Proč?

Volební čas je už tradičně předurčen úvahám o preferencích stran a jejich ismů. Letos se tato tendence v české kotlině násobí jako ozvěna díky tomu, že předvolební čas trvá už rok. A evergreenem hlubokomyslných analýz na levici je jako vždycky – na úbytě zacházející levice. Dlouho jsem se těmi úvahami jen rozčiloval. Až jsem se rozhodl sám jednu napsat, abych mohl rozčilovat ostatní.

Nepředkládám své vývody jako volbu jedině možnou. Žádný jednotlivý komentář není s to postihnout plně realitu. Může existovat řada i zdánlivě protichůdných názorů, které přesto vyhovují kritériu věrného popisu skutečnosti kolem nás. Společenské vědy mají v tomto směru podobné problémy jako kvantová fyzika. Tu i tam je možno rozvinout alternativní dílčí teorie, z nichž každá přináší v něčem nový a přínosný úhel pohledu, aniž by si dělala nárok na úplnost nebo se vydávala za jediné náboženství. Na komplexní teorii už naše inteligence nestačí.

Jakmile totiž procesy přesáhnou určitou úroveň složitosti a stejné příčiny spějí k různým následkům, stává se věda založená na myšlenkách artikulovaných řečí nedostačující ke komplexnímu popisu reality. To neznamená, že realitu nelze pochopit, jen to, že vhled nelze jazykem vědy adekvátně sdělit. Rezignujeme-li na vědeckou komunikaci, můžeme akceptovat staré dobré metafory, analogie a fikce. Ty mají ve světě intuitivního uvažování větší vypovídací schopnost než strohá racionální logika. Vzdáváme se tím možnosti ukončit vítězně diskuzi úderem věčné pravdy — ale činíme tak se snahou pochopit celek alespoň z části. Už samotné pojmy levice a pravice jsou příkladem toho, že nevystačíme s přesnými definicemi. Paradoxně je výhodnější spokojit se s mlhavým vyjádřením podstaty. S tímto vědomím můžeme říci, že pravice prezentuje řízení lidských věcí (politiku) způsobem, který vyhovuje bohatým, levice těm, kteří bohatství nepobrali. Pravice preferuje individualismus, skoro neomezenou svobodu jednotlivce a právo ovlivňovat věci nejen podle počtu hlav, ale také podle moci a majetku, kterými jsou hlavy nadány. Levice zdůrazňuje rovnost lidských bytostí a z toho vycházející solidaritu bohatých s chudšími. Pravice vyznává zákon pomož si sám a bude ti pomoženo. Levice historicky akcentuje kolektivní praktiky, protože je úspěšně používala při přetlačování se v minulosti. Kulturní pravice se kolektivních praktik děsí, (pokud je zrovna nevyužívá).

Demokracii atlantického střihu můžeme lecos vyčítat. Neupřeme jí však, že ctí zásadu jeden volič – jeden hlas. Levice by měla za takových poměrů vlastně vždy přesvědčivě zvítězit. Nebohatých je totiž z podstaty vždy víc než bohatých. Vítězství by jí mělo pojišťovat narůstají množství notoricky chudých důchodců. Ale není tomu tak. Pravé a levé strany se mezi sebou přetlačují, investují miliony (možná i miliardy), aplikují vědecký marketing, zvou si americké poradce. A nic se nemění, poměr hlasů je pořád stejný — padesát na padesát. Proč?

Je pravda, že jen jedna strana v tomto státě má za předsedu Jiřího Paroubka a to jí připravuje o nemalý počet hlasů. Je pravda, že levice je stále spojována s neblahým reálně socialistickým experimentem (na druhé straně však je reliktem socialistických časů velký počet občanů volících komunisty). Ať tak či tak, není sporu, že část zaměstnanců a důchodců je na straně pravice, na straně bohatých. Jejich práva jsou pošlapávána, jejich platy v krizi nerostou, oni sami se třesou před nezaměstnaností — a volí, volí ODS či TOP 09. Proč?

Řada zaměstnanců i drobných živnostníků (hlavně ti mladší) se nepovažují za ohrožené roztahovačností bohatých. Nevadí jim zvětšující se koncentrace majetků a korupcí podporovaná moc horních deseti tisíc. Ba naopak, oni doufají, oni se těší, že se jednou dostane i na ně, že to právě oni mají v tornistře maršálskou hůl. Touhu mladých ročníků stimuluje mohutný tlak reklamy, která nezná vyvolených, pokud nemají na nákup nového auta nebo na dovolenou v Thajsku. Jen praví muži a pravé ženy si užívají nově postavených 4+1 s namíru vestavěnou kuchyní, vířivou vanou v koupelně a HD televizí v obýváku.

Někteří sociálně demokratičtí politici se snaží tomuto handicapu čelit tím, že se okázale předvádějí ve společnosti bohatých přátel a na tato setkání přijíždějí výkonnými sportovními auty a motocykly maje na zadním sitzu krásné dívky s kabelkou od Vuitona. Snaží se tak naznačit po úspěchu prahnoucí generaci, že i u nich je možné skoro vše. Málo však platné, dělnický původ jim čouhá z bot a těžko koho přesvědčí, že soc dem zlatá stezka také vede na vrchol. Nikdo z nich ani z jejich hlubokomyslných koncipantů volebních programů neuhaduje, že vada je jinde.

Vada je v tom, že kulturní levice netvoří, levice jen opravuje a příštipkaří. Pravice má své hrdiny, kteří staví chrámy bohatství (a beznaděje) – obří nákupní střediska a obří automobilky. Hrdiny, kteří silou intelektu dolují miliony z burzovních obchodů. A to nás přitahuje, to obdivujeme. Neboť člověk se narodil proto, aby tvořil nebo se na tvoření podílel. Ti co opravují, záplatují, paběrkují — ti nepřitahují. Někde v hloubce vnímáme, jak negace tvořivého pokroku odpuzuje.

Nebylo tomu tak vždy. Nezcivilizovaná levice se ve dvacátém století rozmáchla k tvůrčímu činu, který měl být největší v dějinách. To, že olbřímí experiment dopadl tragicky, je známá historie. Můžeme však jemu díky sledovat, jak byli tvořiví levicoví diktátoři populární a jak za ně a pro ně byli lidé ochotní obětovat vše — i životy své a svých blízkých. Současná levice opravující vady kapitalismu nemůže nabídnout nic než zrušení poplatků u lékaře. To sice potěší, ale nenadchne.

Tento svět je možná na pokraji obřího kataklyzmatu. V ekonomice nekontrolovatelně bují nádor finančního kapitálu, surovinové zdroje se tenčí a produkty našeho metabolizmu zaplavují souše i oceány. Že se nenajdou pravicoví vůdci schopní vést lidi k alternativní budoucnosti je pochopitelné. Každá alternativa totiž představuje hrozbu delokalizace nahromaděného majetku, jehož vysoká koncentrace je jedním ze zdrojů problémů. Nechce se ale věřit, že by se nanašli levicoví hledači cest. Proč?

Máme mnoho levicových alternativ. Někteří lidé prostě milují underground. Máme mnoho levicových politiků, kteří mají před volbami plnou hubu lepších budoucností – které jsou po volbách k nerozeznání od pravicových vizí. Překvapí však inteligentní a vzdělané osobnosti (Wallerstein, Valach), které nejsou schopny vyplodit nic než naivní představy o příštím světě, ve kterém nějakým marxovským kouzlem vzniknou podmínky pro to, aby lidé převzali vlastnictví výrobních prostředků a řízení podniků do svých rukou. Lidé, kteří brilantně analyzují to co bylo, kriticky zklamou, když mají predikovat co bude. Proč?

Pravicová odpověď bude znít: protože současnost je sice nedokonalá, ale nejlepší z možných. Mám hlubokou nedůvěru k tomu nejlepšímu z možného. A myslím, že chyba levice nespočívá v tom, že alternativa neexistuje. Tragedie levice je v tom, že trvale špatně interpetuje současnou fázi vývoje lidstva. V souladu se svým historickým údělem opraváře kapitalismu se totiž domnívá, že ke stroji existuje opravárenský manuál. Jinak řečeno, že ekonomické procesy v současné společnosti jsou popsatelné a predikovatelné. Že může nastoupit opravárenský tým — získavše oprávnění ve volbách — a seřídit stroj, který nezodpovědná pravice polámala.

Svět globálního lidstva se svým ekonomickým metabolismem se ale daleko víc podobá živému superorganismu než popsatelnému stroji. My všichni jsme jeho buňky. My – fyzické a právnické osoby, dohromady něco kolem patnácti miliard. Jsme buňky, které jsou se systémem už natolik svázány, že nemůžou z probíhajících dějů hromadně vystoupit. Buňky, které si svou roli neuvědomují, a právě proto mají vysoký potenciál zařadit se automaticky na místo jim určené (autopoesis) a participovat na složitých hierarchických strukturách globálního molocha. Na strukturách, v nichž probíhají procesy, jejichž komplexní chápání je nad naše intelektuální možnosti.

Občas pravda dokážeme zachytit určité vlákno a chvilku předpovídat správně průběh děje. To v nás podporuje iluzi, že cosi řídíme, ovládáme. Nechápeme, že ve skutečnosti máme co dělat s živoucím objektem, který na změněné podmínky reaguje nejen změnou chování, ale také změnou struktury. Jinými slovy, že máme co činit s něčím, co disponuje obrovským vývojovým potenciálem. S něčím, co ani náhodou nemá v genech volnost, rovnost a bratrství.

Procesy probíhající v lidském společenství jsou daleko od rovnovážných stavů (ne vždy tomu tak bylo) a toky energií v systému jsou tak vysoké, že jeho celková dynamika nedovoluje jednoznačně předpovědět jeho budoucí chování. V zásadě ne proto, že nemáme dostatek znalostí, ale prostě proto, že vysoce nerovnovážné systémy mají tendenci přeskakovat z jednoho stavu do jiného nepředpověditelným způsobem. Takové jsou zákony chaosu, zákony matematiky komplexity.

Pravicový přístup je s představou chaotického souboru procesů komplementární. Autoregulační mechanismy a automatismus, kterým buňka určuje své místo v systému, nejsou v protikladu s ideou volného trhu a individuálního podnikání. Akceptací autopoetického světa však negujeme levicovou možnost změnit úspěšně dění prostřednictvím opravárenského sociálního inženýrství. Lidé tuto beznaděj levice vycítili. Lidské uvažování má i jiné cesty než metody vědeckého poznání. Není důležité zda vhled je realizován na základě racionální analýzy nebo intuitivní úvahy. Důležitý je pocit, který rozhoduje koho volím.

Někde v pozadí levicového uvažování je tu ovšem stále idea změny systému jako takového. Jakýsi novodobý poučený socialismus s lidskou tváří a kapitalistickými vlastnickými vztahy. Ale i ona nevyřčená idea naráží na nezničitelnost vztahů a procesů, které vytvářejí současný svět. Jsou založeny na charakteru lidských bytostí. Společenské stavby se tak nevyhnutelně hroutí a pracně vyklučená džungle se vždy vrací a prorůstá trosky velkolepých snů. V tomto směru není alternativy. Dokud nepochopíme, že místo Marxe a Engelse je tu Prigogin a Maturana, nemá levice naději stát se adekvátním protivníkem pravice, jejíž ideje jsou přirozeným rozpoznáním a přetlumočením zákonů džungle současného světa.

Publikováno v Britských listech 12.04.2010

Jsme jen buňky v dračím těle

Užíváme si ještě plnými doušky ekonomické krize, ale už optimisticky nasloucháme hlasům věštícím lepší časy. A proto přehlížíme informační hodnotu té performance, kterou žije mediální scéna už celé dva roky. Lidskému druhu vyslané unikátní poselství se pomalu a jistě stává další promarněnou šanci. Dalším stupněm na schodišti do pekla, kterému říkáme pokrok.

Ve své pýše nejsme schopni popsat a pochopit – natož pozitivně ovlivnit – realitu vlastní existence. Vnímáme příběh lidstva jako soubor popsatelných procesů s uchopitelnými příčinami a předvídatelnými následky. Lidské pospolitosti ale nejsou podobné složitým – nicméně poznatelným – strojům majícím volant a řadící páku. Jsou to živoucí superorganizmy. Vyvíjejí se a přizpůsobují. Předvídají a plánují. Stárnou a umírají. A vůbec – mají spoustu práce a moc je nezajímá co si buňky jejich těl vymýšlejí.

Termit není inteligentní. Termití pospolitost ano. Dokáže budovat úžasné několikametrové stavby s komunikačními tunely a plantážemi hub. Hnízda, která jsou vybavená promyšleným větráním a je v nich udržována konstantní teplota a vlhkost. Za tento zázrak přírody může jev spontánní organizace. Každý prvek termitího superorganizmu odpovídá na vnější podněty specifickou reakcí. Informaci o tom posílá ostatním a pozměněné poselství se k němu po čase vrací a zpětně ovlivňuje jeho chování. V živé síti příčin a následků se vytváří množství cyklických smyček vzájemného ovlivňování. Díky zpětnovazebným interakcím se samovolně formuje dynamická hierarchická struktura prvků v pospolitosti, vznikají pravidla určující informační a energetické toky a formuje se (snad) něco nehmotného, co můžeme nazvat vědomím celku.

Spontánně organizované celky živých organizmů disponují novými překvapivými vlastnostmi. Díky vysoké proměnlivosti mohou reagovat na vnější podněty nejen změnou chování, ale i změnami struktury. Jejich reakce jsou tak v jistém smyslu analogické evolučním změnám. Mnohem podstatnější však je, že inteligence superorganizmu (vztaženo na jeho tvořivé a adaptační schopnosti) je mnohonásobně vyšší než inteligence množství neinteragujících jedinců.

Lidem je tendence organizovat se do větších celků vlastní od nepaměti. Máme tlupy, rodiny, kmeny, armády, státy, říše. Také obchodní společnosti trefně zvané právnické osoby. Všechny vykazují některé vlastnosti superorganizmů – nelze u nich odvodit vlastnosti celku z vlastností částí, mají cosi jako pud sebezáchovy či vlastní metabolismus. My sami o nich často mluvíme a uvažujeme v pojmech živých bytostí. Mlčky však předpokládáme, že každý takový celek má někde své lidské organizátory, vzniká a existuje podle jejich vůle a plánů. Tak nám velí pýcha pánů tvorstva.

Lidská společenství byla skutečně dlouho malá, s příliš přehledným množstvím zpětných vazeb, jejichž efektivní ovlivňování se nevymykalo vůli schopných jedinců. Možnosti spontánní organizace byly též limitované existencí pevných struktur – nábožensky podmíněných kast či dědičně vládnoucích rodů. Proto byl jev spontánní organizace v lidském sociálním prostoru dlouhou dobu přítomen jen okrajově. Klima příznivé vzniku velkých samovolně organizovaných celků nastalo na obou březích severního Atlantiku v pozdním středověku. Nástup reformace obnažil v křesťanství od počátku latentně existující vědomí rovnosti lidských bytostí bez ohledu na původ a postavení. Fenomén nové kapitalistické ekonomiky přetavil majetek v moc. Dohromady to znamenalo masivní erozi feudálních kastovních struktur.

Nová ekonomika se svými stále složitějšími a zmnožujícími se zpětnými vazbami položila základy spontánních homeostatických struktur. Technická revoluce dodala zdroje fyzikální a chemické energie. Vytvořily se tepny k jejímu přenosu a jiné transportující hmotu – suroviny a zboží. Zdokonalil se systém přenosu informací a zvýšila jeho spolehlivost. A přetrvávající neschopnost jedinců orientovat se v novém, chaoticky se měnícím a nepřehledném světě, vedla k rezignaci na vědomou snahu ovlivňovat celek v jiném než lokálním měřítku. Povědomí lidí o jejich roli pouhých buněk v rodících se ekonomických dinosaurech s vlastní inteligencí a vůlí, bylo zapomenuto.

Hmota a energie proudí denně sítěmi v nekonečných drahách. Kolují tisíce tun surovin, polotovarů, hotových výrobků. Jedinci slouží za úplatu jiným jedincům. Tisíce špičkových mozků přemýšlejí jak oblafnout své bližní a dosáhnout na další kvanta výhod. Jiné mozky konstruují nové, lepší, výnosnější cosi. Další bádají kam nasměrovat úsilí, aby to přineslo vyšší zisk. Energie jsou vrhány do nových projektů a investovány do nejistého příslibu budoucích výhod. Nové přístupy a struktury – nepřetržitě testovány konkurencí – ústí v revoluční trvalé změny, jsou zapomínány nebo končí katastrofami. Menší a větší ekonomické celky se vyvíjejí a přetvářejí. Soupeří o dosud neintegrovanou část populace i mezi sebou navzájem. Méně vyvinutí a méně schopní jedinci jsou pohlcováni těmi dokonalejšími. Až vznikne jediný celoplanetární a všemocný – SYSTÉM.

Lidský megaorganismus potřebuje ke své existenci – stejně jako jiní živí tvorové – energii. Produkujeme hory potravin aby nás udržely při životě, vysáváme ze země naftu a uhlí abychom vyrobili elektrickou energii, která za nás bude pracovat a poháněli nespočet samohybů převážejících naše těla. Postavili jsme hráze řekám a stavíme nové i větru. Ne dosti na tom, musíme ve své netrpělivosti čerpat fotovoltaickou energii přímo ze slunečních paprsků.

Důležité je však pro nás i jiné agens, energii podobné tím, že jeho působení je schopno vyvolat reakci, změnu, pohyb. Říkejme mu energie ekonomická. Mohli bychom ji také nazvat energií práce, zisku či nadhodnoty, nebo energií konkurenčních výhod. Neboť vzniká z práce a procesních nebo strukturních výhod (lepší organizace, nižší cena). Ve své kinetické formě umožňuje získat téměř vše a už její vidina nutí lidské stroje k vyšším výkonům. V potenciální formě slouží třeba pro hodnocení výhodnosti budoucích projektů. Její kvanta – peníze – kolují Systémem ve fyzické i elektronické formě. Vznik peněz je svázán s podnikáním a ziskem v několikastupňovém procesu. V první fázi dojde k výrobě hmotných nebo nehmotných (služby) statků. Reálný vznik ekonomických kvant však musí být potvrzen prodejem produktu a jeho užitím. Někdy se tak děje téměř okamžitě (u kadeřníka), v některých případech (poskytování hypotéčních úvěrů) může být období potvrzování značně dlouhé. Je tu však ještě další cosi působící reakci, změnu a pohyb. Mentální energie lidských myslí. Ve formě racionálních myšlenek přetvářející třeba výrobní technologie, ale ve formě revolučních idejí volající na barikády. Je to energie tužeb, snů a přání, ale také strachů, obav a nenávistí. Též ovšem energie víry a lásky. Energie nevypočitatelná a obávaná tak, že jí někteří odpírají právo na existenci.

Stejně tak jiní ve své pohodlnosti nechtějí přijmout myšlenku, že nežijeme uprostřed trochu hloupé a dobrodušné přírody, která si občas vyhodí z kopýtka, ale v podstatě je tu aby nám sloužila. Nepřipouští, že jsme hříčkou tvora jehož inteligenci a vůli nejsme schopni předvídat. Nepřipouští, že tomu bumbrlíčkovi vůbec nezáleží na osudu jednotlivé buňky, že má-li vůbec nějakou morálku, tak určitě jinou než je ta naše, lidská. Takovým lidem říkáme ekonomové a experti.

Máme co dělat s jinou, možná mnohem vyšší inteligencí, než je ta naše. Naznáme žádné jiné spontánně organizované celky jejichž prvky disponují vědomím, inteligencí a sebereflexí abychom mohli porovnávat. Nemůžeme nahlédnout do vědeckých knih abychom zahrnuli protivníky šrapnely citací. Ale přece něco – máme tu to zatracované náboženství. Existuje populární kreacionistická hypotéza o reinkarnaci nedokonalých duší, které znovu a znovu přicházejí na svět aby se polepšily. Trpí za chyby v minulých životech tak dlouho, až prohlédnou a promění se. Smyslem jejich existence přestane být moc, sláva, majetek. Stane se jím láska k bližním (duším). Takto proměněné duše mohou konečně opustit lidský svět a splynout s Bohem.

Podmínka lásky jako atributu bezkonfliktního spolubytí miliard Božích buněk není (jen) plodem Jeho dobrotivosti. Zdá se být nutností. Jen duše nekompromisně hořící láskou mohou v Boží lůně bezkonfliktně a dobrovolně spoluexistovat, s radostí spolupracovat a dále zvyšovat Jeho myšlenkovou kapacitu ke své věčné slávě. Jen duše hořící láskou se neporvou, nevytvoří klany a nezničí Boha, sebe i vesmír.

I my tady dole jsme všichni spojeni abychom přežili. Naše existence, životní úroveň naší rodiny, naše budoucnost – to vše je svázáno se Systémem pupeční šňůrou. On nám dává jídlo, oblečení a potěšení. On nám poskytuje ochranu a útočiště. Díky naší touze vyniknout a ovládat mu s radostí sloužíme až do roztrhání těla. Náš egoismus, naše sebestřednost, naše sobectví jsou lepidlem, které nahrazuje lásku. Kondicionovaná lidská masa je ideální svalovou hmotou. Je ovšem zřejmé, že od vyšší inteligence založené na takových principech nelze očekávat příliš slitování.

To je varování. Neboť náš systémový dinosaurus je nemocný, bude se léčit a to bude bolet. Možnost čerpat bez omezení energie je pro jeho existenci – jako pro všechny spontánně organizované celky – klíčová. Nejsou to pevné konstrukce , dají se přirovnat spíš k složité světelné fontáně. Její nádherná existence je krutě závislá na tlaku vody v potrubí a příkonu osvětlení. Stačí malé občasné výpadky a kouzlo je pryč. Omezenost planetárních zdrojů energie se tak už dnes (kdy zdaleka nemůžeme mluvit o nedostatku, jen o fluktuaci cen) stává zkouškou přežití lidského mraveniště.

Nové zdroje energie jsou stále dražší, stále méně dostupné. Ubývají také možnosti tvorby ekonomické energie – procesní a strukturální výhody mizí stejně jako geografické rozdíly v ceně práce a materiálů a v dostupnosti zboží. Organizace dosahuje vrcholu dokonalosti. Mizí i zdroje pozitivní mentální energie. Věda přináší stále méně objevů které mají šanci promítnout se do výrobních technologií a vlastností výrobků. Pokud se ještě takové bílé vrány (počítače) najdou, je aplikace nových technik limitována lidským faktorem. Všeobecný blahobyt zeslabuje motivaci jedinců oddat se plně Systému pro vidinu kariérního růstu. Naopak růst majetkových rozdílů, nejistota zaměstnání a obavy z budoucnosti živené médii jsou mohutné generátory negativní mentální energie plodící nespokojenost a závist, strach a obavy.

Nejvíc ze všeho však ohrožuje dinosaura tvorba nepravé ekonomické energie. Peníze tisknou státní banky – teoreticky v tom případě, kdy je uzavřeno množství úspěšných výrobních cyklů a výkonnost ekonomiky stoupá. Ve skutečnosti bohužel státní banky tisknou odedávna peněz víc a jejich hodnota pak klesá. S inflací si dinosaurus poradí a nevyhyne. Jeho druhová existence je ohrožena rakovinným bujením finančního kapitálu. Je iluzí, že ekonomickou energii lze produkovat pouze s využitím rozdílů v energetických potenciálech některých komodit, jako jsou akcie podniků nebo dluhopisy či v poslední době oblíbené „collateral bonds“. Finanční operace tohoto typu, provozované (ve srovnání s ještě nedávnou minulostí) v obrovském rozsahu, produkují vysoké virtuální zisky. Ty však nejsou skutečnými zdroji energie, nejsou dokonce ani zmíněnými poukázkami na peníze. Jsou založeny nadeklaraci zisku jako rozdílu hodnot, jejichž smysluplné stanovení je problematické a libovolné.

Spekulace samotné jsou nesporně prospěšným vynálezem. Využívají periodické změny hodnot k predikci úspěšnosti jednotlivých produktů a – v případě emisí nových akcií – k jejich podpoře. Jejich existence jako jakýchsi „oken do budoucnosti“ srazila na kolena reálný socializmus, který nemohl tento prognostický jev ničím nahradit. Proces však nabyl v jednadvacátém století takového rozsahu a formy, že se stal akutním nebezpečím. Namísto využívání přirozených pulsací spekulanti sami vytvářejí vlny a rozhoupávají loďku. Nové finanční deriváty bez vazby na reálnou ekonomiku generují obrovské množství čehosi, co je vydáváno za ekonomickou energii. Ta vstupuje do Systému, aby se teprve mnohem později ukázalo, že vlastně neexistuje. Naneštěstí banky nepůjčují tištěné peníze, pouze dávají příslib čerpání úvěru, aniž by měly tučné svazky bankovek uschovány ve svých sklepeních. Na tvorbu nových peněz tak nepotřebují ani tiskařskou barvu, ani papír. Jen několik úderů na klávesnici počítače. Rozdíl? Žádný není.

Imunitní reakci Systému, jeho snahu o likvidaci zhoubných aktivit finančního kapitálu, vyhodnocujeme – jak nám nabulíkovali sami pěstitelé nádorů – jako tak zvanou finanční krizi. Naše vlády se pak snaží ordinoval Systému „léky“. Nejšílenější z nich je „transfuze“ ekonomické energie nashromážděné ve státních pokladnách přímo do center zhoubného bujení. Naděje, že oslabený Systém bude schopen se s nemocí a našimi zásahy vypořádat bez použití drastických opatření, klesá k nule.

Krize – ta skutečná krize – klepe na dveře stále silněji. Její příchod bude signalizovat další vlna obranných reakcí Systému. Logicky se nabízí nevratná destrukce globálního finančního systému, definitivní ovládnutí nesystémových zásob ekonomické energie (daně), a konečně i snaha snížit celkový počet vyživovaných buněk. Příroda totiž na rozdíl od lidí nikdy nesází jen na rozvoj a růst. Její druhou – stejně přirozenou – tváří je omezování aktivity, zimní spánek, umírání. Humanisticky vychovaným jedincům připadají takové úvahy možná nepatřičné – ale ani oni přece nesmutní za miliony kožních buněk, které je denně bez života opouštějí.

Demokracie jako výhra v loterii

Diskuze o možnosti uhádnout výsledky loterie inspirovaná britským kouzelníkem uhýbá na slepou kolej. Snaha vysvětlit použitou techniku mystifikace staví mimo hru naprosto skutečně existující „moudrost davu“. Ta se sice neuplatní při pokusech o zbohatnutí, ale může přinést zajímavé impulsy naší strádající demokracii.

Surowieckého kniha o moudrosti davu se zabývá mnoha seriozně zmapovanými případy, kdy je výsledek získaný na základě průměrování názorů velkého počtu osob lepší, než nejllepší předpověď jednotlivce. Autor se ovšem příliš nezabývá vysvětlením příčin tohoto jevu. A tak za ním můžeme spatřovat kolektivní nevědomí, telepatiii, vesmírnou moudrost, cestování časem a další skvělé vynálezy..

Háček je v tom, že jakmile zatáhnete do úvah telepatii, stanete se automaticky nedůvěryhodní a bulvární. Vaše názory nebude nikdo brát vážně. Hle ukázka moudrosti davu! Proto je třeba zdůrazňovat, že skupinová schopnost najít správná řešení existuje a je vysvětlitelná (i bez telepatie) a legálně prokazatelná běžnými statistickými metodami. Představme si dostatečně velkou skupinu inteligentních entit (o tom jak má být velká viz Zákon velkých čísel) nezávisle na sobě hodnotících určitou situaci a hledajících její řešení (které nesmí být lehce odvoditelné na základě analytické úvahy nebo matematického vzorce).

Mysl respondentů po prvotní marné snaze najít východisko jednoduchou logickou úvahou zapojí Intuitivní uvažování. To se realizuje bez přímé účasti vědomí. Prostě taková krabička, do které hodíme otázku a někdy brzo ráno v polospánku z ní vypadne odpověď. Všichni to známe. Oceňujeme, že krabička přináší skvělé výsledky. Ale také víme, že někdy naprosto zklame — snad proto, že neumíme dobře naslouchat svým vnitřním hlasům.

Průměrování intuitivních názorů velké skupiny odstraňuje zásadní nedostatek tohoto typu uvažování — jeho nespolehlivost. Někdo se v předpovědi splete, někdo uvažuje částečně správně, většina se trefí, prostě proto, že intuice funguje (jinak by ji vývoj lidského druhu bez milosti eliminoval).

I intuitivní uvažování však vyžaduje alespoň základné vhled do problému a jeho skupinová aplikace nezávislost jednotlivých myslí. Pokud jsou respondenti nezávislí, neovlivnění nějakou společně sdílenou myšlenkou, vytváří frekvence jimi dodaných řešení zvonovou křivku (blízkou Gaussovu normálnímu rozdělení). Střední hodnota či maximum (je-li křivka symetrická) pak představují s vysokou pravděpodobností správné řešení problému.

Rozhodování založená na zmnožené intuitivní kapacitě našich myslí jsou patrně nejkvalitnější metodou řešením problémů – pokud se smíříme s tím, že jsou poplatná obecně sdílené úrovni znalostí a nejsou průlomová. Prostě rozmotávají uzel a není od nich možno čekat, že vejce uvaří, než jej postaví na špičku.

Problém ovšem spočívá v nezávislosti inteligentních entit, které se účastní rozhodování. Galtonovi hadači váhy býka byli skoro s jistotou nezávislí. V některých případech však skupinové ovlivnění dosahuje obřích rozměrů. Například svobodné referendum uskutečněné v roce 1936 v Německu by skoro jistě ukázalo, že nejlepším řešením pro stát je vláda Adolfa Hitlera.

Seriózní odpůrci přímé demokracie používají právě argument „závislosti“ respondentů, která se podle nich zvětšuje s tím, jak politické strany používají dokonalejších marketingových metod (je přitom zajímavé, že jim nevadí zjevná „závislost“ občanů při volebním aktu). Opak je však pravdou. V internetové společnosti se stále více prosazuje filozofie individualizmu a nezávislosti na skupinově sdílených názorech.

Funkční aplikace přímé demokracie nicméně vyžaduje, aby její účastníci (občané a stát) splňovali určitá kritéria. Referenda uskutečňovaná nedávné době například v Čečensku jsou silným argumentem, že ne vždy a ne všude je tato forma účasti na vládě vhodná. Nemůže být efektivní tam, kde existuje silný mocenský tlak na výsledek a tam, kde existuje silný jednotný ovlivňující prvek — například aktivně prociťované náboženství.

Země Evropského společenství jsou ale z pohledu státních tlaků i nezávislosti respondentů pro přímou demokracii skoro ideální, jakkoli se nás reklamní agenti snaží přesvědčit, že my masa jsme schopni podlehnout jejich svodům. Je to pravda jen velmi omezeně. Lidská mysl je robustní nástroj trénovaný ve střetech s různými formami propagandy. Intuitivní uvažování tíhne nadto k ovlivňování spíše city než argumentací agenturních teenagerů. Ostatně marný boj marketingových politických agentur o vliv na myšlení českých voličů můžeme sledovat v právě probíhající — byť na chvíli přerušené — reality show.

Vše — od neschopnosti současného systému a jeho protagonistů zajistit rozumnou vládu lidských věcí až po přesvědčivou schopnost davu myslících, svobodných a vzdělaných občanů správně rozhodovat — svědčí pro to, že vhodným řešením současné krize demokracie v Evropě je nekompromisní aplikace její přímé formy do státních a unijních rozhodovacích (zákonodárných) struktur. Pochopitelně postupně, ale s jasně formulovaným cílem a způsobem jeho dosažení. Je zajímavé a vypovídající, že se k takovému programu nehlásí ani jedna politická strana v současných českých volbách.

Publikováno v Britských listech 14.09.2009

1 3 4 5