Turecké jaro a evropský podzim

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan využil nepovedeného pokusu armády o puč a rozjel naplno budování nového typu státu. My bílí Evropané to ve své postkoloniální křeči odsuzujeme a děláme ze sebe (přinejmenším celému muslimskému světu) ubohé šašky. Neboť o co víc se snažíme tvářit objektivně, o to víc kolem sebe šíříme nepříjemný odér nadřazenosti a přezíravosti. My přece jediní víme jak má vypadat správný stát dle Fukuyamy, my jediní přece máme své dědičné právo určovat podobu režimu v té které zemi …

Erdogan (stejně jako Putin) pochopil, že západní demokracie je jen závoj kryjící totalitní praktiky superbohatých inteligencí – ať už jsou lidské nebo sedí v zasedačkách megakorporací. Na rozdíl od Putina má však v ruce hůl o třech koncích. Navíc k silné armádě a historickému povědomí národa o velké říši má ideologii islámu, který je konstruován ne jako (jen) náboženství, ale jako samonosný politický systém.

Islám je ve své turecké větvi nadto modení a akceschopný. My si (jako vždy) myslíme, že za turecké úspěchy může Attaturkova ateistická reforma s prvky demokracie, ale tak to není. Turecká současnost je daleko víc formována učením Saida Nursího, zvaného Bediuzzaman, myslitele a vykladače koránu, jednou z nejúžasnějších postav dvacátého století.

Nursí se narodil v roce 1860 v kurdské rodině. Od mládí projevoval mimořádnou inteligenci. Koncem devatenáctého století navrhl reformu otomanského universitního školství, která kladla důraz na kombinaci náboženské výchovy a přírodních věd. Po nástupu Attaturka upadl v nemilost a velkou část dalšího života (zemřel 1960) prožil na venkově ve vyhnanství. Zde vytvořil impozantní dílo zvané Risale-i Nur. Traduje se, že celý text (6000 stran) diktoval písaři plynule, bez zaváhání, rychlostí kterou dotyčný stihl zapisovat.

Nosným motivem kolekce Risale-i Nur je logické a racionální zdůvodnění Boží existence a Jeho vztahu k lidskému pokolení, přírodě a vesmíru. Součástí Nursího filozofie je přesvědčení, že věda a technologie jsou potřebné a účelné, protože právě jejich prostřednictvím lépe poznáváme Boha a jeho záměr. Takové myšlenky byly v Attaturkově republice pochopitelně zakázány a dílo se šířilo se ručním opisováním (vzniklo snad až 600 000 kopií) a čtením v čtenářských kroužcích, které byly masově zakládány po celé zemi.

V současnosti tvoří Nursího učení ideovou bázi nejen hnutí Fettuláha Gulena (odtud důraz na zakládání škol a universit), ale patrně i Erdoganovy strany AKP. Je  inherentní součástí tureckého pojetí islámu jako takového. Risala-i Nur vyvrací představy o jeho nepřizpůsobivosti a neschopnosti stát se platformou moderní společnosti. Je také apoteozou nenásilí a pokojného soužití lidí různého vyznání.

Nursí měl na koho navazovat. V Turecku je většinová větev islámu (přesněji islámského práva) zvaná Hanafi, která na rozdíl od Hanbaly (která zplodila wahabismus) je učením míru a konsensu. Turecko (Otomanská říše) je také země, ve které ve středověku přímo bujela islámská mystika, sůfismus. Ta má daleko k strohé ortodoxiii wahabismu a salafíji. Súfijové k nenásilí Hanafi přidali poetickou lásku a iniciovali svou přítomností proud tak zvaného „venkovského“ islámu, který sebou nese až kultické uctívání živých i mrtvých sůfijů – mystických mistrů a učitelů.

Dodnes přichází k hrobce největšího ze sufujských básníků Malayany v turecké Konyi proudy poutníků. Rumí – Malayana však nebyl jen propagátor nenásilí a lásky, ale také zakladatel (se svým synem Velenem) taríqy (řádu) Mawlawija. Malwawija byla v Otomanské říši populární – jejími členy byli i někteří sultáni. Je také dodnes proslulá tanci dervišů.

Sufijské taríqy jsou do jisté míry obdobou “třetích řádů“ evropských, které se přidružují těm „druhým“ mnišským. Taríqy dávají svým členům možnost zakládat rodiny a věnovat se ekonomickým aktivitám. Dbají velmi na jejich vzdělanost, vštěpují jim morální hodnoty a nutnost péče o chudé a nemajetné. To vše pod vedením mistra (šejch, hokaefendi), kterému jsou členové povinni bezvýhradnou poslušností . Bohatí členové také odvádějí část svých výdělků řádu (navíc k běžnému zakátu).

Je pravděpodobné, že určitou variantu tariqy představuje i společnost Fettuláha Gulena, jehož přívrženci jsou nyní v Turecku tak pronásledováni. Gulen navenek své společenství, které je rozšířeno po celém světě (několik miliónů členů) charakterizuje jako společnost lidí a organizací, kteří jsou „inspirováni“ jeho učením a jen slouží svým spoluobčanům. Například v USA provozují gulenistické organizace (jejich majetech se odhaduje na 25 – 50 miliard USD) několik stovek tak zvaných smluvních (charter) škol, do kterých dodávají učitele přímo z Turecka.

Kritikové však mluví o tom, že Gulenova organizace není volný spolek “inspirovaných” ale představuje silně hierarchické těleso, ve které tak zvaní “abisové” dohlížejí na bezvýhradné plnění vůle mistra. Existuje (možná podvržené) video, na kterém sám Fettulah Gulen vysvětluje strategii převzetí moci „až pronikneme do všech žil země“. Navenek však Gulen mluví jen o dobročinosti, nenásilí a demokracii.

S demokracií to ovšem nebude tak horké ani u Gulena, ani v novém Erdoganově Turecku. Můžeme předpokládat, že oba protagonisté tureckého jara (do roku 2012 Gulena a Erdogana pojilo ideové přátelství) rozeznali, že neúspěch křížení islámu a demokracie plyne z toho, že se Západ namísto demokratické klisničky snaží podstrčit islámskému hřebci kapitalistického osla.

Od takového poznání není daleko k rozhodnutí nahradit demokratickou totalitu superbohaté elity a amorální kapitalismus vlastní verzí státního sytému. Systému, který by daleko více respektovat islámské (ne wahabistické) vidění světa. Systému, který by kladl důraz na náboženskou výuku ve stylu Said Nursího, na morální jednání, kázeň a odříkání, na rodinu a stát.

Ten kdo chystá alternativu k západní demokracii, musí nutně omezit bezbřehé západní svobody, které jsou mladým celého světa tak sympatické, neboť nebrzdí rozlet odpovědností a nevyžadují tvrdou práci. Musí také po svém vzdělávat a formovat mládež a celou společnost v duchu nové ideologie, neboť západní propaganda je mocná a všudypřítomná. Musí (aspoň pro začátek) postupovat ve skrytu a kázat víno i když chce pít vodu.

V Turecku je tedy vše maskováno nutností vymýtit sekularitu a neposlušnost armády a bezalternativní potřebou likvidace přivrženců Gulenova hnutí. Je nemožné posoudit do jaké míry je to skutečně pro turecký stát potřebné, protože nejsou jednoznačné a pravdivé údaje o Gulenových záměrech. Vzpomeňme však na postoj německé vlády k scientologům a budeme možná méně ochotni kritizovat Erdogana a jeho policii.

Turecký vůdce je z důvodů výše uvedených navenek přívržencem liberální demokracie evropského střihu. Indicie však napovídají, že turecký muslim vychovaný v tradicích Said Nursího a sufistů, musí západním politickým systémem pohrdat, neboť to co my (kolonialisté) pokládáme za jeho drobné nedostatky, vidí jako kritické systémové zábrany vedoucí zemi do katastrofy. A výhody, které my zdůrazňujeme, jemu padají do slepé skvrny.

Rychlost, s jakou byla současná opatření v Turecku nastartována, svědčí o promyšlené přípravě a do detailu zpracovaném formátu budoucí strategie. Jsme svědky možná nejdůležitějšího experimentu v budování států od dob Josefa Visarionoviče. Turecká svébytná a perspektivní verse islámu je velkou Erdoganovou výhodou. A nezapomeňme, že Turecko má velmi blízko k celé postsovětské střední Ásií, která je historicky spjatá s jeho pojetím islámu a právem Hanifa.