Od demokracie k neofeudalismu

Dědici vynálezu demokracie nejistě balancují na ramenech mrtvých obrů. Ovšemže i oni cítí, že ten úžasný záblesk génia made in USA 1790 už hodně skřípe. Jasnozřivější dokonce chápou, že se rozpadá a končí. Že na jeho místo bez fanfár, ale o to energičtěji vstupuje neofeudalismus, ve kterém vlastnictví kapitálu nahradilo vlastnictví půdy. A není to dobrá zpráva. Zatímco v demokracii bylo možné deklarované rituály dostatečným tlakem mas alespoň občas a dočasně proměnit na skutečné mechanismy moci, v neofeudalismu o tom můžete jen snít. Nová virtualita sice stále inzeruje ideály svobody a rovnosti, ale jen proto, aby zakryla, že už nikdy nebudou naplněny. Feudální řád vítězí, protože dokáže aplikovat na společnost dosud nikdy nepoužitou (neboť bez počítačů a umělé inteligence nemožnou) metodu impulsního pravděpodobnostního řízení (IPC), která vede k jejímu neviditelnému, ale plnému, ovládnutí a spoutání.

Systém IPC potlačuje efektivněji odpor díky mocné sledovací mašinérii stojící na protiteroristických zákonech, které se postupně zpřísňují po každém atentátu. Sledovací mánie se pod heslem bezpečnosti rozšiřuje o další a další výkonné pravomocí. A k sametovému gestapu přistupuje sofistikovaná kádrová politika. Nejsou vybíráni jen favorité budoucí moci, ale také její odpůrci. Vytvářejí se kontrolované opoziční skupiny, ve kterých se nespokojení otroci řízeně vybouří aniž by nadělali vládcům skutečné potíže. Výjimečně jsou některé izolované skupiny dokonce vedeny k protizákonnému jednání a zneužívány k zvyšování společenského strachu či ke kompromitaci až likvidaci nadaných, ale neovladatelných jedinců v jejich řadách.

Zásadní novinka však spočívá v tom, že budoucí vývoj není plánován a klasicky řízen. Lehkým perem mistra jsou načrtnuty jen předpokládané cíle a nikoli cesta jak je realizovat. Pravděpodobnostní řízení je založeno na poznání, že některé události (jakkoli zdánlivě důležité) nejsou rozhodující pro výsledek a o charakteru budoucích dějin rozhoduje jen málo dějových uzlů. Cestu k nim a skrze ně je možno průběžně a flexibilně předefinovávat podle toho jak světem hýbe věčný a nevypočitatelný chaos lidského hemžení.

Celý tento slalom společnosti skrze branky klíčových událostí je orchestrován v mnoha rovinách pomocí silnějších a slabších informačních organizačních a ekonomických impulsů. Ty jsou modulovány tak, aby si našly konkrétní adresáty, naladěné na správnou vlnu. Je to jako házení kamenů do rybníka. Vhozené oblázky vytvářejí vlny, které se střetávají, zesilují a zeslabují a posunují drobnosti plovoucí na hladině požadovaným směrem.

V pravděpodobnostním řízení nevadí, že každá příčina nemá žádaný následek. Důraz je kladen na mnohonásobnou, záměrně ne vždy však dokonalou, korekci. Nežádoucí jevy jsou v programované míře nejen tolerovány, ale vyžadovány. Proud impulsů, z nichž některé jsou funkční, jiné nahodilé a ještě jiné záměrně nesmyslné působí na prvky společenské sítě – fyzické osoby i skupinové inteligence – imituje přirozený chaos ale orientuje je přitom podle potřeby vládců. Zároveň jim poskytuje vysokou samostatnost, prostor pro iniciativu a improvizaci a co je velmi důležité – zdánlivou nejistotu budoucnosti.

Tento systém řízení – neřízení v mnohém napodobuje původní sebeorganizující společenské a ekonomické funkce a v mnoha případech využívá jejich (poznaných a popsaných) přirozených zpětných vazeb. Není podoben nervové soustavě organismu, ale ovládá společnost spíše tak, jako nás ovládají žlázy skrze kvantifikovanou sekreci různých, synergicky působících hormonů.

Vše je podmíněno převratnými dovednostmi věku umělých inteligencí – modelováním alternativních společenských a ekonomických budoucností celých komunit a skrze toto modelování nalézáním oněch klíčových událostí jejichž uskutečnění tvoří historii – bez ohledu na to jakým způsobem probíhá zbylých 99 % děje. Podmínkou k úspěšnému modelování jsou již existující dobře zásobené a propojené databáze s (nejen) kompromitujícími údaji o lidech, korporacích, politických stranách i zahrádkářských spolcích. Pro lidský aparát je nemožné tu spoustu dat zpracovat a vyhodnotit. Ne tak pro služebné umělé inteligence.

Kdyby manipulační páky neofeudalismu a sílu jeho umělých inteligencí měla k dispozici moudrá a milující boží jsoucnost, které záleží na štěstí všech bez výjimky, mohly by se naše děti dočkat skvělé budoucnosti. A bylo by jí obětováno relativně málo lidských osudů. Bohužel tomu tak není. Klíček odmykající Pandořinu skříňku řízení světa má v rukou několik přetlačujících se nátlakových skupin majetných sociopatů generovaných vztahovými sítěmi, jejich myšlenková zřídla, která financují a chapadla výkonné moci, která korumpují. Mezi jednotlivými nátlakovými centry pak poletují politici sbírající z nich peníze jako včely pyl z květů za to, že jim přihrávají potřebné kontakty a páky na státní struktury byvší demokracie – tajné služby, armádu, policii a celý státní byrokratický aparát.

Jednotlivé nátlakové skupiny se vzájemně přetlačují o výhody plynoucí z ovládání toho kterého lokálního až globálního procesu. Jejich základní strategické zájmy (přinejmenším těch náležících k transatlantické civilizaci) jsou však až na detaily totožné stejně jako řídící metody. Proto se impulsy jimi nezávisle generované u příjemců většinou sčítají, případně synergicky zesilují. Občasné třenice jen vylepšují funkci kouřové clony imitující volný trh, souboj idejí a vládu demokracie.

Zájmem nátlakové elity je především zajištění vlastní bezpečnosti v nejisté budoucnosti přelidněného a pod rostoucí vrstvou oxidu uhličitého se přehřívajícího se světa. Světa, kterému docházejí primární suroviny a který těmi sekundárními zamořuje planetu. Světa nad nímž přejímají vládu počítače, které eliminují potřebu lidské práce a odkazují pojem lidské důstojnosti do oblasti mýtů a pohádek. Světa, ve kterém je náplní – a zdůvodněním – lidské existence je pouze ekonomický utilitarismus. Světa, v němž dosud nevědomá masa chudých obyvatel třetích zemí náhle skrze internet reflektuje vlastní existenci a požaduje tím pádem stejné výhody, jako mají bohatí chudí – a jde si k nim vyzvednout své dávky. Světa, v němž se katastrofálně zjednodušuje přístup k technologiím masového vraždění a jeden bitcoin je víc než jeden lidský život. Světa, za kterého laskavý a milující Bůh odešel a nechal za sebou jen svůj násilnický fundamentalistický stín, nebo vakuum bezvěrectví.

Bezpečnost znamená v interpretaci superbohatých sociopatů především moc skrze neutuchající příliv zisků umožňujících financovat náročné obranné projekty. V zadlužené Transatlantidě však nastala doba stagnace. A její zdroje, pokud ještě existují, jsou a budou obětovány hladu a tlaku třetího světa. Ne z lásky, ale ze strachu. A také proto, že takové obětování přináší větší zisky než péče o miliardu zhýčkaných vlastních občanů.

Vlády regionů, států a jejich společenství, které tuto politiku produkují jsou obviňovány z neschopnosti. Ale ony se nechovají špatně, protože jsou neschopné, ale proto, že jim na nás nezáleží. Vědí že nás bezpečně ovládají ať už spokojeně předeme na peci, nebo zlostně vyjeme u vrat. Že ostrůvky klíčových událostí nastávají ve správném místočase a svět se posunuje o kousek požadovaným směrem. Zbytek nestojí za vynaložené náklady a je ponechán užitečnému chaotickému vývoji.

Chaos vytváří ve společnosti devadesáti procent chudších a chudých požadovaný pocit nejistoty a nebezpečí, který je fundamentální pro existenci feudálních vztahů. Neboť ohrožení s vděkem, ba nadšením akceptují nabídky ochrany mocných pánů. Kastovní síť dědičných ochranitelů a jimi ochraňovaných poddaných splácejících laskavost pilnou poslušností je lidskému naturelu přirozená mnohem víc než demokracie, kladoucí skrze deklarovanou rovnost na bedra každého obtížnou svobodu rozhodování. Chaos je navíc příznivější báze pro impulsní řídící zásahy, než pravidly prošpikovaná demokracie.

Díky tomu, že léta citlivě opečovávaná políčka demokratického konsensu a míru přestávají být důležitá a hospodáři se přesunuli jinam, vznikají energii nabité zlomové linie. Syriza v Řecku, Podemos ve Španělsku, hnutí Jeremy Corbyna v Anglii, aktivisté Donalda Trumpa a Bernie Sanderse v USA. Věci vybočují z hravé a nevinné atmosféry, které západní Evropa po šílené světové válce tak ráda uvykla. Na zlomových liniích jak známo stačí poměrně slabý impuls, který může přerůst v katastrofální zemětřesení. Které mnozí s marnou nadějí očekávají. Ale impulsní probabilistické řízení světa neofeudalisty to nedovolí.

Vládcům stačí, že vše to hrozné a nelidské, co se dosud odehrávalo ve virtuální realitě jiného, třetího vesmíru, neúprosně a necitelně vystupuje z obrazovek počítačových her a vpadá do načinčaných obýváků Evropanů nižší střední třídy spolu s vlnami asijských a afrických běženců. Imigrační vlna pocházející z muslimského světa nevadí, ba je potřebná a žádaná. Nově příchozí totiž neprošli rychlokursem demokracie a stále se ještě mentálně nalézají ve společnosti feudální. Pomohou nám proto efektivně překonat vzpomínky na krátké – jen dvě stě let trvající – intermezzo svobody a rovnosti.

Stali jsme se z ovladačů ovládanými a z obětujících obětovanými. Část z nás to stále nechce akceptovat a po Marxově vzoru vidí řešení ve změně systému. Efektivní změna systému je však zakázané, protože nebezpečné, téma. Namísto úvah o ní proto nastupují šaškovské férie, vydávané za státnická dramata. V prvním dějství se opatrně laškuje s myšlenkou lepší demokracie (u nás okleštěný zákon o referendu) a tématem druhého je omezení moci ekonomické elity (u nás zákon o střetu zájmů). Vše ochotnicky předváděno politiky čas od času jen pro to, aby se lid nažral a koza zůstala v bance.

Prostý lid ale ve své většině neregistruje ani toto velkolepé představení. Stačí, že mu před nos nastrkují pocit vlastní důležitosti a poloohlodanou kost materiálního – ještě kapitalistického – blahobytu. Demokracie totiž svobodou podnikání dlouho hnojila a vyživovala ekonomický superorganizmus, který stále ještě zajišťuje rezidentům transatlantické civilizace určitou formu komfortu, především proto, že je z principu homeostáze politicky těžko ovlivnitelný a dobře odolný proti nekvalifikovaným zásahům hroutících se vlád a probabilistickým experimentům neofeudálů. Ale doba podnikaelských experimentů končí a přichází plánovaný ping pong nemnoha superkorporací kombinovaný se žebráckými rentami pro ty co nemají svého ochránce.

Navíc internet navíc plodí generace, které znají mnohem méně o mnohem více věcech. Nelze jinak, než že jsou to vědomosti povrchní, nabízející zdánlivě jednoduchá nefunkční řešení, nicméně o to více v lidech utužující pocit, že všechno vědí nejlíp. Možnost bez časových prodlev komunikovat přes sociální sítě navíc vytváří iluzi lidové moci a možnosti zasahovat nekontrolovaně do děje. Moci, kterou systém ve skutečnosti kontrolovat ani nemusí a nechce.

To ovšem nepotrvá věčně. Na rozdíl od demokracie, která proti přirozenosti většiny lidské populace kladla důraz na silné individuality schopné se prosadit v konkurenčním prostředí, neofeudalismus stojí a padá se společností stratifikovanou na předem určené pány a poddané. Stojí na stabilních vazbách a světě, kde podřízení s vděčností přijímají vládu svých seniorů a výhody z toho plynoucí. Především sociální a ekonomickou bezpečnost pro sebe a své nejbližší. Legitimita nové moci se už neodvozuje od transcendentních nároků ani od demokratické volby, ale prostě od velikosti vlastněného a děděného kapitálu.

Na rozdíl od původního středověkého feudalismu v tomto novém světě peněz chybí funkční korektivy moci, jakými byl například rytířský kodex. Kterým se – div se světe – tehdejší mocní občas skutečně řídili. Nám neofeudálním chudým Evropy jednadvacátého století paradoxně zbývá jediná naděje – nová náboženská společnost, která v sobě nějaký funkční morální systém inherentně obsahuje. Například společnost islámu.

Kruh transatlantického (pseudo)humanismu

Centrála lidského vědomí sídlí údajně ve zvrásněné kůře našeho mozku – v neokortexu. Tváří se, že nás řídí a vede po pevně stanovené racionální cestě životem. Není to tak. Ve skutečnosti za chování a jednání člověka odpovídá těch pověstných devět desetin osobnosti potopených pod hladinou, totiž naše nevědomí. Konkrétně ta jeho část, která jako houba od prenatálních dob až po konec fyzického života neustále nasává, skladuje a interpretuje informace.

Nevědomá houba je odpovědná za to, že se nechováme jako universální lidé, ale jako příslušníci komunity s určitou, do podivuhodně dávných věků sahající, historií. Hierarchicky propojené houby našich myslí s vlastní kódovanou komunikací pak vytvářejí kolektivní inteligence (rodiny, spolky, politické stran a především korporace) a jsou zodpovědné za jejich chování, které je bohužel jen nedostatečně korelováno našimi vědomými, složitě slovně formulovanými ujednáními.

Vědomá já to nerada slyší a usnášejí se znova a znova, že to tak není, že nejsme jen dřívka ve vírech proudící řeky času. Že jsme – podle individuálního vkusu – krásnými plachetními čluny nebo bojovými veslicemi. V každém případě však plavidly s kormidlem, za kterým sedí naše racionální já. Právě tato omylná pýcha stojí za tragédií transatlantické civilizace a jejího pseudohumanismu.

Vcítění se to problémů našich životních souputníků a snaha zmírnit jejich utrpení je inherentní lidskou vlastností uplatňovanou i za cenu vlastního nepohodlí, nebezpečí a obětí. Už před desítkami tisíc let se lidé starali o své staré, nemocné a postižené, jak víme z vykopávek. Idea širšího soucitu se mezi lidmi objevila s příchodem Ježíše Krista. Nikdo dnes není s to pochopit šok, který jeho učení způsobilo tehdejšímu krutému světu. Šok v podobě světla, které jeho stoupenci, věrně ve stopách vůdce, následovali až do římských arén nebo na popraviště.

Pak se ale cosi zvrhlo. Kupodivu víme na den přesně kdy a kde. V předvečer bitvy u Milvijského mostu, která se odehrála dne 28. října 312 spatřil císař Konstantin (jehož vojsko bylo slabší než voj soupeře, dalšího císaře Maxentia) na obloze kříž s nápisem” A v tomto znamení zvítězíš”. I stalo se a Konstantin od toho dne radikálně změnil přístup Římské říše ke křesťanství, které se vbrzku stalo státním náboženstvím.

Od té chvíle se úžasné myšlenky, které Ježíš šířil postupně stávaly jen zástěrkou špinavé politiky nejdříve císařů, pak králů a jejich vazalů. Ve jménu křesťanského milosrdenství Španělé rozvrátili říše Aztéků a Inků, pobili statisíce Indiánů a přeživší nahnali do zlatých a stříbrných dolů, kde umírali po tisících. Ve jménu Ježíše Krista katolická církev iniciovala hon na čarodějnice (Kladivo na čarodějnice, Řím 1490). Po celé Evropě plály hranice několik století. Ta poslední v Polsku roku 1812.

Na konci osmnáctého století se však v bývalých anglických koloniích na druhé straně Atlantiku vynořilo nové světlo, které tam přilétlo na křídlech myšlenek francouzských filozofů. “ Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí” napsali otcové zakladatelé v Deklaraci nezávislosti. Ve jménu Ježíše Krista, ve jménu novověké racionality, ve jménu lidskosti. Výsledek? V době příchodu bělochů žilo v severní Americe odhadem 5 – 20 miliónů indiánů. Poté co bílý pochod přes pláně skončil, zbylo jich v rezervacích 250 500.

Vybojovali jsme ovšem společně velkou válku proti nelidskému zlosynu Hitlerovi. My, hrdí potomci Benjamina Franklina a Jeana-Jacquese Rousseaua. Nikoho zdá se příliš nezajímá, že ve skutečnosti ze šesti miliónů zavražděných Židů jich Němci ubili jen milión. Že pětimiliónový “zbytek” mají na svědomí – byť v německé režii – příslušníci několika dnes lidskostí přetékajících evropských národů (Timothy Snyder).

Nikoho nezajímá ani historie spojeneckých náletů na Německo, které byly po vysokých ztrátách anglických bombardérů v roce 1942 přesměrovány z vojenských cílů na velká německá města a pod přímým velením maršála „Bombera“ Arthura Harrise organizovány záměrně tak aby docházelo k co nejvyšším civilním ztrátám. Pro tyto účely vyvinuté fosforové bomby způsobily v Hamburku pověstná ohnivá tornáda, která si nic nezadala s účinky nukleárních zbraní.

Leč čas pokročil, v Čechách jsme se zbavili Němců (aniž jsme potrestali zločiny, které se staly během divokého odsunu) a západní Evropa už nepotřebných koloniálních říší. Bílí lidé ze dne na den nezodpovědně odešli ze zemí, kde předtím zmasakrovali místní kulturu. Jen v Indii dar nezávislosti přišel na půl miliónu mrtvých při nepokojích mezi hinduisty a muslimy, o padesáti letech stagnace ekonomiky nemluvě.

Když padla komunistická “říše zla”, dostala Transatlantida opět novou šanci. Celou druhou polovinu dvacátého století se západní Evropa a severní Amerika mohly odvolávat na to, že oběti a nespravedlnosti jsou následkem studené války a boj za demokracii a humanismus má přednost. Podívejte se co dělají Rusové v Afganistánu, že.Najednou však jsme (už i my Češi) byli pány světa a mohli jsme konečně rozvinout vlajku humanismu po celé planetě. Co jsme učinili? Nechali jsme naše megakorporace aby zrekvírovaly majetek celé planety. Nebrali jsme ohled na to, že to jsou nelidské inteligence bez morálky a soucitu. Naopak. Ještě jsme pověřili Světovou banku a MMF aby zakula do okovů dluhů ty vlády třetího světa, které se pokoušely o samostatnou ekonomickou politiku.

Ale bylo nám to málo. Na zoufalou provokaci několika zmanipulovaných mudžadedínů jsme odpověděli obsazením Afganistánu. Kolik za dobu naší čistou lidskostí prodchnuté okupace zahynulo místních? Maličkost. Necelých sto tisíc. Ale bylo nám to málo. Zorganizovali jsme koalici ochotných a přepadli Irák, naši dosud nepřekonanou bonanzu lidských obětí. V dubnu 2003 se proti válce v Iráku v Praze na Letné konala demonstrace . Sešlo se tam všeho všudy snad sto, sto padesát lidí. Kde v tu dobu byli všichni naši humanisté, kteří dnes kritizují přístup Čechů k uprchlíkům a zatracují celý národ?

Kde byli když letadla “naší” Severoatlantické aliance zase jednou bojovala v Lýbii za demokracii proti dalšímu nelidskému zloduchu, který stál v čele této dnes smutné a rozvrácené země, která v době než ho bez soudu umučili, disponovala nejlepším (a bezplatným) zdravotnictvím v Africe? A kde byli, když “naši” chráněnci Jaseňuk a Porošenko poslali ve jménu evropské humanity proti civilistům na Donbas nejen armádní tanky a děla, ale i nekontrolovatelné prapory banderovských zabijáků?

Příkladů toho jak nás mocní transatlantického světa po staletí podvádějí ve jménu lidskosti a lásky k bližnímu je daleko víc a vydaly by na knihy. Většinu těch hrozných informací vytěsňujeme ze svého vědomí prostě proto, abychom se nezbláznili, abychom si zachovali zbytek lidské důstojnosti. Ale nevědomé paměťové houby nezapomínají. Proto se z nás i z našich dětí, které všechny ty hrůzy nasávají s televizními večerníčky, postupně stávají konzumní zombie, které markýrují nedostatek skutečných citů naučenými frázemi o valentinské lásce. Jestliže ještě stále zůstáváme lidskými bytostmi, pak jen proto, že soucit (ne láska, tu si nechte do románů) má tuhý kořínek. Proto se neměníme v necitelné, ovladatelné roboty tak snadno, jak je plánováno.

A tak nám uchystali nové, vskutku ďábelské pokušení. Poslali do Evropy hordy cizích lidí, jejichž nevědomé houby jsou nasáklé jinými hodnotami, jinou kulturou, jiným náboženstvím, jinými vzpomínkami. A doufají, že se v nás konečně projeví desetiletí skvělé výchovy. Že podlehneme provokacím těch, co nás obviňují z xenofobie, rasismu a nelásky. Že konečně ztratíme trpělivost a skutečně se takovými staneme.

Měli bychom se snažit tu očekávanou změnu našich duší nedopustit. Neboť to není strach přinášející zlo, co z nás mluví. Je to jen oprávněná nedůvěra, že nás zase chtějí podvést dalším humanitním trikem. Musíme si však věřit. Je nás dost a jsme silní a schopní uhájit svá práva. Nestane se to však jednoduše a bez přičinění každého z nás.

Potřebujeme kvalitní a prověřené informace. Musíme přiznat a korigovat chyby které jsme dosud tolerovali. A potřebujeme dobrou organizaci. Potřebujeme výchovu k obraně státu, potřebujeme armádu, která nebude utrácet životy vojáků v cizině, která bude doma cvičit zálohy a ty budou připraveny nás bránit. Říká se tomu předběžná opatrnost, jak nás trefně poučil pan Jakl, největší to z demagogů.

To ovšem nestačí. Musíme se rozhodnout a shodnout co vlastně chceme. Možností není mnoho. Buď vpustíme po vzoru Německa migranty volně do země. Oni zde vytvoří enklávy své civilizace, tak jako to dělali čeští emigranti v Texasu a jiní jinde. Integrace a asimilace je iluzorní pojem. Židé jí dokázali odolávat dva tisíce let! Ale i to se dá přežít, islám je velká a přínosná kultura. Musela by tu však být – v referendu vyjádřená – vůle většiny obyvatel země tak postupovat.

Druhou možností jsou uzavřené tábory výhradně pro uprchlíky z válečných zón. Omezený pohyb, omezená doba pobytu. To už je mnohem realističtější idea, ale sama nestačí. Nejsme obklopeni vakuem, ale Evropou, která bude se patrně bude bez výjimky dlouhá léta potýkat s imigranty všech možných národností, pohlaví a věku. Neboť je to enkláva bohatého a pohodlného života.

Máme-li si obhájit vlastní cestu, nedokážeme to jen pštrosí stavbou žiletkových plotů a výcvikem domobrany. Pasivní síla musí být kombinována s aktivní snahou pomáhat a být na čele řešení krize. A zde není moc o čem přemýšlet. Migrantům ať už pocházejí z válečných oblastí a nebo jen z nepředstavitelně chudých zemí (i tam jde o život) nemůžeme účinně pomoci bez peněz.

Česká republika ročně dostává asi devadesát miliard evropských dotací (zde). Dotace ničí naši ekonomiku, neboť zatemňují příčiny a následky v podnikání (zde). Odřekneme-li se jen poloviny těch jedovatých peněz, prospějeme své zemi (ne Agrofertu) a dokážeme jiným i sami sobě, že to se svým soucitem myslíme vážně. A získáme na pomoc migrantům neuvěřitelných 40 miliard.

Namísto neúčinných hotspotů postavme a provozujme v Řecku pro migranty český tábor. Dejme jim za naše peníze najíst, vyléčme je a snažme se jim vysvětlit, že nejlepší pro ně je návrat domů. Dejme jim na to peníze a poučme je jak je užít k podnikání. Ty nejschopnější vyškolme a využijme k tomu, že budou doma vysvětlovat, jaká blbost je cesta do Evropy.

Obraťme šipku kompasu Czechinvestu a za peníze z dotací zorganizujme fond, do kterého budou vkládat čeští občané prostředky, které budou investovány do podnikatelských aktivit v uprchlických táborech a na území států třetího světa obecně. Zavažme jako akcionáři nové podnikatelské subjekty k dodržování pravidel fair trade. Na nových pracovních místech zaměstnávejme přednostně navrátilce, kterým nebyl udělen evropský azyl – ti už svou cestou vydali důkaz o svých schopnostech. Úspěšným comebackem se stanou příkladem ostatním.

Nápadů jak pomoci je (pokud jsou peníze) daleko víc, počínaje prostými dodávkami potravin a pomůcek k přežití. Můžou na nich (po vzoru USAID) profitovat mnohé české firmy. Naše aktivity pochopitelně migrační problém jako takový nevyřeší. Ale pomohou spoustě lidí. A cesta, která rozetne bludný kruh pseudohumanismu, který nás oblbuje, svazuje a transformuje v otroky bez citu, je víc než cíl. Je to způsob jak se nestat uprchlíky ve vlastní zemi. Uprchlíky před svým svědomím.

.

Zachránci civilizace

Lidé jsou inteligentní tvorové s rozvinutou představivostí. Jejich chování a jednání lze proto prakticky vždy interpretovat ne jedním, ale více – někdy až diametrálně odlišnými – způsoby. Rusové zasahují v Sýrii proto, aby udrželi u moci spřátelený režim a nemuseli vyklidit svou jedinou základnu ve středomoří. Svým jednáním také odklánějí pozornost od zásahů, které iniciovali/provedli v roce 2014 na Krymu a v Novorosii. Řinčení novými zbraněmi daleko od domova (při kterém umírá násobně méně ruských občanů než při obraně Doněcku) přináší Putinovi body na domácí scéně. Jeho popularita roste i proto, že v Levantě ukázkově trestá budoucí čečenské džihádisty. A „last but not least“: Ruští si dobře pamatují Obamova slova o “regionální velmoci”. A hřejí je u srdce videa velkých ruských letadel nad syrskou pouští.

Tolik důvodů pro jednu akci. A to ještě nebyla zmíněna možnost dehonestovat politickou a vojenskou elitu USA. Pokud to v Sýrii pro Rusy dobře dopadne. Právě na této podmínce záleží při ex post prováděném posuzování té které lidské akce, jejích důvodů a výsledků. V případech, kdy to dobře nedopadne, je většinou zvolená strategie odsouzena, její tvůrci jsou za hlupáky a systém, který chyby včas nepotrestal, je deklarován jako nefunkční.

Častokrát při tom nebereme do úvahy, že účelem není vždy prvoplánově uspět a zvítězit. Že katastrofální vyznění akce je možná někdy pečlivě plánováno. To, že v září 2001 mohla spáchat malá (byť ke všemu odhodlaná) skupina letecký útok na obchodní centrum New Yorku nelze interpretovat jinak, než jako katastrofální selhání USA na několika úrovních. Zpravodajské služby správně nevyhodnotily řadu vnitřních a vnějších signálů. Letištní ochrana dovolila nastoupit do letadel podezřelým osobám. Zabezpečení posádek letadel bylo nedostatečné. Nepochopitelně nebyly včas na místě stíhačky, které měly šanci útočníky zlikvidovat.

Vše bylo mnohokrát diskutováno, kritizováno, vysvětlováno. Přesto se nepřestává vnucovat myšlenka, že selhání bylo plánováno a akce skončila plným úspěchem. Úspěchem, který rázem aktivoval všechny dotud nedostupné rezervy americké společnosti a vyvedl ji z Clintonova ospalého filmového ranče do agresivní reality globálního Divokého západu.

V roce 2015 byla Evropa vystavena útoku miliónu nelegálních přistěhovalců. To že se vůči velké migrační vlně ukázala jako naprosto neschopná účinné akce, může být náhoda a koincidence nepříznivých okolností. Každý izolovaný příběh z loňských mnoha může mít své izolované logické zdůvodnění. Na každém vedoucím postu se může vyskytnout hlupák. Každý systém může občas selhat. Ale nelogické a hloupé provázky symbolizující postoje a činy evropské politické elity v migrační krizi však mají tolik společného, že se zdají být splétány v pevné lano s nějakým zásadním cílem.

Ve výšinách transatlantické civilizace trůní vztahová síť lidí, co mají majetek, moc, prostředky, informace, kontakty. Oni vytvářejí zájmové a vlivové struktury ovládající (a diktující) chování jednotlivců, komunit i států. Jejich řízení je však chaotické, kontraproduktivní a vyznačuje se protikladnými a konkurujícími si kroky. Jejich cílem konec konců není není dobře vládnout ve veřejném prostoru, ale produkovat maximální výhody a zisk v prostoru ekonomickém.

Odpověď EU na migrační hrozbu by se tedy dala interpretovat jako jejich nepříliš povedené dílo doplněné obvyklou bruselskou porcí vyděračského konsensu a úřednické antikreativnosti. Však jen do doby, než Evropská komise přitvrdila a představila ideu evropských pohraničníků chránících naše domovy i proti vůli států, ve kterých jim jest operovat. Jen do doby než česká vláda – vláda země, která prožila září 1938, březen 1939 a srpen 1968 – takový návrh nadšeně podpořila.

Dovede si vůbec někdo představit, jak do Řecka nebo Itálie proti vůli jejich občanů a vlád vjíždějí obrněné transportéry Frontexu? Jak jsou vítány střelbou paramilitárních skupin (armády by patrně nezasáhly) místních vlastenců? Chápe ten, kdo podpořil onu zhůvěřilost v domnění, že se to jeho nedotkne, co činí? Že si říká o to, aby se příště, pokud to někdo v Berlíně a Bruselu uzná za vhodné, stal se cílem okupačních jednotek EU on a jeho země?

Návrh na obranu hranic EU za cenu pošlapání práv suverénních států a bezpodmínečný, okamžitý a aktuálně potvrzený souhlas české vlády, který nás zostudil před celou Evropou, už nemohou být produktem obvyklé bruselské ignorance. A nejsou-li, nabízí se otázka, kdo je v jeho pozadí tohoto šíleného plánu. A může někdo být v pozadí celé evropské migrační neschopnosti?

Nevěřím tomu, že se kdosi snaží vytvořit v Evropě novou světle hnědou rasu (jak dlouho by to trvalo?). Nevěřím, že jakýsi globální prediktor zdánlivě spravedlivě soudcuje fotbalový zápas mezi Západem a Východem, aby ve skutečnosti fixloval výsledek ve svůj prospěch. Nevěřím, že svět je řízen z Bilderbergu či z Říma a nechápu Ilumináty investující do je pomlouvajících filmů. Nezdá se mi být pravděpodobné, že tak náročnou akci s mnohaletými důsledky na celou transtlantickou civilizaci plánuje Obamova postřelená kachna nebo čínské politbyro. A pro pořádek: jsem si téměř jistý, že to není ani dílo britské královny a jejích příbuzných.

Lze si ale představit, že existuje utajená zájmová/vlivová struktura pocházející z atlantické vztahové supersítě, stabilní, hierarchicky organizovaná, která se idealisticky stará o dobro planety a toto dobro definuje jako pokračující vládu západní civilizace nad světem. Sociopatické chování mocných nemusí vždy být motivováno chutí konat ve svůj prospěch, nebo být sadisticky zlý. Ba právě naopak. Jejich odtržení od obyčejných lidí a neschopnost reflektovat je jako sobě rovné a stejně schopné, může vést ke skálopevnému přesvědčení, že bez jejich osobního angažování se by nastal konec civilizace nebo přímo konec světa.

Nosným skeletem této hypotetické struktury by mohli být vybraní superkonzervativní myslitelé, podnikatelští a finanční magnáti a politiky přežívající “M”, rekrutující se z přízračného světa tajných služeb. Na strategickou kostru zbývá jen nalepit volbami obnovované hladké politické svalstvo a bez informací o skutečných cílech operující vojenské končetiny. Pro jistotu posílené prsty soukromých kontraktorů.

Dlouhodobý cíl takových Zachránců civilizace je zřejmý. Sofistikovaně ovládnout svět skrze ekonomiku a udržovat ho v dynamické politické a ekonomické nerovnováze, kterou je možno bez velkých nákladů vychylovat potřebným směrem i s využitím setrvačné energie protivníků. Efektivně pracovat s ekonomickými tlaky a jen výjimečně a lokálně zasahovat hybridní silou. Vyhýbat se závazným vojenským spojenectvím, ale budovat takové vlastnické struktury, které svedou na celé planetě generované zisky do správných koryt a které (byť přes spoustu prostředníků) umožní nevtíravě dát těm pravým lidem najevo, co mají udělat, když zítra ráno vstanou.

Strategií Zachránců je tedy vytváření a opečovávání globálního investorského (akcionářského) podhoubí, které bude odolávat politickým bouřím. Z něj pak už automaticky vyrostou potřebné loajální místní vztahové sítě prosazující jim vtištěné postupy a cíle. Navržené uspořádání zároveň zbavuje Zachránce nutnosti starat se o prosperitu a růst centrálních států, protože teď už jim plynou zisky posbírané kdekoli na planetě. A jako bonus tu je schopnost efektivně bojovat proti náhodným krizím a vyvolávat ty potřebné.

Jakkoli se síť Zachránců civilizace rozprostírá po celém světě, symbolem jejího úspěchu musí být udržení a ochrana území, kde sídlí čistá esence transatlantického dobra – Severní Ameriky a Západní Evropy. Ty musí představovat ostrůvek stability v rozbouřeném světě, výkladní skříň správného demokratického systému vlády. K tomu je ovšem třeba průběžně resuscitovat – především v Evropě – pojem transatlantického vlastenectví s podtextem výjimečnosti západní civilizace, tak účinný v dobách studené války. Nebude-li pevných transatlantických pout mezi Amerikou a Evropou, uvažují Zachránci, může si rozdrobenou a nejistou kolébku civilizace k sobě připoutat někdo jiný, a to by pro celý projekt byla katastrofa.

Úspěšná a stabilní existence investorského mycelia vyžaduje nezpochybnitelnou (byť nepříliš často používanou) vojenskou sílu jako pojistku proti případným vzbouřencům a vyděračům. Strategie ekonomického poručnictví totiž není utajitelná a některé státy stále odmítají uznat, že je to pro ně nejlepší řešení. Ba dokonce pracují na řešení jiném, na svém vlastním novém řádu. Proti takovým darebáckým státům je třeba nasadit ekonomický tlak a dovedně používat hrozbu silovým řešením. Kombinace ekonomických a vojenských hrozeb vedou k erozi odporujících státních struktur, genezi lokálních konfliktů, chudnutí a strádání obyvatelstva v darebáckých státech, a jejich rozkolísání. To vše je však nutnou epizodou před přijetím podmínek Zachránců a nastolením klidu a blahobytu.

Mezi potenciálními vzbouřenci opticky vyniká Čína. V skutečnosti je však menším rizikem. Její ekonomika založená na spotřební průmyslové výrobě a exportu je dobře ovlivnitelná a je předpoklad, že se bude bez velkých turbulencí transformovat ze systému, kdy stát řídí korporace a banky, na systém, kdy korporace řídí stát. Taková nová Čína pak v pohodě vpluje do řádu západní civilizace. V horším případě se z ní stane jakási kolapstar, která se zhroutí sama do sebe a svých vnitřních konfliktů. Tak či tak bude ohrožovat Transatlantidu jen skrze svůj potenciální zálusk na východní sibiřskou část oslabeného Ruska.

Oslabení a transformace Ruska do nového řádu je riskantnější, ale naprosto zásadní. Mimo jiné proto, že jeden pacifikační pokus už selhal. Zachránci nevěří, že systém, kdy státní byrokracie jen s obtížemi kontroluje divoké kapitalisty a nemá v ruce ani centrální banku, je udržitelný a vhodný pro kolonizaci. A i kdyby ano, existence kompaktního, úspěšného a mocného Ruska je ještě větší hrozbou. Hrozbou, před níž blednou všechny pohromy případnou destabilizací země vyvolané.

Proto jsme už dnes svědky mocného protiruského zásahu, vedeného především proti ziskům z exportu ropy. Jakkoli je ruská ekonomika založená na exportu surovin extrémně těžko postižitelná, už nyní je důsledkem zásahu prokazatelné snižování životní úrovně obyvatelstva a omezování státního rozpočtu, včetně vojenských výdajů.

Bude však hůř. V situaci, kdy už podnikání země negeneruje dostatečné zisky a HDP klesá, je ruská ekonomika odstřihávána programově i od investic a půjček. Vzpomeneme-li toho, že Putinova popularita klesala už v roce 2013 (začala růst až s anexí Krymu) můžeme očekávat, že po několika letech intenzivního ekonomického bombardování se Rusové vzbouří. Nezabrání tomu ani předpokládaný syrský kompromis a zmrazení statu quo v Novorossii.

Začnou se bouřit ekonomicky mocní členové specifické ruské vztahové sítě. A způsobí sérii politických kiksů, kterými bude osud samostatného Ruska zpečetěn. Obrazem budoucího Ruska je pro Zachránce současná Ukrajina. Země s nevýkonnou ekonomikou, rozdělená země warlordů. V případě Ruska ovšem warlordů disponujících několika desítkami, ne-li stovkami jaderných hlavic a jejich nosičů. Ale nutnost je nutnost. Teprve až přijde skutečná bída a rozkol, bude ruská ekonomická elita schopná přijmout diktát Transatlantidy a nabízenou prosperitu – výměnou za masivní likvidaci svých jaderných a konvenčních zbraní.

Mezitím však už bude Evropa čelit obrovskému tlaku miliónů ruských migrantů, migrantů pravděpodobně ozbrojených ručními zbraněmi. Současná převážně muslimská migrace do evropského teritoria je v tomto kontextu jen očkováním, které má zaručit odolnost proti budoucí východní hrozbě. Té nemůže čelit Evropa otevřená, mírumilovná a bezstarostná. Evropa, ve které navíc tlak na další integraci přesáhl absorpční kapacitu národních společenství a projevují se první známky odporu a skepticismu.

Loňská migrační krize byla nesporně předpovězena, očekávána, a zdá se, že i nachystána. Když to nevyšlo v Tunisku, přišlo bombardování Libye a konec Kaddafího, který roky blokoval severoafrický tranzitní koridor. Když to nevyšlo v Egyptě, přišla Sýrie. Bašár Asád jistě není demokrat evropského ražení a navíc syrská armáda dlouho spíše nežli jemu podléhala tradicí jeho otce, pro něhož byl masakr dvaceti tisíc civilistů v Hamě (1982) státotvorným činem. Nicméně Sýrie byla před vyprovokováním občanské války prosperující zemí, ve které spolu žilo množství různých kultur. Ne tak dnes.

O záměru radikalizovat západní Evropu a zvýšit její asertivitu svědčí jak pařížské popravy civilistů, tak organizované silvestrovské násilí na ženám v Německu. Stejný styl, stejná ruka jako v roce 2001. Setrvačnost radikálních islamistů zaměřená potřebným směrem. A opět bude hůř, až se vycvičení bojovníci Islámského státu po jeho porážce rozprchnou do celého světa. Mnozí z nich do Evropy.

Zachránci nicméně soudí, že oběti jsou nutné proto, aby se mohl realizovat jejich evropský projekt. Alternativní evropskou integraci je třeba založit na silných národních státech, kterým v pocitu ohrožení ti malí sami vlezou pod křídla. Vůdčí role v nové Evropě je přisouzena transformovanému Německu, ve kterém se spojí národní a panevropské cítění, obé Němcům vlastní po staletí. Není tudíž náhodou, že migranti jsou směrování k našim západním sousedům. Že jako symbol v SRN poprvé od války vychází Mein Kampf.

Každé minoritní násilí vycházející z migrantského prostředí (kde si lidé často neuvědomují, že se vůbec o násilí jedná) bude médii zveličováno. Po každém dalším útoku se veřejné míněni postaví ostřeji proti uprchlíkům jako takovým. Standardní politické strany převezmou slovník extrémní pravice (jako svého času převzaly slovník zelených). Sluníčkáři budou zatlačeni a zesměšněni. Angela Merkelová skončí. Obdiv si získá síla a racionalita. Pravidla pro imigranty se budou zpřísňovat. Velké státy začnou bez obalu diktovat celoevropskou ochranou politiku. Evropské hranice se uzavřou a v případě potřeby se bude střílet.

Teprve až dospějeme do takových konců, bude západní Evropa připravená na finální zúčtování s Ruskem. Mimo jiné proto, že paralelně s její kondicionací je na místě Evropy východní budován pod vedením Polska ochranný val proti ruským migrantům, ono pověstné Intermarium. Proto vyhrála PiS volby, proto se Kaczinski zhlédl v maršálu Pilsudském. Celou civilizovanou Evropu bude navíc v předpolí bránit nacionalistická, protirusky zmanipulovaná a obětovaná Ukrajina. Proto byl do bojů o Majdan zapojen Pravý sektor a další nacionalistické skupiny. Nacionalistická manipulace čiší i z novorossijské eskapády.

Potřeba eliminovat ruskou sílu se stala pro Zachránce civilizace obcesí. Přesto, že se jevilo velmi reálné spřátelit Rusko s Evropou skrze systém, kdy jeden vyrábí násady a druhý motyčky. Evropou asistované rozvinutí ruského lehkého průmyslu a celé terciální sféry by v poputinovské éře téměř s jistotou vyústilo (vždyť co je výhodnějšího než barter technologie za suroviny) v klidnou a bezpečnou koexistenci, nikoliv ale v nadvládu. Přesvědčení Zachránců je však nezpochybnitelné a pevné. Jen transatlantická civilizace je předurčená zachránit planetu, která by se jinak utrápila v přelidnění a lokálních válkách, pokud by ji nezničily zbraně hromadného ničení v rukou nezodpovědných celého světa. Zachránci obětují i vlastní prst, zachrání-li tím ruku. Jsou nelítostní, neboť takoví jsou i jejich protivníci. Bůh je s námi a cíl je veliký.

Poznámka: Přitažlivost konspirativních teorií spočívá v tom, že střípky mozaiky dosud chaoticky rozsypané po podlaze se jako kouzlem uspořádají v smysluplnou strukturu. Ta je však jen indicií, ne důkazem pravdivosti příslušné teorie.

S migranty přichází optimismus

Lidská společnost žije už tisíce let ve třech prolínajících se dimenzích – veřejné, ekonomické a soukromé. Životní prostor každého z nás je však zcela specifický a neopakovatelný. Pro některé je ekonomika vzdálené cosi, neboť není nucen získávat skrze ni prostředky k životu. Pro jiné se zase soukromí zužuje jen na ně samé, jejich vzpomínky, úvahy, fantazie. Pro většinu je pak veřejný prostor příležitostí ke sledování výkonů oblíbeného fotbalového mužstva, pro návštěvu koncertu, či pro pěstování zeleniny na komunitní zahrádce.

Nezájem většiny o politické dění, který je přerušován jen krátkými volebními vstupy, je důležitou podmínkou existence demokratických režimů. Neinformovaná, neorientující se a neangažovaná masa je využívána k tomu, aby transfer oficiální zákonodárné i výkonné (a zprostředkovaně též soudní) moci do rukou vyvolených osob byl zdánlivě legitimní. Tyto osoby pak společnost formálně řídí a kličkují přitom mezi tlakem obtěžující minority angažovaných voličů, vlastním zdravým rozumem či prospěchem a zájmy vlivových struktur, které je do funkcí protlačily. Ty pochopitelně vyhrávají.

Celé divadlo je poměrně komplikované a finančně náročné ve srovnání s totalitním uchopením moci. Je však z hlediska skutečných vládců nutné. Jeho účelem je zamezit excesům, které pravidelně nastávají při násilné změně vládnoucích garnitur a ochraňovat demokratické svobody, především tu, která zaručuje nedotknutelnost soukromého majetku a možnost s ním bez omezení manipulovat. Demokracie taktéž pečuje o bezproblémovou existenci vztahových sítí “těch co spolu mluví”. Stabilní sítě rodí bez velkého vyrušování vlivové a zájmové struktury, které zajišťují růst ekonomických zisků.

Vytěsnění zájmu občanů o takovou politiku je pochopitelné. Pro řadu lidí je to přímo podmínka zachování si vlastní důstojnosti. A ti, kteří by se zajímat a podílet chtěli, dost dobře nemohou. Nejen, že se těžko smiřují s morálkou politických loutek a sociopatickou filosofií vysokých pater vztahových sítí, ale chápou také, že podíl na kontrole a řízení mohou vyžadovat jen ti, kteří disponují relevantními informacemi, nutnými pro vyhodnocení situace, ve které jest se rozhodovat. A přísun relevantních informací k občanům je sabotován, zakázán, pronásledován.

Vzniká tak úžasný raison d´etre pro vůdce ekonomických zájmových klanů, kteří jsou v demokracii skutečnými vládci. Politici volení jen na krátké období, nerozumějící často odborné problematice a mající jen průměrný manažerský talent jim slouží jen jako spojovací kanál k úředníkům přejímajícím hlavní tíhu operativního řízení. Ti jsou pro voliče prakticky neviditelní a tudíž méně postižitelní. Jejich motivace sloužit občanům (pokud existuje) je pohříchu subjektivního charakteru.

Šéfové zájmových struktur jsou bezpochyby schopní a mají předpoklady efektivně vládnout. Problém je v tom, že jejich zájmem není vládnout v politice a prospívat lidem, ale vládnout ekonomice a prospívat sobě. Veřejný prostor využívají jako dojnou krávu a politiku jako páku pro prosazování svých ekonomických zájmů. Jejich politická řídící aktivita je tudíž nekoncepční, ovlivnitelná ekonomickými procesy a vůči voličům (kteří jsou většinou pod jejich rozlišovací mezí) nezodpovědná.

Bylo tomu tak vždy, neboť demokracie byla konstruována elitáři jako vláda elit. V dobách, kdy se politika ještě zabývala různostmi ideologií, byla však moc politiků opírajících se o angažované stranické zázemí větší a méně závislá na ekonomických kmotrech. Skoro celé dvacáté století nadto existoval alternativní socialistický systém a západní politici byli vybíráni tak, aby se osvědčili jako skuteční a silní bojovníci proti němu. A pak – v minulém století ještě ve světonázoru vztahových sítí nostalgicky doznívala píseň (dnes už zcela vytlačená kritérii ekonomické užitečnosti) o morálce aristokracie, poslání elit a odpovědnosti vůdců. Celková atmosféra tak umožňovala aby demokratický výběr (nezaměňovat s volbami) produkoval osobnosti schopné skutečně vládnout.

Úspěšnost řízení vždy stojí a padá s výběrem osob, které jsou jím pověřeny a s metodami, které používají. Jde o správné nastavení strategických i postupných cílů, včasnou detekci odchylek od nich, predikci chyb a jejich nápravu i péči o návrat do původního kursu. To ovšem předpokládá neustálé testování odpovědnosti jednotlivých manažerů (a vyvozování důsledků z jejich chybných rozhodnutí) a verifikaci smysluplnosti zvolených cílů. Dnešní politika se však snaží osobní chyby ututlat, zakrýt a interpretovat jako jakési chtěné taktické postupy. Místo jasné definice priorit zahaluje budoucnost kouřovou clonou boje proti terorismu, jako by to byl hlavní účel existence lidského druhu na této planetě.

Občané však díky zavedené rutině a uklidňujícím médiím mohou žít v míru své „splendid isolation“. Dokud se chod věcí nezašmodrchá tak, že systém, nekonfigurovaný pro metody rizikového řízení a neosazený schopnými manažery, katastroficky selže. Pak znepokojující informace o realitě již nemohou být zcela oslyšeny, neboť jsou v příliš velkém nesouladu s tím, co je nám podstrkováno propagandou.

Neboť člověk je stále ještě logicky myslící tvor a nelogičnosti buší na brány jeho vědomí jako kladívko na zvonek budíku. Probuzeni takto mimo virtuální realitu volebních kampaní, stojíme v nekonečném údivu. Jsme šokováni nesmysly, které vycházejí z úst námi zvolených zástupců a propadáme beznaději když vidíme jaké šílenosti vydávají za řízení věcí veřejných. A najednou jsme připraveni jednat a vyklízet Augiášův chlív.

Některé to postihlo už před rokem, když se kdosi nelogicky snažil oddělit Evropu od Ruska, takto prakticky jediné naděje na jakousi její ekonomickou prosperitu v příštích padesáti letech. Další probralo letos na jaře vlčí vrčení dobrých strýčků z Bruselu, kteří ukázali Řecku své velké zuby. Opravdovým alarmem i pro otrlé spáče se však stal až dupot nohou statisíců ilegálních výletníků přicházejících do Evropy – bez pozvání a natrvalo.

Sami uprchlíci a migranti jsou jen jakýmsi ekvivalentem přírodní katastrofy – která ovšem mohla a měla být předvídána. Za naši nepřipravenost mohou neschopní evropští politici. Jejich loutkovodiči dali chytře ruce pryč v polovině představení. A loutky – produkt zmutovaté demokracie, říznuté dávkou bruselského vyděračského konsensu – neschopné samostatné existence se kymácejí, breptají, padají ze scény.

Náš optimismus tedy nemůže tedy být dán stavem věcí, ale jen samým faktem občanského prohlédnutí. Lidé, náhle kriticky se zajímající o politiku, přinášejí naději a šanci na změnu. Není přitom rozhodující kloní-li se jako racionálové k odmítání imigrantské vlny, nebo vidí-li především utrpení lidí táhnoucích za ošidnou vidinou lepšího života.

Ti i oni chápou, že systém a jeho vládci selhali. Ti i oni mají potřebu něco smysluplného činit a to hned. Naštěstí půvabem (jakékoli) demokracie je, že jakkoli slouží úzkým zájmovým skupinám, musí brát v určitých situacích ohled na vůli občanů vyjádřenou dosti masivní formou. První vlaštovka už přiletěla z Polska, další už sedí na drátech francouzských regionálních voleb. Řetězová reakce sílí v celé Evropě. V procesu kritické reflexe se sjednocuje levá i pravá strana politického spektra, protože společný zájem požadující logické a funkční řízení věcí veřejných – především vládu, která je s to zajistit bezpečnost komunity – je silnější než tradiční stranická animozita.

Vůle (ne vždy moudrost) davu ovšem bude i tentokrát respektována jen nakrátko, pokud vůbec. Jen co vedení převezmou (už dnes připravení, stačí se jen rozhlédnout) noví vůdci, kteří nahradí staré politické garnitury, usměrní revoluční energii a slíbí, že už nikdy nedovolí, že se postarají, že potrestají. Prostě, že udělají všechno potřebné, abychom opět mohli klidně spát.

Zákonitost procesu, ve kterém je každé nadějné vzedmutí vůle lidu utlumeno a posléze zcela vyšachováno, plyne z toho, že ono vzedmutí dlouhodobě nenaruší strukturu vztahových sítí postavených převážně na ekonomických preferencích. Jen někteří už nepotřební hráči odejdou a jiní vstoupí, aby se postupem času plně integrovali a přijali ideologickou platformu sítě. Zachována zůstane i schopnost vytvářet zájmově-vlivové struktury parazitující na veřejném sektoru až k jeho ovládnutí. Cyklické obnovování zajišťuje nesmírná životaschopnost vztahových sítí vystihujících lidský charakter jakož i profesionalita a předvídavost jimi generovaných zájmových struktur. Svou daň si vybírá i skutečná nebo jen na odiv dávaná bezradnost a naivita nových vůdců.

Poučený génius lidu, kterému nestačí jen výměna vůdců se čas od času uchyluje k pokusům o změnu systému moci v důvěře, že ten nový odstaví od moci ekonomické warlordy. Dvacáté století přímo žilo touhou experimentovat a měnit genetickou strukturu společenských systémů. Byla skrze ní však počata tak strašlivá monstra, že dnes je ve shodě dodržován jakýsi neoficiální zákaz dalších experimentů. Nadšeni znovuobjevenými kvalitami ekonomické (liberální) demokracie ji dokonce někteří v dobré víře vydávají za ultimativní způsob řešení problému řízení lidské společnosti.

Pod pokličkou už se však vaří úplně jiný pokrm protože nahoře ti předvídaví už přišli na to, že demokracie vbrzku nebude k jídlu. Prostí lidé přestávají totiž být nevzdělaní a neschopní orientace v tomto složitém světě. Chybí jen málo a nebudou dále použitelní jako tvárná materie politiky. Důvodem změny jsou počítače a jejich informační sít – internetu.

Tisíce lety žili naši předkové v nepřátelské přírodě. Podmínkou přežití bylo, aby jako porézní houba nasávali bez přestání informace ze světa kolem. O jejich zpracování a proměnu v užitečný znalostní systém, kterému dnes říkáme intuice, se staralo jejich nevědomí na pozadí běžné vědomé existence. V průmyslové civilizaci se množství podnětů přicházejících do lidských myslí dramaticky zmenšilo, nicméně vlohy zpracovat nevědomě množství informací, vytvářet znalostní databáze a na jejich základě se intuitivně tvůrčím způsobem rozhodovat, zůstala zachována. Zachována pro dobu, kdy jí internet znovu otevřel neočekávanou paletu možností.

Masy stále ještě dřímají, ale už nejsou tak nevědomé a manipulativní. To vládci dobře chápou. Na pomoc jejich snaze eliminovat (umělým vytvářením vnějšího nebezpečí) možnou transformaci ekonomické demokracie na demokracii vskutku lidovou, přišla proměna ekonomických pravidel hry likvidující klasický kapitalistický systém jako takový.

Každý náš ekonomický systém je živý organismus existující a vyvíjející se v souladu s vlastnosti jeho lidských buněk a v souladu s právě platnými počátečními a hraničními podmínkami. Základní podmínkou kapitalismu je volný pohyb kapitálu, který může téci od jednoho vlastníka k jinému v závislosti na jejich schopnostech v podnikání. Základní podmínkou feudalismu je naopak znehybněný kapitál (v původní verzi půda určená k obdělání) trvale vlastněný úzkou skupinou, která ho zbylým devadesáti devíti procentům obyvatel pronajímá za úplatu.

V posledním desetiletí dvacátého století se plně rozvinul finanční kapitalismus, který (mimo jiné) skrze promyšlené investování prakticky eliminuje možnost, aby ti nejbohatší o svůj majetek v bouřích cyklických krizí ekonomiky přišli. Ti ostatní se naopak postupně zadlužili a už nejsou schopni své vazby na majitele kapitálu zrušit. Jsou k jejich kapitálu připoutaní jako rolníci k půdě.

Dědické daně byly omezeny nebo zcela zrušeny a nové generace vlastníků světa vyrůstají už s vědomím, že oni budou vládnout do doby než přenechají vládu svým dětem. Byly položeny základy k obnovení feudalismu (který je možná lidstvu přirozenější než kapitalismus, neboť je založen na hierarchii velké rodiny). Novodobý feudalismus už není už založen na uznání božského původu moci a vlastnictví půdy, ale na uznání svatosti soukromého vlastnictví a na držení a pronajímání investičního kapitálu.

Ve veřejném prostoru není evoluční potenciál který by tomuto postupu nového řádu a jeho samovolnému konstituování oponoval. Každý pokus o nalezení alternativní cesty hrozí tím, že s vodou se z vaničky vylije i dítě. Zrušíme kapitalistické vztahy a soukromé vlastnictví a nastane bída státní ekonomiky. Zrušíme demokratická pravidla a nastane ničím neomezovaná vláda ekonomicky silných oligarchů. Zavedeme přímou demokracii. Ale jak může kvalifikovaně vládnout lid, který ve své většině nehodlá námahu vlády podstoupit, odhání ji jako obtížný hmyz a přenechává (až na výjimky) těm, kteří ho nechají na pokoji?

Odpověď je možná skryta v obnovení přirozené lidské dimenze demokratických rituálů. Na nejnižších úrovních společenského řízení, v malých městech a na vesnicích, kde nejsou participanti místních vztahových sítí od běžných občanů odděleni nepřekonatelnou zdí majetku a společenského postavení, lidová demokracie ještě neumřela. Občané tam mají lepší přístup k lokálním informacím a mohou je používat při rozhodování, které má na ně bezprostřední dopad. To u mnohých, zvyšuje kontinuální angažovanost. Mnozí ale stále bohužel nejsou většina.

Takové už války jsou

Turecké letectvo sestřelilo ruský stíhací bombardér SU 24. Letoun údajně narušil turecké hranice. Piloti se katapultovali a byli ještě ve vzduchu rozstříleni turkmenskými ozbrojenci. Ruský vrtulník, který pátral po pilotech, byl Turkmeny rovněž sestřelen. Jeden voják byl zabit, zbytek osádky unikl.

Celý incident má několik politických a vojenských rovin. Vládní syrská armáda se snaží od moře dobýt území podél tureckých hranic, protože tudy do Sýrie proudí množství pomoci povstalcům, kteří bojují proti syrské vládě (a ti, kteří pokud nejsou přímo příslušníky IS, nepochybně část získané výzbroje ISIL prodávají).

V samotné provincii Latákíja Turecko zásobuje rebelující Turkmeny, pro jejichž milice také zajišťuje vojenský výcvik. Syrští Turkmeni nejsou nic jiného než etničtí Turci, kteří u dnešních hranic s Tureckem žijí už od jedenáctého století, převážně v oblasti nazývané Džebel Turkman (Turkmenské pohoří). Turecko tedy vůči syrským Turkmenům používá politiku ne nepodobnou té, kterou používá Rusko vůči doněckým a luhanským povstalcům.

Ruský letoun se nepohyboval v Turecku, ale na turecko-syrském pomezí. Je zřejmé, že turecká letadla, obávající se ruských raket vzduch-vzduch, nepoužila standardního vizuálního varování, ale zbaběle odpálila své rakety ze vzdálenosti několika desítek kilometrů poté, co alibistickým mluvením do etéru (samozřejmě bez odpovědi) vytvořila dojem, že Rusy varovala. Turecká akce nebyla ochranou tureckého území, ale odvetou za bombardování tureckého etnika v Sýrii.

Postup Turecka v syrském příhraničí osídleném Turkmeny je do jisté míry pochopitelný. Obrana vlastního etnika, na němž je konáno násilí, byť sídlícího v jiné zemi, není sice přesně podle mezinárodního práva, ale je přinejmenším morálně ospravedlnitelná. Nezávisle od toho, zda toto etnikum učinilo první nepřátelské a násilné kroky (tak se to stalo jak v Novorosii, tak v Latákiji). Ospravedlnit se ale nedá přístup západních zemí sdružených v NATO, kterého je Turecko členem. Jak to, že jsme my, ti jediní spravedliví, ještě nevyhlásili proti Turecku sankce?

Asi proto, že nechceme poukazovat na velké nebezpečí, kterému jsou vystaveny všechny státy NATO skrze pověstný článek 5 Smlouvy o alianci. Je sice pěkné, že si neustále vyznáváme solidaritu jako novomanželé lásku a ujišťujeme se o tom, jak si budeme pomáhat. Co se ale stane, bude-li vojensky ohrožen stát – člen NATO – poté, co sám násilí proti jinému státu (komunitě) spustil? Konkrétně USA, Francie a Velká Británie zasahují silově v celém světě. Nebylo by tedy divu, kdyby na ně někdo v odvetu zaútočil. A my budeme – nedělejme si iluze, že bychom mohli odmítnout – riskovat životy českých občanů při pomoci násilníkovi?

Sestřel SU 24 je právně i morálně problematický. Čin „umírněných“ separatistů, kteří zabili piloty ještě ve vzduchu na padácích, je však zločinem a má být odsouzen. Je pro mě proto zklamáním, že podplukovník v záloze Michael Borůvka, pozvaný ČT včera do vysílání, k tomu nenašel odvahu a pouze konstatoval, že „takové už války jsou“. Česká televize však použila pana podplukovníka jako předkrm bez výrazné chuti záměrně. To aby vynikly všeobecně známé a v celé zemi oceňované kvality Tomáše Klvani. Věřil-li ostřílený matador, že tentokrát bude on hlavním chodem, byl zklamán. V pomyslné soutěži na kameru řečených nesmyslů jasně zvítězil analytik mezinárodních vztahů Vladimír Votápek. Jeho vystoupení bylo skutečným kulinářským zážitkem. U slabších jedinců bohužel nelze vyloučit následné střevní komplikace.

Ostudná připomínka velkého výročí

Pražské jaro tvoří spolu s husitským hnutím a érou obrození českého národa tři mohutné a nezpochybnitelné pilíře české existence. Pojem Pražské jaro totiž nelze vztahovat jen na krásné a slunečné dny jara roku 1968. Pražské jaro je pojem vztahující se zprostředkovaně k událostem, které doslova prorůstaly celou českou společností od konce padesátých let a které se pozvolna a tragicky uzavřely až velkou čistkou v časných letech sedmdesátých.

Společným jmenovatelem husitství, obrození a socialismu s lidskou tváří je neočekávané a hromadné vystoupení českého národa z historického bahna, které se v našem teritoriu (pravda také s naší vlastní pomocí) v tom kterém období nahromadilo. Ať už jde o bahno vlády Lucemburků (včetně velkého Karla) v kombinaci s evropskou krizí katolické církve či bělohorský mor poněmčování (v režii české katolické šlechty), nebo konečně surová implantace sovětského stalinismu, kterou jsme si odhlasovali ve svobodných volbách.

Po krátkém vzedmutí vlny nadějí, které spíše nechtěně vyvolal dvacátý sjezd KSSS, propadl se Sovětský svaz a jeho evropští satelité do nové, sice ne už tak násilnické, ale o to temnější doby. Doby vlády komunistických úředníků. Na světlou budoucnost socialismu přestali sázet i optimističtí západoevropští levičáci. Ale v té době – zcela mimo logiku světového vývoje – rostl a mohutněl v ČSR (od roku 1960 ČSSR) projekt skutečného socialismu. Vlády lidí a pro lidi.

Léta 1960 – 1967 se vyznačovala většinovou vírou, že transformace totalitního režimu je možná. Do komunistické strany vstupovali i lidé, kteří tu předchozí stranu Gottwalda, Zápotockého a Nejedlého nemuseli. Kdo než my, kdy jindy než teď bylo heslo dne. Přežívající předpisy a nařízení byly nahlíženy s tichou ignorancí. Vznikla česká filmová škola, divadla malých forem. A při přijímání na vysokou školu se nikdo nezajímal o váš třídní původ nebo aktivitu ve Svazu mládeže.

První měsíce roku 68 jen obrátily kabát naruby. To co se dosud skrývalo vespod radostně vyvřelo nahoru, to co dosud vládlo nezaniklo, ale skrylo se v očekávání. Vznikl tak dojem úžasné jednoty, kterou podporoval emotivní vztah občanů k novému stranickému vedení. Tato jednota nepochybně nemohla – ani bez vstupu vojsk – přetrvat věčně. Není však zdaleka jisté, zda by kdy došlo na požadavek zrušení vedoucí úlohy KSČ, pakliže by se transformovala na sdružení občanů, které prostě víc než jiné zajímá politika udržovaná v pružných socialistických mantinelech. Ani dnes totiž nejsme schopni nalézt ideu resuscitace demokratických ideálů bez konstituování hlídacího psa (kterým média rozhodně nejsou a masa občanů ani být nemůže), který bude okusovat lýtka (tak aby to skutečně bolelo) těm, co překračují pravidla slušného chování.

Předpokládaný vývoj politický by byl nepochybně spjat s vývojem ekonomiky, o jejíž budoucnosti se před srpnem mluvilo na veřejnosti hodně, ale jen vágně. Dnešní představy o možném vývoji nepřerušeném invazí už jsou tak svázány s polistopadovou propagandou, že si prostě nedovedeme představit nekapitalistickou, ale kapitalismu konkurence schopnou, cestu. Jde to dokonce tak daleko, že někteří seriózní autoři (Valach) považují socialismus za jakýsi státní kapitalismus. To je – už na první jen popisný pohled – nesmysl. Kapitalismus je samovolně vzniklý evoluční systém, který kromě všeobecně známé (a Klausem zprofanované) ruky trhu zahrnuje mnoho dalších a důležitějších zpětnovazebních mechanismů, které zajišťují jeho homeostázi. Mechanismů, které socialismus neměl, neboť se nedají žádným Šikem naordinovat, musí se evolučně konstituovat – tak jako u každého jiného živého organismu.

Unikátnost československé ekonomiky šedesátých let ale spočívala v jejím totálním zestátnění. Totální státní vlastnictví výrobních prostředků (to družstevní bylo také státní, byť zprostředkovaně) umožňuje uvažovat (dnes už jen teoreticky) o systému, kde by stát vlastnil veškeré materiální výrobní statky a pouze je pronajímal zaměstnancům. Ti by mohli s pronajatým hospodařit odvádějíce majiteli nájem a inkasujíce zisky – nebo také čelíce ztrátám až k bankrotu. Část nájmu by se, jak je to obvyklé, odváděla formou investic do pronajatých prostředků, zatímco intelektuální a finanční aktiva by náležela sdružení zaměstnanců. Takové prostředí by umožnilo jakous takous konkurenci ale zároveň zachovalo silný vliv vlastníka na objem výroby a ceny výrobků. Investiční, vývojová a finanční politika firem by se rovněž přiblížila kapitalistickým standardům, aniž by docházelo k tomu co je na dnešní verzi kapitalismu nejodpornější – k obrovskému hromadění majetku a moci v rukou několika dravců a dehonestaci práce zbylých devadesáti devíti procent.

Už ze stručného naznačení československých perspektiv na konci šedesátých let dvacátého století vyplývá, že Brežněvův strach z kontrarevoluce byl možná překonán Johnsonovým strachem z plíživé socializace kapitalizmu. Faktem je, že pražské jaro nechtěli ani na Západě, ani na Východě. Už to zakládá mimořádnost tehdejšího příkladu, který dala světu malá izolovaná země v srdci Evropy. A sám týden odporu, který začal jednadvacátého ráno a skončil až po návratu Dubčeka z Moskvy je pak faktem, který by si měli uchovávat v myslích všichni čeští vlastenci, zvláště v dnešní době kdy budeme zdá se čelit nevybíravému tlaku staronového protektora.

Vzpomeňme vysočanského sjezdu, který se vzepřel zvůli přímo pod hlavněmi tanků, vzpomeňme hrdinů, kteří padli. A toho, že lidé se nesklonili před okupanty ani po týdnu nepřestávající střelby a výhrůžek. Tito lidé, kteří statečně odváděli úžasnou práci a díky nimž republika žila i pod pásy tanků, byli ale také vykolejení, strachovali se o budoucnost a cítili se ošizeni a okradeni o ideál. Přesto všechno však – a to je další zázrak roku 68 – nebyli naplněni nenávistí. Místo toho hýřili vtipem.

Prokázaná životnost socialistického systému, který v sobě zahrnoval funkční prvky skutečné lidovlády (ne té demokracie, ke které žijeme dnes a kde vládnou volbami posvěcené politické loutky v rukou majetkem mocné elity) je hlavním důvodem proč celé období šedesátých let bylo dáno hned po listopadu 89 do kladby. Takticky tím byly také do pozadí odsunuty disidentské kádry s komunistickou minulostí (Obroda).

V novém miléniu konečně došlo na alespoň faktograficky objektivní popis událostí roku 1968, byť celá slavná léta šedesátá upadala řízeně v zapomenutí. Ne tak letos. Letos přišla nová direktiva. A tak se ze srpna 68 stalo jedna z propagačních paliček, kterými naši novináři tak neotřele mlátí po hlavě ruského medvěda, co si dovoluje odporovat americkému orlu. Svým dílem k tomu ovšem přispěli Rusové sami, když se v duchu stejné manipulativní propagandy, jen otočené o sto osmdesát stupňů, jali přesvědčovat mladou ruskou generaci už bez osobních zkušeností o naší kontrarevoluční minulosti. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.

Jak hlídat lidská stáda pomocí informací

Ukrajinské události‭ a náhle zviditelněná informační válka mezi Západem a Ruskem (probíhající ve skutečnosti už řadu let) ‬brutálně obrátily pozornost‭ ‬veřejnosti ke kvalitě informačních pokrmů,‭ ‬které jí servírují mediální číšníci.‭ ‬Bohužel náhlá starost o to,‭ ‬zda je pro jejich přípravu používáno čisté nádobí‭ je ‬jen dočasná a inspekce v mediálních kuchyních‭ ‬povrchní‭ ‬a zmanipulované.‭ ‬Ale díky alespoň za to.‭ ‬Neboť informace jsou esencí lidské existence vůbec a života ve veřejném prostoru zvláště.‭
Pod pojem‭ „‬informace‭“ ‬lze‭ ‬schovat‭ ‬prakticky‭ ‬vše a nakonec i člověka samotného.‭ ‬Informace‭ tančí ‬ kolem našich smyslů, proudí jako data či instrukce v‭ ‬počítačových sítích,‭ plní se jimi ‬archivy a databáze i paměťové sejfy v našich myslích.‭ ‬Informace nasáváme‭ jako houba ‬všemi smysly záměrně,‭ ‬ale i jaksi mimoděk.‭ ‬Z informací vytváříme hierarchické‭ ‬logické struktury‭ ‬a tyto stavby doplňujeme nosnými trámy vlastních myšlenek‭ – ‬rovněž to informací.‭ ‬Tak vznikají naše vnitřní světy,‭ ‬naše hodnotové systémy,‭ ‬naše osobní manuály přežití. Neboť prvotním účelem získávání informací je přežít v cizím nepřátelském světě.
Naprostá většina‭ přijímaných ‬informací‭ ‬se‭ ‬po určité době‭ ‬vytrácí z lidského zorného pole aniž by byl‭ ‬vystopovatelný jejich vliv.‭ ‬Jsou však‭ ‬také‭ ‬informace iniciující jako rozbuška masové společenské procesy,‭ revoluce a katastrofy. J‬sou informace vedoucí k pohádkovému zbohatnutí,‭ ‬jsou informace,‭ ‬které rozvrátí‭ ‬váš šťastný rodinný život. Ty i ony mají v našich hlavách svou historii.
Objektivní proces zachycení informace‭ ‬smysly (včetně toho šestého) je následován prvotní nevědomou interpretací.‭ ‬I ta už může vést ke konkrétní reakci organismu (au, to pálí),‭ ‬ale také třeba k zamlčení či utajení existence informace jako takové.‭ Nezamlčená i‬nformace pak vstupuje do vědomím kontrolované části mysli a přechází přes řadu filtračních bariér,‭ ‬které na ní zavěšují své racionální i emocionální‭ „‬tagy‭“ (‬krátké sdělení o věrohodnosti,‭ ‬důležitosti, oblíbenosti a souvislostech‭)‬.‭
Jen některé informace se správnou kombinací tagů se stávají předmětem subjektivního‭ procesu‬ porozumění,‭ případně předmětem hlubší vědomé‬ interpretace.‭ P‬roces porozumění‭ může vést k zařazení informace ‬do existujících logických hierarchických struktur. To ovlivní i jiné dříve přijaté informace (případně jejich tagy). Upravujeme však také ‭– ‬ať chceme či nechceme‭ – n‬ovou informaci. Taková úprava je záludný proces, který však umožňuje uhladit alogické hrany a přispívá k nahrazení zmateného kaleidoskopického obrazu světa aspoň trochu srozumitelnou, byť neúplnou, časoprostorovou mozaikou pospojovanou příčinami a následky. ‭
Naprostá většina informací,‭ ‬které zachycujeme,‭ ‬je (v rámci možností a limitů smyslů) objektivních.‭ ‬Kopretina je bílá,‭ ‬nebe modré,‭ ‬naše oblíbená kapela hraje‭ ‬jazz,‭ ‬nůž je ostrý,‭ ‬jídlo‭ ‬hezky voní.‭ I takové informace nás mohou splést‬,‭ ‬protože si je špatně vyložíme. Už samo pozorování někdy obsahuje chybné údaje.‭ Jako když zaměníme muchomůrku hlíznatou za mladou bedlu, nebo za šera přehlédneme chodce na silnici. ‬Jsou však i takové informace,‭ ‬které chtějí zmást záměrně.
Přežití člověka odedávna záviselo na rozpoznání informací,‭ ‬jejichž cílem bylo ovlivnit ho a manipulovat s ním.‭ ‬Proto je základním tagem každé informace stupeň věrohodnosti. ‭Č‬asto ale nesprávně přisuzujeme věrohodnost informacím jen proto, že potvrzují už existující logiky našeho vnitřního světa.‭ Za mocný nástroj ověřování věrohodnosti považujeme‬ reakce‭ jiných lidí na ‬stejné ‭sdělení. V tomto testu však narážíme na podprahovou nutkavou lidskou potřebu zařadit se, obklopit se lidmi, kteří nás utvrzují v určitých pozicích a názorech. Tato potřeba paradoxně vede až k nekritickému přejímání jejich postojů a logiky jejich vnitřních světů.
Informační mozaiky připomínají částečně vyplněné křížovky, ve kterých jsou informace zkusmo řazeny (a neustále přeřazovány) podle smyslu, který nám odhaluje právě preferovaná soustava příčin a následků.‭ ‬S každým dalším přidaným informačním kamínkem se v odhadované tajence mozaikového příběhu buď utvrzujeme,‭ ‬nebo ji zpochybňujeme. V krajním případě‭ ‬pod vlivem převratné‭ ‬informace‭ ‬můžeme mozaiku rozbít a poskládat od začátku znova.‭ Č‬astěji však informaci,‭ ‬která nezapadá‭ ‬(kopretina‭ ‬je černá, na zahradě stojí UFO‭) ‬odvrhneme jako nespolehlivou a pochybnou.‭ Bohužel, protože v‬ některých případech‭ ‬z‭ ‬podivných a nezapadajících‭ ‬informací‭ ‬konfrontací s preferovanou verzí příběhu mohou být vytěžena zrníčka hlubšího vhledu.
‭Z‬prvu velmi flexibilní mozaiky příběhů s uplývajícícm věkem a příchodem dospělosti přetváříme do stále rigidnějších struktur.‭ ‬Ty se vpalují hlouběji do naší mysli.‭ Stále více nevhodných informací je odhazováno do koše bez zevrubné analýzy. R‬eagujeme rychleji,‭ ‬nepochybujeme,‭ ‬nemyslíme,‭ ‬jednáme. Existuje množství postupů jak tento proces vědomě (a nevědomě) kultivovat a dovést do dokonalosti (například v armádě).
Informace, které nás ovlivňují záměrně ještě nemusí být falešné a spletení nemusí být záměrem. Skoro vždy se však ovlivňující osoby pokoušejí nasměrovat nás na jimi preferovanou cestu. Proto například některé informace tisknou velkými písmeny a jiné upozaďují. S oblibou zavěšují na‭ ‬objektivní informace‭ ‬prefabrikované a lehce přehlédnutelné (často emocionálně laděné) ‭„‬ocásky‭“‬,‭ ‬které nemění smysl informace, jen podporují‭ žádané‬ postoje – snahu ochránit,‭ ‬touhu‭ vlastnit, ‬obdiv moci.‭ Jiné ‬ocásky nabádají k poslušnosti, oddanosti a službě. Ještě jiné k nenávisti vůči nepřizpůsobivým. Pochopitelně existují i veskrze kladné ocásky, které podporují naše morální kvality, ušlechtilost, altruismus.
Některá sdělení se tváří jako informace ale při bližším rozboru se ukáže, že jsou vlastně o ničem.‭ T‬aková slouží většinou jen k zahlcení našich zpracovatelských kanálů a odvedení pozornosti nebo k implantaci již zmíněných ocásků.‭ Paradoxně cenné jsou informace, ‬které jsou úmyslně vynechány, ale existují a mohou být objeveny. Jako nevinné zamlčení schůzky manželky se starým přítelem o kterém se ex post dozvíme od její upovídané kamarádky.
Existují koordinované série modifikovaných informací,‭ ‬jakési‭ „‬klastry‭“‬,‭ ‬které působí synergicky.‭ ‬Takové kombinace (často je podstatou vlivu jen vhodné pořadí informací) jsou často dodávány v dlouhém časovém intervalu a mohou sloužit k přebudování a přeprogramování celého našeho hodnotového systému podle přání jejich tvůrců a šiřitelů.
Některé specializované služby mají za úkol vyrábět informace hluboce pozměněné, případně zcela falešné. Takový proces je většinou součástí spiknutí, které má konkrétní záměr. Může dojít i k tomu, že jsou jen kvůli tomu aby vznikla informace inscenovány  reálné události. Příkladem budiž tak zvané operace pod falešnou vlajkou.
S informacemi zcela falešnými, vymyšlenými se nesetkáváme často. Každá informace je totiž zbožím. Odhlédneme-li od těch, které jsou prodávány na černém trhu tajných služeb, je tedy také prezentací toho, kdo ji prodává. Falešné informace poškozují nejen podnikání dodavatele, ale také výdělek šiřitele. Falešné informace mají svůj smysl jen tehdy, když se celá informační soustava rozhodne (nebo je k tomu donucena) je šířit bez ohledu na jejich nesmyslnost (lidsky řečeno blbost) z jiných než obchodních důvodů. Viz některé informace ukrajinské tajné služby.
Šiřitelnost je důležitou vlastností informací, těch manipulativních zvláště. Některé zajímavé informace zůstávají nepovšimnuty, jiné (na první pohled třeba nevinné a nezajímavé) se šíří rychlostí blesku. Za přitažlivost informace často může pravdivá nebo uměle vybudovaná „legenda”, která ji obklopuje. Srdce mnohých spolehlivě rozbuší už jen fakt, že informace tajně unikla z vládních archivů. Jiné oblíbené legendy odkazují na staré civilizace, mimozemšťany a nebo naopak na pracné vědecké bádání, které zisku informace předcházelo. Velmi efektivní jsou emociální legendy o blížící se katastrofě či mučení informátora. Legendy vymýšlí dodavatel nebo šiřitel, některé ale vznikají mimo tuto osu. Využívají se ke zpochybnění nebo znevážení (legenda konspirační teorie).
Až do‭ ‬renesance bylo‭ ‬v evropské civilizaci‭ ‬využití informací k ovládání‭ ‬parketou především náboženskou (i když ne vždy jak nás ujišťuje Machiavelli).‭ Až moderní psychologie ve službách kapitálu přinesla ovlivňování potenciálních zákazníků formou reklamy. A paralelně‬ se o totéž v politické rovině formou propagandy začaly snažit jak přiznané či utajené politické organizace, tak ‭autopoietické (samočinně se organizující) zájmové a vlivové struktury. Ti i oni v době před internetem ovládli (přímo nebo zprostředkovaně) ‬prostředky sloužící k přenosu informací a‭ ‬rozpracovali‭ ‬metody‭ jejich ‬zneužití systematickým směrováním‭ ‬vektorů‭ ‬lidské‭ ‬mentální energie podle svých záměrů.
Jednu chvíli se zdálo, že vše napraví informační dálnice Microsoftu. Bohužel se ukázalo, že i ona má (možná tak byla od počátku budována) svá rizika. Zbytnění sociálních sítí otevřelo možnost aplikace mnohačetných falešných identit, které systematicky ovlivňují diskusní proudy. Stejný smysl má organizovaný objektově zaměřený trolling degradující seriózní komentáře a na sofistikovanější úrovni záměrné vytváření celých propagandistických blogů, kolem nichž se jak hmyz pod lampou shromažďují houfy na konkrétní vlnu naladěných bytostí hledajících spříznění a utvrzení. Už naprosto otevřeně všudypřítomný sběr informací o uživatelích sítí otevírá dveře k boření našich přirozených vnitřních hradů skrze na míru šité filtrování a personální modifikaci informací. To je parketa pro nastupující umělou inteligenci, která definitivně převezme vládu nad ubohými troskami lidských bytostí.
Kdo jsou lidé, kteří to organizují, co to vše řídí a kterým to slouží? Politici? Nepochybně ano, ale ne v v naší euroatlantické civilizaci, která umírá právě na nedostatek schopných vůdců řízena figurkami z loutkové pohádky o Kašpárkovi v Kocourkově.  Tajné spolky, nebo veřejné spolky s tajnou agendou? Ovšemže, vždyť právě proto mnozí movití sociopati mají potřebu hnojit vlastní důležitost členstvím v nich. Problém je v tom, že jejich jízda na trenažéru jen vzbuzuje iluzi o tom, že řídí.
Velkou část záměrné úpravy informací mají na svědomí ekonomické aktivity. Pere se čistoskvoucí prádlo, vytváří se vhodné mediální klima pro konkrétní produkty, investují se prostředky, rozborují problémy a stanovují cíle i korektury cílů. Na předdiluviální úrovni existuje také cosi jako informační agenda veřejných institucí, často zastírající propagandu politických stran. Je věrným obrazem svých tvůrců – úředníků, jejich zájmem je přežití a kariérní postup. Taková kouřová clona z prostředků daňových poplatníků.
Všude na této planetě, v jednotlivých zemích, městech a na vesnicích, ale existují mocné individuální a kolektivní inteligence mající na naše životy osudový vliv. Je to dáno tím, že v‭ k‬aždé lidské společnosti existují jedinci, kteří jsou pro své okolí potenciálně užiteční ne tím, že šijí boty, nebo učí děti matematiku, ale skrze svůj veřejný nebo utajený vliv, díky své veřejné nebo skryté moci. Někteří půjčují peníze, někteří dodávají hodnotné informace, někteří silné muže, někteří užitečná spojení.
Tito lidé vytvářejí sociální sítě, kterým můžeme říkat vztahové, neboť právě o navazování vztahů v nich jde. Jsou to neformální kluby přátel, které zprostředkovávají nic méně a nic více než důvěru. Lidé se stýkají, dovídají se o sobě věci veřejné i neveřejné. Vědí pak co od koho očekávat. Nepomáhají, neškodí, vyčkávají.
Každá vztahová síť – od té okresní po transatlanickou – je‭ ‬podhoubím pro vznik zájmových struktur. A‭d hoc ‬propojených skupin se společnými zájmy a‭ ‬cíli. Skupin, které disponují pro daný účel aktivovaným vlivem a mocí a uplatňují je. Potenciální energie se mění kinetickou energii akce. Struktury nabývají vlastní (skupinovou) inteligenci a navyšují skrze ní synergický účinek spojenectví.
‭Vztahové sítě jsou většinou orientovány (stejně jako podnikání) na určitý kulturní a civilizační okruh.‭ ‬To proto,‭ ‬že vzájemně sdílená kultura je potřebná pro zmíněné ustavení důvěry. Ta je předpokladem efektivní samovolné organizace zájmových struktur. Některé struktury však existují dlouhodobě, jejich organizace je plánovaná a záměrná. Ty dostávají až institucionální charakter‭ (‬spolčení bankéřů a investorů‭)‬.
Sdílení kulturní báze konkrétní sítí není jednosměrné. Síť indukuje koordinované formování postojů, unifikaci hodnotových systémů a vnitřních světů participantů. Sjednocení názorových východisek usnadňuje vznik kolektivní inteligence té které struktury. Zpětně se také modifikuje sama kulturní báze, na které síť existuje.
Na aktivní participanty sítí se nabalují služebná individua mající z nich jednostranný prospěch,‭ ‬celebrity všeho druhu,‭ mediální‬ střední třída i neprůhledné figury z prostředí stínové ekonomiky a organizovaného zločinu.‭ ‬Tito lidé se‭ ‬často‭ ‬považují za členy sítě a věrně jí slouží.‭ ‬Nemají ovšem to podstatné – p‭otenciál být prospěšní‬. Jsou jen – v daném čase a prostoru – užiteční.
Sítě jako celky disponují kromě potenciálu samých participantů ohromnou mocí korporací a fondů na jejichž chodu se oni podílejí jako manažeři nebo vlastníci. Tato moc je, alespoň v prostoru euroatlantických demokracií, dosud uplatňována víceméně neveřejně a ne vždy v souladu s platnými zákony. V mase korporací vynikají ty mediální. Důležité jsou i fondy  a nadace podílející se na financování neziskových organizací politického charakteru (think tanky, analytická centra a další).
Vztahové sociální sítě vyrůstají‭ ‬-‭ ‬jako celá kapitalistická ekonomika‭ ‬-‭ ‬podle opakovaného fraktálního vzorce. Od místních‭ ‬až po nadstátní a‭ ‬nadnárodní supersítě.‭ ‬Prolínají se skrze členy,‭ ‬kteří mohou figurovat ve více úrovních,‭ ‬ale zároveň jsou jasně odděleny podle výše sázek.‭ ‬Sítě v sítích jiných sítí by řekl Frank Herbert.
Jen zájmové struktury v sítích mají šanci dosáhnout prahu sebeuvědomění – sebereflexe – a pak jsou schopny jednat jako skupinové inteligence.‭ S‬ítě samy‭ ‬jsou šedou kůrou mozkovou,‭ ‬která je pro implantaci těchto inteligentních jiskřiček připravena.‭ M‬imořádně silný impuls však může synchronně ovlivnit téměř všechny uzly konkrétní sítě a propojit ji s jinými sítěmi .
Takovým silný impulz může iniciovat pud sebezáchovy ekonomických subjektů. Snaha o přežití je pro ně ještě vyšším imperativem, než nutnost dosahovat zisku. A přerod produktového kapitalismu na finanční, který se plně realizoval v jednadvacátém století, sebezáchovný instinkt ještě zvýšil, takže se mění v paranoiu. Není divu, vždyť riziko ztráty z velké části virtuálního majetku a vlivu pouhým rozhodnutím zákonodárné instituce vymknuvší se kontrole stále roste.
Obavy z osobní katastrofy se stávají spouštěcím signálem stojícím u zrodu inteligentních‭ ‬mocných (ale‭ jen omezeně ‬akceschopných) zájmově-vlivových multistruktur, které, ukotveny v nejvyšší supersíti, procházejí napříč sítěmi nižších úrovní. Takové multistruktury formulují,‭ ‬byť ne veřejně a‭ (‬většinou‭) ‬neverbálně,‭ ‬své cíle a svou strategii.‭ ‬A využívají svou moc a vliv k její realizaci.‭
Množství myšlenkových konstruktů,‭ ‬které‭ k‬omplexní multistruktura absorbuje‭ a bere za své ‬je generováno síťovými hráči.‭ ‬Další jsou importovány – především z ekonomického prostředí.‭ Další vznikají v ‬institucích‭ ‬typu think tanků.‭ ‬Ideje se kombinují,‭ ‬šíří,‭ ‬jsou zvažovány,‭ ‬testovány,‭ ‬prozkoumávány.‭ ‬Zanikají,‭ ‬nebo jsou akceptovány a stávají se kulturní charakteristikou multistruktury a součástí její bojové strategie.‭
V politických a mediálních služebných centrech se strategie transformuje a štěpí do přijatelných verbálních forem,‭ ‬které se stávají kostrou jednoduchých ideologií pro široké masy.‭ ‬Jejich zastřešující mantry se liší podle doby a tradice.‭ ‬Dříve ve jménu Boha a krále,‭ ‬dnes ve jménu demokracie a svobody.
V rámci sebezáchovné strategie multistruktury euroatlantického civilizačního okruhu jsou propagandisticky  podporovány procesy, kterým souborně říkáme demokracie. Není divu. Demokracie je Petriho miska s živným roztokem, ve které je pěstován kapitalismus. My všichni jsme kondicionováni a přijímáme za své principy,‭ ‬na kterých je demokratický systém vystavěn a myslíme si, že jsou opravdu užitečné a funkční. Nakonec i sami sebe přesvědčíme,‭ ‬že existuje jakási efektivní zpětnovazebná smyčka mezi zástupnou politickou reprezentací a „sobě rovnými občany”,‭ ‬kteří dávají ve volbách laskavé svolení býti jí ovládáni.‭ ‬Protože jsou to občané zodpovědní a racionálně uvažující,‭ ‬dávají své svolení na základě informací,‭ ‬kterých se jim dostává. Ty jim ovšem poskytují ideově zocelení služebníci nebo participanti vlivových multistruktur ve svůj prospěch. V tomto smyslu je zpětnovazebná sametová smyčka spíše oprátkou.
Demokratické vztahové sítě nepotřebují (zatím) k vládě berličku totality, protože klíčoví participanti mají dostatek moci ovládat majetek a subjekty jím disponující a to stabilizuje jejich pozice. Zmanipulovaný informační průmysl funguje dokonale,‭ přesto‬že nikde neexistuje skutečné řídící centrum (ti co se tváří, že řídí, neřídí)‭ ‬plánující strategie a přidělující úkoly armádám redaktorů,‭ ‬moderátorů a‭ ‬reportérů.‭ ‬Inteligentní lidské buňky totiž disponují úžasnou schopností sebeřízení, zvláště když z toho kyne sebeobohacení. Stačí dát směr, naznačit myšlenku a je vymalováno.
Vše se to děje ve jménu světa,‭ ‬který se stal bez dopomoci objektivně nesrozumitelným.‭ ‬Informační toky se  znásobily, ale stále větší množství důležitých informací je utajováno, modifikováno, falšováno. V možnostech jedince není všechny surové tryskající informace zachytit,‭ ‬natož zpracovat, a zároveň neztratit výkonnost v práci a nezlikvidovat své volnočasové aktivity namísto nichž by musel občas „hacknout” některou státní agenturu. Zdánlivě účelně proto, namísto pracného dolování pochybných nesrozumitelných pravd, využívá informace instantní.‭ T‬akový dům na klíč,‭ ‬kterého se nám dostává korporátní mediální péčí.
Přijetí instantního informačního úzu mění povahu lidí i společnosti.‭ ‬Kolektivní paměť‭ budovaná staletí ‬je odsunována do pozadí,‭ ‬stejně jako víra v pravdomluvné‭ ‬a následování hodné vůdce.‭ V‬še je relativní‭ a ‬tekuté. Úkolem individua je vybrat si už ne informace,‭ ‬ale jejich‭ ‬interprety.‭ ‬A ráno při snídani a večer při vaření či v polospánku na gauči  zachycovat jimi s citem vybrané,‭ ‬uvařené,‭ ‬předžvýkané a natrávené „informace”.
‭N‬ámaha při získávání reálného pohledu na svět se dá zredukovat, aniž to ohrozí naši sebeúctu, také vhodným nastavení vnitřních filtračních bariér. Dobré, důvěryhodné a platné jsou ty informace, které podporují můj názor. Špatné – které raději vůbec neposlouchám a nečtu – jsou ty, které nabízejí názor opačný. Jak jednoduché. Filtrovači dnes mocně posilují díky internetu a sociálním sítím.
‭Pro některé je i to frustrující. Proto vznikla kasta ucpavačů uší, kteří nabourávají snahy o instantní dobro. Tito na cinknuté politické informace prostě rezignují. S tím jde ruku v ruce rezignace na celý veřejný život, který se v lepším případě scvrkává na jedny parlamentní volby za čtyři roky. Postoj ucpavačů je pochopitelný. Není-li možné získat relevantní  informace a tak zvýšit šanci na přežití, není je třeba získávat vůbec.
Otesávání lidských balvanů se míjí účinkem u lidí,‭ ‬jejichž zájem o realitu je úzce vymezen a‭ ‬omezen.‭ ‬Příkladem budiž mystici,‭ ‬alkoholici a drogově závislí.‭ ‬Někteří neublíží ani mouše,‭ ‬některé neradno potkávat v opuštěných nočních ulicích. Je však také kulturní anomálie, jejíž příslušníci se naopak snaží vytěžit z informačního bahna zlaté nugety pravdy. Tito lidé (ne nezbytně) chápou, že jejich snaha je pochybná a že nalézají jen zrníčky slídy. Ale hledačství prostě mají v povaze. A štve je, když  z nich dělají blbce.
Techniky informační prospekce jsou různé. Pro naprostou většinu nepřipadá do úvahy těžení primárních žil a zbývá jen to promývání bahna a písku. Nalezené  informace je třeba pečlivě očišťovat od ocásků a nánosu legend a co nejméně je tagovat. Vyplatí se udržovat je po nějakou dobu ve virovém trezoru, kde nemohou až tak škodit.
Dalším možným krokem je sbírání informací z více košů, pokud možno i v různých jazycích. Znamená to donutit se přečíst i ty komentáře a pseudozprávy, které jsou člověku z duše protivné. Prohlížet city drásající fotografie. Pátrat (to také drásá city) po tom, proč normální lidé volí Babiše. A v konci konců milovat celé lidstvo. Nebo se alespoň znova a znova snažit přeskočit laťku vnitřní nenávisti.
Neustálá pozornost a nedůvěra primárně ke všemu je nejlepší cestou k duševní devastaci, zvláště když je namísto jedné časoprostorové mozaiky pro konkrétní informační kauzu třeba budovat místo jedné celý soubor pravděpodobnostních (stochastických)  mozaik paralelních s větší či menší vahou reálné existence.
Statisticky pasivní pravděpodobnostní metoda ale nestačí (člověk byl stvořen k vymýšlení a vyprávění příběhů, pohádek a mýtů) a proto je jí doplnit intuitivním narativním přístupem (v rámci jakési kvantové komplementarity, neboť pravděpodobnostní a narativní přístup se vylučují) a uhadovat (věštit) informační příběh z náznaků a pocitů.
Strašné. Kdyby alespoň ten tlak, teplota a rosný bod mohly být nezpochybnitelné … Ale co když Putinova pátá kolona už obsadila HMÚ a slibuje nám tvrdou zimu jen proto abychom se pokořili Gazpromu? A tak je nuté tápat v informačním rauši, kde mozaiky událostí už nejsou ani flexibilní, ale připomínají neuchopitelné želé protékající mezi prsty. Svět se rozplývá před očima a nikde nenajít pevný bod. Jen bláhovou víru, že ve sklepeních naší intuice šlehne blesk, který jako zázrakem osvětlí souvislosti – ale co pak?
No řekněte sami – není to odporná představa? A tak si raději pustíme ČT24 (nebo plyn). A budeme mít (nadosmrti) pokoj.

Neprůstřelné alibi evropských vůdců

V noci z jedenáctého na dvanáctého února proběhl v běloruském Minsku maratón jednání prezidenta Putina s německou kancléřkou a prezidenty Francie a Ukrajiny. Skončil kompromisní dohodou, která byla představena jako poslední naděje na mír pro Novorosii a také pro Ukrajinu.

V období mezi uzavřením dohody a nastolením skutečného příměří novorosijské síly dobyly debalcevský kotel a obnovily železniční spojení mezi Doněckem a Luganskem. Od té doby, zdá se, přinejmenším zbraně velkého kalibru mlčí a jsou (tentokrát skutečně) odsouvány od frontové linie. Bylo dosaženo kompromisu, který se však mnohým nelíbí. To samo o sobě není nic strašného – nedá se očekávat, že jakýkoli plán výstupu z deset měsíců trvajícího kolotoče násilí by byl uspokojivý pro všechny jeho účastníky. Problém je v tom, že uzavřená dohoda, jakkoli je jakž takž plněna, nerespektuje logiku konfliktu a namísto toho, aby překládala alespoň vizi konečného řešení, nastoluje konflikty nové.

Logika sporu, ve kterém jde o území, je vždy daná dějinami, národností obyvatel, postojem hraničních zemí a celkovou geopolitickou situací. Dějiny dnešního ukrajinského území jsou bohužel dějinami dvou zemí. Východní část byla od sedmnáctého století součástí ruského carství, zatímco západní přecházela z ruky do ruky. Ruky polské, rakouské, ruské a naposledy ruky sovětské.

Ve východní části žili a žijí nezpochybnitelní Rusové. V části západní pestrá směs slovanských národů a židovského etnika, ze kterých se jejich právě aktuální vládci pokoušeli dělat Rusy, Poláky, Haličany či Ukrajince. Po dobrém nebo po zlém. Někdy velmi zlém (zde). Poslední konfigurace platná až do února 2014 vznikla po 2. světové a 1. studené válce v duchu hesla „Poručíme větru dešti”.

Aby bylo možno lépe zvládnout západoukrajinský kotel národností s jeho spory a odstředivými tendencemi, byla k němu přičleněna východní část předtím zvaná „Novorusko” a poloostrov Krym. Tato uzemí byla komunistickou koulí na noze k útěku nakročeným Ukrajincům, Polákům, Maďarům a Rusínům. V době Sovětského Svazu standardní sociální inženýrství. V postsovětském světě mina, která čekala na toho, kdo na ní šlápne první.

Rozpad SSSR zrealizovaný pod Jelcinovou taktovkou jako zoufalý únik před násilím indického typu byl v té době jedinou realistickou cestou. Hranice sovětských republik zůstaly zachovány, jakkoli byly špatné a zakládaly na další problémy. Pokračováním únikové strategie byla Budapešťská dohoda, kterou byly (USA, Vekou Británií a Ruskem) Ukrajině poskytnuty garance územní celistvosti výměnou za to, že se zřekne jaderných zbraní. Aniž by se však řešily její vnitřní problémy.

Všechny zmíněné kroky se nesly v optimistickém znamení Pax Americana. Až na věky věkův. V nadšení nad koncem studené války a zaujetí budováním kapitalismu jsme si ve východní Evropě nechali bez odporu vnutit lživou pohádku o věčném míru. Kterýžto mír byl údajně založen na posvátné neměnnosti hranic. Ta byla garantována jediným světovým hegemonem a naším velkým spojencem.

Neptali jsme se – pro jistotu, neboť se zrovna končilo trhání Jugoslávie – zda to platí jen pro Evropskou unii, nebo také pro východní Evropu, nebo konec konců pro Evropu jako takovou, končící za Uralem. Neptali jsme se, zda se jedná o hranice z roku 1914, 1945, 1990, nebo 2000. Ptali jsme se aspoň, kdo zaručí bezpečnost těch aktuálních našich českých hranic. Řekli nám, že EU, NATO a USA. Jen tak z dobroty srdce, aniž by za to cokoliv požadovaly. A my jsme tomu – svatá prostoto – uvěřili.

Ve skutečnosti se všechny ty řeči o neměnnosti a nedotknutelnosti hranic vztahovaly a vztahují pouze a jen k hranicím Německa po druhé světové válce. Německo přišlo po roce 1945 o rozsáhlá východní území, mimo jiné i o část Československa, která mu byla přiřčena Mnichovskou dohodou. Ztratilo také Rakousko, které si přičlenilo v roce 1938 a menší území na západě.

Německo (obě jeho části) s tézí o neměnnosti hranic souhlasilo jen proto, že

  • Prohrálo válku a bylo nuceno se podvolit okamžitému a jednomyslnému diktátu vítězů
  • Ze sporných území byli prakticky všichni Němci odsunuti
  • Základní strategií Německa bylo sjednocení a tomu bylo obětováno vše ostatní

Shoda na tom, že poválečné hranice Německa jsou nesporné, ale nijak nezakládá shodu na trvalosti jakékoli jiné evropské hranice a už vůbec ne shodu na trvalosti hranic uvnitř bývalého svazu. Ten sice neprohrál žádnou skutečnou válku, ale „poválečné” uspořádání bylo pro jeho nástupce, kterým se stala Ruská federace, extrémně nevýhodné. Bylo naprosto jasné, že Rusko se nemůže s daným stavem spokojit. Na územích, kterých se Rusko muselo zříci, dále žili Rusové, kteří nebyli vystěhováni, ale v řadě případů dodnes nedisponují právy, které jsou standardem pro menšiny v Evropské unii.

Samostanému a sebevědomému Rusku nebyla nabídnuta žádná přitažlivá strategie, která by ho vedla k dobrovolnému přijetí stavu z roku 1991. Pro slabé Rusko, které by se podvolilo „doporučením“ amerického světovládce a převedlo své nerostné bohatství pod křídla západního kapitálu, se ovšem rýsovala optimistická budoucnost euroatlantické ekonomické kolonie. My na Západě se o své investice přece dokážeme vždy postarat.

Ten, kdo hodlá úspěšně provozovat světovládu, musí ji umět prodat tak, aby byla přitažlivá nejen pro něj samého, ale i pro ty, kterým vládne. A také pro ty, kterým se vládnout chystá. Tato pravda je zjevná přinejmenším od dob zakladatele perské říše Kýra II, kterému přinesla mnohé úspěchy. Její stopy můžeme shledat v některých aktivitách britského imperia, ale i v americké politice vůči Evropě a Japonsku po Druhé světové válce.

Ale v dnešní době nemoudré vlády západních vlivových superstruktur je tato idea zapomenuta. Prasátka se musí nejdřív nažrat, aby mohla začít myslet. Moudré a vstřícné vládnutí není lidskou přirozeností. Nemůže se realizovat v samovolně se organizujících systémech, ve kterých nevládne osvícený, vzdělaný a k vládě připravovaný sbor, ale zájmové kruhy zrozené ve vrcholových vztahových sítích. Ty upřednostňují krátkodobé taktické cíle spjaté s vyhlídkou zisků a jen pro ně výhodné (a tedy pod tlakem uzavřené) smlouvy. Jejich dlouhodobá strategie se rozpouští v chaosu různorodých zájmů a měnících se aliancí. Proto Západ nic neudělal pro to, aby uhasil zápalné šňůry doutnající na území bývalého Sovětského svazu. A je třeba nekompromisně a jasně říci: Byla to jeho povinnost. Neboť kdo chce řídit svět, musí za něj nést odpovědnost.

My, občané USA, EU a NATO sice chceme vládnout, ale nejsme schopni ukočírovat ani ty mezi námi, co už padesát let nezodpovědně a hloupě zacházejí s obrovskou imperiální mocí, která je v našich rukou. Naši vedoucí představitelé jsou do jednoho členy toho bláznivého bratrstva, pro které je podstatou reality sociopatické elitní nazírání světa a jeho pupkem ekonomický zisk.

Rusko projevovalo svou nespokojenost s postsovětským uspořádáním i v Jelcinových dobách. Zasahovalo vojensky v Podněstří i v Čečně. Jeho sebevědomí však narostlo s příchodem Putinových hospodářských úspěchů. Výsledkem byl energický zásah proti agresivní Gruzii. Dlouho však někteří Rusové žili (ne poprvé v jejich dějinách) z pocitu, že ze Západu přichází civilizace, moudrost a bohatství. Než zjistili, že západní vítr jen rozfoukává konflikty doutnající u nich doma.

V Rusku vládnoucí vlivové struktury jsou komplexnější než ty naše. Jistěže i tam panuje zákon zisku, jeho ideologie je však zřetelně korigována vlivem mocné státní byrokracie. Ta není – na rozdíl od té evropské – jen ve vleku svých ekonomických zájmů a pánů. Část ruské byrokracie (ale i některé vůdčí postavy ekonomiky) v sobě nesou ne nepodstatný vlastenecký étos.

A nutno říci, že dnešní ruský patriotismus se shoduje – po důkladném proškolení místní elity v západních obchodních praktikách – s ruským ekonomickým a politickým pragmatismem. A ten má jasno přinejmenším v tom, že mezinárodní právo má sice jistý smysl, ale je jen ideálem, jakýmsi zlatým standardem ze Sévres, kterým ale žádná moc neměří, jakkoli to neustále vyhlašuje. Proč by tedy Rusko mělo?

Už před čtyřmi roky jsem psal (já laik a amatér) o neslavné ekonomické budoucnosti EU, konkurenci USA a jediné naději, kterou je budování pozitivního vztahu k Rusku. Nepochybuji o tom, že se k podobným závěrům musely daleko dříve dopracovat i vlády evropských zemí a aparát Evropské unie. Leč neudělaly nic proto, aby tuto nadějnou budoucnost podpořily. Neboť splývající politická a byrokratická EU elita je beznadějně pod vlivem z USA pečlivě režírovaných individuálních vazeb a trpí panickou hrůzou ze samostatné politiky. Tou by se protivila zájmům atlantických vlivových superstruktur – skutečných to vládců – které USA a Evropu pojímají jako jeden nedělitelný celek. Struktur, které dospěly k závěru, že v Rusku roste alternativa „jejich“ globálního kapitalismu a jsou posedlé snahou ji zlikvidovat. Západ proto nejen, že v posledních několika letech politicky nezasahuje ve prospěch Ruska (ač to byla jeho imperiální povinnost), ale naopak aktivuje další a další protiruské pasti.

Současné aktivity kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda jsou pozdní snahou vytvořit si alibi před soudem evropských občanů: „Vždyť podívejte se, jak jsme se celých šestnáct hodin snažili dojednat ukrajinský a evropský mír. Jestli nás teď Putin neposlechne, může si za všechno sám. Za všechny ty americké zbraně, které na Ukrajinu přijdou. My Evropa nic, my muzikanti.”

Je to jen další lež v nedozírné řadě lží. Realistické (úmyslně se vyhýbám slovu spravedlivé) uspořádání v oblasti mezi Rostovem a Košicemi je možné a může ho být dosaženo. Zásadou musí ale být ustoupení od nesmyslné logiky „neměnnosti hranic”. Skutečnost je taková, že Krym byl součástí Ruska a celé Novorusko taktéž. To je třeba respektovat. Nic nebrání tomu, aby si Merkelová a Hollande sedli s Putinem a dohodli se na vzniku nových státních útvarů (nebo Ukrajinské konfederace). A bude jim to trvat nanejvýš dvě minuty než narýsují čáru od Charkova do Oděsy.

Kudy konkrétně povedou hranice, to pochopitelně určí občané v referendech pod mezinárodní kontrolou. Tu větší část země zvané dnes Ukrajina si ponechají ti, kdož se ve většině cítí (dnes) příslušníky národa ukrajinského. Jsou to lidé schopní a pracovití a do Evropské unie se dostanou (pokud si to nerozmyslí). A není myslím problém, aby se tak stalo po dohodě a se souhlasem Ruska. Pokud ovšem bude pro Ukrajinu i Novorusko dohodnut neutrální vojenský statut. Neboť je svobodným výběrem občanů toho kterého státu, do jakého ekonomického bloku budou patřit. Není to však jen na jejich výběru, pokud jde o blok vojenský. Strategické zájmy související se zachováním míru na celé planetě nutně rozměr jednotlivých států přesahují.

Je nepochybné, že současný kyjevský režim není ochoten souhlasit s rozdělením země (nebo s vytvořením konfederace) dobrovolně. Je ale stejně nepochybné, že tento režim se drží v rozvrácené zemi u moci jen díky Západu. Evropská unie, která se stala vědomým a úmyslným spouštěčem ukrajinské krize, má proto za povinnost Ukrajinu dovést k míru ekonomickou a politickou silou.

Zajisté nelze v české kotlině při takových radách nevzpomenout Mnichova. Německé nároky na dědičné území České koruny byly mnohem spornější a problematičtější. Přesto: Co kdyby vznik samostatných neutrálních německých Sudet (spolu s pevnou zárukou neutrality a nenapadnutí zbytku Československa) byl cenou za to, že nikdy nevypukne druhá světová válka?

Putin není Hitler. Rusko nemá (dnes) zájem obsazovat vojensky Evropu a rozdělení Ukrajiny na dva neutrální státy by ho uspokojilo stejně jako obyvatele ekonomicky soběstačného „velkého“ Novoruska. Neuspokojilo by primárně některé ukrajinské vlastence a ty novoruské bojovníky, kteří se už se vidí ve Lvově. Bylo by však společným úkolem Evropské unie a Ruské federace, aby bojechtivé skupiny společně zvládly. Bylo by to nelehké, ale nakonec by se to podařilo. Návdavkem by se do vztahů EU a RF vrátila tak potřebná důvěra a vůle k dlouhodobé spolupráci na kvalitativně nové úrovni.

Namísto toho, aby se zainteresovaní státníci pustili do těžké, ale smysluplné práce v zájmu občanů, které mají reprezentovat, tráví dlouhé hodiny vyjednáváním, které konflikt neřeší, ale jen oddaluje. Jednají totiž v zájmu vládců, jejichž názory dnes nejlépe reprezentuje Kongres USA. Ti lidé připouštějí Minsk 2 jako přestávku určenou k tomu, aby na Rusko efektivně působil koktejl sankcí, nízké ceny ropy a podhodnoceného rublu. Doufají, že to bude konečně ten dryák, který zabezpečí změnu ruské politiky a návrat země do lůna atlantického kapitálu.

Evropští vůdci dobře ví, že toto dobrodružství je pro naše země likvidační. Nemají však jinou možnost, než se skrýt pod deštník armády Spojených států a poslouchat. Evropu dovedli do stavu, kdy už sama nemá šanci se ubránit ani proti mnohem slabšímu protivníkovi, než je Rusko. Protože jsme (s výjimkou Švýcarska) uměle potlačili základní obranné instinkty obyvatelstva a namísto (levné) kontinetální strategie obrany založené na početných domobraneckých armádách se podvolili (drahé) ostrovní strategiii zasahování mimo vlastní území, která závisí na tlupách elitních žoldáků nasaditelných kdekoli na světě.

Strategie kontinentální se totiž generální ředitelé našich osudů nesmírně bojí. Ona by se ta armáda vycvičených a ozbrojených domobranců také mohla obrátit proti nim samým. A tak radši budou dál organizovat válku s Ruskem. Válku, ekonomickou, válku studenou. A protože ruské suroviny představují voňavou kost, tak vlci nebudou váhat obětovat ani nějaké lidské životy v nové válce hybridní a horké. Až se nám konečně podaří ty mírumilovné Rusy přesvědčit a vyprovokovat. Ti si nás pak možná, i s našimi směšnými armádičkami rychlého nasazení, dají na posezení k večeři. Jenom abychom přestali otravovat. Neboť oni ještě bojovat umí.

Honba na Rusko: inteligence ekonomického superorganismu v akci

Porozumět ruskému odmítání Západu znamená především poznat, kde se berou a jak pracují inteligence ekonomických systémů, které jsou Rusku protivníkem. Ty inteligence, které pro formování a prosazování svých idejí a cílů nepotřebují žádné tajné spolky (ne, že by nebyly) ani domečky konspiračních teorií (ne, že by některé neměly pravdu). Inteligence, které jsou složité a komplikované, ale fungují tak přirozeně a božsky jako vše, co je vytvářeno na této planetě vesmírným vírem života.

Naše osobní světy, které si uchováváme v myslích jsou modely formované subjektivně a z velké části nevědomě k dosažení iluze možnosti předvídat budoucnost a chránit se před jejími zámysly. Obsahují sice některé důležité informace, ale zjednodušené, zatížené osobním přístupem a často i okamžitou náladou a především naším nelineárním vnímáním. Některé jevy (vědomě či nevědomě) totiž vytlačujeme na okraj pozornosti nebo je zcela pomíjíme, jiné v našich očích rostou do nebes.

Některé informace jsou nám předávány už zfalšované v procesu vtiskování, který na nás aplikují rodiče, škola, partner. A hlavně společnost, ve které žijeme. Naši blízcí lžou jen občas, většinou snad z nutnosti a s dobrým úmyslem. Společnost reprezentována médií, politiky, celebritami a reklamou lže neustále, záměrně a sofistikovaně. Buduje v našich osobních světech zmanipulované konstrukce, které naše přerostlá ega považují za jimi získaný obraz objektivní reality. Metody vtiskování jsou dokonalé a účinná sebeobrana skoro nemožná.

Chceme-li protrhnout sametový závěs a podívat se ven, musíme změnit model a zbořit falešné konstrukce. A pak už programově a navždy zpochybňovat každé sdělení, kterého se nám – přinejmenším z veřejných zdrojů – dostane. Avšak mějme na paměti, že dělání dírek do sametu je činnost deprimující, neboť za závěsem není nic, co by lidské oko potěšilo.

Předmětem falešného modelování jsou všechny děje v lidské společnosti Je nám namlouváno (ve shodě s naší rodovou přirozeností), že každý následek má příčinu a každá příčina následek. Jakkoli tomu možná kdysi v jeskyni skutečně tak bylo, dnes nepřehledný roj rychle plynoucích událostí formuje náš svět tak chaoticky, že budoucí můžeme nahlížet jen jako rozplizlý průnik pravděpodobných paralelních současností, ke kterým jsme ještě nestačili zaujmout postoj a minulostí, které neustále přehodnocujeme podle toho, jak zrovna odhadujeme možný vývoj v budoucnosti.

V souladu s řečeným se pak ekonomika jeví ne jako soubor předvídatelných dějů, ale jako živoucí kolos, mnohaúrovňová, mnoharozměrná hierarchická síť bez dedikovaného řídícího centra. Vše souvisí se vším a vše je vším organizováno. Avšak chaosem zmítaným ekonomickým tělem prošlehávají blesky inteligencí snažících se ovlivnit jeho směřování.

Každá inteligence má schopnost v myšlenkách formulovat své záměry a cíle. Její strategie jsou vytvářeny s uvědoměním si sama sebe a své role v procesech, kterých se účastní. A s uvědoměním si zákonitostí, kterými se takové procesy řídí (pokud existují a jsou poznatelné). Skrze pohled do zrcadla si inteligence ozřejmuje a upevňuje vědomí vlastní identity a to jí dává vůli konat. Snaha úspěšně realizovat naplánované strategie ji pak nutí simulovat budoucnost a v jejím světle kriticky hodnotit výsledky minulých plánů a modifikovat ty budoucí.

Některé lidské myšlenky se vynořují z nevědomí, aniž bychom byli schopni plně kontrolovat proces jejich tvorby a popsat mechanismus jejich vzniku. Některé jsou generovány racionální částí naší mysli na základě analogického mapovaní a porovnávání známých a nových dějů a z toho vyvozovaných předpokladů o příčinách a následcích. Smysluplné myšlenky však lze také nacházet pseudonáhodným skládáním ideových zlomků a následným masovým testováním vzniklých kombinací za účelem nalezení těch nejlepších z množiny realizovatelných.

Každá korporace žijící v ekonomické realitě je nadána nelidskou skupinovou inteligencí, kterou generují lidští protagonisté ve vedení korporace. Z principu svého vzniku a skrze utilitární požadavek efektivnosti se korporátní inteligence soustřeďují na myšlenkové a akční okruhy související s důvodem jejich existence – tvorbou ekonomického zisku. Na etice korporativního jednání se podílí konkurenční predátorství a další zvyky a tradice konkrétní podnikatelské entity a prostředí, ve kterém žije. Korporacím chybí lidský altruismus, byť je do jisté míry nahrazen funkční potřebou spolupráce. Na absenci morálky v lidském slova smyslu se podepisuje také charakter protagonistů skupinových myslí. Naopak korporátní styl myšlení ovlivňuje své lidské nositele a podporuje jejich sociopatické vlohy.

Oproti lidem neprojevují korporace běžně emocionální složku inteligence, která silně ovlivňuje naše priority a výběry řešení. Vše se ale může změnit v hraničních situacích, kdy sami lidští nositelé začnou jednat neracionálně a přenesou své synchronizované individuální emoce na celek korporace. To se děje především tehdy je-li ohroženo jejich postavení, moc, výdělek, existence. Pak se imperativem korporace stane namísto tvorby zisku ochrana vlastní existence, jakýsi pud sebezáchovy.

Skupinové inteligence jiné než korporátní můžeme najít v armádě, v politických stranách, v orgánech vlády. Existují však i další, skryté, ale mocné inteligence mající na naše životy osudový vliv. Každá lidská společnost si kromě veřejných institucí zajišťujících její funkce vytváří zvláštní neveřejné útvary, které můžeme nazvat vztahové sítě. Aktivity participantů těchto sítí spočívají především v navazování vztahů a užitečné výměně informací. Každá vztahová síť je podhoubím pro vznik zájmových struktur – propojených skupin se společnými zájmy a cíli. Zájmové struktury musí mít schopnost být definovány zvenčí jako struktury vlivové, musí disponovat schopností a mocí své cíle uskutečnit.

Vztahové sítě totalitních režimů jsou poplatné nedemokratickým a neekonomickým mechanismům, které vynášejí určité osoby (například šlechtu) do vysokých pater moci. Vztahové sítě v demokratických systémech jsou formovány podle schopností participantů v oblasti ekonomiky (včetně té stínové), politiky a kultury. Prim hraje vždy ekonomika, která je zdrojem moci plynoucí ze schopnosti manipulovat kapitálem a ovlivňovat jeho prostřednictvím dění ve společnosti.

Vztahové sítě jsou vždy orientovány na určitý kulturní a civilizační okruh. To proto, že skrze vzájemně sdílenou kulturu vzniká důvěra mezi participanty sítě, která je předpokladem efektivní organizace zájmových struktur. Zájmové a vlivové struktury se v sítích nepřetržitě tvoří a zanikají – potenciální energie se mění na aktivní (kinetickou) formu. Některé struktury jsou ustaveny ad hoc kvůli krátkodobému cíli (získání určité státní zakázky například), některé existují dlouhodobě a dostávají institucionální hierarchický charakter (spolčení bankéřů a investorů). Na rozdíl od svých vnitřních struktur samotné vztahové sítě hierarchické nejsou.

Na aktivní participanty vztahových sítí se nabalují další služebná individua mající z nich jednostranný prospěch; celebrity všeho druhu, služebná střední třída i neprůhledné figury z prostředí nelegální ekonomiky a organizovaného zločinu. Tito lidé se často považují za členy sítě a věrně jí slouží. Nemají ovšem to podstatné, důležité. Vliv.

Vztahové sítě vyrůstají – jako celá kapitalistická ekonomika – podle opakovaného fraktálního vzorce na různých úrovních, od místní, až po nadstátní, nadnárodní. Prolínají se skrze participanty, kteří mohou figurovat ve více sítích, ale zároveň jsou jasně odděleny podle úrovně sázek o které se hraje. Sítě v sítích jiných sítí by řekl Frank Herbert.

Zájmově-vlivové struktury vztahových sítí mají šanci dosáhnout prahu sebeuvědomění a pak jsou schopny jednat jako skupinové inteligence. Vztahové sítě samy jsou jen šedou kůrou mozkovou, která je pro implantaci inteligence připravena. K tomu aby se projevila latentní inteligence celé vztahové sítě, aby došlo k její sebereflexi, je třeba mimořádně silný impuls synchronně ovlivňující všechny, nebo téměř všechny její uzly.

Silný pud sebezáchovy ekonomických subjektů může vést k tomu, že obavy z poškození nebo i likvidace velkého množství nebo dokonce celé třídy ekonomických subjektů se stanou oním spouštěcím mechanismem nutným ke zrodu inteligentní, mocné a akceschopné zájmově-vlivové sítě velkého rozsahu. Ta pak formuluje, byť ne veřejně a (většinou) neverbálně, své cíle a svou strategii. A využívá svou sílu a svůj vliv k jejich prosazení.

Množství myšlenkových konstruktů, které taková komplexní zájmově-vlivová síť aplikuje, je generováno bohatě financovanými analytickými institucemi typu think tanků. Jiné myšlenky přinášejí síťoví hráči sami. Další jsou importovány z prostředí korporací. Ideje se kombinují, šíří, jsou zvažovány, testovány, prozkoumávány. Zanikají, nebo jsou akceptovány. Z myšlenek, které si osvojí většina členů sítě, vzniká bojová strategie.

V politických a mediálních služebných centrech se strategie transformuje a štěpí do přijatelných verbálních forem, které se stávají ideologiemi pro široké masy. Jejich zastřešující mantry se liší podle doby a tradice. Dříve ve jménu Boha a krále, dnes ve jménu demokracie a svobody. Předžvýkané ideologie jsou baleny do papírů různých barev a odesílány do našich myslí, aby potřebným způsobem formovaly naše osobní světy.

Nejpůsobivější příkladem sebereflektující se zájmové a vlivové sítě světového rozsahu je ta, která byla zformována pod hrozbou totálního zničení kapitalistického ekonomického systému v případě vítězství alternativní ekonomiky komunistického bloku. Ano, studenou válku odstartovaly vlády zemí Západu v čele s USA. Postupně se však stávaly jen vykonavateli vůle velké zájmové a vlivové sítě západní civilizace. Sítě, která v sobě integrovala i masy služebné střední třídy oddané věci. Jen ti, co na tom byli skutečně špatně a prostě se nemohli považovat za součást elitní struktury, byli upláceni rostoucím blahobytem a jistotami sociálních států.

Přes svou akceschopnost a skrze ovládané politiky nabytou moc (včetně vojenské) nebyla protikomunistická zájmová a vlivová síť novou vládou, nesuplovala demokratickou moc. Její záběr nebyl komplexní. Soustřeďovala se podle pravidel ekonomické efektivnosti jen na aktivity týkající se cílů pro které byla konstituována. Ve všech ostatních směrech ponechávala společnosti a jejím demokratickým institucím svobodu vlastního rozhodování – které ovšem tak jako tak ovlivňovaly zájmové struktury nižších úrovní.

Velké protikomunistické sjednocení se rozpadlo po zániku sovětského bloku, neboť Rusko i Čína se zdály být na dobré cestě k plnohodnotnému kapitalismu. Zájmová a vlivová maxistruktura se rozpustila do standardních vztahových sítí, které se zato rozbujely do celého světa. Ekonomika se vrátila ke svým ekonomickým zájmům. Zdánlivě nastal konec dějin.

Těsně před koncem milénia se však z chaosu vynořilo nové nebezpečí. Islám – na rozdíl od křesťanství – je komplexním náboženstvím, které už v době života proroka Mohameda (ale především v prvních stoletích po jeho smrti), rozvíjelo jak náboženské aspekty víry, tak jejich implementaci do politiky, ekonomiky a právní praxe. Neočekávaná desekularizace islámského kulturního okruhu v druhé polovině dvacátého století vedla k tomu, že všeobecně uznávaná víra Západem stvořených vztahových sítí byla náhle otřesena. Ekonomický utilitarismus hodnotící lidské jedince výhradně na základě ekonomické výkonnosti a procesy ve společnosti na základě jejich ekonomické efektivnosti, byl konfrontován s politickým islámem, integrujícím v sobě vlastní morální hodnoty. Ten začal utilitaristickou víru vytlačovat nikoli direktivně, ale v ekonomických střetech (islámské banky). Religiozitou islámu prosycená společnost začala vytvářet vlastní vztahové sítě a zájmové struktury nekompatibilní se západními.

Hrozba islámu ekonomické moci atlantických vztahových sítí je reálná, nedosahuje však zdaleka stupně, který svého času prezentoval komunismus. Důvod těžké alergické reakce Západu je jeho zvýšená citlivost. Až do konce dvacátého století byla páteří kapitalistické ekonomiky produkce materiálních věcí a reálných služeb. Reálná ekonomika, svázána s majetkem (pozemky, budovy, stroje), technickým know-how a vyškoleným personálem, byla stabilní svou setrvačností. Bankroty či likvidace firem měly za následek většinou obnovení výroby v jiné organizační formě, často za pomoci státních peněz (jen aby se nezvýšila nezaměstnanost!).

V protikladu k této idyle je ekonomika založená na finančních transakcích (s deriváty, dramaticky rostoucí po roce 2000) nechráněná i proti nepříliš revolučním zásahům. Pouhým přijetím zákona, který nijak neohrozí chod reálné ekonomiky (například o vyšší dani z finančních zisků) nebo omezením emisních pravomocí komerčních bank může dojít k likvidaci řady finančních domů a k brutálnímu zásahu do kariér jejich protagonistů. Tato hrozba dnes opět aktivuje rozsáhlé zájmové a vlivové struktury Západu, ve kterých hrají ženy a muži finančního sektoru zásadní roli. Akceptovanou strategií nově uspořádané obří zájmové sítě je v tomto případě zablokování demokratického pohybu ve společnosti.

Blokační strategie je přijatelná i pro velké hráče reálné ekonomiky. Svět je dobyt a ideové beranidlo demokracie nadále nepotřebné. Megakorporace odsunují výrobu do velkých celků, kde je sdílena řadou navenek si konkurujících subjektů v přísně ukázněném prostředí kontroly kvality a efektivnosti. Existence rezervoáru talentovaných svobodných chudých, kteří si nosí v tornistře maršálskou hůl a roztáčejí svou mentální energií kapitalistická výrobní kola přestala mít smysl.

Po všech ještě nezapomenutých ukrutnostech dvacátého století nelze ovšem jen tak přijít s novou totalitou. Sjednocení protikladů marxistické víry ve všemoc objektivních ekonomických podmínek a fašistického kultu jednotlivců mimořádných kvalit tvořících dějiny, však dalo vzniknout poznání, že latentní potřeba změny ve společnosti nepřekročí mez reality bez asistence kvanta nadaných jedinců – rozených vůdců. Takoví lidé hrají úlohu sněhových koulí a my ostatní jsme lepivý sníh, který se na ně nabaluje. Odstraní-li se koule, odstraní se nebezpečí lavin. Velmi ekonomické, velmi demokratické. Velmi efektivní – zvláště nahradíme-li koule osobami s talentem úhelných kamenů, které stabilizují klenby ekonomických a politických operací.

Zbývá jen jedny a druhé najít, ty eliminovat a jiným pomoci v kariéře. To není nemožné. Každý člověk disponuje jen omezeným množstvím skutečně důležitých vztahů a je součástí omezeného množství pro něj důležitých společenských procesů. Z jejich (byť nutně neúplných) popisů se dají poměrně věrohodně rekonstruovat záměry a aktivity dotyčného jedince. Minulé, ale do jisté míry i budoucí. Blíže viz například historie amerického programu PROMIS – Prosecutor’s Management Information System.

V době, kdy i trochu větší kalkulačky nabývají schopností stvořené inteligence jsou zdekapacity kterým nečiní potíže bez lidského zásahu analyzovat chování obrovského množství obyvatel planety a predikovat jejich aktivity. Podmínkou je dostatečný tok dat, kterými je počítače osudu zásobovat.

Právě realizace tohoto požadavku je triumfem ekonomického multitaskingu, při němž jedna akce slouží několika cílům. Vedlejším efektem událostí 9/11 a všech dalších teroristických aktů tak zvaných islámských fundamentalistů v posledních patnácti letech jsou zákony (přijímané většinou populace vyspělých zemí dobrovolně) umožňující požehnaný růst toku informací nejen o teroristech a extremistech, ale o nás všech. O našich společenských a ekonomických aktivitách, o našich politických názorech, našich nevěrách, našich sexuálních abnormalitách. O našem talentu, úspěších i prohrách.

Sněhové koule a úhelné kameny jsou nalézány, identifikovány, sledovány. Jejich ovlivňování probíhá zcela veřejně. Existují stipendia, postgraduální studia, zahraniční studijní pobyty. Talenty přece potřebuje jak státní tak soukromá sféra. Je obtížné a neseriózní spekulovat mimo filmové plátno a bez důkazů o metodách špinavého neveřejného ovlivňování. Ale víme, že v řadě zemí, včetně té naší, se takové praktiky provozovaly. Víme také, že se nám někdo snaží podstrčit pocit, že žijeme ve válce, kde je každý prostředek dobrý a ospravedlnitelný. Je proto možné považovat špinavé ovlivňování „koulí“ a „kamenů“ přinejmenším za pravděpodobné (i když těžko uvěřit, že by se vykonavatelé osudu zaměřili právě na pány Paroubka a Ratha).

Jak vidno, nepřítel se nenalézá jen venku, ale přímo u nás doma v kuchyni. Plíseň vzdoru už není oddělena třídní ohrádkou, ale prorůstá i do nablýskaných lednic a mrazáků. Proto obranná strategie spojených zájmových sítí pro jednadvacáté století postrádá předchozí selektivitu a ponechává veřejnému sektoru daleko méně volnosti. Tato situace přibližuje funkci nově vyrostlých struktur moci komplexní vládě nad celou západní společností.

Inaktivace klíčových jedinců ohrožujících stabilitu systému a účinná motivace osob opačné polarity je kombinována s aktivním ovlivňováním vnitřních světů neaktivované většiny. To vše se děje v navenek svobodném prostředí. Skutečně nebezpečná vzpurnost občanů je předem eliminována a zbývá jen nepodstatná a neúčinná kritika vydávaná za bezbřehou svobodu slova. Úžasné je, že vše probíhá vlastně samo. Naprosto nezáleží na tom, jaká politická garnitura je právě u moci. Ti i oni jsou příslušníci jedné a téže sítě. Ta vlastně neexistuje, ale agenti nové smlouvy jsou přitom všude. Jejich prostředky jsou neomezené. Jejich moc je závratná. Jejich rajonem je celá společnost.

V postkomunistických zemích byla uplatněna po roce 1990 strategie implantace rituálů demokracie bez ohledu na její skutečnou (ne)funkčnost. To umožnilo rychlou inovaci vztahových sítí, které převzaly část původních komunistických participantů. Nové sítě si už pak decentně pohlídaly dezorientované obyvatelstvo, aby náhodou nechtělo nastolit demokracii podle svých představ.

V Rusku byl použit podobný scénář. Sovětské vztahové sítě a jejich mocenské struktury však byly odolnější, protože starší a pevnější. Privatizace v Rusku byla mnohem větší zlodějnou a postprivatizační elita zčásti stála na pomezí organizovaného zločinu. Výsledná kombinace komunistických veksláků a všeho schopných zbohatlíků vytvořila vztahové sítě, které však nebyly schopny generovat vlivové struktury s potřebnou pozitivně motivovanou skupinovou inteligenci. Výsledkem byl chaos a propad ekonomiky.

Krize konce devadesátých let umožnila nečekaně hladký nástup Vladimíra Putina a jeho přátel do vedení rozvrácené země. Putinovi lidé byli přijati „starými strukturami” s pochopením a porozuměním mimo jiné proto, že neusilovali o likvidaci Jelcinovy sítě, ale jen ji infiltrovali. Rusko se dál zdálo být rozpadajícím se státem, který se dřív nebo později stane levnou kořistí globálních investičních predátorů. Nováčci se skrze svá pověření čile obohacovali tím, co ještě zbylo po loupeži devadesátých let. To upevňovalo jejich pozici v síti.

Putin však od samého začátku chápal roli demokracie coby trojského koně západního kapitálu a roli vztahových sítí coby dvojitých agentů. Snažil se situaci řešit omezením demokracie a vyvažoval nařízenou politickou kázeň klíčových postav ekonomiky výjimečnou svobodou při manipulaci s majetkem, přestože tím stát ztrácel obrovský kapitál, který nerušeně odcházel do daňových rájů (odhadem 100 miliard USD ročně).

Putinova šťastná hvězda zvedla světové ceny ropy a výkon ruské ekonomiky závratně rostl. Putin však podcenil dynamické tendence a autoorganizační schopnosti elitních sítí a přecenil moc svých hlídacích psů. Tygr je prostě tygr, i když ho léta dobře živíte v kleci. Ekonomičtí aktéři vždy a všude potřebují pro své letadlové hry přísun kapitálu a ten mohou dodat jen neokoloniální nadnárodní finanční instituce. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

V Rusku (především po další krizi v roce 2008) vyrostly mocné vlivově-zájmové struktury, které dnes někteří nazývají pátou kolonou. Tyto struktury Putina obklíčily a sevřely ve svých chapadlech neútočících na státní moc přímo, ale snažících se ji ovládnout skrze potichu naplánované „neodvratné” změny ve společnosti. Zvláštním objektem páté kolony se stala mladá ruská střední třída. Vnitřní světy mladých lidí jsou rodově uzpůsobeny tak, aby v nich byla svoboda idealizována. Neboť mladí jsou předurčeni k opouštění rodinných přístavů a k odhazování pout. A demokracie jim slibuje vrátit ukradenou důstojnost skrze nabídku moci a vlády nad světem. Ideálně tvárná to masa pro schopné manipulátory.

Putin se po Medvěděvově intermezzu vrátil v roce 2011 do funkce s blahosklonným souhlasem sítí. Aby nebylo mýlky o tom kdo vládne však dostal kromě ovací k znovuzvolení jako dárek také znepokojivě početné a dlouhotrvající demonstrace. Po jejich vyšumění (nebo manipulativním utlumení) se Putinova vláda stabilizovala. Urychleně však začala vypouštět balonky alternativních ideologií. Zdůrazňují se konzervativní hodnoty, morálka pravoslavné církve, oslava klasické rodiny, ruského vlastenectví, ruské poslání k záchraně světa. A také sociální bezpečnost jako protiklad k západnímu blahobytu.

Ve vyšších patrech ruské společnosti po volbách v roce 2011 ale také zesílily (od dob rozpadu SSSR neustále přítomné) tendence ke změně liberálního ekonomického pořádku. Sousedy ve stejných vztahových sítích se tak stali lidé svým zaměřením poplatní Západu a jeho kapitálu a zarytí odpůrci internacionalizace ruské ekonomiky. Moc těch, kteří nazřeli neslučitelnost příměří se světovým kapitálem a nezávislosti Ruska postupně rostla.

V aktivitách této alternativní vlivové struktury je třeba hledat spouštěcí mechanismus, který aktivoval červený stupeň protiruského alarmu na Západě. V rodící se nové studené válce ale už od počátku nešlo o akce států, ale o tlak zpanikařených zájmových sítí Západu, které toužily eliminovat ruskou nejednoznačnost. Tlak, který se tentokrát neuspokojil (jako vždy předtím) politikou drobných ústupků ve veřejném prostoru ani pokračující ruskou hrou na tržní hospodářství. Putinova okázale najevo dávaná liberální vstřícnost už rozdováděné finanční elitě zjevně nestačila.

Strategie nové války Západu proti Rusku byla založena na postupných změnách vnějších ekonomických podmínek, podvracení růstového charakteru ruské ekonomiky a vnášení cizího kapitálu do jejich struktur. Ukrajina byla – se svými už v roce 2004 aktivovanými nevládními strukturami a svými oligarchickými warlordy – mimořádně vhodná pro další úder ruské ekonomické nezávislosti. Neboť Ukrajina je pro Rusko tím, čím je oceán pro Ameriku. Nemělo ale jít o přímou politickou konfrontaci.

Do akce „Ukrajina“ byla zapojena jak Evropská unie skrze nabídku přidružení, tak USA tahající za nitky uvnitř země. Nepochybně ale také ruské vlivové struktury oddané západnímu pojetí kapitalismu. Těm nebylo nabídnuto pro zachování tváře a uklidnění ruského veřejného mínění nic menšího, než celý Krymský poloostrov. Svědčí pro to řada faktů.

Musíme se ptát: jak je možné, že Janukovič – s ruským svolením a podporou – vládl tak jak vládl? Jak je možné, že synu ukrajinského prezidenta bylo umožněno tak provokativní formou hromadit majetek a moc? Proč poté, co Janukovič jen „odložil“ podpis asociačních dohod a majdanské demonstrace byly (v prosinci 2013) v podstatě ukončeny, došlo k provokativnímu a zbytečnému zásahu silových struktur proti studentům? Jak je možné, že Rusko – před vlastním prahem – dovolilo skupině několika tisíc fotbalových výtržníků realizovat násilný a předem jednoznačně prozápadní a protiruský převrat? A co ruské promptní obsazení Krymu? Jen těžko si představit, že všechny ty logistické, politické a vojenské problémy, jejichž řešení bylo nutné k tomu, aby svůj Krym dobyli zpět bez jediného výstřelu, zvládli Rusové za necelý měsíc.

Na druhé straně pozvání Ukrajiny do EU bylo zjevným špinavým trikem, že jen pan Fulle si snad mohl myslet, že je to nevinná a čistě ekonomická záležitost. USA a státy EU nemohly věřit, že dohoda podepsaná za asistence tří ministrů v Kyjevě bude dodržena. Přesto se zjevně domnívaly, že se vše nakonec nějak urovná a neplánovaly žádné další akce.

Buď šlo o nebetyčnou hloupost amerických a evropských politiků a zcela nepřijatelné riziko, nebo tu byla neoficiální dohoda ruských a severoatlantických zájmových struktur – vy nám Ukrajinu, my vám Krym. Buď šlo o nebetyčnou neschopnost ruských tajných služeb v jedné chvíli a vzápětí o jejich naprostou excelenci, nebo bylo vše dohodnuto předem. Vy zaberete Sevastopol a my na chvíli vyhlásíme neslané a nemastné sankce. Po pár měsících bude vše zapomenuto a život půjde dál. Plány v plánech jiných plánů napsal by Frank Herbert.

Naplánovaný markýrovaný konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou se rozhořel s nezamýšlenou intenzitou díky tomu, že se do hry vložila třetí strana. Opačná janusovská tvář, latentně vždy přítomná v ruské politice. Nedefinovatelná a nevypočitatelná. Můžeme jen hádat, že se v ní spojují silové struktury s částí státní administrativy a že jim asistují někteří akademici. A dnes už i kontrole se vymykající a živelně vznikající organizace ruských patriotů. Frontová linie nezačíná u Mariupolu a nekončí pod Luganskem. Táhne se napříč Ruskem a ohnisko bojů je přímo v Moskvě.

Schizofrenní ruská strategie vůči Západu svádí k domněnce vidět v celé hře Putinovo judistické využití setrvačnosti hmoty protivníka k vlastnímu útoku. Vždyť ukrajinská krize ohromně zvýšila jeho popularitu v Rusku. Zapomenuta je pluralita a kritičnost ruské společnosti. I Gorbačov se po dvou desetiletích staví na stranu ruských patriotů!

Ve skutečnosti však konflikt na Donbasu vznikl díky o nečekané synchronicitě v záměrech a aktivitách ukrajinských protofašistů a ruských patriotů. Zájmem vlivných ekonomických hráčů na obou stranách bylo naopak konflikt omezit a zlikvidovat. To se několikrát skoro podařilo, někdo však vždy v pravou chvíli zafoukal do uhlíků.

Procesy aktivované zájmovými sítěmi Západu jsou sice nepředstavitelně mocné, ale jejich operativa má své limity. Evoluční výběr myšlenkových konstruktů je efektivní, ale pomalý a vyžaduje dobrovolný konsenzus přinejmenším hlavních hráčů, který nadto nelze oficiálně vynucovat, protože hra je o tom, že hráči neexistují.

Snahu o utišení vášní tak přebilo nové kolo, tentokrát už skutečně bolestivých, protiruských sankcí, vrcholící katastrofickým pádem cen ropy a kursu rublu. Poprvé v dějinách světa jsme svědky samostatného a na státních vykonavatelích nezávislého ataku ekonomické moci na konkrétní stát bez politického krytí. Ukazuje se přitom, že vlivové sítě Západu jsou skutečně internacionální a hlava nehlava likvidují jak ruské producenty ropy tak, skotské těžaře a severoamerické frackovníky. Žádné slitování, jen co nejefektivnější dosažení cíle. Ten se ovšem operativně změnil. Už to není výměna Ukrajiny za Krym, ani pomoc ruské páté koloně ve vnitřním boji proti akční frontě patriotů, ale snaha za každou cenu co nejvíce poškodit nyní už nepřátelskou ruskou ekonomiku jako celek.

Rusko je už teď – a to hra zdaleka není u konce – oslabeno natolik, že ztratilo naději na (snad předpokládanou) transformaci ekonomiky, která by zásadním způsobem omezila moc ekonomických struktur navázaných na Západ a zastavila dlouhodobé zadlužování firem a krvácení Ruska do daňových rájů. Putin se sice ještě dlouho poveze na vlně vlastenectví, jeho efektivní moc však patrně bude patrně postupně ořezávána a podlamována. Mírová dohoda s Ukrajinou bude nakonec dohodou ruských a ukrajinských oligarchů.

Stále však existuje i alternativní varianta. Čím více je Rusko zatlačováno do kouta a jeho ekonomika hoří, tím paradoxně vyšší sílu získává akční fronta patriotů. V prosinci bylo katastrofální zadlužení ruských firem v tvrdých měnách využito k jejich pevnějšímu uvázání se na stát, který jim poskytl půjčky. Existují informace o tom, že propadající se ruské akcie jsou opět (jako už na jaře 2014) skupovány ruskými polostátními bankami. Vlivní ekonomové (Katasonov) už otevřeně mluví o tom, že liberální směřování zemi škodí. Čím hůře, tím lépe, jen nám ještě odřízněte SWIFT, zní dnes od těchto lidí z Ruska.

O co méně je v Rusku valutových rezerv, o to více má země k dispozici tanků, raket, nukleárních hlavic a dnes také vlastenecky motivovaných občanů. Rusko není a nebude krátkodobě schopné se postavit totální ekonomické válce. Může na ní však asymetricky odpovědět vystupňováním vojenských akcí v Novorosii. A může ji využít k překopání ekonomické mapy země. Byla by to sice riskantní operace, ale řada indikátorů naznačuje, že se to možná stane. Nic však nenaznačuje jaký by měl být výsledek. Dají se odhadovat jen krátkodobá opatření – například zákaz vývozu kapitálu, omezení manipulace s valutami, centralizovaná emise rublu, plné podřízení centrální banky. Co bude dál patrně neví ani Putin.

Vztahové sítě a jejich struktury ovládají náš svět a vytvářejí systém nohshledů, leníků a šafářů. Jako obrovský polštář, který měkce a nepovšimnut dopadá na nás všechny. Když nám dojde, že dusí, je už pozdě odhrnout ho. A není jak. Neboť útok je veden podle nevyřčené strategie, neidentifikovaným vojevůdcem s neviditelným štábem.

Immanuel Wallerstein napsal před časem komentář o nebezpečném Severoatlantickém paktu. Ve skutečnosti to byla vzpomínka na idylické časy, kdy byla světová bezpečnost svěřena na jedné straně do rukou zodpovědných (protože poučených zkušeností druhé světové) západních politiků a generálů a na druhé straně ukázněným, z jednoho centra předvídatelně řízeným komunistickým funkcionářům.

Dnes Západu vládne a jeho nesmírně silné armády řídí neosobní a nezodpovědná síť promlouvající ústy nepovedených reklamních agentů v rolích politiků. Smyslem jejich života je riziko a životní filozofií obětování figur, které přestaly být výhodnou investicí. A proti našim skrytým sociopatickým vůdcům stojí skrytá neméně sociopatická fronta ruských patriotů, ve které hrají důležitou roli silové struktury. Vskutku skvělá a nadějná kombinace.

Jsme příliš líní na to, abychom registrovali drobné manipulace, nesrovnalosti ve výkladech a podvody, kterými jsme programováni a organizovaně se proti nim postavili. A nezakrývejme si, že je nás málo, protože většina prostě považuje život pod polštářem za dobrý. Rusko představuje jednu z mála nadějí pro Evropu. Jednu z mála alternativ ke komputerizované ekonomické totalitě, jejíž hradby rostou všude kolem nás.

Rusko je ovšem všechno jen ne ideál. Je plné rozporuplných procesů. Lidská důstojnost je tam podvracena pořád víc než v naší superatlantické civilizaci. Rusko však ještě stojí na rozcestí. My už ne.

Proč už nepůjdu k volbám

Nezakrývám, že je mi ruské opolčenie (domobrana) Donbasu sympatičtější než ukrajinská vláda v Kyjevě. Je to spíš intuitivní. Ti v Kyjevě prostě vypadají divně a lžou tak jednoduše, že to až uráží. A pak – nelze prostě milovat ukrajinský režim, když musíte vypínat televizi, kdykoli o něm naši nechutně „objektivní“ loutkonovináři pohovoří.

Nejsem ale nezřízený obdivovatel Putina. Považuji za jisté, že donbasští domobranci z Ruska dostávají nemalou podporu, včetně munice, výstroje a potravin. Věřím tomu, že nově nabraní dobrovolníci jsou cvičeni kdesi v rostovské oblasti Ruska. A myslím, že ruská vláda celý tento nevládní pohyb umožňuje a možná nepřímo sponzoruje.

Mám pochopení pro Ukrajince, kterým teď – pravda trochu zkratkovitě – připadá Putin jako vrah jejich dětí. Situace s Donbasem je podobná té, kterou zažili naši rodiče a prarodiče v roce 1938. Za hranicí je velký stát, velký národ, před hranicí menšina jeho příslušníků kteří kdysi vládli (nám za Rakouska-Uherska, Ukrajincům za Sovětského svazu) a kteří teď chtějí věci jinak. My jsme si to s našimi menšinami vyřídili v pětačtyřicátém. Kolikže tisíc mrtvých civilistů to bylo přesně nevím. Ale ti živí byli vyhnáni všichni. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.

Ukrajinský stát posílá na povstalce na jihovýchodě armádu. To není dobré. Civilizovaná vláda by měla umožnit obyvatelům daného teritoria odštěpení, když si to přejí – viz referendum ve Skotsku. Bohužel je pravda, že se tak většinou neděje. Neboť na sporném teritoriu se často nachází něco cenného. Na Donbasu je to třeba uhlí a břidlicový plyn. A pak – státy prostě nerady přicházejí o své území. Rusko o Čečensko, Turecko o Kurdistán, Španělsko o Katalánii a Baskicko. Ještě jednou vzpomeňme předválečné Československo a jedinou válečnou akci naší (domácí) armády, která úspěšně uhájila v roce 1918 – 1919 celistvost republiky a málem k ČSR ještě připojila půlku Maďarska.

Zásadní ovšem je, jakým způsobem ukrajinská armáda při pokusech o pacifikaci jihovýchodu postupuje. Nejsem stratég. U tankistů jsem to dotáhl jen na vojína. Ale vzpomínám si, že chytré armády vždy obležená, strategicky nedůležitá města, obcházely. Když se pak nepřátelští vojáci ocitli hluboko v týlu, bez munice a jídla, nezbylo než se vzdát. Ukrajinská armáda ale nesmyslně bombarduje Lugansk i Doněck. Používá při tom ničivé raketové systémy, které jsou z principu nepřesné. Bombardování nemá tudíž „vojenské“ důvody, je určeno výhradně k zabíjení civilistů a k dobrovolnému vyhnanství těch co přežili.

Každá válka je hrozná. Především proto, že slušné a civilizované osoby se pod hrozbou ztráty vlastního života transformují na bezohledné zabijáky. I proto hraje v každé armádě klíčovou roli kázeň. Ale i nejlépe vycvičené armády – například ta americká – mají své My-Lai. Proto je nasazení vojska v oblastech, kde nelze jednoznačně rozlišit mezi civilisty a bojovníky protivníka, kde se boj proti organizaci zvrhává na boj proti národnosti, na hraně trestného činu.

Jen zločinci se ale dopouštějí toho, že do občanské války na území protivného etnika nasazují dobrovolnické jednotky, jejichž „dobrovolnost“ plyne z nenávisti k danému etniku. Nasazení naprosto nekontrolovatelných, armádní kázni se nepodřizujících útvarů, jejichž ideologií je, že, ti co se narodili s vybranou národností prostě nejsou lidé, je nejhorší válečný zločin. Válečný zločinec je ten, kdo tuto zrůdnost organizuje, kdo takové jednotky vyzbrojuje, kdo jim dovoluje nezávisle operovat, kdo je netrestá za protizákonnou činnost. V našem případě je tímto zločincem ukrajinská vláda. Podrobnosti lze najít například zde, nebo zde.

Zločincem ale také každý, kdo činy zločince zaštiťuje a podporuje. Zatímco se na českém dvorečku do nekonečna bavíme o tom na kolik vlastně miliard nás přijdou ruské sankce, organizujeme (z peněz daňových poplatníků ovšem) kurtzarbajty a podobné nesmysly, jsou na Donbasu biti, znásilňováni a zabíjeni lidé. Civilisté. Za souhlasu a podpory vlády a státu Ukrajina. Za souhlasu politiků našich a politiků Evropské unie.

Občané České republiky nemají vzhledem k charakteru našich mainstreemových novinářů skoro žádnou možnost dozvědět se pravdu. Nemají čas trávit hodiny na internetu a studovat zahraniční (většinou azbukou psané) prameny. Jim nic nevyčítám. Ale politici vědí. Je to jejich práce, aby věděli. Vědí a v lepším případě mlčí. V tom horším případě schvalují. A proto jim vzkazuji – všem zleva či zprava – panem Stropnickým (Matějem) počínaje, přes pana Kalouska až po pana Sobotku, od pana Barrosa až po pana Junckera: už nikdy vás nepůjdu volit.

1 2 3 4