Putin a Hitler v euroatlantickém politickém folkloru

Srovnávání Vladimíra Putina s Adolfem Hitlerem se stalo módou posledních měsíců. Píše o nich Forbes, mudrují o nich bývalí ministři. Liberec vyvěšuje na radnici Putinovy portréty. Internet přetéká nepěknými oknírkovanými obrázky. Na Ukrajině dokonce vznikla pro ruského prezidenta nelibozvučná přezdívka „Putler“. Svědčí to vše v lepším případě o pokřivené logice samozvaných obránců demokracie na obou stranách Atlantiku, v horším o nestydatém politickém marketingu.

Ne, že by mezi Putinem a Hitlerem neexistovaly paralely. Hitler obsadil Porýní v roce 1936. Byť poněkud násilně, můžeme tento krok srovnat s ruskou intervencí v Severní Osetii (2008). Hitlerovým parádním kouskem ovšem bylo připojení Rakouska v březnu 1938 a obsazení československého pohraničí po podepsání mnichovské dohody v říjnu 1938. Kombinace anšlusu Rakouska a záboru Sudet má řadu společných rysů s obsazením Krymu – včetně nadšených místních obyvatel vítajících s euforií připojení k říši.

Představme si však nyní s trochou fantazie, že by se po ukončení rakouské a československé anabáze Hitler prohlásil slavným sjednotitelem Německa a věnoval se dále jen řízení země. Nezahájil by válku proti Polsku a nevtáhl do války světové další evropské země. Nenapadl by Sovětský svaz. Nezrealizoval by Křišťálovou noc (listopad 1938) a většinu německých Židů by s jejich souhlasem odsunul do Palestiny. Tento fantazií stvořený Hitler by se snad mohl srovnávat s Putinem.

Troufám si říci, že kdyby za takovým Hitlerem nezůstaly miliony mrtvol a holocaust, dožil by se stáří jako uznávaný evropský politik a velké Německo by možná v druhé polovině dvacátého století vládlo světu namísto USA. Ani obsazení Rakouska, ani diktátorská vláda jedné strany, ani Norimberské zákony totiž nepřiměly evropské velmoci k zablokování Hitlera. Ba všichni s ním jednali v Mnichově jako s váženým partnerem. V anglosaských zemích měl dlouho nezanedbatelnou řadu obdivovatelů a to nemluvím o tom, jak ho hýčkali američtí bankéři.

Na Putina však nelze nahlížet (byť s řadou zjednodušení) jako na Hitlera z října 1938, protože v našich myslích je trvale pod pojmem Hitler uložen temný darebák a zločinec z roku 1945. Proto je přirovnání Putina k Hitlerovi jen špinavý mediální trik. Ano, Putina lze odsuzovat za jeho roli v druhé čečenské válce, ve které přišlo o život několik desítek (možná až stovek) tisíc civilistů. Jenže. Druhou čečenskou válku (1999 – 2000) nezačalo Rusko, ale Čečenci přepadem ruského Dagestánu. A v době jejího začátku nebyl Putin mocným presidentem Rosiji, ale jen čerstvým předsedou vlády (od srpna 1999). Zastupujícím prezidentem se stal po abdikaci Jelcina v prosinci 1999, řádným prezidentem pak v březnu 2000.

Putinova zodpovědnost za Čečnu je přesto nezpochybnitelná. Ale to nám v Evropě a v USA až do letošního února jaksi nevadilo. Putin se stal Hitlerem až když se to našim politikům a jejich mediálním loutkám hodilo do krámu. Ať žije demokracie. Ať žije Evropská unie.

Hrobař z Hradu

Je sobota dopoledne a k dalšímu nepovedenému volebnímu představení přicházejí poslední diváci. Schyluje se k vyvrcholení volebního úsilí a herci napjatě čekají komu zazní fanfáry pro vítěze. Jedno však je jasné už teď. Ve volbách prohrála moderní česká levice. Jakkoli se ještě na začátku roku zdálo, že levicový senát, levicový prezident a všemi očekávaná povolební levicová sněmovna, budou mít konečně šanci změnit po listopadu tvrdě nastoupený kurs k diktatuře kapitálu.

Vše změnil nástup Miloše Zemana do prezidentské funkce. Pravda, už v jeho volební kampani zazněly mnohé varovné tóny. Ale všichni jsme tak nějak zvyklí, že u nás se bojuje jen do voleb a pak nastane čas usmiřování a koalic. Dalo se proto čekat, že i nový prezident, rozpálený knížecím duelem, zchladne časem ke státnické moudrosti (první Rozhovory z Lán tomu dokonce nasvědčovaly). Leč nestalo se. Z vejce se nevyklubal novodobý Masaryk, ale politický brontosaurus.

Ne, nespletl jsem se. Miloš Zeman není véčkový dinosaurous. Mezi dinosaury byly pěkně rychlé a chytré potvory a být dnes v české politice Tyranosaurus Rex, bylo by koho volit. Miloš Zeman se ale ve svém politickém comebacku transformoval na plnohodnotného komunistického brontosaura. Zázrak z Vysočiny. Těžkopádný, sebestředný, neomalený, urážející na potkání. Kam šlápne, deset let tráva neroste.

Česká pravice se léta trapně snažila udržet při životě strašidlo komunismu. Dobře živená zombie přes veškerou snahu však už skoro zašla. Miloš Zeman ji vlil sílu do svalů a barvu do tváře. Ano, tak vypadali, tak nám padesát let vládli. Opilí mocí. Není už třeba vytahovat staré týdeníky a dokola pouštět Jakešovy projevy. Stačí když se kamery zaměří na pražský Hrad.

Zatímco pro pravici slouží prezident jako příklad levicové zpupnosti (ale pozor, pan Babiš se mu možná brzo vyrovná), pro moderní levici je tragedií. Hrobař je v tom pravda vždy trochu nevinně – nejdřív musí být mrtvola a pak se kope hrob – ale Zemanův rukopis je na likvidaci přízně voličů pro levicové strany jasně patrný. A to včetně strany, které propůjčil své jméno. Těžko najít více zpackanou volební kampaň.

Zdaleka největší újmou však trpí sociální demokracie. Tuto stranu, která dobrovolně ze svého středu (skoro) vyloučila jediného perspektivního vůdce, která nebyla schopná zformulovat jasnou levicovou vizi světa, která se neupřímně snažila aby se vlk (kapitál) nažral a koza (nemajetní občané) zůstala celá, blesk v podobě nového hradního pána definitivně rozštípl a zbavil akceschopnosti.

Je ironií, že nejméně se Zeman pod kůži dostal komunistům. Snad proto, že ještě pamatují, jak s takovými „osobnostmi“ jednat. KSČM sice přežila test krajského vládnutí bez ztráty květinky, její nástup do Strakovky už není pro levicově orientované voliče tabu, ale přece jen – hodit do urny její lístek? Na to musí být povaha nebo velké rozhořčení.

Sečteno podtrženo: neschopnost levice na fenomén Zeman reagovat adekvátně jednadvacátému století, připravil ji o tři až pět (to v případě, že se Zemanovci nedostanou do sněmovny) procent hlasů. Nemuselo se to stát, pokud by sociální demokracie byla moderní politickou stranou a ne slepencem regionálních zájmů. Energicky odmítavý a kritický postoj vůči Zemanovi by jí ubral hlasy, ty by ale nepřišly nazmar – dostaly by je jiné levicové strany. Odliv středových voličů, kteří nejsou schopni tolerovat zemanismus části ČSSD, k novým hvězdám českého politického nebe však může zvrátit celý výsledek voleb. Uvidíme už za pár hodin.

Praha 26.10.2013, 11:11

Lidská důstojnost jako politický program

Tak jsme se konečně dočkali. Neschopná pravicová vláda zaslouženě úpí v propadlišti dějin a před námi se otvírají netušené perspektivy. Perspektivy čtyř let s neschopnou levicovou vládou. Vedenou stranou, která se musí ohlížet až na Hrad, aby našla schopného vůdce. Pokolikáté už si vlastně klademe otázku koho volit?

Snad jsme nejistí, protože žijeme v tak převratné době. Vše pevné se roztéká do slizu nicoty. Ledy se lámou a řeky vymílají nová koryta. Globální ekonomický moloch drtí pod svými tlapami vše morální a lidské. Člověku je souzeno bezmocně přihlížet. Nebo se odvrátit a soustředit na to málo, co ještě není zasaženo snětí – na rodinu, knihy, zahradu, dobré jídlo a pití. Na lásku.

Skutečně jsme na tom tak špatně, že můžeme ve volbách vybírat jen z menšího nebo většího zla? Není to náhodou tak, že někomu prospívá, když se lidé vracejí ke kořenům a přestávají být obtížným hmyzem? Hmyzem, který se jen plete do cesty a nabourává tak hezky promyšlené plány. Plány v plánech jiných plánů.

Je mnoho cest jak usměrňovat lidský pohyb do hlubokých koryt pasivity. Ale není nad zářné příklady vyprávěné formou reality show. Co mají společného hnutí Occupy Wall Street a Holešovská výzva? Přece poučení o tom, že systému je nemožné a zbytečné se protivit! Že ten kdo se protiví, v lepším případě neuspěje, v tom horším bude potrestán dluhy a žalobami. Mediální guruové, kteří pro nás laskavě interpretují svět, jaksi nevědomky (ale synchronizovaně, pane Jungu) zapomínají, že ani Occupy, ani Holešovská výzva nikdy nemohly uspět prostě proto, že byly nesmyslně vymyšlené. Stejná stigmata nesou teď některé předvolební programy. A výsledkem těchto příběhů bude jen další bouchnutí zavíraných dveří: alternativy nět!

Žijeme v rituální demokracii, která dbá velmi okázale na všechna pravidla, ale jen proto aby je v skrytu, naprosto neokázale, ale o to víc brutálně, potlačovala. Nicméně právě v tabuizovaných rituálech, které (zatím) nemohou být pominuty, leží ostrůvek naděje na změnu. Chceme-li dnešní systém změnit, nahradit něčím lepším – aniž bychom v procesu změny rezignovali na demokratické principy – musíme k tomu použít politickou stranu s ideologicky zakotveným, okamžité módě nepodléhajícím programem.

Sudičky české politiky (na čí výplatní listině bychom je asi našli) se usnesly, že vytváření nových stran nemá smysl a naději na úspěch. Co však jiného však může být odpovědí na blažené chrochtání sociálně demokratického prasátka či vytí komunistického tyranosaura, který se dal na vegetariánství? Co pomůže odstranit pravicové zdechliny, co ukončí dvacetiletou spirálu opakujících se hesel o ráji na zemi, který už brzo potká ty poctivé a přičinlivé?

Sudičky praví, že nastal soumrak bohů a ideologií. Za pomoci pseudovědy, která rozbourala hradby náboženských hradů, byla zpochybněna Boží existence. Lidským duším trpícím alchymistickým strachem z prázdnoty, pak byla do ještě krvácející rány po vyoperovaném cítění božského, implantována víra, že nabytí bohatství je účelem lidského konání. Svět ovládlo nové dogma kapitálu. Vše je převáděno na kvantifikovatelné ukazatele, kvalita člověka závisí na jeho ekonomických výsledcích, štěstí je definováno jako ekonomický úspěch.

Bylo by zavádějící považovat touhu po návratu do dělohy sociálního státu za prvotní a postačující důvod k odporu vůči establishmentu, který toto nové dogma sdílí. Kompasem, kterým je se řídit za soumraku, se ale může stát dlouhodobá touha lidských jedinců po vlastní důstojnosti. To je základ všech utopických snů. To je společný jmenovatel sociálních hnutí, i těch, které se posléze zvrhly v její pravý opak. Ztráta důstojnosti je pravým důvodem blbé nálady, kterou nám přinesl Václav Havel. A naopak, uspokojení touhy po důstojnosti je důvodem úspěchu Miloše Zemana. Neboť on ji nabídl těm, kterým se dvacet let – nejdřív skrytě, dnes už otevřeně – říká, že jsou méně než nic.

Co znamená lidská důstojnost? Je to jistota, že máme, kde bydlet, že máme co jíst dnes a budeme mít zítra. Je to život bez strachu z nezaměstnanosti. Je to možnost rozhodovat o své budoucnosti. Je to svoboda mluvit a jednat. Je to možnost podílet se na řízení věcí společných věcí. Je to pocit, že žijeme jako rovný mezi rovnými. Je to vědomí, že nás někdo potřebuje a stejně tak, že je tu někdo, kdo se o nás postará, budeme-li bezradní, bezmocní, okrádaní, ohrožovaní, nemocní. Je to hrdost na naši rodinu, město, vesnici, region, stát. Je to zadostiučinění, když cítíme, že jednáme správně, když se za sebe nemusíme stydět, když prospíváme lidem kolem sebe, že jim dáváme kus jejich důstojnosti.

Smyslem našeho politického konání musí být postavit hráz proti aktivitám, které přetavují složitou a mnohovrstevnatou lidskou společnost na tvárnou hmotu z níž ekonomika ždímá své zisky. Hráz proti těm, kteří za pomoci rozsáhlé mediální sítě chtějí ovládat armádu závislých a ještě závislejších otroků. Utilitarismus zisku zužující posuzování jednotlivce jen na ekonomická kritéria, je však jen zástěrkou nového řádu věcí veřejných. Protože skrze rozvrstvení lidí hodlá ekonomická elita dospět k věčnému a stále z plamenů se rodícímu cíli. K cíli, kterým je moc. Neboť teprve skrze moc nabývá tato kasta nadlidí důstojnosti své. Tím, že ji krade ostatním.

Ideologie moci skrze ponižování postrádá duchovní transcendenci a pokoru. Staví sice člověka mocného (rozuměj bohatého, neboť jen ten je hoden toho jména), na boží piedestal. Je však dobrá tak pro inteligentní a technicky zdatná zvířata, neboť pro ty je dobré vše, co uspokojuje libido.
Už Ježíš proti ideologii moci postavil imperativ důstojnosti pro všechny. Ti, kteří se snaží ten starý křesťanský blud podporovat, jsou prohlašováni za idealisty a snílky. A nutno říci, že to ani není propagandistický trik, neboť někteří jimi opravdu jsou. Jejich představy o vládnutí by nepřežily ani první noc po volbách.
Všepronikající idea lidské důstojnosti je však mocným nástrojem, jehož aplikace na současný svět může vést k naprosto racionálním opatřením přinášejícím lidem naději na lepší život. Neboť lidé mají právo podílet se na výkonu veřejné moci. Mají právo na to, aby jejich volení zástupci vykonávali svoje funkce správně a neúplatně. Mají právo si osoby které je zastupují prověřovat a také je odvolávat.

Těmto právům však logicky musí předcházet právo na pravdivé informace, o které jsme systematicky připravováni. Toto právo nemohou zajišťovat soukromé zdroje, ale jen fungující veřejnoprávní instituce. Jak nám ale dnes televize a rozhlas mohou přinášet pravdivé informace o lidech, které jsme volili, když je tito lidé kontrolují a ovládají?

Kapitalistická ekonomika je nenahraditelná, protože její alternativou je jen totalita spojená se ztrátou svobody, základního to předpokladu důstojnosti. Ekonomické procesy však přirozeně vedou k nespravedlivému rozdělování zisku, ve prospěch bohatých. Máme právo tuto a další nesrovnalosti napravovat prostřednictvím daní a přerozdělování. Máme právo vyžadovat, aby těm kteří pracovat chtějí, byla práce poskytnuta. Pokud to nelze prostředky soukromé ekonomiky, musí ji zajistit na náklady ekonomických subjektů stát či samospráva.

Je lež, že stát může způsobit ekonomický růst. Pokud už ano tak jedině tím, že se zadluží a z nás všech udělá rukojmí finančního kapitálu. Máme právo takový postup odmítnout stejně jako máme právo právo odmítnout opakované tunelování státu financováním zkrachovalých podnikatelů a bank.
Důstojnost pro všechny znamená ale také důstojnost pro bohaté, které ve jménu lidskosti obíráme o část jejich příjmů. Musíme jim proto zaručit, že jejich peníze nebudou vyhozeny oknem a budou vydány s péčí dobrého hospodáře. Musíme jim zaručit, že se budeme starat i o jejich potřeby, o potřeby jejich firem a společností.

Stáří a nemoci jsou jednou z důležitých příčin ztráty lidské důstojnosti. Nelze se starat o staré a nemocné na komerční bázi, protože jak sociální, tak zdravotní pojištění jsou mimo jiné dalším nástrojem k přerozdělení zisků z ekonomiky ve prospěch méně majetných. Pojistná plnění se ale také nemohou beztrestně rozplývat ve státním rozpočtu. Je nutné mít pro tyto účely veřejnoprávní instituce, jejichž vedení si budeme volit my sami.

Toto a mnohé další si mohou čtenáři najít v modelovém programu nové politické strany, který jsem se pokusil stvořit. Program si pochopitelně nedělá nárok ani na úplnost ani na neomylnost. Má posloužit pouze jako ilustrace toho, že právě jen dlouhodobě působící politická strana s komplexním programem a jasnou ideologií může jako jediná mít šanci – možná ve vzdálené budoucnosti – změnit podmínky, ve kterých žijeme. Zajisté nezmůže nic v těchto předčasných volbách, ale mohla by třeba posloužit ve volbách příštích. Jinak jen těžko pochybovat, že i ony budou pro některé z nás neřešitelným rébusem.

Rituály demokracie

Kdyby existoval slovník zprofanovaných, zneužívaných a znásilňovaných pojmů, slovo demokracie by se v něm vyskytovalo na čestném místě. Sluší se proto informovat čtenáře předem, že pod tímto chameleonským pojmem mám dnes na mysli způsob řízení věcí veřejných, aktuálně aplikovaný od Portugalska po Slovensko. Způsob, který je mimo jiné charakteristický až pedantským dodržováním řady pravidel, jejichž smysl (byl-li kdy jaký) se dílem přežil, dílem byl zapomenut, dílem převrácen z nohou na hlavu.

Tato demokracie je vládou zastupitelských elit, které ale žádnými elitami ve skutečnosti nejsou. Nezastupují voliče, kteří pro ně hlasovali, ale ty, kteří jsou schopni dobře zaplatit. Tato demokracie dbá formálně na svobody občanů, ty jsou však reálně tvrdě omezeny mantinely jejich ekonomické situace. Panuje též jakási formální rovnost, spočívající snad v tom, že i s miliardářem může obyčejný člověk jednat vestoje. Nikdy však nebude schopen najmout a zaplatit jeho právníky, lékaře či jeho mediální služebnictvo. Nejsme si rovni už ani před Bohem, protože i mystickou víru v něho jsme zaměnili za politický rituál. Jsme tříděni a zařazováni do kastovní hierarchie výlučně podle ekonomické užitečnosti. Nedostatečně užiteční se propadají mezi nedotknutelné a je jim zákonem vypočtena almužna. Nebo také ne. Soucit, pochopení, lásku k bližnímu tato demokracie nezná – nepatří mezi operace přinášející zisk.

Deformace naší psychiky podle zásad podvojného účetnictví vede ke ztrátě hrdosti, ke ztrátě důstojnosti. A v tom jsme si opravdu rovni, neboť lidskou důstojnost ztrácí jak utlačovaní, tak utlačovatelé. Absence důstojnosti lidi degraduje z božského piedestalu zpět do libidinózního světa přírody. Jakkoli není toto zavržení vždy artikulováno vědomě, o to víc bolí.

Ve snaze překonat depresi z vlastní dehonestace ve veřejném prostoru budujeme soukromé enklávy existence oddělené vysokými zdmi. Za nimi pak můžeme imitovat bez zábran všechny dobré vlastnosti, které jsme venku museli odhodit. Stáváme se znovu lidmi. Nesnáz je v tom, že zdi, kterými jsme ohradili své soukromí, nás sice ochraňují, ale také nám zabraňují dění venku sledovat a ovlivňovat.

Právo vybírat si demokraticky své zástupce je na nic, vylezeme-li ze své díry jen jednou za čtyři roky a oslněni přemírou politické reklamy vyrazíme do volebních místností rozhodovat a vládnout. Správné rozhodování je založeno na správných informacích. Ty však dnes neodlišíme od těch dobře zfalšovaných, jakkoli se lidský druh pyšní schopností vybírat i ze zpráv deformovaných a neúplných intuitivně pravdivé jádro. K tomu je však nutná neustávající pozornost a zájem o veřejné dění, neboť ani naše intuice nevaří z čisté vody.

Absence zájmu občanů o politiku, nahrazení skutečné vládnoucí elity hordou loutek a neochota mocných v zákulisí převzít otevřeně politickou odpovědnost (protože to nenese žádný zisk) vytvářejí společně mocenské vakuum, produkující chaos a nevládu. Chaos, který nás při občasných návštěvách veřejného prostoru tak šokuje a z jehož existence obviňujeme všechny ostatní, jen ne sami sebe.

Politici – poprvé od dob císaře pána sami bez kvalitních úředníků – jsou bezradní, nazí, hloupí a neschopní. Země dosud řízena špatně už není řízena vůbec. Vrší se chyba na chybu. Ani zadlužování státu, které dlouho záplatovalo rozpadající se oponu, na kterou jsme před dvaceti lety namalovali obraz lepších zítřků, už nepomáhá.

V této době politických povodní přicházejí převtělenci – někteří kradmo, někteří s fanfárami. Mají společné to, že přinášejí jednoduchá a spásná řešení našich problémů. Občané jásají. Avšak předčasně. Neboť společným jmenovatelem návštěv ze záhrobí je rozklad. Rozklad rituálů demokracie, o kterých sice moc nevíme k čemu jsou, které by však ještě mohly posloužit ke stavbě nové budovy. Neboť tu starou už opravit nelze.

Nová stavba musí respektovat skutečnost, že společnost i jednotlivci ji tvořící jsou jiní, než ti, kteří před více než dvěma sty lety stavěli budovu původní. Nová stavba musí být pevností chránící nás před běsem globálního ekonomického tyranosaura. Její budování nebude jednoduché, bude to stát hodně slz a potu a dřiny, často bez naděje. A především: budou k tomu potřeba ruce těch, kteří jsou dnes zalezlí za zdmi svých soukromých prostorů a prostůrků.

Přesvědčit k práci, námaze a riziku tuto po mejdanu devadesátých let spokojeně dřímající většinu, dnes nelze. Ale snad někdy v budoucnosti ano. Ovšem připraví-li nás převtělenci o ony zprofanované demokratické rituály, nebude možno nový dům postavit vůbec. Dokud se dodržují rituály, byť se jejich smysl vytratil, žije naděje. Proto je musíme hájit a nedat se obelhat vidinou pečených holubů, které nám nabízejí za cenu zavřených očí.

Je to stále stejné. Dravci jménem dav předhodí zdechlinu geniální akce, ten ji mlaskavě zlikviduje a jme se s plným břichem relaxovat. Pak přijde série těch pravých, nenápadných, dobře cílených změn. A až se probudíme, bude veta po zbytcích svobody, rovnosti a bratrství, na které nás ve šťastných devadesátých nalákali.

Jedna z mnoha her, určených k boření rituálů demokracie, se právě hraje na Pražském hradě. Nejde o to, že přímá volba změnila prezidentovy možnosti, to je jen šalebný argument, které nás má odradit od podpory prvků přímé demokracie. Miloš Zeman by postupoval v dané situaci stejně, byl-li by zvolen sněmovnou. Oříškem k rozlousknutí není ani podpora či nepodpora sociální demokracie nové vládě – vždyť opozice nemá ve sněmovně většinu a ani David Rath by nepomohl Rusnokovi k vítězství. Bez přeběhlíků. Problémem není ani Fischerův stroj na peníze, to už je jen komediální přídavek k dramatu, ba ani rozhodnutí Nejvyššího soudu vyviňující tři mládence z pece ohnivé.

Podstatné je, že vláda, stvořená vůlí jednoho člověka, bez toho, že by se prokázala důvěrou volených zástupců občanů této země, se fakticky ujala řízení země. Jakkoli jsou dnešní poslanci neschopní, je nutno kvůli budoucnosti trvat na jejich právech rozhodnout o tom, kdo bude tuto zemi řídit. Není to však zvůle Miloše Zemana, co nás musí provokovat. Ten jen využil skuliny, která vznikla nekvalitní prací tvůrců české ústavy a kterou „zákonodárci“ od té doby nenapravili. Nebo napravit nechtěli?

Proč se alespoň teď Sněmovna urychleně nesejde a neodhlasuje zákon (patrně by nemusel být ani ústavní), že každá nová vláda se může nastěhovat do Strakovky až když získá důvěru parlamentu? Není to náhodou proto, že neúplatní představitelé naší skvělé demokracie čekají, jaké prebendy jim Rusnokova vláda nabídne za jedno zdvižení ruky?

Volili jsme poslance, volili jsme prezidenta. Ale ne prezidenta vládnoucího mocnou rukou, ale osobu, o které nás dvacet let přesvědčovali, že je určená jen ke kladení věnců a k novoročním projevům. Dle rituálů demokracie jsou mocnými a za stav státu zodpovědnými osobami poslanci. Tito lidé se však momentálně zabývají tím, jak vykonat vendetu na prezidentovi, který na ně udělal dlouhý nos, místo aby vyloučili ze systému zadní branku otevřenou ekonomickému fašismu. Zadní branku, kterou nám zbrojnoši byznysu pronikají až do kuchyně. Stačí se podívat na curriculum vitae nových ministrů a na lidi, které si tito uzurpátoři moci přivádějí do svých úřadů.

Není patrně náhodou, že česká ústavní fraška vrcholí právě v době dovolených. Přesto je s podivem, proč strkají hlavu do písku i alternativní iniciativy, které samy sebe pasovaly na husy demokracie. Proč na poplach neštěkají skvělí médiální psi? Proč se všichni raději věnují migrénám paní Nagyové? Máme vlastně vůbec ještě šanci kdy se vyvléci se ze sametových řetězů objímačů stromů?

Publikováno v Britských listech 17.07.2013