Ukrajinské události a náhle zviditelněná informační válka mezi Západem a Ruskem (probíhající ve skutečnosti už řadu let) brutálně obrátily pozornost veřejnosti ke kvalitě informačních pokrmů, které jí servírují mediální číšníci. Bohužel náhlá starost o to, zda je pro jejich přípravu používáno čisté nádobí je jen dočasná a inspekce v mediálních kuchyních povrchní a zmanipulované. Ale díky alespoň za to. Neboť informace jsou esencí lidské existence vůbec a života ve veřejném prostoru zvláště.
Pod pojem „informace“ lze schovat prakticky vše a nakonec i člověka samotného. Informace tančí kolem našich smyslů, proudí jako data či instrukce v počítačových sítích, plní se jimi archivy a databáze i paměťové sejfy v našich myslích. Informace nasáváme jako houba všemi smysly záměrně, ale i jaksi mimoděk. Z informací vytváříme hierarchické logické struktury a tyto stavby doplňujeme nosnými trámy vlastních myšlenek – rovněž to informací. Tak vznikají naše vnitřní světy, naše hodnotové systémy, naše osobní manuály přežití. Neboť prvotním účelem získávání informací je přežít v cizím nepřátelském světě.
Naprostá většina přijímaných informací se po určité době vytrácí z lidského zorného pole aniž by byl vystopovatelný jejich vliv. Jsou však také informace iniciující jako rozbuška masové společenské procesy, revoluce a katastrofy. Jsou informace vedoucí k pohádkovému zbohatnutí, jsou informace, které rozvrátí váš šťastný rodinný život. Ty i ony mají v našich hlavách svou historii.
Objektivní proces zachycení informace smysly (včetně toho šestého) je následován prvotní nevědomou interpretací. I ta už může vést ke konkrétní reakci organismu (au, to pálí), ale také třeba k zamlčení či utajení existence informace jako takové. Nezamlčená informace pak vstupuje do vědomím kontrolované části mysli a přechází přes řadu filtračních bariér, které na ní zavěšují své racionální i emocionální „tagy“ (krátké sdělení o věrohodnosti, důležitosti, oblíbenosti a souvislostech).
Jen některé informace se správnou kombinací tagů se stávají předmětem subjektivního procesu porozumění, případně předmětem hlubší vědomé interpretace. Proces porozumění může vést k zařazení informace do existujících logických hierarchických struktur. To ovlivní i jiné dříve přijaté informace (případně jejich tagy). Upravujeme však také – ať chceme či nechceme – novou informaci. Taková úprava je záludný proces, který však umožňuje uhladit alogické hrany a přispívá k nahrazení zmateného kaleidoskopického obrazu světa aspoň trochu srozumitelnou, byť neúplnou, časoprostorovou mozaikou pospojovanou příčinami a následky.
Naprostá většina informací, které zachycujeme, je (v rámci možností a limitů smyslů) objektivních. Kopretina je bílá, nebe modré, naše oblíbená kapela hraje jazz, nůž je ostrý, jídlo hezky voní. I takové informace nás mohou splést, protože si je špatně vyložíme. Už samo pozorování někdy obsahuje chybné údaje. Jako když zaměníme muchomůrku hlíznatou za mladou bedlu, nebo za šera přehlédneme chodce na silnici. Jsou však i takové informace, které chtějí zmást záměrně.
Přežití člověka odedávna záviselo na rozpoznání informací, jejichž cílem bylo ovlivnit ho a manipulovat s ním. Proto je základním tagem každé informace stupeň věrohodnosti. Často ale nesprávně přisuzujeme věrohodnost informacím jen proto, že potvrzují už existující logiky našeho vnitřního světa. Za mocný nástroj ověřování věrohodnosti považujeme reakce jiných lidí na stejné sdělení. V tomto testu však narážíme na podprahovou nutkavou lidskou potřebu zařadit se, obklopit se lidmi, kteří nás utvrzují v určitých pozicích a názorech. Tato potřeba paradoxně vede až k nekritickému přejímání jejich postojů a logiky jejich vnitřních světů.
Informační mozaiky připomínají částečně vyplněné křížovky, ve kterých jsou informace zkusmo řazeny (a neustále přeřazovány) podle smyslu, který nám odhaluje právě preferovaná soustava příčin a následků. S každým dalším přidaným informačním kamínkem se v odhadované tajence mozaikového příběhu buď utvrzujeme, nebo ji zpochybňujeme. V krajním případě pod vlivem převratné informace můžeme mozaiku rozbít a poskládat od začátku znova. Častěji však informaci, která nezapadá (kopretina je černá, na zahradě stojí UFO) odvrhneme jako nespolehlivou a pochybnou. Bohužel, protože v některých případech z podivných a nezapadajících informací konfrontací s preferovanou verzí příběhu mohou být vytěžena zrníčka hlubšího vhledu.
Zprvu velmi flexibilní mozaiky příběhů s uplývajícícm věkem a příchodem dospělosti přetváříme do stále rigidnějších struktur. Ty se vpalují hlouběji do naší mysli. Stále více nevhodných informací je odhazováno do koše bez zevrubné analýzy. Reagujeme rychleji, nepochybujeme, nemyslíme, jednáme. Existuje množství postupů jak tento proces vědomě (a nevědomě) kultivovat a dovést do dokonalosti (například v armádě).
Informace, které nás ovlivňují záměrně ještě nemusí být falešné a spletení nemusí být záměrem. Skoro vždy se však ovlivňující osoby pokoušejí nasměrovat nás na jimi preferovanou cestu. Proto například některé informace tisknou velkými písmeny a jiné upozaďují. S oblibou zavěšují na objektivní informace prefabrikované a lehce přehlédnutelné (často emocionálně laděné) „ocásky“, které nemění smysl informace, jen podporují žádané postoje – snahu ochránit, touhu vlastnit, obdiv moci. Jiné ocásky nabádají k poslušnosti, oddanosti a službě. Ještě jiné k nenávisti vůči nepřizpůsobivým. Pochopitelně existují i veskrze kladné ocásky, které podporují naše morální kvality, ušlechtilost, altruismus.
Některá sdělení se tváří jako informace ale při bližším rozboru se ukáže, že jsou vlastně o ničem. Taková slouží většinou jen k zahlcení našich zpracovatelských kanálů a odvedení pozornosti nebo k implantaci již zmíněných ocásků. Paradoxně cenné jsou informace, které jsou úmyslně vynechány, ale existují a mohou být objeveny. Jako nevinné zamlčení schůzky manželky se starým přítelem o kterém se ex post dozvíme od její upovídané kamarádky.
Existují koordinované série modifikovaných informací, jakési „klastry“, které působí synergicky. Takové kombinace (často je podstatou vlivu jen vhodné pořadí informací) jsou často dodávány v dlouhém časovém intervalu a mohou sloužit k přebudování a přeprogramování celého našeho hodnotového systému podle přání jejich tvůrců a šiřitelů.
Některé specializované služby mají za úkol vyrábět informace hluboce pozměněné, případně zcela falešné. Takový proces je většinou součástí spiknutí, které má konkrétní záměr. Může dojít i k tomu, že jsou jen kvůli tomu aby vznikla informace inscenovány reálné události. Příkladem budiž tak zvané operace pod falešnou vlajkou.
S informacemi zcela falešnými, vymyšlenými se nesetkáváme často. Každá informace je totiž zbožím. Odhlédneme-li od těch, které jsou prodávány na černém trhu tajných služeb, je tedy také prezentací toho, kdo ji prodává. Falešné informace poškozují nejen podnikání dodavatele, ale také výdělek šiřitele. Falešné informace mají svůj smysl jen tehdy, když se celá informační soustava rozhodne (nebo je k tomu donucena) je šířit bez ohledu na jejich nesmyslnost (lidsky řečeno blbost) z jiných než obchodních důvodů. Viz některé informace ukrajinské tajné služby.
Šiřitelnost je důležitou vlastností informací, těch manipulativních zvláště. Některé zajímavé informace zůstávají nepovšimnuty, jiné (na první pohled třeba nevinné a nezajímavé) se šíří rychlostí blesku. Za přitažlivost informace často může pravdivá nebo uměle vybudovaná „legenda”, která ji obklopuje. Srdce mnohých spolehlivě rozbuší už jen fakt, že informace tajně unikla z vládních archivů. Jiné oblíbené legendy odkazují na staré civilizace, mimozemšťany a nebo naopak na pracné vědecké bádání, které zisku informace předcházelo. Velmi efektivní jsou emociální legendy o blížící se katastrofě či mučení informátora. Legendy vymýšlí dodavatel nebo šiřitel, některé ale vznikají mimo tuto osu. Využívají se ke zpochybnění nebo znevážení (legenda konspirační teorie).
Až do renesance bylo v evropské civilizaci využití informací k ovládání parketou především náboženskou (i když ne vždy jak nás ujišťuje Machiavelli). Až moderní psychologie ve službách kapitálu přinesla ovlivňování potenciálních zákazníků formou reklamy. A paralelně se o totéž v politické rovině formou propagandy začaly snažit jak přiznané či utajené politické organizace, tak autopoietické (samočinně se organizující) zájmové a vlivové struktury. Ti i oni v době před internetem ovládli (přímo nebo zprostředkovaně) prostředky sloužící k přenosu informací a rozpracovali metody jejich zneužití systematickým směrováním vektorů lidské mentální energie podle svých záměrů.
Jednu chvíli se zdálo, že vše napraví informační dálnice Microsoftu. Bohužel se ukázalo, že i ona má (možná tak byla od počátku budována) svá rizika. Zbytnění sociálních sítí otevřelo možnost aplikace mnohačetných falešných identit, které systematicky ovlivňují diskusní proudy. Stejný smysl má organizovaný objektově zaměřený trolling degradující seriózní komentáře a na sofistikovanější úrovni záměrné vytváření celých propagandistických blogů, kolem nichž se jak hmyz pod lampou shromažďují houfy na konkrétní vlnu naladěných bytostí hledajících spříznění a utvrzení. Už naprosto otevřeně všudypřítomný sběr informací o uživatelích sítí otevírá dveře k boření našich přirozených vnitřních hradů skrze na míru šité filtrování a personální modifikaci informací. To je parketa pro nastupující umělou inteligenci, která definitivně převezme vládu nad ubohými troskami lidských bytostí.
Kdo jsou lidé, kteří to organizují, co to vše řídí a kterým to slouží? Politici? Nepochybně ano, ale ne v v naší euroatlantické civilizaci, která umírá právě na nedostatek schopných vůdců řízena figurkami z loutkové pohádky o Kašpárkovi v Kocourkově. Tajné spolky, nebo veřejné spolky s tajnou agendou? Ovšemže, vždyť právě proto mnozí movití sociopati mají potřebu hnojit vlastní důležitost členstvím v nich. Problém je v tom, že jejich jízda na trenažéru jen vzbuzuje iluzi o tom, že řídí.
Velkou část záměrné úpravy informací mají na svědomí ekonomické aktivity. Pere se čistoskvoucí prádlo, vytváří se vhodné mediální klima pro konkrétní produkty, investují se prostředky, rozborují problémy a stanovují cíle i korektury cílů. Na předdiluviální úrovni existuje také cosi jako informační agenda veřejných institucí, často zastírající propagandu politických stran. Je věrným obrazem svých tvůrců – úředníků, jejich zájmem je přežití a kariérní postup. Taková kouřová clona z prostředků daňových poplatníků.
Všude na této planetě, v jednotlivých zemích, městech a na vesnicích, ale existují mocné individuální a kolektivní inteligence mající na naše životy osudový vliv. Je to dáno tím, že v každé lidské společnosti existují jedinci, kteří jsou pro své okolí potenciálně užiteční ne tím, že šijí boty, nebo učí děti matematiku, ale skrze svůj veřejný nebo utajený vliv, díky své veřejné nebo skryté moci. Někteří půjčují peníze, někteří dodávají hodnotné informace, někteří silné muže, někteří užitečná spojení.
Tito lidé vytvářejí sociální sítě, kterým můžeme říkat vztahové, neboť právě o navazování vztahů v nich jde. Jsou to neformální kluby přátel, které zprostředkovávají nic méně a nic více než důvěru. Lidé se stýkají, dovídají se o sobě věci veřejné i neveřejné. Vědí pak co od koho očekávat. Nepomáhají, neškodí, vyčkávají.
Každá vztahová síť – od té okresní po transatlanickou – je podhoubím pro vznik zájmových struktur. Ad hoc propojených skupin se společnými zájmy a cíli. Skupin, které disponují pro daný účel aktivovaným vlivem a mocí a uplatňují je. Potenciální energie se mění kinetickou energii akce. Struktury nabývají vlastní (skupinovou) inteligenci a navyšují skrze ní synergický účinek spojenectví.
Vztahové sítě jsou většinou orientovány (stejně jako podnikání) na určitý kulturní a civilizační okruh. To proto, že vzájemně sdílená kultura je potřebná pro zmíněné ustavení důvěry. Ta je předpokladem efektivní samovolné organizace zájmových struktur. Některé struktury však existují dlouhodobě, jejich organizace je plánovaná a záměrná. Ty dostávají až institucionální charakter (spolčení bankéřů a investorů).
Sdílení kulturní báze konkrétní sítí není jednosměrné. Síť indukuje koordinované formování postojů, unifikaci hodnotových systémů a vnitřních světů participantů. Sjednocení názorových východisek usnadňuje vznik kolektivní inteligence té které struktury. Zpětně se také modifikuje sama kulturní báze, na které síť existuje.
Na aktivní participanty sítí se nabalují služebná individua mající z nich jednostranný prospěch, celebrity všeho druhu, mediální střední třída i neprůhledné figury z prostředí stínové ekonomiky a organizovaného zločinu. Tito lidé se často považují za členy sítě a věrně jí slouží. Nemají ovšem to podstatné – potenciál být prospěšní. Jsou jen – v daném čase a prostoru – užiteční.
Sítě jako celky disponují kromě potenciálu samých participantů ohromnou mocí korporací a fondů na jejichž chodu se oni podílejí jako manažeři nebo vlastníci. Tato moc je, alespoň v prostoru euroatlantických demokracií, dosud uplatňována víceméně neveřejně a ne vždy v souladu s platnými zákony. V mase korporací vynikají ty mediální. Důležité jsou i fondy a nadace podílející se na financování neziskových organizací politického charakteru (think tanky, analytická centra a další).
Vztahové sociální sítě vyrůstají - jako celá kapitalistická ekonomika - podle opakovaného fraktálního vzorce. Od místních až po nadstátní a nadnárodní supersítě. Prolínají se skrze členy, kteří mohou figurovat ve více úrovních, ale zároveň jsou jasně odděleny podle výše sázek. Sítě v sítích jiných sítí by řekl Frank Herbert.
Jen zájmové struktury v sítích mají šanci dosáhnout prahu sebeuvědomění – sebereflexe – a pak jsou schopny jednat jako skupinové inteligence. Sítě samy jsou šedou kůrou mozkovou, která je pro implantaci těchto inteligentních jiskřiček připravena. Mimořádně silný impuls však může synchronně ovlivnit téměř všechny uzly konkrétní sítě a propojit ji s jinými sítěmi .
Takovým silný impulz může iniciovat pud sebezáchovy ekonomických subjektů. Snaha o přežití je pro ně ještě vyšším imperativem, než nutnost dosahovat zisku. A přerod produktového kapitalismu na finanční, který se plně realizoval v jednadvacátém století, sebezáchovný instinkt ještě zvýšil, takže se mění v paranoiu. Není divu, vždyť riziko ztráty z velké části virtuálního majetku a vlivu pouhým rozhodnutím zákonodárné instituce vymknuvší se kontrole stále roste.
Obavy z osobní katastrofy se stávají spouštěcím signálem stojícím u zrodu inteligentních mocných (ale jen omezeně akceschopných) zájmově-vlivových multistruktur, které, ukotveny v nejvyšší supersíti, procházejí napříč sítěmi nižších úrovní. Takové multistruktury formulují, byť ne veřejně a (většinou) neverbálně, své cíle a svou strategii. A využívají svou moc a vliv k její realizaci.
Množství myšlenkových konstruktů, které komplexní multistruktura absorbuje a bere za své je generováno síťovými hráči. Další jsou importovány – především z ekonomického prostředí. Další vznikají v institucích typu think tanků. Ideje se kombinují, šíří, jsou zvažovány, testovány, prozkoumávány. Zanikají, nebo jsou akceptovány a stávají se kulturní charakteristikou multistruktury a součástí její bojové strategie.
V politických a mediálních služebných centrech se strategie transformuje a štěpí do přijatelných verbálních forem, které se stávají kostrou jednoduchých ideologií pro široké masy. Jejich zastřešující mantry se liší podle doby a tradice. Dříve ve jménu Boha a krále, dnes ve jménu demokracie a svobody.
V rámci sebezáchovné strategie multistruktury euroatlantického civilizačního okruhu jsou propagandisticky podporovány procesy, kterým souborně říkáme demokracie. Není divu. Demokracie je Petriho miska s živným roztokem, ve které je pěstován kapitalismus. My všichni jsme kondicionováni a přijímáme za své principy, na kterých je demokratický systém vystavěn a myslíme si, že jsou opravdu užitečné a funkční. Nakonec i sami sebe přesvědčíme, že existuje jakási efektivní zpětnovazebná smyčka mezi zástupnou politickou reprezentací a „sobě rovnými občany”, kteří dávají ve volbách laskavé svolení býti jí ovládáni. Protože jsou to občané zodpovědní a racionálně uvažující, dávají své svolení na základě informací, kterých se jim dostává. Ty jim ovšem poskytují ideově zocelení služebníci nebo participanti vlivových multistruktur ve svůj prospěch. V tomto smyslu je zpětnovazebná sametová smyčka spíše oprátkou.
Demokratické vztahové sítě nepotřebují (zatím) k vládě berličku totality, protože klíčoví participanti mají dostatek moci ovládat majetek a subjekty jím disponující a to stabilizuje jejich pozice. Zmanipulovaný informační průmysl funguje dokonale, přestože nikde neexistuje skutečné řídící centrum (ti co se tváří, že řídí, neřídí) plánující strategie a přidělující úkoly armádám redaktorů, moderátorů a reportérů. Inteligentní lidské buňky totiž disponují úžasnou schopností sebeřízení, zvláště když z toho kyne sebeobohacení. Stačí dát směr, naznačit myšlenku a je vymalováno.
Vše se to děje ve jménu světa, který se stal bez dopomoci objektivně nesrozumitelným. Informační toky se znásobily, ale stále větší množství důležitých informací je utajováno, modifikováno, falšováno. V možnostech jedince není všechny surové tryskající informace zachytit, natož zpracovat, a zároveň neztratit výkonnost v práci a nezlikvidovat své volnočasové aktivity namísto nichž by musel občas „hacknout” některou státní agenturu. Zdánlivě účelně proto, namísto pracného dolování pochybných nesrozumitelných pravd, využívá informace instantní. Takový dům na klíč, kterého se nám dostává korporátní mediální péčí.
Přijetí instantního informačního úzu mění povahu lidí i společnosti. Kolektivní paměť budovaná staletí je odsunována do pozadí, stejně jako víra v pravdomluvné a následování hodné vůdce. Vše je relativní a tekuté. Úkolem individua je vybrat si už ne informace, ale jejich interprety. A ráno při snídani a večer při vaření či v polospánku na gauči zachycovat jimi s citem vybrané, uvařené, předžvýkané a natrávené „informace”.
Námaha při získávání reálného pohledu na svět se dá zredukovat, aniž to ohrozí naši sebeúctu, také vhodným nastavení vnitřních filtračních bariér. Dobré, důvěryhodné a platné jsou ty informace, které podporují můj názor. Špatné – které raději vůbec neposlouchám a nečtu – jsou ty, které nabízejí názor opačný. Jak jednoduché. Filtrovači dnes mocně posilují díky internetu a sociálním sítím.
Pro některé je i to frustrující. Proto vznikla kasta ucpavačů uší, kteří nabourávají snahy o instantní dobro. Tito na cinknuté politické informace prostě rezignují. S tím jde ruku v ruce rezignace na celý veřejný život, který se v lepším případě scvrkává na jedny parlamentní volby za čtyři roky. Postoj ucpavačů je pochopitelný. Není-li možné získat relevantní informace a tak zvýšit šanci na přežití, není je třeba získávat vůbec.
Otesávání lidských balvanů se míjí účinkem u lidí, jejichž zájem o realitu je úzce vymezen a omezen. Příkladem budiž mystici, alkoholici a drogově závislí. Někteří neublíží ani mouše, některé neradno potkávat v opuštěných nočních ulicích. Je však také kulturní anomálie, jejíž příslušníci se naopak snaží vytěžit z informačního bahna zlaté nugety pravdy. Tito lidé (ne nezbytně) chápou, že jejich snaha je pochybná a že nalézají jen zrníčky slídy. Ale hledačství prostě mají v povaze. A štve je, když z nich dělají blbce.
Techniky informační prospekce jsou různé. Pro naprostou většinu nepřipadá do úvahy těžení primárních žil a zbývá jen to promývání bahna a písku. Nalezené informace je třeba pečlivě očišťovat od ocásků a nánosu legend a co nejméně je tagovat. Vyplatí se udržovat je po nějakou dobu ve virovém trezoru, kde nemohou až tak škodit.
Dalším možným krokem je sbírání informací z více košů, pokud možno i v různých jazycích. Znamená to donutit se přečíst i ty komentáře a pseudozprávy, které jsou člověku z duše protivné. Prohlížet city drásající fotografie. Pátrat (to také drásá city) po tom, proč normální lidé volí Babiše. A v konci konců milovat celé lidstvo. Nebo se alespoň znova a znova snažit přeskočit laťku vnitřní nenávisti.
Neustálá pozornost a nedůvěra primárně ke všemu je nejlepší cestou k duševní devastaci, zvláště když je namísto jedné časoprostorové mozaiky pro konkrétní informační kauzu třeba budovat místo jedné celý soubor pravděpodobnostních (stochastických) mozaik paralelních s větší či menší vahou reálné existence.
Statisticky pasivní pravděpodobnostní metoda ale nestačí (člověk byl stvořen k vymýšlení a vyprávění příběhů, pohádek a mýtů) a proto je jí doplnit intuitivním narativním přístupem (v rámci jakési kvantové komplementarity, neboť pravděpodobnostní a narativní přístup se vylučují) a uhadovat (věštit) informační příběh z náznaků a pocitů.
Strašné. Kdyby alespoň ten tlak, teplota a rosný bod mohly být nezpochybnitelné … Ale co když Putinova pátá kolona už obsadila HMÚ a slibuje nám tvrdou zimu jen proto abychom se pokořili Gazpromu? A tak je nuté tápat v informačním rauši, kde mozaiky událostí už nejsou ani flexibilní, ale připomínají neuchopitelné želé protékající mezi prsty. Svět se rozplývá před očima a nikde nenajít pevný bod. Jen bláhovou víru, že ve sklepeních naší intuice šlehne blesk, který jako zázrakem osvětlí souvislosti – ale co pak?
No řekněte sami – není to odporná představa? A tak si raději pustíme ČT24 (nebo plyn). A budeme mít (nadosmrti) pokoj.
