Oficiální verze události ve Vrběticích poskládaná ze střípků vládních prohlášení a mediálních spekulací dnes v pondělí 19.4.2021 ve dvanáct hodin zní asi takto:
Firma IMEX Group skladovala ve Vrběticích zbraně a munici, kterou postupně prodávala mimo jiné bulharskému obchodníkovi se zbraněmi Emilianu Gebrevovi. Dotyčný pak už svými kanály dostával zboží na Ukrajinu. Odtud byly zbraně buď posílány do Sýrie bojovníkům proti prezidentu Asádovi nebo byly použity v boji proti doněckým separatistům. Byznys se nelíbil ruské GRU. Poslala své agenty s úkolem nastražit výbušniny do bulharské dodávky tak, aby kdesi mimo ČR (v Bulharsku, na Ukrajině, v Sýrii) došlo k jejich detonaci. Jediní dva použitelní agenti, které GRU vlastní, úkol splnili, ale jedna nálož vybuchla předčasně, což mělo za následek neodvezení zboží z druhého skladu. Kde posléze v řádném termínu vybuchla nálož druhá. Až roku 2019 nějakého bezejmenného genia ve službách BIS napadlo porovnat jakési bezprizorné fotografie s obrázky jediných na Západě známých ruských agentů, jejichž totožnost rozkryl před časem neméně geniální Bellingcat. A bingo! BIS o této stopě neprodleně informovala jak českou vládu tak spřátelené výzvědné centrály. Česká vláda se patrně snažila informaci vysedět a nereagovat na ní. Proto bylo Andreji Babišovi vysvětleno co se s ním stane, když informaci o ruském zásahu zveřejní někdo jiný než on sám. Babiš pochopil a začal konat. A ruští diplomaté začali balit kufry.
Zaměřme se nejprve na ty dvě nespolehlivé nálože. Předpokládejme, že byly připraveny například ve formě granátů pro RPG a agenti je umístili do dvou přepravních beden, připravených dle informací Imexu 16.10.2014 k odeslání do zahraničí. Bedny byly již zapáskované a na paletách. Do takové bedny nutno proniknout, uložit výbušninu a zase zapáskovat. Umí ruští agenti vůbec páskovat? Já s tím mám i po letech potíže. Ještě podivnější je, že dva zaměstnanci, kteří přišli při výbuchu o život byli ve skladu údajně proto, aby polepili bedny cedulkami (s adresami?). Jestliže se do skladů někdo vloupal v noci z patnáctého na šestnáctého, jak mohl zjistit které – nepolepené – bedny půjdou do Bulharska?
Sabotážní nálož může být v principu přivedena k výbuchu trojím způsobem. Buď přímou akcí (někdo šlápne na minu) nebo v určeném čase (budíkem) a konečně taktéž v potřebnou chvíli na dálku rádiovým signálem. Přímou akci můžeme vyloučit. Dálkově odpálená nálož je lákavá, ale znamená to předpokládat, že ruští agenti následovali cestu beden a čekali na příležitost kdy by například výbuchem mohli zlikvidovat znelíbivšího se bulharského obchodníka. Trochu nepraktické a nepohodlné.
Zbývá třetí možnost – časovaná bomba. Můžeme vyjít z toho, že zboží mělo být kamsi mimo ČR dopraveno v druhé polovině října. Jakkoli samopaly a munice nepatří mezi zboží s omezenou trvanlivostí, bývá přece jen zvykem takový kontraband dopravit ke konečnému zákazníkovi co nejdříve. Ale také nutno předpokládat, že takové zboží se nedopravuje jako balíček od Fedexu a proto nelze na hodinu a den předpovědět, kde zrovna třetího prosince bude. Lze ale odhadnout, že po necelých dvou měsících od odeslání bude už u zákazníka, tedy buď v okopu u Doněcka nebo někde ve sklepě v Allepu. V každém případě se ale nikde na jeho cestě nebude opakovat obludná koncentrace výbušných látek jako tomu bylo ve vrbětickém muničním skladě. Tudíž výbuchy nastražených náloží zlikvidují tak právě ty dvě bedny do kterých byly uloženy a nic víc. Stálo by to GRU za to?
V roce 2014 byli Rusové vskutku napruženi, protože Ukrajina po Majdanu své rusky mluvící obyvatele moc nešetřila. Vzpomeňme jen zákon o ruském jazyce a událostí v Oděse. Zastavit ukrajinskou ofenzivu proti novoruským vzbouřencům (ale také proti místním civilům) by mohlo leckterého patriota zlákat. Ale. Ukrajincům v bojích se separatisty chybělo leccos. Od neprůstřelných vest až po kvalitní protitankové střely. Co jim ale patrně nechybělo vůbec byly kalašnikovy a munice do nich. Sovětská válečná doktrina stavěla na existenci množství dobře vybavených skladů se zbraněmi (minimálně ručními) a municí do nich. Takových míst muselo být právě na Ukrajině víc než dost. Samopaly AK 47 tedy Ukrajincům rozhodně nechyběly. Na druhé straně byla tato kultovní zbraň (zvláště v české modifikaci vzor 58) nepochybně lákadlem pro Syřany, Iráčany a Čečence.
Je tedy pravděpodobné, že zbraně z Vrbětic měly doputovat do Sýrie. Ale v roce 2014 Ruská federace ještě nedospěla k rozhodnutí, že Sýrii vytrhne z obětí východních militantních islamistů a západních liberálních demokratů. Rozhodně ty dvě bedny se samopaly a municí pro syrské odbojáře měly být pod její rozlišovací schopnost. Takže co?
Vrbětická historka je ne nepodobná konspiračním teoriím o ufonech. Na jedné straně máme dvě nesporně existující osoby (vždyť byli i v ruské televizi) a na druhé straně máme dva nesporně vybuchlé muniční sklady. Vycpeme prostor mezi těmi osobami a těmi výbuchy vatou příběhu a budeme se tvářit, že realita osob a výbuchů potvrzuje i realitu příběhu. Nepřekvapuje, že takto nestandardní přístup funguje v Rusku, kde právníků natož soudců netřeba protože jak víme o všem rozhodují Putinovi pohůnci. Překvapuje ale, že podobný postup je možný zemích západní demokracie, které jsou (po vzoru USA) pařeništěm, ve kterém rychle bují další a další právníci hnojeni stále novými a stále upravovanými zákony. V zemích, kde už nikdo neprezentuje svůj názor na věc, protože čeká na rozhodnutí soudce té které instance. Jen soud může, jen soud rozhodne, jen soud má pravdu. A pak náhle ve věci, která je pro celý náš stát životně důležitá a může rozhodnout (nejen) o jeho budoucnosti na roky dopředu, nerozhodují žádné soudy, žádní znalci, žádné přímé a nepřímé důkazy. Předseda vlády si stoupne k mikrofonu a řekne: mám podezření. A je vymalováno. Co na tom, že podtrhává stoličku našim nejbližším sousedům, kteří právě finišují s výstavbou plynovodu pod Baltským mořem.
Nedosti na tom. Dva vysocí bývalí představitelé naší armády (jeden z nich má dokonce ambice být prezidentem) mluví o vojenském napadení ČR a tudíž o válečném aktu Ruské federace. I kdybychom připustili, že se všechno stalo tak jak nám říkají, jednalo by se o akci ruského státu ne proti České republice, ale proti jedné soukromé firmě. Akci, která se kromě toho odehrála na našem území pouze díky selhání nějakého budíku. To je jistě děsivé a odsouzeníhodné, ale proboha není to válečný akt jednoho státu proti státu jinému. Generál Šedivý byl léta (1998 – 2002) náčelníkem českého generálního štábu, generál Pavel byl dokonce kromě toho předsedou vojenského výboru NATO (2015 -2018). Jejich názory tudíž s velkou pravděpodobností reprezentují postoje představitelů naší armády a zřejmě i armád ostatních zemí NATO. Bůh s námi.