Sezóna makroekonomických pastí

„Když dluhy nemají kam růst, ani ekonomika neroste. V České republice prostor pro růst dluhů stále je.“

Pavel Kohout

Čas letí jako spřežení a za chvíli tu máme parlamentní volby. A s nimi přichází ta správná doba ke kladení makroekonomických pastí. Občané, kteří se po tři roky zabývali děláním peněz či děláním dětí (ti šťastní obojím), zapomněli co jim bylo podstrkováno před volbami minulými a jsou opět vděčnou kořistí pro mediální makroekonomickou sebranku.

Před minulými volbami – ve strachu z všemocného Paroubka – to pravice přehnala se sliby střídmosti a spořivosti. A ctižádostivý ministr financí , u vědomí, že toto je pro něj možná poslední vládní angažmá, se rozhodl strávit poslední chvíle u kormidla zlomyslným osekáváním nejen plebejců (to se může) ale i bohatých. Ti i oni teď úpí, že hospodářství strádá. Nutno je podpořit, nastražit jámy, pěkně naostřit kůly a dobře zamaskovat. Občané, pojďte si poslechnout …

Říkám si, k čemu, že ty vysoké školy ekonomické jsou. Na co mají excelentní národohospodářské fakulty a skvělé laboratoře experimentální ekonomie. Vždyť absolventi těch bohulibých ústavů drmolí stále tutéž mantru, jako by věřili, že jednou se přece přání stane skutečností. Ovládáme ekonomiku, ovládáme ekonomiku, ovládáme… Kdyby to byla pravda, mohlo by to být ještě horší. Pravda naštěstí je, že ekonomický organismus neřídí nikdo. Ekonomika je živý tvor, který disponuje schopností organizovat sama sebe (ZDE a ZDE). Čím víc se ho snažíme z politických a ekonomických center řídit, tím víc se blížíme ke stavu, kdy on ovládne nás.

Ne že by politici a makroekonomové s ekonomikou nemohli nic dělat. Ekonomický organismus disponuje oproti naším tělům schopností evoluce, která nevyžaduje opětovné umírání – tedy alespoň zatím. Překotný vývoj ale vede často ke vzniku novotvarů a kapitalistický otesánek neprospívá jak by měl. Hezkým příkladem je rakovinné bujení finančního kapitálu. Tvor má mechanismy, jak se s nemocí vypořádat. My jim říkáme krize. Zde by mohla politická reprezentace pomoci. Nikoli zásahem do orloje, ale péčí o lidské jedince, kteří nutnou krizí nevině trpí. Naši politici se – s pomocí našich peněz – však snaží krize potlačovat a léčení bránit. Zadělávají tak sobě (i nám) na další, větší krize.

Na ty, kteří si ještě pamatují, jak dopadli poroučející větru a dešti a proto slibům o lepším řízení ekonomiky nevěří, je nastražená jiná past. Daňová. Každý stát si vytvořil nádrž, do které odvádí ve formě daní část v ekonomice obíhajícího (likvidního) kapitálu. Tento energetický nápoj však stát nevypije jak nám namlouvají. Ani se nevsákne do země. Stát prostě nemá jinou možnost, než daňovou vodu pustit z kopce dolů stejnou cestou, jak teče voda ostatní, aby roztočila mlýnská kola hospodářství. Stát jen – chytře nebo hloupě – otvírá stavidla a velí kudy voda poteče. Ano, existují způsoby, jak vodu z našeho údolí odvádět do údolí jiných, to však není specialitou státu. To činí místní bohatí nebo firmy vlastněné zahraničním kapitálem.

Zvyšování daní může vést k lokálním ztrátám, ty jsou však vyváženy ziskem v jiných lokalitách. Makroekonomicky je to nula od nuly a báchorky o tom jak daně ničí ekonomiku jsou nesmysl. Až na jeden zvláštní případ. Voda nabitá energií – tedy likvidní kapitál – se dá použít nejen k pohonu mlýnských kol, ale také – řekněme – k hloubení artézských studní, ze kterých tryská voda nová. Nové investice zmnožují (vyrábějí) nový kapitál. Čím je ho v údolí víc, tím jsou lidé bohatší a líp se jim žije.

Státy neumí hloubit artézské studně. Ne, že by se o to nepokoušely, ale jen kopou koryta v písku a voda se do nich vsakuje bez užitku. Investování je prostě podnikání s rizikem a imperativem zisku. Na to žádný stát nemá. Existují sice způsoby, jak z daní podpořit investiční aktivity bez přímého zapojení státních úředníků do hazardu podnikání. Že se tak neděje, je námět na samostatný příběh. Nicméně: veškeré investice ekonomických subjektů jsou (s určitým zpožděním, pravda) považovány za náklady a odečítány z daňového základu. Proto ani takto daně nemohou brzdit rozvoj ekonomiky.

Kopání ekonomických pastí musí u nás dobře vynášet. Kopáči zvučných jmen se hrnou i ze zahraničí. Jeden švýcarský institut nám dokonce tvrdí, že Česká republika ztrácí konkurenceschopnost, protože má vysokou celkovou míru zdanění práce (daň ze mzdy + sociální pojištění + zdravotní pojištění). Výsledkem tohoto nesmyslného konstatování je – jak jinak – doporučení snížit daně, zvýšit věk odchodu do důchodu a převést starobní pojištění na soukromé fondy.

Průměrná hrubá mzda (medián) v České republice je 4,4 EUR na hodinu práce. Z toho my zaměstnanci odvádíme kumulovaně něco přes 42 %. Průměrná hodinová mzda v Rakousku činí 13 EUR (Německo 15,4 EUR, Francie 13,6 EUR, Itálie 11,9 EUR). V Rakousku je zdanění práce průměrně 48 %, Průměrný zaměstnanec tedy odvede z hodiny mzdy 6,24 EUR, průměrný Čech 1,85 EUR. Je třeba něco dodávat o naší konkurenceschopnosti a výši našich daní?

Je třeba něco dodat o těch, kteří ekonomické pasti vymýšlejí. Oni samozřejmě vědí, že operují s nesmysly. Spoléhají na to, že v dnešní uspěchané době nemá průměrný občan čas ověřovat si na několikrát tvrzení, která na první pohled vypadají tak hezky a jednoduše a rozumně. Občan často ani nechce, má svých starostí dost. Ale informace v mysli uvízne. Je tu proto velké nebezpečí, že voliči uvěří i tomu největšímu podvodu, který se na nás šije. I když – kolem a kolem – on to ani podvod není. Je to ověřený způsob, jak může stát zařídit růst ekonomiky.

Jestliže přivedeme do našeho údolí vodu z vedlejších údolí, roztočí se kola jedna radost. A zdánlivě bez námahy. Jestliže si stát (kraj, město, vesnice) půjčí, je tu najednou možnost jak financovat dálnice a nakupovat nový software. A také třeba možnost jak zvýšit důchody nebo přidat státním zaměstnancům na platech. Zaměstnat víc policistů. Zvýšit podporu na mateřské dovolené. A skrze tyto a další otevřená stavidla zvýšit výrobu, zvýšit HDP. Již nikdy recese!

Žijeme už celé generace v bezpečném světě. Snad jen vášniví čtenáři historických románů si dovedou představit, jaké to bylo v době, kdy cesta z města do města byla dobrodružstvím, ve kterém šlo o životy, nebo alespoň o majetky. Náš svět je bezpečný, protože jsme si zavedli pravidla. Pravidlo, že krást se nemá, pravidlo, že půjčené se musí vrátit. V rámci těchto pravidel se pohybují i právnické a fyzické osoby, které se zabývají tím, že půjčují peníze. Stává se, že lidé, firmy či státy nejsou schopny půjčky splácet. Pro tento případ existují pravidla, která vrácení peněz vynucují. Pravidla o exekucích, konkursech, nucených správách. Nepěkná, vylepšení hodná, ale nutná pravidla. Kdyby jich nebylo, museli bychom se zase bát cestovat z města do města.

Oškliví se mi způsoby bank, oškliví se mi diktáty finančních instituci, oškliví se mi Mezinárodní měnový fond a jeho kryptopolitika made in USA. Je ale neoddiskutovatelným faktem, že dveře tomuto obtížnému hmyzu otevřeli – svou neuváženou spotřebou nebo nezájmem o veřejné rozkrádání státních peněz – dnešní dlužníci. Neexistuje prostředek, jak jejich dluhy vymoci bezbolestně. Neexistuje jiný prostředek, jak varovat ostatní – pozor, vracejte své dluhy – než jejich utrpení. Neboť přistoupíme-li na revoluční politiku nevracení státních dluhů, jak dlouho to bude trvat, než gangsteři a banksteři budou i nás beztrestně připravovat o naše úspory? Je jen jediná cesta, jak se bránit této největší pasti ze všech pastí – nedělat dluhy!

Nevěřte těm co říkají (zleva i zprava), že to není tak zlé, že si ještě můžeme půjčit. Proboha, vždyť my si nikdy půjčovat nepřestali! Naše veřejné dluhy rostou tempem, které bychom považovali před deseti lety za vražedné. A právě teď nás Bůh ústy makroekonomických lhářů dál pokouší. Povodněmi. To je přeci tak hezký argument k dalšímu zadlužení. Všechny stavební firmy oslavují. A vláda s nimi, protože každá katastrofa zvýší DPH. Se zatnutými zuby prosím Miroslava Kalouska (jak ho nemám rád): nedovolte to, šetřte dál, šetřte víc!

Publikováno v Britských listech 11.06.2013

Daně: velká ekonomická lež

Říkají nám, že žijeme ve světě informačních technologií. Omyl. Žijeme ve světě dezinformačních technologií. Dezinformace nejsou náhodným produktem, omylem, nedopatřením. Dezinformace jsou principem ovládajícím klidně, nenápadně, ale rozhodně, náš svět. Ekonomika jim poskytuje živné pole tak, jako je Petriho misky naplněné bujonem poskytují smrtelně nebezpečným bakteriím. A jednou z množících se kolonií dezinformačních bakterií jsou lži o daních.

Daně historicky vznikly ještě dříve než peníze. Mocní totiž (ještě předtím než se stali mocnými) potřebovali jíst, pít, oblékat se, vyzbrojovat a mít krásné ženy a/nebo muže. To vše jim ti ne mocní museli zajišťovat. Ne ale zadarmo, jak nás učili v komunistické škole. Mocní je ochraňovali. A můžeme mi věřit, že v tehdejším světě bylo ochrany zapotřebí.

Leč čas pokročil a vše se změnilo. Vznikly peníze, vznikly státy. Co se nezměnilo byly daně a důvod jejich vymáhání. Pak ovšem vznikla demokracie – ten nejlepší z možných systémů vlády. A daně začali platit jak mocní, tak ne mocní. Padni komu padni. To se mocným nelíbilo a tak vymysleli kapitalismus. Malé daně státu, velké daně investorům. Geniální zjednodušení. Cestou změn se však něco vytratilo. Odvěká povinnost příjemců desátků ochraňovat platící poddané.

Lidé potřebují přátele, ochránce, autority. To je základ, který dovoluje vznikat pocitu lidské důstojnosti. A není li tato potřeba naplněna, vede to k tragickým koncům (jak dobře víme my rozvedení). Proto povolali bohatí ekonomické mágy, kteří svým kázáním přesvědčili lid, že není od věci nechat bohatým v potu tváře vydělané peníze, protože i oni platí daně a tím přenášejí svou odvěkou povinnost na stát.

Chvíli se zdálo, že to funguje. Stát ochraňoval ty, kteří válčili v ekonomických bitvách i ty, kteří zraněni nebo příliš staří na válku peněz. A mágové kázali o daru, který bohatí investoři přinášejí ze své dobroty a z ušetřených daní ostatním. Dar se jmenoval růst. Byl to zázračný dar, protože způsoboval, že všichni bohatli, ekonomika rostla, rostly mzdy, rostly státní výdaje. A daně klesaly. Prostě zázrak.

Pak ovšem přišla krize. Kapitalistický systém totiž není dobře promazaný stroj pracující podle pokynů ekonomických mágů, kteří se pasovali na hodináře. Je to mnohovrstevnatý superorganismus kombinující v sobě prvky chaosu a komplexního řádu na základě mnohonásobného opakování jednoduchého pravidla: maximalizace zisku. Komplexní ekonomický chaos funguje na principu obrovského množství pozitivních a negativních zpětných vazeb, které se formovaly v průběhu staleté evoluce.

Evoluce v ekonomice (stejně jako v přírodě) však neprobíhá hladce a bezbolestně, ale ve skocích v důsledku kritického nahromadění nesprávných rozhodnutí. Například když zvířata nebo banky přerostou své optimální rozměry. Množství špatných rozhodnutí v posledních padesáti letech přineslo několik předzvěstných zadrhnutí, ale protože jsme na ně nereagovali, vypukla v roce 2008 krize velká. Dostali jsme jako lidstvo pár facek a možnost vykročit po cestě evoluce k dokonalejší ekonomice. Mocní a bohatí vybrali za nás: žádná evoluce nebude. Namísto toho je krize hýčkána za peníze daňových poplatníků. Není divu, že prospívá a roste.

Potřetí proto byli povoláni ekonomičtí mágové a jali se vysvětlovat a uklidňovat. Svědčí o nezlomné lidské touze po vlastní důstojnosti, že i tentokrát jim nasloucháme a necháváme se kolébat nesmyslnými, alogickými a protiřečícími si argumenty. A pak, že je člověk racionálně uvažující tvor!

Ve skutečnosti nám lžou. Ne že by ekonomové nerozuměli základním funkcím tržního hospodářství, lžou nám záměrně. Neboť vědí, vybrané daně se do ekonomiky vrátí a nejen, že ji neohrozí, správně použité jí mohou v krizi naopak posílit. Vybrané daně jsou totiž kapitál a kapitál nejsou peníze na domácnost. Přestože u daní (těch vybraných) se jedná o kapitál likvidní, není to proto, že je státem likvidován, ale proto, že se přelévá (anglicky liquid = kapalina).

My ale bráníme zvýšení daně z přidané hodnoty, řeknou rebelové. A zvýší-li se daň z přidané hodnoty, lidé budou méně nakupovat, nebo stejně nakupovat a méně spořit. Hloupost, říkám já. Prostředky vybrané na DPH jsou použity stejným nebo podobným způsobem jako ostatní daně. Ano, stát přerozděluje (transferuje) část získaných daňových prostředků jiným utrácečům jako jsou města a obce. I tyto subjekty je však zákonitě nevratně vyplaví do vnitřní ekonomiky ČR.

Výjimku tvoří obsluha dluhů, které si stát vytvořil buď nadměrným utrácením nebo nedostatečným vybíráním daní v minulosti. Tyto důsledky špatné hospodářské politiky všech polistopadových vlád nás připravují ročně o 50 miliard Kč (1,4 % HDP), které jsou nevratně ztraceny. To je jeden z důvodů proč česká ekonomika neprospívá tak, jak by mohla. Jaké jsou další důvody toho, že z evropského tygříka, kterým byla ještě začátkem milénia, vyrostla v ošklivé kačátko?

Především je to proto, že skutečně klesá spotřeba českých domácností. Přesněji řečeno klesají úvěry, které si racionálně uvažující české domácnosti berou. Do ekonomiky tak každým rokem přitéká o sto miliard méně než v letech nadšeného budování kapitalismu (2,8 % HDP). Klesají ovšem také investice do průmyslu a zemědělství (byly-li tam kdy jaké). Naše podniky vyrostlé díky zahraničním investicím ( se přesunuly ze stádia očekávání (kdy investuji) do stádia dojení (kdy vytahuje zpět i ten kapitál, který neteče. V letech 1998 – 2010 přitékalo do české ekonomiky na investicích 130 – 220 miliard Kč ročně (větší část těchto investic se promítla v průběhu času do do výkonů tvořících sumu HDP. V roce 2011 však už pramínek investic zeslábl na 95 miliard. Odhadem se toto snížení mohlo promítnout do HDP částkou – 50 mld Kč (1,4 %).

Za špatnými výkony české ekonomiky tedy stojí povinnost státu platit úroky z půjček, nižší rychlost zadlužování českých domácností, odvody zisků do zahraničí a ovšem i nižší než možný export, za který patrně skutečně může globální krize. Ani placení daní, ani výplaty sociálních dávek, ani důchodci ekonomiku ČR neohrožují. Možná, že byste si teď řekli, že Vysoká škola ekonomická je na nic, když ani ty esa z NERVU tohle neví. A to by byla chyba – škola je to lepší než myslíte (i když pro funkci makroekonoma je chemie nenahraditelná, taky jsem chemik). Zmínění nervní mágové to totiž dobře vědí. Jen nám to neříkají. Proč?

Protože všichni naši makroekonomové, analytici a finanční experti mají dobře spočítáno kam to všechno povede a kdo je platí. Oni také dobře vědí, že celá Evropa v nejbližších dvaceti letech (a možná už nikdy) ekonomicky neporoste. Že se v EU nejedná o krizi globální, ale regionálně systémovou, která nepomine ani kdyby se obnovil globální růst. Oni hájí své vysoké příjmy a příjmy svých chlebodárců – velkých bankovních domů, průmyslových gigantů a dovozců zboží. Spoléhají na to, že státu nezbude než nahradit nevybrané daně dalším zadlužováním, protože schodky státního a veřejných rozpočtů krýt býti musí.

Uvědomujete si, že – po všech těch parlamentních scénách v uplynulých dvou letech, všech natočených záznamech podplácení, všech pádech stran a převlékání kabátů – jsme se dostali do situace, že si ročně půjčujeme stále ještě více než kdy v letech1993 – 2008? Uvědomuje si, že abychom obrátili vývoj, potřebovali bychom ušetřit v roce 2013 ještě dalších sto až sto padesát miliard korun?

Že tak nečiníme, je ta pravá cesta do pekel. Banky, které kupují české dluhopisy jsou evolucí vyšlechtění bezohlední predátoři. Nelze jinak, protože takový je zákon přežití v kapitalistické džungli. Ale Bůh (vesmírné síly, osud či náhoda – podle vašeho vkusu) je tak velkorysý, že nám v on line reality show denně ukazuje, jaký je osud zemí, které se jim dostanou do drápů. Zamyslete se, zamyslete se víc a déle. Ještě stále nechcete platit vyšší daně?

Kapitalismus má láska

Ve vážných dobách, kdy se odkládají plány na nová auta a z dovolenkových itinerářů se škrtají adrenalinové destinace, opět přichází čas. Čas oprášit strašidlo kapitalismu a vyrazit do ulic pod vlajkou nové ekonomické politiky. Přestože od Saint-Simona přes Marxe, Lenina a Maa je historie plná příkladů jak katastrofický a marný je tento boj. Jak smrtící jsou iluze o vytváření nových lepších zítřků.

Žijeme ve světě modelů, daleko od reality. Naše mysl jí není schopná zachytit v celé složitosti, propojenosti a chaotičnosti. Tváře přátel jsou jen sumou rychle rozpoznatelných detailů. Milovaná osoba je deformovanou kopií našeho ega doplněnou o pár emocí. Úžasná lidská dramata jsou substituována příběhy ze slov, ve kterých chrastí bezduché kostry.

Našemu vědomí je přesto předkládána skoro dokonalá, dekomprimovaná iluze. Naše nevědomá schopnost pracovat s modely a nahrazovat jimi realitu však často klame. Je-li nám implantován kvalitně navržený model (o což se stará armáda dobře placených kreativců), naše mysl ho zkombinuje s několika málo vlastními reálnými vstupy a převede na iluzi, kterou vnímáme jako plnohodnotnou skutečnost.

Cesta jak omezit vliv falešných realit, vede skrze uvědomění si existence modelových světů. Je třeba naše modely zkoumat a pak opatrně ovlivňovat. Oprostit modelové konstrukce od nánosů propagandy. Přizpůsobit je dynamickému, akauzálnímu víru vesmíru. Vesmíru, jehož částí je i množina procesů, eufemisticky nazývaná kapitalistická ekonomika. Neoddělena v čase a prostoru od ostatních událostí, je ve světě modelů přesto izolovaně projektována díky svému specifickému charakteru.

Interpretace ekonomických procesů je základem všech moderních ideologií. Je alfou a omegou úvah o změnách v lidské společnosti. Adekvátní model ekonomiky je důležitý pro každého z nás, neboť na něm stavíme celý svůj světonázor. Bohužel úspěch přírodních věd, v nichž už od renesance tvoříme modely hezkých strojů, nás láká použít toto paradigma i v ekonomice. K tomu s chutí přispívají sami ekonomové, v touze nabídnout své dobře oceněné (chtělo by se říci do zlatova vypečené) služby.

Úspěch komunistických hnutí v dvacátém století lze do značné míry připsat srozumitelným ekonomickým modelům, které prezentovaly kapitalismus jako stroj pracující podle poznatelných zákonitostí. Závěrem „objektivního“ bádání bylo pak přesvědčení, že svým zlem neodvratně sám sebe nahlodávající systém je možno nahradit alternativním, pochopitelně spravedlivým, ekonomickým pořádkem.

I v současnosti nepřeberné množství expertů vysvětluje dnes to a zítra ono, aniž by si lámali hlavu tím, že popírají jeden druhého i sami sebe. Výplody jejich fantazie formují náš pohled na svět. Neboť desetitisíce let kultivovaná schopnost tvorby intuitivních modelů reality byla zavržena ve prospěch prefabrikovaných domečků z karet zvaných peníze. Je přece tak pohodlné převzít názory těch, co věci rozumí.

Svět ekonomiky ponouká – snad díky historickému počítání peněz – k vytváření matematizovaných modelů a objektivizovaných teorií ještě více než fyzika a chemie. Přes staletí úporné (ne úplně nezištné) snahy, však můžeme konstatovat, že praktický ekonomický úspěch (který je měřítkem kvality modelu), se stále jaksi vyhýbá profesorům ekonomie a jako na potvoru postihuje osoby, které často nemají ani základní vzdělání. Mají ale ten nenáviděný a záviděný – talent.

Jestliže klasické modely nefungují, zkusme tedy jeden alternativní. Představme si kapitalismus jako časově proměnný soubor aktivit miliard inteligentních subjektů v ekonomické kapsli vymezené imperativem zisku a jeho maximalizace. Ono společenství zisku můžeme chápat jako organizovanou, inteligentní síť nebo tkáň, bez dedikovaného nejvyššího centra. Není-li nejvyššího, musí se síť organizovat samovolně, na základě vlastností a schopností a vůle nás všech – svých buněk.

V ekonomickém prostoru tančí v nekonečném reji miliardy světélek. Každé značí jednu lidskou bytost, jednu upsanou duši. Vesmír kapitalismu však prozařují i jiná světla. Silná a studená. Kolektivní inteligentní subjekty, jimž ne neprávem říkáme osoby právnické. Entity, jejichž inteligence pochází od lidských bytostí, ale výsledné chování lidské není. Predátoři, zocelení v konkurenčních bitvách, nepěstují luxus citů. Predátoři se specifickou morálkou existují mimo kategorie dobra a zla.

Lidské i nelidské buňky se podle svých schopností, potřeb a cílů v daných podmínmkách seskupují – někdy respektujíce určité zákonitosti, někdy náhodu a osud. Vytvářejí proměnné struktury, hierarchie a gradienty. Přehodnocují své priority a hledají lepší zařazení. Úspěšné se replikuje a zdokonaluje, nefunkční zaniká. A tepnami ekonomické tkáně neustále proudí suroviny, zboží, kapitál a myšlenky.

Náš model je – jako vždy – zjednodušenou a nedokonalou napodobeninou reality. Napodobeninou, která však umožňuje nahlížet dění pod jiným úhlem, než který je nám masivně podstrkován. Nahlédneme, že kapitalismus mohl vzniknout jen díky svobodnému pohybu lidských buněk. Kapitalismus proto nemůže vzniknout a zdravě prosperovat tam, kde jsou lidské svobody omezeny. Jeho implantace jako hotového produktu do totalitních společností je možná jen potud, pokud jsou zde alespoň selektivně uvolněny svobody jednání v ekonomickém prostoru. Opačně ovšem platí, že implantace jakéhokoli jiného, umělého ekonomického systému do svobodné společnosti vede k omezení lidských svobod v ekonomickém a následně (jak víme ze zkušenosti) i ve veřejném prostoru.

Nahlédneme taktéž, že všechna zla, která kapitalismus produkuje, jsou zla pocházející z nás samých, z našich charakterů, z našich vlastností. Nahlédneme, že forma ekonomického zřízení není primárně závislá na úrovni výrobních prostředků. Je závislá na duševní úrovni lidských jedinců, na formě organizace lidské společnosti, je závislá na úrovni svobody, kterou společnost jedinci poskytuje.

Samovolně zrozený kapitalistický Frankenstein má zajisté odpudivé temné rysy. Jsou to ale rysy našich charakterů. Jakkoli to, co jedni považují za neetické a nemorální, považují jiní za zákonité, legální a logické. Je ale také géniem s inteligencí, která – s pokorou přiznáváno – přesahuje tu lidskou. Inteligencí, které nejsme s to zcela porozumět.

Nemůžeme-li porozumět, můžeme pozorovat. Například pozoruhodný proces zrození, růstu a zanikání nových ekonomických subjektů. Inkubátor, ve kterém se neustále rodí myšlenky, projekty. Nováčkové vstupují na trh aby buď zvítězili nebo padli. Za cenu obrovského vypětí protagonistů soutěží o cenu, kterou je přízeň investorů. Investoři sází v loterii, v níž jako losy vyhrávají vlastnictví nové výrobky, služby, technologie.

Mnohé ořechové skořápky se potopí jen co dostanou šanci. Ty, které uspějí v prvním vyplutí, jsou většinou – přes heroické nasazení posádek – stejně odsouzeny klesnout na rozbouřeném moři ke dnu. Jen malé procento dopluje do klidnějších přístavů stabilních zakázek, černých čísel účetních bilancí a zisků na firemních kontech. A úplně malé procento z těch šťastných čeká raketový vzestup. V průběhu celého procesu jsou jednotliví soutěžící opakovaně testováni, jsou jim kladeny nepředvídatelné nástrahy, podstupují nebezpečná dobrodružství. O úspěchu v konečném počtu rozhoduje náhoda, načasování, nálada, ale především schopnosti a síla.

Obrovským a nenahraditelným ziskem jsou nové hodnoty, šířící se následně jako vlny celým ekonomickým systémem. Vědeckotechnická revoluce, které vděčíme za vysokou životní úroveň atlantické civilizace, se nezrodila v suchopárných pracovnách a laboratořích vědců. Vyrostla na bitevním poli obětovaných firem a firmiček. V bojích, do kterých nemohou úspěšně vstupovat zaměstnanci vlastněné (například formou družstev) entity, protože rozhodování zaměstnanců je vždy konzervativní bez ochoty riskovat až na ostří nože.

V popisu inteligentního chování dnešní ekonomiky by bylo možno pokračovat dál a dál. Banky s úroky nastavovanými (nejen) podle důvěryhodnosti a schopnosti klientů, permanentní ohodnocování podniků prostřednictvím kursu akcií, predikce budoucnosti skrze „future“ obchody na burzách. Je toho mnoho co se zrodilo v průběhu staletí evoluce kapitalismu a co z něj tvoří nenapodobitelně efektivní produkt. Produkt, který je jedinou možnou nadějí, jak uživit stále rostoucí počet obyvatel planety Země.

Ani náš model kapitalistické ekonomiky nemůže nezmínit její krize. Věrni postmarxistické výchově v nich stále vidíme příznak nedokonalosti a neživotnosti systému. Opak je pravdou. Ekologové už dávko zjistili, že příroda není idylický ostrůvek rovnováhy, o který je nám pečovat. Stejně tak kapitalistická ekonomika potřebuje své krize a katastrofy, neboť ony jsou hnacím motorem změn, hnacím motorem evoluce. Ony představují dynamiku ekonomiky a zároveň jsou jejím imunitním systémem. Počínaje tou nejmenší, kterou je zánik malého podniku až po kataklyzmata, jejichž vlny oběhnou svět. V superorganismu, který je nabitý miliardami paralelně pracujících inteligentních procesorů je adaptace, tedy evoluce, nesrovnatelně rychlejší než v přírodě. Vše je zaznamenáno. Každé špatné rozhodnutí, každý organizační prvek, který se neosvědčil, každé technické řešení, které se neujalo.

Ekonomické subjekty a jejich vztahy jsou příkladem věčného opakování na stále vyšší úrovni. Je to jako cvičení z fraktální geometrie. Právě fraktální struktura (přispívající k jednoduchému vytváření větších celků a jejich bezproblémovému zpětnému oddělování) umožňuje rychle absorbovat zkušenosti získané během katastrofických experimentů. Krize jsou jednou z největších vymožeností kapitalismu.

Vůdci, které jsi ke svému neštěstí vybíráme ve volbách, viditelně nechápou a nesdílí tento názor. Nemají rádi, když se věci dějí bez jejich posvěcení a odjakživa zaměňují svou vůli lidskou za vůli boží. A snaží se ekonomické problémy řešit, snaží se katastrofám zabránit. Za naše peníze brání ekonomice v léčení neduhů. Potlačováním katastrof menšího rozsahu připravují pole pro katastrofy vskutku globální. Vlnobití šířené těmito obřími „příhodami“ pak zasáhne každého z nás.

Kapitalismus lidem ubližuje – nejen v dobách krizí. Postrádá, jako každý tvor, citlivost k jednotlivým buňkám svého těla. Jít do práce je prostě tak trochu jako jít do války. Adrenalinové povahy si to vychutnávají a stávají se z nich generálové. Většina však vyhraje protože uteče. Nechává však na bitevním poli své raněné. Zachraňovat a ošetřovat oběti ekonomických bojů, stavět lazarety, to má to být úlohou státu – ne se za peníze daňových poplatníků ekonomických válek účastnit.

Nemůžeme-li porozumět a nechceme-li se účastnit, neznamená to, že nemůžeme regulovat. Imperativem ekonomiky je maximalizace zisku v ekonomickém prostoru. Imperativem demokratické moci je maximalizace lidské důstojnosti ve veřejném prostoru. Demokratická moc musí být ze zákona nadřazena ekonomickým procesům. Nesmí jich být účastna, protože není dostatečně silná aby vyhrála. Jakmile se pravidlo nadřazenosti a neúčasti poruší (a porušuje se všude dnes a denně) pak není jiné cesty, než že demokratická moc přestane být demokratická. Bude ovládnuta a přetvořena na další podřízenou ekonomickou strukturu.

Z nadřazené pozice můžeme regulovat i systém, kterému detailně nerozumíme. V technice na to existuje celé odvětví, trefně zvané regulace černých skříněk. Takto regulovat znamená monitorovat reakce na regulační zásahy, učit se z nich, využívat (známé) zpětné vazby a (známé) přirozené tendence systémů a opatrně kultivovat ty pozitivní a potřebné. Zasahovat konzervativně výhradně vnějšími prostředky. Regulovat daně, cla, velikosti firem, přiměřenost bank. Kontrolovat kvalitu zboží, dodržování práv zaměstnanců. Takto, neomezujíce dynamické funkce systému a jeho samočistící procedury, můžeme prospět ekonomice. Tím, že jí nebudeme škodit.

Vnější prostředky, kterými demokratické vlády dnes teoreticky disponují, jsou dostačující. Umožňují i regulaci neúměrného bohatnutí horních deseti tisíc. Prvotní je připustit, že diference v bohatství musí existovat, neboť jejím prostřednictvím se ekonomice dostává lidské energie Jen díky ní, díky touhám a snům miliónů o úspěchu, může systém fungovat. Prvotní je ale zároveň připustit, že kapitalistický systém rozděluje zisky primárně nespravedlivě a je ho nutno zvnějšku korigovat. Výší daní z příjmů, výší daní z majetku, výší dědické daně. To není solidarita, to je nutnost.

Nesmíme však nikdy propadat představě, že neohrabané zásahy z veřejného prostoru snad donutí ekonomické hráče chovat se bez použití síly podle jakýchsi stanovených pravidel, které obtěžují a dokonce hrozí snížit zisky. Představa, že se veřejní činitelé se nenechají vůlí těchto hráčů ovlivnit, je naivní. Chytíte-li jednoho Ratha, ostatní se poučí. Ale nikdy nepřestanou, jen to budou dělat jinak. Snahám regulaci obejít se proto musí postavit do cesty vysoký plot s ostnatým drátem a zuřivými hlídacími psy.

Stavba plotu mezi ekonomickým a veřejným prostorem není trvalým a uspokojivým řešením. Je to nouzové opatření, které musí následovat po přiznání, že boj musí být veden, že hranici je nutno bránit. Skutečnou změnu charakteru ekonomického systému je však možno realizovat jen skrze změnu vlastností jeho lidských buněk. Láska k bližnímu přemáhající odvěkou touhu vlastnit, ovládat, korumpovat, je jedinou nadějí na trvalou změnu ekonomických vztahů. A láska v tomto pojetí je důležitou politickou kategorií.

Nelze však nečinně čekat až přijde království Boží. V nejbližší budoucnosti se těžko podaří učinit ekonomický systém více přátelským a méně agresivním. Ba hrozí nebezpečí, že než k jeho rekonstrukci bude moci dojít, budeme všichni zakováni do jeho pout. Zadržet vlnu ekonomismu zaplavující vše kolem je v lidských silách. Jen pochopit, že kapitalismus je jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán.

Psáno pro Britské listy v červnu 2012, odmítnuto, upraveno

Evropo, Evropo, do roka a do dne

Žijeme v době konspiračních teorií. Je jich nepočítaně a jsou tak nesmyslné, až je možno nás skrze ně přesvědčit, že žádné konspirace neexistují. Opak je ovšem pravdou, neboť úspěšnými konspiracemi, tedy těmi, které nikdo za konspirace nepovažuje, se to u nás v Evropě jen hemží.

Neboť rozkolísaná Evropa leží na důležité křižovatce dnešního rozkolísaného světa. Kdo získá Evropu, získá velkého žolíka ve hře o světovládu. A proto se pilně a úspěšně konspiruje aniž o tom my, občané Evropy, máme tušení. Neboť hledání řetězů příčin a následků je sice esencí lidské existence, ale preferování instantních a jen zdánlivě smysluplných zřetězení událostí, otáčí orientační ukazatele v krajině naší vnitřní reality většinou špatným směrem.

Chceme-li se podívat na Evropu a neuvíznout při tom v plevelu zdánlivě nevyvratitelných příběhů samozvaných vševědoucích expertů, musíme se stát stopaři. Sledovat sítě souvislostí hluboko do minulosti. Nesmí nás přitom odradit, že takové neošizené sítě jsou potrhané náhodami, procesy v nich probíhající si protiřečí a často prostě postrádají smysl.

U porodu sjednocené Evropy stály tři sudičky: strach z další ničivé války, zájem velkých korporací a hrůza ze Sovětského svazu. Spojení podmíněná vnější hrozbou mají omezené trvání a mizí spolu s hrozbou, ale snáze se uzavírají a udržují. Vnitřní sjednocená architektura ekonomického stylu funguje potud, pokud se týká korporací a nezasahuje do života obyčejným lidem. Eliminace příčin násilných konfliktů jako jednotící imperativ účinná tak dlouho, jak dlouho jsou živé vzpomínky na ty hrůzy těch minulých.

Stát

Výdaje na obranu

[miliardy USD]

Podíl ve světě (%)

Spojené státy americké

698

43,0

Evropa

382

23,5

Evropa (země NATO)

275

16,9

Čínská lidová republika

119

7.3

Rusko

58

3.6

Japonsko

55

3.3

Saudská Arábie

45

2.8

Indie

41

2.5

e zánikem SSSR zdánlivě zaniklo i vnější ohrožení Evropy a tím i základní důvod ke sjednocování kontinentu. Je nepochybné, že Rusko se při svých výbojích historicky orientuje na blízké zahraničí a že za něj přinejmenším část Evropy považuje i dnes. Pro imperiální Rusko je Evropa zakotvená v ruské sféře vlivu lákavým soustem z říše snů, protože ví, že je nemožné kdy prosadit tento sen vojenskou silou. Stačí se podívat na objem vojenských výdajů obou stran. Evropa v NATO má vojenský rozpočet skoro pětkrát vyšší než Rusko.

Znamená to tedy, že Evropská unie je dnes ušetřena kritických vnějších tlaků? Zdaleka ne. My všichni jsme kondiciováni, abychom viděli budoucnost dle Huntingtona jako střet civilizací. Budoucí konflikty ale nevzniknou mezi civilizačními okruhy, ale mezi okruhy ekonomickými. Imperativem kapitalistické ekonomiky je jak kooperace, tak konkurence. Obě janusovské tváře zlaté modly se střídají v divokém rytmu kapitálových spekulací. A rytmus se zrychluje s postupným mizením vstupů (přírodních zdrojů) a výstupů (nových trhů).

Globální ekonomická síť nadto není jednolitá, má fraktální strukturu opakujících se vzorů a tudíž tendenci separovat se na menší zájmové oblasti. Jejich hraniční linie většinou sledují hranice států, národů a společenství, neboť kolektivní lidská tradice je mocná. Uvnitř oblastí je preferována spíše spolupráce, navenek konkurence. Války ekonomické jsou a budou vedeny mezi celky, které sjednocují společné hospodářské zájmy. Jakkoli budou jejich bitvy neúprosné, lze alespoň doufat, že obětí bude méně než ve vojenských střetech minulosti.

Máme-li to štěstí, že cestujeme kosmickou lodi Plejáďanů k planetě Zemi, můžeme si zobrazit (pokročilou optikou vesmířanů, pochopitelně) politická a ekonomická pnutí na pevninách a ostrovech planety, možné budoucí zlomy a konfrontační zóny. Obraz, který se nám naskytne, bude odlišný od toho co vnímáme prostřednictvím našich médií a politiků. Na obrazovkách červeně zazáří dvě konkurenční centra. Spojené státy americké a Evropská unie. Dvě největší a nejpokročilejší ekonomiky světa. Dvě ekonomiky s dvěma měnami, které soutěží o pozici světových rezervních platidel. Dvě mocnosti vyrábějící a vyvážející obdobné spektrum výrobků.

Evropa a USA jsou političtí spojenci. To zdánlivě zneviditelňuje skutečnost, že si ve sféře ekonomiky jdou po krku. Jejich souboj zatím nezřetelný také proto, že Evropa trpí syndromem nesamostatnosti, který v ní zasel dlouhý studenoválečný americký protektorát. Ta východní pak nadto komplexem jakéhosi nedostatku vděčnosti za roli USA při likvidaci sovětského bloku.

Stát

HDP

[miliardy USD]

Veřejný dluh

[% HDP]

Evropská unie

16 242

74,4

Spojené státy americké

14 526

52,9

Čínská lidová republika

5 878

18,2

Japonsko

5 458

192,1

Indie

1 631

59,6

Kanada

1 577

72,3

Rusko

1 479

6,9

Austrálie

1 237

18,6

Turecko

735

48,5

Švýcarsko

527

43,5

vropa je adolescent, který ví že jednou musí z tepla domova do světa, ale nechce se mu. Američané toho využívají, operují islámským terorismem, íránskou bombou, růstem čínského vlivu – a pěstují evergreen jménem ruská hrozba.

Americká politika byla od vzniku Spojených států vždy jednoznačně spjata s vlastními ekonomickými zájmy. Ty dokonce přímo vedly ke vzniku nového státu. Není proto nic divného (ani odsouzeníhodného) na tom, že v obhajobě zájmů domácích ekonomických subjektů pokračuje všemi způsoby i dnes.

Američanům nejvíc vadí možné užší ekonomické propojení Evropy a Ruska. Neboť kdyby se realizovala úzká ekonomická spolupráce Evropské unie a Ruské federace, stal by se náš malý přívěsek Asie ekonomickým pánem světa. Aniž by pak Unie vyvíjela vědomou snahu sesadit Ameriku z trůnu jediné supervelmoci, učinila by tak pouhou svou existencí.

Pro Evropu ztrácející odbytiště v bývalých koloniích je velká východní země lákavou výzvou. Trhem, který navíc platí ne v papírcích nejisté hodnoty, ale v tvrdé měně ropy, plynu, železné rudy, uhlí, dřeva. Rusko je nadto jedním z mála států, který vydělá na globálním oteplování, protože dosud neobyvatelná Sibiř se může stát obilnicí světa a severomořská cesta jeho nejfrekventovanější dopravní tepnou.

Američané se snaží Evropě programově vnutit statut politického invalidy s nulovou vojenskou mocí. Evropští politici nám solidárně zakrývají fakt, že vypořádání se americkým komplexem a navázání úzkých ekonomických vztahů S Ruskem je – možná jedinou – nadějí budoucí Evropy. Jistě, vnitřní politika putinovského Ruska není demokratická a je ze strany Unie oprávněně podrobována kritice. Je ale třeba vidět, že v ruských podmínkách demokracie a svoboda podnikání znamená výprodej přírodního bohatství země zahraničnímu kapitálu. To, že se přemýšlivá ruská elita snaží tuto možnost eliminovat ještě neznamená, že je programově proti demokracii.

Rusko činí určité kroky k implementaci demokratických mechanismů. Další pokrok v této oblasti je však velmi závislý na tom, zda bude v zemi posílena role malých a středních soukromých firem na úkor státních a polostátních korporací. To je nemožné bez přestavby celé ekonomiky, bez budování spotřebního průmyslu, průmyslu služeb a s tím související infrastruktury. A právě tady je pole pro pro unijní aktivitu, neboť má šanci ovlivnit situaci přirozeným, neintervenčním způsobem. Vyžaduje to však jednotnou, silnou a sebevědomou zahraniční politiku.

Soustředění se na jednotnou zahraniční a vojenskou politiku, která (mimo jiné) umožní normalizovat vztahy s Ruskem je pro Unii dnes přirozeným východiskem z integrační krize. Neboť dnes jsme dosáhli hranice možného v oblasti vnitřního sjednocování. Sjednocení Německa (států a státečků s jedním jazykem a skoro identickou kulturou) předcházelo v devatenáctém století více než padesát let politické práce. A přesto, že bylo urychleno vítěznou válkou s Francií, nepodařilo se do nového státu včlenit všechna německy mluvící území! Jak můžeme očekávat, že evropští občané budou (historicky vzato ze dne na den) považovat další kroky ke vzniku Spojených států evropských za svou prioritu?

Vybavení vnitropolitických struktur Unie skutečnou státní mocí, plně bezbariérový vnitřní trh, společná rozpočtová a daňovou politika, fungující jednotná měna – to jsou kroky nepředstavitelné bez omezení suverenity jednotlivých evropských států. Takové pokusy však nutně narážejí na stále větší podprahový odpor plynoucí z jinakosti, z rozdílných mentalit, z rozdílné kolektivní paměti. To se může změnit jen pod katastrofickým tlakem vnějších okolností nebo nástupem jedné či dvou nových generací majících již jednotnou Evropu zakotvenou ve svém systému hodnot.

Odpor společenství, národů a států k integraci, daný jejich instinktivně působící snahou o zachování bezpečnosti a majetku skrze suverenitu, je protipólem snahy evropských politiků, kteří snad bláhově věří, že pokračující vnitřní integrace je východiskem z dluhové pasti. Pokud se ovšem nesnaží vytvořit onen katastrofický tlak, který by nás přiměl se podvolit jejich idejím. Doufejme však, že se jim – jedno ani druhé – nepodaří. Neboť šetření (které je nutné) bolí a jestliže se tato bolest zkombinuje s pocitem, že ne všichni jsou nuceni šetřit stejně a že ti co křičí „chyťte zloděje“ sami kradou, nemůže to dopadnout dobře.

Existující riziko konfrontačního vývoje se navíc dále násobí neomaleným přístupem finančního kapitálu k občanům suverénních států s demokraticky volenými reprezentacemi. Jsou nuceni předávat důležitou část svých pravomocí ne orgánům Unie, ale jakýmsi trojkám a jiným zcela nejasným institucím. To už není jen politická hloupost, to je nebezpečné zahrávání si s ohněm, které může zlikvidovat šedesátiletou snahu vytvořit z Evropy kontinent míru.

To co je nám vnucováno ve vztahu k dění v Řecku, Irsku, Portugalsku a nejnověji také v Itálii a Španělsku, nese všechny známky zdařilé konspirace. Je neštěstím, že zákulisními machinacemi je manipulována především politická levice, která z principu historicky nedůvěřuje společenským a ekonomickým automatismům a ve své pýše preferuje technokratické zásahy do věcí kterým nikdo pořádně nerozumí.

Evropská dluhová krize se přitom dá řešit klidným, hysterie prostým návratem v vlastním měnám u těch států, které si takovou cestu zvolí. Pochopitelně, že přitom někdo přijde o peníze – ale tak už to v kapitalismu chodí, dnes a denně, že investor nemá své nikdy předem jisté. Úkolem Evropské unie není tomuto procesu zabránit, úkolem Evropské unie je ho efektivně organizovat. Návrat k měnám (které budou paralelně doplňovány Eurem) nijak neohrozí pozici evropské rezervní měny, ba naopak bude mít za následek její zpevnění.

Další sjednocování Evropy může zůstat nezpochybněnou dlouhodobou vizí, bude-li v současné etapě preferována společná zahraniční politika a ochrana evropské ekonomiky. Evropa nemůže konkurovat státům třetího světa, kde jsou lidi vykořisťováni a ceny stlačovány na úkor neexistující sociální a zdravotní péče. Evropské státy vždy byly silnými exportéry a dosud se snažily prosazovat maximální otevřenost trhů vůči dovozu cizího zboží. Proto nyní nemohou (ani Německo samo ne) světu říci: už toho máme dost, musíme chránit sami sebe. Evropská unie to z pozice nejsilnější ekonomiky světa říci může.

Posílení vojenské pozice Evropské unie (na úkor vojenské síly jednotlivých jejích států) je podmínkou jednotné a aktivní zahraniční politiky. Nemá nic společného s agresivním imperialismem. Nevycházejí z ostrovní představy, že nejlepší obranou je útok na území nepřítele. Díky dnešní úrovni vojenských technologií (a špionáže) není navíc není problematické rozeznat zda vojenská síla je neútočná skutečně, nebo vytváří-li na potenciálního protivníka tlak skrze opatření navenek obraná, která však posilují vlastní pozice pro útok.

Nechtěné děcko nebo národní tragedie

Demokracie dnešních dnů je jako vybroušený kámen podléhající neodvratné korozi. Některé plochy ještě září, jiné jsou protkané trhlinami, další už připomínají měsíční krajinu. Stále si můžeme například užívat lesku svobody projevu. Proti zjeveným názorům se dosud nebojuje cenzurou ale sofistikovanou dehonestací. A jakkoli nepříjemná, patří do demokratického arzenálu.

Dehonestace stejně jako východní bojová umění využívá k dosažení vítězství hybnosti protivníka. Úspěšně použita proti hnutí zelených (díky exponentům STB, Bursíkovi & Jacques a posléze solárním elektrárnám) je odeslala na marginální okraj politiky. Použita proti odpůrcům radaru v Brdech, nenechala jim ani radost z vítězství. A vypadá to, že dalším cílem pravicových spindoktorů se, po pátečním Hydeparku, stane Holešovská výzva.

Ta je od začátku — nazíráno pražským pohledem — jakési nechtěné děcko. V tomto postoji se koncentruje slabost české neparlamentní opozice, která se těžko smiřuje s mnohostí pravd a jejich relativitou. Holešovská výzva si nadto dovolila žádat jednotu opozičních iniciativ a této (zdaleka ne úplné) jednotě vložila do úst nedomyšlené heslo — pryč s vládou a prezidentem, chceme vládu odborníků.

Je jednoduché kritizovat, ale třeba připustit, že holešovským nedal nikdo do ruky lepší klacek. Opoziční uskupení jsou bohužel (až na anarchisty ovšem) zcela konformní. Vycházejí z faktu, že současná vláda (prezidenta když dovolíte z diskuse vynechám) je demokraticky zvolená a tudíž nezpochybnitelná. Snaží se jí nanejvýš radit a její aktivity z pozic kapitalismu s lidskou tváří korigovat. Zamlčují, že vládnoucí trojice stran podniká soustavně a záměrně nevratné kroky, které nebude možno po příštích volbách vzít zpět. Nikdo už nezruší důchodovou reformu, aniž by se při tom nevystavil mezinárodním arbitrážím. Nikdo nesebere Chrenkovi zdravotní pojišťovny, které zhltne díky změnám v zákonech, které pravicová koalice prosadila. Nepomůžou ani silácká gesta sociální demokracie.

Selhávají-li ti, kdo by měli vymýšlet strategie, přichází ulice s radikálními hesly. Tak to chodí. Tragická není radikálnost, tragická není ani nesnášenlivost, tragické nejsou neprůhledné účty. Tak to chodí. Tragické je to podcenění problémů. Tragické je, že nikdo není schopen rozpracovat technologii přímé demokracie alespoň do té míry, aby o ní mohl mluvit v televizi. Tragické je podcenění schopností a moci kapitalistického systému. Tragické je podcenění inteligence základních pilířů propagovaného způsobu vlády — občanů.

Zeď, na kterou naráží nejen Holešovská výzva, je neschopnost odpovědět na otázku: Co bude potom? Odvoláme vládu a defenestrujeme Klausovy úředníky. Budiž. Prezident uprchne do Chile a Nečas požádá o azyl v Anglii. Budiž. A co bude potom?

V Čechách i na Moravě máme to štěstí, že žijeme od třicetileté války ve fungujícím státě. Někdy lépe, někdy hůře. To se ale může změnit. Nikdo nemá představu, jací kmotři by vybírali vládu odborníků, kam by ona směrovala naše daně, za kolik by si půjčovala. Kdo by formuloval otázky pro referenda, jak by se zabránilo zákulisním machinacím.

Vláda lidu v systému, kdy majetek patří jen nemnohým, nemusí být vůbec tím vysněným rájem, ale cestou do pekla. Nejprve zákulisní a pak zjevná totalita a la Robespierre, pomyslí si občan. Ha, do toho nepůjdu. A dobrá idea přímé demokracie letí do koše spolu Holešovskou výzvou.

Dvě stě let stará ústava USA má pouhé čtyři rukopisné strany, ale popisuje do nejmenších detailů, jak se má v zemi vládnout. Otcové zakladatelé byli velmi chytří, ale také velmi praktičtí lidé. Věděli, že tam, kde se ponechají zadní vrátka, se dříve nebo později objeví rota záškodníků. Rozuměli technologii moci a znali lidské slabosti. Snad by stálo za to je napodobit. Abych jen nekritizoval, pokusil jsem se sám o slohové cvičení na dané téma. Jistě jen čirou náhodou mi vyšlo na čtyři strany. Pokud by někdo z čtenářů měl zájem, možno najít ZDE. Prosím o shovívavost, nejsme přece v televizi.

Publikováno v Britských listech 22.03.2012

Nová doba, staří lidé

Je něco, co nám uniká, co nejsme schopni svými omezenými, racionálně analytickými mozky, uchopit, Co v dnešní poklidné až zapšklé době buší na dveře, hlomozí pod prkny podlah a skučí v komínech. Ano, jsou tu neumětelští ministři, kteří okrádají invalidy a léčí jen bohaté. Ale přece – tato vláda má nezpochybnitelný mandát, který získala ve svobodných volbách. Ano, rozkrádá naše daně, ale ruku na srdce, byly ty před ní lepší? Proč tedy ta úporná nespokojenost, která není následována akcí, která prostě jen kvasí a dělá starost Evropské unii?
Noví nespokojenci jsou podráždění a naštvaní. Cítí znepokojivé svědění, ale neví kde se poškrábat. Ti zkušenější už vědí, kdo za jejich blbou náladu může. Přece kapitalismus. Sedmihlavá hydra ve službách bohatých, která vysává nás ubohých 99 %. Kterou je nutno porazit a nahradit stády ekonomických beránků, kteří se budou otřásat a otřásat. A nám zbyde na práci jen to sbírání zlaťáků.
Nic nového pod sluncem. Už přes dvě stě let se někteří snaží se najít pravidla chodu orloje. Jsou opakovaně vtahováni za šos do nepřehledné změti ozubených koleček, drceni a vyplivováni, v lepším případě jen potlučení a zneuctění. Přesto jich neubývá. Neubývá těch, kteří by vše vyřešili přesunutím několika hřídelí a nepokojů. Těch, kteří denně v potu tváře tu natahují pružiny, tu posunují ručičky. A čekají na změnu, čekají na zázrak.
Sedm je miliard lidí na planetě Zemi. Někteří z nich nemají co jíst, někteří hlady umírají. Kolik jich jen ve dvacátém století umřelo právě vinou hodinářů, co se zpupně domnívali, že změní svět tím, že změní ekonomický systém? Vinou těm, kteří trestuhodně přehlíželi, že kapitalismus není hodinový stroj, ale živý organismus, který není možno naprogramovat, který chodí po chaotických a nepředvídatelných cestičkách vlastní evoluce a kašle na naše ideály.
Ano, máme tu systém založený převážně na našich nízkých pudech, kterými matka příroda nešetřila. Na naší agresivitě, snaze vyniknout, porazit a zničit protivníky. Na naší touze hromadit majetek, ženy, vliv, ovládat, poroučet. Máme tu něco, co je ošklivé, ale nesmírně životaschopné, co nás živí, obléká, dopravuje a ubytovává. A přijde -li na to i pohřbívá. Co s tím uděláme, Houstone?
Tragédií levicové politiky není sociální inženýrství, tragédií levicové politiky (a pravicová jí v tom poslední dobou zdárně sekunduje) je ekonomické inženýrství. Sociální inženýři byli američtí otcové zakladatelé a odvedli skvělé dílo – americkou ústavu. To proto, že realizovali svůj projekt v doméně vytvořené lidskou tvořivostí – ve společenském prostoru. A nepletli se do cesty nepředvídatelnému živelnému hospodářskému expresu.
Ani za feudálů hradní páni osobně nevykořisťovali poddané (pochopitelně pokud nevyužívali Ius primae noctis). Ani dnes zaměstnance nehoní do práce akcionáři, ale k tomu vybraní manažeři. A víte co? Oni to nedělají (většinou) proto aby lidem škodili. Oni tak činí proto, aby koordinovali zaměstnaneckou spolupráci. Protože letadla a lokomotivy se nedají vyrábět bez spolupráce a ta není možná bez hierarchie vůdců a podřízených. Chceš-li demokracii, ohledy, rovnost, opusť ekonomiku. Chceš-li adrenalin, soutěž, úspěch (ale také subsidiaritu a vynucené poklonkování), jsi vítán. Není to hezké, ale je to lidské, je to někdy i zábavné.
Ani člověk společenský se nemůže ekonomice vyhnout. Zásahy však mají být vedeny z pozice vně systému, prostřednictvím daní, cel, poplatků. V technice existuje pojem „regulace černé skříňky“. Proces, jehož mechanismus chodu je neznámý nebo nepředvídatelný, je kupodivu možno regulovat. Tak, že jsou v malých krocích, měněny vnější podmínky a podle pozorované reakce je vybírán další krok. Neleze se do stroje, nepřestavují se hřídele a nepomáhá se pružinám.
Lze-li však ekonomiku regulovat jen zvnějšku, co pak? Nezbývá než nasednout do autobusu, který nás veze k druhé nejoblíbenější atrakci lunaparku Nespokojený svět. Nemohu-li (nesmím, nechci) změnit ekonomický systém, vydám se změnit situaci společenskou. Zpátky k původním hodnotám demokracie nebo vpřed k opravdové lidovládě.
Nejdříve je dobré si ujasnit terminologii. Už zmínění otcové zakladatelé, kteří spustili americký projekt, nemysleli na lidovládu. Jejich úmyslem bylo nepochybně realizovat vládu elity. Ta však měla být v případě potřeby omezována vůlí lidí prostřednictvím validace ve volbách. Zároveň, aby toto omezování bylo funkční, byla kodifikována určitá práva jednotlivců, neomezitelná jednoduše vládnoucí mašinérií. S tím se také nějak svezla nedotknutelnost soukromého majetku. Ale ať tak či tak – lidé v původním demokratickém projektu nejsou vládci, ale nanejvýš arbitry toho, zda je vláda kompetentní. Nejisté řešení, které však podpořeno oním vlastnictvím majetku (aby politik neupadl do nicoty po volebním neúspěchu) se ukázalo překvapivě stabilním. Kdoví — kdyby KSČ přidělovala každému funkcionáři několik milionů do začátku, mohli jsme dnes žít ještě v reálném socialismu.
Chce-li kdo aby se něco dělo ve prospěch lidí namísto prospěchu degenerovaných elit, nemůže tedy bojovat o návrat ke kořenům. Naopak. Je třeba předefinovat a změnit léty zabetonovaná pravidla zastupitelské demokracie. A tu se naskýtá drobná otázka – jak?
Nebude to jednoduché. Ono se to nezdá, ale lidé nejsou hloupí. A vláda pro ně znamená především někoho, kdo vládne (koná, poroučí, ovládá) dobře, spolehlivě, bezpečně. Takže úspěšně. Představa, že vládnou všichni (i soused od vedle) je pro nás, hierarchií opičích elit odchované plemeno, velmi, velmi obtížně přijatelná. Kalousek s Nečasem jsou řešením sice bolestným, ale lépe představitelným.
Tápání a nechuť propagátorů nových demokracií ke zkompromitovaným marketingovým praktikám. To jsou důvody, proč změna společenského systému neláká. Působí to až dojmem, jako by tito lidé ani nikoho přesvědčit, zaujmout, strhnout – nechtěli. Jako by jim stačilo, že si hrají na svém komunitním písečku. Naproti tomu zastánci zabetonování současného stavu mají jednak jasno, jednak motiv, jednak peníze. A nepřesvědčí-li vás, tak vás bez skurpulí koupí.
A to je špatně, protože tak si přímí demokraté podřezávají větev na které sedí. Chtějí aby většina řekla ano jejich idejím nebo jim stačí když si mohou opakovaně stěžovat, že lidé jsou hloupí a nechápou? Váží si vůbec mínění těch, které chtějí pověřit dějinnou zodpovědností, nebo je chtějí nejdřív převychovat? Pak by ale měli pro začátek prosazovat spíše absolutistickou monarchii, že?
Co především chybí ve všech systémech, ve kterých víří referenda, většinové volby, odvolatelnost poslanců a další skvělá moudra, je návaznost tohoto (na asi pět plebiscitů ročně) omezeného způsobu tvorby zákonů na skutečnou vládu, tedy sbor pověřenců, řídících zemi (region, obec). Protože tam je problém. Podstatou změny musí být nově formulovaná moc výkonná.
A tak zatím naprostá většina nespokojenců věří, že demokracie je v pořádku, jen v naší „české“ se něco pokazilo. Optimisté doufají, že to bude opraveno. Pesimisté už přestali věřit, že k té opravě dojde v dohledné době a na aktivní politiku rezignovali. Modlí se jen aby to nebylo horší.
V každé době, v každé generaci existují lidé, kteří by si přáli, aby někdo přišel vymést ten Augiášův chlév. Aby někdo sebral bohatým bohatství, aby někdo přizpůsobil nepřizpůsobivé občany. V každé době je možno najít příznaky změn (které neproběhnou) a zárodky katastrof (které nenastanou). A v každé době je tu také robustní skupina těch, kteří soudí, že každá změna je k horšímu, protože prospěch z ní mají jen lumpové (a realita vývoje jim dává za pravdu). Jedna i druhá skupina jsou často ti samí lidé. Záleží na náladě, na tom co se zrovna dozvěděli ve zprávách, na tom co je dnes čeká v práci nebo doma.
Jen málokdo může žít s neustálým vědomím, že vše se děje špatně, že perspektivou je další krize, že nám vládnou tuneláři, že Evropská unie je nesmyslný projekt, že. … že, … že. Potřebujeme pozitivní perspektivu. Naději na postup v zaměstnání, děti na vysoké a hlavně zdraví. Tak jsme přežívali v komunismu, tak přežíváme i teď. A jedině máme-li naději a víru v budoucnost, jsme schopni akce. Jen pak se nás sejde na Václaváku sto tisíc. Není-li optimistická perspektiva v dohledu, jdeme se dívat z jiného okna. Soustředíme se na tu část reality, která optimistická je. Těšíme se na posezení s přáteli, na dobrou večeři, na dovolenou u moře. Vykopneme politiku a všechny úvahy o společnosti z našich myslí. Nedemonstrujeme. Není za co, soudruzi.

Publikováno v Britských listech 21.02.2012

Proč Evropa musí chudnout

„Vy nevidíte, že okolo nás to všetko ide do hajzlu?“ pravil prý Gustáv Husák v říjnu 1989 na zasedání předsednictva UV KSČ. Věta případná nejen v tehdejší situaci, ale i při pohledu na současný vývoj Evropské unie. Nesplatitelné dluhy Řecka, neudržitelná úroková míra italských dluhopisů, dvacetiprocentní španělská nezaměstnanost, předpokládané snížení ratingu Francie i Německa, všudypřítomný strach z vracející se recese. Paní Merkelová vydává jedno dementi za druhým. Pan Sarkozy poučuje kde koho. Pan Berlusconi už nikoho nepoučuje. Copak by na tohle řekl Gustáv Husák? A co si z toho máme vybrat my?

Většina z nás se nerada pouští do úvah, nadto makroekonomických. Hromadně jsme přestoupili na vědecké náboženství, ve kterém je názor podložený méně než třemi doktoráty svatokrádeži. Vyznáváme též zákon internetových světů. Úspěch není něco vymyslet, stačí informaci stáhnout ze sítě. Úspěch není něco zorganizovat, stačí nalézt dobrého organizátora. A úspěchem pochopitelně není porozumět něčemu vlastními silami, ale nechat si to nejlepším odborníkem vysvětlit.

Co na tom, že s tím jak se zrychlují boží mlýny, musí specialisté přestavovat stále častěji plachty i kormidlo a křižovat proti větrům neúprosné reality. Co na tom, že naše vlády vybavené těmi nejlepšími experty nejsou schopny vyvést státní koráby ze zrádných útesů krizí a recesí. Co na tom, že máme v našich vlastních myslích úžasný nástroj k poznávání reality.

Máme v sobě moc stát se nezávislými na tlachání odborníků a na propagandě médií. Musíme však začít používat naše skvělé šedé buňky mozkové. Což hned na začátku znamená připustit, že nejsme neomylnými pány světa. Že jsme zoufalci pobíhající po vrcholu kry popsané sice všemi moudrostmi světa, která se však nekontrolovatelně převrací v oceánu událostí. A z vody vždy ční jen malý kluzký vrcholek. Vrcholek, který iluzorně nazýváme naším vědomím.

O tom jaká část kry je právě nad vodou nerozhodují jen přívaly vln. Věnujeme-li problému pozornost, určitá část kry se začne vynořovat častěji. Vědomí se dostává víc nových myšlenek, pocitů, nových náhledů. Jsou to zřídka ucelené soubory informací, většinou jen záblesky možností, náznaky, jemná postrčení. Je to ale stokrát lepší než zírání na prázdné tváře v HD rozlišení.

V ekonomických modelech nepochybně existuje cosi, co vzletně nazýváme zákony. Ty však v realitě představují jen dílčí, nedokonalá a časově omezená pravidla. Teorie všeho prostě neexistuje. K hledání komplexního vhledu do dění v ekonomické džungli nepotřebujeme absolvování Harvardu. Lepší je spoléhat na vlastní intuici. Ale pozor! Zrcadla, do kterých se chceme dívat jsou zakřivená trochu jinak než to, do kterého se díváme ráno při holení.

Náš pojem o vlastnictví, majetku — kapitálu — vychází z naší výchovy a z reality denního individuálního života. V něm kapitál získáváme či ztrácíme. V reálné ekonomice se kapitál především přelévá z jednoho místa na druhé (od toho pojem likvidita) a jen málokdy mizí nebo se rodí. Zatímco jeden ztrácí, druhý získává a právě tyto kapitálové toky pohání makroekonomická mlýnská kola.

Globální ekonomika je společenství miliard fyzických a právnických osob sdružujících se ad hoc do uvnitř kooperujících a navenek soupeřících skupin v prostředí, ve kterém neustále proudí řeky materiálu, zboží a kapitálu. Toto sdružování a soupeření probíhá ve výsledku samovolně a chaoticky (nepředvídaně), jakkoli se mnozí tváří, že mu velí.

Zatímco v přírodě je základním kritériem úspěšné aktivity přežití, v ekonomice je imperativu přežití nadřazen imperativ zisku. Tím je daná obrovská dynamika ekonomických systémů, ale také jejich nestabilita a tendence k rozpadu či dělení na menší izolované celky. Tato možnost je podporována i univerzální, podle jedné šablony se opakující, funkční strukturou ekonomických systémů.

Konečně je při vstupu do zákulisí světového hospodářského zázraku třeba mít na paměti, že hybatelem ekonomického systému není jen energie a kapitál. Obrovskou důležitost má něco, co můžeme nazvat mentální lidská síla. Pozitivní a negativní motivace manažerů, emotivní davové reakce burzovních makléřů, kreativní schopnosti výzkumníků a vývojářů. To je nejdůležitější palivo, které ekonomika spotřebovává.

George Soros řekl nedávno o situaci v Evropě: „Problém v ekonomice je to, že lidé nejsou schopni uznat, že jejich poznání reality je nedokonalé a že vládnou falešné představy a nedorozumění. Totéž platí v politice. Všechny naše pojmy jsou nedokonalé. Euro bylo jen ještě o hodně nedokonalejší než všechny ostatní pojmy.“

Zlatá slova. I Soros se však drží propagandistického hesla, že za problémy Evropy stojí prakticky jen špatně nastartovaný projekt eura. To je však jen dílčí fragment komplexního procesu, který Evropu tlačí už od konce studené války. Stejně tak je tomu s vírou, že za všechno mohou banky, které nás odírají o peníze dvakrát — jednou když nám půjčují a podruhé, když chtějí, abychom je za naše peníze zachraňovali. Jedno i druhé tvrzení má reálné základy, ale nepostihuje celou pravdu. Ta spočívá ve faktu, že Evropa chudne, že musí chudnout. A zoufale si to nechce připustit.

Živnostník, firma, region, světadíl. Všichni jsou schopni ekonomicky prosperovat jen tehdy, když budou moci v ekonomickém superorganizmu uplatnit své výhody oproti jiným jeho částem. Novověká Evropa vždy závisela na dovozu materiálů a energií, za které platila vývozem zpracovaných produktů. Její konkurenční výhodou od dob kolonialismu byla jednostranná výhodnost těchto obchodů.

Evropa druhé dekády dvacátého a prvého století už není vojensky ani politicky dost silná, aby mohla diktovat trhům. Rozvojové země se postupně vyrovnávají s devastujícím vlivem evropské „kultury“ a jejich spotřeba exponenciálně roste. Ceny materiálů a energií stoupají proto, že těžba je objektivně stále dražší, ale také protože jich ubývá stále rychleji. A Evropa, ať chce či nechce, musí dnes platit stejnou cenu jako Indie či Brazílie.

Po pravdě řečeno byl evropský boom v devatenáctém i dvacátém století způsoben nejen vyděračskou povahou bílého muže, ale také vysokou úrovní technologií a celého technicky orientovaného kulturního prostředí. V industriální éře měla Evropa vzdělané inteligentní inženýry a vyškolené, řemeslné cti dbalé dělníky. Měla kvalitní zákony podporující podnikání a dobrou dopravní síť.

I dnešní Evropa má dobré zákony a hustou dálniční a železniční síť. Jenže industriální éra skončila, byla nahrazena dobou automatů a počítačů. Komputerizovaná, robotizovaná výroba nevyžaduje personál univerzální a inteligentní, ale ve velké většině jednostranně a krátce vyškolený, nicméně s vysokou pracovní kázní. Řemeslný um je nahrazený systematickou kontrolou. Improvizace je sprosté slovo. Kreativita je jen pro vyvolené. To vše je, ne vždy neúmyslně, jako šité na rozvíjející se země. Ne pro Evropu.

Existence zájmových sfér, nevypočitatelných totalitních vládců i ideologických sporů dlouho znejisťovala podmínky podnikání ve světě. Po pádu sovětského bloku však bariéry a nejistota rychle zmizely. To co bylo další evropskou výhodou — stabilní podnikatelské zázemí — se dá dnes nalézt po celém světě. Riskantní jsou dnes demokratické režimy, které povýšily individuální práva a svobody na úroveň zákonů. Ne, že by manažeři, prezidenti správních rad, CEOs a vůbec všichni ti co nás vodí na provázcích něco měli proti zákonům a proti lidským právům. Pokud tedy nebrání podnikání a nesnižují zisky. To pak radši táhnou jinam.

Že v Evropě je pracovní síla najímána za vyšší cenu než jinde ví každý. Už delší dobu není jisté, že je to dáno vyšší odbornou kvalitou. Nad slunce jisté však je, že motivace evropských pracujících je nižší než jinde. Motivace je funkcí mnoha proměnných, zásadní roli však hraje rozdíl mezi existujícím stavem a nabízenou budoucností. Tento rozdíl je dnes v rozvíjejících se zemích mnohem, mnohem vyšší než v Evropě, která dlouho žije v dostatku a blahobytu.

Vyrábíte-li, nakupujete výrobní prostředky. Investovaný kapitál je využit pro produkční účely a přináší zisk dvakrát — vám a těm co vám dodávají. V případě že investujete do hmotných statků, které nevytvářejí váš zisk (auta, domy, vybavení bytů) a služeb (kadeřník, solarium, posilovna, lékař, kino), likvidujete kapitál, který už nevytváří dvojí zisk. Mezi investice které přinášejí zisk jen jednou patří samozřejmě i náklady na zdravotní a sociální zabezpečení. Náklady na staré a nezaměstnané, na invalidy.

To že kapitál je investován bez zisku investora formou spotřeby sice neznamená, že je investován bez prospěchu ekonomice, taková aktivita je však pro určitou oblast výhodná jen tehdy, nejsou-li spotřebovávané statky či služby dováženy. Levné dovozy uspokojující touhy evropských chudnoucích vrstev a vytvářející iluzi rostoucího blahobytu podkopávají sílu evropské ekonomiky.

Státní i soukromé investice (ať už plodí další kapitál nebo ne) rovněž vytvářejí neviditelnou past zvanou amortizace (podle jména poznáte je). Odpisy jsou tím odkrojeným dílem krajíce, který si musíte odpustit, chcete-li v budoucnu žít stejně dobře jako dnes. Jsou to nutné náklady na obnovování existujícího blahobytu. Náklady na odpisy a opravy jsou evropskou koulí na noze a i proto jsou běžci z rozvíjejících se zemí rychlejší.

Jestliže ceny dovážených surovin stoupají a stoupá i dovoz spotřebního zboží (navíc dvakrát dotovaný výhodným kurzem vývozce a sociálními dávkami dovozce), nabývá na kritické důležitosti exportní síla. Evropa byla dlouho jedním z mála zdrojů kvalitního průmyslového zboží od aut až po elektrárny. Pak se obdobné výrobky začaly vyrábět i v rozvíjejících se zemích, jejich kvalita však byla prachmizerná. Všichni pamatujeme, s jakým despektem jsme se (ještě před deseti lety!) dívali na čínské zboží. A dnes? Čína, Indie, Brazilie, Malajsie … Výrobky všech těchto zemí učinily, díky postindustriální komputerizované éře, obrovský skok. Konkurují v kvalitě Evropě a v ceně ji nesporně předčí. Co nám ještě zbývá? Letadla a zbraně.

Problém evropské (ne)konkurenceschopnosti je často bagatelizován teoriemi o technologických vlnách, které vždy a znovu vynesou země s nejvyšším technickým potenciálem nahoru. Je charakteristické, že tyto teorie rozvíjejí lidé, kteří mají jiné než technické vzdělání. Technologických inovací převratného charakteru totiž ubývá. To neznamená, že se snižuje intenzita vědecké práce. Jen výsledků, které umožňují přímý transfer do ekonomické sféry, je méně. V současnosti je Evropa na špici ve farmaceutickém průmyslu a biotechnologiích. To je však menší výhoda, než když vyráběla bezkonkurenční lokomotivy.

Evropa musí chudnout, protože mechanizmy příčin a následků v globální ekonomice nedovolí jinak. Současná dluhová krize jdoucí napříč kontinentem není ničím jiným než odloženou vymáhanou platbou za to, jak se evropské vlády posledních dvacet let snažily udržet sociální smír a zdání prosperity. Ekonomika už nicméně ukradla politice tak velkou část moci, že může volat k odpovědnosti za dluhy i ty nejmocnější. I Německo, které se na čas vyhnulo problémům tím, že začalo krotit touhu po rostoucím blahobytu několik let před ostatními.

Je lhostejné, zda budeme chudnout s eurem nebo opět s markami a lirami. Tak jako přechod na euro nezpůsobil snížení evropské ekonomické výkonnosti, nemůže ho způsobit ani zpětný přechod na národní měny, zvláště když dnes máme k dispozici pro zahraniční obchod velmi pružnou instrumentaci. Bylo by patrně nejvýhodnější, kdyby euro zůstalo zachováno jako mezinárodní evropská měnová jednotka, na kterou by se definovaným způsobem podle potřeby navázaly existující nebo obnovené „regionální“ měny jednotlivých států. Ostatně i u nás můžete mít v bance účet v eurech a platit se jimi dá ve většině velkých obchodů.

Vyřešení přetahované kolem eura představuje složitý, nicméně zvládnutelný „logistický“ úkol. Jeho vyřešení však Evropě nepomůže. Ba naopak, na určitou dobu vzbudí politici neoprávněné iluze, že vše je opět v pořádku. Tak jako v průběhu hypotéční fáze krize, kdy jsme poprvé měli šanci přehodit kormidlo a touto výhodou pohrdli. Díky našim politikům jsme naopak chronickou nemoc proměnili v akutní a málem smrtelnou komplikaci. Podívejte se na graf veřejného dluhu evropských států a jeho extrémní růst v letech 2008 — 2010.

Evropa chudne a navíc chudne hloupě. Kontinent je stále ještě bohatý a může chudnout inteligentně a elegantně. Ne ale vládnou-li mu exponenti světa byznysu. Ekonomický organismus je běžec bludištěm, který má výhled omezen jen kupředu a nevidí odbočky, které se mu nabízejí. Jeho vysoká inteligence se tak snižuje na úroveň veverky mučené neustálým obíháním v kole. Evropa se stala jedním velkým kolem pro pro veverky. Pro nás a naše děti.

Publikováno v Britských listech 12.12.2011

Vážení přátelé ne

Současnost připomíná lokomotivu s přetopeným kotlem, která jen obtížně zdolává nekonečné stoupání na trati k lepším zítřkům. Úměrně stoupajícímu tlaku a snižující se rychlosti stroje roste počet amatérů i profesionálů glosujících peripetie cesty. Jakkoli se právě teď zdá, že jde o ekonomiku, jde – jako vždy — především o politiku. Proto se častěji než dříve otvírají i nevětraná sklepení tajemného hradu zvaného demokracie.

Je překvapivé, že většina komentátorů dění na politické scéně se drží mírné až pozitivní kritiky systému. Lavina, která nás hrozí pohřbít, je v duchu jejich kréda interpretována jako soubor marginálních opravitelných závad. Lze to do jisté míry chápat u lidí lpících na původní architektuře demokracie. Na vládě elity pomazávané pravidelnými volbami, kdy voličům nemajícím podíl na moci je dána alespoň svoboda projevu a svoboda podnikání. A díky ne zcela závislé soudní moci i rovnost před zákonem. Občas.

Propagátoři vlády volených jsou geneticky ustrojeni tak, aby věřili, že v demokratickém světě je každý strůjcem svého osudu. Jsou to úspěšní lidé silného ega, leč ne vždy silné politické logiky. Chyby demokracie vidí v nedostatečném ohodnocení osobní odpovědnosti, iniciativy, pracovitosti a kázně na straně jedné a přílišné toleranci k nepřizpůsobivým chudým a líným jedincům na straně druhé. S tím jak vlak opouští vyjeté koleje kapitalistické idyly upadá argumentace vládců osudů do infantilnosti a extrémismu. Jedno je však třeba vyznavačům spravedlivé odplaty už na tomto světě přičíst k dobru. Jejich postoje jsou upřímné a konzistentní. V jejich mysli panuje pohoda, neboť ví, že co myslí a konají, je správné.

V profesi údržbářů reálné demokracie ale potkáme i osobnosti, jejichž intelektuální váha nemalou měrou formuje nepravicovou ideologii, která chápe lidský svět ve větším spektru barev, v širších souvislostech. Ideologii, která toleruje jinakost a připouští jistou míru náhodnosti lidských osudů. Tito nečekaní stoupenci konce dějin skrze vylepšení existujícího (ne)řádu, identifikují správně katastrofální systémová pochybení, to jim ale nebrání zoufale doufat, že se to časem zlepší.

Klan mystifikátorů, zakrývající dobrovolně problémy nového systému v obavě před návratem socialismu, vymírá. Je tu však kasta rozhořčených, svalující vinu za bláto, ve kterém je nám se brodit, na kapitalistický ekonomický pořádek. Který svým nelidským a ziskuchtivým (další přívlastky doplní laskavý čtenář sám) přístupem demoluje naši demokratickou budoucnost. Výstupem takové lamentace bývá volání po éře nové ekonomiky. Čas příchodu nového věku bez vykořisťování – natož forma – je však z dobrých důvodů ukryt v mlze slov.

Nejčastěji se ovšem setkáme s iluminátory z líhně intelektuálů. Jejich otevření jsou různorodá, střední hra už ustálená a závěrem partie je vždy pat. Laické veřejnosti se obvykle předkládá (ve stravitelné formě) tuhá postmoderní pečeně, okořeněná trochou likvidity s kritikou (neo)liberalismu jako přílohou. V složitých nuancích a umných slovních obratech se vytrácí realita. Zůstává jen pachuť dějinné nevyhnutelnosti.

Většina takových úvah o opravě budoucnosti se míjí svým prvoplánovým účinkem. To proto, že naše mysli nejsou ustrojeny, aby sdělené informace logicky analyzovaly, vyhodnotily je porovnáním s databází v paměti a vytiskly výsledek. Naše mysli ukládají všelijaká zjištění do virtuálních kádí, kde směs neslučitelných informací dlouho kvasí a pak teprve destiluje do vědomí. Produktem je pocit, chuť, vůně. Někdy koňaku, někdy samohonky.

Projevy, které mají burcovat k obraně staré dobré demokracie, patří mezi ty druhé. V lepším případě ukolébávají ve víře, že v příštích volbách vybraní koně vytáhnou náš vlak zpátky na koleje. V horším nám implantují beznaděj a rezignaci, když uprostřed nevšímavého soukolí dějinného stroje musíme konstatovat, že nás klamou i ti, co předstírají vůli pomoci.

Nemoc, jejíž projevy denně registrujeme totiž není běžná chřipka demokracie, kterou lze léčit aspirinem. Není ani omezená na českou kotlinu jak se nám mnozí snaží namluvit – i když nutno uznat, že se jí tady daří výjimečně dobře. Nemoc euroatlantické civilizace zvanou konec demokracie způsobuje tragický nesoulad mezi rozvojem globálního ekonomického systému na straně jedné a neschopnosti odpovídající reakce demokratického společenského řádu na straně druhé.

Ekonomický svět potřebujeme, protože si v něm tvoříme prostředky na financování existence ve světě veřejném a soukromém, realizujeme v něm všudypřítomná nutkání vyniknout a vládnout, vybíjíme si vrozenou agresivitu. Z přehledného souboru izolovaných ekonomických procesů otců zakladatelů se však stal živý, spontánně se organizující, nelidsky inteligentní moloch. Superorganismus schopný vlastní evoluce. Měňavkovitá chobotnice, jíž jsme všichni součástí.

Chobotnice natahuje chapadla do veřejného i soukromého prostoru. Náramně jí vyhovuje, že protivník je znehybněn iluzemi o své všemocnosti a hysterií ze své bezmocnosti. Chobotnice ví, že conquista rozvojových a socialistických států skončila. Ví, že se musí adaptovat na nastávající nedostatek přírodních zdrojů a obrací se tam, kde ještě jsou rezervy. Nachází skrze demokratickou politickou reprezentaci cestu ke státním a místním rozpočtům, do kterých plynou obrovské prostředky z kapes daňových poplatníků. Ale také posiluje a násobí vlákna, kterými nás poutá k ekonomické pavučině, kterými nás podřizuje nás své vůli.

Demokracie je množství různorodých procesů fungujících podle zavedených pravidel. Tato pravidla – konstituovaná předvídavými otci zakladateli – reagovala dobře na stratifikaci společnosti a úroveň ekonomiky konce osmnáctého století. Nevyřčeně, ale nezpochybnitelně se v nich otiskl také tehdejší stav lidské psychiky — té kolektivní i té individuální.

Od americké revoluce se ale svět pronikavě změnil. Ekonomická výkonnost vyspělých zemí vzrostla víc než desetinásobně. Lidé mají okamžitý přístup k informacím, které se k nim dříve dostávaly v řádu dnů či týdnů. Úroveň komunikace on line, prostřednictvím mobilních a sociálních sítí, je co do rychlosti a objemu dříve nepředstavitelná. I lidé se změnili. Ze stáda, které bezhlavě následuje charismatické vůdce, máme sbor polemizujících a vše zpochybňujících individualistů.

Způsob řízení věcí veřejných je však stále tabu. Dnes víc než před sto lety. Některé důvody tohoto až religiozního chování jsou evidentní. Je tu nesporná genialita zakladatelů novodobé demokracie, lidí schopných jak idealistické vize svobody a rovnosti, tak naprosto praktického uvažování a kritického zhodnocení potenciálu lidského rodu. Je tu historický šok ze zvěrstev, které byly spáchány pod heslem náhrady demokratického řádu něčím lepším. Je tu přetrvávající uspokojení s výsledky promazávání dosluhujícího mechanismu, které probíhalo až do konce osmdesátých let minulého století pod vlivem konkurence socialismu. Je tu ale také někdo, komu zamrznutí společenského vývoje vyhovuje, kdo neustále dodává energii mrazícím kompresorům médií všeho druhu. Kdo potřebuje udržovat masy v chvění, ale bez pohybu.

Politické strany už dávno nepředstavují zřídla nových idejí a shromaždiště jejich odhodlaných stoupenců. Stranám nestačí (a po pravdě nikdy nestačilo) žít z peněz daňových poplatníků, o směšných členských příspěvcích nemluvě. Za fondy, které tečou z ekonomického světa je však třeba platit a držet hubu i krok. Ani politici se ovšem nemohou zcela vyvléknout z nepříjemného chomoutu demokratických pravidel, protože tabu platí i pro ně. Proto ty marketingové hry a reklamní volební kampaně, ve kterých sliby jsou stejně zářivé jako naše spodní prádlo.

V této situaci je budování iluze, že systém je opravitelný a udržitelný, krajně nebezpečné. Pochopitelně se o to snaží ti, kterým takový stav přináší ekonomický prospěch. Politici, jejichž motivem je zachovat při životě oslíčka, který se pravidelně otřásá do jejich peněženek. Suity poradců, analytiků a expertů. Je ale neodpustitelné, že se tak chovají ti, kteří mají potenciál spustit skutečnou nápravu věcí veřejných.

Ekonomický organismus nemá lidské cítění, není však zlý. Jeho heslem není moc, ale efektivita. Zlí jsou jeho exponenti, když se dostanou k moci. Stačí se podívat na výčet opatření, které podnikla současná česká vláda proti chudým, starým a nemocným lidem s cílem ušetřit několik miliard, které jsou pak vyhozeny za neefektivní nikomu neprospívající projekty. Jakkoli je to lidsky hrozné, není to katastrofické, neohrožuje to chod a existenci systému. Chudí, staří a nemocní se neumějí a nemohou efektivně bránit.

Existují však dva dobré důvody, proč současný vývoj chod a existenci naší civilizace ohrožuje. Většina lidí, kteří nadávají po hospodách a demonstrují o sobotách, co blokují Wall Street, co vyšli minulou sobotu do ulic světových velkoměst, ba ani ti co vykrádají supermarkety a zapalují auta, nejsou v pravém slova smyslu chudí. Neumírají hladem, nejsou zužováni neléčenými nemocemi. Mají dokonce jakousi, byť nevelkou, perspektivu se ze svých ekonomických problémů vymanit. Přesto se bouří. Bouří se, protože chtějí svou důstojnost, svou čest, chtějí smysluplnou existenci ve veřejném světě. Chtějí permanentní podíl na vládě, ne jen marketingové volební divadlo. Jen to jim může vrátit hrdost, tvář, kterou ztratili v ekonomizované demokracii. Jen tak se mohou ujistit, že jsou také lidé.

Politický establishment je na to připraven. Je připraven kompenzovat naší agresivitu. Můžeme se proto těšit z boje za Šumavu, můžeme demonstrovat za zachování toho či onoho, můžeme si generovat adrenalin v romských ghetech. Můžeme stávkovat, ba občas i vylomit nějaké ty dveře. Ano, chléb a hry. Establisment ale nevidí to, co roste v kolektivním podhoubí internetové společnosti, protože důstojnost, čest a tvář jsou mu cizí. Nevidí proto, že se ukládají výbušniny a natahují dráty.

K tomu aby něco vybuchlo, je však vždy nutná rozbuška. Tou málokdy bývá nelokalizovaná nespokojenost davu. Může se jí ale stát viditelná nekompetentnost elit, jejich neschopnost racionálně vládnout a řídit. A iluze o vládě moudrých mizí s tím, jak přejímá vládu věcí veřejných ekonomická chobotnice. Neboť není k vládnutí ve veřejném světě ustrojená. Stačí se rozhlédnout, přečíst si noviny podívat se na televizi, zavzpomínat.

Od osmdesátých let dvacátého století (nástup Thatcherové a Reagana) můžeme sledovat postupnou ztrátu soudnosti a smyslu pro realitu. Vždy pod tlakem ekonomické sféry. Mitterrand s Kohlem odflákli projekt jednotné evropské měny. Bush mladší dobyl Irák a zavedl největší velmoc do dluhové pasti. Obama kryje ze státního chyby soukromých podnikatelů. Merkelová se Sarkozym kočírují Evropskou unii do bankrotu, aby zachránili své banky. A doma vidíme zpackanou privatizaci Václava Klause, oposmlouvu Miloše Zemana a zázračné zbohatnutí Stanislava Grosse.

Katastrofičnost ekonomizované politiky se nadto negativně odráží do ekonomiky samotné. Ta má vlastní obrané reakce, které potlačují agresivní procesy a zabezpečují likvidaci ji poškozujících „infekcí“. Politické zásahy do sofistikovaných imunitních mechanismů, které ve velkém odstartovala hypotéční krize, a které pokračují dnes především v Evropě (zatím nepřímou) pomocí špatně podnikajícím bankám, však nesmyslně blokují ozdravné aktivity systému.

My všichni svým pracovním úsilím dodáváme ekonomickému zvířeti novou a novou energii. Zkostnatělé demokratické struktury se takové síle nikdy nemohou postavit. A proto je třeba ne opravovat, záplatovat, ale od základů změnit řád, kterým se řídí veřejný svět. Musíme umožnit ekonomickým systémům samostatnou, samosprávnou, existenci. Musíme je podporovat v jejich ozdravném úsilí. Ale musíme od nich náš veřejný prostor oddělit a očistit.

Znamená to opevnit svět hradbami nové demokracie. Do jejich základů musí být vestavěny prvky přímé vlády lidí, ne jen elit. To znamená mnohem víc než zavedení referenda, znamená to využití lidového rozhodování všude tam kde je to možné a rozumné – na úrovni státní, regionální i obecní. Znamená to možnost většinové volby a možnost odvolávat politiky před skončením funkčního období.

Brány hradeb musí tvořit státní instituce včetně ministerstev přeměněné na akciové společnosti ve všeobecném vlastnictví. Řízené profesionálními manažery, kteří jako jediní mohou jednat s ekonomickým světem jako rovný s rovným – pokud ovšem nezapomeneme na doložky o střetu zájmů v jejich pracovních smlouvách.

Bašty kontrolních institucí musí kontrolovat kontaktní plochy mezi státní (regionální, místní) správou a ekonomickými subjekty. Kontrolu musí provádět profesionálové, ale o vině a trestu by měly rozhodovat náhodně losované poroty, které nebude možno podplatit. Je také třeba vykopat příkopy, které oddělí politiky od jejich korýtek. Zakázat lobismus a zavést transparentní dialog mezi samosprávnými institucemi obou stran.

Musíme ale také akceptovat, že v ekonomice demokracie neplatí, že tam platí příkazy nadřízených a právo silnějšího a teprve nakonec psané zákony a řídit se podle toho. Stát musí chránit důstojnost a práva každého z nás, kteří se denně noříme do světa byznysu. Stát musí být připraven na to, že ekonomický organismus nebere ohledy na pocity svých buněk, že mu na jednotlivcích nezáleží. A těm, kdo utrpí ve střetu s maxizvířetem, musí stát pomáhat.

Jsou to vše jen ideály a vize, řeknete si. Ano, nelze si

dělat iluze, že boj s lákadly konzumního pekla je snadný. Uvědomme si jen, že předpokladem nezávislosti demokratického státního systému je jeho skutečné oddlužení, nejenom snižování částek, které si rok co rok půjčujeme. Pokud bychom toho v Čechách chtěli dosáhnout v průběhu deseti let, znamenalo by to uspořit, nebo vymoci na daních každý rok dvě stě miliard! Zdá se to nemožné, namáhavé a složité. Představa, že stačí v poklidu sledovat kyvadélko a vše se samo vyřeší, je svůdná. A třeba nějakým zázrakem dojde k tomu, že se růst hospodářství vyspělých zemí obnoví, platy porostou a supermarkety budou zase praskat ve švech.

Pokud se ale růst dále zpomalí nebo dokonce dojde k poklesu ekonomik a životní úrovně v rozvinutých zemích, bude zapotřebí mít alternativu. Alternativu propracovanou, promyšlenou, funkční. Proto je třeba aby si ti, kteří vytvářejí strategii boje za lidský zítřek (a nemám tu na mysli předsednictvo ČSSD), přestali hrát na schovávanou v zatuchlých sklepeních a začali je vyklízet. I když s vědomím toho, že foukat do uhlíků ještě neznamená, že oheň vzplane.

Publikováno v Britských listech 17.10.2011

Pevnost demokracie

Byl holý, bez drápů, bez tesáků. Ani v běhu nevynikal. Přesto přežil v divoké přírodě plné nepřátel. Člověk přežil, protože naslouchal hlasu své mysli, ve které nevědomky a nepřetržitě modeloval alternativy budoucnosti. Rozhodoval se na základě racionální sebereflexe, ale podkladem mu byly pocity, tušení, nutkání — signály pocházející z nevědomí. Naše moderní panovačné a zároveň vystrašené já ovšem nerado slyší, že není pánem v domě, kde se zjevují zapíraní a nežádoucí hosté, kteří rozhodují o nás bez nás.

Potlačená intuitivní lidská osobnost je i dnes plná mnohorozměrných modelů, komplexních časoprostorových obrazů, alternativních realit. Chceme-li využít potenciál této úžasné zásobárny, musíme hrát kartami, které rozdávají naši neviditelní souputníci. Neuzavírat stavidla představivosti nenechat se přesvědčit o vlastní nemohoucnosti. Nevytěsňovat znechucující a deprimující fakta. Snít o budoucnosti a věřit, že jako ozvěna imaginace se nám vrátí nejen nálady a pocity, ale i myšlenky a nápady, které povedou naše jednání tím správným směrem.

Spontánně organizované ekonomické systémy

Nazíráno pohledem vesmírného cestovatele je celé lidské společenství jen chaotickým hemžením v tenké vrstvě mezi skálou planety a vakuem kosmu. Ve skutečnosti je to však složitý, hierarchicky uspořádaný, superorganizmus, skládající se z mnoha miliard buněk, tančících v nekonečném množství procesů a hledajících pro tu chvíli nejvýhodnější místo v proudech energií, hmoty, informací, kapitálu, nových myšlenek a starých emocí.

Schizofrenické lidské buňky prožívají několik paralelních realit. Žijí v komunitě, kde se setkávají s ostatními, řeší problémy, rozhodují. Žijí také v soukromém, intimním prostoru rodiny, ve společenství s partnerem nebo osaměle. Především se však, ať z vlastní vůle nebo z nutnosti, realizují v prostoru ekonomickém. Tam, v živé dynamické síti příčin a následků se vytváří nekonečné množství cyklických smyček vzájemného ovlivňování. Buňky zaujímají svá místa bez inteligentního plánu pod tlakem probíhajících procesů. Díky zřetězeným interakcím se formují metastabilní skupiny schopné autonomních reakcí, rozhodování a jednání. Na vnější podněty tyto měňavky reagují nejen vlastní akcí, ale i změnou struktury – vyvíjí vlastně samy sebe.

Nebylo tomu tak vždy. Automatismu bránila komplexnost lidských entit a snaha nadaných jedinců promítat svou vůli do organizace tlup, kmenů, států a říší. Klima příznivé vzniku spontánně organizovaných socioekonomických celků nastalo na březích severního Atlantiku až v pozdním středověku. Nástup reformace obnažil v křesťanství od počátku latentně existující vědomí rovnosti lidských bytostí. Fenomén kapitálu přetavil majetek v moc. Zmnožující se zpětné vazby zformovaly homeostatickou procesní strukturu ekonomiky. Technická revoluce dodala zdroje fyzikální energie. Vytvořily se tepny přenášející hmotu a energii. Zdokonalil se nervový systém přenosu informací. A neschopnost valné většiny jedinců samostatně se orientovat v novém, pro ně chaoticky se měnícím a nepřehledném světě, vedla k rezignaci na vědomou snahu ovlivňovat celek v jiném než lokálním měřítku. Inteligentní bytosti nadané schopností sebereflexe se staly součástí procesů spontánní organizace. Ta má ovšem díky nim pravděpodobnostní charakter a její výsledek je vždy ovlivněn rozkladnými prvky individuální vůle i emotivně řízeného chování.

Spontánně organizovaná ekonomická superspolečenství vítězila. Nejen díky své inteligentní flexibilitě, ale také skrze zavedení nové funkce majetku coby kapitálu. Kapitál není jen vlastněné cosi, kapitál je energetické agens. Způsobuje změnu a pohyb. Má mnoho transformovatelných forem. Pracuje, je investován. Jeho přelévání a transformace je zároveň zdrojem informací o efektivnosti a potřebnosti procesů. Zdrojem informací je i vznik nebo zánik kapitálu (přeceňování hodnot akcií, komodit, energií, realit). všechny informace se uplatňují v autoregulačních procesech udržujících systém v dynamické prediktivní (díky informacím o budoucích obchodech) funkci.

Touha vlastnit majetek — kapitál – je lidský atavismus. Zčásti reálného smyslu zbavený instinkt, který se postupně stal – namísto spolupráce a vzájemné pomoci — hnacím motorem ekonomických procesů. Záměna účelu existence ekonomických společenství byla výhodná pro všechny. Z uspokojování menšinové touhy po bohatství profitovala i většina. Skrze vykořisťování jsme dospěli k racionální organizaci, technickému pokroku, snižování nákladů a zvyšování produkce nad všechny meze.

Posedlost kapitálem je jedním z projevů mentální lidské síly, dalšího agens, které hýbe ekonomickým světem. Síla myšlenek je to co přetváří výrobní technologie, zvyšuje hodnotu prodávaného zboží. Je to ale také síla tužeb, snů a přání. A ovšem i strachů, obav a nenávistí. Nepochybně též víry a lásky. Síla nevypočitatelná a obávaná, ale nepostradatelná. Nehmotné palivo pod kotlem lidských dějin.

Existence bohatých a mocných v ekonomickém systému se z pohledu procesních výhod jeví ne jako schválnost, ale prozřetelnost. Lidé pracují až do roztrhání těla, aby dosáhli legálních i nelegálních výhod. Aby získali majetek, aby mohli manipulovat jiné lidi. A mají-li moc, aby ji neztratili. Pozitivní i negativní motivace plodí iniciativu, pracovní nasazení. To ona umožňuje existenci. Sytí i ty, co moudře kroutí hlavami a jen přihlížejí bláznivému reji.

Stabilní skupiny — obchodní společnosti – hrají v systému osudovou roli. Jejich mozky tvoří lidští jedinci, kteří však pod hlavičkou firmy vytvářející novou, kolektivní, korporativní, nelidskou osobnost. Korporace mají specifikou sebereflexi, pud sebezáchovy, paměť, své soubory hodnot a vlastní životní filozofii odpovídající jejich raison d’etre, jímž je predátorské podnikatelské prostředí.

Izolované socioekonomické celky srostly na přelomu milénia do jediného globálního Systému. Motivy základních struktur se v něm opakují ve větších a ještě větších dimenzích. Instalatér funguje v zásadě stejně (nabídka a poptávka, akce, náklady, výnosy, zisk, bilance) jako velká nadnárodní společnost. Soubory pravidel, podle kterých se hraje ekonomická hra, tvoří traktory, jejichž neustálé opakování vytváří celoplanetární fraktální scenérii prolnutých hierarchických sítí bez dedikovaného kontrolního centra.

V síti probíhají vysoce dynamické nerovnovážné procesy během nichž dochází k bifurkačním kolapsům. V uzlových bodech se hodnoty kritických veličin mění skokem. Není ale předpověditelné kam. Neurčitost předpovědi přitom nesouvisí s úrovní našich znalostí, je inherentní vlastností systému.

Ve světě nekonečných ekonomických možností a nepředvídatelných budoucností se vzorce úspěšných procesů opakují a šíří. Takový úspěšný vzorec procesu se, proti vůli autoregulačních mechanismů, může někdy nekontrolovatelně šířit jako virus. Systém v takovém případě používá – stejně jako jiné organismy — metody likvidace infekce i za cenu poškození sama sebe. Ekonomové tomu říkají krize.

Demokracie jako inteligentní implantát

V prenatálních dobách Systému byla úsilím elitních mozků atlantické civilizace revitalizována idea řízení věcí konsensem a vůlí většiny a naroubována na strom křesťansko-židovského rituálu. Právě včas aby legitimizovala moc nových vládců, kteří měli tlustou peněženku, ale ne příliš dlouhý rodokmen. Řád nazývaný zastupitelská demokracie byl založen na rovnosti všech občanů, svobodě projevu a jednání a ochotě podřídit se vůli volených zástupců. A ovšem také na jejich ochotě nést následky nepřízně voličů.

Pomazanými reprezentanty nevědomého lidu se pochopitelně stávali bohatí, vzdělaní a v rozhodování zkušení. Ti interpretovali svobodu především jako právo vlastnit a podnikat. Ani rovnost od nich nedostal do vínku každý. Kdo byl obdařený schopnostmi, vynikal ctižádostí a měl potřebnou porci štěstí mohl však vstoupit do klubu a začít šplhat vyšším metám, byť zrozen na nejnižším stupni žebříku.

Demokracie v míře nebývalé nastolila vládu racionálního práva jenž bylo nezbytné pro podnikání a ukotvení vlastnických práv. Pravidelná obměna vládnoucí elity omezila možnost deformace regulačních vazeb. Stabilitu flexibilních struktur zajišťovala síť velkých vlastníků, nezávislých na aktuální politické konstelaci. Demokracie se ale stala i zdrojem lidskosti, ochránkyní procesu individualizace lidských bytostí.

Synergická kooperace mezi veřejným a podnikatelským prostorem se v demokracii realizuje skrze tvorbu a vymáhání zákonů, zajišťování infrastruktury nutné pro podnikání a veřejnými zakázkami podnikatelům. Vliv ekonomických subjektů se přenáší do státní a komunální sféry jak oficiálními kanály, tak skrze korupci. Toto nelegální ovlivňování běhu věcí mocí majetku, postavení či magie nebo náboženství je komunikační proces od nepaměti sloužící k interakci ekonomických subjektů navzájem i se státní mocí. Je to mocný hybatel společenského dění.

Demokratické zásady více či méně úspěšně aplikované ve veřejném prostoru, nikdy nepronikly do ekonomické oblasti. Svoboda podnikání jako jeden z mála atributů tam prolnuvších, mizí postupně s tím, jak fyzické osoby přecházejí z pozice přímých účastníků ekonomických procesů do vztahu zaměstnanců, řídících se příkazy. Mluvíme li o svobodě, rovnosti a solidaritě, máme proto na mysli výhradně jen tu část naší existence, která se odehrává ve veřejném prostoru.

Zrcadla lidských myslí

Ekonomické systémy formují lidské mysli – a jsou jimi samy ovlivňovány. Lidská mysl se také dlouhodobě mění v průběhu věků. Původně zrozený jako příslušník tlupy, navázaný na ni celou svou existencí, se moderní člověk vyvinul v individualistu. Růst životní úrovně, demokratické prostředí a upozadění religiozity vedly ke skokové transformaci lidské psychiky. Velkou roli sehrál fenomén Internetu skrze který získáváme obrovské množství informací i nové osobní vazby nevyžadující pupeční šňůry materiálních závislostí.

Informační sítě a technologický pokrok z nás učinily celoživotní psance. Rozvodněnou řekou změn jsme byli vytrženi z historických kotvišť ideologií a bezpečných přístavů tradic a vrženi na širé moře netušených možností, silných větrů a jako dům velkých vln. Jsme ztraceni v oceánu a střelky našich kompasů se beznadějně otáčí všemi směry.

Někde kolem však stále existují staletími formované kolektivní hodnoty. To co určuje jak se budeme dívat na svět, jak budeme reagovat ve vypjatých situacích. Předpisy chování a myšlení, které se nesmazatelně zapsaly do charakteru každého z nás. Naše retardovaná záchranná kotva v oceánu změn. Demokratická pravidla se jen pomalu stávají jejich uznávanou částí. Ale jen ve starých evropských a amerických demokraciích, v ostatních částech světa pod tenkým západním nátěrem prosvítají hodnoty jiných kultur a jiného času.

Bitva titánů a konec demokracie

Křehký květ demokracie dlouho zářil mezi dlažebními kostkami byznysu. V době celosvětové expanze totiž stačil ekonomickým systémům vliv – reprezentovaný množstvím neviditelných vyživujících a zároveň svazujících vláken, které pronikaly celou společností. Přímá moc nebyla výhodná a aktuální.

S novým miléniem se ale vše změnilo. Alternativní příkazové způsoby organizace ekonomiky, které skoro celé dvacáté století strašily spontánně organizované systémy, byly poraženy nebo marginalizovány. Demokracie definitivně ztratila punc beranidla a otvírače nových trhů. Individualizmus podkopal kolektivní základy efektivní kontroly politického dění. Signály avizující možnost vyčerpání přírodních zdrojů nabyly na intenzitě. Nastal čas na změnu.

V důsledku a pod záminkou jedenáctého září byl stvořen nepřítel a konstituována totalizující mašinérie, která se z USA rozšířila do celého severoatlantického prostoru. Odpůrci režimu mohou být bez průtahů puncováni na teroristy. Lidské bytosti mohou být mučeny a drženy v zajetí bez soudu. Kdykoli může být vyhlášena válka proti komukoli.

Další pohromou pro demokracii se stala finanční krize. Byla snad primárně vyvolána snahou Systému omezit rakovinný nádor přebujelé spekulační mánie. Léčbě však bylo úspěšně zabráněno zásahy politiků. Skrze státní intervence v podnikatelských subjektech se nicméně otevřela zadní vrátka k průniku skupinových korporativních inteligencí – predátorů pocházejících z nelidského světa – do teritoria věcí veřejných.

Zapojení vlád do řešení krize stálo a stojí obrovské peníze, ač nádor odstraněn nebyl. Velké země mohou peníze „tisknout“, v malých to nejde. Bitva o veřejný prostor v její nejnovější fázi se proto přesunula do světadílu malých států a jedné měny — do Evropy. Cílem není nic menšího než pohlcení sféry veřejných ekonomických aktivit a jejich transformace na regulérní soukromý byznys. Byznys financovaný tou nejméně problematickou cestou – z kontinuálně přitékajících daní.

Imperativem Systému je dosáhnout co nejvíc s nejmenšími náklady. Jsou proto celé oblasti demokratických aktivit, které stále mohou probíhat nezávisle, protože je výsledek není ekonomicky důležitý. Pozor ale — zkuste sáhnout na zahraniční politiku, na rozdělení daňových zdrojů, zkuste zvýšit daně bohatým, zkuste mluvit do státních zakázek nebo do financování politických stran. Zkuste jako lid odmítnout dluhy, které udělali nezodpovědní politici ve službách Systému.

To co se děje na celostátní úrovni je bez meškání prosazováno — jen s o poznání menší elegancí — na úrovni komunální. Je úplně jedno, kdo je zrovna u moci, zda levice či pravice. Vaše snaha vždy narazí na měkký marketingový rituál, který přikazuje tvářit se zaujatě, demokraticky diskutovat, získat čas, najít slabinu protivníka, zlehčit jeho argumenty, ustoupit v detailech a nemilosrdně prosadit to podstatné.

Lží a deformace reality se staly běžným zbožím — kdopak se stará v reklamě o pravdu? K uklidnění davů jsou využívány stejné prostředky jako k prosazení vybraného produktu na trhu. Podprahové útočení na instinkty, rozdělování společnosti na úspěšné a neúspěšné, varování neposlušných před následky neuvážených činů. A omlouvání situací, kdy se provalí neomalenost Systému místními chybami a nedozrálostí demokracie. Protestní prostředky osvědčené v demokratických časech jsou měkké moci dneška pro smích. Ona je moudře očekává a vítá, protože chápe, že lid se musí vybouřit, vypustit páru. I kdyby to mělo stát nějakou zapálenou pneumatiku a pár převrácených aut. A pro případ, že by se přece jen dělo něco vážného spí v blanických skalách nástroje skutečné moci, moci bez přívlastků. Zatím se jen shromažďují potřebná data, mapuje terén, infiltrují radikální struktury, připravují plány řešící mimořádné situace. Ale bude-li nejhůř, s velkou lítostí a pouze v zájmu ochrany společnosti — nelítostně a energicky nasadíme všechny páky, které nám zákon dává.

Zatímco si v Čechách lízáme postkomunistické bolístky, probíhá ve světě paralelně s privatizací demokracie další důležitý proces. Globální Systém se polarizuje podle hranic, které zhruba odpovídají geografii civilizačních okruhů na planetě. Vznikající subsystémy se přetlačují navzájem o planetární zdroje nutné v vytvoření ekonomické převahy. K tomu využívají i nově nabytou moc, díky které komplexně ovládají politické struktury a mediální tvůrce veřejného mínění na svém území. Takový je obraz dnešního světa.

Obrazy a modely jsou pohledem do budoucnosti

Živé obrazy představy, sny — to jsou alegorie reálných dějů, které nám pomáhají zaujmout postoj skrze vcítění se, skrze hlubší intuitivní pochopení. A je to právě postoj, názor, stanovisko, co nás aktivuje a když je třeba, vyprovokuje racionální vědomí k formulaci rozhodnutí, návodu k činu.

Úvahy o spontánně organizovaných ekonomických prostorech mohou u někoho vyústit v obdiv k Systému s jeho inteligencí a dynamikou. Někomu imponují adrenalinové sporty, někdo nedůvěřuje svým instinktům a raději svěří vše inteligentní „ruce trhu“. Někdo vidí v Systému šanci na vlastní zviditelnění. Je mnoho těch, kteří převzali filozofii a normy Systému a považují jeho vládu bez diskuze za jediné možné a správné řešení.

Osobně se nějak nemůžu s totálním průnikem byznysu do našich veřejných a soukromých hájenství, smířit. A tak přemýšlím o společnosti, kde jsou ekonomické procesy uznávány a ceněny jako zdroj obživy a existence, ale jsou jako pro život riskantní a nebezpečné konání striktně udržovány v označených mezích a je jim znemožněno, či přímo zakázáno, ovládnutí veřejného a soukromého. Kladu si otázku: je možno si takovou společnost vůbec představit?

Co Systém je a demokracie není aneb vítr změny

Globální ekonosystém nejde polidštit vyhlášením zákonů a kodexů jak si naše zpupnost a pýcha někdy představuje. Neporučíme větru a dešti. Masová víra, že vše je pod kontrolou neviditelné ruky trhu je také falešná, protože ona ruka už šmátrá v našich ložnicích. Scestné jsou i úvahy o nápravě skrze novou kostru ve starém těle. Pokusy vybudovat vznosnou architekturu podle plánů sociálních inženýrů už jednou skončily rozvalinami a ty rychle zarostly zmutovanou džunglí nezničitelné kapitalistické monokultury.

Systém je sice založen na našich špatných charakterových vlastnostech a nelibě vonící byť sofistikované funkcí kapitálu, je ale nepostradatelný, pokud nerezignujeme na šanci uživit skoro sedm miliard lidských bytostí tísnících se na planetě Zemi. Na planetě, které docházejí energetické a materiálové zdroje, která je zamořena produkty lidského metabolismu.

Systém nepřeje individualitě. Stejně jako naše tělo nemilosrdně likviduje nepotřebné buňky ve prospěch celku. Je inteligentní, ale postrádá lidské city. Humanismus je pro něj cizím slovem — pokud se na něm nedá vydělal. Aby mohl prosperovat, musí být hierarchický, musí mít svou úzkou elitu a pak velký zásobník bezduchých pracujících a konzumujících loutek. Svoboda se netoleruje, rovnost není efektivní. Solidarita a soucit jsou jen reklamní hesla.

Demokracie vznikla v časech, kdy lidské kolektivní já bylo ještě pod nevolnickou knutou, vrcholem ekonomiky byly manufaktury a lidé byli chudí, tak chudí, že nemohli ani myslet. Dnes však na obou stranách Atlantiku blahobytně žijí miliony individualistů. Internetem informovaných Internetem vzdělaných. V této blahobytné společnosti sílí vítr nespokojenosti Přináší touhu po změnách, po nových začátcích. Z ekonomických mraků modeluje apokalyptické vize.

Motorem narůstajícího pohybu není kupodivu strach o vymoženosti tradiční demokracie. Je to potřeba internetové generace realizovat se, potřeba řídit věci veřejné přímo bez prostředníků, bez bezzásadových politických struktur manipulovaných Systémem. Společnost IT individualistů nechce demokracii jako vyčpělý marketingový rituál. Chce rovnost sítě bez přívlastků. Chce ovlivňovat a řídit. Teď. On line.

Pevnost demokracie na divokém západě byznysu

Chce-li kdo čelit nevyhnutelnosti Systému s jeho mohutnou vitální energií, nevystačí s ideovým příštipkařením a pokoutným ucpáváním korupčních děr. Musí mít vizi, mapu cesty, aby nezabloudil v kapitálové džungli. Budiž naší vizí pro tuto chvíli víra, že pokračovatelkou přežité zastupitelské demokracie je řád, který jednoznačně a nekompromisně uzná rovnost všech lidí ve společenství a jejich právo nejen volit si zastupitele, ale také průběžně rozhodovat a řídit všude, kde je to jen možné. Rovná demokracie, kde lid není zdrojem moci, ale moc sama.

Nové paradigma vyžaduje především novou pokoru, dobrovolné uznání, že hloupý soused od naproti taky může mít názor, že banda puberťáků na skateboardech taky má názor, že i bába s dědou můžou mít názor. O realizaci nového paradigmatu je však možno uvažovat jen tam, kde blahobytně žijí informovaní, vzdělaní individualisté. To neznamená, že jsou schopnější a inteligentnější než obyvatelé chudých světadílů (často právě naopak). Nejsou však ovladatelní skrze tradici a ekonomiku. Mohou prezentovat své postoje nezávisle. Proto jen tam, kde se demokratické zásady staly součástí kolektivní paměti, je možno doufat v moudrost davu.

Nový řád a jeho instituce je nezbytné důkladně a nekompromisně odříznout od Systému. Rozpadající se budova zastupitelské demokracie je lidský konstrukt. Proto je legitimní ji zbořit a nahradit novou, uvážlivě projektovanou „pevností demokracie“ se silnými zdmi, vodními příkopy a padacími mosty. Zpoza zdí je pak možno se Systémem přátelsky komunikovat.

Zdi pevnosti nosné a věže obranné

Ekonomický prostor v sobě inherentně zahrnuje nerovnost a hierarchii. Musí to tak být, aby do sebe kolečka zapadala a vše fungovalo in time. Nový demokratický řád musí proto dehonestaci svobodného člověka v ekonomické mašinérii kompenzovat. Musí být neúnavným strážcem rovnosti, svobody a solidarity.

Lidskou touhu po důstojné existenci lze legalizovat především jako rovné právo na manifestaci postoje, postoje, který bude respektován. Postoje na jehož základě bude — je-li většinový – rozhodováno. Je však nutné vytvořit racionální mechanismy jak projevené postoje převést v rozhodnutí a zajistit sílu tato rozhodnutí praktikovat.

Mají-li být občanům předkládány k hlasování důležité zákony, rozpočtem státu počínaje (to se dá zvládnout pomocí modifikovaných mobilních telefonů), musí být jejich počet limitován. Švýcaři dobře vědí, že deset celostátních a deset místních referend za rok je maximum co občan snese. Musí proto být někdo, kdo rozhoduje o méně závažných zákonných úpravách a kdo formuluje otázky pro „velká“ hlasování.

Ani rovná demokracie se tudíž neobejde bez volených zástupců a také bez politických stran. Jejich moc je však nutno všemožně omezit. Také jmenovitou většinovou volbou zástupců v malých volebních okrscích a možností je odvolat počtem hlasů jen o jeden větším než kolika byli zvoleni. Zástupci takto vybraní budou jistě pilně pracovat a není proto důvodu aby kromě parlamentu, nereprezentovali voliče i v regionálních radách. Na úrovni obcí pak není třeba volit žádné rady a sbory, stačí volený starosta a (někde) jeho náměstci.

Funkce politických zástupců v oblasti výkonné moci je nepřetržitým zdrojem neprofesionálních rozhodnutí, majetkových deliktů a stranických schválností. Výkonnou moc je proto nutné organizovat apoliticky, implantovat do ní struktury obchodních (akciových) společností, které jsou stabilní a dlouhodobou existencí v Systému prověřené. Parlamentní výbory (výbory regionálních rad, starostové) vytvoří jistě rádi jejich představenstva. Jen takové struktury mají šanci odolat Systémové erozi. Panu prezidentu je možno ponechat pro radost rezort spravedlnosti, policii, armádu. A pochopitelně reprezentaci státu navenek.

To vše ovšem k eliminaci vlivu Systému nestačí. Je nutno využít jeho slabost pro zavedené struktury a nechuť ke všemu co chaoticky vzniká a zaniká. Kromě volených těles typu parlamentu musí proto existovat další — říkejme jim senáty – ke kontrole práce zvolených zástupců a státních institucí, k posuzování zda pro referenda byly vyčleněny ty skutečně důležité zákony. Nezkušení, losem vybraní senátoři musí mít k ruce sbor odborníků — něco jako současný NKÚ.

Veřejný a ekonomický prostor se vždy budou stýkat a prolínat. Je třeba energicky bránit neveřejnému, utajenému ovlivňování veřejné správy dnes prakticky všemocnými korporacemi, ale zároveň umožnit jimi volenému orgánu (Hospodářské komoře) zcela oficiálně zákonodárnou iniciativu až po blokaci prostředků státního rozpočtu, které jsou tvořeny z podnikatelských daní. Je jim také třeba dát samosprávnou pravomoc k vedení arbitráží, které nahradí některé funkce obchodních soudů.

Je nutno uznat a akcentovat právo fyzických osob ovlivňovat, omezovat a kontrolovat aktivity Systému. Regulativy tohoto procesu musí být ale nepřímé, měnící podmínky fungování ekonomických entit, nikoli jejich funkci či strukturu. Zavedením vhodných daní a jejich postupnou korigovanou změnou je možno měňavkovitou realitu ekonomiky vést požadovaným směrem. Podmínkou úspěšného ovlivňování ovšem je aby se regulátor vyskytoval mimo systém a nebyl jím podstatně ovlivňován.

Podmínkou úspěšného ubránění pevnosti demokracie je také dlouhodobě bezdlužní hospodaření společnosti a to jak státu, tak regionů, měst a obcí (zajisté je však možno pracovat s krátkodobými a střednědobými úvěry, ty ale musí mít jasné mechanismy splatnosti). Tohoto Kalouskova snu lze dosáhnout, aniž by bylo nutno přistoupit k drastickému omezení životní úrovně těch nejchudších a to přesto, že nejde jen o zajištění vyrovnaného rozpočtu. Ten musí být ziskový, aby bylo možno splácet dluhy už existující.

Základem úspor může být pravidlo, že co stát (obce) pro lidi garantuje, musí také být státem organizováno, nejlépe formou státních či obecních společností. Tak je možno pod jednou státní zdravotní pojišťovnou zorganizovat síť nemocnic, provozovat státní (krajskou, obecní) hromadnou dopravu či likvidovat odpad. Samozřejmě to znamená nevyvádět prostředky ze státního důchodového systému do soukromých fondů.

Dramaticky se dá snížit objem státních, regionálních i místních investic (byť postupně a třeba ne napořád). Je možno navýšit příjmy rozpočtů zvýšením horní sazby DPH (ta dolní nechť zůstane zachována) a zdanit podnikání na území státu. Podnikatelé využívající jeho infrastrukturu, zabírají půdu a vypouští škodliviny a mohou proto platit daň z hlavy navýšenou o procento obratu. V podnikatelské dani je možno zohledňovat i spotřebu energie nebo to jak se firmy starají o zaměstnance. Ale o tom všem už musí rozhodnout občané sami v jednom z prvních přímých hlasování.

Pohádka, která se nikdy nemůže uskutečnit

Tak mnozí z čtenářů nazvou návrh „Pevnosti demokracie“. Boj všech zavedených politických stran proti jeho prosazení, proti ztrátě příjmů a prestiže, by byl nepochybně lítý. Změny by byly nekompromisně odsouzeny všemi mediálními hlásnými troubami. Neprosazovali by je ani levicoví intelektuálové žijící v pozitivním dojmu, že svět se přes občasné třísky posouvá tím správným směrem. A lid — ta poslední naděje – má stále co jíst, pít a ani zábava mu nechybí. Hlas nemnoha, kterým dnešní vláda ve službě Systému přináší skutečnou bolest a utrpení, je slabý a nechuť ho slyšet velká.

Jsme zase jednou na okraji civilizace a tak se u nás kšeftuje s odpustky trochu neomaleně. I zpupnost kněží je vetší než bývá dobrým zvykem v centrální říši. Ale i tam Systém přebírá vládu a dychtí po moci. Předvídá a připravuje se na dobu, kdy hospodářského poklesu, kdy bude moc nutností, na dobu, kdy davy budou skutečně nespokojené.

Bylo by dobré, abychom byli na takovou dobu připraveni i my. I když – doba je nejistá a šance kvalitních předpovědí nevalná. I lib-lab kyvadélko odmítá věštit. A tak není vyloučeno, že vše se v dobré obrátí, ekonomika poroste, Kalousek zvýší důchody, Bárta postaví mnoho kilometrů dálnic a Drábek dá všem invalidům nové vozíky. A všichni, skutečně všichni, dostanou, náhradou za, v představách prožitá strádání, pozlacené kyčelní klouby. A už nikdy si nebudou muset utahovat opasky.

Demokracie pro zítřek

 PRINCIPY NOVÉHO DEMOKRATICKÉHO SYSTÉMU

Preambule

Dění v lidské společnosti je možno rozdělit do třech skupin, prostorů, světů. Každý z nás má svůj soukromý svět, většina z nás je ekonomicky aktivní a činí tak ve světě ekonomickém. Žijeme také ve světě veřejném, ve státě, kraji, městě, vesnici. Správa veřejného světa se po tisíciletí vyvíjela řízena zvykovými nebo psanými pravidly. Na konci osmnáctého století se zrodil model novodobé demokracie, který se postupem času promítl do pravidel řízení mnoha států.

Model geniálně formulovaný v ústavě USA je nutno změnit, na ramenou obrů je třeba postavit budovu pravidel nové rovné demokracie pro všechny. To proto, že za uplynulých dvě stě let se svět změnil. Změnil se i člověk. Stávající pravidla řízení veřejného světa selhávají především kvůli násobně vyšší ekonomické aktivitě a nebývalé moci ekonomických subjektů. Ale ani samostatnější, vzdělanější lidé s dostatkem rychlých informací o dění kolem sebe, se už nechtějí spokojit s pasivní možností ovlivňovat svůj svět jen občas skrze volební právo. Chtějí rozhodovat průběžně.

Moc subjektů vzniklých v ekonomickém světě vzrostla natolik, že si osobují práva vládnout, ať už přímo či nepřímo i ve světě veřejném, který právem náleží pouze lidským bytostem. Nedojde-li ke změně pravidel, hrozí v budoucnosti konflikt, který by mohl vážně ohrozit nás i příští generace. Perspektivní cestou je změna způsobu řízení veřejného světa a nastolení definovaných pravidel spolupráce se světem ekonomiky.

Demokracie osmnáctého století nemohla ve svých pravidlech plně akcentovat rovný lidský přístup k rozhodování o věcech veřejných. Nebyly k tomu společenské a ekonomické podmínky. Vláda elity kontrolovaná veřejným míněním byla jediným možným kompromisem. Dnešní doba je jiná, dnešní lidé jsou jiní. Každý dospělý člověk, bez ohledu na rasu, původ, vzdělání a majetek, musí mít při rozhodování o řízení státu, regionu a obce stejné, rovné právo. Rovnost těchto práv lidské důstojnosti musí být nejen zaručena, musí být také kontrolována a vymáhána. Lidské právo nesmí být snižováno, potlačováno či nahrazováno vůlí jiných lidí nebo nelidských subjektů.

Instituce veřejného světa představují složitou spleť procesů, zájmů a tlaků, které generují krizové situace vyžadující si operativních řešení. Jejich řízení není možné bez existence hierarchie práv a povinností. Jakkoli je nutno ctít kolektivní způsob rozhodování občanů jako nejvyšší prioritu, nelze ho uplatnit vždy. Řízení veřejného světa proto musí být založeno na třech principech – vůli lidí, aktivitě jejich volených zástupců a práci odborníků. Jmenovaných, úkolovaných a kontrolovaných. V této hierarchii představují volení zástupci kritický článek, neboť bývají nejčastěji ovlivnění jinými faktory než vůlí svých voličů. Jejich volbě a odvolávání jakož i kontrole zákonnosti jejich chování je třeba věnovat mimořádnou pozornost.

Princip rovnosti lidí, který je zásadní podmínkou spravedlivého řízení věcí veřejných není a nemůže být principem, který se řídí ekonomika. Ekonomika vyžaduje rozhodování vztažené k trhu, kapitálu avlastnickým vztahům. To si vynucuje hierarchické uspořádání vnitřních i vnějších struktur a respektování vztahů podřízenosti a nadřízenosti. Principy fungování ekonomického světa jsou odlišné od principů řízení veřejného světa a vždy potlačují demokracii. Svoboda lidí podnikat podle vlastní vůle a vlastnit majetek je však neodvolatelná.

Ekonomické subjekty proto mají právo spravovat své záležitosti. Musí být však jasně stanoveno, že veřejný svět a jeho zákonodárná moc, mají nezadatelné právo určovat pravidla v rámci kterých se musí ekonomika pohybovat. Je v zájmu všech společnosti, aby veřejný a ekonomický svět koexistovaly a spolupracovaly. Jejich vztahy však nemohou být živelné, protože síla a moc ekonomických subjektů je tak velká, že jsou s to neodvolatelně si svět veřejný podmanit. Aby bylo možno pro koexistenci a spolupráci definovat jasná pravidla, musí být v obou světech ustanoveny orgány odpovědné a oprávněné k jednání a dohodám.

Stát a samosprávné orgány regionů a obcí musí v rámci obsluhy svých klientů – občanů i podnikatelských subjektů- vykonávat podnikatelskou činnost. Využívají služeb nestátních podnikatelských subjektů, případně přímo podnikají v subjektech zcela nebo částečně vlastněných státem či samosprávami. Vykonávání těchto úkolů musí od určité svěřeno profesionálům pracujícím na smluvním základě. Volení zástupci mohou jen rámcově určovat strategické cíle jejich aktivit.

Moc zákonodárná

 Občané

Moc zákonodárná ve státě a jeho regionech i obcích je přednostně vykonávána přímo občany v referendech. Pokud tomu tak není, je vykonávána poslanci Sněmovny či poslanci Krajských rad nebo Rad obcí. Specifická část zákonodárné moci týkající se výhradně podnikatelských subjektů je delegována na Obchodní komoru.

Referenda o zákonech a dalších pravidlech,kterými se řídí chod státu, regionu či obce jsou organizována na celostátní. krajské či obecní úrovni. Na celostátní úrovni může být v jednom roce uspořádáno nejvíce deset referend. Na krajské úrovni může být ročně uspořádáno nejvíce šest referend. Počet referend na obecní úrovni není omezen.

V referendu mohou být položeny nejvýše tři otázky vyžadující odpovědi typu ano – ne. Občan může kladně nebo záporně odpovědět na jednu, dvě nebo tři otázky. K započtení účasti v referendu stačí odpovědět na jednu otázku. Výsledky referenda jsou platné pokud se ho účastní více než 50 % oprávněných občanů a pokud se pro jednu z alternativ vyjádřilo více než 55 % hlasujících.

O ústavních zákonech a o rozpočtu (státu, regionu i obcí) se vždy rozhoduje v referendu. Dále se v referendech rozhoduje o zákonech, u kterých si to vyžádá Senát, občanská iniciativa, nebo které k referendu předloží Sněmovna, Krajská rada nebo Rada obce.

V referendech občané hlasují o zákonech, jejichž návrhy předkládá Sněmovna (případně po úpravách Senátem) a dále o návrzích zákonů, které jsou jim předkládány na základě občanských iniciativ. Občanská iniciativa musí k návrhu zákona k referendu předložit ne méně než 200 000 podpisů občanů, kteří vyžadují aby bylo referendum na úrovni státu uskutečněno. Pro krajská a obecní referenda je třeba takový počet podpisů, který odpovídá 5 % z počtu oprávněných občanů.

Referendum ani ostatní orgány zákonodárné moci nemohou odstranit z ústavy Listinu základních práv a ustanovení o vyrovnaných rozpočtech.

 Sněmovna

 Sněmovna má dvě stě poslanců. Poslanci jsou voleni ve svých volebních obvodech jednokolově a většinově. V každém obvodě jsou voleni dva poslanci. Poslanec, který získá nejvíc hlasů zasedá ve Sněmovně a v příslušné Krajské radě, poslanec druhý v pořadí zasedá v Krajské radě a je zástupcem a náhradníkem poslance Sněmovny. Poslanci jsou voleni na období čtyř let, Sněmovna a Krajské rady se obnovují jednorázově.

Poslanci Sněmovny navrhují a projednávají předlohy zákonů a dalších pravidel,kterými se řídí chod státu. V určených případech a v dalších případech kdy tak uznají za vhodné předkládají návrhy ke schválení občanům v referendu. Ostatní předlohy zákonů a dalších pravidel předkládají Senátu, který rozhodne, zda budou schvalovány Sněmovnou nebo v referendu.

Poslanec je odvolatelný voliči svého volebního obvodu, pokud v hlasování k tomu určeném se pro odvolání vysloví větší počet voličů než jakým byl zvolen. K vyvolání hlasování o odvolání je nutná žádost, opatřená ověřenými podpisy více než třech tisíc voličů příslušného volebního obvodu. V případě odvolání poslance ho ve funkci nahradí poslanec zvolený jako druhý v pořadí.

Poslanec je trestně odpovědný s tím, že jeho přestupky jsou posuzovány stejně jako u jiných občanů. Trestní řízení poslanců ve funkci (a pět let po ukončení funkce) vyžaduje souhlas Senátu.

Poslanci se ve svém rozhodování řídí pouze vlastními názory a názory občanů svého volebního obvodu.

Ostatní fyzické a právnické osoby mohou ovlivňovat poslance pouze veřejně prostřednictvím médií, žádostí, petic a prohlášení. Lobování je zakázáno. Zástupci společenských organizací (stran, hnutí, spolků a dalších) mohou poslance ovlivňovat také na veřejných jednáních k tomu účelu Sněmovnou organizovaných.

Ekonomické subjekty mohou poslance ovlivňovat pouze prostřednictvím veřejných jednání Ekonomické rady, do které Sněmovna a Hospodářská komora jmenují po deseti zástupcích.

 Krajské rady

 Krajská rada má takový počet poslanců, který odpovídá dvojnásobku volebních obvodů v kraji. Pro poslance Krajských rad platí přiměřeně stejné zásady jako pro poslance Sněmovny. Krajské rady vyhlašují krajská referenda ke schvalování návrhů krajských rozpočtů a vyhlášek a v dalších případech, kdy je to potřebné.

 Rady obcí

 Rady obcí jsou voleny v obecních volbách. Pro poslance Rad obcí platí přiměřeně stejné zásady jako pro poslance Krajských rad. Rady vyhlašují referenda ke schvalování návrhů obecních rozpočtů a vyhlášek a v dalších případech, kdy je to potřebné.

Obchodní komora

 Obchodní komora má jedno sto poslanců. Poslanci jsou voleni ve volebních obvodech jednokolově a většinově. Hlasují ty ekonomické subjekty jejichž roční obrat podle účetnictví překročí jeden milion korun českých. Volební subjekt disponuje primárně jedním hlasem. Další hlasy se subjektu přidělují na základě jeho průměrného zisku deklarovaného v účetnictví v posledních třech letech před volbami. Za zisk přesahující pět set tisíc korun českých dostává subjekt jeden hlas. Pokud zisk přesáhne 5 mil. Kč, dostane subjekt další hlas. Přesáhne-li 50 mil. Kč, dostane další hlas. Přesáhne-li 500 mil. Kč dostane další hlas. Subjekt může tedy disponovat až pěti hlasy.

Poslanci Hospodářské komory jsou voleni na období čtyř let. Poslanec je odvolatelný voliči svého volebního obvodu, pokud v hlasování k tomu určeném se pro odvolání vysloví větší počet voličů než jakým byl zvolen. Pro účel odvolání se použije výpočtu hlasů, který byl proveden pro volbu.

Moc výkonná

 Prezident republiky

 Prezident republiky je volen jednou za pět let hlasováním občanů. Zastupuje republiku navenek a řídí svěřená ministerstva, vybírá a jmenuje jejich ministry. Jmenuje soudce obecných soudů a spolu s předsedou Sněmovny soudce Ústavního soudu. Spolupodpisuje s předsedou Sněmovny mezinárodní smlouvy. Jmenuje guvernéry Národní banky a profesory vysokých škol.

Prezident republiky může být odvolán lidovým hlasováním, pokud o takovém hlasování rozhodne Sněmovna. Prezident má po dobu výkonu funkce přestupkovou imunitu a imunitu ve věcech podléhajících obchodnímu právu i ve věcech trestních.

 Ministerstva řízená prezidentem

 Prezidentu podléhá Ministerstvo spravedlnosti, které řídí Státní zastupitelství a Vězeňskou službu a po organizační stránce též obecné soudy. Prezidentu dále podléhá Ministerstvo bezpečnosti, které zahrnuje policii, záchranný sbor a armádu.

 Vláda a její ministerstva

 Ministerstva vlády strategicky řídí devítičlenná představenstva, která jsou volena Sněmovnou z řad jejích členů. Každý poslanec může být členem nanejvýš dvou ministerských představenstev. Strategie ministerstva na dané volební období je vytvořena nejdéle do jednoho měsíce od volby představenstva. To může v průběhu volebního období strategii měnit. Jak strategie, tak její změny musí být v písemné formě a neodkladně zveřejněné.

Představenstvo ministerstva vybírá ministra, kterého na jeho návrh jmenuje předseda Sněmovny. Ministr je výkonným manažerem s odborným vzděláním a státním zaměstnancem s hmotnou zodpovědností. Představenstvo může ministra odvolat s tříměsíční výpovědní lhůtou. Ministr, jeho náměstci a ředitelé odborů, které ministr jmenuje, řídí operativně chod ministerstva tak aby byla naplněna strategie představenstva. Ve výjimečných případech může být ministr postaven na dobu nejdéle tří týdnů mimo službu. V době kdy je mimo službu řídí ministerstvo předseda představenstva.

Sněmovna zřizuje poradní výbory pro bezpečnost a spravedlnost, které monitorují chod ministerstev řízených prezidentem. Prezident je povinen (na vyzvání) účastnit se jednání těchto výborů.

Předseda vlády je volen Kolegiem, ve kterém jsou zastoupeni předsedové ministerských představenstev a ministři. Předseda vlády je výkonným manažerem a státním zaměstnancem s hmotnou zodpovědností. Odpovídá za koordinaci aktivit ministerstev, řízení útvaru vlády a legislativní přípravu zákonů. V rámci svých aktivit může jednat se zástupci ministerských představenstev a presidentem Obchodní komory.

Předseda vlády representuje republiku při mezinárodních jednáních a a zastupuje republiku v Evropské unii a v dalších mezinárodních organizacích. Kontrasignuje vybraná prezidentova rozhodnutí.

Moc soudní a kontrolní

 Ústavní soud

 Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenování na dobu deseti let. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Sněmovny. Soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Sněmovny.

Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s Ústavou, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s Ústavou nebo zákonem. Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodních smluv s Ústavou.

 Všeobecné soudy

 Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, krajské a okresní soudy. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud.

Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

 Obchodní soudy

 Obchodní soudy zřizuje Obchodní komora jako součást samosprávného aparátu podnikatelské struktury. Jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům podnikatelských subjektů. Projednávají pouze případy, kdy jak stranou žalovanou, tak žalující je podnikatelský subjekt. Soustavu obchodních soudů tvoří krajské soudy.

Soudci obchodních soudů mající potřebné právnické vzdělání jsou jmenováni do funkce prezidentem Obchodní komory na dobu pěti let. Obchodní soudy vedou rejstřík podnikatelských subjektů.

 Senát

 Senát má 50 členů. Členové Senátu se vybírají losováním každé dva měsíce (25 senátorů) a jejich funkční období je čtyřměsíční. Úkolem Senátu je posuzovat, které zákony mají být překládány k referendu. Senát také posuzuje, zda jsou správně formulovány otázky, které budou v referendu občanům předkládány. V této souvislosti má Senát právo formálně upravovat jednotlivé návrhy zákonů, aniž tím mění jejich smysl.

Úkolem Senátu je kontrolovat dodržování demokratických pravidel a zákonnosti ve státních a samosprávných strukturách. V tom spolupracuje s Nezávislým kontrolním úřadem a využívá jeho profesionální aparát. NKÚ vykonává příslušná šetření a předkládá jejich výsledky Senátu. Senát rozhoduje o potrestání viníků ve správním řízení nebo jejich předání orgánům činným v trestním řízení.

 Nejvyšší kontrolní úřad

 Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Sněmovny. NKÚ vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Sleduje zákonnost počínání zaměstnanců státní správy a územních samospráv na všech úrovních. Sleduje hospodaření a zákonnost v podnikatelských subjektech s majoritní veřejnou (státu nebo samospráv) účastí. Pozornost věnuje šetření v případech podezření z korupčního jednání.

Pro plnění svých úkolů zřizuje NKÚ operativní vyšetřovací útvar. Výsledky šetření předává NKÚ Senátu.

1 2 3 4 5