Perfektní krize

Za posledních sto let zažila česká země spoustu zlých příběhů. Hned po ustavení nové republiky byla tato napadena Maďarskem. Třicátá léta dvacátého století pak přinesla nejen celosvětovou ekonomickou krizi, ale i zlo největší – německou okupaci. A jen skončila hrůza nacistická, přišel Únor 1948 s ním hrůza udávání, procesů a poprav. Krásné uvolnění šedesátých let do země zadupala půlmilionová armáda Varšavské smlouvy. A listopad 89 dnes sice připadá mnohým jako až příliš sametový, zapomínají ale jak ve dnech prvních demonstrací nastraženě naslouchali, kdy zazní řinčení tankových pásů a odkud přiletí první kulky.

Po roce 1989 skutečné a zlé krize skončily. Jako bychom všichni dostali do vazu palicí, ztratili soudnost a bez protestu pochodovali na kapitalistická jatka. Ne pochodovali, my jsme tam běželi z vlastní vůle! A předháněli jsme se, kdo dorazí dřív do země zaslíbené obchodním řetězcům a vyasfaltovaným parkovištím široko daleko. Ač jsme se mohli už rázně postavit Václavu Klausovi a jeho privatizačním lupičům.

Protože s kapitalismem mám byla grátis implementována svobodná média (která ovšem musí vydělávat) tak hrajeme si teď společně na další a nové krize. Prostě proto, aby bylo o čem psát a o čem plkat v televizi. Díky Bohu nikdo přitom neumírá, protože při sledování vymyšlených pseudodramat nikdo ani infarkt nedostane a krize a katarze místních politiků vlastně – kromě placeného mediálního komparzu – nikoho nezajímají.

V posledních několika letech a měsících však na místním poli vyrůstá nový fenomén. Krizová hnutí vycházející z lidu – nebo tedy alespoň z jeho lepší části. Tato hnutí připomínají svých charakterem barevné revoluce. Jsou stejně jako ony iniciována jiskrou pečlivě vybranou z těch mnoha, které neustále vyletují z plamenů společenského dění. Organizátoři barevné krize jiskru zachytí a pečlivě se starají aby neuhasla. Je to nutné, protože žádná dnešní jiskra nemá potenciál sama zapálit lidové dříví zvlhlé spokojenosti a blahobytem.

Nedostatek osobních zkušeností a absence děsivých zážitků skutečných krizí vedou k tomu, že mladší ročníky neprotestují proti tomu, že se za jiskry krize vydávají šaškovské férie předčasné volební kampaně a tolerují organizátorům nekvalitní scénáře a opsané přes kopírák. Nechápou, že protestují proti protestujícím a nepohrdnou spoluprací s vládnoucím establishmentem. Nevadí jim, že mohou sice kritizovat detaily na císařových šatech, ale nesmí prozradit, že císař je nahý.

Na opačné straně pomyslných barikád se houfují ti, které ochotní sluhové lenních pánů nového feudalismu kapitálu urážejí a dehonestují. V oprávněném rozčílení se, nařčeni z hlouposti a omezenosti, chovají hloupě a omezeně. Snaží se vyblokovat soupeře poukazem na jejich neústavní chování a najednou uctívají ústavu jako jediný zdroj práva a pořádku.

Měli by místo toho být solidární s demonstrujícícmi, bez ohledu na jejich názory. Měli by hájit jejich právo demonstrovat. I bez důvodu když se jim zachce. Neboť neústavní nátlak ulice je jedinou a poslední cestou ke změně systému a k záchraně této planety. Neboť šeredně se pletou ti, kteří ještě věří, že se někomu podaří vymést Augiášovy chlévy establishmentu parlamentní cestou.

Nedokáže to ani Andrej Babiš, jakkoli k tomu má, teď když se mu postavili svorně všichni zastánci starých výnosných pořádků, dobře našlápnuto. Jeho hnutí (viz nový ministr financí) už totiž ztratilo revoluční impuls – pokud ho kdy vůbec mělo. A Babiš jakkoli stále s nadějí na vítězství v parlamentních volbách, potřebuje k tomu, aby mohl týt z vlády, uzavřít manželství s některou z pěti starých polistopadových panen. A to je omezení, které likviduje jakékoli naděje, že se právě on stane novodobým českým Herkulem.