Nechtěné děcko nebo národní tragedie

Demokracie dnešních dnů je jako vybroušený kámen podléhající neodvratné korozi. Některé plochy ještě září, jiné jsou protkané trhlinami, další už připomínají měsíční krajinu. Stále si můžeme například užívat lesku svobody projevu. Proti zjeveným názorům se dosud nebojuje cenzurou ale sofistikovanou dehonestací. A jakkoli nepříjemná, patří do demokratického arzenálu.

Dehonestace stejně jako východní bojová umění využívá k dosažení vítězství hybnosti protivníka. Úspěšně použita proti hnutí zelených (díky exponentům STB, Bursíkovi & Jacques a posléze solárním elektrárnám) je odeslala na marginální okraj politiky. Použita proti odpůrcům radaru v Brdech, nenechala jim ani radost z vítězství. A vypadá to, že dalším cílem pravicových spindoktorů se, po pátečním Hydeparku, stane Holešovská výzva.

Ta je od začátku — nazíráno pražským pohledem — jakési nechtěné děcko. V tomto postoji se koncentruje slabost české neparlamentní opozice, která se těžko smiřuje s mnohostí pravd a jejich relativitou. Holešovská výzva si nadto dovolila žádat jednotu opozičních iniciativ a této (zdaleka ne úplné) jednotě vložila do úst nedomyšlené heslo — pryč s vládou a prezidentem, chceme vládu odborníků.

Je jednoduché kritizovat, ale třeba připustit, že holešovským nedal nikdo do ruky lepší klacek. Opoziční uskupení jsou bohužel (až na anarchisty ovšem) zcela konformní. Vycházejí z faktu, že současná vláda (prezidenta když dovolíte z diskuse vynechám) je demokraticky zvolená a tudíž nezpochybnitelná. Snaží se jí nanejvýš radit a její aktivity z pozic kapitalismu s lidskou tváří korigovat. Zamlčují, že vládnoucí trojice stran podniká soustavně a záměrně nevratné kroky, které nebude možno po příštích volbách vzít zpět. Nikdo už nezruší důchodovou reformu, aniž by se při tom nevystavil mezinárodním arbitrážím. Nikdo nesebere Chrenkovi zdravotní pojišťovny, které zhltne díky změnám v zákonech, které pravicová koalice prosadila. Nepomůžou ani silácká gesta sociální demokracie.

Selhávají-li ti, kdo by měli vymýšlet strategie, přichází ulice s radikálními hesly. Tak to chodí. Tragická není radikálnost, tragická není ani nesnášenlivost, tragické nejsou neprůhledné účty. Tak to chodí. Tragické je to podcenění problémů. Tragické je, že nikdo není schopen rozpracovat technologii přímé demokracie alespoň do té míry, aby o ní mohl mluvit v televizi. Tragické je podcenění schopností a moci kapitalistického systému. Tragické je podcenění inteligence základních pilířů propagovaného způsobu vlády — občanů.

Zeď, na kterou naráží nejen Holešovská výzva, je neschopnost odpovědět na otázku: Co bude potom? Odvoláme vládu a defenestrujeme Klausovy úředníky. Budiž. Prezident uprchne do Chile a Nečas požádá o azyl v Anglii. Budiž. A co bude potom?

V Čechách i na Moravě máme to štěstí, že žijeme od třicetileté války ve fungujícím státě. Někdy lépe, někdy hůře. To se ale může změnit. Nikdo nemá představu, jací kmotři by vybírali vládu odborníků, kam by ona směrovala naše daně, za kolik by si půjčovala. Kdo by formuloval otázky pro referenda, jak by se zabránilo zákulisním machinacím.

Vláda lidu v systému, kdy majetek patří jen nemnohým, nemusí být vůbec tím vysněným rájem, ale cestou do pekla. Nejprve zákulisní a pak zjevná totalita a la Robespierre, pomyslí si občan. Ha, do toho nepůjdu. A dobrá idea přímé demokracie letí do koše spolu Holešovskou výzvou.

Dvě stě let stará ústava USA má pouhé čtyři rukopisné strany, ale popisuje do nejmenších detailů, jak se má v zemi vládnout. Otcové zakladatelé byli velmi chytří, ale také velmi praktičtí lidé. Věděli, že tam, kde se ponechají zadní vrátka, se dříve nebo později objeví rota záškodníků. Rozuměli technologii moci a znali lidské slabosti. Snad by stálo za to je napodobit. Abych jen nekritizoval, pokusil jsem se sám o slohové cvičení na dané téma. Jistě jen čirou náhodou mi vyšlo na čtyři strany. Pokud by někdo z čtenářů měl zájem, možno najít ZDE. Prosím o shovívavost, nejsme přece v televizi.

Publikováno v Britských listech 22.03.2012

Nová doba, staří lidé

Je něco, co nám uniká, co nejsme schopni svými omezenými, racionálně analytickými mozky, uchopit, Co v dnešní poklidné až zapšklé době buší na dveře, hlomozí pod prkny podlah a skučí v komínech. Ano, jsou tu neumětelští ministři, kteří okrádají invalidy a léčí jen bohaté. Ale přece – tato vláda má nezpochybnitelný mandát, který získala ve svobodných volbách. Ano, rozkrádá naše daně, ale ruku na srdce, byly ty před ní lepší? Proč tedy ta úporná nespokojenost, která není následována akcí, která prostě jen kvasí a dělá starost Evropské unii?
Noví nespokojenci jsou podráždění a naštvaní. Cítí znepokojivé svědění, ale neví kde se poškrábat. Ti zkušenější už vědí, kdo za jejich blbou náladu může. Přece kapitalismus. Sedmihlavá hydra ve službách bohatých, která vysává nás ubohých 99 %. Kterou je nutno porazit a nahradit stády ekonomických beránků, kteří se budou otřásat a otřásat. A nám zbyde na práci jen to sbírání zlaťáků.
Nic nového pod sluncem. Už přes dvě stě let se někteří snaží se najít pravidla chodu orloje. Jsou opakovaně vtahováni za šos do nepřehledné změti ozubených koleček, drceni a vyplivováni, v lepším případě jen potlučení a zneuctění. Přesto jich neubývá. Neubývá těch, kteří by vše vyřešili přesunutím několika hřídelí a nepokojů. Těch, kteří denně v potu tváře tu natahují pružiny, tu posunují ručičky. A čekají na změnu, čekají na zázrak.
Sedm je miliard lidí na planetě Zemi. Někteří z nich nemají co jíst, někteří hlady umírají. Kolik jich jen ve dvacátém století umřelo právě vinou hodinářů, co se zpupně domnívali, že změní svět tím, že změní ekonomický systém? Vinou těm, kteří trestuhodně přehlíželi, že kapitalismus není hodinový stroj, ale živý organismus, který není možno naprogramovat, který chodí po chaotických a nepředvídatelných cestičkách vlastní evoluce a kašle na naše ideály.
Ano, máme tu systém založený převážně na našich nízkých pudech, kterými matka příroda nešetřila. Na naší agresivitě, snaze vyniknout, porazit a zničit protivníky. Na naší touze hromadit majetek, ženy, vliv, ovládat, poroučet. Máme tu něco, co je ošklivé, ale nesmírně životaschopné, co nás živí, obléká, dopravuje a ubytovává. A přijde -li na to i pohřbívá. Co s tím uděláme, Houstone?
Tragédií levicové politiky není sociální inženýrství, tragédií levicové politiky (a pravicová jí v tom poslední dobou zdárně sekunduje) je ekonomické inženýrství. Sociální inženýři byli američtí otcové zakladatelé a odvedli skvělé dílo – americkou ústavu. To proto, že realizovali svůj projekt v doméně vytvořené lidskou tvořivostí – ve společenském prostoru. A nepletli se do cesty nepředvídatelnému živelnému hospodářskému expresu.
Ani za feudálů hradní páni osobně nevykořisťovali poddané (pochopitelně pokud nevyužívali Ius primae noctis). Ani dnes zaměstnance nehoní do práce akcionáři, ale k tomu vybraní manažeři. A víte co? Oni to nedělají (většinou) proto aby lidem škodili. Oni tak činí proto, aby koordinovali zaměstnaneckou spolupráci. Protože letadla a lokomotivy se nedají vyrábět bez spolupráce a ta není možná bez hierarchie vůdců a podřízených. Chceš-li demokracii, ohledy, rovnost, opusť ekonomiku. Chceš-li adrenalin, soutěž, úspěch (ale také subsidiaritu a vynucené poklonkování), jsi vítán. Není to hezké, ale je to lidské, je to někdy i zábavné.
Ani člověk společenský se nemůže ekonomice vyhnout. Zásahy však mají být vedeny z pozice vně systému, prostřednictvím daní, cel, poplatků. V technice existuje pojem „regulace černé skříňky“. Proces, jehož mechanismus chodu je neznámý nebo nepředvídatelný, je kupodivu možno regulovat. Tak, že jsou v malých krocích, měněny vnější podmínky a podle pozorované reakce je vybírán další krok. Neleze se do stroje, nepřestavují se hřídele a nepomáhá se pružinám.
Lze-li však ekonomiku regulovat jen zvnějšku, co pak? Nezbývá než nasednout do autobusu, který nás veze k druhé nejoblíbenější atrakci lunaparku Nespokojený svět. Nemohu-li (nesmím, nechci) změnit ekonomický systém, vydám se změnit situaci společenskou. Zpátky k původním hodnotám demokracie nebo vpřed k opravdové lidovládě.
Nejdříve je dobré si ujasnit terminologii. Už zmínění otcové zakladatelé, kteří spustili americký projekt, nemysleli na lidovládu. Jejich úmyslem bylo nepochybně realizovat vládu elity. Ta však měla být v případě potřeby omezována vůlí lidí prostřednictvím validace ve volbách. Zároveň, aby toto omezování bylo funkční, byla kodifikována určitá práva jednotlivců, neomezitelná jednoduše vládnoucí mašinérií. S tím se také nějak svezla nedotknutelnost soukromého majetku. Ale ať tak či tak – lidé v původním demokratickém projektu nejsou vládci, ale nanejvýš arbitry toho, zda je vláda kompetentní. Nejisté řešení, které však podpořeno oním vlastnictvím majetku (aby politik neupadl do nicoty po volebním neúspěchu) se ukázalo překvapivě stabilním. Kdoví — kdyby KSČ přidělovala každému funkcionáři několik milionů do začátku, mohli jsme dnes žít ještě v reálném socialismu.
Chce-li kdo aby se něco dělo ve prospěch lidí namísto prospěchu degenerovaných elit, nemůže tedy bojovat o návrat ke kořenům. Naopak. Je třeba předefinovat a změnit léty zabetonovaná pravidla zastupitelské demokracie. A tu se naskýtá drobná otázka – jak?
Nebude to jednoduché. Ono se to nezdá, ale lidé nejsou hloupí. A vláda pro ně znamená především někoho, kdo vládne (koná, poroučí, ovládá) dobře, spolehlivě, bezpečně. Takže úspěšně. Představa, že vládnou všichni (i soused od vedle) je pro nás, hierarchií opičích elit odchované plemeno, velmi, velmi obtížně přijatelná. Kalousek s Nečasem jsou řešením sice bolestným, ale lépe představitelným.
Tápání a nechuť propagátorů nových demokracií ke zkompromitovaným marketingovým praktikám. To jsou důvody, proč změna společenského systému neláká. Působí to až dojmem, jako by tito lidé ani nikoho přesvědčit, zaujmout, strhnout – nechtěli. Jako by jim stačilo, že si hrají na svém komunitním písečku. Naproti tomu zastánci zabetonování současného stavu mají jednak jasno, jednak motiv, jednak peníze. A nepřesvědčí-li vás, tak vás bez skurpulí koupí.
A to je špatně, protože tak si přímí demokraté podřezávají větev na které sedí. Chtějí aby většina řekla ano jejich idejím nebo jim stačí když si mohou opakovaně stěžovat, že lidé jsou hloupí a nechápou? Váží si vůbec mínění těch, které chtějí pověřit dějinnou zodpovědností, nebo je chtějí nejdřív převychovat? Pak by ale měli pro začátek prosazovat spíše absolutistickou monarchii, že?
Co především chybí ve všech systémech, ve kterých víří referenda, většinové volby, odvolatelnost poslanců a další skvělá moudra, je návaznost tohoto (na asi pět plebiscitů ročně) omezeného způsobu tvorby zákonů na skutečnou vládu, tedy sbor pověřenců, řídících zemi (region, obec). Protože tam je problém. Podstatou změny musí být nově formulovaná moc výkonná.
A tak zatím naprostá většina nespokojenců věří, že demokracie je v pořádku, jen v naší „české“ se něco pokazilo. Optimisté doufají, že to bude opraveno. Pesimisté už přestali věřit, že k té opravě dojde v dohledné době a na aktivní politiku rezignovali. Modlí se jen aby to nebylo horší.
V každé době, v každé generaci existují lidé, kteří by si přáli, aby někdo přišel vymést ten Augiášův chlév. Aby někdo sebral bohatým bohatství, aby někdo přizpůsobil nepřizpůsobivé občany. V každé době je možno najít příznaky změn (které neproběhnou) a zárodky katastrof (které nenastanou). A v každé době je tu také robustní skupina těch, kteří soudí, že každá změna je k horšímu, protože prospěch z ní mají jen lumpové (a realita vývoje jim dává za pravdu). Jedna i druhá skupina jsou často ti samí lidé. Záleží na náladě, na tom co se zrovna dozvěděli ve zprávách, na tom co je dnes čeká v práci nebo doma.
Jen málokdo může žít s neustálým vědomím, že vše se děje špatně, že perspektivou je další krize, že nám vládnou tuneláři, že Evropská unie je nesmyslný projekt, že. … že, … že. Potřebujeme pozitivní perspektivu. Naději na postup v zaměstnání, děti na vysoké a hlavně zdraví. Tak jsme přežívali v komunismu, tak přežíváme i teď. A jedině máme-li naději a víru v budoucnost, jsme schopni akce. Jen pak se nás sejde na Václaváku sto tisíc. Není-li optimistická perspektiva v dohledu, jdeme se dívat z jiného okna. Soustředíme se na tu část reality, která optimistická je. Těšíme se na posezení s přáteli, na dobrou večeři, na dovolenou u moře. Vykopneme politiku a všechny úvahy o společnosti z našich myslí. Nedemonstrujeme. Není za co, soudruzi.

Publikováno v Britských listech 21.02.2012

Proč Evropa musí chudnout

„Vy nevidíte, že okolo nás to všetko ide do hajzlu?“ pravil prý Gustáv Husák v říjnu 1989 na zasedání předsednictva UV KSČ. Věta případná nejen v tehdejší situaci, ale i při pohledu na současný vývoj Evropské unie. Nesplatitelné dluhy Řecka, neudržitelná úroková míra italských dluhopisů, dvacetiprocentní španělská nezaměstnanost, předpokládané snížení ratingu Francie i Německa, všudypřítomný strach z vracející se recese. Paní Merkelová vydává jedno dementi za druhým. Pan Sarkozy poučuje kde koho. Pan Berlusconi už nikoho nepoučuje. Copak by na tohle řekl Gustáv Husák? A co si z toho máme vybrat my?

Většina z nás se nerada pouští do úvah, nadto makroekonomických. Hromadně jsme přestoupili na vědecké náboženství, ve kterém je názor podložený méně než třemi doktoráty svatokrádeži. Vyznáváme též zákon internetových světů. Úspěch není něco vymyslet, stačí informaci stáhnout ze sítě. Úspěch není něco zorganizovat, stačí nalézt dobrého organizátora. A úspěchem pochopitelně není porozumět něčemu vlastními silami, ale nechat si to nejlepším odborníkem vysvětlit.

Co na tom, že s tím jak se zrychlují boží mlýny, musí specialisté přestavovat stále častěji plachty i kormidlo a křižovat proti větrům neúprosné reality. Co na tom, že naše vlády vybavené těmi nejlepšími experty nejsou schopny vyvést státní koráby ze zrádných útesů krizí a recesí. Co na tom, že máme v našich vlastních myslích úžasný nástroj k poznávání reality.

Máme v sobě moc stát se nezávislými na tlachání odborníků a na propagandě médií. Musíme však začít používat naše skvělé šedé buňky mozkové. Což hned na začátku znamená připustit, že nejsme neomylnými pány světa. Že jsme zoufalci pobíhající po vrcholu kry popsané sice všemi moudrostmi světa, která se však nekontrolovatelně převrací v oceánu událostí. A z vody vždy ční jen malý kluzký vrcholek. Vrcholek, který iluzorně nazýváme naším vědomím.

O tom jaká část kry je právě nad vodou nerozhodují jen přívaly vln. Věnujeme-li problému pozornost, určitá část kry se začne vynořovat častěji. Vědomí se dostává víc nových myšlenek, pocitů, nových náhledů. Jsou to zřídka ucelené soubory informací, většinou jen záblesky možností, náznaky, jemná postrčení. Je to ale stokrát lepší než zírání na prázdné tváře v HD rozlišení.

V ekonomických modelech nepochybně existuje cosi, co vzletně nazýváme zákony. Ty však v realitě představují jen dílčí, nedokonalá a časově omezená pravidla. Teorie všeho prostě neexistuje. K hledání komplexního vhledu do dění v ekonomické džungli nepotřebujeme absolvování Harvardu. Lepší je spoléhat na vlastní intuici. Ale pozor! Zrcadla, do kterých se chceme dívat jsou zakřivená trochu jinak než to, do kterého se díváme ráno při holení.

Náš pojem o vlastnictví, majetku — kapitálu — vychází z naší výchovy a z reality denního individuálního života. V něm kapitál získáváme či ztrácíme. V reálné ekonomice se kapitál především přelévá z jednoho místa na druhé (od toho pojem likvidita) a jen málokdy mizí nebo se rodí. Zatímco jeden ztrácí, druhý získává a právě tyto kapitálové toky pohání makroekonomická mlýnská kola.

Globální ekonomika je společenství miliard fyzických a právnických osob sdružujících se ad hoc do uvnitř kooperujících a navenek soupeřících skupin v prostředí, ve kterém neustále proudí řeky materiálu, zboží a kapitálu. Toto sdružování a soupeření probíhá ve výsledku samovolně a chaoticky (nepředvídaně), jakkoli se mnozí tváří, že mu velí.

Zatímco v přírodě je základním kritériem úspěšné aktivity přežití, v ekonomice je imperativu přežití nadřazen imperativ zisku. Tím je daná obrovská dynamika ekonomických systémů, ale také jejich nestabilita a tendence k rozpadu či dělení na menší izolované celky. Tato možnost je podporována i univerzální, podle jedné šablony se opakující, funkční strukturou ekonomických systémů.

Konečně je při vstupu do zákulisí světového hospodářského zázraku třeba mít na paměti, že hybatelem ekonomického systému není jen energie a kapitál. Obrovskou důležitost má něco, co můžeme nazvat mentální lidská síla. Pozitivní a negativní motivace manažerů, emotivní davové reakce burzovních makléřů, kreativní schopnosti výzkumníků a vývojářů. To je nejdůležitější palivo, které ekonomika spotřebovává.

George Soros řekl nedávno o situaci v Evropě: „Problém v ekonomice je to, že lidé nejsou schopni uznat, že jejich poznání reality je nedokonalé a že vládnou falešné představy a nedorozumění. Totéž platí v politice. Všechny naše pojmy jsou nedokonalé. Euro bylo jen ještě o hodně nedokonalejší než všechny ostatní pojmy.“

Zlatá slova. I Soros se však drží propagandistického hesla, že za problémy Evropy stojí prakticky jen špatně nastartovaný projekt eura. To je však jen dílčí fragment komplexního procesu, který Evropu tlačí už od konce studené války. Stejně tak je tomu s vírou, že za všechno mohou banky, které nás odírají o peníze dvakrát — jednou když nám půjčují a podruhé, když chtějí, abychom je za naše peníze zachraňovali. Jedno i druhé tvrzení má reálné základy, ale nepostihuje celou pravdu. Ta spočívá ve faktu, že Evropa chudne, že musí chudnout. A zoufale si to nechce připustit.

Živnostník, firma, region, světadíl. Všichni jsou schopni ekonomicky prosperovat jen tehdy, když budou moci v ekonomickém superorganizmu uplatnit své výhody oproti jiným jeho částem. Novověká Evropa vždy závisela na dovozu materiálů a energií, za které platila vývozem zpracovaných produktů. Její konkurenční výhodou od dob kolonialismu byla jednostranná výhodnost těchto obchodů.

Evropa druhé dekády dvacátého a prvého století už není vojensky ani politicky dost silná, aby mohla diktovat trhům. Rozvojové země se postupně vyrovnávají s devastujícím vlivem evropské „kultury“ a jejich spotřeba exponenciálně roste. Ceny materiálů a energií stoupají proto, že těžba je objektivně stále dražší, ale také protože jich ubývá stále rychleji. A Evropa, ať chce či nechce, musí dnes platit stejnou cenu jako Indie či Brazílie.

Po pravdě řečeno byl evropský boom v devatenáctém i dvacátém století způsoben nejen vyděračskou povahou bílého muže, ale také vysokou úrovní technologií a celého technicky orientovaného kulturního prostředí. V industriální éře měla Evropa vzdělané inteligentní inženýry a vyškolené, řemeslné cti dbalé dělníky. Měla kvalitní zákony podporující podnikání a dobrou dopravní síť.

I dnešní Evropa má dobré zákony a hustou dálniční a železniční síť. Jenže industriální éra skončila, byla nahrazena dobou automatů a počítačů. Komputerizovaná, robotizovaná výroba nevyžaduje personál univerzální a inteligentní, ale ve velké většině jednostranně a krátce vyškolený, nicméně s vysokou pracovní kázní. Řemeslný um je nahrazený systematickou kontrolou. Improvizace je sprosté slovo. Kreativita je jen pro vyvolené. To vše je, ne vždy neúmyslně, jako šité na rozvíjející se země. Ne pro Evropu.

Existence zájmových sfér, nevypočitatelných totalitních vládců i ideologických sporů dlouho znejisťovala podmínky podnikání ve světě. Po pádu sovětského bloku však bariéry a nejistota rychle zmizely. To co bylo další evropskou výhodou — stabilní podnikatelské zázemí — se dá dnes nalézt po celém světě. Riskantní jsou dnes demokratické režimy, které povýšily individuální práva a svobody na úroveň zákonů. Ne, že by manažeři, prezidenti správních rad, CEOs a vůbec všichni ti co nás vodí na provázcích něco měli proti zákonům a proti lidským právům. Pokud tedy nebrání podnikání a nesnižují zisky. To pak radši táhnou jinam.

Že v Evropě je pracovní síla najímána za vyšší cenu než jinde ví každý. Už delší dobu není jisté, že je to dáno vyšší odbornou kvalitou. Nad slunce jisté však je, že motivace evropských pracujících je nižší než jinde. Motivace je funkcí mnoha proměnných, zásadní roli však hraje rozdíl mezi existujícím stavem a nabízenou budoucností. Tento rozdíl je dnes v rozvíjejících se zemích mnohem, mnohem vyšší než v Evropě, která dlouho žije v dostatku a blahobytu.

Vyrábíte-li, nakupujete výrobní prostředky. Investovaný kapitál je využit pro produkční účely a přináší zisk dvakrát — vám a těm co vám dodávají. V případě že investujete do hmotných statků, které nevytvářejí váš zisk (auta, domy, vybavení bytů) a služeb (kadeřník, solarium, posilovna, lékař, kino), likvidujete kapitál, který už nevytváří dvojí zisk. Mezi investice které přinášejí zisk jen jednou patří samozřejmě i náklady na zdravotní a sociální zabezpečení. Náklady na staré a nezaměstnané, na invalidy.

To že kapitál je investován bez zisku investora formou spotřeby sice neznamená, že je investován bez prospěchu ekonomice, taková aktivita je však pro určitou oblast výhodná jen tehdy, nejsou-li spotřebovávané statky či služby dováženy. Levné dovozy uspokojující touhy evropských chudnoucích vrstev a vytvářející iluzi rostoucího blahobytu podkopávají sílu evropské ekonomiky.

Státní i soukromé investice (ať už plodí další kapitál nebo ne) rovněž vytvářejí neviditelnou past zvanou amortizace (podle jména poznáte je). Odpisy jsou tím odkrojeným dílem krajíce, který si musíte odpustit, chcete-li v budoucnu žít stejně dobře jako dnes. Jsou to nutné náklady na obnovování existujícího blahobytu. Náklady na odpisy a opravy jsou evropskou koulí na noze a i proto jsou běžci z rozvíjejících se zemí rychlejší.

Jestliže ceny dovážených surovin stoupají a stoupá i dovoz spotřebního zboží (navíc dvakrát dotovaný výhodným kurzem vývozce a sociálními dávkami dovozce), nabývá na kritické důležitosti exportní síla. Evropa byla dlouho jedním z mála zdrojů kvalitního průmyslového zboží od aut až po elektrárny. Pak se obdobné výrobky začaly vyrábět i v rozvíjejících se zemích, jejich kvalita však byla prachmizerná. Všichni pamatujeme, s jakým despektem jsme se (ještě před deseti lety!) dívali na čínské zboží. A dnes? Čína, Indie, Brazilie, Malajsie … Výrobky všech těchto zemí učinily, díky postindustriální komputerizované éře, obrovský skok. Konkurují v kvalitě Evropě a v ceně ji nesporně předčí. Co nám ještě zbývá? Letadla a zbraně.

Problém evropské (ne)konkurenceschopnosti je často bagatelizován teoriemi o technologických vlnách, které vždy a znovu vynesou země s nejvyšším technickým potenciálem nahoru. Je charakteristické, že tyto teorie rozvíjejí lidé, kteří mají jiné než technické vzdělání. Technologických inovací převratného charakteru totiž ubývá. To neznamená, že se snižuje intenzita vědecké práce. Jen výsledků, které umožňují přímý transfer do ekonomické sféry, je méně. V současnosti je Evropa na špici ve farmaceutickém průmyslu a biotechnologiích. To je však menší výhoda, než když vyráběla bezkonkurenční lokomotivy.

Evropa musí chudnout, protože mechanizmy příčin a následků v globální ekonomice nedovolí jinak. Současná dluhová krize jdoucí napříč kontinentem není ničím jiným než odloženou vymáhanou platbou za to, jak se evropské vlády posledních dvacet let snažily udržet sociální smír a zdání prosperity. Ekonomika už nicméně ukradla politice tak velkou část moci, že může volat k odpovědnosti za dluhy i ty nejmocnější. I Německo, které se na čas vyhnulo problémům tím, že začalo krotit touhu po rostoucím blahobytu několik let před ostatními.

Je lhostejné, zda budeme chudnout s eurem nebo opět s markami a lirami. Tak jako přechod na euro nezpůsobil snížení evropské ekonomické výkonnosti, nemůže ho způsobit ani zpětný přechod na národní měny, zvláště když dnes máme k dispozici pro zahraniční obchod velmi pružnou instrumentaci. Bylo by patrně nejvýhodnější, kdyby euro zůstalo zachováno jako mezinárodní evropská měnová jednotka, na kterou by se definovaným způsobem podle potřeby navázaly existující nebo obnovené „regionální“ měny jednotlivých států. Ostatně i u nás můžete mít v bance účet v eurech a platit se jimi dá ve většině velkých obchodů.

Vyřešení přetahované kolem eura představuje složitý, nicméně zvládnutelný „logistický“ úkol. Jeho vyřešení však Evropě nepomůže. Ba naopak, na určitou dobu vzbudí politici neoprávněné iluze, že vše je opět v pořádku. Tak jako v průběhu hypotéční fáze krize, kdy jsme poprvé měli šanci přehodit kormidlo a touto výhodou pohrdli. Díky našim politikům jsme naopak chronickou nemoc proměnili v akutní a málem smrtelnou komplikaci. Podívejte se na graf veřejného dluhu evropských států a jeho extrémní růst v letech 2008 — 2010.

Evropa chudne a navíc chudne hloupě. Kontinent je stále ještě bohatý a může chudnout inteligentně a elegantně. Ne ale vládnou-li mu exponenti světa byznysu. Ekonomický organismus je běžec bludištěm, který má výhled omezen jen kupředu a nevidí odbočky, které se mu nabízejí. Jeho vysoká inteligence se tak snižuje na úroveň veverky mučené neustálým obíháním v kole. Evropa se stala jedním velkým kolem pro pro veverky. Pro nás a naše děti.

Publikováno v Britských listech 12.12.2011

Vážení přátelé ne

Současnost připomíná lokomotivu s přetopeným kotlem, která jen obtížně zdolává nekonečné stoupání na trati k lepším zítřkům. Úměrně stoupajícímu tlaku a snižující se rychlosti stroje roste počet amatérů i profesionálů glosujících peripetie cesty. Jakkoli se právě teď zdá, že jde o ekonomiku, jde – jako vždy — především o politiku. Proto se častěji než dříve otvírají i nevětraná sklepení tajemného hradu zvaného demokracie.

Je překvapivé, že většina komentátorů dění na politické scéně se drží mírné až pozitivní kritiky systému. Lavina, která nás hrozí pohřbít, je v duchu jejich kréda interpretována jako soubor marginálních opravitelných závad. Lze to do jisté míry chápat u lidí lpících na původní architektuře demokracie. Na vládě elity pomazávané pravidelnými volbami, kdy voličům nemajícím podíl na moci je dána alespoň svoboda projevu a svoboda podnikání. A díky ne zcela závislé soudní moci i rovnost před zákonem. Občas.

Propagátoři vlády volených jsou geneticky ustrojeni tak, aby věřili, že v demokratickém světě je každý strůjcem svého osudu. Jsou to úspěšní lidé silného ega, leč ne vždy silné politické logiky. Chyby demokracie vidí v nedostatečném ohodnocení osobní odpovědnosti, iniciativy, pracovitosti a kázně na straně jedné a přílišné toleranci k nepřizpůsobivým chudým a líným jedincům na straně druhé. S tím jak vlak opouští vyjeté koleje kapitalistické idyly upadá argumentace vládců osudů do infantilnosti a extrémismu. Jedno je však třeba vyznavačům spravedlivé odplaty už na tomto světě přičíst k dobru. Jejich postoje jsou upřímné a konzistentní. V jejich mysli panuje pohoda, neboť ví, že co myslí a konají, je správné.

V profesi údržbářů reálné demokracie ale potkáme i osobnosti, jejichž intelektuální váha nemalou měrou formuje nepravicovou ideologii, která chápe lidský svět ve větším spektru barev, v širších souvislostech. Ideologii, která toleruje jinakost a připouští jistou míru náhodnosti lidských osudů. Tito nečekaní stoupenci konce dějin skrze vylepšení existujícího (ne)řádu, identifikují správně katastrofální systémová pochybení, to jim ale nebrání zoufale doufat, že se to časem zlepší.

Klan mystifikátorů, zakrývající dobrovolně problémy nového systému v obavě před návratem socialismu, vymírá. Je tu však kasta rozhořčených, svalující vinu za bláto, ve kterém je nám se brodit, na kapitalistický ekonomický pořádek. Který svým nelidským a ziskuchtivým (další přívlastky doplní laskavý čtenář sám) přístupem demoluje naši demokratickou budoucnost. Výstupem takové lamentace bývá volání po éře nové ekonomiky. Čas příchodu nového věku bez vykořisťování – natož forma – je však z dobrých důvodů ukryt v mlze slov.

Nejčastěji se ovšem setkáme s iluminátory z líhně intelektuálů. Jejich otevření jsou různorodá, střední hra už ustálená a závěrem partie je vždy pat. Laické veřejnosti se obvykle předkládá (ve stravitelné formě) tuhá postmoderní pečeně, okořeněná trochou likvidity s kritikou (neo)liberalismu jako přílohou. V složitých nuancích a umných slovních obratech se vytrácí realita. Zůstává jen pachuť dějinné nevyhnutelnosti.

Většina takových úvah o opravě budoucnosti se míjí svým prvoplánovým účinkem. To proto, že naše mysli nejsou ustrojeny, aby sdělené informace logicky analyzovaly, vyhodnotily je porovnáním s databází v paměti a vytiskly výsledek. Naše mysli ukládají všelijaká zjištění do virtuálních kádí, kde směs neslučitelných informací dlouho kvasí a pak teprve destiluje do vědomí. Produktem je pocit, chuť, vůně. Někdy koňaku, někdy samohonky.

Projevy, které mají burcovat k obraně staré dobré demokracie, patří mezi ty druhé. V lepším případě ukolébávají ve víře, že v příštích volbách vybraní koně vytáhnou náš vlak zpátky na koleje. V horším nám implantují beznaděj a rezignaci, když uprostřed nevšímavého soukolí dějinného stroje musíme konstatovat, že nás klamou i ti, co předstírají vůli pomoci.

Nemoc, jejíž projevy denně registrujeme totiž není běžná chřipka demokracie, kterou lze léčit aspirinem. Není ani omezená na českou kotlinu jak se nám mnozí snaží namluvit – i když nutno uznat, že se jí tady daří výjimečně dobře. Nemoc euroatlantické civilizace zvanou konec demokracie způsobuje tragický nesoulad mezi rozvojem globálního ekonomického systému na straně jedné a neschopnosti odpovídající reakce demokratického společenského řádu na straně druhé.

Ekonomický svět potřebujeme, protože si v něm tvoříme prostředky na financování existence ve světě veřejném a soukromém, realizujeme v něm všudypřítomná nutkání vyniknout a vládnout, vybíjíme si vrozenou agresivitu. Z přehledného souboru izolovaných ekonomických procesů otců zakladatelů se však stal živý, spontánně se organizující, nelidsky inteligentní moloch. Superorganismus schopný vlastní evoluce. Měňavkovitá chobotnice, jíž jsme všichni součástí.

Chobotnice natahuje chapadla do veřejného i soukromého prostoru. Náramně jí vyhovuje, že protivník je znehybněn iluzemi o své všemocnosti a hysterií ze své bezmocnosti. Chobotnice ví, že conquista rozvojových a socialistických států skončila. Ví, že se musí adaptovat na nastávající nedostatek přírodních zdrojů a obrací se tam, kde ještě jsou rezervy. Nachází skrze demokratickou politickou reprezentaci cestu ke státním a místním rozpočtům, do kterých plynou obrovské prostředky z kapes daňových poplatníků. Ale také posiluje a násobí vlákna, kterými nás poutá k ekonomické pavučině, kterými nás podřizuje nás své vůli.

Demokracie je množství různorodých procesů fungujících podle zavedených pravidel. Tato pravidla – konstituovaná předvídavými otci zakladateli – reagovala dobře na stratifikaci společnosti a úroveň ekonomiky konce osmnáctého století. Nevyřčeně, ale nezpochybnitelně se v nich otiskl také tehdejší stav lidské psychiky — té kolektivní i té individuální.

Od americké revoluce se ale svět pronikavě změnil. Ekonomická výkonnost vyspělých zemí vzrostla víc než desetinásobně. Lidé mají okamžitý přístup k informacím, které se k nim dříve dostávaly v řádu dnů či týdnů. Úroveň komunikace on line, prostřednictvím mobilních a sociálních sítí, je co do rychlosti a objemu dříve nepředstavitelná. I lidé se změnili. Ze stáda, které bezhlavě následuje charismatické vůdce, máme sbor polemizujících a vše zpochybňujících individualistů.

Způsob řízení věcí veřejných je však stále tabu. Dnes víc než před sto lety. Některé důvody tohoto až religiozního chování jsou evidentní. Je tu nesporná genialita zakladatelů novodobé demokracie, lidí schopných jak idealistické vize svobody a rovnosti, tak naprosto praktického uvažování a kritického zhodnocení potenciálu lidského rodu. Je tu historický šok ze zvěrstev, které byly spáchány pod heslem náhrady demokratického řádu něčím lepším. Je tu přetrvávající uspokojení s výsledky promazávání dosluhujícího mechanismu, které probíhalo až do konce osmdesátých let minulého století pod vlivem konkurence socialismu. Je tu ale také někdo, komu zamrznutí společenského vývoje vyhovuje, kdo neustále dodává energii mrazícím kompresorům médií všeho druhu. Kdo potřebuje udržovat masy v chvění, ale bez pohybu.

Politické strany už dávno nepředstavují zřídla nových idejí a shromaždiště jejich odhodlaných stoupenců. Stranám nestačí (a po pravdě nikdy nestačilo) žít z peněz daňových poplatníků, o směšných členských příspěvcích nemluvě. Za fondy, které tečou z ekonomického světa je však třeba platit a držet hubu i krok. Ani politici se ovšem nemohou zcela vyvléknout z nepříjemného chomoutu demokratických pravidel, protože tabu platí i pro ně. Proto ty marketingové hry a reklamní volební kampaně, ve kterých sliby jsou stejně zářivé jako naše spodní prádlo.

V této situaci je budování iluze, že systém je opravitelný a udržitelný, krajně nebezpečné. Pochopitelně se o to snaží ti, kterým takový stav přináší ekonomický prospěch. Politici, jejichž motivem je zachovat při životě oslíčka, který se pravidelně otřásá do jejich peněženek. Suity poradců, analytiků a expertů. Je ale neodpustitelné, že se tak chovají ti, kteří mají potenciál spustit skutečnou nápravu věcí veřejných.

Ekonomický organismus nemá lidské cítění, není však zlý. Jeho heslem není moc, ale efektivita. Zlí jsou jeho exponenti, když se dostanou k moci. Stačí se podívat na výčet opatření, které podnikla současná česká vláda proti chudým, starým a nemocným lidem s cílem ušetřit několik miliard, které jsou pak vyhozeny za neefektivní nikomu neprospívající projekty. Jakkoli je to lidsky hrozné, není to katastrofické, neohrožuje to chod a existenci systému. Chudí, staří a nemocní se neumějí a nemohou efektivně bránit.

Existují však dva dobré důvody, proč současný vývoj chod a existenci naší civilizace ohrožuje. Většina lidí, kteří nadávají po hospodách a demonstrují o sobotách, co blokují Wall Street, co vyšli minulou sobotu do ulic světových velkoměst, ba ani ti co vykrádají supermarkety a zapalují auta, nejsou v pravém slova smyslu chudí. Neumírají hladem, nejsou zužováni neléčenými nemocemi. Mají dokonce jakousi, byť nevelkou, perspektivu se ze svých ekonomických problémů vymanit. Přesto se bouří. Bouří se, protože chtějí svou důstojnost, svou čest, chtějí smysluplnou existenci ve veřejném světě. Chtějí permanentní podíl na vládě, ne jen marketingové volební divadlo. Jen to jim může vrátit hrdost, tvář, kterou ztratili v ekonomizované demokracii. Jen tak se mohou ujistit, že jsou také lidé.

Politický establishment je na to připraven. Je připraven kompenzovat naší agresivitu. Můžeme se proto těšit z boje za Šumavu, můžeme demonstrovat za zachování toho či onoho, můžeme si generovat adrenalin v romských ghetech. Můžeme stávkovat, ba občas i vylomit nějaké ty dveře. Ano, chléb a hry. Establisment ale nevidí to, co roste v kolektivním podhoubí internetové společnosti, protože důstojnost, čest a tvář jsou mu cizí. Nevidí proto, že se ukládají výbušniny a natahují dráty.

K tomu aby něco vybuchlo, je však vždy nutná rozbuška. Tou málokdy bývá nelokalizovaná nespokojenost davu. Může se jí ale stát viditelná nekompetentnost elit, jejich neschopnost racionálně vládnout a řídit. A iluze o vládě moudrých mizí s tím, jak přejímá vládu věcí veřejných ekonomická chobotnice. Neboť není k vládnutí ve veřejném světě ustrojená. Stačí se rozhlédnout, přečíst si noviny podívat se na televizi, zavzpomínat.

Od osmdesátých let dvacátého století (nástup Thatcherové a Reagana) můžeme sledovat postupnou ztrátu soudnosti a smyslu pro realitu. Vždy pod tlakem ekonomické sféry. Mitterrand s Kohlem odflákli projekt jednotné evropské měny. Bush mladší dobyl Irák a zavedl největší velmoc do dluhové pasti. Obama kryje ze státního chyby soukromých podnikatelů. Merkelová se Sarkozym kočírují Evropskou unii do bankrotu, aby zachránili své banky. A doma vidíme zpackanou privatizaci Václava Klause, oposmlouvu Miloše Zemana a zázračné zbohatnutí Stanislava Grosse.

Katastrofičnost ekonomizované politiky se nadto negativně odráží do ekonomiky samotné. Ta má vlastní obrané reakce, které potlačují agresivní procesy a zabezpečují likvidaci ji poškozujících „infekcí“. Politické zásahy do sofistikovaných imunitních mechanismů, které ve velkém odstartovala hypotéční krize, a které pokračují dnes především v Evropě (zatím nepřímou) pomocí špatně podnikajícím bankám, však nesmyslně blokují ozdravné aktivity systému.

My všichni svým pracovním úsilím dodáváme ekonomickému zvířeti novou a novou energii. Zkostnatělé demokratické struktury se takové síle nikdy nemohou postavit. A proto je třeba ne opravovat, záplatovat, ale od základů změnit řád, kterým se řídí veřejný svět. Musíme umožnit ekonomickým systémům samostatnou, samosprávnou, existenci. Musíme je podporovat v jejich ozdravném úsilí. Ale musíme od nich náš veřejný prostor oddělit a očistit.

Znamená to opevnit svět hradbami nové demokracie. Do jejich základů musí být vestavěny prvky přímé vlády lidí, ne jen elit. To znamená mnohem víc než zavedení referenda, znamená to využití lidového rozhodování všude tam kde je to možné a rozumné – na úrovni státní, regionální i obecní. Znamená to možnost většinové volby a možnost odvolávat politiky před skončením funkčního období.

Brány hradeb musí tvořit státní instituce včetně ministerstev přeměněné na akciové společnosti ve všeobecném vlastnictví. Řízené profesionálními manažery, kteří jako jediní mohou jednat s ekonomickým světem jako rovný s rovným – pokud ovšem nezapomeneme na doložky o střetu zájmů v jejich pracovních smlouvách.

Bašty kontrolních institucí musí kontrolovat kontaktní plochy mezi státní (regionální, místní) správou a ekonomickými subjekty. Kontrolu musí provádět profesionálové, ale o vině a trestu by měly rozhodovat náhodně losované poroty, které nebude možno podplatit. Je také třeba vykopat příkopy, které oddělí politiky od jejich korýtek. Zakázat lobismus a zavést transparentní dialog mezi samosprávnými institucemi obou stran.

Musíme ale také akceptovat, že v ekonomice demokracie neplatí, že tam platí příkazy nadřízených a právo silnějšího a teprve nakonec psané zákony a řídit se podle toho. Stát musí chránit důstojnost a práva každého z nás, kteří se denně noříme do světa byznysu. Stát musí být připraven na to, že ekonomický organismus nebere ohledy na pocity svých buněk, že mu na jednotlivcích nezáleží. A těm, kdo utrpí ve střetu s maxizvířetem, musí stát pomáhat.

Jsou to vše jen ideály a vize, řeknete si. Ano, nelze si

dělat iluze, že boj s lákadly konzumního pekla je snadný. Uvědomme si jen, že předpokladem nezávislosti demokratického státního systému je jeho skutečné oddlužení, nejenom snižování částek, které si rok co rok půjčujeme. Pokud bychom toho v Čechách chtěli dosáhnout v průběhu deseti let, znamenalo by to uspořit, nebo vymoci na daních každý rok dvě stě miliard! Zdá se to nemožné, namáhavé a složité. Představa, že stačí v poklidu sledovat kyvadélko a vše se samo vyřeší, je svůdná. A třeba nějakým zázrakem dojde k tomu, že se růst hospodářství vyspělých zemí obnoví, platy porostou a supermarkety budou zase praskat ve švech.

Pokud se ale růst dále zpomalí nebo dokonce dojde k poklesu ekonomik a životní úrovně v rozvinutých zemích, bude zapotřebí mít alternativu. Alternativu propracovanou, promyšlenou, funkční. Proto je třeba aby si ti, kteří vytvářejí strategii boje za lidský zítřek (a nemám tu na mysli předsednictvo ČSSD), přestali hrát na schovávanou v zatuchlých sklepeních a začali je vyklízet. I když s vědomím toho, že foukat do uhlíků ještě neznamená, že oheň vzplane.

Publikováno v Britských listech 17.10.2011

Pevnost demokracie

Byl holý, bez drápů, bez tesáků. Ani v běhu nevynikal. Přesto přežil v divoké přírodě plné nepřátel. Člověk přežil, protože naslouchal hlasu své mysli, ve které nevědomky a nepřetržitě modeloval alternativy budoucnosti. Rozhodoval se na základě racionální sebereflexe, ale podkladem mu byly pocity, tušení, nutkání — signály pocházející z nevědomí. Naše moderní panovačné a zároveň vystrašené já ovšem nerado slyší, že není pánem v domě, kde se zjevují zapíraní a nežádoucí hosté, kteří rozhodují o nás bez nás.

Potlačená intuitivní lidská osobnost je i dnes plná mnohorozměrných modelů, komplexních časoprostorových obrazů, alternativních realit. Chceme-li využít potenciál této úžasné zásobárny, musíme hrát kartami, které rozdávají naši neviditelní souputníci. Neuzavírat stavidla představivosti nenechat se přesvědčit o vlastní nemohoucnosti. Nevytěsňovat znechucující a deprimující fakta. Snít o budoucnosti a věřit, že jako ozvěna imaginace se nám vrátí nejen nálady a pocity, ale i myšlenky a nápady, které povedou naše jednání tím správným směrem.

Spontánně organizované ekonomické systémy

Nazíráno pohledem vesmírného cestovatele je celé lidské společenství jen chaotickým hemžením v tenké vrstvě mezi skálou planety a vakuem kosmu. Ve skutečnosti je to však složitý, hierarchicky uspořádaný, superorganizmus, skládající se z mnoha miliard buněk, tančících v nekonečném množství procesů a hledajících pro tu chvíli nejvýhodnější místo v proudech energií, hmoty, informací, kapitálu, nových myšlenek a starých emocí.

Schizofrenické lidské buňky prožívají několik paralelních realit. Žijí v komunitě, kde se setkávají s ostatními, řeší problémy, rozhodují. Žijí také v soukromém, intimním prostoru rodiny, ve společenství s partnerem nebo osaměle. Především se však, ať z vlastní vůle nebo z nutnosti, realizují v prostoru ekonomickém. Tam, v živé dynamické síti příčin a následků se vytváří nekonečné množství cyklických smyček vzájemného ovlivňování. Buňky zaujímají svá místa bez inteligentního plánu pod tlakem probíhajících procesů. Díky zřetězeným interakcím se formují metastabilní skupiny schopné autonomních reakcí, rozhodování a jednání. Na vnější podněty tyto měňavky reagují nejen vlastní akcí, ale i změnou struktury – vyvíjí vlastně samy sebe.

Nebylo tomu tak vždy. Automatismu bránila komplexnost lidských entit a snaha nadaných jedinců promítat svou vůli do organizace tlup, kmenů, států a říší. Klima příznivé vzniku spontánně organizovaných socioekonomických celků nastalo na březích severního Atlantiku až v pozdním středověku. Nástup reformace obnažil v křesťanství od počátku latentně existující vědomí rovnosti lidských bytostí. Fenomén kapitálu přetavil majetek v moc. Zmnožující se zpětné vazby zformovaly homeostatickou procesní strukturu ekonomiky. Technická revoluce dodala zdroje fyzikální energie. Vytvořily se tepny přenášející hmotu a energii. Zdokonalil se nervový systém přenosu informací. A neschopnost valné většiny jedinců samostatně se orientovat v novém, pro ně chaoticky se měnícím a nepřehledném světě, vedla k rezignaci na vědomou snahu ovlivňovat celek v jiném než lokálním měřítku. Inteligentní bytosti nadané schopností sebereflexe se staly součástí procesů spontánní organizace. Ta má ovšem díky nim pravděpodobnostní charakter a její výsledek je vždy ovlivněn rozkladnými prvky individuální vůle i emotivně řízeného chování.

Spontánně organizovaná ekonomická superspolečenství vítězila. Nejen díky své inteligentní flexibilitě, ale také skrze zavedení nové funkce majetku coby kapitálu. Kapitál není jen vlastněné cosi, kapitál je energetické agens. Způsobuje změnu a pohyb. Má mnoho transformovatelných forem. Pracuje, je investován. Jeho přelévání a transformace je zároveň zdrojem informací o efektivnosti a potřebnosti procesů. Zdrojem informací je i vznik nebo zánik kapitálu (přeceňování hodnot akcií, komodit, energií, realit). všechny informace se uplatňují v autoregulačních procesech udržujících systém v dynamické prediktivní (díky informacím o budoucích obchodech) funkci.

Touha vlastnit majetek — kapitál – je lidský atavismus. Zčásti reálného smyslu zbavený instinkt, který se postupně stal – namísto spolupráce a vzájemné pomoci — hnacím motorem ekonomických procesů. Záměna účelu existence ekonomických společenství byla výhodná pro všechny. Z uspokojování menšinové touhy po bohatství profitovala i většina. Skrze vykořisťování jsme dospěli k racionální organizaci, technickému pokroku, snižování nákladů a zvyšování produkce nad všechny meze.

Posedlost kapitálem je jedním z projevů mentální lidské síly, dalšího agens, které hýbe ekonomickým světem. Síla myšlenek je to co přetváří výrobní technologie, zvyšuje hodnotu prodávaného zboží. Je to ale také síla tužeb, snů a přání. A ovšem i strachů, obav a nenávistí. Nepochybně též víry a lásky. Síla nevypočitatelná a obávaná, ale nepostradatelná. Nehmotné palivo pod kotlem lidských dějin.

Existence bohatých a mocných v ekonomickém systému se z pohledu procesních výhod jeví ne jako schválnost, ale prozřetelnost. Lidé pracují až do roztrhání těla, aby dosáhli legálních i nelegálních výhod. Aby získali majetek, aby mohli manipulovat jiné lidi. A mají-li moc, aby ji neztratili. Pozitivní i negativní motivace plodí iniciativu, pracovní nasazení. To ona umožňuje existenci. Sytí i ty, co moudře kroutí hlavami a jen přihlížejí bláznivému reji.

Stabilní skupiny — obchodní společnosti – hrají v systému osudovou roli. Jejich mozky tvoří lidští jedinci, kteří však pod hlavičkou firmy vytvářející novou, kolektivní, korporativní, nelidskou osobnost. Korporace mají specifikou sebereflexi, pud sebezáchovy, paměť, své soubory hodnot a vlastní životní filozofii odpovídající jejich raison d’etre, jímž je predátorské podnikatelské prostředí.

Izolované socioekonomické celky srostly na přelomu milénia do jediného globálního Systému. Motivy základních struktur se v něm opakují ve větších a ještě větších dimenzích. Instalatér funguje v zásadě stejně (nabídka a poptávka, akce, náklady, výnosy, zisk, bilance) jako velká nadnárodní společnost. Soubory pravidel, podle kterých se hraje ekonomická hra, tvoří traktory, jejichž neustálé opakování vytváří celoplanetární fraktální scenérii prolnutých hierarchických sítí bez dedikovaného kontrolního centra.

V síti probíhají vysoce dynamické nerovnovážné procesy během nichž dochází k bifurkačním kolapsům. V uzlových bodech se hodnoty kritických veličin mění skokem. Není ale předpověditelné kam. Neurčitost předpovědi přitom nesouvisí s úrovní našich znalostí, je inherentní vlastností systému.

Ve světě nekonečných ekonomických možností a nepředvídatelných budoucností se vzorce úspěšných procesů opakují a šíří. Takový úspěšný vzorec procesu se, proti vůli autoregulačních mechanismů, může někdy nekontrolovatelně šířit jako virus. Systém v takovém případě používá – stejně jako jiné organismy — metody likvidace infekce i za cenu poškození sama sebe. Ekonomové tomu říkají krize.

Demokracie jako inteligentní implantát

V prenatálních dobách Systému byla úsilím elitních mozků atlantické civilizace revitalizována idea řízení věcí konsensem a vůlí většiny a naroubována na strom křesťansko-židovského rituálu. Právě včas aby legitimizovala moc nových vládců, kteří měli tlustou peněženku, ale ne příliš dlouhý rodokmen. Řád nazývaný zastupitelská demokracie byl založen na rovnosti všech občanů, svobodě projevu a jednání a ochotě podřídit se vůli volených zástupců. A ovšem také na jejich ochotě nést následky nepřízně voličů.

Pomazanými reprezentanty nevědomého lidu se pochopitelně stávali bohatí, vzdělaní a v rozhodování zkušení. Ti interpretovali svobodu především jako právo vlastnit a podnikat. Ani rovnost od nich nedostal do vínku každý. Kdo byl obdařený schopnostmi, vynikal ctižádostí a měl potřebnou porci štěstí mohl však vstoupit do klubu a začít šplhat vyšším metám, byť zrozen na nejnižším stupni žebříku.

Demokracie v míře nebývalé nastolila vládu racionálního práva jenž bylo nezbytné pro podnikání a ukotvení vlastnických práv. Pravidelná obměna vládnoucí elity omezila možnost deformace regulačních vazeb. Stabilitu flexibilních struktur zajišťovala síť velkých vlastníků, nezávislých na aktuální politické konstelaci. Demokracie se ale stala i zdrojem lidskosti, ochránkyní procesu individualizace lidských bytostí.

Synergická kooperace mezi veřejným a podnikatelským prostorem se v demokracii realizuje skrze tvorbu a vymáhání zákonů, zajišťování infrastruktury nutné pro podnikání a veřejnými zakázkami podnikatelům. Vliv ekonomických subjektů se přenáší do státní a komunální sféry jak oficiálními kanály, tak skrze korupci. Toto nelegální ovlivňování běhu věcí mocí majetku, postavení či magie nebo náboženství je komunikační proces od nepaměti sloužící k interakci ekonomických subjektů navzájem i se státní mocí. Je to mocný hybatel společenského dění.

Demokratické zásady více či méně úspěšně aplikované ve veřejném prostoru, nikdy nepronikly do ekonomické oblasti. Svoboda podnikání jako jeden z mála atributů tam prolnuvších, mizí postupně s tím, jak fyzické osoby přecházejí z pozice přímých účastníků ekonomických procesů do vztahu zaměstnanců, řídících se příkazy. Mluvíme li o svobodě, rovnosti a solidaritě, máme proto na mysli výhradně jen tu část naší existence, která se odehrává ve veřejném prostoru.

Zrcadla lidských myslí

Ekonomické systémy formují lidské mysli – a jsou jimi samy ovlivňovány. Lidská mysl se také dlouhodobě mění v průběhu věků. Původně zrozený jako příslušník tlupy, navázaný na ni celou svou existencí, se moderní člověk vyvinul v individualistu. Růst životní úrovně, demokratické prostředí a upozadění religiozity vedly ke skokové transformaci lidské psychiky. Velkou roli sehrál fenomén Internetu skrze který získáváme obrovské množství informací i nové osobní vazby nevyžadující pupeční šňůry materiálních závislostí.

Informační sítě a technologický pokrok z nás učinily celoživotní psance. Rozvodněnou řekou změn jsme byli vytrženi z historických kotvišť ideologií a bezpečných přístavů tradic a vrženi na širé moře netušených možností, silných větrů a jako dům velkých vln. Jsme ztraceni v oceánu a střelky našich kompasů se beznadějně otáčí všemi směry.

Někde kolem však stále existují staletími formované kolektivní hodnoty. To co určuje jak se budeme dívat na svět, jak budeme reagovat ve vypjatých situacích. Předpisy chování a myšlení, které se nesmazatelně zapsaly do charakteru každého z nás. Naše retardovaná záchranná kotva v oceánu změn. Demokratická pravidla se jen pomalu stávají jejich uznávanou částí. Ale jen ve starých evropských a amerických demokraciích, v ostatních částech světa pod tenkým západním nátěrem prosvítají hodnoty jiných kultur a jiného času.

Bitva titánů a konec demokracie

Křehký květ demokracie dlouho zářil mezi dlažebními kostkami byznysu. V době celosvětové expanze totiž stačil ekonomickým systémům vliv – reprezentovaný množstvím neviditelných vyživujících a zároveň svazujících vláken, které pronikaly celou společností. Přímá moc nebyla výhodná a aktuální.

S novým miléniem se ale vše změnilo. Alternativní příkazové způsoby organizace ekonomiky, které skoro celé dvacáté století strašily spontánně organizované systémy, byly poraženy nebo marginalizovány. Demokracie definitivně ztratila punc beranidla a otvírače nových trhů. Individualizmus podkopal kolektivní základy efektivní kontroly politického dění. Signály avizující možnost vyčerpání přírodních zdrojů nabyly na intenzitě. Nastal čas na změnu.

V důsledku a pod záminkou jedenáctého září byl stvořen nepřítel a konstituována totalizující mašinérie, která se z USA rozšířila do celého severoatlantického prostoru. Odpůrci režimu mohou být bez průtahů puncováni na teroristy. Lidské bytosti mohou být mučeny a drženy v zajetí bez soudu. Kdykoli může být vyhlášena válka proti komukoli.

Další pohromou pro demokracii se stala finanční krize. Byla snad primárně vyvolána snahou Systému omezit rakovinný nádor přebujelé spekulační mánie. Léčbě však bylo úspěšně zabráněno zásahy politiků. Skrze státní intervence v podnikatelských subjektech se nicméně otevřela zadní vrátka k průniku skupinových korporativních inteligencí – predátorů pocházejících z nelidského světa – do teritoria věcí veřejných.

Zapojení vlád do řešení krize stálo a stojí obrovské peníze, ač nádor odstraněn nebyl. Velké země mohou peníze „tisknout“, v malých to nejde. Bitva o veřejný prostor v její nejnovější fázi se proto přesunula do světadílu malých států a jedné měny — do Evropy. Cílem není nic menšího než pohlcení sféry veřejných ekonomických aktivit a jejich transformace na regulérní soukromý byznys. Byznys financovaný tou nejméně problematickou cestou – z kontinuálně přitékajících daní.

Imperativem Systému je dosáhnout co nejvíc s nejmenšími náklady. Jsou proto celé oblasti demokratických aktivit, které stále mohou probíhat nezávisle, protože je výsledek není ekonomicky důležitý. Pozor ale — zkuste sáhnout na zahraniční politiku, na rozdělení daňových zdrojů, zkuste zvýšit daně bohatým, zkuste mluvit do státních zakázek nebo do financování politických stran. Zkuste jako lid odmítnout dluhy, které udělali nezodpovědní politici ve službách Systému.

To co se děje na celostátní úrovni je bez meškání prosazováno — jen s o poznání menší elegancí — na úrovni komunální. Je úplně jedno, kdo je zrovna u moci, zda levice či pravice. Vaše snaha vždy narazí na měkký marketingový rituál, který přikazuje tvářit se zaujatě, demokraticky diskutovat, získat čas, najít slabinu protivníka, zlehčit jeho argumenty, ustoupit v detailech a nemilosrdně prosadit to podstatné.

Lží a deformace reality se staly běžným zbožím — kdopak se stará v reklamě o pravdu? K uklidnění davů jsou využívány stejné prostředky jako k prosazení vybraného produktu na trhu. Podprahové útočení na instinkty, rozdělování společnosti na úspěšné a neúspěšné, varování neposlušných před následky neuvážených činů. A omlouvání situací, kdy se provalí neomalenost Systému místními chybami a nedozrálostí demokracie. Protestní prostředky osvědčené v demokratických časech jsou měkké moci dneška pro smích. Ona je moudře očekává a vítá, protože chápe, že lid se musí vybouřit, vypustit páru. I kdyby to mělo stát nějakou zapálenou pneumatiku a pár převrácených aut. A pro případ, že by se přece jen dělo něco vážného spí v blanických skalách nástroje skutečné moci, moci bez přívlastků. Zatím se jen shromažďují potřebná data, mapuje terén, infiltrují radikální struktury, připravují plány řešící mimořádné situace. Ale bude-li nejhůř, s velkou lítostí a pouze v zájmu ochrany společnosti — nelítostně a energicky nasadíme všechny páky, které nám zákon dává.

Zatímco si v Čechách lízáme postkomunistické bolístky, probíhá ve světě paralelně s privatizací demokracie další důležitý proces. Globální Systém se polarizuje podle hranic, které zhruba odpovídají geografii civilizačních okruhů na planetě. Vznikající subsystémy se přetlačují navzájem o planetární zdroje nutné v vytvoření ekonomické převahy. K tomu využívají i nově nabytou moc, díky které komplexně ovládají politické struktury a mediální tvůrce veřejného mínění na svém území. Takový je obraz dnešního světa.

Obrazy a modely jsou pohledem do budoucnosti

Živé obrazy představy, sny — to jsou alegorie reálných dějů, které nám pomáhají zaujmout postoj skrze vcítění se, skrze hlubší intuitivní pochopení. A je to právě postoj, názor, stanovisko, co nás aktivuje a když je třeba, vyprovokuje racionální vědomí k formulaci rozhodnutí, návodu k činu.

Úvahy o spontánně organizovaných ekonomických prostorech mohou u někoho vyústit v obdiv k Systému s jeho inteligencí a dynamikou. Někomu imponují adrenalinové sporty, někdo nedůvěřuje svým instinktům a raději svěří vše inteligentní „ruce trhu“. Někdo vidí v Systému šanci na vlastní zviditelnění. Je mnoho těch, kteří převzali filozofii a normy Systému a považují jeho vládu bez diskuze za jediné možné a správné řešení.

Osobně se nějak nemůžu s totálním průnikem byznysu do našich veřejných a soukromých hájenství, smířit. A tak přemýšlím o společnosti, kde jsou ekonomické procesy uznávány a ceněny jako zdroj obživy a existence, ale jsou jako pro život riskantní a nebezpečné konání striktně udržovány v označených mezích a je jim znemožněno, či přímo zakázáno, ovládnutí veřejného a soukromého. Kladu si otázku: je možno si takovou společnost vůbec představit?

Co Systém je a demokracie není aneb vítr změny

Globální ekonosystém nejde polidštit vyhlášením zákonů a kodexů jak si naše zpupnost a pýcha někdy představuje. Neporučíme větru a dešti. Masová víra, že vše je pod kontrolou neviditelné ruky trhu je také falešná, protože ona ruka už šmátrá v našich ložnicích. Scestné jsou i úvahy o nápravě skrze novou kostru ve starém těle. Pokusy vybudovat vznosnou architekturu podle plánů sociálních inženýrů už jednou skončily rozvalinami a ty rychle zarostly zmutovanou džunglí nezničitelné kapitalistické monokultury.

Systém je sice založen na našich špatných charakterových vlastnostech a nelibě vonící byť sofistikované funkcí kapitálu, je ale nepostradatelný, pokud nerezignujeme na šanci uživit skoro sedm miliard lidských bytostí tísnících se na planetě Zemi. Na planetě, které docházejí energetické a materiálové zdroje, která je zamořena produkty lidského metabolismu.

Systém nepřeje individualitě. Stejně jako naše tělo nemilosrdně likviduje nepotřebné buňky ve prospěch celku. Je inteligentní, ale postrádá lidské city. Humanismus je pro něj cizím slovem — pokud se na něm nedá vydělal. Aby mohl prosperovat, musí být hierarchický, musí mít svou úzkou elitu a pak velký zásobník bezduchých pracujících a konzumujících loutek. Svoboda se netoleruje, rovnost není efektivní. Solidarita a soucit jsou jen reklamní hesla.

Demokracie vznikla v časech, kdy lidské kolektivní já bylo ještě pod nevolnickou knutou, vrcholem ekonomiky byly manufaktury a lidé byli chudí, tak chudí, že nemohli ani myslet. Dnes však na obou stranách Atlantiku blahobytně žijí miliony individualistů. Internetem informovaných Internetem vzdělaných. V této blahobytné společnosti sílí vítr nespokojenosti Přináší touhu po změnách, po nových začátcích. Z ekonomických mraků modeluje apokalyptické vize.

Motorem narůstajícího pohybu není kupodivu strach o vymoženosti tradiční demokracie. Je to potřeba internetové generace realizovat se, potřeba řídit věci veřejné přímo bez prostředníků, bez bezzásadových politických struktur manipulovaných Systémem. Společnost IT individualistů nechce demokracii jako vyčpělý marketingový rituál. Chce rovnost sítě bez přívlastků. Chce ovlivňovat a řídit. Teď. On line.

Pevnost demokracie na divokém západě byznysu

Chce-li kdo čelit nevyhnutelnosti Systému s jeho mohutnou vitální energií, nevystačí s ideovým příštipkařením a pokoutným ucpáváním korupčních děr. Musí mít vizi, mapu cesty, aby nezabloudil v kapitálové džungli. Budiž naší vizí pro tuto chvíli víra, že pokračovatelkou přežité zastupitelské demokracie je řád, který jednoznačně a nekompromisně uzná rovnost všech lidí ve společenství a jejich právo nejen volit si zastupitele, ale také průběžně rozhodovat a řídit všude, kde je to jen možné. Rovná demokracie, kde lid není zdrojem moci, ale moc sama.

Nové paradigma vyžaduje především novou pokoru, dobrovolné uznání, že hloupý soused od naproti taky může mít názor, že banda puberťáků na skateboardech taky má názor, že i bába s dědou můžou mít názor. O realizaci nového paradigmatu je však možno uvažovat jen tam, kde blahobytně žijí informovaní, vzdělaní individualisté. To neznamená, že jsou schopnější a inteligentnější než obyvatelé chudých světadílů (často právě naopak). Nejsou však ovladatelní skrze tradici a ekonomiku. Mohou prezentovat své postoje nezávisle. Proto jen tam, kde se demokratické zásady staly součástí kolektivní paměti, je možno doufat v moudrost davu.

Nový řád a jeho instituce je nezbytné důkladně a nekompromisně odříznout od Systému. Rozpadající se budova zastupitelské demokracie je lidský konstrukt. Proto je legitimní ji zbořit a nahradit novou, uvážlivě projektovanou „pevností demokracie“ se silnými zdmi, vodními příkopy a padacími mosty. Zpoza zdí je pak možno se Systémem přátelsky komunikovat.

Zdi pevnosti nosné a věže obranné

Ekonomický prostor v sobě inherentně zahrnuje nerovnost a hierarchii. Musí to tak být, aby do sebe kolečka zapadala a vše fungovalo in time. Nový demokratický řád musí proto dehonestaci svobodného člověka v ekonomické mašinérii kompenzovat. Musí být neúnavným strážcem rovnosti, svobody a solidarity.

Lidskou touhu po důstojné existenci lze legalizovat především jako rovné právo na manifestaci postoje, postoje, který bude respektován. Postoje na jehož základě bude — je-li většinový – rozhodováno. Je však nutné vytvořit racionální mechanismy jak projevené postoje převést v rozhodnutí a zajistit sílu tato rozhodnutí praktikovat.

Mají-li být občanům předkládány k hlasování důležité zákony, rozpočtem státu počínaje (to se dá zvládnout pomocí modifikovaných mobilních telefonů), musí být jejich počet limitován. Švýcaři dobře vědí, že deset celostátních a deset místních referend za rok je maximum co občan snese. Musí proto být někdo, kdo rozhoduje o méně závažných zákonných úpravách a kdo formuluje otázky pro „velká“ hlasování.

Ani rovná demokracie se tudíž neobejde bez volených zástupců a také bez politických stran. Jejich moc je však nutno všemožně omezit. Také jmenovitou většinovou volbou zástupců v malých volebních okrscích a možností je odvolat počtem hlasů jen o jeden větším než kolika byli zvoleni. Zástupci takto vybraní budou jistě pilně pracovat a není proto důvodu aby kromě parlamentu, nereprezentovali voliče i v regionálních radách. Na úrovni obcí pak není třeba volit žádné rady a sbory, stačí volený starosta a (někde) jeho náměstci.

Funkce politických zástupců v oblasti výkonné moci je nepřetržitým zdrojem neprofesionálních rozhodnutí, majetkových deliktů a stranických schválností. Výkonnou moc je proto nutné organizovat apoliticky, implantovat do ní struktury obchodních (akciových) společností, které jsou stabilní a dlouhodobou existencí v Systému prověřené. Parlamentní výbory (výbory regionálních rad, starostové) vytvoří jistě rádi jejich představenstva. Jen takové struktury mají šanci odolat Systémové erozi. Panu prezidentu je možno ponechat pro radost rezort spravedlnosti, policii, armádu. A pochopitelně reprezentaci státu navenek.

To vše ovšem k eliminaci vlivu Systému nestačí. Je nutno využít jeho slabost pro zavedené struktury a nechuť ke všemu co chaoticky vzniká a zaniká. Kromě volených těles typu parlamentu musí proto existovat další — říkejme jim senáty – ke kontrole práce zvolených zástupců a státních institucí, k posuzování zda pro referenda byly vyčleněny ty skutečně důležité zákony. Nezkušení, losem vybraní senátoři musí mít k ruce sbor odborníků — něco jako současný NKÚ.

Veřejný a ekonomický prostor se vždy budou stýkat a prolínat. Je třeba energicky bránit neveřejnému, utajenému ovlivňování veřejné správy dnes prakticky všemocnými korporacemi, ale zároveň umožnit jimi volenému orgánu (Hospodářské komoře) zcela oficiálně zákonodárnou iniciativu až po blokaci prostředků státního rozpočtu, které jsou tvořeny z podnikatelských daní. Je jim také třeba dát samosprávnou pravomoc k vedení arbitráží, které nahradí některé funkce obchodních soudů.

Je nutno uznat a akcentovat právo fyzických osob ovlivňovat, omezovat a kontrolovat aktivity Systému. Regulativy tohoto procesu musí být ale nepřímé, měnící podmínky fungování ekonomických entit, nikoli jejich funkci či strukturu. Zavedením vhodných daní a jejich postupnou korigovanou změnou je možno měňavkovitou realitu ekonomiky vést požadovaným směrem. Podmínkou úspěšného ovlivňování ovšem je aby se regulátor vyskytoval mimo systém a nebyl jím podstatně ovlivňován.

Podmínkou úspěšného ubránění pevnosti demokracie je také dlouhodobě bezdlužní hospodaření společnosti a to jak státu, tak regionů, měst a obcí (zajisté je však možno pracovat s krátkodobými a střednědobými úvěry, ty ale musí mít jasné mechanismy splatnosti). Tohoto Kalouskova snu lze dosáhnout, aniž by bylo nutno přistoupit k drastickému omezení životní úrovně těch nejchudších a to přesto, že nejde jen o zajištění vyrovnaného rozpočtu. Ten musí být ziskový, aby bylo možno splácet dluhy už existující.

Základem úspor může být pravidlo, že co stát (obce) pro lidi garantuje, musí také být státem organizováno, nejlépe formou státních či obecních společností. Tak je možno pod jednou státní zdravotní pojišťovnou zorganizovat síť nemocnic, provozovat státní (krajskou, obecní) hromadnou dopravu či likvidovat odpad. Samozřejmě to znamená nevyvádět prostředky ze státního důchodového systému do soukromých fondů.

Dramaticky se dá snížit objem státních, regionálních i místních investic (byť postupně a třeba ne napořád). Je možno navýšit příjmy rozpočtů zvýšením horní sazby DPH (ta dolní nechť zůstane zachována) a zdanit podnikání na území státu. Podnikatelé využívající jeho infrastrukturu, zabírají půdu a vypouští škodliviny a mohou proto platit daň z hlavy navýšenou o procento obratu. V podnikatelské dani je možno zohledňovat i spotřebu energie nebo to jak se firmy starají o zaměstnance. Ale o tom všem už musí rozhodnout občané sami v jednom z prvních přímých hlasování.

Pohádka, která se nikdy nemůže uskutečnit

Tak mnozí z čtenářů nazvou návrh „Pevnosti demokracie“. Boj všech zavedených politických stran proti jeho prosazení, proti ztrátě příjmů a prestiže, by byl nepochybně lítý. Změny by byly nekompromisně odsouzeny všemi mediálními hlásnými troubami. Neprosazovali by je ani levicoví intelektuálové žijící v pozitivním dojmu, že svět se přes občasné třísky posouvá tím správným směrem. A lid — ta poslední naděje – má stále co jíst, pít a ani zábava mu nechybí. Hlas nemnoha, kterým dnešní vláda ve službě Systému přináší skutečnou bolest a utrpení, je slabý a nechuť ho slyšet velká.

Jsme zase jednou na okraji civilizace a tak se u nás kšeftuje s odpustky trochu neomaleně. I zpupnost kněží je vetší než bývá dobrým zvykem v centrální říši. Ale i tam Systém přebírá vládu a dychtí po moci. Předvídá a připravuje se na dobu, kdy hospodářského poklesu, kdy bude moc nutností, na dobu, kdy davy budou skutečně nespokojené.

Bylo by dobré, abychom byli na takovou dobu připraveni i my. I když – doba je nejistá a šance kvalitních předpovědí nevalná. I lib-lab kyvadélko odmítá věštit. A tak není vyloučeno, že vše se v dobré obrátí, ekonomika poroste, Kalousek zvýší důchody, Bárta postaví mnoho kilometrů dálnic a Drábek dá všem invalidům nové vozíky. A všichni, skutečně všichni, dostanou, náhradou za, v představách prožitá strádání, pozlacené kyčelní klouby. A už nikdy si nebudou muset utahovat opasky.

Demokracie pro zítřek

 PRINCIPY NOVÉHO DEMOKRATICKÉHO SYSTÉMU

Preambule

Dění v lidské společnosti je možno rozdělit do třech skupin, prostorů, světů. Každý z nás má svůj soukromý svět, většina z nás je ekonomicky aktivní a činí tak ve světě ekonomickém. Žijeme také ve světě veřejném, ve státě, kraji, městě, vesnici. Správa veřejného světa se po tisíciletí vyvíjela řízena zvykovými nebo psanými pravidly. Na konci osmnáctého století se zrodil model novodobé demokracie, který se postupem času promítl do pravidel řízení mnoha států.

Model geniálně formulovaný v ústavě USA je nutno změnit, na ramenou obrů je třeba postavit budovu pravidel nové rovné demokracie pro všechny. To proto, že za uplynulých dvě stě let se svět změnil. Změnil se i člověk. Stávající pravidla řízení veřejného světa selhávají především kvůli násobně vyšší ekonomické aktivitě a nebývalé moci ekonomických subjektů. Ale ani samostatnější, vzdělanější lidé s dostatkem rychlých informací o dění kolem sebe, se už nechtějí spokojit s pasivní možností ovlivňovat svůj svět jen občas skrze volební právo. Chtějí rozhodovat průběžně.

Moc subjektů vzniklých v ekonomickém světě vzrostla natolik, že si osobují práva vládnout, ať už přímo či nepřímo i ve světě veřejném, který právem náleží pouze lidským bytostem. Nedojde-li ke změně pravidel, hrozí v budoucnosti konflikt, který by mohl vážně ohrozit nás i příští generace. Perspektivní cestou je změna způsobu řízení veřejného světa a nastolení definovaných pravidel spolupráce se světem ekonomiky.

Demokracie osmnáctého století nemohla ve svých pravidlech plně akcentovat rovný lidský přístup k rozhodování o věcech veřejných. Nebyly k tomu společenské a ekonomické podmínky. Vláda elity kontrolovaná veřejným míněním byla jediným možným kompromisem. Dnešní doba je jiná, dnešní lidé jsou jiní. Každý dospělý člověk, bez ohledu na rasu, původ, vzdělání a majetek, musí mít při rozhodování o řízení státu, regionu a obce stejné, rovné právo. Rovnost těchto práv lidské důstojnosti musí být nejen zaručena, musí být také kontrolována a vymáhána. Lidské právo nesmí být snižováno, potlačováno či nahrazováno vůlí jiných lidí nebo nelidských subjektů.

Instituce veřejného světa představují složitou spleť procesů, zájmů a tlaků, které generují krizové situace vyžadující si operativních řešení. Jejich řízení není možné bez existence hierarchie práv a povinností. Jakkoli je nutno ctít kolektivní způsob rozhodování občanů jako nejvyšší prioritu, nelze ho uplatnit vždy. Řízení veřejného světa proto musí být založeno na třech principech – vůli lidí, aktivitě jejich volených zástupců a práci odborníků. Jmenovaných, úkolovaných a kontrolovaných. V této hierarchii představují volení zástupci kritický článek, neboť bývají nejčastěji ovlivnění jinými faktory než vůlí svých voličů. Jejich volbě a odvolávání jakož i kontrole zákonnosti jejich chování je třeba věnovat mimořádnou pozornost.

Princip rovnosti lidí, který je zásadní podmínkou spravedlivého řízení věcí veřejných není a nemůže být principem, který se řídí ekonomika. Ekonomika vyžaduje rozhodování vztažené k trhu, kapitálu avlastnickým vztahům. To si vynucuje hierarchické uspořádání vnitřních i vnějších struktur a respektování vztahů podřízenosti a nadřízenosti. Principy fungování ekonomického světa jsou odlišné od principů řízení veřejného světa a vždy potlačují demokracii. Svoboda lidí podnikat podle vlastní vůle a vlastnit majetek je však neodvolatelná.

Ekonomické subjekty proto mají právo spravovat své záležitosti. Musí být však jasně stanoveno, že veřejný svět a jeho zákonodárná moc, mají nezadatelné právo určovat pravidla v rámci kterých se musí ekonomika pohybovat. Je v zájmu všech společnosti, aby veřejný a ekonomický svět koexistovaly a spolupracovaly. Jejich vztahy však nemohou být živelné, protože síla a moc ekonomických subjektů je tak velká, že jsou s to neodvolatelně si svět veřejný podmanit. Aby bylo možno pro koexistenci a spolupráci definovat jasná pravidla, musí být v obou světech ustanoveny orgány odpovědné a oprávněné k jednání a dohodám.

Stát a samosprávné orgány regionů a obcí musí v rámci obsluhy svých klientů – občanů i podnikatelských subjektů- vykonávat podnikatelskou činnost. Využívají služeb nestátních podnikatelských subjektů, případně přímo podnikají v subjektech zcela nebo částečně vlastněných státem či samosprávami. Vykonávání těchto úkolů musí od určité svěřeno profesionálům pracujícím na smluvním základě. Volení zástupci mohou jen rámcově určovat strategické cíle jejich aktivit.

Moc zákonodárná

 Občané

Moc zákonodárná ve státě a jeho regionech i obcích je přednostně vykonávána přímo občany v referendech. Pokud tomu tak není, je vykonávána poslanci Sněmovny či poslanci Krajských rad nebo Rad obcí. Specifická část zákonodárné moci týkající se výhradně podnikatelských subjektů je delegována na Obchodní komoru.

Referenda o zákonech a dalších pravidlech,kterými se řídí chod státu, regionu či obce jsou organizována na celostátní. krajské či obecní úrovni. Na celostátní úrovni může být v jednom roce uspořádáno nejvíce deset referend. Na krajské úrovni může být ročně uspořádáno nejvíce šest referend. Počet referend na obecní úrovni není omezen.

V referendu mohou být položeny nejvýše tři otázky vyžadující odpovědi typu ano – ne. Občan může kladně nebo záporně odpovědět na jednu, dvě nebo tři otázky. K započtení účasti v referendu stačí odpovědět na jednu otázku. Výsledky referenda jsou platné pokud se ho účastní více než 50 % oprávněných občanů a pokud se pro jednu z alternativ vyjádřilo více než 55 % hlasujících.

O ústavních zákonech a o rozpočtu (státu, regionu i obcí) se vždy rozhoduje v referendu. Dále se v referendech rozhoduje o zákonech, u kterých si to vyžádá Senát, občanská iniciativa, nebo které k referendu předloží Sněmovna, Krajská rada nebo Rada obce.

V referendech občané hlasují o zákonech, jejichž návrhy předkládá Sněmovna (případně po úpravách Senátem) a dále o návrzích zákonů, které jsou jim předkládány na základě občanských iniciativ. Občanská iniciativa musí k návrhu zákona k referendu předložit ne méně než 200 000 podpisů občanů, kteří vyžadují aby bylo referendum na úrovni státu uskutečněno. Pro krajská a obecní referenda je třeba takový počet podpisů, který odpovídá 5 % z počtu oprávněných občanů.

Referendum ani ostatní orgány zákonodárné moci nemohou odstranit z ústavy Listinu základních práv a ustanovení o vyrovnaných rozpočtech.

 Sněmovna

 Sněmovna má dvě stě poslanců. Poslanci jsou voleni ve svých volebních obvodech jednokolově a většinově. V každém obvodě jsou voleni dva poslanci. Poslanec, který získá nejvíc hlasů zasedá ve Sněmovně a v příslušné Krajské radě, poslanec druhý v pořadí zasedá v Krajské radě a je zástupcem a náhradníkem poslance Sněmovny. Poslanci jsou voleni na období čtyř let, Sněmovna a Krajské rady se obnovují jednorázově.

Poslanci Sněmovny navrhují a projednávají předlohy zákonů a dalších pravidel,kterými se řídí chod státu. V určených případech a v dalších případech kdy tak uznají za vhodné předkládají návrhy ke schválení občanům v referendu. Ostatní předlohy zákonů a dalších pravidel předkládají Senátu, který rozhodne, zda budou schvalovány Sněmovnou nebo v referendu.

Poslanec je odvolatelný voliči svého volebního obvodu, pokud v hlasování k tomu určeném se pro odvolání vysloví větší počet voličů než jakým byl zvolen. K vyvolání hlasování o odvolání je nutná žádost, opatřená ověřenými podpisy více než třech tisíc voličů příslušného volebního obvodu. V případě odvolání poslance ho ve funkci nahradí poslanec zvolený jako druhý v pořadí.

Poslanec je trestně odpovědný s tím, že jeho přestupky jsou posuzovány stejně jako u jiných občanů. Trestní řízení poslanců ve funkci (a pět let po ukončení funkce) vyžaduje souhlas Senátu.

Poslanci se ve svém rozhodování řídí pouze vlastními názory a názory občanů svého volebního obvodu.

Ostatní fyzické a právnické osoby mohou ovlivňovat poslance pouze veřejně prostřednictvím médií, žádostí, petic a prohlášení. Lobování je zakázáno. Zástupci společenských organizací (stran, hnutí, spolků a dalších) mohou poslance ovlivňovat také na veřejných jednáních k tomu účelu Sněmovnou organizovaných.

Ekonomické subjekty mohou poslance ovlivňovat pouze prostřednictvím veřejných jednání Ekonomické rady, do které Sněmovna a Hospodářská komora jmenují po deseti zástupcích.

 Krajské rady

 Krajská rada má takový počet poslanců, který odpovídá dvojnásobku volebních obvodů v kraji. Pro poslance Krajských rad platí přiměřeně stejné zásady jako pro poslance Sněmovny. Krajské rady vyhlašují krajská referenda ke schvalování návrhů krajských rozpočtů a vyhlášek a v dalších případech, kdy je to potřebné.

 Rady obcí

 Rady obcí jsou voleny v obecních volbách. Pro poslance Rad obcí platí přiměřeně stejné zásady jako pro poslance Krajských rad. Rady vyhlašují referenda ke schvalování návrhů obecních rozpočtů a vyhlášek a v dalších případech, kdy je to potřebné.

Obchodní komora

 Obchodní komora má jedno sto poslanců. Poslanci jsou voleni ve volebních obvodech jednokolově a většinově. Hlasují ty ekonomické subjekty jejichž roční obrat podle účetnictví překročí jeden milion korun českých. Volební subjekt disponuje primárně jedním hlasem. Další hlasy se subjektu přidělují na základě jeho průměrného zisku deklarovaného v účetnictví v posledních třech letech před volbami. Za zisk přesahující pět set tisíc korun českých dostává subjekt jeden hlas. Pokud zisk přesáhne 5 mil. Kč, dostane subjekt další hlas. Přesáhne-li 50 mil. Kč, dostane další hlas. Přesáhne-li 500 mil. Kč dostane další hlas. Subjekt může tedy disponovat až pěti hlasy.

Poslanci Hospodářské komory jsou voleni na období čtyř let. Poslanec je odvolatelný voliči svého volebního obvodu, pokud v hlasování k tomu určeném se pro odvolání vysloví větší počet voličů než jakým byl zvolen. Pro účel odvolání se použije výpočtu hlasů, který byl proveden pro volbu.

Moc výkonná

 Prezident republiky

 Prezident republiky je volen jednou za pět let hlasováním občanů. Zastupuje republiku navenek a řídí svěřená ministerstva, vybírá a jmenuje jejich ministry. Jmenuje soudce obecných soudů a spolu s předsedou Sněmovny soudce Ústavního soudu. Spolupodpisuje s předsedou Sněmovny mezinárodní smlouvy. Jmenuje guvernéry Národní banky a profesory vysokých škol.

Prezident republiky může být odvolán lidovým hlasováním, pokud o takovém hlasování rozhodne Sněmovna. Prezident má po dobu výkonu funkce přestupkovou imunitu a imunitu ve věcech podléhajících obchodnímu právu i ve věcech trestních.

 Ministerstva řízená prezidentem

 Prezidentu podléhá Ministerstvo spravedlnosti, které řídí Státní zastupitelství a Vězeňskou službu a po organizační stránce též obecné soudy. Prezidentu dále podléhá Ministerstvo bezpečnosti, které zahrnuje policii, záchranný sbor a armádu.

 Vláda a její ministerstva

 Ministerstva vlády strategicky řídí devítičlenná představenstva, která jsou volena Sněmovnou z řad jejích členů. Každý poslanec může být členem nanejvýš dvou ministerských představenstev. Strategie ministerstva na dané volební období je vytvořena nejdéle do jednoho měsíce od volby představenstva. To může v průběhu volebního období strategii měnit. Jak strategie, tak její změny musí být v písemné formě a neodkladně zveřejněné.

Představenstvo ministerstva vybírá ministra, kterého na jeho návrh jmenuje předseda Sněmovny. Ministr je výkonným manažerem s odborným vzděláním a státním zaměstnancem s hmotnou zodpovědností. Představenstvo může ministra odvolat s tříměsíční výpovědní lhůtou. Ministr, jeho náměstci a ředitelé odborů, které ministr jmenuje, řídí operativně chod ministerstva tak aby byla naplněna strategie představenstva. Ve výjimečných případech může být ministr postaven na dobu nejdéle tří týdnů mimo službu. V době kdy je mimo službu řídí ministerstvo předseda představenstva.

Sněmovna zřizuje poradní výbory pro bezpečnost a spravedlnost, které monitorují chod ministerstev řízených prezidentem. Prezident je povinen (na vyzvání) účastnit se jednání těchto výborů.

Předseda vlády je volen Kolegiem, ve kterém jsou zastoupeni předsedové ministerských představenstev a ministři. Předseda vlády je výkonným manažerem a státním zaměstnancem s hmotnou zodpovědností. Odpovídá za koordinaci aktivit ministerstev, řízení útvaru vlády a legislativní přípravu zákonů. V rámci svých aktivit může jednat se zástupci ministerských představenstev a presidentem Obchodní komory.

Předseda vlády representuje republiku při mezinárodních jednáních a a zastupuje republiku v Evropské unii a v dalších mezinárodních organizacích. Kontrasignuje vybraná prezidentova rozhodnutí.

Moc soudní a kontrolní

 Ústavní soud

 Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenování na dobu deseti let. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Sněmovny. Soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Sněmovny.

Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s Ústavou, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s Ústavou nebo zákonem. Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodních smluv s Ústavou.

 Všeobecné soudy

 Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, krajské a okresní soudy. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud.

Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

 Obchodní soudy

 Obchodní soudy zřizuje Obchodní komora jako součást samosprávného aparátu podnikatelské struktury. Jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům podnikatelských subjektů. Projednávají pouze případy, kdy jak stranou žalovanou, tak žalující je podnikatelský subjekt. Soustavu obchodních soudů tvoří krajské soudy.

Soudci obchodních soudů mající potřebné právnické vzdělání jsou jmenováni do funkce prezidentem Obchodní komory na dobu pěti let. Obchodní soudy vedou rejstřík podnikatelských subjektů.

 Senát

 Senát má 50 členů. Členové Senátu se vybírají losováním každé dva měsíce (25 senátorů) a jejich funkční období je čtyřměsíční. Úkolem Senátu je posuzovat, které zákony mají být překládány k referendu. Senát také posuzuje, zda jsou správně formulovány otázky, které budou v referendu občanům předkládány. V této souvislosti má Senát právo formálně upravovat jednotlivé návrhy zákonů, aniž tím mění jejich smysl.

Úkolem Senátu je kontrolovat dodržování demokratických pravidel a zákonnosti ve státních a samosprávných strukturách. V tom spolupracuje s Nezávislým kontrolním úřadem a využívá jeho profesionální aparát. NKÚ vykonává příslušná šetření a předkládá jejich výsledky Senátu. Senát rozhoduje o potrestání viníků ve správním řízení nebo jejich předání orgánům činným v trestním řízení.

 Nejvyšší kontrolní úřad

 Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Sněmovny. NKÚ vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Sleduje zákonnost počínání zaměstnanců státní správy a územních samospráv na všech úrovních. Sleduje hospodaření a zákonnost v podnikatelských subjektech s majoritní veřejnou (státu nebo samospráv) účastí. Pozornost věnuje šetření v případech podezření z korupčního jednání.

Pro plnění svých úkolů zřizuje NKÚ operativní vyšetřovací útvar. Výsledky šetření předává NKÚ Senátu.

Proč?

Volební čas je už tradičně předurčen úvahám o preferencích stran a jejich ismů. Letos se tato tendence v české kotlině násobí jako ozvěna díky tomu, že předvolební čas trvá už rok. A evergreenem hlubokomyslných analýz na levici je jako vždycky – na úbytě zacházející levice. Dlouho jsem se těmi úvahami jen rozčiloval. Až jsem se rozhodl sám jednu napsat, abych mohl rozčilovat ostatní.

Nepředkládám své vývody jako volbu jedině možnou. Žádný jednotlivý komentář není s to postihnout plně realitu. Může existovat řada i zdánlivě protichůdných názorů, které přesto vyhovují kritériu věrného popisu skutečnosti kolem nás. Společenské vědy mají v tomto směru podobné problémy jako kvantová fyzika. Tu i tam je možno rozvinout alternativní dílčí teorie, z nichž každá přináší v něčem nový a přínosný úhel pohledu, aniž by si dělala nárok na úplnost nebo se vydávala za jediné náboženství. Na komplexní teorii už naše inteligence nestačí.

Jakmile totiž procesy přesáhnou určitou úroveň složitosti a stejné příčiny spějí k různým následkům, stává se věda založená na myšlenkách artikulovaných řečí nedostačující ke komplexnímu popisu reality. To neznamená, že realitu nelze pochopit, jen to, že vhled nelze jazykem vědy adekvátně sdělit. Rezignujeme-li na vědeckou komunikaci, můžeme akceptovat staré dobré metafory, analogie a fikce. Ty mají ve světě intuitivního uvažování větší vypovídací schopnost než strohá racionální logika. Vzdáváme se tím možnosti ukončit vítězně diskuzi úderem věčné pravdy — ale činíme tak se snahou pochopit celek alespoň z části. Už samotné pojmy levice a pravice jsou příkladem toho, že nevystačíme s přesnými definicemi. Paradoxně je výhodnější spokojit se s mlhavým vyjádřením podstaty. S tímto vědomím můžeme říci, že pravice prezentuje řízení lidských věcí (politiku) způsobem, který vyhovuje bohatým, levice těm, kteří bohatství nepobrali. Pravice preferuje individualismus, skoro neomezenou svobodu jednotlivce a právo ovlivňovat věci nejen podle počtu hlav, ale také podle moci a majetku, kterými jsou hlavy nadány. Levice zdůrazňuje rovnost lidských bytostí a z toho vycházející solidaritu bohatých s chudšími. Pravice vyznává zákon pomož si sám a bude ti pomoženo. Levice historicky akcentuje kolektivní praktiky, protože je úspěšně používala při přetlačování se v minulosti. Kulturní pravice se kolektivních praktik děsí, (pokud je zrovna nevyužívá).

Demokracii atlantického střihu můžeme lecos vyčítat. Neupřeme jí však, že ctí zásadu jeden volič – jeden hlas. Levice by měla za takových poměrů vlastně vždy přesvědčivě zvítězit. Nebohatých je totiž z podstaty vždy víc než bohatých. Vítězství by jí mělo pojišťovat narůstají množství notoricky chudých důchodců. Ale není tomu tak. Pravé a levé strany se mezi sebou přetlačují, investují miliony (možná i miliardy), aplikují vědecký marketing, zvou si americké poradce. A nic se nemění, poměr hlasů je pořád stejný — padesát na padesát. Proč?

Je pravda, že jen jedna strana v tomto státě má za předsedu Jiřího Paroubka a to jí připravuje o nemalý počet hlasů. Je pravda, že levice je stále spojována s neblahým reálně socialistickým experimentem (na druhé straně však je reliktem socialistických časů velký počet občanů volících komunisty). Ať tak či tak, není sporu, že část zaměstnanců a důchodců je na straně pravice, na straně bohatých. Jejich práva jsou pošlapávána, jejich platy v krizi nerostou, oni sami se třesou před nezaměstnaností — a volí, volí ODS či TOP 09. Proč?

Řada zaměstnanců i drobných živnostníků (hlavně ti mladší) se nepovažují za ohrožené roztahovačností bohatých. Nevadí jim zvětšující se koncentrace majetků a korupcí podporovaná moc horních deseti tisíc. Ba naopak, oni doufají, oni se těší, že se jednou dostane i na ně, že to právě oni mají v tornistře maršálskou hůl. Touhu mladých ročníků stimuluje mohutný tlak reklamy, která nezná vyvolených, pokud nemají na nákup nového auta nebo na dovolenou v Thajsku. Jen praví muži a pravé ženy si užívají nově postavených 4+1 s namíru vestavěnou kuchyní, vířivou vanou v koupelně a HD televizí v obýváku.

Někteří sociálně demokratičtí politici se snaží tomuto handicapu čelit tím, že se okázale předvádějí ve společnosti bohatých přátel a na tato setkání přijíždějí výkonnými sportovními auty a motocykly maje na zadním sitzu krásné dívky s kabelkou od Vuitona. Snaží se tak naznačit po úspěchu prahnoucí generaci, že i u nich je možné skoro vše. Málo však platné, dělnický původ jim čouhá z bot a těžko koho přesvědčí, že soc dem zlatá stezka také vede na vrchol. Nikdo z nich ani z jejich hlubokomyslných koncipantů volebních programů neuhaduje, že vada je jinde.

Vada je v tom, že kulturní levice netvoří, levice jen opravuje a příštipkaří. Pravice má své hrdiny, kteří staví chrámy bohatství (a beznaděje) – obří nákupní střediska a obří automobilky. Hrdiny, kteří silou intelektu dolují miliony z burzovních obchodů. A to nás přitahuje, to obdivujeme. Neboť člověk se narodil proto, aby tvořil nebo se na tvoření podílel. Ti co opravují, záplatují, paběrkují — ti nepřitahují. Někde v hloubce vnímáme, jak negace tvořivého pokroku odpuzuje.

Nebylo tomu tak vždy. Nezcivilizovaná levice se ve dvacátém století rozmáchla k tvůrčímu činu, který měl být největší v dějinách. To, že olbřímí experiment dopadl tragicky, je známá historie. Můžeme však jemu díky sledovat, jak byli tvořiví levicoví diktátoři populární a jak za ně a pro ně byli lidé ochotní obětovat vše — i životy své a svých blízkých. Současná levice opravující vady kapitalismu nemůže nabídnout nic než zrušení poplatků u lékaře. To sice potěší, ale nenadchne.

Tento svět je možná na pokraji obřího kataklyzmatu. V ekonomice nekontrolovatelně bují nádor finančního kapitálu, surovinové zdroje se tenčí a produkty našeho metabolizmu zaplavují souše i oceány. Že se nenajdou pravicoví vůdci schopní vést lidi k alternativní budoucnosti je pochopitelné. Každá alternativa totiž představuje hrozbu delokalizace nahromaděného majetku, jehož vysoká koncentrace je jedním ze zdrojů problémů. Nechce se ale věřit, že by se nanašli levicoví hledači cest. Proč?

Máme mnoho levicových alternativ. Někteří lidé prostě milují underground. Máme mnoho levicových politiků, kteří mají před volbami plnou hubu lepších budoucností – které jsou po volbách k nerozeznání od pravicových vizí. Překvapí však inteligentní a vzdělané osobnosti (Wallerstein, Valach), které nejsou schopny vyplodit nic než naivní představy o příštím světě, ve kterém nějakým marxovským kouzlem vzniknou podmínky pro to, aby lidé převzali vlastnictví výrobních prostředků a řízení podniků do svých rukou. Lidé, kteří brilantně analyzují to co bylo, kriticky zklamou, když mají predikovat co bude. Proč?

Pravicová odpověď bude znít: protože současnost je sice nedokonalá, ale nejlepší z možných. Mám hlubokou nedůvěru k tomu nejlepšímu z možného. A myslím, že chyba levice nespočívá v tom, že alternativa neexistuje. Tragedie levice je v tom, že trvale špatně interpetuje současnou fázi vývoje lidstva. V souladu se svým historickým údělem opraváře kapitalismu se totiž domnívá, že ke stroji existuje opravárenský manuál. Jinak řečeno, že ekonomické procesy v současné společnosti jsou popsatelné a predikovatelné. Že může nastoupit opravárenský tým — získavše oprávnění ve volbách — a seřídit stroj, který nezodpovědná pravice polámala.

Svět globálního lidstva se svým ekonomickým metabolismem se ale daleko víc podobá živému superorganismu než popsatelnému stroji. My všichni jsme jeho buňky. My – fyzické a právnické osoby, dohromady něco kolem patnácti miliard. Jsme buňky, které jsou se systémem už natolik svázány, že nemůžou z probíhajících dějů hromadně vystoupit. Buňky, které si svou roli neuvědomují, a právě proto mají vysoký potenciál zařadit se automaticky na místo jim určené (autopoesis) a participovat na složitých hierarchických strukturách globálního molocha. Na strukturách, v nichž probíhají procesy, jejichž komplexní chápání je nad naše intelektuální možnosti.

Občas pravda dokážeme zachytit určité vlákno a chvilku předpovídat správně průběh děje. To v nás podporuje iluzi, že cosi řídíme, ovládáme. Nechápeme, že ve skutečnosti máme co dělat s živoucím objektem, který na změněné podmínky reaguje nejen změnou chování, ale také změnou struktury. Jinými slovy, že máme co činit s něčím, co disponuje obrovským vývojovým potenciálem. S něčím, co ani náhodou nemá v genech volnost, rovnost a bratrství.

Procesy probíhající v lidském společenství jsou daleko od rovnovážných stavů (ne vždy tomu tak bylo) a toky energií v systému jsou tak vysoké, že jeho celková dynamika nedovoluje jednoznačně předpovědět jeho budoucí chování. V zásadě ne proto, že nemáme dostatek znalostí, ale prostě proto, že vysoce nerovnovážné systémy mají tendenci přeskakovat z jednoho stavu do jiného nepředpověditelným způsobem. Takové jsou zákony chaosu, zákony matematiky komplexity.

Pravicový přístup je s představou chaotického souboru procesů komplementární. Autoregulační mechanismy a automatismus, kterým buňka určuje své místo v systému, nejsou v protikladu s ideou volného trhu a individuálního podnikání. Akceptací autopoetického světa však negujeme levicovou možnost změnit úspěšně dění prostřednictvím opravárenského sociálního inženýrství. Lidé tuto beznaděj levice vycítili. Lidské uvažování má i jiné cesty než metody vědeckého poznání. Není důležité zda vhled je realizován na základě racionální analýzy nebo intuitivní úvahy. Důležitý je pocit, který rozhoduje koho volím.

Někde v pozadí levicového uvažování je tu ovšem stále idea změny systému jako takového. Jakýsi novodobý poučený socialismus s lidskou tváří a kapitalistickými vlastnickými vztahy. Ale i ona nevyřčená idea naráží na nezničitelnost vztahů a procesů, které vytvářejí současný svět. Jsou založeny na charakteru lidských bytostí. Společenské stavby se tak nevyhnutelně hroutí a pracně vyklučená džungle se vždy vrací a prorůstá trosky velkolepých snů. V tomto směru není alternativy. Dokud nepochopíme, že místo Marxe a Engelse je tu Prigogin a Maturana, nemá levice naději stát se adekvátním protivníkem pravice, jejíž ideje jsou přirozeným rozpoznáním a přetlumočením zákonů džungle současného světa.

Publikováno v Britských listech 12.04.2010

Jsme jen buňky v dračím těle

Užíváme si ještě plnými doušky ekonomické krize, ale už optimisticky nasloucháme hlasům věštícím lepší časy. A proto přehlížíme informační hodnotu té performance, kterou žije mediální scéna už celé dva roky. Lidskému druhu vyslané unikátní poselství se pomalu a jistě stává další promarněnou šanci. Dalším stupněm na schodišti do pekla, kterému říkáme pokrok.

Ve své pýše nejsme schopni popsat a pochopit – natož pozitivně ovlivnit – realitu vlastní existence. Vnímáme příběh lidstva jako soubor popsatelných procesů s uchopitelnými příčinami a předvídatelnými následky. Lidské pospolitosti ale nejsou podobné složitým – nicméně poznatelným – strojům majícím volant a řadící páku. Jsou to živoucí superorganizmy. Vyvíjejí se a přizpůsobují. Předvídají a plánují. Stárnou a umírají. A vůbec – mají spoustu práce a moc je nezajímá co si buňky jejich těl vymýšlejí.

Termit není inteligentní. Termití pospolitost ano. Dokáže budovat úžasné několikametrové stavby s komunikačními tunely a plantážemi hub. Hnízda, která jsou vybavená promyšleným větráním a je v nich udržována konstantní teplota a vlhkost. Za tento zázrak přírody může jev spontánní organizace. Každý prvek termitího superorganizmu odpovídá na vnější podněty specifickou reakcí. Informaci o tom posílá ostatním a pozměněné poselství se k němu po čase vrací a zpětně ovlivňuje jeho chování. V živé síti příčin a následků se vytváří množství cyklických smyček vzájemného ovlivňování. Díky zpětnovazebným interakcím se samovolně formuje dynamická hierarchická struktura prvků v pospolitosti, vznikají pravidla určující informační a energetické toky a formuje se (snad) něco nehmotného, co můžeme nazvat vědomím celku.

Spontánně organizované celky živých organizmů disponují novými překvapivými vlastnostmi. Díky vysoké proměnlivosti mohou reagovat na vnější podněty nejen změnou chování, ale i změnami struktury. Jejich reakce jsou tak v jistém smyslu analogické evolučním změnám. Mnohem podstatnější však je, že inteligence superorganizmu (vztaženo na jeho tvořivé a adaptační schopnosti) je mnohonásobně vyšší než inteligence množství neinteragujících jedinců.

Lidem je tendence organizovat se do větších celků vlastní od nepaměti. Máme tlupy, rodiny, kmeny, armády, státy, říše. Také obchodní společnosti trefně zvané právnické osoby. Všechny vykazují některé vlastnosti superorganizmů – nelze u nich odvodit vlastnosti celku z vlastností částí, mají cosi jako pud sebezáchovy či vlastní metabolismus. My sami o nich často mluvíme a uvažujeme v pojmech živých bytostí. Mlčky však předpokládáme, že každý takový celek má někde své lidské organizátory, vzniká a existuje podle jejich vůle a plánů. Tak nám velí pýcha pánů tvorstva.

Lidská společenství byla skutečně dlouho malá, s příliš přehledným množstvím zpětných vazeb, jejichž efektivní ovlivňování se nevymykalo vůli schopných jedinců. Možnosti spontánní organizace byly též limitované existencí pevných struktur – nábožensky podmíněných kast či dědičně vládnoucích rodů. Proto byl jev spontánní organizace v lidském sociálním prostoru dlouhou dobu přítomen jen okrajově. Klima příznivé vzniku velkých samovolně organizovaných celků nastalo na obou březích severního Atlantiku v pozdním středověku. Nástup reformace obnažil v křesťanství od počátku latentně existující vědomí rovnosti lidských bytostí bez ohledu na původ a postavení. Fenomén nové kapitalistické ekonomiky přetavil majetek v moc. Dohromady to znamenalo masivní erozi feudálních kastovních struktur.

Nová ekonomika se svými stále složitějšími a zmnožujícími se zpětnými vazbami položila základy spontánních homeostatických struktur. Technická revoluce dodala zdroje fyzikální a chemické energie. Vytvořily se tepny k jejímu přenosu a jiné transportující hmotu – suroviny a zboží. Zdokonalil se systém přenosu informací a zvýšila jeho spolehlivost. A přetrvávající neschopnost jedinců orientovat se v novém, chaoticky se měnícím a nepřehledném světě, vedla k rezignaci na vědomou snahu ovlivňovat celek v jiném než lokálním měřítku. Povědomí lidí o jejich roli pouhých buněk v rodících se ekonomických dinosaurech s vlastní inteligencí a vůlí, bylo zapomenuto.

Hmota a energie proudí denně sítěmi v nekonečných drahách. Kolují tisíce tun surovin, polotovarů, hotových výrobků. Jedinci slouží za úplatu jiným jedincům. Tisíce špičkových mozků přemýšlejí jak oblafnout své bližní a dosáhnout na další kvanta výhod. Jiné mozky konstruují nové, lepší, výnosnější cosi. Další bádají kam nasměrovat úsilí, aby to přineslo vyšší zisk. Energie jsou vrhány do nových projektů a investovány do nejistého příslibu budoucích výhod. Nové přístupy a struktury – nepřetržitě testovány konkurencí – ústí v revoluční trvalé změny, jsou zapomínány nebo končí katastrofami. Menší a větší ekonomické celky se vyvíjejí a přetvářejí. Soupeří o dosud neintegrovanou část populace i mezi sebou navzájem. Méně vyvinutí a méně schopní jedinci jsou pohlcováni těmi dokonalejšími. Až vznikne jediný celoplanetární a všemocný – SYSTÉM.

Lidský megaorganismus potřebuje ke své existenci – stejně jako jiní živí tvorové – energii. Produkujeme hory potravin aby nás udržely při životě, vysáváme ze země naftu a uhlí abychom vyrobili elektrickou energii, která za nás bude pracovat a poháněli nespočet samohybů převážejících naše těla. Postavili jsme hráze řekám a stavíme nové i větru. Ne dosti na tom, musíme ve své netrpělivosti čerpat fotovoltaickou energii přímo ze slunečních paprsků.

Důležité je však pro nás i jiné agens, energii podobné tím, že jeho působení je schopno vyvolat reakci, změnu, pohyb. Říkejme mu energie ekonomická. Mohli bychom ji také nazvat energií práce, zisku či nadhodnoty, nebo energií konkurenčních výhod. Neboť vzniká z práce a procesních nebo strukturních výhod (lepší organizace, nižší cena). Ve své kinetické formě umožňuje získat téměř vše a už její vidina nutí lidské stroje k vyšším výkonům. V potenciální formě slouží třeba pro hodnocení výhodnosti budoucích projektů. Její kvanta – peníze – kolují Systémem ve fyzické i elektronické formě. Vznik peněz je svázán s podnikáním a ziskem v několikastupňovém procesu. V první fázi dojde k výrobě hmotných nebo nehmotných (služby) statků. Reálný vznik ekonomických kvant však musí být potvrzen prodejem produktu a jeho užitím. Někdy se tak děje téměř okamžitě (u kadeřníka), v některých případech (poskytování hypotéčních úvěrů) může být období potvrzování značně dlouhé. Je tu však ještě další cosi působící reakci, změnu a pohyb. Mentální energie lidských myslí. Ve formě racionálních myšlenek přetvářející třeba výrobní technologie, ale ve formě revolučních idejí volající na barikády. Je to energie tužeb, snů a přání, ale také strachů, obav a nenávistí. Též ovšem energie víry a lásky. Energie nevypočitatelná a obávaná tak, že jí někteří odpírají právo na existenci.

Stejně tak jiní ve své pohodlnosti nechtějí přijmout myšlenku, že nežijeme uprostřed trochu hloupé a dobrodušné přírody, která si občas vyhodí z kopýtka, ale v podstatě je tu aby nám sloužila. Nepřipouští, že jsme hříčkou tvora jehož inteligenci a vůli nejsme schopni předvídat. Nepřipouští, že tomu bumbrlíčkovi vůbec nezáleží na osudu jednotlivé buňky, že má-li vůbec nějakou morálku, tak určitě jinou než je ta naše, lidská. Takovým lidem říkáme ekonomové a experti.

Máme co dělat s jinou, možná mnohem vyšší inteligencí, než je ta naše. Naznáme žádné jiné spontánně organizované celky jejichž prvky disponují vědomím, inteligencí a sebereflexí abychom mohli porovnávat. Nemůžeme nahlédnout do vědeckých knih abychom zahrnuli protivníky šrapnely citací. Ale přece něco – máme tu to zatracované náboženství. Existuje populární kreacionistická hypotéza o reinkarnaci nedokonalých duší, které znovu a znovu přicházejí na svět aby se polepšily. Trpí za chyby v minulých životech tak dlouho, až prohlédnou a promění se. Smyslem jejich existence přestane být moc, sláva, majetek. Stane se jím láska k bližním (duším). Takto proměněné duše mohou konečně opustit lidský svět a splynout s Bohem.

Podmínka lásky jako atributu bezkonfliktního spolubytí miliard Božích buněk není (jen) plodem Jeho dobrotivosti. Zdá se být nutností. Jen duše nekompromisně hořící láskou mohou v Boží lůně bezkonfliktně a dobrovolně spoluexistovat, s radostí spolupracovat a dále zvyšovat Jeho myšlenkovou kapacitu ke své věčné slávě. Jen duše hořící láskou se neporvou, nevytvoří klany a nezničí Boha, sebe i vesmír.

I my tady dole jsme všichni spojeni abychom přežili. Naše existence, životní úroveň naší rodiny, naše budoucnost – to vše je svázáno se Systémem pupeční šňůrou. On nám dává jídlo, oblečení a potěšení. On nám poskytuje ochranu a útočiště. Díky naší touze vyniknout a ovládat mu s radostí sloužíme až do roztrhání těla. Náš egoismus, naše sebestřednost, naše sobectví jsou lepidlem, které nahrazuje lásku. Kondicionovaná lidská masa je ideální svalovou hmotou. Je ovšem zřejmé, že od vyšší inteligence založené na takových principech nelze očekávat příliš slitování.

To je varování. Neboť náš systémový dinosaurus je nemocný, bude se léčit a to bude bolet. Možnost čerpat bez omezení energie je pro jeho existenci – jako pro všechny spontánně organizované celky – klíčová. Nejsou to pevné konstrukce , dají se přirovnat spíš k složité světelné fontáně. Její nádherná existence je krutě závislá na tlaku vody v potrubí a příkonu osvětlení. Stačí malé občasné výpadky a kouzlo je pryč. Omezenost planetárních zdrojů energie se tak už dnes (kdy zdaleka nemůžeme mluvit o nedostatku, jen o fluktuaci cen) stává zkouškou přežití lidského mraveniště.

Nové zdroje energie jsou stále dražší, stále méně dostupné. Ubývají také možnosti tvorby ekonomické energie – procesní a strukturální výhody mizí stejně jako geografické rozdíly v ceně práce a materiálů a v dostupnosti zboží. Organizace dosahuje vrcholu dokonalosti. Mizí i zdroje pozitivní mentální energie. Věda přináší stále méně objevů které mají šanci promítnout se do výrobních technologií a vlastností výrobků. Pokud se ještě takové bílé vrány (počítače) najdou, je aplikace nových technik limitována lidským faktorem. Všeobecný blahobyt zeslabuje motivaci jedinců oddat se plně Systému pro vidinu kariérního růstu. Naopak růst majetkových rozdílů, nejistota zaměstnání a obavy z budoucnosti živené médii jsou mohutné generátory negativní mentální energie plodící nespokojenost a závist, strach a obavy.

Nejvíc ze všeho však ohrožuje dinosaura tvorba nepravé ekonomické energie. Peníze tisknou státní banky – teoreticky v tom případě, kdy je uzavřeno množství úspěšných výrobních cyklů a výkonnost ekonomiky stoupá. Ve skutečnosti bohužel státní banky tisknou odedávna peněz víc a jejich hodnota pak klesá. S inflací si dinosaurus poradí a nevyhyne. Jeho druhová existence je ohrožena rakovinným bujením finančního kapitálu. Je iluzí, že ekonomickou energii lze produkovat pouze s využitím rozdílů v energetických potenciálech některých komodit, jako jsou akcie podniků nebo dluhopisy či v poslední době oblíbené „collateral bonds“. Finanční operace tohoto typu, provozované (ve srovnání s ještě nedávnou minulostí) v obrovském rozsahu, produkují vysoké virtuální zisky. Ty však nejsou skutečnými zdroji energie, nejsou dokonce ani zmíněnými poukázkami na peníze. Jsou založeny nadeklaraci zisku jako rozdílu hodnot, jejichž smysluplné stanovení je problematické a libovolné.

Spekulace samotné jsou nesporně prospěšným vynálezem. Využívají periodické změny hodnot k predikci úspěšnosti jednotlivých produktů a – v případě emisí nových akcií – k jejich podpoře. Jejich existence jako jakýchsi „oken do budoucnosti“ srazila na kolena reálný socializmus, který nemohl tento prognostický jev ničím nahradit. Proces však nabyl v jednadvacátém století takového rozsahu a formy, že se stal akutním nebezpečím. Namísto využívání přirozených pulsací spekulanti sami vytvářejí vlny a rozhoupávají loďku. Nové finanční deriváty bez vazby na reálnou ekonomiku generují obrovské množství čehosi, co je vydáváno za ekonomickou energii. Ta vstupuje do Systému, aby se teprve mnohem později ukázalo, že vlastně neexistuje. Naneštěstí banky nepůjčují tištěné peníze, pouze dávají příslib čerpání úvěru, aniž by měly tučné svazky bankovek uschovány ve svých sklepeních. Na tvorbu nových peněz tak nepotřebují ani tiskařskou barvu, ani papír. Jen několik úderů na klávesnici počítače. Rozdíl? Žádný není.

Imunitní reakci Systému, jeho snahu o likvidaci zhoubných aktivit finančního kapitálu, vyhodnocujeme – jak nám nabulíkovali sami pěstitelé nádorů – jako tak zvanou finanční krizi. Naše vlády se pak snaží ordinoval Systému „léky“. Nejšílenější z nich je „transfuze“ ekonomické energie nashromážděné ve státních pokladnách přímo do center zhoubného bujení. Naděje, že oslabený Systém bude schopen se s nemocí a našimi zásahy vypořádat bez použití drastických opatření, klesá k nule.

Krize – ta skutečná krize – klepe na dveře stále silněji. Její příchod bude signalizovat další vlna obranných reakcí Systému. Logicky se nabízí nevratná destrukce globálního finančního systému, definitivní ovládnutí nesystémových zásob ekonomické energie (daně), a konečně i snaha snížit celkový počet vyživovaných buněk. Příroda totiž na rozdíl od lidí nikdy nesází jen na rozvoj a růst. Její druhou – stejně přirozenou – tváří je omezování aktivity, zimní spánek, umírání. Humanisticky vychovaným jedincům připadají takové úvahy možná nepatřičné – ale ani oni přece nesmutní za miliony kožních buněk, které je denně bez života opouštějí.

Demokracie jako výhra v loterii

Diskuze o možnosti uhádnout výsledky loterie inspirovaná britským kouzelníkem uhýbá na slepou kolej. Snaha vysvětlit použitou techniku mystifikace staví mimo hru naprosto skutečně existující „moudrost davu“. Ta se sice neuplatní při pokusech o zbohatnutí, ale může přinést zajímavé impulsy naší strádající demokracii.

Surowieckého kniha o moudrosti davu se zabývá mnoha seriozně zmapovanými případy, kdy je výsledek získaný na základě průměrování názorů velkého počtu osob lepší, než nejllepší předpověď jednotlivce. Autor se ovšem příliš nezabývá vysvětlením příčin tohoto jevu. A tak za ním můžeme spatřovat kolektivní nevědomí, telepatiii, vesmírnou moudrost, cestování časem a další skvělé vynálezy..

Háček je v tom, že jakmile zatáhnete do úvah telepatii, stanete se automaticky nedůvěryhodní a bulvární. Vaše názory nebude nikdo brát vážně. Hle ukázka moudrosti davu! Proto je třeba zdůrazňovat, že skupinová schopnost najít správná řešení existuje a je vysvětlitelná (i bez telepatie) a legálně prokazatelná běžnými statistickými metodami. Představme si dostatečně velkou skupinu inteligentních entit (o tom jak má být velká viz Zákon velkých čísel) nezávisle na sobě hodnotících určitou situaci a hledajících její řešení (které nesmí být lehce odvoditelné na základě analytické úvahy nebo matematického vzorce).

Mysl respondentů po prvotní marné snaze najít východisko jednoduchou logickou úvahou zapojí Intuitivní uvažování. To se realizuje bez přímé účasti vědomí. Prostě taková krabička, do které hodíme otázku a někdy brzo ráno v polospánku z ní vypadne odpověď. Všichni to známe. Oceňujeme, že krabička přináší skvělé výsledky. Ale také víme, že někdy naprosto zklame — snad proto, že neumíme dobře naslouchat svým vnitřním hlasům.

Průměrování intuitivních názorů velké skupiny odstraňuje zásadní nedostatek tohoto typu uvažování — jeho nespolehlivost. Někdo se v předpovědi splete, někdo uvažuje částečně správně, většina se trefí, prostě proto, že intuice funguje (jinak by ji vývoj lidského druhu bez milosti eliminoval).

I intuitivní uvažování však vyžaduje alespoň základné vhled do problému a jeho skupinová aplikace nezávislost jednotlivých myslí. Pokud jsou respondenti nezávislí, neovlivnění nějakou společně sdílenou myšlenkou, vytváří frekvence jimi dodaných řešení zvonovou křivku (blízkou Gaussovu normálnímu rozdělení). Střední hodnota či maximum (je-li křivka symetrická) pak představují s vysokou pravděpodobností správné řešení problému.

Rozhodování založená na zmnožené intuitivní kapacitě našich myslí jsou patrně nejkvalitnější metodou řešením problémů – pokud se smíříme s tím, že jsou poplatná obecně sdílené úrovni znalostí a nejsou průlomová. Prostě rozmotávají uzel a není od nich možno čekat, že vejce uvaří, než jej postaví na špičku.

Problém ovšem spočívá v nezávislosti inteligentních entit, které se účastní rozhodování. Galtonovi hadači váhy býka byli skoro s jistotou nezávislí. V některých případech však skupinové ovlivnění dosahuje obřích rozměrů. Například svobodné referendum uskutečněné v roce 1936 v Německu by skoro jistě ukázalo, že nejlepším řešením pro stát je vláda Adolfa Hitlera.

Seriózní odpůrci přímé demokracie používají právě argument „závislosti“ respondentů, která se podle nich zvětšuje s tím, jak politické strany používají dokonalejších marketingových metod (je přitom zajímavé, že jim nevadí zjevná „závislost“ občanů při volebním aktu). Opak je však pravdou. V internetové společnosti se stále více prosazuje filozofie individualizmu a nezávislosti na skupinově sdílených názorech.

Funkční aplikace přímé demokracie nicméně vyžaduje, aby její účastníci (občané a stát) splňovali určitá kritéria. Referenda uskutečňovaná nedávné době například v Čečensku jsou silným argumentem, že ne vždy a ne všude je tato forma účasti na vládě vhodná. Nemůže být efektivní tam, kde existuje silný mocenský tlak na výsledek a tam, kde existuje silný jednotný ovlivňující prvek — například aktivně prociťované náboženství.

Země Evropského společenství jsou ale z pohledu státních tlaků i nezávislosti respondentů pro přímou demokracii skoro ideální, jakkoli se nás reklamní agenti snaží přesvědčit, že my masa jsme schopni podlehnout jejich svodům. Je to pravda jen velmi omezeně. Lidská mysl je robustní nástroj trénovaný ve střetech s různými formami propagandy. Intuitivní uvažování tíhne nadto k ovlivňování spíše city než argumentací agenturních teenagerů. Ostatně marný boj marketingových politických agentur o vliv na myšlení českých voličů můžeme sledovat v právě probíhající — byť na chvíli přerušené — reality show.

Vše — od neschopnosti současného systému a jeho protagonistů zajistit rozumnou vládu lidských věcí až po přesvědčivou schopnost davu myslících, svobodných a vzdělaných občanů správně rozhodovat — svědčí pro to, že vhodným řešením současné krize demokracie v Evropě je nekompromisní aplikace její přímé formy do státních a unijních rozhodovacích (zákonodárných) struktur. Pochopitelně postupně, ale s jasně formulovaným cílem a způsobem jeho dosažení. Je zajímavé a vypovídající, že se k takovému programu nehlásí ani jedna politická strana v současných českých volbách.

Publikováno v Britských listech 14.09.2009

1 2 3 4