? Jak je možné, že synu ukrajinského prezidenta bylo umožněno tak provokativní formou hromadit majetek a moc? Proč poté, co Janukovič jen „odložil“ podpis asociačních dohod a majdanské demonstrace byly (v prosinci 2013) v podstatě ukončeny, došlo k provokativnímu a zbytečnému zásahu silových struktur proti studentům? Jak je možné, že Rusko – před vlastním prahem – dovolilo skupině několika tisíc fotbalových výtržníků realizovat násilný a předem jednoznačně prozápadní a protiruský převrat? A co ruské promptní obsazení Krymu? Jen těžko si představit, že všechny ty logistické, politické a vojenské problémy, jejichž řešení bylo nutné k tomu, aby svůj Krym dobyli zpět bez jediného výstřelu, zvládli Rusové za necelý měsíc.

Na druhé straně pozvání Ukrajiny do EU bylo zjevným špinavým trikem, že jen pan Fulle si snad mohl myslet, že je to nevinná a čistě ekonomická záležitost. USA a státy EU nemohly věřit, že dohoda podepsaná za asistence tří ministrů v Kyjevě bude dodržena. Přesto se zjevně domnívaly, že se vše nakonec nějak urovná a neplánovaly žádné další akce.

Buď šlo o nebetyčnou hloupost amerických a evropských politiků a zcela nepřijatelné riziko, nebo tu byla neoficiální dohoda ruských a severoatlantických zájmových struktur – vy nám Ukrajinu, my vám Krym. Buď šlo o nebetyčnou neschopnost ruských tajných služeb v jedné chvíli a vzápětí o jejich naprostou excelenci, nebo bylo vše dohodnuto předem. Vy zaberete Sevastopol a my na chvíli vyhlásíme neslané a nemastné sankce. Po pár měsících bude vše zapomenuto a život půjde dál. Plány v plánech jiných plánů napsal by Frank Herbert.

Naplánovaný markýrovaný konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou se rozhořel s nezamýšlenou intenzitou díky tomu, že se do hry vložila třetí strana. Opačná janusovská tvář, latentně vždy přítomná v ruské politice. Nedefinovatelná a nevypočitatelná. Můžeme jen hádat, že se v ní spojují silové struktury s částí státní administrativy a že jim asistují někteří akademici. A dnes už i kontrole se vymykající a živelně vznikající organizace ruských patriotů. Frontová linie nezačíná u Mariupolu a nekončí pod Luganskem. Táhne se napříč Ruskem a ohnisko bojů je přímo v Moskvě.

Schizofrenní ruská strategie vůči Západu svádí k domněnce vidět v celé hře Putinovo judistické využití setrvačnosti hmoty protivníka k vlastnímu útoku. Vždyť ukrajinská krize ohromně zvýšila jeho popularitu v Rusku. Zapomenuta je pluralita a kritičnost ruské společnosti. I Gorbačov se po dvou desetiletích staví na stranu ruských patriotů!

Ve skutečnosti však konflikt na Donbasu vznikl díky o nečekané synchronicitě v záměrech a aktivitách ukrajinských protofašistů a ruských patriotů. Zájmem vlivných ekonomických hráčů na obou stranách bylo naopak konflikt omezit a zlikvidovat. To se několikrát skoro podařilo, někdo však vždy v pravou chvíli zafoukal do uhlíků.

Procesy aktivované zájmovými sítěmi Západu jsou sice nepředstavitelně mocné, ale jejich operativa má své limity. Evoluční výběr myšlenkových konstruktů je efektivní, ale pomalý a vyžaduje dobrovolný konsenzus přinejmenším hlavních hráčů, který nadto nelze oficiálně vynucovat, protože hra je o tom, že hráči neexistují.

Snahu o utišení vášní tak přebilo nové kolo, tentokrát už skutečně bolestivých, protiruských sankcí, vrcholící katastrofickým pádem cen ropy a kursu rublu. Poprvé v dějinách světa jsme svědky samostatného a na státních vykonavatelích nezávislého ataku ekonomické moci na konkrétní stát bez politického krytí. Ukazuje se přitom, že vlivové sítě Západu jsou skutečně internacionální a hlava nehlava likvidují jak ruské producenty ropy tak, skotské těžaře a severoamerické frackovníky. Žádné slitování, jen co nejefektivnější dosažení cíle. Ten se ovšem operativně změnil. Už to není výměna Ukrajiny za Krym, ani pomoc ruské páté koloně ve vnitřním boji proti akční frontě patriotů, ale snaha za každou cenu co nejvíce poškodit nyní už nepřátelskou ruskou ekonomiku jako celek.

Rusko je už teď – a to hra zdaleka není u konce – oslabeno natolik, že ztratilo naději na (snad předpokládanou) transformaci ekonomiky, která by zásadním způsobem omezila moc ekonomických struktur navázaných na Západ a zastavila dlouhodobé zadlužování firem a krvácení Ruska do daňových rájů. Putin se sice ještě dlouho poveze na vlně vlastenectví, jeho efektivní moc však patrně bude patrně postupně ořezávána a podlamována. Mírová dohoda s Ukrajinou bude nakonec dohodou ruských a ukrajinských oligarchů.

Stále však existuje i alternativní varianta. Čím více je Rusko zatlačováno do kouta a jeho ekonomika hoří, tím paradoxně vyšší sílu získává akční fronta patriotů. V prosinci bylo katastrofální zadlužení ruských firem v tvrdých měnách využito k jejich pevnějšímu uvázání se na stát, který jim poskytl půjčky. Existují informace o tom, že propadající se ruské akcie jsou opět (jako už na jaře 2014) skupovány ruskými polostátními bankami. Vlivní ekonomové (Katasonov) už otevřeně mluví o tom, že liberální směřování zemi škodí. Čím hůře, tím lépe, jen nám ještě odřízněte SWIFT, zní dnes od těchto lidí z Ruska.

O co méně je v Rusku valutových rezerv, o to více má země k dispozici tanků, raket, nukleárních hlavic a dnes také vlastenecky motivovaných občanů. Rusko není a nebude krátkodobě schopné se postavit totální ekonomické válce. Může na ní však asymetricky odpovědět vystupňováním vojenských akcí v Novorosii. A může ji využít k překopání ekonomické mapy země. Byla by to sice riskantní operace, ale řada indikátorů naznačuje, že se to možná stane. Nic však nenaznačuje jaký by měl být výsledek. Dají se odhadovat jen krátkodobá opatření – například zákaz vývozu kapitálu, omezení manipulace s valutami, centralizovaná emise rublu, plné podřízení centrální banky. Co bude dál patrně neví ani Putin.

Vztahové sítě a jejich struktury ovládají náš svět a vytvářejí systém nohshledů, leníků a šafářů. Jako obrovský polštář, který měkce a nepovšimnut dopadá na nás všechny. Když nám dojde, že dusí, je už pozdě odhrnout ho. A není jak. Neboť útok je veden podle nevyřčené strategie, neidentifikovaným vojevůdcem s neviditelným štábem.

Immanuel Wallerstein napsal před časem komentář o nebezpečném Severoatlantickém paktu. Ve skutečnosti to byla vzpomínka na idylické časy, kdy byla světová bezpečnost svěřena na jedné straně do rukou zodpovědných (protože poučených zkušeností druhé světové) západních politiků a generálů a na druhé straně ukázněným, z jednoho centra předvídatelně řízeným komunistickým funkcionářům.

Dnes Západu vládne a jeho nesmírně silné armády řídí neosobní a nezodpovědná síť promlouvající ústy nepovedených reklamních agentů v rolích politiků. Smyslem jejich života je riziko a životní filozofií obětování figur, které přestaly být výhodnou investicí. A proti našim skrytým sociopatickým vůdcům stojí skrytá neméně sociopatická fronta ruských patriotů, ve které hrají důležitou roli silové struktury. Vskutku skvělá a nadějná kombinace.

Jsme příliš líní na to, abychom registrovali drobné manipulace, nesrovnalosti ve výkladech a podvody, kterými jsme programováni a organizovaně se proti nim postavili. A nezakrývejme si, že je nás málo, protože většina prostě považuje život pod polštářem za dobrý. Rusko představuje jednu z mála nadějí pro Evropu. Jednu z mála alternativ ke komputerizované ekonomické totalitě, jejíž hradby rostou všude kolem nás.

Rusko je ovšem všechno jen ne ideál. Je plné rozporuplných procesů. Lidská důstojnost je tam podvracena pořád víc než v naší superatlantické civilizaci. Rusko však ještě stojí na rozcestí. My už ne.

Jak porozumět Rusku

V roce 2008 kdy jsem začal psát o spontánně se organizující ekonomice a jejím vlivu na veřejný prostor jsem byl nezřízeně optimistický. Věřil jsem, že vzrůstajícímu ekonomickému tlaku lze ještě čelit. Dnes vím, že nelze. Kapitál veřejnému sektoru ve vyspělých zemích nepokrytě vládne a píše politikům jejich party. A Ruská federace se stala cílem nejnovějšího křižáckého tažení tohoto kapitalistického zvířete.

Soubor ekonomických aktivit moderního lidského společenství, který jsme si zvykli nazývat kapitalismus si můžeme představit jako neustále se přeskupující síťovou strukturu. Uzlíky sítě jsou lidští jedinci ať už vystupující kreativně jako podnikatelé a manažeři, nebo se účastnící ekonomických procesů jako poslušní zaměstnanci. Jsou tam ale také nezaměstnaní, děti či studenti.

Provazci kapitalistické sítě proudí hmota, energie, informace a kapitál. Uzly jsou svázané množstvím logických zpětných vazeb. Probíhající procesy se často vyznačují vysokou dynamikou a tudíž nepředvídatelnou, nespojitou a štěpící se budoucností. Síť reaguje na změnu vnějších podmínek nejen akcí, ale alternativně i evoluční změnou své struktury.

Uzly sítě jsou ovšem i takzvané „osoby právnické“, neboli korporace. Jen malá část obchodních společností je dnes je dnes přímo řízena vlastníkem a v síti reprezentovaná jeho fyzickou osobou. Většina velkých firem je řízena skupinou vrcholových manažerů. Tito lidé však navenek prezentují vůli korporace jako jedné entity. Inteligence této entity není redukovatelná na aktivity a názory jejích lidských složek, ale přesahuje je. Korporace mají svůj osobitý charakter, vyznávají svou etiku a morálku. Mají pud sebezáchovy. V jejch chování ale prakticky absentují emoční vlivy a altruismus. Převládá predátorský duch tržní konkurence.

Lidské bytosti, které tvoří kolektivní vedení korporace mohou teoreticky využít svých morálních kvalit a korigovat její jednání. Ve skutečnosti je to obtížné, ne-li nemožné. Vedení korporace je tlačeno majitelui (investory) k maximalizaci ekonomického užitku za každou cenu. A investory dnes povětšinou už nejsou lidé – jsou jimi opět korporace (investiční fondy) opět bez lidské etiky a morálky. Kruh se uzavírá.

Destruktivní vliv korporací na tisíciletí existující lidské hodnotové systémy je podpořen účelovou dezinterpretací vědeckých objevů. Tradice náboženství byla (jako by) vyvrácena a Bůh (jako by) zemřel. Věda ovšem ze své podstaty není schopna poskytnout za náboženství a Boha náhradu, kterou naše duše vyžadují a po které úpěnlivě volají. Tu poskytuje až ekonomika ve formě všemocného zbožštělého kapitálu.

Ekonomické a společenské aktivity se v lidské společnosti vždy prolínaly. S tím jak rostla výkonnosti ekonomiky v rozvinutých zemích (za posledních sto let desetkrát) změnilo se jejich synergické soužití na otevřenou snahu ekonomiky veřejný prostor ovládnout. Na vině je sama dobyvačná podstata ekonomického myšlení, podporovaná vidinou tučných veřejných rozpočtů. Svou roli hraje i ovlivňování podmínek, za kterých ekonomika funguje prostřednictvím prodejných politiků.

Kapitalismus není programován a organizován z konkrétního řídícího centra. Vzniká a neustále se proměňuje samovolně procesem, který nazýváme sebeorganizace (autopoiesis). Mechanismy utváření sítě jsou úzce svázány se stupněm svobody „pohybu“ buněk, kterými je síť konstituována. Čím větší je volnost pohybu, tím větší je míra sebeorganizace. Tu ovlivňuje také existence předurčené společenské struktury, například ve formě stavů nebo kast.

Požadavku nejvyšší volnosti a nejvyšší míry sebeorganizace vyhovuje demokratický typ společnosti se svými svobodami a ideou rovnosti všech občanů. Proto platí: svoboda + demokracie = kapitalismus. Demokracie hraje v existenci kapitalismu ještě jednu důležitou roli. Majetkové rozdíly mezi občany a celými skupinami mohou vzbuzovat nespokojenost a vést k destabilizaci. Ta je účinně potlačována „demokratickou“ liberální ideologií s jejím důrazem na formální rovnost majetných a nemajetných ve veřejném prostoru a na rovné šance bohatých a chudých v ekonomickém prostoru.

Pozoruhodné je, že k samovolnému vzniku kapitalismu není třeba skutečné demokracie, která se musí uhnízdit v kolektivním vědomí lidské komunity, aby byla funkční. Kapitalismus vyžaduje jen skutečnou svobodu podnikat a vlastnit, ale vystačí si s demokratickými rituály, pokud jsou dostatečně důvěryhodné a obyvatelstvo je chápe jako doklad své (byť třeba i budoucí, přislíbené) důstojnosti.

Zákonitost vzniku kapitalismu ve svobodné společnosti s demokratickými rituály však neznamená nemožnost existence některých jeho forem ve společnostech, které demokratické nejsou. I zde však musí být garantovány alespoň svobody vlastnit a podnikat a sebeorganizace je větší, či menší měrou omezována vnucenou společenskou strukturou. Odolnost systému proti nespokojenosti chudých ovšem musí být zajištěna specifickými způsoby.

Kapitalistická síť má na nás všechny nesmírný vliv. Proto, že existuje jako odraz našich povahových vlastností, podle kterých byla vymodelována. Proto, že ji sice vytváříme, ale ona nás svými provazci spoutává. Proto, že nás vyživuje ale zároveň vysává. Proto, že v ní koexistujeme spolu se silnými korporativními entitami a postupně přejímáme jejich etiku a morálku.

Pozorování skupinových inteligencí ve společnosti i v přírodě (mraveniště, úl) vede k závěru, že může existovat rovněž inteligence ekonomických celků – státních, teritoriálních, globálních. Projevuje jen za určitých podmínek. Zájmy a cíle buněk – uzlů-kapitalistické sítě nejsou totiž unitární jako je tomu u mravenců nebo včel. Vysvětlení může poskytnout náhled do hypotézy opakované reinkarnace lidských duší v materiálním světě. Jako důvod tohoto koloběhu se uvádí výchova našich duší k lásce. Dokud se ona nestane zásadním imperativem jejich existence, dokud každá duše nedá přednost přání svých druhů a družek před přáním vlastním, nemohou se sjednotit s boží podstatou a jednat jako jedna (boží) inteligence.

Hybnou silou nás, nedokonalých lidských bytostí, je povětšinou egoismus a jen někdy láska. Imperativem korporativních entit je většinou konkurenční boj a jen občas spolupráce. K sjednocení myslí a společnému inteligentnímu jednání může dojít tedy jen výjimečně, tehdy, když se sjednotí zájmy a cíle všech, nebo alespoň těch vlivných a důležitých, buněk sítě.

Projevem skupinové intelektuální aktivity jsou lobistické akce. Příkladem inteligentní aktivit celých ekonomických bloků je vyvolání první světové války. Dalším efektním příkladem je série akcí amerického kapitálového bloku počínaje blokádou Japonska, přes obětovaný Pearl Harbour, vstup USA do 2. světové války a vymanévrování Británie z vůdčích pozic skrze Smlouvu o půjčce a pronájmu až po Brettonwoodskou konferenci a Marshallův plán. Touto řetězovou konstrukcí získal zmíněný blok nadvládu nad světem, která trvá dodnes.

Sílící moc komunistického společenství po druhé světové válce probudila pud sebezáchovy kapitalistického organizmu en bloc a vyprovokovala u celého (byť tehdy ještě do jednotlivých bloků separovaného) ekonomického systému reakci, kterou dnes nazýváme studenou válkou. Šlo také o boj za demokracii, o také boj za svobodu národů, ale především šlo o boj za zachování kapitalismu, jehož život by byl ukončen vítězstvím státy přímo řízené ekonomiky a restrikcí soukromého vlastnictví a manipulace s ním. V rámci strategie boje za přežití systém toleroval a dokonce sám inicioval jak zavedení sociálních vymožeností tak aktivaci prvků skutečné demokracie, které do té doby existovaly jen na ústavním papíře.

Další akcí, tentokrát už globální ekonomické sítě je postupné ovládnutí ekonomik zemí spadajících do skupiny tak zvaných emergency markets. Od konce osmdesátých let dvacátého století bezprecedentně stoupá množství finančního kapitálu v oběhu. Je generován bankami ve vyspělých zemích a slouží (mimo jiné) k investicím do rozvojových ekonomik, včetně těch postkomunistických. Tento neokolonialistický projekt světové ekonomické nadvlády je mnohem efektivnější než obsazování území nebo ustalování nespolehlivých a nepopulárních „spřátelených“ režimů.

Lze se domnívat, že americká hypoteční krize byla naplánována a vyprovokována (včetně bankrotu Lehman Brothers pojatého jako online reality show) inteligencí kapitalistického systému ve vyspělých zemích s cílem získat další porci podílů v ekonomických subjektech. Kvantitativní uvolňování dodnes prováděné americkým FEDem a nově i ECD znamená, že za svá prakticky bezcenná „aktiva“ získávají banky vyspělých států s úrokem blízkým nule plnohodnotný kapitál. Údajně se to děje na podporu ekonomik USA a EU. Ve skutečnosti emitovaný kapitál slouží k dalšímu skupování aktiv na rozvojových trzích. Vedlejším efektem je pak inflační růst hodnoty akcií USA a stoupající výtěžek tak zvané imperiální daně (když bohatí arabští šejci investují do amerických akcií a vrací tak dolary vydělané na ropě).

Těch několik případů nám dává představu s kým máme co do činění a co sami jsme. To nám pomůže v plnosti chápat současné Rusko a nenávistné reakce, které jeho existence vzbuzuje. Ruská federace vznikla na začátku devadesátých let, kdy se formovala nová východní Evropa. Historie Ruska je však trochu jiná než historie postkomunistických zemí východní Evropy. SSSR existoval více než sedmdesát let. Vznikl na základech feudálního státu, kde nebyl průmysl a půda byla majetkem státu. Čtyři generace sovětských lidí žily v systému, kde vše bylo státní. Když přišla restaurace kapitalismu nebylo co a komu vracet. Veškeré ekonomické statky v Rusku byly nezpochybnitelným vlastnictvím státu. Nebo, chcete-li, ruského lidu.

Nejde-li o nápravu křivd, může být logickým důvodem privatizace buď získání prostředků, které stát nutně potřebuje, nebo víra, že privatizovaná ekonomika bude fungovat lépe a přinese větší zisky a blahobyt všem. Postkomunistické země se nemohly pyšnit konkurenceschopnou ekonomikou. Podniky měly zastaralé strojní vybavení, konkurence neschopné know-how a spíše zápornou hodnotu značek. Proto se logicky jevily jako objekty vhodné pro privatizaci za symbolickou cenu. Situace v Rusku byla ale jiná, protože velká část ruské ekonomiky je založena na těžbě nerostného bohatství a jeho primárním zpracování (výroba kovů z rud atd.). Skutečná tržní hodnota ekonomických subjektů tohoto typu nezávisí na způsobu řízení a je jen marginálně závislá na kvalitě výrobního vybavení a zkušenostech personálu.

Přesto však byly v Rusku takové podniky privatizovány (včetně k nim náležejícím právům těžby), ne za hubičku, ale za pouhé pohlazení. Chodorkovského ropný gigant JUKOS byl prodán za 350 milionů USD, přičemž letos mezinárodní arbitráž rozhodla, že jeho akcionáři (podnik převzal ruský stát údajně jako protihodnotu za neplacené daně) mají právo na kompenzaci v hodnotě padesáti miliard USD!

Celý proces okradení ruského státu a ruského lidu zvaný prichvatizacia byl prováděn pod velením armády amerických poradců, kteří obcházeli čerstvé nefunkční (ritualizované) demokratické instituce a nechávali neschopného Jelcina schvalovat dekrety – které sami sepisovali – s mocí zákonů,.

Majiteli ruského hospodářství se pochopitelně stali ti nejschopnější. Co si pod tím v Rusku představit nechávám na čtenáři, který je zajisté seznámen s průběhem privatizace české. V Rusku však ani po letech nedošlo ke kýženému růstu a blahobytu, který tak hezky rozptýlil české protesty na konci devadesátých let.

Ba naopak, oproti komunistické éře nastal totální propad. Nebylo na mzdy a na důchody. Noví vlastníci neinvestovali, zisky vyváželi, daně neplatili. Jejich kořistí se stávaly celé regiony. V roce 1998 zbankrotoval celý ruský stát. Za této dech beroucí situace Jelcin zemřel a dle ruské ústavy jeho pravomoci převzal tehdy relativně nový, relativně neznámý, předseda ruské vlády. Vladimír Vladimírovič Putin.

Putin se ujal vlády a nastal zázrak. Ceny ropy na světových trzích několikanásobně stouply. Stejně tak ruský HDP. Část privatizovaného majetku, který už byl připraven pro neokoloniální sekundární privatizaci západním kapitálem, se vrátila do rukou státu. Oligarchové toužící nejen po ekonomické, ale i politické moci byli na příkladech poučeni, že ruský stát nebude dbát zákonů liberální demokracie a použije proti nim kruté síly, aby si vynutil poslušnost. Začaly se vyplácet mzdy i důchody.

Putinova popularita rostla a zvolení prezidentem na dalších pět let bylo jen formalitou. Rusko kvetlo, začalo opět investovat do své armády, do svých měst, do infrastruktury. Začalo ale také zoufale hledat svou identitu, neboť aspoň někteří chápali, co přijde. A času se nedostávalo.

Problém byl na určitou dobu odložen prohozením funkcí prezidenta a předsedy vlády. Medvěděv se vydával (nebo skutečně byl?) za liberála a vyhlašoval, že přivede Rusko k pravé západní demokracii a tím pádem – jak bylo řečeno jinak to nejde – k tomu správnému kapitalismu. Ale sliby byly jen chyby. Když po Medvěděvovi nastoupil v roce 2011 opět Putin došlo k prvním vážným konfrontacím.

Idea založená na nesvaté trojici svoboda – demokracie – kapitalismus je obrovsky lákavá. Každý – chudý, bohatý, intelektuál nebo omezenec, praktik či idealista – si na tomto nebi najde svou hvězdu. Vysvětlovat někomu nezkušenému (vzpomeňme na nás samotné v roce 1989), že všechno je jinak, že existuje jen vláda peněz a že rovnost se měří majetkem, je beznadějné.

Ekonomická totalita kapitalismu , ve které se užitek měří pouze výdělkem (v lepším případě) totiž občanům lže jen z části. V jejím náručí jsou skutečně z části svobodní, protože pro ni není efektivní ovládat někoho tam, kde to nepřináší zisk. Jsou si i zčásti rovni – vždyť Bakalu i bezdomovce bude soudit ten samý soud. A každý má svou maršálskou hůl, každý se může stát milionářem. V ekonomické totalitě můžete spokojeně prožít celý život, aniž jí vůbec zaregistrujete!

Za nastolení SDK proto bojuje nejen nadnárodní kapitál, ale i armáda čestných lidí, kteří skutečně věří, že se jedná o ten nejlepší systém vlády ze všech možných. Myslím, že právě z nich se rekrutují aktivisté nevládních organizací v zemích, které ještě nenahlédly co je pro dobré. A  protože kapitalismus se svobodou po levici a demokracií po pravici je veskrze výtvor lidských přání, přidávají se k nim další a další. Když zvítězí nastolí svobodu. A demokracii. Kapitalismus už přijde sám. Není jiné cesty.

Nevím, zda Putin a jeho přátelé (snad z KGB, snad i odjinud) toto vše tušili, když přebírali v RF moc. Rusko má velkou intelektuální tradici, která nabývá na síle každým rokem, takže snad ano. V počátečním období Putinovy vlády šlo především o zalepování děr v hrnci, ze kterého vytékalo národní bohatství. Postupem času však vlivným kremelským myslitelům nepochybně došlo, že nepůjde jen o náročnou, ale v podstatě technologicky zvládnutelnou, opravu.

Myslím, že definitivní prohlédnutí nastalo po Putinově třetí volbě v roce 2011, po skutečně velkých (účast se odhaduje na 50 000 lidí) protiputinovských demonstracích. Prohlédnutí znamenalo poznání, že:

a) připustí-li ruská vláda plnohodnotnou existenci SDK, nebude už mít nikdy sílu zabránit převodu ruského národního bohatství do rukou nadnárodního kapitálu

b) v Rusku existuje malá, ale dobře organizovaná elita, která, aniž se příliš zajímá o ideály, pracuje k nastolení SDK, protože v tom vidí vlastní prospěch

c) v Rusku existuje velká a stále rostoucí množina občanů, především příslušníků střední třídy, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že SDK je tou správnou budoucností pro jejich zemi

d) kapitalistická světová síť rozeznala nebezpečí další životaschopné alternativy, kterou nelze – vzhledem k výjimečné pozici Ruska jako studnice nerostných surovin – likvidovat izolací nebo finančním zardoušením.

Putin a jeho lidé se pokoušejí o něco velmi nemožného. Vnější nepřítel – celý vyspělý kapitalistický svět – je ekonomicky nesrovnatelně silnější než Rusko. Je nesrovnatelně silnější i vojensky a nebude váhat sílu použít, pokud dojde k názoru, že Rusko nelze jinak zastavit. Proti Rusku nestojí měkké a nerozhodné demokracie, stojí proti němu kapitalistický predátor, který se neohlíží na třísky, když kácí les.

Ještě nebezpečnější je však nepřítel vnitřní. Rostoucí střední třída toužící po větším blahobytu. Mladí toužící předvádět sílu a bojovat v ekonomickém ringu. Oligarchové, kteří oslabují ruskou ekonomiku neklvalifikovaným řízením a vývozem kapitálu. Nehomogenní frakční struktura státní administrativy, která může kdykoli vypovědět poslušnost a přiklonit se k jinému vládci. Dobře organizovaná (protože skoro vůbec ne) pátá kolona mezi úředníky a zákonodárci.

Trochu víme o co se Putin pokouší ve veřejném prostoru. Ruská „suverénní demokracie“ kombinuje klasické demokratické prvky volby (prezident, parlament) se silným administrativně-byrokratickým státem. Právě silný stát, který v řadě případů dal najevo, že platnost zákonů mu vůbec není svatá, funguje jako hráz proti všeprolínajícímu kapitalismu euratlantického typu. Za tuto hráz Rusko ovšem platí svou daň ve formě navenek pro občany nesrozumitelných frakčních bojů (namísto těch veřejných politckých) a v nemožnosti jednotlivce soupeřit se státní mocí. Silný stát také znamená rozmohlou korupci a neosňluje manažerskými schopnostmi jeho protagonistů. Je postaven spíše na síle armády a policie, než na civilním konsensu.

Aby vyrovnal problematické charakteristiky režimu nabízí Putin ochranu státu těm slabým a potřebným.  Citlivou a stabilní sociální politiku – na to v Rusku po zkušenostech s Jelcinem slyší jak důchodci, tak i střední třída. Oprašuje také nepříliš kreativně kombinaci náboženství a patriotismu a staví svoje pojetí do kontrastu se západní liberální – a všeho schopnou – nedemokracií.

Nevíme o co se Putin snaží v ekonomice. Pokud je Sergej Glazjev skutečně ekonomickým mluvčím Kremlu můžeme alespoň tušit, co se v dnešním Rusku děje špatně. Mizí obrovské množství nezdaněných finančních prostředků. A režim je bezmocný. Nemůže sáhnout k ještě silnější autoritářské vládě, protože ví jak už to jednou skončilo. A musí navenek působit dojmem, že je součástí světové kapitalistické soustavy, jinak by neměl možnost sahat po zahraničních investicích a zapojovat své banky do světového finančního společenství. Obojí je pro něj v dané chvíli kriticky potřebné.

Ani společenská, ani ekonomická strategie Ruska nepůsobí nijak přesvědčivě i když se zatím daří bránit ekonomický prostor před nadvládou zahraničního kapitálu. Proto je nutno k vnitřnímu tlaku přidat silný tlak vnější. Putin je judista a ví, že nejlépe se soupeř porazí, když se využije setrvačnosti jeho útoku. A tak využívá setrvačnosti mohutného tlaku celé globální sítě na ruskou ekonomiku, na ruskou společnost, na ruskou obranyschopnost. Tak také využívá Západem iniciované ukrajinské krize. Není dokonce vyloučeno, že se na jejím vzniku aktivně podílel, nebo aspoň ruskou nečinností ve určité fázi Majdanu, její rozhoření umožnil.

My Putina v přesvědčování ruských občanů o spiknutí západního kapitálu podporujeme. Například způsobem jakým celý západní svět, včetně Japonska, Kanady a Austrálie, k ukrajinské krizi přistupuje. Ekonomické sankce jsou válkou kapitalistické inteligentní sítě, která diktuje politikům jejich postup. Nedejme se plést tím, že některé ekonomické subjekty fňukají nad svým osudem. Nedejme se plést tím, že spolu s globální ofenzivou proti Rusku si blok USA ohřívá polívčičku konkurenčního boje s Evropou.

Zatím mnohé – prezidentova rostoucí popularita, bezzubost opozice, obrat ruského veřejného mínění proti USA a EU – naznačuje, že se Putinovi úmysl odkrytí identity vnějšího nepřítele daří (jak ale říká Glazjev: válka nesmí být prohrána). Nicméně Ukrajina je jen epizodou. Boj proti ruské výjimečnosti bude dále pokračovat.

Jeho novou fázi vyznačil Fareed Zakaria ve Washington Postu když spojil charakteristiky ruského a maďarského státního systému do pojmu „putinismus“. Jakkoli je to spíše účel světící prostředek, není sporu o tom, že i Orbán chápe klíčovou roli kapitalistické sítě při dobývání pevnosti národního státu a i on se pokouší stavět svou malou hráz prostřednictvím silné a (zčásti) nepsanými zákony se řídící administrativy.

Naznačený přístup ruského vedení, kterým čelí velkému útoku světového zvířete, bude možná účinný. Ale jen v krátkodobém horizontu a jen pod podmínkou, že se mu podaří zkrotit běsy nacionalismu a fašismu, jejichž Pandořinu skříňku budování silného státu vždy odemyká.

Pro dlohodobou budoucnost je třeba najít něco ideologicky podstatnějšího a nejen negativně se vymezujícího. Proto v ruských – a nově i novoruských – intelektuálních kotlích bublají i jiné, podstatně revolučnější, kaše. Jsou to právě ony, které činí z Ruska velkou neznámou. A možná i velkou – a v dané chvíli jedinou, protože Západ je intelektuálně vepsí – naději.

Proč už nepůjdu k volbám

Nezakrývám, že je mi ruské opolčenie (domobrana) Donbasu sympatičtější než ukrajinská vláda v Kyjevě. Je to spíš intuitivní. Ti v Kyjevě prostě vypadají divně a lžou tak jednoduše, že to až uráží. A pak – nelze prostě milovat ukrajinský režim, když musíte vypínat televizi, kdykoli o něm naši nechutně „objektivní“ loutkonovináři pohovoří.

Nejsem ale nezřízený obdivovatel Putina. Považuji za jisté, že donbasští domobranci z Ruska dostávají nemalou podporu, včetně munice, výstroje a potravin. Věřím tomu, že nově nabraní dobrovolníci jsou cvičeni kdesi v rostovské oblasti Ruska. A myslím, že ruská vláda celý tento nevládní pohyb umožňuje a možná nepřímo sponzoruje.

Mám pochopení pro Ukrajince, kterým teď – pravda trochu zkratkovitě – připadá Putin jako vrah jejich dětí. Situace s Donbasem je podobná té, kterou zažili naši rodiče a prarodiče v roce 1938. Za hranicí je velký stát, velký národ, před hranicí menšina jeho příslušníků kteří kdysi vládli (nám za Rakouska-Uherska, Ukrajincům za Sovětského svazu) a kteří teď chtějí věci jinak. My jsme si to s našimi menšinami vyřídili v pětačtyřicátém. Kolikže tisíc mrtvých civilistů to bylo přesně nevím. Ale ti živí byli vyhnáni všichni. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.

Ukrajinský stát posílá na povstalce na jihovýchodě armádu. To není dobré. Civilizovaná vláda by měla umožnit obyvatelům daného teritoria odštěpení, když si to přejí – viz referendum ve Skotsku. Bohužel je pravda, že se tak většinou neděje. Neboť na sporném teritoriu se často nachází něco cenného. Na Donbasu je to třeba uhlí a břidlicový plyn. A pak – státy prostě nerady přicházejí o své území. Rusko o Čečensko, Turecko o Kurdistán, Španělsko o Katalánii a Baskicko. Ještě jednou vzpomeňme předválečné Československo a jedinou válečnou akci naší (domácí) armády, která úspěšně uhájila v roce 1918 – 1919 celistvost republiky a málem k ČSR ještě připojila půlku Maďarska.

Zásadní ovšem je, jakým způsobem ukrajinská armáda při pokusech o pacifikaci jihovýchodu postupuje. Nejsem stratég. U tankistů jsem to dotáhl jen na vojína. Ale vzpomínám si, že chytré armády vždy obležená, strategicky nedůležitá města, obcházely. Když se pak nepřátelští vojáci ocitli hluboko v týlu, bez munice a jídla, nezbylo než se vzdát. Ukrajinská armáda ale nesmyslně bombarduje Lugansk i Doněck. Používá při tom ničivé raketové systémy, které jsou z principu nepřesné. Bombardování nemá tudíž „vojenské“ důvody, je určeno výhradně k zabíjení civilistů a k dobrovolnému vyhnanství těch co přežili.

Každá válka je hrozná. Především proto, že slušné a civilizované osoby se pod hrozbou ztráty vlastního života transformují na bezohledné zabijáky. I proto hraje v každé armádě klíčovou roli kázeň. Ale i nejlépe vycvičené armády – například ta americká – mají své My-Lai. Proto je nasazení vojska v oblastech, kde nelze jednoznačně rozlišit mezi civilisty a bojovníky protivníka, kde se boj proti organizaci zvrhává na boj proti národnosti, na hraně trestného činu.

Jen zločinci se ale dopouštějí toho, že do občanské války na území protivného etnika nasazují dobrovolnické jednotky, jejichž „dobrovolnost“ plyne z nenávisti k danému etniku. Nasazení naprosto nekontrolovatelných, armádní kázni se nepodřizujících útvarů, jejichž ideologií je, že, ti co se narodili s vybranou národností prostě nejsou lidé, je nejhorší válečný zločin. Válečný zločinec je ten, kdo tuto zrůdnost organizuje, kdo takové jednotky vyzbrojuje, kdo jim dovoluje nezávisle operovat, kdo je netrestá za protizákonnou činnost. V našem případě je tímto zločincem ukrajinská vláda. Podrobnosti lze najít například zde, nebo zde.

Zločincem ale také každý, kdo činy zločince zaštiťuje a podporuje. Zatímco se na českém dvorečku do nekonečna bavíme o tom na kolik vlastně miliard nás přijdou ruské sankce, organizujeme (z peněz daňových poplatníků ovšem) kurtzarbajty a podobné nesmysly, jsou na Donbasu biti, znásilňováni a zabíjeni lidé. Civilisté. Za souhlasu a podpory vlády a státu Ukrajina. Za souhlasu politiků našich a politiků Evropské unie.

Občané České republiky nemají vzhledem k charakteru našich mainstreemových novinářů skoro žádnou možnost dozvědět se pravdu. Nemají čas trávit hodiny na internetu a studovat zahraniční (většinou azbukou psané) prameny. Jim nic nevyčítám. Ale politici vědí. Je to jejich práce, aby věděli. Vědí a v lepším případě mlčí. V tom horším případě schvalují. A proto jim vzkazuji – všem zleva či zprava – panem Stropnickým (Matějem) počínaje, přes pana Kalouska až po pana Sobotku, od pana Barrosa až po pana Junckera: už nikdy vás nepůjdu volit.

Putin a Hitler v euroatlantickém politickém folkloru

Srovnávání Vladimíra Putina s Adolfem Hitlerem se stalo módou posledních měsíců. Píše o nich Forbes, mudrují o nich bývalí ministři. Liberec vyvěšuje na radnici Putinovy portréty. Internet přetéká nepěknými oknírkovanými obrázky. Na Ukrajině dokonce vznikla pro ruského prezidenta nelibozvučná přezdívka „Putler“. Svědčí to vše v lepším případě o pokřivené logice samozvaných obránců demokracie na obou stranách Atlantiku, v horším o nestydatém politickém marketingu.

Ne, že by mezi Putinem a Hitlerem neexistovaly paralely. Hitler obsadil Porýní v roce 1936. Byť poněkud násilně, můžeme tento krok srovnat s ruskou intervencí v Severní Osetii (2008). Hitlerovým parádním kouskem ovšem bylo připojení Rakouska v březnu 1938 a obsazení československého pohraničí po podepsání mnichovské dohody v říjnu 1938. Kombinace anšlusu Rakouska a záboru Sudet má řadu společných rysů s obsazením Krymu – včetně nadšených místních obyvatel vítajících s euforií připojení k říši.

Představme si však nyní s trochou fantazie, že by se po ukončení rakouské a československé anabáze Hitler prohlásil slavným sjednotitelem Německa a věnoval se dále jen řízení země. Nezahájil by válku proti Polsku a nevtáhl do války světové další evropské země. Nenapadl by Sovětský svaz. Nezrealizoval by Křišťálovou noc (listopad 1938) a většinu německých Židů by s jejich souhlasem odsunul do Palestiny. Tento fantazií stvořený Hitler by se snad mohl srovnávat s Putinem.

Troufám si říci, že kdyby za takovým Hitlerem nezůstaly miliony mrtvol a holocaust, dožil by se stáří jako uznávaný evropský politik a velké Německo by možná v druhé polovině dvacátého století vládlo světu namísto USA. Ani obsazení Rakouska, ani diktátorská vláda jedné strany, ani Norimberské zákony totiž nepřiměly evropské velmoci k zablokování Hitlera. Ba všichni s ním jednali v Mnichově jako s váženým partnerem. V anglosaských zemích měl dlouho nezanedbatelnou řadu obdivovatelů a to nemluvím o tom, jak ho hýčkali američtí bankéři.

Na Putina však nelze nahlížet (byť s řadou zjednodušení) jako na Hitlera z října 1938, protože v našich myslích je trvale pod pojmem Hitler uložen temný darebák a zločinec z roku 1945. Proto je přirovnání Putina k Hitlerovi jen špinavý mediální trik. Ano, Putina lze odsuzovat za jeho roli v druhé čečenské válce, ve které přišlo o život několik desítek (možná až stovek) tisíc civilistů. Jenže. Druhou čečenskou válku (1999 – 2000) nezačalo Rusko, ale Čečenci přepadem ruského Dagestánu. A v době jejího začátku nebyl Putin mocným presidentem Rosiji, ale jen čerstvým předsedou vlády (od srpna 1999). Zastupujícím prezidentem se stal po abdikaci Jelcina v prosinci 1999, řádným prezidentem pak v březnu 2000.

Putinova zodpovědnost za Čečnu je přesto nezpochybnitelná. Ale to nám v Evropě a v USA až do letošního února jaksi nevadilo. Putin se stal Hitlerem až když se to našim politikům a jejich mediálním loutkám hodilo do krámu. Ať žije demokracie. Ať žije Evropská unie.

Hrobař z Hradu

Je sobota dopoledne a k dalšímu nepovedenému volebnímu představení přicházejí poslední diváci. Schyluje se k vyvrcholení volebního úsilí a herci napjatě čekají komu zazní fanfáry pro vítěze. Jedno však je jasné už teď. Ve volbách prohrála moderní česká levice. Jakkoli se ještě na začátku roku zdálo, že levicový senát, levicový prezident a všemi očekávaná povolební levicová sněmovna, budou mít konečně šanci změnit po listopadu tvrdě nastoupený kurs k diktatuře kapitálu.

Vše změnil nástup Miloše Zemana do prezidentské funkce. Pravda, už v jeho volební kampani zazněly mnohé varovné tóny. Ale všichni jsme tak nějak zvyklí, že u nás se bojuje jen do voleb a pak nastane čas usmiřování a koalic. Dalo se proto čekat, že i nový prezident, rozpálený knížecím duelem, zchladne časem ke státnické moudrosti (první Rozhovory z Lán tomu dokonce nasvědčovaly). Leč nestalo se. Z vejce se nevyklubal novodobý Masaryk, ale politický brontosaurus.

Ne, nespletl jsem se. Miloš Zeman není véčkový dinosaurous. Mezi dinosaury byly pěkně rychlé a chytré potvory a být dnes v české politice Tyranosaurus Rex, bylo by koho volit. Miloš Zeman se ale ve svém politickém comebacku transformoval na plnohodnotného komunistického brontosaura. Zázrak z Vysočiny. Těžkopádný, sebestředný, neomalený, urážející na potkání. Kam šlápne, deset let tráva neroste.

Česká pravice se léta trapně snažila udržet při životě strašidlo komunismu. Dobře živená zombie přes veškerou snahu však už skoro zašla. Miloš Zeman ji vlil sílu do svalů a barvu do tváře. Ano, tak vypadali, tak nám padesát let vládli. Opilí mocí. Není už třeba vytahovat staré týdeníky a dokola pouštět Jakešovy projevy. Stačí když se kamery zaměří na pražský Hrad.

Zatímco pro pravici slouží prezident jako příklad levicové zpupnosti (ale pozor, pan Babiš se mu možná brzo vyrovná), pro moderní levici je tragedií. Hrobař je v tom pravda vždy trochu nevinně – nejdřív musí být mrtvola a pak se kope hrob – ale Zemanův rukopis je na likvidaci přízně voličů pro levicové strany jasně patrný. A to včetně strany, které propůjčil své jméno. Těžko najít více zpackanou volební kampaň.

Zdaleka největší újmou však trpí sociální demokracie. Tuto stranu, která dobrovolně ze svého středu (skoro) vyloučila jediného perspektivního vůdce, která nebyla schopná zformulovat jasnou levicovou vizi světa, která se neupřímně snažila aby se vlk (kapitál) nažral a koza (nemajetní občané) zůstala celá, blesk v podobě nového hradního pána definitivně rozštípl a zbavil akceschopnosti.

Je ironií, že nejméně se Zeman pod kůži dostal komunistům. Snad proto, že ještě pamatují, jak s takovými „osobnostmi“ jednat. KSČM sice přežila test krajského vládnutí bez ztráty květinky, její nástup do Strakovky už není pro levicově orientované voliče tabu, ale přece jen – hodit do urny její lístek? Na to musí být povaha nebo velké rozhořčení.

Sečteno podtrženo: neschopnost levice na fenomén Zeman reagovat adekvátně jednadvacátému století, připravil ji o tři až pět (to v případě, že se Zemanovci nedostanou do sněmovny) procent hlasů. Nemuselo se to stát, pokud by sociální demokracie byla moderní politickou stranou a ne slepencem regionálních zájmů. Energicky odmítavý a kritický postoj vůči Zemanovi by jí ubral hlasy, ty by ale nepřišly nazmar – dostaly by je jiné levicové strany. Odliv středových voličů, kteří nejsou schopni tolerovat zemanismus části ČSSD, k novým hvězdám českého politického nebe však může zvrátit celý výsledek voleb. Uvidíme už za pár hodin.

Praha 26.10.2013, 11:11

Lidská důstojnost jako politický program

Tak jsme se konečně dočkali. Neschopná pravicová vláda zaslouženě úpí v propadlišti dějin a před námi se otvírají netušené perspektivy. Perspektivy čtyř let s neschopnou levicovou vládou. Vedenou stranou, která se musí ohlížet až na Hrad, aby našla schopného vůdce. Pokolikáté už si vlastně klademe otázku koho volit?

Snad jsme nejistí, protože žijeme v tak převratné době. Vše pevné se roztéká do slizu nicoty. Ledy se lámou a řeky vymílají nová koryta. Globální ekonomický moloch drtí pod svými tlapami vše morální a lidské. Člověku je souzeno bezmocně přihlížet. Nebo se odvrátit a soustředit na to málo, co ještě není zasaženo snětí – na rodinu, knihy, zahradu, dobré jídlo a pití. Na lásku.

Skutečně jsme na tom tak špatně, že můžeme ve volbách vybírat jen z menšího nebo většího zla? Není to náhodou tak, že někomu prospívá, když se lidé vracejí ke kořenům a přestávají být obtížným hmyzem? Hmyzem, který se jen plete do cesty a nabourává tak hezky promyšlené plány. Plány v plánech jiných plánů.

Je mnoho cest jak usměrňovat lidský pohyb do hlubokých koryt pasivity. Ale není nad zářné příklady vyprávěné formou reality show. Co mají společného hnutí Occupy Wall Street a Holešovská výzva? Přece poučení o tom, že systému je nemožné a zbytečné se protivit! Že ten kdo se protiví, v lepším případě neuspěje, v tom horším bude potrestán dluhy a žalobami. Mediální guruové, kteří pro nás laskavě interpretují svět, jaksi nevědomky (ale synchronizovaně, pane Jungu) zapomínají, že ani Occupy, ani Holešovská výzva nikdy nemohly uspět prostě proto, že byly nesmyslně vymyšlené. Stejná stigmata nesou teď některé předvolební programy. A výsledkem těchto příběhů bude jen další bouchnutí zavíraných dveří: alternativy nět!

Žijeme v rituální demokracii, která dbá velmi okázale na všechna pravidla, ale jen proto aby je v skrytu, naprosto neokázale, ale o to víc brutálně, potlačovala. Nicméně právě v tabuizovaných rituálech, které (zatím) nemohou být pominuty, leží ostrůvek naděje na změnu. Chceme-li dnešní systém změnit, nahradit něčím lepším – aniž bychom v procesu změny rezignovali na demokratické principy – musíme k tomu použít politickou stranu s ideologicky zakotveným, okamžité módě nepodléhajícím programem.

Sudičky české politiky (na čí výplatní listině bychom je asi našli) se usnesly, že vytváření nových stran nemá smysl a naději na úspěch. Co však jiného však může být odpovědí na blažené chrochtání sociálně demokratického prasátka či vytí komunistického tyranosaura, který se dal na vegetariánství? Co pomůže odstranit pravicové zdechliny, co ukončí dvacetiletou spirálu opakujících se hesel o ráji na zemi, který už brzo potká ty poctivé a přičinlivé?

Sudičky praví, že nastal soumrak bohů a ideologií. Za pomoci pseudovědy, která rozbourala hradby náboženských hradů, byla zpochybněna Boží existence. Lidským duším trpícím alchymistickým strachem z prázdnoty, pak byla do ještě krvácející rány po vyoperovaném cítění božského, implantována víra, že nabytí bohatství je účelem lidského konání. Svět ovládlo nové dogma kapitálu. Vše je převáděno na kvantifikovatelné ukazatele, kvalita člověka závisí na jeho ekonomických výsledcích, štěstí je definováno jako ekonomický úspěch.

Bylo by zavádějící považovat touhu po návratu do dělohy sociálního státu za prvotní a postačující důvod k odporu vůči establishmentu, který toto nové dogma sdílí. Kompasem, kterým je se řídit za soumraku, se ale může stát dlouhodobá touha lidských jedinců po vlastní důstojnosti. To je základ všech utopických snů. To je společný jmenovatel sociálních hnutí, i těch, které se posléze zvrhly v její pravý opak. Ztráta důstojnosti je pravým důvodem blbé nálady, kterou nám přinesl Václav Havel. A naopak, uspokojení touhy po důstojnosti je důvodem úspěchu Miloše Zemana. Neboť on ji nabídl těm, kterým se dvacet let – nejdřív skrytě, dnes už otevřeně – říká, že jsou méně než nic.

Co znamená lidská důstojnost? Je to jistota, že máme, kde bydlet, že máme co jíst dnes a budeme mít zítra. Je to život bez strachu z nezaměstnanosti. Je to možnost rozhodovat o své budoucnosti. Je to svoboda mluvit a jednat. Je to možnost podílet se na řízení věcí společných věcí. Je to pocit, že žijeme jako rovný mezi rovnými. Je to vědomí, že nás někdo potřebuje a stejně tak, že je tu někdo, kdo se o nás postará, budeme-li bezradní, bezmocní, okrádaní, ohrožovaní, nemocní. Je to hrdost na naši rodinu, město, vesnici, region, stát. Je to zadostiučinění, když cítíme, že jednáme správně, když se za sebe nemusíme stydět, když prospíváme lidem kolem sebe, že jim dáváme kus jejich důstojnosti.

Smyslem našeho politického konání musí být postavit hráz proti aktivitám, které přetavují složitou a mnohovrstevnatou lidskou společnost na tvárnou hmotu z níž ekonomika ždímá své zisky. Hráz proti těm, kteří za pomoci rozsáhlé mediální sítě chtějí ovládat armádu závislých a ještě závislejších otroků. Utilitarismus zisku zužující posuzování jednotlivce jen na ekonomická kritéria, je však jen zástěrkou nového řádu věcí veřejných. Protože skrze rozvrstvení lidí hodlá ekonomická elita dospět k věčnému a stále z plamenů se rodícímu cíli. K cíli, kterým je moc. Neboť teprve skrze moc nabývá tato kasta nadlidí důstojnosti své. Tím, že ji krade ostatním.

Ideologie moci skrze ponižování postrádá duchovní transcendenci a pokoru. Staví sice člověka mocného (rozuměj bohatého, neboť jen ten je hoden toho jména), na boží piedestal. Je však dobrá tak pro inteligentní a technicky zdatná zvířata, neboť pro ty je dobré vše, co uspokojuje libido.
Už Ježíš proti ideologii moci postavil imperativ důstojnosti pro všechny. Ti, kteří se snaží ten starý křesťanský blud podporovat, jsou prohlašováni za idealisty a snílky. A nutno říci, že to ani není propagandistický trik, neboť někteří jimi opravdu jsou. Jejich představy o vládnutí by nepřežily ani první noc po volbách.
Všepronikající idea lidské důstojnosti je však mocným nástrojem, jehož aplikace na současný svět může vést k naprosto racionálním opatřením přinášejícím lidem naději na lepší život. Neboť lidé mají právo podílet se na výkonu veřejné moci. Mají právo na to, aby jejich volení zástupci vykonávali svoje funkce správně a neúplatně. Mají právo si osoby které je zastupují prověřovat a také je odvolávat.

Těmto právům však logicky musí předcházet právo na pravdivé informace, o které jsme systematicky připravováni. Toto právo nemohou zajišťovat soukromé zdroje, ale jen fungující veřejnoprávní instituce. Jak nám ale dnes televize a rozhlas mohou přinášet pravdivé informace o lidech, které jsme volili, když je tito lidé kontrolují a ovládají?

Kapitalistická ekonomika je nenahraditelná, protože její alternativou je jen totalita spojená se ztrátou svobody, základního to předpokladu důstojnosti. Ekonomické procesy však přirozeně vedou k nespravedlivému rozdělování zisku, ve prospěch bohatých. Máme právo tuto a další nesrovnalosti napravovat prostřednictvím daní a přerozdělování. Máme právo vyžadovat, aby těm kteří pracovat chtějí, byla práce poskytnuta. Pokud to nelze prostředky soukromé ekonomiky, musí ji zajistit na náklady ekonomických subjektů stát či samospráva.

Je lež, že stát může způsobit ekonomický růst. Pokud už ano tak jedině tím, že se zadluží a z nás všech udělá rukojmí finančního kapitálu. Máme právo takový postup odmítnout stejně jako máme právo právo odmítnout opakované tunelování státu financováním zkrachovalých podnikatelů a bank.
Důstojnost pro všechny znamená ale také důstojnost pro bohaté, které ve jménu lidskosti obíráme o část jejich příjmů. Musíme jim proto zaručit, že jejich peníze nebudou vyhozeny oknem a budou vydány s péčí dobrého hospodáře. Musíme jim zaručit, že se budeme starat i o jejich potřeby, o potřeby jejich firem a společností.

Stáří a nemoci jsou jednou z důležitých příčin ztráty lidské důstojnosti. Nelze se starat o staré a nemocné na komerční bázi, protože jak sociální, tak zdravotní pojištění jsou mimo jiné dalším nástrojem k přerozdělení zisků z ekonomiky ve prospěch méně majetných. Pojistná plnění se ale také nemohou beztrestně rozplývat ve státním rozpočtu. Je nutné mít pro tyto účely veřejnoprávní instituce, jejichž vedení si budeme volit my sami.

Toto a mnohé další si mohou čtenáři najít v modelovém programu nové politické strany, který jsem se pokusil stvořit. Program si pochopitelně nedělá nárok ani na úplnost ani na neomylnost. Má posloužit pouze jako ilustrace toho, že právě jen dlouhodobě působící politická strana s komplexním programem a jasnou ideologií může jako jediná mít šanci – možná ve vzdálené budoucnosti – změnit podmínky, ve kterých žijeme. Zajisté nezmůže nic v těchto předčasných volbách, ale mohla by třeba posloužit ve volbách příštích. Jinak jen těžko pochybovat, že i ony budou pro některé z nás neřešitelným rébusem.

Rituály demokracie

Kdyby existoval slovník zprofanovaných, zneužívaných a znásilňovaných pojmů, slovo demokracie by se v něm vyskytovalo na čestném místě. Sluší se proto informovat čtenáře předem, že pod tímto chameleonským pojmem mám dnes na mysli způsob řízení věcí veřejných, aktuálně aplikovaný od Portugalska po Slovensko. Způsob, který je mimo jiné charakteristický až pedantským dodržováním řady pravidel, jejichž smysl (byl-li kdy jaký) se dílem přežil, dílem byl zapomenut, dílem převrácen z nohou na hlavu.

Tato demokracie je vládou zastupitelských elit, které ale žádnými elitami ve skutečnosti nejsou. Nezastupují voliče, kteří pro ně hlasovali, ale ty, kteří jsou schopni dobře zaplatit. Tato demokracie dbá formálně na svobody občanů, ty jsou však reálně tvrdě omezeny mantinely jejich ekonomické situace. Panuje též jakási formální rovnost, spočívající snad v tom, že i s miliardářem může obyčejný člověk jednat vestoje. Nikdy však nebude schopen najmout a zaplatit jeho právníky, lékaře či jeho mediální služebnictvo. Nejsme si rovni už ani před Bohem, protože i mystickou víru v něho jsme zaměnili za politický rituál. Jsme tříděni a zařazováni do kastovní hierarchie výlučně podle ekonomické užitečnosti. Nedostatečně užiteční se propadají mezi nedotknutelné a je jim zákonem vypočtena almužna. Nebo také ne. Soucit, pochopení, lásku k bližnímu tato demokracie nezná – nepatří mezi operace přinášející zisk.

Deformace naší psychiky podle zásad podvojného účetnictví vede ke ztrátě hrdosti, ke ztrátě důstojnosti. A v tom jsme si opravdu rovni, neboť lidskou důstojnost ztrácí jak utlačovaní, tak utlačovatelé. Absence důstojnosti lidi degraduje z božského piedestalu zpět do libidinózního světa přírody. Jakkoli není toto zavržení vždy artikulováno vědomě, o to víc bolí.

Ve snaze překonat depresi z vlastní dehonestace ve veřejném prostoru budujeme soukromé enklávy existence oddělené vysokými zdmi. Za nimi pak můžeme imitovat bez zábran všechny dobré vlastnosti, které jsme venku museli odhodit. Stáváme se znovu lidmi. Nesnáz je v tom, že zdi, kterými jsme ohradili své soukromí, nás sice ochraňují, ale také nám zabraňují dění venku sledovat a ovlivňovat.

Právo vybírat si demokraticky své zástupce je na nic, vylezeme-li ze své díry jen jednou za čtyři roky a oslněni přemírou politické reklamy vyrazíme do volebních místností rozhodovat a vládnout. Správné rozhodování je založeno na správných informacích. Ty však dnes neodlišíme od těch dobře zfalšovaných, jakkoli se lidský druh pyšní schopností vybírat i ze zpráv deformovaných a neúplných intuitivně pravdivé jádro. K tomu je však nutná neustávající pozornost a zájem o veřejné dění, neboť ani naše intuice nevaří z čisté vody.

Absence zájmu občanů o politiku, nahrazení skutečné vládnoucí elity hordou loutek a neochota mocných v zákulisí převzít otevřeně politickou odpovědnost (protože to nenese žádný zisk) vytvářejí společně mocenské vakuum, produkující chaos a nevládu. Chaos, který nás při občasných návštěvách veřejného prostoru tak šokuje a z jehož existence obviňujeme všechny ostatní, jen ne sami sebe.

Politici – poprvé od dob císaře pána sami bez kvalitních úředníků – jsou bezradní, nazí, hloupí a neschopní. Země dosud řízena špatně už není řízena vůbec. Vrší se chyba na chybu. Ani zadlužování státu, které dlouho záplatovalo rozpadající se oponu, na kterou jsme před dvaceti lety namalovali obraz lepších zítřků, už nepomáhá.

V této době politických povodní přicházejí převtělenci – někteří kradmo, někteří s fanfárami. Mají společné to, že přinášejí jednoduchá a spásná řešení našich problémů. Občané jásají. Avšak předčasně. Neboť společným jmenovatelem návštěv ze záhrobí je rozklad. Rozklad rituálů demokracie, o kterých sice moc nevíme k čemu jsou, které by však ještě mohly posloužit ke stavbě nové budovy. Neboť tu starou už opravit nelze.

Nová stavba musí respektovat skutečnost, že společnost i jednotlivci ji tvořící jsou jiní, než ti, kteří před více než dvěma sty lety stavěli budovu původní. Nová stavba musí být pevností chránící nás před běsem globálního ekonomického tyranosaura. Její budování nebude jednoduché, bude to stát hodně slz a potu a dřiny, často bez naděje. A především: budou k tomu potřeba ruce těch, kteří jsou dnes zalezlí za zdmi svých soukromých prostorů a prostůrků.

Přesvědčit k práci, námaze a riziku tuto po mejdanu devadesátých let spokojeně dřímající většinu, dnes nelze. Ale snad někdy v budoucnosti ano. Ovšem připraví-li nás převtělenci o ony zprofanované demokratické rituály, nebude možno nový dům postavit vůbec. Dokud se dodržují rituály, byť se jejich smysl vytratil, žije naděje. Proto je musíme hájit a nedat se obelhat vidinou pečených holubů, které nám nabízejí za cenu zavřených očí.

Je to stále stejné. Dravci jménem dav předhodí zdechlinu geniální akce, ten ji mlaskavě zlikviduje a jme se s plným břichem relaxovat. Pak přijde série těch pravých, nenápadných, dobře cílených změn. A až se probudíme, bude veta po zbytcích svobody, rovnosti a bratrství, na které nás ve šťastných devadesátých nalákali.

Jedna z mnoha her, určených k boření rituálů demokracie, se právě hraje na Pražském hradě. Nejde o to, že přímá volba změnila prezidentovy možnosti, to je jen šalebný argument, které nás má odradit od podpory prvků přímé demokracie. Miloš Zeman by postupoval v dané situaci stejně, byl-li by zvolen sněmovnou. Oříškem k rozlousknutí není ani podpora či nepodpora sociální demokracie nové vládě – vždyť opozice nemá ve sněmovně většinu a ani David Rath by nepomohl Rusnokovi k vítězství. Bez přeběhlíků. Problémem není ani Fischerův stroj na peníze, to už je jen komediální přídavek k dramatu, ba ani rozhodnutí Nejvyššího soudu vyviňující tři mládence z pece ohnivé.

Podstatné je, že vláda, stvořená vůlí jednoho člověka, bez toho, že by se prokázala důvěrou volených zástupců občanů této země, se fakticky ujala řízení země. Jakkoli jsou dnešní poslanci neschopní, je nutno kvůli budoucnosti trvat na jejich právech rozhodnout o tom, kdo bude tuto zemi řídit. Není to však zvůle Miloše Zemana, co nás musí provokovat. Ten jen využil skuliny, která vznikla nekvalitní prací tvůrců české ústavy a kterou „zákonodárci“ od té doby nenapravili. Nebo napravit nechtěli?

Proč se alespoň teď Sněmovna urychleně nesejde a neodhlasuje zákon (patrně by nemusel být ani ústavní), že každá nová vláda se může nastěhovat do Strakovky až když získá důvěru parlamentu? Není to náhodou proto, že neúplatní představitelé naší skvělé demokracie čekají, jaké prebendy jim Rusnokova vláda nabídne za jedno zdvižení ruky?

Volili jsme poslance, volili jsme prezidenta. Ale ne prezidenta vládnoucího mocnou rukou, ale osobu, o které nás dvacet let přesvědčovali, že je určená jen ke kladení věnců a k novoročním projevům. Dle rituálů demokracie jsou mocnými a za stav státu zodpovědnými osobami poslanci. Tito lidé se však momentálně zabývají tím, jak vykonat vendetu na prezidentovi, který na ně udělal dlouhý nos, místo aby vyloučili ze systému zadní branku otevřenou ekonomickému fašismu. Zadní branku, kterou nám zbrojnoši byznysu pronikají až do kuchyně. Stačí se podívat na curriculum vitae nových ministrů a na lidi, které si tito uzurpátoři moci přivádějí do svých úřadů.

Není patrně náhodou, že česká ústavní fraška vrcholí právě v době dovolených. Přesto je s podivem, proč strkají hlavu do písku i alternativní iniciativy, které samy sebe pasovaly na husy demokracie. Proč na poplach neštěkají skvělí médiální psi? Proč se všichni raději věnují migrénám paní Nagyové? Máme vlastně vůbec ještě šanci kdy se vyvléci se ze sametových řetězů objímačů stromů?

Publikováno v Britských listech 17.07.2013